42. týden 7. - 13. 6. aneb Prodej auta - Martiny narozeniny - Mormonská bohoslužba - Botanická zahrada

Největším úspěchem, a také největší akcí tohoto týdne byla prodej auta. Před medvědím zásahem (viz minulý zápis) jsme uvažovali o tom, že se auto pokusíme prodat za 2000 dolarů. Po medvědovi byla situace ovšem zcela jiná. Honza se bál, že auto bude zcela neprodejné, a tak nejprve zkoušel psát do jakýchsi podniků, které o sobě tvrdí, že odkoupí každé auto - jeden z nich nám nabídla 200 dolarů, jeden 150 a jeden auto vůbec nechtěl. Tak jsme si řekli, že naše toyota, která tak hrdinně zvládla cestu do Colorada i s výjezdem na nejvyšší celoasfaltovou silnici v USA, si zaslouží víc, a rozhodli se ji inzerovat za 600 dolarů na tzv. Craigslistu (webová stránka, kde můžete nabízet úplně všechno, od kartáčku na zuby po dům, a za hotové). Během prvních 5 hodin přišlo Honzovi asi 20 mailů od zájemců o koupi, z nichž Honza vytřídil asi 3 nejserioznější, kterým odpověděl. 8 hodin po zvěřejnění inzerátu se na auto přišla podívat první paní i s "odborným poradcem" - auto prozkoumali, projeli se a vzali si čas na rozmyšlenou do rána. Honza chudák celou noc snil o tom, že auto kupují, a vždy, když se probudil, byl zklamán, že je to jen sen. Ráno nám napsali, že auto nechtějí. Druhý den se o auto strhla skoro rvačka, když jedni zájemci přijeli 5 minut před dalším zájemcem, který strávil cestou k nám hodinu a půl... jenže kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak jsme cca 24 hodin po započetí "Akce" obdrželi 600 dolarů v hotovosti - snad pravých, ještě neozkoušeno. To bylo ve čtvrtek. Až do tohoto okamžiku byl Honza intelektuálně zcela nepoužitelný, protože měl pořád pocit, že to nějak špatně dopadne - někdo nás ošidí, zvorá se nějaká formalita, kupující auto nabourá, ale bude to ještě pořád na nás nebo tak něco. Ačkoliv se stále může ukázat, že něco z toho je pravda, je Honza od pátku klidný, v práci ho to zase baví a život tím pádem zase nabyl smyslu.

V sobotu jsme pořádali oslavu Martiných narozenin - vzhledem ke zdejším zvyklostem pro všechny spřátelené rodiny (mělo jich být 5, nakonec dorazily jen 4). Průběh celkem standardní - nemastný neslaný začátek, kdy se všichni scházejí hrozně pomalu a není jim příliš co nabídnout (ve smyslu zábavy), takže se začíná pomalinku jíst slané občerstvení, rozbalování dárků (zvyk je, že každá rodina něco věnuje), poté, co se sejdou všichni, zpěv Happy Birthday a dort... a pak volná zábava - celkem vydařená, pro děti vzhledem k atraktivitě rozbalených dárků, pro dospělé vzhledem k většímu množství lidí a tudíž i témat. Původně jsme chtěli oslavu udělat venku na trávníku poblíž parku a pláže, kde by bylo o dětskou zábavu postaráno, počasí nás ale vypeklo, takže jsme byli uvnitř, ale i tak to bylo celkem fajn. Navzdory našemu nabádání, ať to nikdo s dárky moc nepřehání, že budeme mít málo místa v kufrech, dostala Marta od našich kamarádů poměrně velké a asi i docela drahé dary, ze kterých je úplně unešená (i když my na některé z nich máme jiný názor)... barvy se třpytkama, které jdou roztírat štětcem do bloku s předem připravenými ornamenty, dětskou stolní hru Candy Land (hráči si vytahují kartičky s barvami a podle toho se posunují po barevných políčcích... ze začátku to vypadalo, že Martulka není schopná soustředit se déle než 4 kola, od té doby jsme to ale již dvakrát dohrály - se zapojením mé největší trpělivosti - se zjednodušenými pravidly do konce), umělohmotnou sadu, ze které lze sestavit narozeninový dort, krásné tričko, kraťasy a šaty a velké dřevěné korále s tlustou tkanicí na navlékání. 

V sobotu odpoledne pro změnu pršelo, Honza s Martou se ale přesto vypravili na vycházku v pláštěnkách - s dlouhou zastávkou v knihkupectví (ve zdejších knihkupectvích není nic neobvyklého s dětmi posedět, něco jim přečíst, a pak zase odkráčet) a se závěrečným hraním v mokrém parku. Já jsem v získaném čase vyráběla dary, které tu chceme každé rodině zanechat - velmi nevynalézavě opět kreslím hedvábné vitráže, ale třeba to tu ještě neznají. A měla jsem se báječně. 

V neděli jsme byli s Kassie a Travisem v mormonském kostele na tříhodinové bohoslužbě. První hodina je pro všechny společná. Děti početně téměř vyrovnají počet dospělých a hlasově je asi 500 násobně předčí, takže téměř nevíme, co se vpředu dělo. Tato část bohoslužby je ze všech částí nejpodobnější katolické mši, přesto je ale hodně jiná - zpívá se málo, čte se málo, modlí se málo a hodně se káže, tipla bych, že tak 80 procent času (zatímco u nás je to přibližně obráceně). A nekleká se, nestoupá se, nikam se nechodí, jen se sedí... takže člověk mnohem snadněji usíná, jak správně podotkl Honza. Sympatické je, že nekáže kněz, ale obyčejní lidé, vybraní z davu... samozřejmě asi nejméně o týden dříve, takže mají čas se na promluvu připravit. Kněz na bohoslužbě ostatně ani není - je tam jen "bishop", který však hlavně uděluje příkazy svým pomocníkům, nevzpomínám si, že by se do bohoslužby nějak aktivně nahlas zapojil. Co se týče kázání, nejsem schopná kvalifikovaně posoudit, jestli kázání nekvalifikovaných lidí "z davu" byla dobrá nebo ne, protože jsem je neslyšela nebo nebyla příliš schopná přes pláč či křik všudepřítomných dětí vnímat. Jestli jsem ale to správně postřehla, většina kázání se týkala spíše životních zkušeností než "teologie", což je na jednu stranu fajn (kdo vám kdy vykládá životní zkušenosti v katolickém kostele?) na druhou stranu si nejsem jistá, jestli to přece jen není trochu málo. Nakonec ale asi stejně nejvíc záleží na tom, jak vám které kázání zrovna sedne - ať jste v jakémkoliv kostele, můžete mít pocit, že vůbec nevíte, o čem ten člověk mluví, a taky můžete mít pocit, že zrovna tohle byste se měli pokusit do svého života aplikovat hned teď. Nejpodstatnějším "teologickým" rozdílem oproti katolické mši asi je, že mormoni berou přijímání jen jako symbol - upomínku na poslední večeři, takže neprobíhá žádné proměňování chleba a vína a přijímat může každý, kdo chce. Bishopovi pomocníci se pomodlí nad chlebem a vodou (mormoni nesmějí pít víno), pak je na táckách roznášejí po kostele a každý si vezme kousek, i úplně malé děti. S Honzou jsme se shodli, že katolická mše nám nakonec připadá pro "náhodného kolemjdoucího" atraktivnější - tedy katolická mše ve studentském kostele, kam teď chodíme. Těžko říct, jestli v Čechách taky. Už jsme to totiž trochu zapomněli. Pomalu si začínáme na zdejší rozjásanost  a "akčnost" zvykat a kdo ví, jestli náhodou návrat do Čech neponesem nakonec docela těžce. V dalších dvou částech mše se lidé dělí do skupin a v nich se účastní tzv. "classes" (něco jako lekcí či kurzů). Každý lekce je hodinová, takže za neděli stihnete dvě, první libovolnou, druhou rozdělenou na ženy a muže. Mně moje "netříděná" lekce připadala trochu jako kurz správné životosprávy, nic zajímavého jsem se nedozvěděla (pokud nepočítám např. to, že vnuk jedné účastnice si sám stele postel už od tří let), ale nebyla to nuda (tedy na poprvé). Je obdivuhodné, jak zde mají lidé pocit, že by měli sdílet své myšlenky nebo zkušenosti. Když kohokoliv napadne cokoliv, co se týká daného tématu třeba jen vzdáleně, hned se přihlásí a řekne to. A vedoucí kurzu mu řekne "děkuji, že jste se s námi podělil o svoji zkušenost". Na jednu stranu to lidi určitě víc vtahuje do tématu - připadají si důležitou součástí skupiny, na druhou stranu to občas jen zdržuje... a opravdu je potřeba o všem tak vykecávat? (Že to teda říkám zrovna já...) Sdílelo se o sto šest i na Honzově pouze pánském kurzu. Závěrem: jsme moc rádi, že jsme tu byli a že jsme to mohli vidět. Podle našich chabých zkušeností nejsou mormoni žádní fanatici, skoro bych řekla, že jsou méně náboženští, než třeba katolíci. Na první pohled mi totiž připadalo, že tu jde tak nějak víc o společenství a podporu jeden druhého než o nějaké duchovno. První pohled ale samozřejmě může být úplně mimo.

