Honzova práce a opera

Petra mě po dlouhé době donutila napsat zase něco o mé práci. Takže se sebezapřením udělám, co je v mých silách.

Jak jsem psal již předtím, pořád dělám na dvou projektech. Tím prvním je modelování vlivu velikosti na konstrukcích se zářezem a bez zářezu. Ten vliv velikosti je známá funkce pro oba tyto krajní případy. Co není známé je přechod mezi zářezem a nezářezem, tedy jakási zóna, kdy nejste schopní říci, do které kategorie konstrukce patří. Takovouto situaci nelze ani modelovat standardním přístupem. Jednoduše proto, že i modelům musíte říci, jestli tam ten zářez je nebo není. Já se to tedy snažím modelovat nestandardně tak, aby si sám model určil, nakolik se má chovat jako zářez a nakolik jako bez zářezu. Jak jsem už psal, je to tzv. diskrétní model, publikovaný v roce 2007 pro simulace porušení betonu. Dělám na tom už od začátku, t.j. 7 měsíců. Vyřešil jsem veškeré problémy s tvorbou modelu. Vše je hotovo. Problém ale je, že se model v těch známých oblastech (se zářezem, bez zářezu) nechová tak jak by měl. Nemá tedy žádný smysl zkoušet přechodovou oblast, když nefungují ty popsané krajní případy. Jsem z toho docela překvapen - a stejně tak i profesor Bažant, oba jsme čekali že ten model je vážně dobrý. Nevíme, co způsobuje odchylky od teorie. Takže se již asi měsíc zabývám hledáním této odpovědi. Zatím marně. Asi týden mi trvalo vytáhnout z modelu napětí v kartézském souřadném systému. Je to celkem složitá procedura založená hlavně na goemetrii. Přikládám obrázky, protože jsou moc pěkné. Držte mi palce, už mám jen tři měsíce na to něco s tím udělat. Jinak pojedu domů po 10 měsících práce bez výsledku.

Druhý projekt se zabývá odhadem pravděpodobnosti porušení konstrukcí. Povedlo se mi, ve spolupráci s jedním neobyčejně chytrým kolegou, zjednodušit nějaký vztah. Není to žádné terno, ale je to krok kupředu. Při snaze použít to zjednodušení na nějakém reálném příkladu jsem udělal spoustu drobné práce na odhadu pravděpodobnosti porušení přehrady. Vypadá to, že to nakonec půjde publikovat v nějakém časopise s rozumným impakt faktorem,  ale po pravdě, není to žádný odvaz. Dělám na tom dál, ale neočekávám žádný velký průlom. To spíše v tom prvním projektu.  Přikládám obrázek, jak se vyvíjí distribuční funkce odolnosti konstrukce v závislosti na její velikosti.

Ještě vám dlužím popis opery, na kterou mě pozval profesor Bažant jako zástup za jeho nemocnou ženu. Měl jsem celkem strach. Musím ale říct, že to byl velice příjemný večer. Bavili jsme se hodně o jeho práci, ale tak nějak povrchně. Jako jak ho napadlo to a to, jaké měl studenty. Ne o konkrétních teoriích. To bych hodně rychle pohořel. Střídali jsme češtinu a angličtinu, a kupodivu se mi s ním anglicky hovořilo lépe. Myslím, že je to proto, že čeština má vykání, které mi ne úplně jde. Už rok jsem nikomu nevykal. On také češtinu nemusí, evidentně se mu mluví lépe anglicky. Jak ale říkal, potřeboval se trochu potrénovat. Opera se mi dost líbila. Neměla úplně stupidní děj (na italskou romantickou komedii to bylo téměř akční) a herecké a pěvecké výkony považuji za prvotřídní. Hlavní hrdinové neměli 250 kg, takže se na ně šlo i dívat. Seděli jsme hodně vzadu, ale sál měl perfektní akustiku. Navíc profesor Bažant přinesl dvě kukátka a tak jsme viděli i tváře. Na konci jsme se předběžně domluvili, že bychom spolu ještě někdy mohli na chicagskou filharmonii. Tak uvidíme.

A nakonec ... už máme letenky na cestu zpět. V Praze přistaneme 29. 6. 2010. Už se vážně těšíme.

29. týden 8. - 16. 3. aneb Uspávácí periody - Marta a řeč - German neighborhood - Sendvič - Adler Planetarium

Ačkoliv obvykle píšu blog večer, když už je klid, dnes dělám malou výjimku, a píšu v poledne, za srdceryvného volání "máámíí", protože za téhle situace nic jiného než soustředit se na něco středně náročného dělat nejde. Zase se nám totiž nějak zvrtl náš uspávací systém, který se periodicky mění. Začíná vždy fází, kdy Marta usíná sama, poté, co jí řeknem dobrou noc a přikryjeme ji. Po nějaké době se ale vždycky naskytne nějaká výjimka, proč ji pro jednou s usínáním pomoct (je přetažená, je nemocná, ...). Takže si řeknem, že jednou to přece nevadí, a doneseme vodu, přijdeme říct ještě jednou dobrou noc, nebo, jako se nám to stalo posledně, se "na chvilku" usadíme za dveře, kde si čteme (naštěstí svou "dospěláckou" literaturu a ne nahlas) a "hlídáme".  Požadavky na donesení vody či vysedávání za dveřmi se ale vždycky nenápadně stupňují, až se jakoby mávnutím kouzelného proutku dostaneme do fáze, kdy usínání zabere hodinu a všichni jsme z toho naštvaní a unavení. To si pak s Honzou řeknem "dost" a necháme Martu pár dní "vyřvat". Minule to byli tři dny, první den katastrofální, řev "máámíí" byl slyšet nejmíň 50 minut po celé chodbě, Honza nebyl doma, já jsem si připadala hrozně, měla jsem co dělat, abych nebrečela taky, a navíc jsem čekala, že každou chvíli za mnou někdo přijde s tím, že jde zabránit domácímu násilí. No, tehdy naštěstí přišel jen Vítek, a ten to celkem pochopil. Po třech dnech Martulka usínala znovu bez problémů sama, a to jí vydrželo tak 6 týdnů, hádám. Tentokrát nám po hodině uspávání ruply nervy včera večer, takže ode dneška nás čekají krušné (snad jen) tři dny. (Hurá, už je klid - ale to je tím, že je poledne. Večer to odhaduju na dýl.) Zajímavé je, že ač už o střídání těchto cyklů víme, stejně nejsme schopni s tím nic dělat, protože v každé chvíli děláme to, co se nám zdá jaksi nejlepší, nebo řekněme nejláskyplnější. A než nám dojde, že ta naše láskyplnost je vlastně trápení, chvíli nám to vždycky trvá. 

