17. - 20. 6. aneb Čtvrteční PCR, balení a vycházka s Poláky - poslední kavárna - výsledky testů - křest - odjezd - po návratu

 

Ve čtvrtek ráno jsme se probudili do bytu plného smradlavých a špinavých věcí z cesty. Zdálo se skoro nemožné, abychom to všechno během dvou dnů vyprali, sbalili a uklidili. Honza jel dopoledne na letiště vrátit auto. Krátce po poledni jsme byli objednáni na PCR test, který jsme potřebovali, aby nás pustili do letadla. Objednání jsme prováděli složitě po cestě autem z Mesa Verde, zaregistrovat se totiž dalo max. 3 dny předem. Elektronický formulář po nás při tom chtěl spoustu údajů, které jsme moc nevěděli (např. kód naší pojišťovny) a bez kterých se nešlo dostat dál. Nakonec se nám nějak zázračně podařilo probojovat se až na konec, a to ještě s časy testů těsně po sobě. Hurá! Testy provádějí lékárny Walgreens, které si nechtějí potenciálně nemocné pouštět dovnitř, a proto vše probíhá formou drive in. My už jsme ale neměli auto, a tak jsme přijeli L-trainem a postavili se do fronty za dvě auta. Nedlouho potom přijelo další auto a postavilo se těsně za nás. Připadali jsme si trochu podivně a tento pocit se ještě vystupňoval, když se pan řidič rozhodl motivovat nás k rychlejšímu průběhu akce tím, že k nám přijížděl stále blíž a blíž. Nakonec to nevydržel, sroloval okýnko a řekl nám, že máme jít dovnitř, tady je přece drive-in! Snažili jsme se mu vysvětlit, že dovnitř nemůžeme, ale asi to nepochopil. Pět PCR testů trvalo opravdu dlouho (než se vyplní všechny ty papíry!) a pan řidič pěkně zuřil. Někteří další stojící za ním to vzdali a odjeli. Po půl hodině stání v drive-inu jsme byli konečně otestovaní a spokojeně jsme odešli na zastávku vlaku. Odpoledne jsme stihli doprat a dosušit všechny věci, a mohli jsme je tedy začít skládat do kufrů. Dlouho to vypadalo nadějně, ale nakonec se ukázalo, že se tam nevejdou (poznámka Honzy: poprvé v životě jsem opravdu nezvládl sbalit! A jak jsem na to byl hrdý, že jsem to zatím vždycky dokázal, ať to vypadalo sebehůř). Začali jsme tedy řešit, co s nimi. Vyhodit? To nám bylo líto. Vzít? A do čeho? Po důkladném průzkumu se ukázalo jako nejlevnější zakoupit další kufr a doplatit si jedno další spoluzavazadlo (poslat balík by vyšlo mnohem dráž). Koupit kufr bez auta je ale časově nesmírně náročná činnost, Honza se tedy nakonec domluvil s Thawivann, že si půjčíme auto od nich, a to v pátek dopoledne, kdy ho zrovna nebudou potřebovat. V podvečer nás ještě čekala rozlučková vycházka s Poláky. Bylo to moc příjemné - procourali jsme město, chvíli zůstali v parku a pak šli po pobřeží jezera zpátky. Všude bylo plno lidí - po covidu se všechno otvíralo. Probírali jsme jejich plány na léto a vůbec ale vůbec se nám nechtělo domů.

V pátek ráno mě Honza vzal na dlouho slibovanou snídani do Cupitol Coffee (kde už jsme jednou byli) na croissant se slaninou a vajíčkem, zákusek a kávu. Bylo to prima. Trochu jsme bilancovali a trochu si dělali pořádek v tom, co nás ještě do odjezdu čeká. Mimo jiné to byla odpolední "Love feast" (hezčí název pro křesťanskou rozlučkovou párty) u Thawivann. Při té příležitosti mi Honza řekl, že se rozhodl kývnout na Thawivannin nápad nechat se večer znovu pokřtít u nich na zahradě, popřípadě v Michiganském jezeře. Před několika týdny totiž Thawivann na jedné ze schůzek u nás doma vyprávěla, jak jí samotné křest pomohl a vyjádřila názor, že Honzovi by také pomohl. Naše námitka, že už pokřtěný je, ji nijak nevyvedla z míry, ona prý byla také křtěná dvakrát a cítila změnu až při druhém křtu, v dospělosti, a někteří lidé u nich v církvi byli prý křtěni třeba šestkrát. Před 10 lety by mi to přišla hereze, teď už mi to tak nepřijde. Ale ve snu by mě nenapadlo, že Honza o tom bude uvažovat, natožpak že na to nakonec přistoupí. Měla jsem radost. Z kavárny jsme zamířili zrušit účet v bance a já jsem pak šla domů uklízet, Honza shánět kufr. Děti s úklidem vydatně pomáhaly, např. se vydaly slavnostně pohřbít všech 30 "posvátných" klacků, které kluci za celý rok posbírali a které skladovali pod postelí (odlupující se kůra se neustále válela po celé podlaze). Karlík taky s velkým nadšením drhl omyvatelné stěny. 

Odpoledne začal být Honza nervózní, jestli nám dojdou včas výsledky testů. Začali jsme hledat různé možnosti provedení antigenních testů v den odletu. Pokud by na to došlo, bylo by to opravdu hodně náročné. Naštěstí nám před odchodem k Thawivann výsledky přišly - všechny negativní. Od té doby nás strachy celkem opustily. Věděli jsme, nebo spíš optimisticky věřili, že nás do letadla pustí a minimálně do Evropy se už dostaneme.

U Thawivann byla obrovská spousta lidí v letní, post-covidově optimistické  náladě. Přišel Manny s Christinou, Joyce, Shanna se sestrou, Hannah s Alfrédem a taky dámy, s nimiž jsem se před 11 lety setkávala každou středu na "ejmenování pro ženy", i se svými manžely. Kromě všech těchto lidí tu byla i úplně neznámá rodina z Iowy, která přijela na křesťanskou konferenci a měla u Spaldingových spát. Se všemi se bavilo moc pěkně - Honza mi později říkal, že byl mile překvapen tím, jak tu byli i všichni starší lidé otevření, nezahořklí a ochotní bavit se i o něčem jiném než o sobě. Přemýšleli jsme, jestli je to Amerikou nebo křesťanstvím, a ptali se na to Spaldingových. Ti si myslí, že křesťanstvím. To by bylo fajn, znamenalo by to, že máme taky šanci v někoho takového dospět... K večeru se začal organizovat přesun k jezeru na křest. Lidí bylo tolik, že bylo dost náročné domluvit, kdo s kým pojede v autě. Taky se utvořila velká fronta na záchod a než byl hotový poslední člověk, přišla zpráva od posádky prvního auta, že na nejbližší pláži u Lighthousu to nejde - už je letní sezóna a bez tokenů se tam nesmí. Jeli jsme tedy do Chicaga. Tam se ukázalo, že pláž je zrušena a zbylo po ní jen prostranství s velkými kameny. Dohoda ohledně třetí pláže se nějak nepovedla a část účastníků skončila úplně jinde. Nicméně když už slunce začalo pomalu zapadat, byli jsme konečně všichni na stejném místě, kde jsme ani nemuseli mít token. Nejprve jsme v kruhu na pláži zpívali, pak John něco přečetl a Honza musel odpovídat - což bylo docela obtížné, protože jezero hučelo a text byl archaickou angličtinou, takže mu bylo strašně špatně rozumět. Potom Alfréd a Manny vzali Honzu mezi sebe, vešli do jezera a ponořili ho do něj. (Přitom jejich role nebyla ani tak Honzu ponořit jako spíš zajistit, aby se zase bezpečně vynořil.) Nastal jásot a byli jsme vyzváni, abychom něco řekli, ale moc nám to nešlo - takhle veřejně to ještě neumíme... Bylo to ale krásné. Silným dojmem na mě zapůsobilo, jak byli všichni celou dobu navzdory všem průtahům a zmatkům klidní a podporující. Skoro všichni zůstali až do konce - včetně devádesátiletého Billa, který už je na tom zdravotně špatně. Říkal ale, že celý následující den má na regeneraci. My jsme teda klidní nebyli - zvlášť Honza měl během přesunů pocit, že tu všechny zdržuje. Ale nikdo se netvářil, že by mu to vadilo, a tak se nakonec docela uklidnil. Uvědomila jsem si, že se Spaldingovými se člověk cítí v bezpečí, navzdory všem zmatkům působí dojmem, že to mají pevně v rukou: nic není trapné, nevhodné, přes čáru, takže není potřeba mít strach. Thawivann má někdy tendenci na něco hodně tlačit, ale John to umí pěkně zjemnit. Je opravdová radost s nimi být... a to by nebýt covidu v tak intenzivní míře určitě nenastalo. A pravděpodobně by nedošlo ani k Honzově křtu... Domů jsme dorazili Spaldingovic autem až po desáté.

Sobota - den odjezdu - ranní vysávání vysavačem zapůjčeným od Poláků, závěrečný úklid a převažování zavazadel, loučení s Patrizií a Bernabem, s Poláky a pak už cesta na letiště, autem se Spaldingovými. Trvali na tom, že nás odvezou a bylo to o hodně lepší než jet taxíkem. Byla totiž trochu zácpa, a tak měli čas nám toho ještě spoustu povědět o svém pobytu na Aljašce. Při vystupování nám Thawivann vtiskla do ruky látkovou tašku s dvěma doma pečenými bochníky chleba a se svačinkou pro každého člena rodiny. Svačinu jsme snědli hned poté, co  jsme prošli kontrolami a v duchu Thawivann blahořečili. V letadle byli opět "televizky", takže let proběhl bez problémů - ale také beze spánku. V Lisabonu jsme totiž byli v 5:50 místního času, což je ovšem 23:50 chicagského času a poté jsme museli vystát dlouhatánskou frontu u celníků hlídajících vstup do Evropské unie. Karel během stání ve frontě usínal, ale každou chvíli jsme se museli posunout, takže spát moc nešlo. Jen co jsme prošli kontrolou, našli jsme tichý koutek s několika volnými sedačkami, na kterých jsme strávili následujících 6 hodin - děti většinu času spaly a my s Honzou jsme se střídali, kdo bude držet hlídku (naštěstí poblíž byl obchod s kávou). Ve 14:35 nám letělo letadlo do Vídně, už bez televizek, bez pití zdarma a s ještě menším prostorem na nohy. Byli jsme docela rádi, když jsme před sedmou večer přistáli ve Vídni. Tam na nás už čekalo auto z "Gepard expresu", do kterého jsme naskládali sebe i všechna zavazadla a za necelé dvě hodiny byli doma. Bezprostředním pocitem byla úleva, že všechno dobře dopadlo. 