Odpoledne jsme vyrazili s Carlosem, Cecílií a Santiagem naposled do botanické zahrady - jejich autem, Honza na kole. Zahrada byla opět úžasná - úplně jiná než před měsícem, kdy jsem tu byla s rodiči. Tulipány jsou pryč, zato teď kvetou růže. Marta byla Santiagem motivovaná ke skvělým chodeckým či přesněji běžeckým výkonům, takže jsme zahradu tentokrát obešli poměrně rychle a ani nestihli propadnout zoufalství, že k východu už asi nikdy nedojdem. Děti lítaly po trávnících, kopírovaly každou hloupost, kterou ten druhý vymyslel a bylo jim zjevně dobře a nám bylo taky dobře, a taky trochu smutno, že už tu možná nikdy nebudem. Cestou zpátky byla průtrž mračen, takže Honza přijel domů jako vodník. Dodnes nám v obýváku smrdí jeho mokré tenisky.

40. a 41. týden 24. 5. - 6. 6. aneb Volby - Rocky Mountains den po dni (milovníkům medvědů doporučujeme 3. a 4. den)

40. týden jsme věnovali především přípravě na odjezd do Rocky Mountains - s autem do servisu zjistit,  jestli tu cestu vydrží, sehnat plynové bomby (kamenné outdoorové obchody v Chicagu neexistují nebo nejdou najít na netu, takže jsme bomby objednávali  online dramaticky 4 dny před odjezdem a doufali, že dojdou), nakoupit jídlo (není tak triviální úkol, uvážíte-li, že jsme vůbec nevěděli, co instantního tu existuje)... a taky dopsat minulé události na blog a jít k volbám. Volit bylo tentokrát o něco složitější než obvykle - když jsme v srpnu odjížděli z ČR, čekalo se, že volby budou na podzim, a tak jsme si zařídili voličské průkazy, které však platí jen po omezenou dobu. Poté, co se volby přesunuly na jaro, nám byly voličské průkazy už k ničemu a bylo potřeba zaregistrovat se na generálním konzulátu v Chicagu do seznamu voličů nejpozději 40 dnů před volbami, pak přijít na samotné volby a pak se  ze seznamu odhlásit (poslední dva úkony nelze udělat ve stejný den... naštěstí se ale lze odhlásit prostřednictvím dopisu). Ve volební místnosti sedělo pět členů volební komise a jinak tam bylo pusto a prázdno (není divu - v celých USA volilo jen 480 lidí). Honza byl pobouřen, že tak početná komise uráží jeho inteligenci (jako že to vypadá, že by bez těch pěti lidí nezvládl odvolit) - ale přesto se mě zpoza plenty nahlas zeptal, kolik lidí může zakroužkovat. Ve volební komisi byl i kněz z českého kostela (viz 33. týden), který se k nám ale neměl - buď si nás nepamatoval, nebo se k nám nechtěl hlásit. Jinak "zahraniční" volby vyhrála TOP 09 (37%), druhá byla ODS (27%), ČSSD měla jen 6% a Věci veřejné asi 5%.

V pátek dopoledne v 10:10 jsme vyrazili do Rocky Mountains National Park, což je v Coloradu. Aby se tam člověk dostal, potřebuje strávit 17 hodin jízdou v autě a projet 4 státy - Illinois, Iowou, Nebraskou a Coloradem. My jsme si cestu rozdělili do dvou dnů a i tak nám to stačilo. Všechny státy jsou dost rovné - kupodivu nejméně Iowa, a všude se pasou krávy - směrem ke Coloradu čím dál tím více, takže žádná zvlášť zajímavá podívaná. A bylo šílené vedro - tipuju aspoň 30°C venku, v autě bez klimatizace asi klidně ke 40°C. Člověku se chtě nechtě vynořovaly v hlavě písně tipu "4 bytelný kola", bohužel Martu zrovna nezaujaly, takže většinu cesty jsme strávili u její oblíbené "Okolo Hradce" (ke konci už si i pamatovala, že "vojáci - krása" a že "hubička" znamená "pusinka"... no, není to zrovna výchovná píseň). První noc jsme zakotvili až za tmy kdesi v Nebrasce u rybníka, kolem kterého byla ráno v době našeho vstávání už spousta rybářů, kteří se naštěstí naším kemnpováním 2 metry od cesty nijak nevzrušovali. Druhý den už jsme spali ve východní části Colorada, kde není snad jediného neoploceného místečka - a na těch oplocených jsou krávy, takže jsme byli nuceni hledat kemp. Bylo to lehce dramatické - smrákání, blížící se déšť, první kemp nejprve nenalezen, pak nalezen, leč plný - ale šťastně to dopadlo. Kemp jsme našli, stan postavili když už bylo skoro po dešti a získali jsme báječnou příležitost "naposled" se osprchovat.