Když už jsem u Marty, zdá se nám, že minulý týden udělala velký pokrok v mluvení. Naučila se říkat "Máta" (= Marta, do té doby byla jen "Ma") a s velkým nadšením to používá. Třeba dnes jsem se jí po odpoledním spinkání ptala, jestli není pokakaná, a dostalo se mi odpovědi: "Dobrý. Marta dobrý. Marta ok." (Bohužel to nebyla pravda.) Taky pochopila, že v češtině se skloňuje, takže se o to snaží. Výpověď o našem výletě vlakem tedy vypadá např. "vlak mamú, tatú"(= jela jsem vlakem s mámou a tátou). Na tátu už taky přestala volat "táto" a volá zásadně "tatú". Včera mi řekla větu o čtyřech slovech, jejíž přesné znění jsem bohužel zapomněla, ale bylo to něco jako "Marta mamú židli tam" (= Marta přisune mámě židli "tam", tj. k počítači). Opakuje úplně všechna zajímavá slova a hodně z nich si překvapivě pamatuje. Taky si teď začíná hrát, že dělá různé činnosti, které děláme my, jako je např. vaření. Zprvu to byla celkem neškodná hra, vždycky jsme si při "míchání" jen popovídali o tom, co vaří (v 90% kaši nebo džus) a bylo. Teď vždycky odněkud vezme nějakou tekutinu, kterou pak přelévá (a vylévá) do všech volných hrnců, takže je to takové realističtější... i s úklidem.  Další nápodoba, kterou mě úplně dostala, bylo vezení kočárku, ovšem tentokrát ne s panenkami, ale s jejím o čtyři měsíce mladším kamarádem Calvinem. Martulka zřejmě ví, že při vezení kočárku se musí s dítětem mluvit, a taky ví, že s Calvinem se dá mluvit jedině anglicky, takže každé tři sekundy zastavila, naklonila se do kočárku a zeptala se "Ok, ok?" A vydržela to aspoň deset minut - skoro celou cestu z parku.

Co se týče nerodinného života, po dlouhé době jsme v pátek s Martou zavítaly na akci s American Women. Tentokrát byla na programu návštěva German Neighborhood (= německé čtvrti), spojená samozřejmě s obědem. Pravděpodobně už jsem to psala, ale většině ladies je kolem 70 let, takže obvyklý výlet znamená vystoupit z auta a popojít 100 metrů k restauraci, kde je oběd, pak 50 metrů k obchodu s lahůdkami či pekařství a návrat k autům. Podobně to bylo i tentokrát. O německé čtvrti jsem tedy schopna podat jen kusé informace, např. že hlavní ulice je uzoučká jako v Evropě, domy vypadají taky celkem evropsky a uprostřed je náměstíčko s obeliskem. Pro mě bylo z celého výletu nejpodstatnější, že v restauraci měli výbornou "evropskou" kávu. Zkoušela jsem si tu v Chicagu dát kávu pouze jednou v ZOO. Tehdy jsem chtěla ledovou kávu a dostala jsem hnědou vodu v půllitrovém kelímku se spoustou ledu. Hnus. Od té doby jsem neměla odvahu vyzkoušet kávu ještě někde jinde, až tady - když to měla být ta německá čtvrt - a byl to pro mě velký zážitek. Marta tu dostala od Adriany velikonoční kuřátko na klíček, které když natáhnete, chodí. Velice se osvědčilo jako motivace pro to, sedět na nočníku - může totiž nočník různě obcházet, vlézt pod nočník přední dírou a vylézt boční dírou a tak. Máme z něj tedy všichni velkou radost.

V sobotu dopoledne jsme byli domluvení s Vrbkou, Bobem a Milánem, že vytvoříme transatlantický tým (Adamov - Evanston) v online šifrovací soutěži "Sendvič". Soutěž má dvě dvouhodinová kola, proložená hodinovou přestávkou, a u nás měla trvat od 8 do 13 hodin. Hrozně jsme se s Honzou těšili, že seženeme hlídání a budeme poprvé po půl roce dělat něco společně jen ve dvou. A hlídání jsme skutečně sehnali! Marta měla být u Cecílie, s jejímž synem Santiagem je velká kamarádka a se kterou už jednou tři hodiny bez problémů vydržela. Vypadalo to jako tutovka. Jenže tentokrát Santiago v 8:30 ještě spal a navíc byl - pro Martu asi neočekávaně - doma i Cecíliin manžel (který byl asi trochu děsivý), takže to zkrátka nešlo. Po půl hodině snažení se Honza s Martulkou vrátili domů, Marta se začala věnovat svým aktivitám, jsouc ráda, že jsme si ji nechali, Honza vpadl jako deus ex machina do Sendviče a před přestávkou nám stihl vyluštit ještě asi dvě šifry (zatímco např. já jsem během prvních dvou hodin nevyluštila ani jedinou). Byli jsme ale trochu zklamaní, což bylo znát na "vstřícnosti" vzájemné komunikace, takže to první kolo nebylo ono. O přestávce jsem šla s Martulkou na chvíli ven na hřiště, Honza uklidil největší škody (křupky, kterým se tady říká "cereals" rozsypané a místy i rozšlapané úplně všude) a dostali jsme spásný a vysoce nevýchovný nápad pustit Martě na druhou půlku Krtka (resp. tolik Krtků, kolik se jich jen do druhé poloviny vejde). Druhá půlka pak byla úplně úžasná, řekla bych, že jsme si ji všichni tři neuvěřitelně užili, my s Honzou jsme komunikovali skvěle, i transatlantická komunikace probíhala (aspoň podle našeho názoru) skvěle a ze 151. místa po první půlce jsme to dotáhli cca na 81. (z 244), což my dva hodnotíme jako úspěch. Tak za rok snad zas.