Se zpožděním pak přišly i jiné emoce - Marta celé léto bojovala s pocitem, že je "mimo" (kolektiv a zájmy spolužaček, kamarádek ze skautu,...), brzy po začátku nového školního roku se to ale spravilo. My s Honzou jsme trochu bojovali s lítostí, že jsme v Americe nebyli v "normální" době, kdy by se toho dalo poznat víc, děti by mohly zvát spolužáky na návštěvy, chodit do kroužků, naučily by se lépe anglicky, Honza by mohl na konference a workshopy atd. Zvlášť těžké to pro nás bylo, když jsme během léta a podzimu dostávali emaily od Poláků, jak se mají dobře a jaké jejich děti dělají pokroky. Přesto jsme za ten rok vděční. Spoustu toho přinesl navzdory omezením a spoustu toho přinesl i díky omezením. Do té první kategorie určitě spadá Honzova spolupráce s profesorem Cusatisem a Bolanderem, to, že se děti naučily rozumět anglicky a docela i mluvit, seznámení s několika zajímavými lidmi (Mr. Spicuzza, Ms Barbour, Ms Cleveland, Laksmini rodiče), možnost nahlédnout do amerického školství a kultury a pak objevy všeho druhu - od přírody až po muzea. Do té druhé kategorie patří navázání mnohem bližšího vztahu se Spaldingovými, který přinesl hodně dobrého, vzájemné sblížení našich kluků (kteří si spolu dřív moc nehráli a teď jsou nerozlučná dvojka) a spousta  hezkých i těžkých zážitků do pokladnice společných vzpomínek naší rodiny, kterých by bez covidu, kdy si každý žijeme svůj individuální život, tolik nebylo.

4. - 16. 6. aneb Rio Grande National Forest a Mesa Verde den po dni

V pátek 4. 6. bylo hlavním cílem dobalit se a vyjet na náš plánovaný výlet do americké divočiny. Honza jel ráno vypůjčit auto na letiště (kde půjčovně nevadí mezinárodní řidičák, na rozdíl od lokálních půjčoven), poté nakoupil zásoby na téměř 14 dní a vyzvedl od paní Barbour zapomenutou autosedačku. My ostatní jsme mezitím balili, sáčkovali ovesné kaše na snídaně a bramborky na večeře. Děti taky v parku pohřbívaly sbírku cca třiceti Karlíkových klacků, které za rok nasbíral. Vyrazili jsme kolem třetí, kdy je v Chicagu největší dopravní špička, takže průjezd městem nám trval strašně dlouho. Byli jsme ale vybaveni těmi nejlepšími hity - soundtrackem k Mamma Mia  a Jesus Christ Superstar, a tak nám to ani tak moc nevadilo. Ještě před setměním jsme dorazili do skvělého Koa kempu u města Milan poblíž hranice s Iowou a zatímco já jsem vařila, Honza se stihl s dětmi ještě vykoupat ve zdejším bazénu.

V sobotu jsme pokračovali v cestě Iowou a Nebraskou a odpoledne jsme vjeli do Colorada. Tam měli velice příjemné "welcome odpočívadlo" s několika přístřešky alá týpí a obchůdkem s docela zajímavými suvenýry a hlavně skvělou kávou. Po 12 hodinách na cestě jsme sjeli ke kempu do města Brush. Ukázalo se ale, že je to především camp pro RV, na stany tam byla dvě místa na pláccích s gumovými odřezky. Zhýčkaní Koa kempem z předchozí noci jsme se rozhodli pokračovat v cestě k dalšímu asi 12 mil vzdálenému kempu. Ten byl ale pouze pro RV a kromě toho to v něm šíleně smrdělo. Ani pokus č. 3 nebyl úspěšný, kemp zakreslený v mapě jsme vůbec nenašli, a tak jsme se nakonec pokorně vrátili do Brushe, kde se nám nakonec spalo docela dobře.

V neděli jsme si nejprve v Denveru vyzvedli z půjčovny bear canistry (které slouží k bezpečnému uskladnění jídla před medvědy) a pak jsme vjeli do hor. Pohledy byly úchvatné, ale v té době už jsme měli cestování plné zuby, takže jsme to ani moc neocenili. Jedinou záchranou bylo poslouchání audioknihy Pána Prstenů. Na druhou stranu jsme byli docela rádi, že ještě nemusíme ven, protože oblohu nad horami křižovaly četné blesky. Do Rio Grande National Forest jsme dojeli až po čtvrté. Plánovali jsme vyrazit po Ute Trail. Původně jsme chtěli do večera ujít ještě pár mil, nakonec nám ale třídění věcí na ty, které budeme potřebovat na pětidenní puťák, a na ty ostatní trvalo strašně dlouho a ještě déle trvalo Honzovi a Martě zavěsit "nepotřebné" jídlo bezpečně na stromy v blízkém lesíku. V autě jsme ho nechávat nechtěli, stále totiž máme v živé paměti, jak nám do něj před 11 lety vlezl medvěd, sežral tam, co mohl, a při tom auto dost zničil. Když bylo vše hotovo, bylo už tak pozdě, že jsme se rozhodli přespat na místě, přímo na břehu Rio Grande, a vydat se na cestu až ráno. Před spaním jsme si ale ještě chtěli obhlédnout zítřejší trasu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo mostu našli ceduli se vzkazem "most byl zničen, najděte si každý svoji vlastní cestu přes řeku". To je možná docela jednoduché v srpnu, kdy už není moc vody, ale teď, na začátku června, kdy na hřebenech ještě neroztál sníh, se to jevilo jako dost obtížný úkol. Honza se nicméně rozhodl, že to vyzkouší, a to už večer, ať ráno neztrácíme čas. Chvíli jsme šli podél břehu a hledali nejvhodnější místo, ale vypadalo to všude podobně - řeka byla široká asi deset metrů, na některých místech hluboká aspoň po pás a byl tam celkem silný proud. Honza v ní udělal pár kroků, ale velmi rychle se rozhodl, že to nemá cenu: sám a bez věcí by se na druhou stranu asi dostal, ale s velkými batohy a dětmi by to mělo smysl, jen pokud by šlo o život... a to nešlo. A tak jsme museli změnit plán. Jak se později ukázalo, bylo to potřeba ještě mnohokrát. V noci byla strašlivá zima - však jsme taky spali asi v 2900 m. n. m. V lahvích nám zmrzla voda a Marta, Vašík a Honza, kteří spali pod širákem, měli namrzlé spacáky. Od té doby spaly všechny děti ve stanu se mnou a s Karlíkem, navzdory tomu ale Marta celý zbytek pobytu bojovala s počínajícím zánětem močového měchýře. Naštěstí jsme ho brusinkami udrželi na uzdě a nakonec i zahnali.

V pondělí ráno jsme se autem vrátili pár mil zpět, k výtoku z Rio Grande Reservoir, odkud vede podél Weminuche Creeku stezka na stejný hřeben, na nějž bychom se dostali po Ute Trailu. Při stoupání příkrým svahem obdivujeme (a fotíme) kytičky a hlavně nespočetné potoky a potůčky razící si cestu lesním podrostem. Brzy přecházíme sedlo Weminuche Pass, přes nějž jde rozvodí Atlantiku a Tichého oceánu (Honza klukům doporučuje čůrat na obě strany sedla a představovat si, jak daleko od sebe se obě části tekutiny za čas ocitnou). V poledne se dostáváme na hranici lesa, k širokému údolí formovanému ledovcem, kterým meandruje malá říčka. Všude kolem ní to čvachtá, sníh tu roztál teprve nedávno a občas je docela kumšt najít místo, kudy lze projít suchou nohou (zvlášť pro Martu, která vyrostla z pohorek a protože jsme nesehnali kožené, které chtěla, rozhodla se puťák absolvovat v teniskách). Na konci údolí potkáváme tři poutníky, kteří jdou několikaměsíční Continental Divide Trail z Mexika do Kanady. Říkají, že hřebeny jsou celé pod sněhem a že od začátku své cesty neviděli nikde tolik zeleně jako v tomto údolí. Trošku nám zatrnulo, protože naše zítřejší trasa vede právě po Continental Divide Trailu. Vlastně jsme to ale tušili - i od Rio Grande bylo vidět, že vrcholky hor jsou pod sněhem. Rozhodli jsme se to ale prozatím hodit za hlavu a začali znovu stoupat podél North Fork River, tentokrát ještě příkřeji než ráno a už s výrazně menším elánem. K večeru sotva pleteme nohama a jsme rádi, když dorážíme na rovnější loučku, kde budeme moct spát. Honza vyráží hledat nejvhodnější místo na stan (ideálně s ohništěm), Marta si skicuje okolní hory a kluci sbírají losí kosti, kterých je na louce spousta. Za chvilku mají sestavenou skoro celou losí páteř. Já mezitím u lesa nad loukou s kostmi nacházím ohniště, a tak když se Honza vrátí, vítězoslavně mu ukazujeme, kde budeme moci spát. Vtom ale přibíhá Karlík s dalším úlovkem - poměrně čerstvou losí nohou a my trochu znejistíme: znamená to, že jsou poblíž medvědi? Nakonec se raději přesouváme o pár set metrů dál na místo, které našel Honza. Poslední úsek od řeky vzhůru už se sotva šineme. Stojí to ale za to. Místo je překrásné, závětrná loučka u lesa, bez kostí a s krásným výhledem na protější hřebeny. Večer zpíváme u ohně stejně jako první večer všechny písně o divokém západě, na které si vzpomeneme, a když jdeme spát, hasíme oheň sněhem, který je od nás asi dva metry. Jsme asi 3500 m.n.m