Do národního parku jsme nakonec dorazili v neděli k poledni a než jsme se rozkoukali, byly asi 4 hodiny odpoledne. K rozkoukání patřil hlavně nákup mapy, vytvoření přibližného plánu, kam chceme jít a hlavně kde chceme spát. V Rocky Mountains máte totiž pro nocování 2 možnosti - buďto jít do oficiálního kempu, nebo ve zmíněném Visitors centru požádat o povolenku k tzv. "backcountry camping", tj. stanování o samotě v lese, avšak na předem přesně stanovených místech (vybraných NP, nikoliv vámi. Pro úplnou přesnost dodávám, že na námi vybraných místech mohly stát vždy dva stany - z jednoho do druhého však nebylo vidět). Nakonec Honza zvolil pro backcountry camping dvě místa a každé jsme si moudře objednali na dvě noci. Tím se zmenšil počet našich stěhování na "místa činu" na polovinu. Jako moudré se to ukázalo hlavně proto, že přenos všech našich spacích věcí byl s jedním dvouletým účastníkem, jedním těhotným účastníkem a místy s metrovými závějemi tajícího sněhu dost složitý, byť to bylo vždy jen cca 1, 5 až 2 míle... Když jsme ale kupovali povolenky (jedno místo stálo 20 dolarů - zřejmě na libovolný počet nocí), neměli jsme o těchto trablích ani zdání a jediným zádrhelem se nám zdálo to, že musíme ještě kamsi jet a pronajmout si tam "medvědí krabici", do které si máme každý večer uložit jídlo někam bokem od stanu. Krabice je prý natolik důmyslná, že se do ní žádný medvěd nedostane (pronájem 4 dolary za den). Pak už jen projet překrásnou lesnatou částí NP k parkovišti, odkud jsme chtěli vyrážet, vybrat z papírových krabic jídlo na dva dny, vybrat oblečení, ve kterém v noci nezmrzneme, ale které zároveň uneseme a hurá "na hory". Nutno říct, že jsme byli z celého procesu  již v tuto chvíli poměrně vyčerpaní. Bláhově jsme si nejprve vyšli jen s malým batůžkem podívat se na dvě turisticky hojně navštěvovaná jezera (Bear Lake - 9475 stop n. m., tj. cca 2888 m. n. m., a Nymph Lake - ještě trochu výš) a teprve ve tři čtvrtě na šest se vydali s plnou polní od Bear Lake nahoru k vytouženému Mills Creek Basin, kde jsme měli povoleno spát (cca 2740 m. n. m., ale od Bear Lake to bylo přes kopec). Strategie byla, že Honza nese téměř vše (stan, 3 karimatky, 3 spacáky, deku, velký batoh a ještě malý batůžek), já se starám o malý batoh, foťák, Martu a její batůžek. Ještě než začaly závěje, začala ale tato strategie vážně pokulhávat. Marta už byla unavená a do chození se jí moc nechtělo. Střídaly jsme tedy chůzi pěšky a "koňmo", ve sněhu pak už jen koňmo a nesmo a byly jsme tak pomalé, že tatínek vždycky odnesl věci cca 0,5 míle a pak se pro nás vrátil. Marta po chvíli zřejmě vycítila, že maminka je na sněhu značně nestabilní a celkově neschopná, takže začala brečet a brečela vždycky tak dlouho, dokud se pro ni tatínek nevrátil a nevzal ji na svého stabilního koně. Celá 2,1 míle dlouhá cesta nám trvala 3 hodiny, takže do Mills Creek Basin jsme dorazili až se smrákáním - a to ještě jen díky posunu času, v Chicagu už by byla hluboká tma. Místo ke spaní bylo nadpozemsky krásné - úplná přírodní idyla. Honza, který prorážel cestu, vyrušil na pasece 3 pasoucí se soby.

TRASA: bez batohů Bear Lake (2888 m.n.m) - Nymph Lake a zpět (cca 1 míle, převýšení cca 80 m); s batohy Bear Lake - Mills Creek Basin (2740 m. n. m; 2,1 míle = 3,4 km, převýšení cca 80 m)

Ráno jsme vyrazili na lehko dolů podél potoka do tzv. Hollowel Parku. Překrásná cesta s překrásným počasím, některé pohledy opravdu jako z divokého západu (louka, na ní uschlá borovice, v pozadí skály). Z Hollowel Parku jsme přejeli autobusem (jezdí tu na jaře jen o svátcích, v létě možná i ve všední dny) k Bear Lake a odtud autem zase zpět... to celé proto, abychom následující den mohli jít k autu s plnou polní pěkně z kopce a bez sněhu. Autobusem jsme se pak ještě popovezli na zastávku, která se jmenuje Cub Lake, a odtud jsme po tzv. Fern Lake Trailu pokračovali proti proudu řeky až k "The Pool". Řeka je zařízlá v hlubokém kaňonu, z jedné strany červené skály, z druhé lesnatoskalnaté kopce, dole borovice nebo břízy. Shodli jsme se, že na těchhle horách je úžasné, že mají všechna pásma moc hezká - lesy i louky, bezlesé travnaté i skalnaté kopce nad nimi a pravděpodobně i nejvyšší zasněžené vrcholky. Abyste viděli "skutečnou (nezničenou) přírodu", není potřeba drápat se nijak daleko od lidí a parkovišť. "Příroda" začíná prakticky hned (už při výhledu z auta), lidi znatelně mizí cca 2 míle od parkovišť - a po 7 hodině večerní asi i blíže. Pro dovolenou s malým dítětem ideální - musíme ale přiznat, že jsme se přece jen párkrát zasnili, jaké by to bylo, být tu sami během skutečného léta a moci přejít celé hory od východu na západ. Fern Lake Trail byl tedy lidmi docela přeplněný, ale stačilo začít se drápat přes kopec směrem k Mill Creek Basin a cesta se téměř úplně vylidnila. Stoupání to bylo docela slušné, asi 350 metrů, a po jeho skončení jsem si definitivně přiznala, že mám opravdu hodně namožená lýtka - další den jsem chodila jak kdybych právě abslvovala "100 km z Brna do Brna". Marta se střídavě nesla u táty na koni (v náročnějších úsecích), nebo šla pěšky, vše za zpěvu písně B-I-N-G-O, a byla náramně spokojená (však nám taky po jejím poledním spinkání trvalo dvě hodiny ji do takto skvělé nálady dostat). Večer jsme se v Mills Creek Basin - ženy částečně, pánové zcela - okoupali v potoce, na kterém bylo poznat, že ještě před pár kilometry byla jeho voda sněhem. Místo sobů jsme tentokrát potkali ještě jednoho stanujícího - Patrika z Denveru. Když viděl, že máme k večeři rýži se zeleninou z plechovky, podělil se s námi o své instantní těstoviny s masovými koulemi ("you need meat") a taky o své nesčetné životní zážitky. Byl to moc příjemný večer. Tentokrát nám trochu trvalo Martu uspat a taky byla větší zima, takže spaní už nebylo tak komfortní jako první noc.