V úterý nás čekalo poslední velké chicagské muzeum, a to Planetárium. (Bažant je ještě stále na cestách a úterý bylo opět zdarma.) Muzeum nás spíše zklamalo - expozice nejsou ani moc pro děti (málo interaktivních věcí, hodně čtení), ani moc pro dospělé (nulová informační hodnota - pokud tedy nemáte fotografickou paměť a nepamatujete si tak všechna data vzletů vesmírných lodí, hmostnosti jednotlivých planet apod.) Tomuto popisu odpovídají např. expozice o amerických raketách vyslaných do vesmíru a expozice o muslimech, kteří byli prvními pořádnými astronomy na světě (údajně proto, že na cestách vždycky potřebovali vědět, kde je Mekka a kterým směrem se tedy mají obracet při modlitbě). O něco interaktivnější byl koutek věnovaný sluneční soustavě. Tam mohli Honza s Martou naprogramovat robota, který se pak podle jejich pokynů pohyboval po "povrchu Marsu", mohli točit koulí, která byla plná tekutiny znázorňující atmosféru, a pak sledovat, jak se v tekutině tvoří víry a jiné zajímavé obrazce, a konečně mohli zasáhnout povrch Měsíce (virtuálním) meteoritem, po kterém zůstal kráter (na tom tedy nic moc zajímavého nebylo, mačkalo se jen tlačítko, a pak se ozvala rána. Martulka celkem trefně shrnula celou podstatu slovem "bác").  Větší děti pak mohli hrát jakousi počítačovou hru, kde umisťovali do daných vzdáleností kolem Slunce různé objekty o udaných hmotnostech a pak sledovali, co se stane (jestli Slunce objekt spolkne, jelikož rozdíl hmotností je příliš velký, nebo objekt Slunce obíhá, ...). Tahákem Planetária jsou zřejmě programy promítané celkem ve třech kinech. Honza byl na 3D filmu o velkém třesku a vzniku galaxií - vrátil se neznechucen ale nenadšen. Já jsem si po jeho výkladu zakoupila za 7 dolarů lístek do obyčejného planetária na příběh, jehož název byl cosi jako "Afričtí domorodci a hvězdy". Po prvních 5 minutách jsem ale navzdory svému úsilí usnula, průběžně jsem párkrát zkontrolovala, že stále ještě promítají, a po půl hodině vyšla z planetária ráda bych řekla zregenerovaná, ale Honza tvrdil, že jsem vypadala jako "už hodně dlouho zaoraná myš". Od té doby mi každý večer samozřejmě připomíná, že když mi nepůjde usnout, nevadí, koupíme lístek do 3D kina na celou noc... Nakonec nás ještě docela nadchla přednáška jednoho fyzika, na kterou jsme narazili čirou náhodou, a ačkoliv jsme tam byli jen chvilku a úplně nerozuměli tomu, co říkal, zaujal nás, a to všechny. Při vstupu jsme totiž dostali (my tři) hned troje 3D brýle, takže Martulka, která má přísně zakázáno jakkoliv manipulovat s mými brýlemi, seděla prvních dvacet minut úplně bez hnutí, vypadajíc jako malá masařka, a byla na vrcholu blaha. Pak nás čekala už jen krásná, téměř jarní, vycházka na vlak a večer kolejní zmrzlinová párty, kde ke zmrzlině dávali i jahody.

28. týden 1. - 7. 3. aneb Scouts for Food - China Town - Field Museum of Natural History

Kromě toho, že jsme se tento týden s Honzou oba definitivně uzdravili, začalo být také hezké počasí - tedy nad nulou a sluníčko, takže začalo být opravdu příjemné chodit po venku, a o optimismus nebyla nouze. V sobotu jsme plni "dobrých úmyslů" a taky touhy vypadnout po dlouhé době z domu vyrazili na skautskou akci zvanou "Scouts for food" (doslovně "Skauti pro jídlo"). Tato akce je v Evanstonu tradiční. Každý skautský oddíl dostane přiděleno nějaké území, v němž roznese ke dveřím každého domu igelitovou tašku s dopisem, ať do ní lidi dají nekazící se potraviny pro bezdomovce a že si ji skauti za týden zpoza dveří zase vyzvednou. Honzův skautský oddíl měl na starosti asi 600 domů. Na roznášení se sešly včetně nás dvě rodiny s malými dětmi, 10 kluků a asi tři dospělí a naše rodina přispěla k všeobecnému dobru roznesením asi 20 tašek. Vzhledem k tomu, že návratnost tašek je prý tak 3 - 5 procent, hádám, že jsme bezdomovcům nepomohli téměř vůbec. Zato jsme se krásně prošli. Na této procházce jsme se definitivně utvrdili v tom, že Marta už hodně věcí intenzivně prožívá, a taky si je pak pamatuje. U jedněch dveří byla "soška" zálesáka s kloboukem, které se Marta bála. Ačkoliv jsme nástrahu společnými silami bez většího úsilí zdatně překonali, bylo to téma k hovoru na celé cestě zpátky. Znovu a znovu jsme si vyslechli, že "páá(n) - bojí", na což bylo potřeba odpovědět, že jsme to ale přece krásně zvládli a že pán už je pryč. Při cestě autem domů jsme vezli Thawivanninu (druhou nejmladší) dceru Grace. Ačkoliv Marta Grace zná a má ji ráda, po cestě zpět s ní ani s námi vůbec nepromluvila, až se nás Grace ptala, jestli Marta někdy vůbec mluví. Stačilo ale, aby za Grace zaklaply dveře, a Marta už začala vzpomínat, že jsme vezli Grace, a připomínala nám to ještě asi  dva dny. Takže o zážitky - aspoň v Martulčině případě - není nouze.