V úterý ráno nás čeká nejkrásnější snídaně našeho života, výhledu na protější hřebeny už nebrání ani jeden mráček, a tak si uděláme památeční fotku na samospoušť a s vervou vyrážíme nahoru na hřeben. Cesta lesem je ale výrazně méně schůdná než jsme byli doposud zvyklí, brodíme se směsí sněhu a spadlých kmenů a než se dostaneme k hřebenové "tyčce", trvá nám to věčnost. Na hřebeni je to už ale lepší, je holý, takže se tam sníh rozpouští rychleji, a nám se jde docela dobře. Jediný problém je, že po první přestávce nemůžeme najít cestu dál. Nakonec se rozhodneme pro jednu ze steziček, která je tak uzounká, že ji podezíráme z toho, že je jen zvířecí, a šlapeme po ní mírně vzhůru až pod vrcholek hory. Po cestě potkáváme losici s losátkem. Nahoře chceme obědvat, ale ještě než stihneme nachystat knockebroty, salám, sýr a česnek, Honza po důkladném prozkoumání mapy (která nemá vrstevnice, takže se podle ní orientuje o hodně hůř než jsme zvyklí) přináší nepříjemnou zprávu - jsme na špatném hřebeni. Ten, na kterém máme být, je naproti - celý pod sněhem. A přejít na něj znamená vrátit se k hřebenové "tyčce" z dnešního rána nebo si cestu střihnout nízkými hustými vrbičkami. Teď už je nám jasné, proč jsme měli takové problémy najít cestu! No, nedá se nic dělat. Po sejití kamenitého traversu volíme variantu "vrbičky" a dereme se vpřed. Když jsme konečně na správné cestě, odměňujeme se sušenkou. To ale nevíme, že to nejnáročnější nás teprve čeká. Cesta vede sedýlkem, které se momentálně změnilo v jeden veliký močál. Jen co z něj vybředneme, začíná pro změnu sněhová pokrývka, sem tam přerušená kameny. Ze začátku to docela jde, ale nahoře jsou některá místa tak hluboká, že tam zapadáme po kyčle. Občas je docela problém zapadlou nohu vyndat - několikrát málem propadám panice a před očima se mi vynořují vybílené losí kosti ze včerejška. Nemuseli tam zbýt po medvědovi. Možná tam jen pár losů zapadlo do sněhu a už se nedokázali vyprostit. Ve sněhu je navíc zima a když tam člověku uvízne noha třeba na minutu, už je to - alespoň subjektivně - na jeho tělesné teplotě docela znát. První rupnou nervy Vašíkovi, když ho ale pořádně oblečeme, mj. do dlouhých kalhot místo do kraťasů, vyráží hrdinně dál. Dlouhé kalhoty chrání nejen před zimou, ale i před podrápáním o sníh. (Všichni kromě Karlíka, který je v dlouhém od rána, máme večer takových škrábanců a modřin několik.) Naštěstí sněhová pole nejsou nekonečná, je to vždycky maximálně 20 metrů, pak vede cesta kousek po kamenech. Přesto ale po několika zapadeních ztrácím odvahu vstupovat na sníh znovu a znovu. V jednu chvíli jsem opravdu na vážkách, zda to neotočit. Honza ale vypadá odhodlaně, uklidňuje nás, že už jsme v půlce a já si z toho dedukuju nevyřčené, totiž že cesta zpět by pravděpodobně nebyla příjemnější než cesta vpřed. Nakonec vynaleznu skvělou techniku, která snižuje pravděpodobnost propadnutí - sundám si batoh a vleču ho po sněhu vedle sebe. Dost mě to uklidňuje. Taky blahořečím Bohu, že to děti zvládají tak dobře a my je nemusíme "zachraňovat". Mám totiž dost co dělat sama se sebou. Za chvilku ale dopadá krize na Karlíka. Také jeho přioblékáme a pak si jej bere do péče Marta, která s ním neúnavně vtipkuje. Karlíkova nálada se během minuty obrací z "mínus sta" na "plus dvacet", naštěstí je ještě ve věku, kdy to jde snadno, neboť vše závisí na tom, jak je mu "teď" (teplo a zábava = dobře) a nedělají mu hlavu žádné případné budoucí problémy, jako např. další sněhové závěje. Konečně scházíme z hřebene (3790 m.n.m) do sedla, zalézáme do závětří a dobíjíme energii sušenkami. Protější hřeben už jenom líznem - plánujeme spát pod ním u Squaw Lake. V momentě, kdy vidíme (částečně zamrzlé) jezero pod sebou, pookřejeme - teď už víme, že i kdyby tam byly bůhvíjaké závěje, zvládneme to. Jediný, kdo nepookřeje, je Marta - jako obvykle se držela statečně tak dlouho, dokud nebyly zažehnány krize všech ostatních, a se svojí krizí počkala, až když to vnější podmínky dovolily... U jezera stavíme stan a z posledních zbytečků sil se přesouváme 150 metrů k ohništi na večeři a posezení u ohně. Dnes je Martě 13 let, a tak dostává symbolický "dort" z 5 sušenek Oreo a na něm Honzův hořící lihový zapalovač. Bere to se stoickým klidem a trochu se rozveselí až poté, kdy se jí podaří částečně si usušit boty a zahřát nohy. Sušíme všichni, děti jsou šikovnější než my s Honzou, protože na rozdíl od nás žádné boty nepřipečou. Zpíváme tentokrát asi jen dvě písně, na víc nemáme energii.

Ráno se docela dlouho vyhříváme v paprscích slunce a vychutnáváme si pocit, že život je krásný a všechno je v pořádku: Marta si kreslí, kluci si hrají na břehu jezera. Taky zjišťujeme, že my, kteří s sebou nemáme klobouky, máme fest spálené pěšinky ve vlasech. Od té chvíle tedy chodíme na slunci důsledně s hlavou zahalenou v šátku. Přesto se nám strupy loupou ještě asi 2 týdny... Rozhodli jsme se, že zkušenost s Continental Divide Trailem už nám stačila a že dnes sejdeme údolím po Squaw Trailu zpět do kempu, kde máme auto. Kdybychom byli zkušenější, věděli bychom, že na sníh je potřeba vyrazit brzy, ideálně za úsvitu, protože se pak tolik nepropadá, a nebyli bychom bývali tak vyšťavení. To ovšem víme až teď. Ve středu ráno jsme to nevěděli a už jsme se jenom těšili dolů. V lese bylo plno spadlých stromů, skutečnou překážku však představoval až Squaw Creek, který bylo potřeba přebrodit. U něj na nás čekalo několik svišťů a byli zvědaví, jak se s tím popasujeme. Honza s sebou ale nosí tenkou šňůrku, kterou navázal na oba konce potoka, a s její pomocí jsme to všichni bez nesnází zvládli. Vždycky jsem překvapená, kolik "zálesáckých" pomůcek se opravdu hodí. Zbytek dne ubíhal pomalu, panorama bylo krásné, ale cesta jednotvárná a bylo vedro. Ke konci potok velmi zmohutněl a propadl se do skalnatých kaňonů, a tak zase bylo na co se dívat. Spali jsme v Thirty Miles Campgroundu na spodním konci nádrže Rio Grande Reservoir, kudy prý každý den prochází los. Viděli jsme ho i tentokrát a žasli nad jeho velikostí...

Ve čtvrtek ráno jsme začali přemýšlet, co dál.  Z původně plánovaného čtyř až pětidenního puťáku se nakonec vyklubal třídenní, takže teď jsme měli den k dobru. Zároveň ale bylo potřeba přehodnotit náš další plán, který opět počítal s přechodem velmi vysokého hřebenu v sousedním San Juan National Forest. Výstup i sestup z hřebene navíc vypadaly z mapy velmi strmě. Do toho se nám s batohy nechtělo, a tak jsme opět změnili plán a rozhodli se přejet autem k asi 70 mil vzdálenému Big Meadows Reservoir, vyjít kousek s batohy, přespat ještě pod úrovní sněhu a další den si udělat kolečko po hřebeni bez batohů. U Big Meadows Reservoir je velké rekreační středisko a v okolí nádrže se to hemží rybáři. Nahoru podél Archuleta Creeku ale vyrazí už jen nemnozí a po pár mílých nepotkáte ani nohu. Jedním z důvodů možná je, že přes cestu leží dost spadlých kmenů. Zdejší lesy jsou totiž silně napadeny jakýmsi broukem podobným kůrovci (Pine Bee), a v nižších polohách jsou z velké části suché. Spadlé kmeny mají ale i pozitivní efekt - často slouží jako improvizované mostky přes potok, který by se jinak musel brodit. Na mnoha místech je potok pod kmenem docela hluboko, kmen je navíc neočištěný, trčí z něj stále spousta větví a já jsem měla trochu strach, abychom s batohem neztratili rovnováhu. Nicméně nikdo nikam nespadl a protože trasa byla krátká, stihli jsme se v potoce i pořádně vykoupat a kluci si stihli pohrát na piráty.  Jediný problém bylo najít bezpečné místo na spaní. Nakonec jsme z trailu odbočili a vyšplhali se na asi 100 metrů vysokou skálu, kde bylo stromů méně, a tak se dalo najít místečko, na něž by žádný padající strom (snad) nedosáhl. Ze skály byl navíc krásný výhled na okolní hřebínky.

Ráno jsme vyrazili znovu po Archuleta Trailu až k Archuleta Laku, nad nímž se tyčila Mt Hope. Zde se naše trasa opět setkávala s Continental Divide Trailem. Honza si v jezeře zaplaval, nám ostatním byla zima i na břehu. Po Continental Divide Trailu jsme pokračovali pár mil k jihovýchodu, částečně sněhem, částečně lesem, částečně kamennou sutí. Bez batohů ale děti skákaly jako kozičky, s úsměvem na rtech, až jsme se báli, že si zvrtnou nohu. Zpátky jsme šli po South Fork Trailu (podél South Fork Creeku). Cesta vedla překrásnými místy, rozkvetlými loukami i lesem a byla bez sněhu. Když jsme ale sešli o něco níž, z lesa se stal prales plný popadaných stromů, mezi nimiž nebyla žádná pěšinka vidět. Naštěstí jsme už z předchozího hřebene měli výbornou zkušenost s mapami.cz (což byla jediná věc, ke které se nám tu hodil telefon. Signál jsme v celém Rio Grande National Forest neměli.) Šli jsme tedy zdánlivě nazdařbůh za Honzou, který ovšem naši cestu pečlivě kontroloval s mobilem v ruce. V jednu chvíli už se mi zdálo, že jsme totálně ztracení - ale dozvěděla jsem se, že naopak, stojíme prý přesně na trailu. Na popadaných kmenech se nejvíce ukázala věková propast mezi námi a dětmi. Zatímco děti pořád skákaly jako kozičky, já jsem se bála o kolena a přelézala každý strom s nejvyšší opatrností, vědoma si toho, že odtud by mě s nefunkční nohou nikdo dolů jen tak nedopravil. Když jsme dorazili ke stanu, byli jsme už zase slušně vyřízení.