TRASA: Mills Creek Basin (2888 m.n.m) - Hollowell Park; autobusová zastávka Cubs Lake - The Pool - Mills Creek Basin (6,2 míle = 10 km, převýšení cca 350 m)

Ráno jsme vstali, uvařili snídani a když jsme k ní zasedli, uviděla jsem na paloučku zvíře. Se zvoláním "hele, nějaký zvíře" jsem se těšila na soba (kterého jsem Honzovi od prvního dne záviděla), jenže se ukázalo, že to není sob, ale medvěd a že ačkoliv nás vidí, jde přímo k nám - asi na snídani. Byl od nás tipuju tak 20 metrů, a tak jsme nic moc nerozmýšleli, popadli Martu a rádoby volným krokem odkráčeli cca 150 metrů z dohledu. Honza pak chodil každých deset minut kontrolovat, co medvěd dělá. Za tímto účelem si vždycky vzal takovou kládičku, kterou nesl vztyčenou nad hlavou, aby vypadal vyšší ("táta- kacek- medved - lekl"). Medvěda to ale nezastrašilo a po 20 minutách rozmýšlení se definitivně rozhodl sníst všechny naše zásoby - naštěstí Honza už předtím ukořistil uvařenou ovesnou kaši, tak jsme se mohli aspoň najíst. Po jídle jsme ještě chvíli vyčkávali, a když se stav nezměnil, přestalo to Honzu bavit a rozhodl se, že vyzkouší Patrikovu radu zahnat medvěda řevem. Prvně řval jen jako náhodný kolemjdoucí, medvědovi ale asi naše jídlo moc chutnalo, a tak bylo potřeba jít na něj přímo. Honza tedy zvedl ruce v mikině nad hlavu (aby vypadal mohutnější), šel k medvědovi a křičel "uáá, kšá potvoro" (řev jsme s Martou slyšely a Marta pomáhala, jinak ale historku známe jen z vyprávění, byly jsme "uklizeny" na "bezpečném" místě asi 150 metrů od dějiště). Medvěd se na něho díval, a když byli od sebe už jen asi 15 nebo 20 metrů, rozhodl se, že to vzdá, a velmi rychle utekl. Honza říkal, že kdyby to medvěd nezvdal, asi by to musel vzdát on - pokud by to teda ještě šlo. Trochu rozklepaní jsme sbalili a vydali se s věcmi do auta. V plánu byl výlet kolem tzv. Moraine Parku - obrovské louce, uprostřed níž meandrovala řeka a pásla se stáda sobů. Soby jsem vyfotila asi milionkrát než jsem zjistila, že jsou na lidi celkem zvyklí a neutíkají, ani když jste docela blízko. Bylo to moc fajn. Marta se nesla velkou část cesty v nosičce zapůjčené od Thawivann a na rozdíl od podzimu proti tomu vůbec neprotestovala, naopak si docela užívala, že nemusí chodit sama. Odpoledne začínalo foukat a honily se mraky, tak jsme chvíli uvažovali, jestli skutečně stanovat mimo kemp, ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme a když začne někde po cestě pršet, zabalíme to. Počasí se ale umoudřilo a my jsme v klidu dokoupili medvědem snězené zásoby (nejvíc mu chutná sušené mlíko a cukr, zlikvidoval ale celkem všechno až na sůl), přejeli do jiné části hor (u níž jsem si až později v mapě všimla nápisu "wilderness"= divočina) a přestěhovali všechny spací věci z parkoviště Wild Basin (na 1,5 míle vzdálené místo na spaní Pine Ridge (cca 2700 m.n.m.). Cesta byla tentokrát v pohodě, jen Marta byla opravdu hodně unavená, což se projevovalo výbuchy negativismu. Vrcholem negativismu bylo nekonečné, třeba hodinové, uspávání - nechtěla ležet ve spacáku, mimo spacák, nechtěla povídat pohádku, zpívat písničky, nechtěla, abychom na ni sahali, v podstatě to vypadalo, že tak nějak vůbec nechce být na světě, aspoň ne tam, kde zrovna byla... Nakonec nějak usnula a my jsme se modlili, aby vydržela spát celou noc. Nevydržela. Uprostřed noci to začalo nanovo. Bylo nám jí hrozně líto, protože hrozně moc brečela a bylo vidět, že je jen unavená a není schopná se uklidnit, ale nemohli jsme nic dělat - resp. všechny naše pokusy situaci ještě zhoršily. Tak jsme si nejdřív vzájemně vyčetli, kdo za to může (pravděpodobně jen pokus o přesun vlastních výčitek svědomí na druhého), naštěstí za chvilku jsme znovu spojili své síly a rozhodli se zkusit ji uspat venku. Honza s ní tedy chodil okolo stanu tak dlouho, dokud mu neusnula v náručí. V půl sedmé ráno jsme pak celý proces opakovali ještě jednou - a tak jsme s delšími přestávkami vydrželi spát až do půl deváté.

TRASA: s batohy Mills Creek Basin - Hollowell Park (1,7 míle = 2,7 km); bez batohů obejití moraine Parku (cca 5,2 míle = 8,4 km); s batohy Wild Basin - Pine Ridge (2700 m.n.m.; 1,5 míle = 2,4 km, převýšení 120 m) 

Ráno jsme byli pevně rozhodnuti strávit následující noc v kempu, kde (snad) medvědi nehrozí, takže můžete mít ve stanu jídlo, kterým by třeba mohlo být možné Martulku uklidnit... a taky se tam lépe chodí v noci po venku. Podrobné úvahy, kde zakončit den, jsme si ale nechali až na dobu po snídani. Ještě před ní mi přišla Marta (po vycházce s tatínkem pro jídlo schované na noc v lese) vesele oznámit, že "medved - chleba - zase", neboli, že medvěd nám zase sežral chleba. Tak jsme si na dané téma zavtipkovali (i když mně už se vtipkovalo o něco hůř než včera), když tu k nám míří "ranger" (tak se tu jmenují strážci parku) a ptá se, jestli jsme "Jan Elias". Jestli ano, má pro nás prý špatné zprávy: přes noc nám nějaký medvěd ohnul zadní dveře u auta, vyrazil sklo, vlezl dovnitř, mírně roztrhal potah sedadla  a sežral zásoby na další dny. S autem prý ale snad půjde dojet domů... "Dovolili" jsme rangerovi vlézt do auta, uklidit ho a odstěhovat další jídlo, které by mohlo přilákat další medvědy, do rangerského srubu a začali se pomalu balit rozmýšlejíc, co teď. Původně plánovaný výlet do údolí s vodopády jsme omezili na výběh k nejbližším vodopádům tzv. Calypso Cascades, a pak už jsme spěchali na domluvenou polední schůzku s rangery. Musím říct, že rangeři auto skutečně krásně uklidili, jediná nevýhoda byla, že na smluvenou schůzku nepřišli, takže jsme byli i bez posledního jídla, které po medvědovi zbylo. Nakonec se ale zcela neinformovaný, zmatený ale velmi vstřícný ranger, který hlídal vstup do NP, dovysilačkoval k někomu, kdo o jídle věděl, a cca po 1,5 hodině čekání na parkovišti jsme mohli "z divočiny" odjet - se zbytky jídla, okýnkem překrytým fólií a zalepeným "gorilla tape" a potvrzením, že za to může medvěd, kdyby nás stavěla policie. Honza chvíli váhal, jestli nejet domů, ale když už jsme tu byli... Nechtěli jsme však už riskovat, že nám nějaký další medvěd vleze do auta chráněného jen "gorilla tape" a zdemoluje ho tak, že s ním už vůbec nepůjde odjet, a tak jsme se rozhodli pro kemp. Od rangerů jsme totiž věděli, že tam mají uzamykatelné kovové skříňky, kam si můžete všechno jídlo schovat. Během cesty do kempu jsme si zajeli "do Mekáče" - užít si civilizace a nasytit Martu hranolkami, neboť naše instantní jídla jí zrovna nejela (takže v noci mohla mít možná i hlad) a po opětovném nákupu potravin jsme zvolili zakotvili v kempu Glacier Basin s krásným výhledem na hory, mj. na nejvyšší horu Rocky Mountains. nebylo ještě tak pozdě, a tak jsme se vydali na vycházku od Bear lake k vodopádům Alberta falls, spravit si chuť . Marta v nosičce skoro hned usnula, my jsme šli na lehko, krásné počasí, čím dál lepší rozhled, čím dál větší nadšení. Nakonec jsme to museli obrátit skoro ve třech tisících metrech (odhad 2970), abychom nezapadli na severní straně hory do sněhu a hlavně abychom nakoupili dřevo na večerní táborák. V kempu se totiž může rozdělávat ohen, ale nesmí se tam sbírat dřevo - musí se koupit, 15 polínek za 4 dolary. Třísky na podpal jsme odmítli. Shodou okolností kempovali téměř vedle nás další Češi - Ctirad a Lenka, momentálně z Minnesoty, jinak ze severních Čech, a tak jsme si večer u ohně báječně popovídali a Marta usnula Honzovi v náručí, ani nevěděla jak.