Odpoledne jsme vyrazili vlakem do China Town (doslovně čínské město, myšlena čínská čtvrť). Od kamarádky jsem věděla, že jsou tam dobré a levné restaurace, ale víc prý nic moc. Naštěstí jsme si ale před odjezdem prostudovali informace na internetu, takže jsme věděli, že máme hledat ještě repliku pekingské zdi s devíti draky, náměstíčko se znameními z čínského horoskopu, čínský park a katolický kostel, kam údajně chodil s matkou na mše Al Capone. S výčtem zajímavostí bych mohla ještě chvíli pokračovat, ale na ty další už jsme neměli moc chuť a hlavně čas. Nutno říct, že všechny tyto "pamětihodnosti" (asi vyjma toho kostela) jsou mladší 18 let a byly postaveny výhradně jako atrakce pro turisty. Na druhou stranu, na rozdíl od některých jiných "národnostních" čtvrtí, v čínské čtvrti Číňané asi opravdu žijí, nebo přesněji - asi 99 procent chodců vypadá čínsky, jestli žijí přímo tam nebo kousek dál, těžko říct. Rozhodně to ale není jen muzeum. Zpět k "zajímavostem". Nejvíc se nám asi líbila znamení čínského horoskopu - a to hlavně výtvarně, méně pak informačně. Nevím, jak vy, ale já nikdy nejsem schopná udržet charakteristiky jednotlivých znamení v hlavě ani půl minuty - myslím, že je to tím, jak jsou strašně málo konkrétní. Tak např. si pamatuju, že Marta je "krysa", ale už si vůbec nemůžu vzpomenout, co to znamená pro její charakter (myslím, že je "charming" = okouzlující, ale jistá si tím nejsem... tedy tím, že to o ní říká horoskop, jinak celkem jo). Po studiu horoskopu jsme prošli úzkou uličkou, možná spíš něčím jako hlavní chodbou Vaňkovky, plnou obchodů a restaurací, trochu špinavou, ale to jsou v období slézajícího sněhu skoro všechny. Protože se kvapem smrákalo, rozhodli jsme se, že ještě neumřeme hlady a najíme se až po shlédnutí čínského parku. Trochu jsme ho museli hledat, protože je od ostatních turistických atrakcí maličko bokem, ale povedlo se. Při západu slunce tam bylo krásně, i když pozadí hyzdily dvě obrovské věže starého zvedacího mostu (který se zřejmě zvedá i s domkem uprostřed) a na protější straně řeky je obludný vysoký barák. Honza tedy tvrdí, že je to tak ošklivé, až je to hezké. Do hlavní části, kterou tvoří jedna široká ulice s domy s čínským průčelím, jsme vešli pěknou čínskou branou již za tmy a po několika blocích objevil Honza v jedné boční uličce restauraci "Go 4 Food" (= "Běž na jídlo"). Zpočátku si mi už svým názvem moc nepozdávala, ale nakonec se ukázalo, že to byla vynikající volba. Ještě jsme trochu nerozhodně podupávali před vchodem a už nás jeden číšník (resp. přímo manažer podniku) zval dál, ptal se, jestli jsme tam už byli (prý jsme mu byli povědomí), vysvětlil nám, že se objednává jen hlavní jídlo, případně předkrm, rýže k hlavnímu chodu že je podávána automaticky, stejně tak čaj, polévka a nakonec dezert. Na rozdíl od toho, jak jsem vám tyto informace právě podala já, nás ale zmíněný manažer nezahltil, řekl vždy cca 1 informaci za minutu a když jsme ji stačili vstřebat (a u toho se např. vysvlíct, prostudovat si jídelní lístek nebo tak), vrátil se a řekl další. Když jsem vzdala jíst hůlkami, nebyl pro ně žádný problém donést vidličky. Co se týče obsluhy, určitě to byla nejlepší restaurace, v jaké jsem kdy byla - starali se perfektně a nebyli vlezlí (na můj vkus, na Honzův byli trošku moc ukecaní). Co se týče jídla, paradoxně moc mi chutnaly všechny věci, které byly zdarma - čaj, polévka a desert (což byla opět jakási polévka z kokosového mléka, sladkých brambor a japonského průhledného čehosi, co mohlo být rýže, jikry nebo cokoliv jiného). Jako předkrm jsme měli knedlíčky asi s vepřovým masem - knedlíčky byly bez chuti, ale jinak ok. Jako hlavní chod si dal Honza "žábu se stovkou koření". Vypadalo to jako kung pao, bylo to hodně ostré a na rozdíl od kung paa to nebylo vykostěné. A vyndávat z pusy milióny malých kostiček nám nebylo moc příjemné. Nakonec jsme tedy vyzobali jen stehýnka, která měla hodně masa a byla vůbec mnohem lepší a méně kořeněná - chutnala i Martulce, a žabí trupy jsme nechali. Nenechali jsme si je ani zabalit domů. Já jsem si dala hovězí na francouzský způsob, které na mě bylo hodně sladké. Po čínském způsobu jsme měli misky se vším jídlem uprostřed a dávali si na talířky, co jsme chtěli, takže žáby ("kvákvá") i krávy jsme si užili zcela rovnocenně. Ačkoliv jsme se vážně snažili, nebyli jsme schopni to dojíst - jednak jsme byli už najezení, jednak ty chutě byly opravdu hodně koncentrované. Kdyby nám nedali dezert, odcházeli bychom možná s trochu smíšenými pocity. Dezert ale všechny disharmonie chutí vyrovnal, Honza ho prý cítil v puse ještě dva dny - já jsem tam cítila žábu, ale už zcela mírumilovnou a nepálivou. Takže velký zážitek, a podle toho, že všichni strávníci kolem nás byli Čínané, soudíme, že to také byl dost opravdu spíše čínský, nikoliv americký, zážitek.

Neděle byla kostelopracovní, protože Honza se rozhodl, že v pondělí nepůjde do práce a místo toho půjdeme všichni do Field Museum of Natural History (=Fieldovo muzeum historie přírody...?? možná myslí spíš historie a přírody), které je každé druhé pondělí v měsíci zdarma. Protože mě od rána děsně bolela hlava a celkově mi nebylo zrovna do skoku, převzal velení i Martu Honza a já jsem si mohla většinu času sama brouzdat po muzeu, kde jsem chtěla. Každou hodinu jsme pak měli sraz a zkonzultovali další postup. Při takto rozdělené práci jsme tedy prozkoumali: vycpané živočichy (Marta i Honza byli okouzleni, mě to moc nebaví), DNA výzkumný koutek (naznačí se tu, v jakých krocích výzkum probíhá, ale s vysvětlováním si nikdo hlavu neláme... což mě naštvalo), sbírky různých masek, hudebních nástrojů apod. patřící kmenům žijícím v Oceánii (na můj vkus příliš mnoho málo říkajících naučných cedulek). To byla ta slabší část, pro někoho možná zajímavá, pro nás, co už jsme asi líní číst dlouhé popisy a moc z nich neudržíme v hlavě, trochu nuda. Co se nám naopak líbilo, byla část o evoluci - méně popisků, více interaktivních věcí, zajímavě členěný prostor, občas člověk procházel "druhohorním pralesem" apod. Dále se mi líbila část o původních amerických obyvatelích, která začínala tím, že jsme procházeli Chicagem v roce xy a kolem nás promítali les, v němž chodili mamuti, a celkově se to neslo v podobném stylu, jako evoluce.  Obě výstavy jsou značně rozsáhlé, jako ostatně celé muzeum, z obou skvělých zmíněných výstav jsem viděla asi třetinu až polovinu (pak jsem vždycky metla na sraz), ale pro jednu návštěvu je asi lepší "ochutnat" od každého trochu, než se někde zahrabat na celý den. Honza s Martou byly asi dvě hodiny v jakési "dětské laboratoři", kde si Marta hrála na indiánskou ženu a sbírala kukuřici (z umělých rostlin sbírala umělé klasy a dávala je do košíku, mimochodem o tom také mluvíme dodnes... "kukušice"), vyzkoušela si indiánské nástroje a mačkala tlačítko, které spouštělo indiánskou hudbu ("bubá"). Dodatečně z letáku zjistili, že je to koncipováno pro "families" (rodiny), čímž je myšleno pro děti. Aspoň pro příště víme, kam máme rovnou zamířit. Budoucím návštěvám, které uvažují, že by do muzea zašly, lze možná ještě doporučit 3D filmy, které jsme neozkoušeli, ale pravděpodobně jako zážitek budou stát zato (mají Mamuty a ještě cosi). Myslím, že tentokrát se to líbilo opravdu všem - nejen akcechtivým (a v daném okamžiku neakceschopným) manželkám.