V sobotu nás čekala cesta dolů k autu a pak 50 mílová jízda nejprve do Pagosa Springs a pak kousek na sever k Fourmile Trailheadu. Odtud vede turistická trasa ke dvěma vodopádům, které jsem si ještě v Evanstonu našla na internetu a hodně mě lákaly. Původně jsme právě od nich měli vyrazit na dvoudenní puťák, vystoupat na hřeben, přespat tam a vrátit se jinou cestou zpět. Jak už jsem ale psala, nakonec jsme se rozhodli jinak. Velké batohy jsme asi po míli zanechali na louce v křoví a vyrazili k vodopádům jen na lehko. Celou cestu lemovaly výhledy na velice zvláštní skalnaté útvary složené ze spousty malých příkrých kuželů, ozářené podvečerním světlem. Byl to takový turistický bonbónek, krátká krásná trasa se skvělým "double" cílem (tj. dvěma vodopády). Však jsme tu taky potkali více lidí než všechny předchozí dny dohromady. Při posezení u vodopádů mi bylo líto, že nemůžem dál, až na hřeben. Nedalo se ale nic dělat, batohy byly dole a v pondělí už jsme měli koupenou prohlídku skalního městečka v Mesa Verde National Park, takže bylo potřeba se tam zítra dopravit. Spali jsme na louce s nádherným výhledem. Bohužel atmosféru u ohně trošku srážel rozhovor dětí o tom, jak až budou velké, nebudou nic dělat a pouze se nechají nosit na nosítkách od svých otroků (tj. jejich dětí).

V neděli ráno jsme byli svědky krásné scény - Karlík pobíhal po louce a snažil se chytat motýly. Za těch 10 dní naší cesty už se sjednotila barva jeho kraťasů (původně béžová), trička (původně šedá) a kůže, takže vypadal jako nějaké malé bezstarostné zvířátko. Člověku se při pohledu na něj vybavil Millerův Krteček. Další program dne byl ale mnohem méně poetický - čekal nás asi 2,5 hodinový přejezd do Mesa Verde National Park. Po cestě jsme se stavili v Durangu (městě známém z mnoha westernů) na nákup a na zmrzlinu. Od Duranga na západ jsme projížděli stále chudšími městy, mnohá z nich působila dojmem, že jediné, co jejich obyvatelé mají, je auto, tudíž centrem všeho dění je benzínka. Spousta domů se rozpadala, půda byla všude vyprahlá, bez pořádného zavlažování naprosto nepoužitelná pro pěstování čehokoliv. Nemáme nejmenší potuchy, čím se tam lidé živí. A v téhle bezútěšné krajině se ukrývá maličký národní park Mesa Verde, neboli Zelený stůl. Mesa Verde leží pár desítek kilometrů od hranic Utahu, Arizony a Nového Mexika na tzv. koloradské náhorní plošině (2000 m.n.m), která zasahuje do všech těchto států a (jak jsem si přečetla a můžu potvrdit) je charakteristická barevnými skalami, vysokohorskými pouštěmi a hlubokými kaňony. V těchto kaňonech v Mesa Verde kdysi tekla voda, ale dnes už jsou dávno vyschlé. Jediné, co tam tedy zůstává zelené, jsou suchomilné stromy. My jsme tam dorazili až odpoledne a v počátku jsme byli trochu v šoku z tamního vedra a sucha. Po promáčeném Rio Grande National Forest to byla velká změna. Podařilo se nám ale najít si místo na stan částečně ve stínu a když jsme se (po 10 dnech!) vysprchovali a seděli s mokrými vlasy ve větru, byla nám skoro zima. Večer jsme stihli jen krátkou, ale zato krásnou vycházku na "Point Lookout", jedno z nejvyšších míst široko daleko, tonoucí opět ve večerních slunečních paprscích.

Mesa Verde není národním parkem kvůli jedinečné přírodě, ale kvůli stovkám zachovalých skalních městeček vystavěných Indiány v 11. - 13. století. A my jsme se rozhodli během pondělka prozkoumat, co půjde. První místo, kam jsme zamířili, se jmenuje Far View Sites. Je ještě z doby, kdy Indiáni žili a farmařili nahoře na náhorní plošině. Svá obydlí si ale nestavěli do výšky, ale hloubili si je do země. Kromě obytných a skladovacích prostor měli i kruhovou společenskou místnost, které říkali kiva. Postupem času svá obydlí ze záhadných důvodů přesunuli do příkrých skalnatých svahů kaňonů, těsně pod převis vytvořený náhorní plošinou. Farmařili ale stále nahoře. Právě tato skalní městečka jsou nejkrásnější. Pouze jedno z nich - Spruce Tree House - je přístupné bez průvodce. To bylo ale bohužel zavřené. Naštěstí jsme ale měli objednánu prohlídku do tzv. Square Tower House, který nás lákal hlavně tím, že do něj mohla skupinka jen o deseti lidech, takže byla šance, že člověk uvidí i něco jiného než záda ostatních turistů. Kromě naší rodiny tam tedy bylo už jen 5 lidí, všichni starší než my. Ranger, který naši výpravu vedl, se nejprve díval na Karlíka s pochybovačným pohledem, zda zvládne cestu po žebřících, nakonec měl ale největší problém jeden starší pán, který při cestě zpět nahoru nemohl popadnout dech a ranger s ním musel zůstat v kaňonu, dokud se mu neudělalo lépe. Ranger byl zvláštní - zjevně mu hodně záleželo na tom, abychom pocítili jedinečnou atmosféru místa, ale vlastně nám toho - kromě popisu svých pocitů - zas tak moc neřekl a když nás pak vyzval k dotazům, mnohé z nich ho pobouřily, např. kde tu ve skalách pohřbívali mrtvé. Chvíli nám trvalo, než nám došlo proč: rangeři jsou totiž cvičeni v úctě ke zdejším kulturám, a to především proto, že potomci zdejších Indiánů ještě žijí a mohli by leccos považovat za urážku (on už samotný fakt, že z míst, kde žili Vaši předkové, rýžují běloši na turistech spoustu peněz, je na pováženou). My v Evropě jsme většinou potomci kultur, které tu žili před námi, a tak se jim klidně hrabeme v hrobech a vůbec nám to nevadí, protože víme, že je to cesta za poznáním. Tady by to sice taky byla cesta za poznáním, ale museli by to dělat sami Indiáni. Mnohem sdílnější byl dobrovolník, který doprovázel naši skupinu, toho se děti mohly zeptat na cokoliv. Nejzajímavější bylo, jak Indiáni vyráběli provazy a košíky z yuky. To je strašně nepříjemná teplomilná rostlina, které tu rostou kvanta. Krásně kvete, ale listy má pevné a ostré jako břitvu. Ty bylo potřeba nejprve odřezat (trhat se nedají), pak uvařit a teprve pak z nich šly splétat provazy. K odřezání bylo ale nejprve potřeba mít nůž, a na ten bylo potřeba přinést vhodný kámen, jehož naleziště bylo desítky kilometrů daleko... Zkrátka člověk musel mít obrovskou trpělivost. Naše babička měla yuku na předzahrádce a maminka ji nikdy neměla ráda. Kdyby ovšem věděla, že bez ní by byli Indiáni nahraní, jistě by změnila názor. I my jsme se na tuto rostlinu pak dívali s daleko větším respektem. Kromě zprostředkování prohlídky Cliff Dwellings byl pro nás ranger důležitý i jinak. Jedině ranger totiž může jmenovat dítě tzv. junior rangerem, a to až poté, co dítě splní všechny náročné úkoly, specifické pro daný národní park. Na rozdíl od Great Smoky Mountains jsme si na to tady vzpomněli včas, a tak Karlík všechny úkoly stihl, a při slavnostním jmenování byl natolik v transu, že slíbil nejen chránit přírodu, ale i poslouchat každého člena rodiny a nezlobit v autě. Po prohlídce Square Tower Housu jsme se vydali na okružní jízdu po vyhlídkách na jiná skalní městečka. Líbila se nám všechna. Nejkrásnější to musí být na Vánoce, kdy tu dělají speciální akci - ve všech městečcích rozsvítí světla, a vy si tak všimnete i těch maličkých, kterých byste si jinak nezaznamenali. Když už jsme byli dostatečně vykoukaní, vydali jsme se ještě na procházku Spruce Canyonem. Byla dlouhá jen 2,5 míle, ale úplně nás vysušila. Člověk snadno získal úctu nejen k Indiánům, ale i ke všem objevitelům, kteří tu museli přežít, aniž by mohli spoléhat nato, že si budou moct za půl hodiny natočit vodu z kohoutku. Večer jsme se vydali na kratičkou vycházku na západ slunce. Byl to krásný závěr celé naší cesty. Teď už nám zbývalo jen šťastně dorazit zpět do Evanstonu... a pak domů.

Na cestě zpět se nestalo nic podivuhodného. Zajímavý byl snad jen nocleh v kempu v Nebrasce. Kemp byl opět hlavně pro RV, za stan po nás nejprve chtěli 10 dolarů na osobu (což byla cena noclehu v kempu v Mesa Verde... ten byl ovšem s tím zdejším, vzdáleným 400 metrů od dálnice, nesrovnatelný). Nakonec paní slevila na 7 dolarů za osobu. Když jsme objeli celý kemp a nenašli jsme trávník, na němž jsme si podle jejích instrukcí měli postavit stan, přišla nám ho ukázat. Byl na něm nápis "zde můžete venčit své pejsky". Naštěstí tam žádný produkt venčení nezůstal. Bylo tam jen vedro, hluk od dálnice, pár komárů a nad polem romanticky spousta světlušek. Nakonec jsme se ale vyspali dobře a ve středu večer v pořádku dorazili do Evanstonu.

PS od Honzy: Z Petřina líčení se zdá, že já jsem si žádnou krizí na hřebenu neprošel. Na dně jsem nebyl jen proto, že jsem tam měl rodinu o kterou jsem se musel starat. Nohy jsem měl sedřené, boty úplně mokré, často jsem se vůbec nebyl schopen vyhrabat ze sněhu. Petra navíc nezmínila, že se nám (alespoň mně) kvůli nadmořské výšce hůře dýchalo. A hlavně jsem se bál o děti. A pořád jsem přemýšlel, co dělat. Otočit se, zkusit přespat na hřebeni, jít dál. Hrůza. Večer jsem byl tak hotový, že jsem vůbec nemohl dojít 200 m k ohništi.

A ještě jeden poznatek o divočině. Byla to nádhera, ale hodně na mě doléhalo, že jsme tam byli úplně sami. Žádní turisté, rangeři, chaty, telefonní signál, nic. Jen hory, stromy, sníh, medvědi a míle a míle nádherné divočiny. Nikdy jsem to takhle silně nepocítil, takové zvláštní mrazení, že už tu nikdo jiný, kdo by napravil moje chyby, není a nejde ani přivolat. S daleko větším respektem teď hledím na pradávné objevitele a dobrodruhy a představuji si, že jsem malinko toho jejich děsu ze samoty a neznáma také zažil.