TRASA: bez batohů: Pine Ridge - Calypso Cascades a zpět (1 míle = 1,6 km, převýšení 80 m); s batohy Pine Ridge - Wild Basin (1,5 míle = 2,4 km); bez batohů: Bear Lake - 1. rozcestník nad Alberta Falls a zpět (3,4 míle = 5,5 km, převýšení 150 metrů)

Čtvrtek měl být naším posledním dnem v Rocky Mountains (teda původně předposledním, ale nějak už jsme měli pocit, že jsme si těch hor užili dost). Honza tedy vyrazil od Bear Lake nahoru na hřeben - na Flattop Mountain (3756 m.n.m), my s Martou jsme vyrazily na dámský výlet zkopce dle mapy podél potoka, ve skutečnosti jen na doslech od něj, po krásné lesní pěšince. Obě výpravy si své trasy zřejmě užily až do dna - Honza výhledy, sníh (šel v teniskách, pohorky tu nemáme), převýšení, vítr..., my klacky, házení kameny, hledání značek, sledování mravenců, zpěv a koupání nohou v potoce. Po omezeně dlouhou dobu idyla. Ačkoliv Honza měl trasu dvakrát delší a nekonečně mnohokrát větší převýšení, přišel nám poslední míli naproti, což nás - aspoň psychicky - docela zachránilo.  Marta mu pak usnula v náručí ještě než jsme došli do kempu. V druhé půlu odpoledne jsme pak vyrazili autem na tzv. Trail Ridge Road - údajně nejvýše položenou "celozpevněnou" (v originále "totaly paved", asi myslí celoasfaltovou) silnici vedoucí přes hory z východu na západ. Zážitkem byla už samotná jízda, mnohokrát přerušená, neboť auta před námi zastavovali a lidi z nich fotili pasoucí se soby, cílem byl tzv. Rock Cut (3734 m. n. m). Z tohoto místa vede půl míle dlouhá naučná stezka tzv. alpskou tundrou, tedy krajinou, kde mezi kameny roste už jen nějaká tráva a lišejníky a žijí tu jen vysoce odolná zvířata. Bylo vhodně pochmourné počasí a foukal studený vítr, a tak jsme všechny živé tvory, pro které je tundra domovem, mohli náležitě ocenit. Večer opět táborák a poměrně klidný spánek.

TRASA: Honza: Bear Lake - Flattop Mountain (3756 m.n.m) a zpět (9 mil = 14,5 km, převýšení 870 m); Petra a Marta: Glacier Gorge Parking Lot - Glacier Gorge Trail - Sprague Lake - Glacier Basin (4,6 mil = 7,5 km); společně Tundra Trail (3734 m.n.m.) tam zpět a ještě jakási vyhlídka: (1,2 míle = 1,9 km)

V pátek ráno jsme vyrazili domů. Navzdory našim mírným obavám, jak vydrží "gorilla tape" proběhlo všechno hladce, dokonce jsme na noc našli kemp, kde byly houpačky a skluzavka (a Martulka se konečně dočkala "parku"... ze začátku jsme ji totiž trochu mátli tím, že jedeme do národního parku...) Výsledné zhodnocení: překrásná příroda, spousta zvířat na dosah ruky (kromě medvědů a sobů nepřebrné množství ptáčků, třeba takových, co vypadají jako kolibříci), velké zážitky, některé na hranici toho, co bychom neměli výčitky s Martou vyzkoušet. Marta tu jaksi vyspěla, naučila se tu spoustu věcí (např. kakat v přírodě) a krásně se sžila s tatínkem. Vždycky s ním stavěla stan, často s ním i vařila, chodila mýt nádobí a ke konci pobytu už s ním trávila téměř 100% času ráno i večer. Konečně byla příležitost, aby se pořádně ukázalo, že táta je prostě jednička - kromě toho, že zahnal medvěda a zvládl všechny výše uvedené věci, taky proto, že na rozdíl od mámy ji mohl nosit - a nosil - kdykoliv se jí zachtělo. Když doma "jen chodí do práce", je to pro ni takové méně uchopitelné. Koneckonců tady to bylo nesrovnatelně více uchopitelné i pro mě. Díky.

P.S.: Od návratu do Evanstonu je Marta anděl - vstřícná, chápavá vůči všem našim nárokům na ni, rozumná ("už jdeš do té vany?" "ještě ne, ještě ponožky"... rozumějte sundat), roztomilá. A my jsme zrovna takoví. Takže se o nic se nehádáme, na všem se domluvíme. Se stavem "před horama" se to nedá srovnat. A všechny mé kamarádky ji obdivují, jak vyrostla. Až budeme mít nějakou další rodičovskou nebo výchovnou krizi, možná zas někam vyrazíme.

P.S.2: Celkem bez batohů Honza: 43,5 km, převýšení 1530 m; Petra + Marta: 36,5 km, převýšení 660 m; s batohy všichni (ale hlavně Honza): 10,9 km, převýšení 200 m... takže čísla nejsou zrovna závratná, ale nám to úplně stačilo. 

37. týden (část) - 39. týden 7. - 23. 5. aneb Michal a Agnieszka - výstava a grilování - Laďa a Petra - víkendové kolo a sailing