27. týden - 22. - 28. 2. aneb Honza na opeře - čtvrteční nemoc a jazz - pátek - víkendová zpověď umanuté manželky - hra "na spinkání"

V pondělí byl Honza nečekaně pozván profesorem Bažantem na operu "Elixír lásky".  Jestli si myslíte, že tím snad chtěl Bažant něco naznačit, musím vás zklamat, nechtěl. Jen mu onemocněla manželka. Podrobný popis události nechám na Honzovi, budete ale na něj muset trošku počkat, protože zítra je "mítink" (Bažant + jeho studenti), takže dneska na psaní určitě nebude čas. 

Nevím, zda to bylo kontaktem s infikovaným profesorem Bažantem nebo něčím jiným (zlí jazykové tvrdí, že středečním psaním blogu), ale ve čtvrtek Honza lehl, prospal s přestávkami celý den. Večer s námi ale už šel na jazzový koncertík, který se konal u nás na kolejích. Musím říct, že se tu o nás starají vážně skvěle - nejméně jednou za měsíc je možnost zúčastnit se nějaké kulturní, sportovní či jinak zajímavé akce (koncerty, Chicago Bulls, ping pongový turnaj, Halloweenský večer pro děti, ...) Tentokrát to tedy byl koncert tříčlenné jazzové kapely - elektrický klavír, kytara a bicí. Hráli moc pěkně, pro mě je ale jazz tak nějak pořád spíš nejlepším doplňkem k hovoru při kávě či čaji, než hudebním stylem, jemuž bych věnovala celý koncert. Myslím, že kapelu tvořili studenti z Northwestern a že chudáci hráli zadarmo, takže nevím, jak byli nadšení ze zdejšího publika, z něhož téměř polovinu tvořily děti do tří let. Nesli to ale statečně, a když si děti tancovaly do rytmu, občas se i usmáli.

Po koncertě, kde jsem ochutnala zdejší občerstvení, začalo být špatně mně a pátek jsem prožila v podstatě podle Honzova čtvrtečního vzoru - spát, spát, spát. Honzovi bylo naštěstí trochu lépe, takže dopoledne to s Martou nějak zkouleli -a to téměř doslova. Honza totiž naučil Martu koulovat se, což byl mistrovský kousek, jelikož Marta se až doteď dobrovolnému kontaktu se sněhem zarputile vyhýbala. Odpoledne pak podnikli fenomenální akci - nákup (první nákup za našeho pobytu zde, na němž jsem nebyla já ... pokud tedy nepočítám jeden hned popříjezdový). Musím přiznat, že jsem byla skoro vděčná, že jsem nemocná - tak báječně jsem si už dlouho neodpočinula. Navíc bylo příjemné vidět, jak to Honzovi s Martou beze mě jde, a taky vidět, jak strašně moc toho nakoupili, ačkoliv já musím skoro každý týden po nákupu zodpovídat otázku, jakto, že jsem utratila tolik.

V sobotu nás ale kromě únavy a celkového pocitu nevolnosti dostihly s odpuštěním trávicí potíže. Navíc jsme v tom byli oba tak nějak na stejno, takže jsem si užívala výrazně méně a velmi často jsem musela bojovat s myšlenkami, že zrovna teď by se o Martu mohl starat někdo jinej, že to není spravedlivé, ... Navíc jsme minulý týden z nějakých důvodů (o kterých mi v mém sobotním rozpoložení samozřejmě bylo jasné, kdo za ně může) odložili návštěvu China Townu a teď přišlo místo toužebně očekávaného čínského oběda tohle... jo, a ještě jsme museli odvolat víkendovou večeři s Kassie... zkrátka všechny mé plány a akce, na které jsem se těšila, šly do kytek, což by samozřejmě nemusel být problém, ale pro mě byl. Já totiž plánuju často a ráda. Možná, že teď, když jsem s Martou doma, je to se mnou ještě horší, než bývalo dřív - obzvláště přes zimu potřebuju na každý den nějakou "akci", jinak mám pocit, že bych se doma unudila k smrti. (Běžné týdenní akce nám naštěstí s Martou sedí oběma. Hlavně ty návraty. Vypozorovala jsem, že když přijdeme domů z vycházky nebo zkrátka odněkud, Martulka si obvykle někam sama zaleze, nebo si sedí na gauči, něco si prohlíží, někdy si zpívá - zkrátka užívá si, že je doma, vypadá spokojeně a - s trochou zahanbení přiznávám - hlavně po mně nic nechce.) Víkend, to je pro mě příležitost vydat se za hranice všedních dní. Z těšení se na víkendy (nebo z rozdejchávání jejich náročnosti), žiju skoro celý týden. Takže chápete, jaká pro mě byla rána, že teď už druhý týden žádný výlet za hranice všedních dní nebyl, a ještě ke všemu ani naše zdraví nešlo podle mých plánů. Honza se mé "akčnosti" většinou směje, ale tentokrát mu zmizel úsměv na rtech (což uvádím jako důkaz toho, jak těžce jsem to nesla). Ach jo. Myslela jsem si, že mě mateřská dovolená zbavila většiny mých "tužeb" a že se umím mnohem lépe přizpůsobit situaci a vzdát se svého cíle a plánu než dřív, ale asi jak kterého... a možná taky záleží na tom, kdo mi ty plány (alespoň domněle) hatí. No, zkrátka jsem své okolí během víkendu celkem slušně potrápila. Zato jsem si uvědomila, že zaprvé: své vize o víkendech nesdílím úplně vždycky se svým okolím - Honza by možná bral víkendy raději jako relax prokládaný prací (nebo opačně?), Martě obvykle stačí ke štěstí, že je táta doma... zadruhé: má rodina asi není první, koho trápím svou umanutostí - takže se tímto všem mým bývalým skautským spolupracovnicím a spolupracovníkům omlouvám... Abych ale nebrala všechno jen na sebe - možná je část mé současné "akčnosti" způsobena  současnou "neakčností" mého manžela. Dokud jsme spolu chodili, měl milióny návrhů, co dělat, kam jít. Vlastně všechny akce vymýšlel on. Postupem času se role nějak obrátily. Tak že bychom se vrátili do starých časů aspoň na výročí? 