31. 5. - 3. 6. aneb Rozlučka s kindergarteňáky - úterý - poslední den školy a závěrečné hodnocení - vycházka s Bažantem - rozlučka s Lakshmi a Ms Barbour

 

V pondělí bylo volno, protože Američané slavili Memorial Day (tj. Památku padlých). Dopoledne jsme strávili češtinou a doděláváním dárečků pro učitele a kamarády. Vyráběli jsme pro ně vonné svíčky a děti kreslily děkovné kartičky. Na odpoledne jsme pozvali Karlíkovy spolužáky a jejich rodiče na rozlučkovou párty do Isabela Butler Parku. Ukázalo se ale, že jsme datum zvolili špatně - naprostá většina lidí byla přes prodloužený víkend pryč (což jsme tušili) a vraceli se až v pondělí večer (odhadovali jsme, že přijedou už odpoledne). V parku jsme se tedy sešli jen s Poláky, Patrizií a Eliasem a Donnovanem s maminkou. Tentokrát jsme místo hamburgerů dělali tortilly - jsou rychlejší a každý si do nich může dát, co chce. Patrizia a Donnovanova maminka byly zprvu nervózní, protože měly pocit, že jsme v nebezpečné (černošské) čtvrti, časem se ale trochu uvolnily. My, co se ve čtvrtích nevyznáme, jsme se tu necítili nebezpečně nikdy a i děti byly uvolněné hned. Tím, že jich tu bylo míň, měl Karlík větší šanci se zapojit a taky toho náležitě využil. Bylo to fajn odpoledne.

V úterý Honzovi začala třídenní konference Bazant-Biot organizovaná Northwestern university. Protože ale naprostá většina přednášejících odmítla přijet osobně, konalo se vše jen online. Honza šéfoval jedné sekci, a tak měl trochu strach, aby nebyly technické problémy, ale s pomocí dvou studentů to zvládl dobře. Karlík šel se školou na "field trip" (tj. školní výlet), a to do Penny Parku vzdáleného od školy cca 300 metrů. I na tuto vzdálenost byl ale potřeba písemný souhlas rodičů. Marta měla odpoledne po škole domluvenou poslední "skicovací" schůzku se Shruti. Vlastně šlo o schůzku navíc - tři slíbené (a zaplacené) už proběhly. Konečně se potkaly naživo - v Raymond Parku - a skicovaly bok po boku, co jim přišlo pod ruku. Marta dostala i pozvání do Indie, kam se chce Shruti s rodinou "časem" vrátit. Prý Martu provede Bombají a pokreslí jí ruce hennou. Po skicování jsme si Martu vyzvedli a pokračovali k jezeru, kde se konal první letní jazzový koncert pod širým nebem. Prakticky to vypadá jako jeden velký piknik s živou hudbou: každý si donese židličku nebo deku, většina má s sebou něco k jídlu, lidé si podupávají do rytmu, někteří tancují, kolem se batolí děti. My jsme seděli hodně daleko, a tak jsme si mohli i házet ufem a nikoho to nerušilo. Byla tam krásná atmosféra - možná i proto, že to po roce, kdy bylo všechno v Evanstonu zavřené, byla první veřejná akce této velikosti. Po cestě domů nás děti přemluvily k brodění (resp. spíš brouzdání při břehu) z Lee Beach do kampusu. Zapadající slunce, nekonečné jezero, za zády Chicago. V tomhle okamžiku bych náš pobyt z fleku prodloužila o další rok.

Ve středu 2. 6. byl poslední školní den - pro kluky, kteří chodí do školy jen odpoledne, to bylo fajn. Dvě a půl hodiny byly na závěrečné rozloučení tak akorát. Pro Martu, která byla ve škole od 8:30 do 15:30, to byla trochu ztráta času - s většinou učitelů se dívali na videa. Jedna z mála zajímavých hodin bylo drama, kde jim paní učitelka (kterou jinak Marta moc nemá ráda) ukazovala různé typy líčení na divadle - tj. jak se "vyrábějí" vrásky, apod. Vysvědčení jsme opět dostali jen emailem, kdybychom to dětem neřekli, ani by o něm nevěděly. U Marty a Karlíka bylo vše stejné jako minulý trimestr, Vašík se formálně zlepšil v angličtině i v matematice - z té dostal dokonce spoustu čtverek, což znamená "exceeds grade level standards" a v celostátním matematickém "MAP testu" se vyšplhal na 94 percentil. Měl radost a my jsme mu to moc přáli - poslední trimestr opravdu pracoval na plný plyn, žádné online hry, a tak je fajn, že to ocenila i paní učitelka. Po skončení vyučování nastalo před školou velké loučení všech se všemi. Zdejší systém totiž každý rok děti znovu namíchá do nových tříd a obvykle má každý ročník i svého speciálního učitele. Děti se tedy až na konci prázdnin dozví, kdo je bude učit a se kterými ze svých bývalých spolužáků budou chodit dál do třídy a se kterými ne (přičemž třídy jsou celkem čtyři, takže pravděpodobnost, že zůstanete se svým nejlepším kamarádem, je celkem malá). Nejhezčí loučení bylo s Vašíkovou paní učitelkou - za rok jde do důchodu a uvažuje, že by pak s manželem (bude-li to možné) trochu cestovali po Evropě... tak jsme ji pozvali, ať se u nás zastaví. Pak nás Patrizia s Eliasem vzali na prohlídku svého nového domu - mohli jsme např. zhlédnout skříň, kterou Honza v zimě montoval atd. Dům není velký, zato je moc příjemný, minutu od školy, v klidné čtvrti, blízko parku, prostě paráda. Jen k jezeru je to trochu dál, což však zase jistě snížilo pořizovací cenu. Poté se šlo do Penny Parku, kde byla spousta spolužáků. Pro nás to byla poslední návštěva, a tak děti cítily nutnost znovu vyzkoušet všechny své "parkourové" cesty a vůbec, užít parku, co se dalo.

Asi bych měla na závěr školního roku zdejší školu nějak globálně zhodnotit. Je to ale těžké, protože to má strašně moc aspektů. Začnu tím, co mi připadalo skvělé: Až na velmi drobné výjimky všichni učitelé vynakládali hodně sil k utvoření dobrého - nebo alespoň nějakého - kolektivu a dobré atmosféry "ve třídě", jak jen to bylo za koronavirových podmínek možné. Všichni měli k dětem úctu a snažili se být pozitivní. U Vašíka se mi moc líbil způsob učení angličtiny (tj. analogie naší češtiny) zaměřený více na obsah než na formu. Čtvrťáci psali spoustu esejů na spoustu různých témat. Pravidelně četli velmi různorodé články a snažili se porozumět, co jimi chtěl jejich autor říct (porozumění se pak občas testovalo v testech A,B,C,D, což přineslo i několik vtipných momentů, kdy jsme ani já ani paní učitelka netrefily tu správnou odpověď.) V závěru roku četli všichni stejnou knihu, diskutovali o ní a pak se v eseji snažili vyjádřit její hlavní myšlenku. Kromě angličtiny mi připadali taky velmi přínosné různé zeměpisno-dějepisné projekty typu výroba časopisu o "Midwest" nebo projekt o historii kmene Čerokíjů. Vašík si z toho zapamatoval mnohem víc, než kdyby do něj stejné informace někdo "nalil". Při tvoření projektů hodně pomáhá přístup k mnoha perfektním online knihám přes "Get Epic". Zde jsou knihy naučné i beletristické, oboje mnoha různých úrovní. Můžete si tam tedy zadat např. "Cherokees" a systém vyplivne pět třicetistránkových knih o tomto kmeni a člověku "stačí" zorientovat se v nich, vybrat tu nejlepší a přečíst ji. To ale pro průměrného čtvrťáka není úplně lehký úkol a zde vidím slabinu zdejší výuky - málo konkrétní vedení (např. k některým tématům systém vyplivne desítky knih a děti tráví spoustu času tím, že v nich listují a neví, do čeho se pustit... myslím, že zde by paní učitelka mohla udělat předvýběr nebo aspoň poradit, jak se pozná "ta pravá" kniha). Ještě větším problémem je malá až nulová zpětná vazba k tomu, co člověk vytvořil. Mám pocit, že žádný z esejů či projektů se k Vašíkovi nikdy nevrátil, k žádnému z nich nedostal žádný komentář. To se pak člověk těžko může někam posunout. Totéž platí o matematice - kromě zřídka psaných počítačem opravovaných testů Václav nikdy nevěděl, jestli to, co spočítal, je správně nebo ne. Obvykle jsem se snažila dělat matematického "kontrolora" já, u esejů bylo fajn, že je často procházeli s paní Barbour, běžné děti ale tuto podporu neměly. Takže výuku na elementary school bych shrnula: dobrý kolektiv, dobrá motivace, zadávání zajímavých a užitečných úkolů, ovšem s nulovou zpětnou vazbou, čímž se jejich efektivita výrazně snižuje a navíc z toho lze získat pocit, že Vaše práce padá do černé díry, která hodnotí jen "odevzdal/neodevzdal", a tudíž není potřeba se nějak moc snažit. U Marty na middle school k nevýhodám navíc přistupuje neuvěřitelně pomalé tempo (a tedy častá nuda) v přírodovědných předmětech. I angličtinu měla Marta mnohem horší - na rozdíl od Vašíka za celý rok nenapsala snad žádný esej a pouze se učili "teorii literatury", matematiku měla ale zase mnohem lepší co se týče metod i zpětné vazby. Hodně tedy asi záleží na konkrétním učiteli (jako všude). Velký rozdíl oproti české škole je kladení důrazu na aktuální společenská témata, především "black lives matter" a LGBTQ₊ (viděli jsme i nápis LGBTQIA₊, z čehož poslední dvě písmenka ani nevíme, co znamenají ... možná nebude trvat dlouho a  za chvíli tam bude celá abeceda). Každému z těchto témat byl věnován speciální týden, přičemž obzvláště bizarní to bylo u Marty ve škole, kde se těmto problémům museli věnovat ve všech předmětech - i v matematice, science, ... a protože každý předmět má jiného učitele, ale všichni učitelé asi četli stejnou metodickou příručku, bylo to tisíckrát totéž. Byla bych nerada, aby to bylo pochopeno špatně - určitě bylo (alespoň pro naše děti) přínosné se o tom bavit, jen toho zkrátka bylo někdy moc. Např. Vašíkova paní učitelka pravidelně vybírala články na porozumění textu o černoších, takže Vašík za mnou přišel na jaře s otázkou, jestli něco významného udělal někdy i nějaký běloch. Co se týče LGBTQ₊, to bylo pro naše děti úplné zjevení. Sotva jsme ale přijeli zpět do Česka, ukázalo se, že u Marty ve skautu je jedna holka, co si momentálně cítí jako kluk, takže se Martě americká průprava velmi rychle hodila. Myslím, že navzdory občasné přehlcenosti jsme my i děti díky hovorům o těchto tématech otevřenější a citlivější a určitě nemáme pocit, že "je to jen nějaká americká vymyšlenost", která ve skutečnosti žádným problémem není.