"Vnitřní rozklad" již dlouhou dobu idylického rodinného života, který v těchto týdnech proběhl, jsem už popsala v minulém zápisu, takže tentokrát téměř čistě popisně a objektivně. Dva dny poté, co odjeli moji rodiče, přijeli za námi Honzovi polští kamarádi z Dánska Michal a Agnieszka. Přijeli v sobotu večer, takže neděli jsme mohli strávit společně. Začali jsme vycházkou po Chicagu a pokračovali obědem v pizzerii Duo (ve vyhlášené pizzerii Uno, kde dělají pravou "chicagskou pizzu", se na stůl čekalo ve frontě, tak jsme se přesunuli do 20 metrů vzdálené pizzerie Duo, která má zřejmě stejného majitele, stejný jídelníček, stejné ceny, ale zřejmě není tak vyhlášená, takže se tu nečekají fronty). Zlatým hřebem byla vyjížďka v lodičce po Chicagské řece s výkladem o architektuře a trochu i historii města. Měli jsme úžasného mladého a entusiastického průvodce, který během 75 minut vyjma desetiminutové přestávky na pokochání výhledem snad téměř neklesl hlasem. Mluvil vtipně, a přitom jeho výklad poskytoval i spoustu informací - můžeme-li to tedy jako úplní neznalci historie a architektury posoudit. Například jsme se dozvěděli, proč má chicagská vlajka 2 modré pruhy (Chicago river a Michiganské jezero), tři bílé pruhy (3 "pevniny" oddělené vodami) a 4 hvězdičky (významné události v Chicagu - požár, cosi a dvě světové výstavy). Z dějin Chicaga mě zaujala ještě historka o panu Kaneovi, který nechal postavit chicagskou operu pro svoji ženu, neúspěšnou operní zpěvačku, kterou v New Yorku v opeře nechtěli. Z architektury jsme byli mj. upozorněni na to, že jeden mrakodrap má vypadat jako láhev šampaňského. Michal a Agnieszka rozuměli všemu (mluví prefektně, už v Polsku chodili na univerzitu, kde bylo všechno v angličtině a v Dánsku už jsou 4 roky), Honza skoro všemu, já máločemu (ovšem můžu se vymlouvat, že většinu času jsem měla na klíně posazenou, postavenou nebo zavěšenou Martu)... takže mi to pak doma u fotek museli ti pokročilejší znovu celé převyprávět. Po vyjížďce zamířil Michal s Agnieszkou na Sears Tower a my domů. V dalších dnech se návštěva vždycky ráno vytratila a vrátila se až večer. Ačkoliv jsme měli strach, jak ponesou večerní scénky, a taky jak se s nimi budeme schopni po těchto scénkách společensky bavit, konverzace šla kupodivu jako po másle, ba pravděpodobně nám právě naopak celou situaci zjednodušili tím, že vždycky začali natolik nenásilně o něčem jiném, že jsme na své vlastní problémečky rychle zapomněli. Byl to perfektní relax a myslím, že i Martulka jaksi vycítila, že tu nemá jen nás, a buď se stihla vyřvat před příchodem návštěvy, nebo se omezila na mnohem kratší dobu, než jsme čekali. Michal s Agnieszkou odjížděli ve středu, v úterý mě Honza s nimi vyslal na večeři, tak jsem si ještě užila nejen rozhovoru, ale i výborných žebírek.

V sobotu jsem byla Honzou opět vyslána na další relax - výstavu Henriho Matisse, která je teď dočasně v Art Institute. Šla jsem tam na taťkovo doporučení (Art Intitute ho natolik okouzlil, že tam byl dokonce dvakrát) a nelitovala jsem. Bylo to jen pár místností, takže člověk mohl přečíst všecko, co tam bylo napsáno, a taky si samozřejmě všecko prohlédnout. Popisky na mě trochu rozvláčné, ale občas perfektní fotografická dokumentace neustálého přemalovávání díla, kdy se z něj během deseti let stalo něco docela jiného než na začátku - a kdyby to neznělo blbě, řekla bych, že výsledek byl "pravdivější" (konkrétně jde o obraz "Bathers by a River", http://www.artic.edu/aic/collections/artwork/79307). Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že jsme nemohli jít s Honzou spolu - mám totiž nostalgické vzpomínky na společné procházení galerií v Londýně a v Oslu, ze kterých jsme pravděpodobně oba měli víc, než kdybychom tam byli sami. Jenže Martu by to hrozně nudilo a babička s dědečkem už byli v trapu, takže jindy. Odpoledne jsme byli všichni pozvaní na oslavu Leho (Honzův čínský kolega) dokončeného doktorátu. Přesněji šlo o grilování v parku u Bahai Templu. Až na to, že byla zima, to byla krása - pohráli jsme si v parku, potkali tam tři Thawivanniny děti a manžela, kluci (myšleno Honzovi kolegové) si zahráli ufobal a s Martou jsme pak celkem úspěšně zkoušeli fotbal... a maso bylo vynikající. 

V neděli přijel Honzův brněnský kolega Laďa s přítelkyní Petrou.  Protože neletěli z Evropy, ale z New Yorku, kde už prožili týden u jedné kamarádky, naplánovali jsme jim hned po příjezdu vycházku po campusu s cílem u Bahai Templu. Nesli to velmi statečně, neb kamarádka je už vydrezúrovala, že ani minuta nesmí zůstat nevyužita, a protože ona má čas především po nocích, byli nám asi v podstatě vděční, že námi "nařízený" program je aspoň ve dne. Marta dostala od Petry moc krásný batoh a v něm plyšového pejska. Oboje se od té doby stalo Martiným nezbytným zavazadlem na všech vycházkách - jen se teď snažíme jí vysvětlit, že o všechno, co si s sebou na vycházky vezme, se musí taky celou dobu starat, a nikoliv to po prvních 100 metrech nacpat rodičům (a že toho je - obvykle kočárek pro panenky, dvě panenky, deka pro panenky, batoh, medvěd a pes). Teoreticky to už pochopila (vždy před vycházkou mě informuje, že "Marta starat, máma néé"), v praxi, obzvlášť když už je trochu hlad nebo únava, to tak dobře nejde. Zatím jsme ale na všechna místa dorazily se všemi zvířaty, takže vlastně všechno dobře dopadlo. Do stádia, kdy by byla Marta schopna dopředu si říct, že je toho moc a že si něco nevezme, jsme se ještě nedostaly (jednou jsme se tedy dvakrát vracely, vždy po 100 metrech od domu - jednou vrátit panenky, podruhé zvířata a napotřetí jsme vyrazily jen s prázdným kočárkem). V dalších dnech se Laďa s Peťou ráno vytratili - téměř odmítaje snídani - a večer vrátili navečeření a s nakoupenými pochutinami na večer, takže v podstatě hostili spíš oni nás. Hráli jsme ligretto, Honza s Laďou probírali školu a politiku, Peťa vykládala o zdravotních problémech své babičky a o problémech s novým bytem.

Ve čtvrtek Laďa i Peťa odjeli ještě na pár dní do New Yorku - stihnout, co dosud nestihli, a nám začalo připadat, že bez návštěv se tady nějak nic neděje. Honza tedy vymyslel nabitý víkendový program. Sobota dopoledne - Honza skautská brigáda, zbytek rodiny - obrážení tzv. "garage sales" (= doslovně garážové prodeje) za účelem sehnání dětských dlouhých kalhot. V obchodech totiž s úderem jara jdou sehnat jen sukýnky a kraťasy (nebo rifle, abych jim nekřivdila) - protože je přece teplo. Garage sales fungují tak, že lidi vystaví před dům pár dní předem ceduli s upoutávkou a v den D vynesou na trávník všechny věci, kterých se chtějí zbavit, prodávají je doslova za babku (kalhoty jsme zakoupili za 50 centů), takže kupující jsou velice spokojeni a prodávající též - protože se zase něčeho zbavili. Sobota odpoledne - vyjížďka po Skokie lagoons na kole, nejdřív já a Honza hlídal, pak obráceně. Nakonec jsem ujela asi 20 km, ovšem asi dvakrát pomaleji než normálně. Musím říct, že těm pivním břicháčům jízdu na kole nezávidím. Na neděli Honza domluvil s Chrisem opět "sailing". Bylo téměř bezvětří, takže Chris se nezdráhal vzít ani mě, a díky tomuto klidnému počasí to tentokrát nebyl příliš sportovní zážitek, spíš odpočinek (což mi ovšem po sobotě nevadilo). 