Po víkendové krizi Honzova nemoc zázračně zmizela (možná jí bylo v práci lépe, než doma), moje se zlepšila a Marta to nechytla. Hurá. Mimochodem, Martulka během naší nemoci vyvinula novou hru "na spinkání". Spočívá v tom, že vybraný rodič leží s Martou na gauči, a Marta mu dává střídavě příkazy "hají" a "tastas" (= vstávat).  Zpočátku se příkazy vždycky zrychlovaly a hra končila ve stavu, kdy se střídaly po sekundových intervalech. Teď už je k nám Marta mnohem milosrdnější, fáze "hají" jsou mnohem delší než "tastas", někdy si u nich dokonce (tajně) můžu číst knížku. Navíc jsme pro větší zajímavost fáze "hají" přikrýváni karimatkou, pak zase odkrýváni, pak se Marta sama halí do deky a sama se tomu všemu směje, i když naše odezva je - obzvláště když si tajně čteme - téměř nulová. Jí to ale nevadí, vždyť přece děláme "hají"! 

 

 

26. týden 15. - 21. 2. aneb Křesťanské setkání - basketball - kino - Martino auto

Tento týden Honza:

Nejprve jeden rest, který jsme zapomněli připsat k minulému týdnu. Thawivann nás totiž pořád neúnavně zve na svoje sobotní sezení s křesťanským nádechem. Dost jsme se báli tam chodit protože - a u Thawivann to platí dvojnásob - podáš prst a ukousne ti celou ruku. Tedy jednou přijdeš, vždycky už pak musíš. Nicméně jsem se rozhodl podstoupit riziko a vyrazil jsem s Martou do boje. Nutno říci, že jedním z důvodů, proč jsme šli, byla spousta dětí, které jsou na setkání vždy přítomny. Po této stránce jsme slavili úspěch, Marta s dětmi asi po půl hodině zmizela do jiné místnosti a asi 45 minut jsem o ní vůbec nevěděl. Ano, čtete dobře, Marta byla 45 minut bez táty a bez mámy (týden předtím byla sama s Cecílií 3 hodiny - abychom jí v té samostatnosti nekřivdili). Když se vrátili, byla už hodně unavená a zůstala pak už u mne. Dospělácká část začala klábosením. Všem jsem ještě jednou musel vylíčit, jak jsem couval s autem v noci do servisu. Pak jsme probírali Číňany a čínštinu, nakonec studia, obzvláště humanitní. Konverzace neochvějně spěla k hlavnímu tématu - Bůh, křesťanství a víra. Jelikož jsem byl jediný host (všichni ostatní se nejspíše již dlouho znají z kostela), začali mě zpovídat a evangelizovat. V podstatě jsme na střídačku četli útlou knížečku a komentovali její obsah. Knížečka byla o Božím plánu a sama o sobě mi zas tak špatná nepřišla. S komentáři to bylo už výraně slabší, ačkoliv jsem vesměs se všemi souhlasil. Odpor jsem začal klást, až když Thawivann vyjádřila své přesvědčení, že děti vědí, co je správné, a jednají tak, zatímco dospělí už dobro a zlo ani rozeznat nedovedou. Zaprvé si nemyslím, že děti jednají vždy s čistým úmyslem (což je samozřejmě i případ naší Marty), a za druhé si myslím, že dobro a zlo není někdy možné rozlišit ani oddělit. Tak na tomto bodu jsme se trochu zasekli. Kromě toho se již nic zajímavého na setkání nestalo. Tuto sobotu jsme pro jistotu vynechali, pečlivě zvažujeme, kdy bude rozumné zase se objevit. Chtěl bych tam znovu hlavně kvůli Martě, moc se mi líbila její samostatnost.

V úterý jsem vyrazil na basketbalový zápas Chicago Bulls versus New York Knicks. Petra zůstala s Martou doma. Cena byla jen 20$, protože byl lístek dotován universitou. Ne, že bych basketbal nějak zbožňoval, vlastně ho celkem nesnáším, ale musel jsem to vidět. Na místo jsme jeli americkým žlutým školním autobusem, kde vůbec nebylo místo na nohy. Arena je na západ od centra Chicaga, takže jsme tam jeli asi hodinu.  Samozřejmě jsme měli lístky úplně nejdál od hřiště, takže jsem se musel hodně namáhat abych něco viděl. Celkově bylo vážně hodně náročné hru sledovat, protože se pořád něco někde dělo (a to hřiště bylo tak daleko a tak maličké ...). Nejvíc toho bylo na obrovské zavěšené obrazovce u stropu haly. Dost často byli přestávky, při kterých se organizoval nějaký druh zábavy. Typicky to byl například nějaký druh soutěže pro lidi vybrané z publika (slalom v šaškovském oblečku, videohra promítaná na obří televizi, ...). Nebo to bylo nějaké představení rozstleskávaček, akrobatů, tanečníků, ... Další možnost byla taková volná zábava, kdy vždy náhodně s asi 10 vteřinovou frekvencí zaměřili kameru na někoho s publika a obraz promítli na tu obří obrazovku. Dotyčný často po vteřině zjistil že tam je, lekl se a udělal nějakou grimasu. Docela to byla sranda. Poslední druh zábavy jsem moc nepochopil, ale spočíval ve shazování padáčků nebo střílení balíčků do publika. Žádný z těch balíčků se ke mne nedostal, takže ani nevím, co v nich bylo. Takovýchto drobných srandiček bylo za celou dobu asi 20 nebo i víc. A celou dobu zápasu lítalo nad stadionem řiditelné tele - nebo možná spíš býček. Nakonec trval zápas, který se hraje na  dvanáctiminutové čtvrtiny, téměř 2.5 hodiny. Celkové zhodnocení je spíše negativní. Znovu bych už nešel, ale jsem rád, že jsem to viděl.

V sobotu večer jsem pak ještě byl v kině na filmu Shutter Island. Nevím, jak se to jmenuje česky ale asi něco jako Uzavřený Ostrov. Vytáhli mě na to kolegové z práce. Chtěli jsme jít na promítání ve 20:10 ale měli vyprodáno. Takže jsme čekali / hráli ping-pong až do 22:10, kdy měli nejbližší volné lístky. Film byl obrovská pitomost s hororovým nádechem. Pořád tam byly záběry na topící se nebo utopené děti. Nechoďte na to.