Ve středu večer šel Honza ještě na rozlučkovou vycházku s profesorem Bažantem - chtěli jsme jej i s jeho ženou pozvat na večeři, ale nepodařilo se nám najít společný volný termín, a tak byl Honza vyzván, aby se přidal na jeho každodenní "workout". Součástí tohoto workoutu je i "trénink chození do kopce", přičemž v Evanstonu žádný kopec není. Profesor Bažant tedy tento problém řeší tak, že desetkrát po sobě sejde a zase vyjde svah na břehu řeky. Řeč byla asi hlavně o politice, což nebylo úplně oddechové téma, ale alespoň se při ní zase o něco víc vyjevilo, jak moc svázaná je v tomhle ohledu debata na univerzitách.

Ve čtvrtek byl super náročný den. Ráno jsme s Martou jely autobusem na druhou dávku očkování proti covidu, Honza odešel do práce sledovat online konferenci. Poté přijela Thawivann, abychom jejím autem mohly odvézt  různé domácí potřeby, které už nepotřebujeme (peřiny, kuchyňské nádobí, odpadkový koš, ...) na "sbírku" pro budoucí studenty. To samozřejmě vyžadovalo předchozí praní, sušení, mytí a třídění. Pak následoval oběd (zbytek tortill z pondělka - jedli jsme je na stole, bez talířů, neboť jsme již žádné neměli), balení na puťák a rozlučkové setkání s Lakshminou rodinou. Šli jsme s nimi a s Poláky do parku u Orrington school a alespoň my rodiče jsme se úplně bezvadně pobavili. Ukázalo se, že Lakshmi jede s rodinou také do Colorada, a tak jsme probírali, co tam plánují vidět, různé tipy na audioknihy, atd. Dostali jsme se ale i k tomu, jak těžké je vybrat si v Americe "tu správnou" vysokou školu a podle čeho se vůbec pozná (ne vždy to musí být ta s nejlepším jménem - ta je někdy jen zbytečně drahá). Pankaj taky velice zajímavě vyprávěl o tom, jak diskutuje se svými studenty v rámci "social studies" o politice - vzhledem k tomu, že většina z nich je "bidenovců", říkal, že jeho úlohou je vlastně hrát "ďáblova advokáta" a snažit se vymyslet, jaké argumenty může mít protistrana (tj. "trumpovci"). Na večer jsme ještě měli pozvání od paní Barbour - pozvala nás k ní na zahradu na oheň, kde chtěla dělat smores. Dokonce nám nabídla dovoz i odvoz, protože už jsme neměli auto a MHD by to k ní bylo skoro hodinu. Bylo to moc fajn. Poznali jsme i část její rodiny - partnerku Carol a sedmnáctiletého syna Izáka, který se s námi docela družil. Nejstarší dcera a druhý syn byli pryč - dceři ještě neskončil trimestr a syn pomáhal jako vedoucí na letním táboře. Vypadalo to, že celá rodina žije typickým americkým životem - moc se nehýbou (alespoň rodiče), moc necestují (v Coloradu, kam se chystáme, byli jednou) a spíš popíjí na dvorku slazené plechovkové nápoje. Taky na své děti moc netlačí. Přesto, že toho nemáme zas tak moc společného, bylo nám s nimi dobře.  A je to z velké části paní Barbour, komu vděčíme za to, že tu bylo převážnou většinu roku dobře i Karlíkovi a především Václavovi. Byla jeho velkou podporou, která ho vždycky chápala a nechtěla po něm nikdy víc, než zvládl - na rozdíl od ambiciózních rodičů.

24. - 30. 5. aneb Na pláži - běhání ve Skokie Lagoons - prodej auta - návštěva u Mannyho a Cristiny - Chicago Botanical Garden - Pilsen, Millenium Park a koncert

 

Už od minulého týdne bylo opravdu teplo, a tak jsme v pondělí, úterý i ve středu trávili odpoledne na pláži - navzdory tomu, že voda Michiganského jezera byla pořád strašně studená a po půlminutě plavání člověku mrzl krk (kterým rozrážel vodu). Nejlepší to bylo v pondělí, kdy s námi šli i Poláci. Nejprve se každé dítě věnovalo své vlastní činnosti, postupem času se ale všichni začali shlukovat u Karlíkova a Vašíkova písečného města – nejprve Jakub, pak Leon, pak Marta a nakonec i Natália. Mít ještě pár týdnů nebo měsíců, myslím, že by se z dětí možná stala opravdu dobrá parta… Kromě staveb z písku bylo velkým zážitkem i sledování ptáčete natahujícího krk z hnízda umístěného na světle místních záchodků.

Protože bylo krásně, měla jsem intenzivní pocit, že bych si měla jít zaběhat do Skokie Lagoons – od nedělního večera jsme totiž měli na internetu inzerát o prodeji našeho auta, takže nám mohl kdykoliv kdokoliv zavolat, auto koupit, a já už bych se tam nedostala. Byla to jako obvykle nádhera – jela jsem pozdě, takže se už všechno topilo ve světle zapadajícího slunce a mně bylo líto, že jsem s sebou neměla foťák. Po cestě zpátky jsem se nemohla ubránit myšlenkám typu “tudy už jedu naposled” a bylo mi trochu smutno.

Auto se Honzovi opravdu podařilo prodat už v úterý odpoledne, a to za 3800 dolarů, což je jen o 100 dolarů méně než za kolik jsme ho koupili. Když se do nákladů započítá ještě daň, kterou jsme tehdy platili, a všechny opravy, vyšlo nás jeho vlastnictví asi na 1000 dolarů, což je stejná částka, kterou jsme zaplatili za vypůjčení auta na posledních 14 dní, kdy pojedeme na hory do Colorada. To svoje jsme si ale na cestu už nechávat nechtěli. Po návratu z Colorada budeme totiž v Evanstonu už jen dva dny a to je na prodej auta hodně šibeniční limit… nehledě na to, že kdybychom v Coloradu měli nějakou poruchu, dostávalo by se nám zpět výrazně hůře než kdyby mělo poruchu auto vlastněné půjčovnou.

Ve čtvrtek a v pátek pršelo, takže jsme kromě cesty do školy a ze školy nevytáhli paty z domu. A tak jsme byli rádi, že nás v pátek pozvala na večeři Cristina s Mannym, dva manželé z “Thawivanniny” recovery církve, se kterými jsme se znali z každopátečních zoomů. Thawivann s Johnem jsou totiž na Aljašce, takže k těm jsme tentokrát nemohli. Mysleli jsme, že u Cristiny budeme sami, ale nakonec se ukázalo, že bylo pozváno asi 10 dalších lidí – v Evanstonu je už totiž očkováno proti covidu asi 70% obyvatel, a tak už se lidi přestávají bát se scházet. Návštěva byla krátká, protože všichni spěchali na nějakou mezinárodní křesťanskou zoom konferenci. Té už jsme se nezúčastnili, do té doby to ale bylo skvělé – hlavně nás bavilo sledovat, jak se Marta nenuceně baví s vrstevníky i nevrstevníky. Přinesla totiž své cupcaky, čímž se na chvíli stala hvězdou večera. Vždycky, když slyším děti mluvit s někým anglicky, mám smíšené pocity – na jednu stranu jsem ráda, jaký udělaly pokrok, na druhou stranu vidím, kam by se ještě mohly dostat, kdyby na to měly dost času (nebo normálnější rok)… a je mi trochu líto, že tuhle příležitost už mít nebudou.

Čekal nás poslední evanstonský víkend, který byl zároveň začátkem rozvolňování do té doby docela striktních proticovidových pravidel. Hodlali jsme toho tedy co nejvíc využít . V sobotu nás pozvali Cusatisovi na rozlučkový oběd do španělské restaurace. Jídlo bylo moc dobré, zvlášť moučníky byly nedostižné. Rozhovor byl také příjemný, jen tam bylo malinko hlučněji, takže jsme mírně bojovali s tím, abychom rozuměli Gianlucově ženě Claře - má po rakovině mnohokrát zoperovanou pusu, takže se jí špatně vyslovuje a ostatní pak těžko rozumí. Z oběda jsme vyrazili autobusem do Chicago Botanical Garden, kde všechno kvetlo a kde jsme v rámci zastávky na svačinku oba s Honzou na trávě usnuli. Idylka. Pak jsme zamířili na výstavu bonsajů (starých 40 – 150 let). Vašík je všechny vášnivě fotil, dokud mu foťák nespadl na zem. Dostal strašlivě vynadáno, takže se strašlivě urazil… a bylo po idylce. Naštěstí foťák vypadá téměř neporušeně (upadl jen kousek závitu na krytku) a Vašík také.

V neděli jsem šla s dětmi do kostela a Honza byl mezitím naposled na kole. Po obědě jsme se vydali L-trainem do chicagské čtvrti Pilsen. Tu nám doporučili Poláci, kteří – jak už jsem asi psala - jsou daleko kulturněji založení než my, obzvláště co se týče moderního umění. A mexická čtvrť Pilsen je uměním prosycená, konkrétně moderními nástěnnými malbami, kterým se říká murals. Viděli jsme jich desítky, od květinami ozdobených lebek (typických pro mexické vnímání smrti a zemřelých) po Panny Marie v nadživotní velikosti. Nejlepší z celé čtvrti je prý muzeum, ale to odolávalo všem rozvolněním a zůstávalo zavřené. Možná Vás napadlo, že název Pilsen zní povědomě. A skutečně - dřív šlo o českou čtvrť, odkud pocházel i legendární starosta Chicaga Anton Čermák (zastřelený v roce 1933 při setkání s prezidentem Roosveltem). Po prohlídce Pilsenu jsme zamířili vlakem do Millenium Parku, kde měli konečně otevřít velké dětské hřiště. V jeho středu sice bylo šíleně moc dětí, i tak byli ale Karlík s Vašíkem nadšení, a poté, co jsme se odebrali do okrajovějších částí, byla nadšená i Marta. V parku jsme i povečeřeli (chicagskou “deep dish” pizzu), protože Honza s Václavem ještě mířili na koncert jazzového trumpetisty Marquese Carrola (už jsou povolené i koncerty uvnitř budov!) My s Karlem a Martou jsme se pomalu courali na vlak a po cestě jsme si všimli úzké branky v živém plotě vedoucí do neznámé části parku (teď už víme, že se jmenuje Lurie Garden). Vstoupili jsme a nestačili zírat. Před námi byla krásná mírně zvlněná zahrada plná “náhodných” polních květin. V kombinaci se zapadajícím sluncem a mrakodrapy to bylo neodolatelné (na jednom z mrakodrapů svítil nápis “Some Gave All” k zítřejšímu Memorial Dayi připomínajícímu padlé). Nakonec jsme tam byli už úplně sami. Vydržela bych tam mnohem déle, ale začala padat tma a cesta domů byla dlouhá. Karlík během ní ve vlaku usnul. Honza s Václavem nakonec dorazili nedlouho po nás – Vašík byl unavenej, a tak odešli z koncertu dřív. Dojmy měli smíšené – začalo to strašně pozdě, bylo to hodně nahlas a Vašíkovi nebyl moc sympatickej hlavní trumpetista. Zato se mu ale líbil hráč na bicí.