P.S.: V pátek vyrážíme na více než týdenní výlet do Rocky Mountains, takže opět počítejte s blogovací přestávkou. A hlavně držte palce, ať se nám nerozbije auto.

Mezinávštěvní a ponávštěvní všeobecný rozklad aneb Úvod - Marta a usínání - jsme protivní a Marta taky - různé teorie - Marta je ale i šikovná

Když ve čtvrtek 6. 5. odjeli moji rodiče s Pavlem, měli jsme dva dny volna do další návštěvy. Přiznáváme, tak trochu jsme se těšili, jak to bude jednoduché, když budeme doma jen tři a že se po dlouhé době třeba trochu víc pobavíme o každodenních záležitostech, nebo že si sebe navzájem o něco víc užijeme nějakým jiným způsobem. Ovšem představovali jsme si, že tento způsob bude pozitivní. První samostatnou nocí počínaje jsme se ovšem začali navzájem z neznámých důvodů spíše trápit (že by "postnávštěvní stresová porucha"?).

Ve čtvrtek večer totiž Marta poprvé zcela odmítla sama usnout. Důvody můžou být dva - jednak jsme během návštěvního období dvakrát nebyli důslední a vzali ji večer z postýlky mezi nás (s tím, že to bude pro všechny strany příjemnější, než řvaní), jednak se den předtím naučila sama vylézt ze své cestovní postýlky. Takže když teď protestovala proti spaní , nestála a neřvala u toho v posteli jako dřív, ale přesunula se z postele ke dveřím, do kterých vytrvale bušila, neboť je neumí otevřít (místo klik jsou tu koule, které musíte při otevírání pootočit, což chce větší zručnost). Křičela a bušila opravdu vytrvale, nejen ve čtvrtek večer, ale i několik dalších poledních i večerních "spinkání". Večery obvykle skončily tak, že si nakonec vlezla zpět do postýlky a usnula, poledne tak, že jsme po určité době vyměkli a otevřeli jí (rekord byl hodina a čtvrt). Místo odpočinkové idylky se tak stal popolední čas dobou hrůzy a soubojem, kdo déle vydrží s nervama . Ze začátku jsme byli "drsní" a nechodili za ní, protože, jak už jsem o tom psala v 29. týdnu, se nám to při předchozích problémech se spaním vyplatilo - do tří dnů se vždycky uklidnila a usínala sama do 5 až 15 minut. Tentokrát se zpočátku také zdálo, že se situace zlepšuje, po pár dnech se ale začala zase zhoršovat a Marta se dokonce začala při poledních pokusech o spinkání pokakávat, což se jí předtím nestávalo - nebo rozhodně ne bez toho, že by nás předem varovala (tedy ona nás tentokrát, když se to stalo poprvé, taky varovala, ale my jsme to považovali za její strategický tah, kterak uniknout spaní. Další dny už jsem ale žádné volání "kakat" nezaznamenala, a stejně "to tam bylo".) Mimo to  začínala vždycky předem natahovat - u oběda nebo u večeře, zkrátka kdykoliv si vzpomněla, co ji "pak" čeká. Zkrátka podtrženo sečteno, připadalo nám, že jsme v Martě během asi 3 dnů vypěstovali s dobrým úmyslem docela velké trauma a byli jsme z toho nešťastní, ale taky protivní a unavení (odpadla odpolední "bezmartičková" dvouhodinka a večery byly téměř celé zaplněny řevem, při kterém se nedá ani relaxovat a moc ani pracovat). Nejprve jsme se snažili zpříjemnit samotné ukládání, takže do postýlky se během těchto dní přestěhovali tři plyšové ovce, plyšový medvěd a dvě panenky, zpívali jsme ukolébavky a nosili vodu a - aspoň pokud jde o mne - připadali si jako otroci (což mě štvalo... jenže zas trauma je trauma, že...), ale od uložení nechávali dveře zavřené. Ale bylo to pořád horší, a tak jsme asi po týdnu vyměkli a šli do ložnice. Od té doby si u ní čteme, dokud neusne, nebo dokud si netoupne či jinak "nezlobí". To si pak jdeme číst za dveře. Celá story má zatím nejasný konec - trauma je pravděpodobně z větší části zažehnáno (žádné pokakávání, žádné plakání u jídla),  "akce" ale trvá večer cca 20 - 40 minut, polední spinkání v posteli je zatím pasé (a v kočárku nebo autosedačce to většinou Marta během odpoledne dohání) a o spinkání obecně není radno mluvit (když se o něm potřebujeme bavit s Honzou, nahrazujeme ho šifrovaným "chrupky chrupky"). Nějaké negativní pocity ohledně spaní tudíž asi zatím stále přetrvávají, pro žádnou stranu není dosažený stav zatím ideální (podle mě se tím všichni vzájemně neúměrně unavujeme), nicméně ničeho lepšího teď dosáhnout neumíme. Takže kdyby vás něco napadlo, napište.

Tak to by bylo o spinkání. Přibližně ve stejné době, kdy začaly spací scénky, jsme na sebe začali být s Honzou fest protivní a těžko říct, co bylo důsledkem čeho. Každopádně s každou další návštěvou jsme se "dali zase do rychtyku" a po jejím skončení - neplánovaně - zase začali prudit. A ani Marta se v tomhle ohledu nedala zahanbit. Zahrnovala - a zahrnuje - nás spoustou požadavků, z nichž ne všechny můžeme a ne všechny chceme splnit. A nesplnění samozřejmě trestá vzteklým brekem. A my vzteklý brek trestáme nejprve domlouváním, následně vzteklým řevem, který pramení z pocitu, že jsme absolutně bezmocní a máme zcela nevychované a rozmazlené dítě, občas naplácáním. Nic z toho nezabírá - obvykle čím jdeme vztekleji a silověji, tím vzteklejší a silovější je reakce. Marta dokonce teď občas na nezdar při své činnosti reaguje slovem "bum" a naštěstí jen náznakem tohoto aktu - ať už vůči mně nebo vůči věcem. Tak se snažím naplácání úplně vyhnout a vzteku, co to jen jde, abych jí nedávala příklad. A taky se snažím vyhnout pocitu, že je to boj "o moc" a že tedy nesmím ustoupit za žádnou cenu, protože - ačkoliv při tom třeba ani neřvu - to jde ze mě asi jaksi vycítit a všechno končí tak, že jsme s Martou obě zakopané ve svém zákopu, z něhož nehodláme udělat ani krok... a hlavně ať už to dopadne jakkoliv, jedna z nás "prohraje", což se jí nelíbí. Většinou nejlépe zabere "vcítění", klidné navržení různých možností, jak situaci řešit - přijatelně pro obě strany (tak můžeme "vyhrát" obě dvě), nebo odvedení pozornosti (což si pořád říkám, jestli je vůbec nějaká výchova - ale vzpomínám si, že v "pozitivní disciplíně" psali, že do tří let je to to nejúčinnější, co jde udělat). Jenže to chce nebeskou trpělivost a taky hodně chytrých nápadů, což jsem při svém "návštěvním" modlitebním výpadku jaksi neměla odkud brát... Tak teď se trochu víc snažím modlit se, nebýt zoufalá, být trpělivá a neprudit, ovšem se střídavými úspěchy (resp. neúspěchy, v nichž se sem tam ukáže i nějaký ten úspěch).