A pro závislé na zprávách o Martě ještě pár postřehů. Petra s Martou měly celkem běžný týden - story time v knihovně, playgroup, ejmenování, konverzaci, plavání, nákup. To hlavní je asi to, že Marta dostala od Thawivann zapůjčené takové odrážedlo, kterému říkáme auto. Hrozně ráda si s ním jezdí nebo na něm jen sedí. Navíc má auto takovou skrýš hned pod sedačkou, kam si Marta schovává poklady. Takže teď, když třeba nemůžu najít hodinky, se stačí podívat do auta. Jen doufám, že to její auto nebude tak poruchové, jako to naše, a že má levnější servis.

25. týden 8. - 14. 2. aneb Snowstorm - večeře s Vítkem a spol. - botanická zahrada - Museum of Science and Industry

Už jsme si mysleli, že ji neuvidíme, ale v úterý přišla - opravdová "snowstorm" (= sněhová bouře). Zcela jistě patřila k těm slabším, ale byla to ona! Takže husté sněžení a - na české městské poměry - šílenej vítr, všude závěje... Z okna paráda, Honza se v ní vracel večer domů a byl také nadšen. Od té doby už jsou chodníky i silnice celkem pěkně uklizené, jinde zůstává 20 cm sněhu, je kolem nuly a většinu času svítí sluníčko, takže jsme pak byly skoro každý den v parku na klouzačkách, abychom té krásy trochu užily.

V sobotu odjížděl Vítek Šmilauer "navždy" zpátky do České republiky, a tak jsme v pátek večer měli s ním, jeho tatínkem a jeho sestrou (kteří tu byli posledních pár dní na návštěvě) rozlučkovou večeři. Na to, jak byla společnost generačně různorodá, a na to, že se sestrou a tatínkem jsme měli společného jen Vítka, to podle našeho názoru dopadlo výborně, tak jen doufáme, že podobné pocity měla i druhá strana. Vítkovi jsme trošinku záviděli a trochu nám bylo líto, že odjíždí, protože jsme se tu za těch pár měsíců docela sžili. Podle Honzova názoru se náš vztah s ním lišil od ostatních zdejších vztahů ani ne tak tím, že jsme spolu mohli mluvit česky (i když aspoň zpočátku to bylo aspoň pro mě velmi podstatné), ale tím, že je Čech a že má stejnou sociálně-historicko-geografickou zkušenost (jestli to tak jde říct), že zkrátka podobně myslí, mluví, žije... My asi fakt nejsme typy, co by se mohly navždycky přestěhovat někam do zahraničí (to prý ale první dva roky říká každý... tvrdí kamarádka - zkušená emigrantka).

V sobotu ráno jsme se vydali do zasněžené botanické zahrady. Pro jízdu s kočárkem je příjemné, že jsou tam odklizené všechny hlavní cestičky. Nejkrásnější částí je v zimě asi japonská zahrada, která, pokud si to dobře pamatuju, je pro zimu dokonce koncipovaná (větve borovic jsou nuceny růst tak, aby na nich zůstávala ta správná - estetická - vrstva sněhu). Martě se do chození moc nechtělo, asi proto, že z jejího pohledu nebylo na co koukat (žádná auta, děti, lidi, ...) - což nás dost mrzí, protože náš pohled byl právě opačný... výchova "k přírodě" bude možná těžší oříšek, než jsme si představovali. Na závěr nás zima zahnala do skleníků, a dobře udělala. Mají tu tropický, subtropický a (zřejmě) pouštní skleník a všechny stojí za vidění. V subtropickém skleníku měli tzv. topiary, což jsou sochy vytvořené z rostlin. Takže jsme viděli nejen kytky, ale i medvěda, čápy, tučňáky, dinosaura a pásovce. Moc se nám také líbilo, že na chodbách mezi skleníky visí fotky z jiných botanických zahrad - v teplejších podnebních pásech - kde to, co je tu v malém ve skleníku, zaplňuje zřejmě celou zahradu. 

V neděli byl zdarma vstup do Muzea of Science and Industry (= muzeum vědy a průmyslu). Honza tu byl s Martou, Jitkou a Honzou Vrbkou už před třemi měsíci - Marta byla tehdy ale ještě maličká, takže se jí líbilo jen v jedné místnosti, ostatní byla otrava. Tentokrát jsme tu byli s Cecílií, Santiagem a Carlosem a možná kvůli Santiagově společnosti jsme s Martou zvládali procházet takřka všechno - část o genetice, líhnoucí se kuřátka (po vylíhnutí se docela dlouho moc nehýbou a vypadají spíš, že s životem končí, než že by právě začínala), část o robotech, o počítačových sítích, 100 let starou "ulici", farmářšký koutek (kde jde "řídit" americký traktor - rozuměj traktor v nadživotní velikosti - a kde jsou filmy, jak se rodí telátka), zrcadlové bludiště, část o vesmíru... Cedule jsem si tedy příliš číst nestíhala, což ale vůbec nevadilo, protože muzeum je koncipované hlavně pro děti (tipuju tak do 12 let), takže skoro všechny informace, které se tu dozvíte, už ve skutečnosti víte. A to, co bylo jen trochu interaktivní, jsme si opravdu užili (např. přesouvání páky, která řídí rychlost přenosu dat na počítači - kočka se různě rychle rozpadá na čtverečky a "odjíždí" tunelem). Kupodivu byli Santiago a Marta také nejvděčnějšími diváky na 100 let staré grotesce - Santiago se hlasitě smál ději na plátně (neustále tam padali a něco je bouchalo), Marta hlasitě tomu, jak se Santiago směje... "Dospělý" pohled na muzeum bohužel nejsem schopná úplně poskytnout - sama jsem procházela jednu část jen asi půl hodiny, a jelikož byl velký nával, díky němuž se tedy k tinterakivním věcem nešlo moc dostat, a jelikož poskytované informace byly takové, jak jsem psala výše, musím přiznat, že mě to daleko víc bavilo s Martou. Myslím si, že dospělý bez doprovodu dítěte může muzeum bez výčitek oželet. Pro objektivitu ale musím dodat, že Vítkův tatínek i Vítek sám byli muzeem nadšeni - u páteční večeře vykládali, jak absolovovali cestu do uhelného dolu (tam byl Honza minule) a jak tam mají Mendělějevovu  tabulku prvků se skutečnými vzorky prvků (na kterou my jsme bohužel nenarazili). Protože my jsme ale byli dospělí s doprovodem dítěte, líbilo se nám to moc, dokonce tolik, že se Honzovi v pondělí ráno nechtělo do práce (většinou se tam těší už v sobotu večer).