17. - 23. 5. aneb Marta v karanténě - Ryerson s Poláky - lekce skicování - sbírka a "Evanston's Young Artists" - koupání v jezeře - návštěva u Filonových

 

V pondělí ráno nám došel email ze školského distriktu, že Marta byla v pátek ve škole "v blízkém kontaktu" s osobou, u níž se přes víkend prokázal koronavirus a že tedy musí zůstat 14 dní doma na zoomu. Mysleli jsme si, že bude docela ráda, protože v poslední době nám pořád říkala, jaká je to ve škole ztráta času a že doma by si aspoň mohla něco dělat mezi jednotlivými hodinami, ale to jsme se spletli. Prý je to fajn jeden den, ale ne dva týdny. Doma se totiž člověk při škole údajně strašně špatně soustředí.

Shodou okolností se v úplně stejné situaci ocitli Poláci - u nich byl zas Jakub v "blízkém kontaktu" s osobou s koronavirem. Zajímavé bylo, že ačkoliv chodí s Karlíkem do stejné třídy, Karel tuto zprávu nedostal. Nakonec se ukázalo, že onemocněla paní asistentka, která ve škole pomáhá právě jen Jakubovi. Protože jsme byli s Poláky ve stejné situaci, rozhodli jsme se, že je z epidemiologického hlediska v pořádku podnikat společné akce. V úterý večer tedy u nás byli Beata s Dominikem na víně a ve středu odpoledne jsme vzali celou jejich rodinu do Ryerson Conservation Area. Pro nás už to bylo naposled, po víkendu jsme plánovali začít s prodejem auta. Leon, Natália a Jakub zpočátku úplně nevěděli, co v lese dělat, a vypadalo to, že se trochu nudí. Když jsme ale došli ke splavu, následovali příkladu našich dětí a začali se brodit vodou a "hledat zlato". Mezitím jsem se s jejich rodiči bavila o tom, do jakých restaurací obvykle chodí o víkendu a představovala jsem si, jak by se asi naše "děti z džungle" (které dle Dominikových slov vylezou na každý strom, který uvidí) v těchto restauracích chovaly. Naše životní styly a na ně navázané získané dovednosti jsou opravdu hodně rozdílné.

Marta měla tento týden již svou druhou soukromou zoom-lekci skicování, což jí trochu pozvedlo náladu v jejím domácím vězení. Učí ji Shruti - maminka od Karlíkovy spolužačky Anandini (o které jsem už na blogu kdysi psala - chodí s námi v pátek do Penny Parku). Shruti je moc milá a Marta je s lekcemi velice spokojená. Hned po prvním zoomu strávila celý večer skicováním různých částí naší domácnosti a od té doby si bere skicák, pero a vodovky všude s sebou. Skicování je něco, s čím se doposud nesetkala, vždycky se snažila kreslit obrázky co nejdetailněji. Zjištění, že někdy jde o to zachytit určitou scénu nikoliv se všemi podrobnostmi, ale co nejrychleji - a přesto výstižně - pro ni bylo nové... a zpočátku pro ni bylo docela těžké to realizovat.

Čtvrteční odpoledne jsme strávili dvěma dobrovolnými akcemi organizovanými školou. První z nich byla finanční sbírka (pro školu, již několikátá v tomto školním roce). Měla docela zvláštní formu - na školním hřišti bylo vyznačen okruh a děti si měly najít sponzory, kteří jim přislíbí nějakou částku za každé uběhnuté kolečko. Děti pak běhají a běhají a sponzoři platí. Z mého pohledu je na tom zvláštní, že sponzoři - čili většinou rodiče - nejen platí, ale zároveň musejí děti motivovat do toho, aby běhaly (protože ne každé dítě touží vyběhat škole co nejvíc peněz, např. Karlík by mnohem raději vydělával na sebe). Je ovšem možné, že za normálních okolností běhají děti v rámci vyučování a rodiče "jen platí". Václav nakonec naběhal asi 2,5 km a Karel 1,5 km, takže jsme škole věnovali 20 dolarů (půl dolaru za každé cca stometrové kolo), což byla asi polovina částky, kterou jsme byli ochotni investovat, ale klukům už bylo strašné vedro a dál běhat nechtěli. Poté jsme vyrazili do města, kde byla výstava "Evanston's Young Artists". Každá evanstonská škola měla vyhrazenu výlohu jednoho obchodu a v ní vystavovala zmenšené obrázky vytvořené svými studenty. Bylo to opravdu zajímavé a moc hezké - mám pocit, že zdejší učitelé výtvarky mají skvělé nápady na výtvory, které vypadají dobře i v provedení malých a třeba i nepříliš talentovaných dětí. Aby byla vycházka po "uměleckých dílech" zajímavější, vázal se k ní úkol - najít ve výlohách 5 symbolů. Ten, komu se to podařilo, si mohl vyzvednout cenu. My jsme bohužel našli jen 4 symboly, zato jsme si ale v průběhu vycházky koupili letošní první zmrzlinu. Bylo to moc příjemné odpoledne.

Protože už bylo pár dní teplo, naznal Honza, že je nejvyšší čas okoupat se v jezeře. V pátek ráno si tedy přivstal a společně s Martou a Vašíkem si šli "zaplavat". Marta to po návratu komentovala slovy, že už pochopila, co to znamená, když v knížkách píšou "ledová voda mu vyrazila dech". Jediný, kdo byl schopen provést pár temp, byl Honza, Václav s Martou se "jen" ponořili. I tak jsem je obdivovala, když jsem pár dní poté, při mnohem vyšší teplotě, lezla do vody já.

O víkendu jsme chtěli jet k Vasilině, trochu nám to ale komplikovala Martina karanténa. Nakonec jsme se v oficiálním prohlášení CDC (= Centres for disease control and prevention) dočetli, že pokud má člověk negativní test, stačí jen sedmidenní karanténa, a tak jsme Martu nechali otestovat a s negativním výsledkem testu odjeli v pátek večer do Michiganu. V Chicagu byla zácpa, takže jsme k Filonovým dorazili o čtvrt na dvanáct (jejich času). Přesto byli všichni vzhůru a čekali na nás, nachystali nám večeři a nafukovací matraci na spaní, za což jsme jim byli vděční. V sobotu ráno jsme společně vyrazili do Island Lake Recreation Area. Zdejší jezero bylo mnohem teplejší než Michiganské, ale bohužel jsme s sebou neměli plavky. Aspoň jsme si ale namočili nohy. Kluci pak stavěli hrady z písku a holky zachraňovaly topícího se motýla... a byly úspěšné. Roční Viktor se bavil hlavně tím, že jedl hlínu. Kromě ráchání v jezeře jsme podnikli i docela dlouhou vycházku, na níž jsme viděli jestřába sedícího na větvi metr od nás. Po pozdním obědě jsme se ještě vydali na zdejší vyhlášenou zmrzlinu - Margarita na kole, Karlík na zapůjčené koloběžce a Marta s Vašíkem střídavě na druhé zapůjčené koloběžce. Večer jsme se s Grigorim a Vasilinou bavili o knížkách ruských a českých autorů, což bylo zcela nekonfliktní téma, takže to byla idyla. I mezi dětmi tentokrát probíhalo všechno harmonicky, možná proto, že umějí zas ještě o něco víc anglicky, ale asi hlavně proto, že návštěva byla kratší než obvykle - v neděli o půl osmé ráno už jsme totiž museli jet zase domů, abychom stihli polední party s Cusatisovou výzkumnou skupinou. Po cestě jsme poslouchali moc hezkou audioknihu Jiřího Stránského Perlorodky. Na párty bylo neuvěřitelně mnoho jídla a děti se nacpaly až k prasknutí (načež samozřejmě vylezly na stromy, jak jinak).

10. - 16. 5. aneb Honza finišuje články - basket s Poláky a Skokie Lagoons - očkování, reakce a kampus University of Chicago

 

Honza v poslední době pracuje ještě usilovněji než předtím, má s Giaunlucou Cusatisem rozepsané asi 3 články a strašně rád by alespoň jeden z nich odeslal k recenznímu řízení dřív, než definitivně odjedeme. Pravidelných partnerských týdenních vycházek se držíme zuby nehty, ale na nějakou jinou rodinnou aktivitu mu moc času nezbývá.

Vašík dostal v úterý skvělou nabídku: zahrát si s polským tatínkem Dominkem a jejich nejstarším synem Leonem basket. Dominik s Leonem jezdí hrát několikrát týdně, a to do Mason Parku. Tam je totiž spousta basketbalových hřišť, takže se vždycky najde nějaké volné, zatímco na Noyes je jedno pidihřišťátko se třemi koši a (během trimestru) nespočetným množstvím studentů, kteří si chtějí zahrát. Václav se vrátil asi po dvou hodinách, zcela splavený, s puchýři na nohách, ale s vítězstvím v kapse - s Leonem nad Dominikem vyhráli 3:2.  Honza byl mezitím v práci a my ostatní jsme po dlouhé době jeli do Skokie Lagoons, kam se Karlík už dlouho těšil. Chtěl totiž obhlédnout, jestli ještě stojí bunkr, který si postavili s Martou a Václavem v zimě. Martě se tam naopak vůbec nechtělo, že to prý bude nuda, a tak si vzala s sebou čtečku. Nakonec ji ale Karel dokázal svojí intenzivní hrou strhnout a většinu času společně vylepšovali interiér bunkru tím, že ohlazovali klády na sezení. Zpět k autu jsme to vzali malou oklikou - je fascinující, jak se listnaté lesy ve Skokie Lagoons během roku mění. Když teď na jaře všechno zezelenalo, je to ještě mnohem větší džungle než dřív a na některých malých cestičkách se člověk v tom příšeří skoro bojí.

Ve středu večer vydaly Spojené státy prohlášení, že od nynějška se mohou očkovat proti koronaviru i děti starší 12 let, a tak Honza nelenil a zaregistroval Martu hned na čtvrtek ráno. Děti se očkují Pfizerem, po němž byla Marta trochu unavená - v pátek si v Penny Parku místo skákání z klády na kládu četla - ale školu i všechny ostatní povinnosti (např. páteční návštěvu u Spadlingů) zvládla bez problémů. 

Zato my s Honzou jsme měli potíže vyrovnat se se svojí druhou dávkou Moderny. Na očkování jsme byli v sobotu dopoledne a odpoledne jsme byli domluveni s Poláky, že vyrazíme na jih Chicaga do kampusu slavné University of Chicago (dosud zde pracovalo 100 laureátů Nobelovy ceny, nejvíce z nich ji získalo za ekonomii, fyziku nebo chemii, poslední dvě ceny - za ekonomii a chemii - jsou z roku 2019). Kampus nám doporučili Spaldingovi - prý to tam vypadá jako z filmů o Harrym Potterovi. No, bylo to hezké, ale kampus Nortwestern University se moc neliší. Jen v něm chybí socha Nuclear Energy (postavená na místě, kde byl poprvé provedena řízená řetězová atomová reakce - Enrico Fermi, 1942) a Robbie House slavného architekta Franka Lloyda Wrighta, který má krásná okna z barevných sklíček (ta dělí okno na široké, horizontálně členěné barevné plochy, což má údajně evokovat rozlehlé pláně Midwestu). Z kampusu jsme ještě zamířili do blízké Washington Park Natural Area, což byla vlastně laguna obklopená lesíky, trávou a sem tam nějakými prolézačkami. Byla to moc hezká vycházka, ale už po cestě zpátky začínal být Honza unavenej a hned po večeři si vlezl do postele. Mně začalo být divně až poté, co jsem dopsala blog z některého z předchozích týdnů. V noci jsem pak měla teplotu (37,9°C, nejvyšší za posledních 12 let), která mě provázela až do neděle večer. Naštěstí Honza už na tom byl v neděli mnohem lépe, takže dopoledne zajel nakoupit a odpoledne vzal děti na cyklovyjížďku (na kolech půjčených od Spaldingů a od Izraelců). Tím se mi postaral o jeden z nejhezčích možných odpoledních programů - 4 hodiny čtení knížky Johna Greena Hledání Aljašky, kterou jsem původně stáhla pro Martu.  Byl to takový den matek II, na který budu myslím ještě dlouho vzpomínat.

3. - 9. 5. aneb Vycházky s Honzou - Sára - novinky z Penny Parku - Holy Hill - den matek

 

Už párkát jsem tu psala o soukromých vycházkách s Honzou. Od jisté doby je děláme pravidelně, každý týden jednu, a Honza vždycky vybere nějaké místo, které vypadá podle mapy zajímavě (to se pozná tak, že tam nejsou pravoúhlé ulice). Tento týden jsme zamířili (autem) na sever, pár kilometrů podél břehu jezera do Winnetky. Domy tu nevypadají na první pohled tak honosně jako v Indian Hill, ale stojí na velikých pozemcích, často se spoustou stromů, takže si tam připadáte (skoro) jako uprostřed lesa. Nejprve jsme prozkoumali ulice od silnice směrem "do vnitrozemí", zpět jsme se pak vraceli ulicemi, jejichž domy sousedí přímo s jezerem. Uličky jsou často značeny jako "private", takže jsem se opět trochu bála, jestli nás někdo nenachytá. Když jsme ale došli až k "private" schodům na "private" pláž, nedalo nám to, a museli jsme se jít podívat. Pláž nebyla nic moc, ale otevřel se nám výhled na jezero, přes něž bylo vidět neznámé svítící město v Michiganu, a pokud se člověk podíval k domům, mohl se kochat jejich terasami a představami, jak skvěle se na nich asi musí číst a pít káva (moje představa)/ pracovat (Honzova představa). Vrátili jsme se bez problému - nikdo nás nenachytal a dokonce ani nikdo nezavřel závoru na parkovišti, kde stálo naše auto.

Marta se ve škole tento týden začala po dlouhé době bavit s (relativně) novou spolužačkou Sárou, která je "z nějakého státu vedle Saudské Arábie" (přesněji to Marta neví). K rozhovoru došlo poté, kdy obě odmítly hrát v tělocviku hru foursquare s "agresivníma klukama" z jiné třídy. Hra foursquare jinak Martu moc baví - hraje se s míčem ve 4 čtvercích a je tak jednoduchá, že ji s námi může hrát i Karel. Na jednu stranu je tedy vlastně škoda, že ji ve škole nehraje a místo toho chodí kolem bloku, na druhou stranu tak má aspoň šanci seznámit se trochu víc se Sárou. Sářina rodina je tu "navždy", takže ji Marta ze začátku dost litovala, protože ona už se nemůže dočkat, až bude zpátky v Česku a uvidí se se všemi svými kamarádkami. Navíc ji tu škola už většinu času nudí, a taky se jí zdejší ulice zdají strašně opuštěné a připadá si tu nebezpečně (i díky tomu, že ví, že se tu střílející šílenci objevují mnohem častěji, než u nás). Sára to ale vidí jinak. V zemi, z níž pochází (hrozně by mě zajímalo, jaká to je), prý měli školu jen dvě hodiny denně a někdy ani to ne, a na ulicích se bála, protože se u nich před školou jednou porvali dva chlapi s nožema, a když to běžela říct do ředitelny, paní ředitelka odmítla zavolat policii, protože by to poškodilo jméno školy. Sára tedy chodila vždycky rovnou domů, a to byl celý její sociální život (tedy alespoň tak to Marta pochopila, je ale možné, že se toho mnoho ztratilo v překladu - ať už Martině nebo Sářině). Sára si tady tím pádem připadá mnohem bezpečněji a škola se jí zdá úžasná... a já jsem ráda, že Marta vidí, že všechno není černobílé.

Karel si v pátek v Penny Parku poprvé opravdu hezky hrál se spolužáky (Donovanem a Elanem). Dosud to totiž vždycky vypadalo tak, že na mé naléhání, aby se družil, řekl: "Tak dobře mami, já si s nimi budu hrát, ale jen proto, že to chceš... a jen 5 minut!" což splnil a pak přešel zpět ke svému imaginárnímu boji s neviditelnými nepřáteli. Tentokrát poprvé neodpadl při živelné anglické konverzaci a hrál si s klukama, dokud nemuseli jít domů. Podobný scénář nastal následující pátek - to si nejprve hrál s Anandini, a pak s Donovanem. V takových chvílích je mi líto, že tu nezůstaneme ještě rok - bez karantény. Věřím, že při normálním školním režimu (který tu zahrnuje i hraní) by si kamarády nakonec našel a angličtina by nadobro přestala být bariérou. Marta teď přichází do Penny parku tak pozdě, že než si toho její největší kindergartenští příznivci, kterým dříve organizovala zábavu, všimnou, většinou už musejí jít domů... což jí ovšem vůbec nevadí, ba naopak. Zbývá jí totiž víc času na artistické hrátky, které vynalezl Vašík. Penny Park je jedno obrovské dřevěné hradiště a Václav s Martou chodí po jeho střechách a kládách, případně přeskakují z jedné klády na druhou, to vše nad hlavami ostatních hrajících si dětí. V očích některých malých dětí (např. Hazel a Colett) se tím stávají téměř "superhrdiny" (kterých jsou tu spousty a všichni je milují). Každý týden se přitom Marta nebo Václav naučí nějaký nový "trik". Skvělé je, že Václav, který dřív Martě trošku záviděl přízeň menších dětí, je v téhle činnosti tím, kdo má navrch - a Marta se mu vlastně jen snaží vyrovnat. O svém pocitu ve stínu staršího sourozence teď Václav dokonce složil báseň (měli to povinně do školy):

I am a moon

Shine only when the sun is out

Nobody can see me when the sun is there

"I am here, I am here" I call

Still nobody looks at me

But in the shadows of night I make the light

Naštěstí dodal, že tak se cítí jen někdy, a jen v některé společnosti... např. v Penny Parku ... doma prý ne (doufejme).

Do konce pobytu už nám moc času nezbývá, a tak se o víkendech ženeme za vším, co bychom ještě chtěli vidět. Jednou z těchto věcí byla bazilika Holy Hill ve Wisconsinu, kde jsme byli v listopadu. Minule jsme k ní šli ze severu, v okolních lesích byl hon, a tudíž plno lidí s puškami, takže to bylo docela drama. Tentokrát jsme šli z jihu a žádné drama nenastalo, až na to, že Marta byla hrozně znechucená - lesy prý vypadají jako džungle a ani se v nich nedá lézt na stromy. No, to je pravda. My ostatní jsme si ale výlet docela užili. Návštěvu baziliky jsme si užili už míň, kněz ze začátku působil dojmem, že bude od oltáře dštít oheň a síru, pak ale změkl - nebo jsme si na jeho projev zvykli - a tak jsme se během jeho kázání všichni až na Honzu pohroužili do spánku. Probudili jsme se akorát na přijímání. Po cestě autem tam i zpět jsme poslouchali audioknihu "Pan Kaplan má stále třídu rád" a smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali.

V neděli byl den matek, a tak jsem dostala od kluků přáníčka, co vyráběli s paní Barbour ("děkujeme, že nám pereš, ..."), od Marty vlastnoručně pečené cupcaky a od Honzy oběd a bonboniéru. Odpoledne bylo krásně, Honza ale musel pracovat, a tak jsem šla s dětmi do parku. Potkali jsme tam Poláky a Donovana s maminkou. Naše děti z toho nebyly úplně nadšené, protože chtěly hrát baseball, a to je prý obzvlášť s Jakubem dost náročné.  Nakonec jsme se rozdělili na "velké" a "malé". Velcí - čili Marta, Václav a Natália - měli klid na svůj baseball, lezení po stromech apod. My "malí" - čili Jakub, Donovan a já - jsme hráli taky trochu baseball a pak kluci podbíhali pod lanem. (K úplnému výčtu zbývá dodat, že Karel si sám bojoval opodál a Leon si sám hrál basket.) Byla jsem docela ráda, že jsem neplkala s maminkami a strávila odpoledne trochu aktivněji. Na rozdíl od nich mi totiž tentokrát vůbec nebyla zima.