24. týden 1. - 7. 2. aneb Nic se neděje - opravy auta - Marta a chození - skautská večeře pro rodiče - doslov

Teď se u nás jaksi nic neděje - resp. děje se toho hodně, ale je to pořád to samé: storytime v knihovně, playgroup, ejmenování, konverzace, setkání s American Women (minulý týden s výrobou kartiček k Valentýnu v japonském stylu - nekýčovité, moc hezké), nově úterky s maminkami a dětmi, plavání (jedno - M+P, druhé - P, třetí - H), Honza skaut, páteční ping pong s kolegy, tu tam nějaká večeře (minulý čtvrtek pro nás vařil Vítek, ale jedli jsme to u nás, u něj není místo). Teď je to pravda trochu oživeno návštěvami autoservisu.

Snad tedy nejdřív zase o autě. Jak již víte, ve středu Honza docouval do servisu, a poté, co tam asi třikrát telefonoval (ještě to není, zavolejte si odpoledne, zavolejte si večer, zavolejte si ráno), byl auto ve čtvrtek vyzvednout. Zaplatil 225 dolarů a odjel - popředu - takže bylo jasné, že hlavní závada je odstraněna. Po chvíli ho však napadlo zkusit ruční brzdu (ve které byl - co se týče jízdy dopředu - skutečně zakopaný pes), ta však stále nefungovala. Vrátil se tedy zpět, odpoledne "si zavolal", a prý tam cosi chybí ("shoes", česky podle Honzova tatínka možná "prasátka"), musí se to objednat a máme tam dojet zase v pondělí. Tyhle "shoes" nám patrně sebrali v předchozím servisu s tím, že jsou špatné a k ničemu. No, byla jsem ráda, že auto máme aspoň na pátek, protože nám od minulého pondělka už začaly docházet zásoby a přemýšlení o každém dalším jídle bylo čím dál náročnější (Honza si ale nedostatku zásob všiml asi až ve čtvrtek, takže strava patrně nebyla tak málo pestrá, jak mi připadalo). V pondělí ráno opět do servisu, volat v poledne, večer, v úterý ráno, ... nakonec jsme auto získali až dnes - ve středu - večer. Nechyběly jen "shoes", ale byl špatný i kabel, a celé to stálo 485 dolarů (po 75 dolarové slevě, neb se cítili blbě, že je to tak drahé a oni nám to dopředu neřekli, protože to špatně odhadli). Celkové prozatímní investice do auta: cca 4500 dolarů. Takže až pojedete do Ameriky na 10 měsíců, buď si auto půjčujte z půjčovny - klidně každý týden (není to tak drahé, jak to na první pohled vypadá), nebo si kupte auto za 4000 (třeba bude jezdit a vy ho zas dobře prodáte - zkušenost jednoho Honzova kolegy), nebo při kupování hodně smlouvejte, doveďte si někoho, kdo se "v autech vyzná" - zkrátka zvolte jinou varinatu než koupi levného auta, o kterém vám řeknou, že je ok.

Z jiného soudku - a to téměř doslovně. Martulka nám v poslední době zase trochu zkulatěla (nebo se mi jen zdá jednou tlustá a jednou ucházející?), a protože s jídelníčkem toho moc udělat neumím (sladkosti již téměř nedávám, ale když nabízí jiné maminky, nezakazuju), řekla jsem si, že s ní zkusím zase víc chodit. Během zimy se nám totiž postupem času všechny pochůzky zvrtly na "pojížďky" v kočárku. Byla jsem celkem překvapená, že Marta proti chození "pesky" neprostestuje, i když je lehce pod nulou (dosavadní zkušenost říkala - nad nulou chodím, pod nulou ani rana) a občas opravdu hnusně fouká. Myslím, že Marta je - aspoň na zdejší poměry - celkem zdatný chodec, ujde teď v kuse i kilometr, jen jí to hrozně dlouho trvá - když má dobrý den, tak 40 minut, když špatný, hodinu. Vlastně možná je to opačně, když má "špatný" den, drží se mě za ruku a jde to rychleji, když "dobrý", ruku nepotřebuje, zpívá si, zastaví se u každého odpadku a říká nám, že ho máme hodit do koše, pověsí se na každý plot a po přejití silnice ještě dlouho obdivuje projíždějící auta ("auto", "bus", "dodá"= dodávka, "káká" = náklaďák. Teď se ke všemu naučila říkat "modrá", takže je modré úplně všecko). Honza z toho šílí cca po 10 minutách, já většinou až poté, co mi začne být zima. Ale do té doby je to velká legrace. Minulý týden jsme absolvovali asi 5 takových cest, tento týden zatím dvě, tak třeba nám (všem) to nadšení vydrží.

V neděli večer jsme byli na tradiční skautské večeři pro rodiče - menu, nákup i vaření obstarávají sami kluci (13 - 16 let). Náplní večera bylo kromě jídla jen nešení vlajky, říkání skautského slibu a zákona, vyhlašování nevím čeho (skauti se nějak posunovali z nižších kategorií - např. "second level scout" - do vyšších - např. "star skaut") a vybírání dobrovolných příspěvků od rodičů - a od nás. Bylo nám řečeno, že jeden skaut přijde Illinois ročně na 160 dolarů, naštěstí ale celého skauta sponzorovali asi jen tři rodiny, ostatní dávali - s ohledem na celkovou vybranou částku - zřejmě mnohem míň, takže náš příspěvek 30 dolarů nevypadal tak hloupě, jak jsme si původně mysleli. (Nějak se pořád píšu o penězích, že? Zkusím se polepšit.) Večeře byla fajn, seděli jsme s Thawivann, Johnem a jejich dětmi a s jednou známou černoškou, která je rozvedená, má dvě děti (14 a 18 let) a dělá od nevidím do nevidím "chůvu" cizím dětem, takže si vydělá odhadujem asi tak, jako Honza, a má z toho živit celou rodinu - no, hned si získala můj obrovský respekt (pardón, zase o penězích, to mi to předsevzetí dlouho nevydrželo). Marta dostala od Thawivann zapůjčené "auto" (odrážedlo), se kterým si s Joy (Thawivannina 3 letá holčička) bezvadně vyhrály, dokonce obě přistoupily na to, že si ho budou půjčovat a vydrželo jim to celou dobu!

Pro dnešek vše, příští týden půjdeme do muzea "of science and industry", tak třeba bude zápis zajímavější.

P.S.: Foto je sice tématické, ale neaktuální - je ze začátku prosince. Teď je většinou výraz v obličeji daleko příznivější.