Ještě bych možná měla doplnit, že jsem se snažila testovat teorii jedné kamarádky, že děti jsou protivné, když jsou matky nervózní. Možná ano, ale určitě nelze slovo "když" nahradit "právě tehdy, když". Dnes jsem byla odpoledne jako anděl a nic. Nicméně musím přiznat, že mi připadá, že Marta většinou stupňuje své požadavky v reakci na nějaký svůj vnitřní diskomfort, o kterém ale podle mě neví, čím je způsobený (někdy to může být moje protivnost, někdy ale důvod nevím ani já). A tak zkouší, co by mohlo pomoct - vzít si s sebou ven o jednu panenku navíc, kočárek, batoh, ještě vodičku, ještě chlebíček  a bláhově si myslí, že pak jí bude lépe... což většinou není. A situace se logicky jen zhorší, když zhorším svým chováním ten diskomfort. Takže ideální je nejprve ji vždycky "hodit do pohody" - pokud nás tedy napadne, jak. Vtipné je, že si myslím, že my to děláme často podobně, jako Marta - jen ne tak okatě. Taky nás štve "něco, nevíme co", jsme protivní, prolézáme ledničku, koukáme na filmy a seriály a naivně si myslíme, že se to pak zlepší. Většinou nezlepší.

Abych si ovšem jen nestěžovala. Když Marta netrpí žádným diskomfortem, je moc šikovná. Snaží se hodně mluvit, nejnověji se snaží zřejmě i o souvětí "když..., tak...", z něhož se jí ale zatím daří většinou jen první věta (většinou ale opakuje nějaká moje pravidla, takže druhou půlku souvětí umím hravě doplnit). Taky se možná snaží mluvit "anglicky" - usuzuji z toho, že teď častěji mluví souvislé nesmysly, které občas prokládá slovy jako "and", "so" a "no" (z čehož jasně vidíte, jak pestrý je můj anglický slovník). Je moc šikovná na hřištích, už ji skoro nemusím hlídat, vyleze kdejaký žebřík, od jedné Číňanky se naučila jezdit ze skluzavek po hlavě a dokonce už umí po kluzké ploše skluzavky vyšplhat nahoru. Docela se směju, když ji vidím hrát si na hřištích, o kterých jsem si v září myslela, že jsou pro "strašně staré" děti. Poslední velký viditelný pokrok proběhl v oblasti Martulčina společenského života. Marta už je teď mnohem raději s kamarády než sama - obvykle spolu hlavně běhají a řvou, tedy nedělají tak "hodnotné" aktivity, jako když si hraje sama, ale zato je to větší zábava. Se Santiagem už se ale i objímají a já začínám mít podezření, že Santi je Martina první "láska", lze-li to tak říct (Honza tvrdí, že nelze)... nikoho jiného totiž neobjímá (rodiče nevyjímaje).  I "boj o hračky", se kterým jsme se dřív trochu trápily, je teď už lepší. Marta si většinou nechá rozumně vysvětlit, že kluk jí tu lopatku potom vrátí. A když to tak skutečně je, ještě dlouho o tom mluvíme ("kuk...vátí")... tak si myslím, že dostatek pozitivních zkušeností už ji trochu uklidnil a že ví, že když něco půjčí, určitě to dopadne zase dobře. 

Z "babiččina" deníčku aneb Chicago/Evanston & Martin, Pavel a Ivana Čadkovi, 22.4. - 6.5.2010

Jaro probíhá pro mladé Eliášovy ve šňůře návštěv z Evropy. Doslova si tu podávaly dveře.

Když Honzův bratranec Radim se svou dívkou Martinou museli kvůli „uzavřenému nebi“ zůstat o týden déle, mělo to tu výhodu/nevýhodu, že jsme zde od našeho čtvrtečního příjezdu do jejich nedělního odjezdu pobývali společně. Hostitelé situaci zvládli bravurně - v obýváku za gaučem byl zřízen spací koutek pro dva statečné, u jídel jsme se prostřídali, a kuchyň se změnila ve velkokapacitní vývařovnu (se vzestupem kvantity kvalita nepoklesla!).

V neděli Honza odvezl Radima s Martinou na letiště, a rovnou tam zůstal, aby vyzvedl a přivezl Katku a Petra Bellovy - naše společné přátele-matematiky (oba získali stipendium na PhD. studium na universitě v New Yorku, jsou nyní uprostřed pětiletého studia a udělali si nyní malý výlet na jih). S nimi jsme v pondělí obhlédli „downtown“ (poctiví čtenáři blogu už vědí, že jde o střed Chicaga, ostatně i u nás se říká „SJEDU do města“, i když to vůbec nemusí být z kopečka dolů). Obdivovali jsme mrakodrapy, zvláště pak ty staré - bohatě zdobené odzdola až nahoru, Millenium park s lesklou Cloud Gate alias „Fazolí“, na jejímž povrchu se odráží nejen nebe a okolní mrakodrapy, ale i všichni kolemstojící (Martin si stoupl „dovnitř“v okamžiku, kdy tam nikdo jiný nebyl, a uviděl se 18x!), Arch (architektonické) Centrum, budovu Art Institute, poloostrov se zábavním parkem Navy Pier, Buckinghamskou fontánu a hlavně jsme pojedli slavnou chicagskou pizzu v pizzerii Uno (byla v Americe první, pro velký zájem pak majitel a“objevitel vysoké pizzy“ založil naproti další podnik, který vtipně nazval Duo - jak praví poučná výzdoba na stěnách podniku). Vrcholem byl výjezd na vrchol nejvyššího mrakodrapu západní polokoule - Sears (Willis) Toweru, kde jsme najednou měli „městečko jako na dlani“).

Všechny tyto objekty, jakož i velkolepá výsadba tisíců větruodolných tulipánů a jiné zeleně po okrajích i uprostřed víceproudých vozovek, nás okouzlily, i když chlad a fakt dost svěží (prostě chicagský) vítr bránily totálnímu uchvácení.

V úterý ráno se s námi Katka a Petr rozloučili, takže jsme tam pak byli jen tři navíc.

 

Petra s Martou nás provedly po kampusu Northwestern University s krásnou parkovou úpravou na břehu velikánského, studeného Michiganského jezera (s vlnami, přílivy a odlivy jako moře), ve Willmette (navazuje ze severu na Evanston stejně plynule jako navazuje Evanston ze severu na Chicago) jsme si prohlédli Bahai  House of Worship (něco jako chrám „sjednocujícího“ náboženství bahai, vzhledem je to takový menší Taj Mahal s krásnou parkovou úpravou kolem), jindy zase - za příznivějších klimatických podmínek - nádhernou Chicago Botanic Garden, ZOO Brookfield (kolem hodiny cesty autem, založená 1935, kdysi jedna z předních světových ZOO, s minimem klecí, zato s umnými výběhy, pavilony a scenériemi afrických, asijských, amerických tropů, pouští, pralesů, stepí, arktických i antarktických pobřeží, s mnoha interaktivními prvky pro děti i dospělé. V letošní výroční rok se chystá otevření nových nebo renovovaných úseků, na to jsme tam ale byli moc brzy.) „Středně vzdálené“ (1,5 hodiny) byly Starved Rock, pískovcové útvary nad přehradou na řece Illinois, s historií indiánských sídlišť a válek, zimním hnízdištěm orlů bělohlavých (ty Eliášovi viděli, když tam byli v zimě, my už ne), vyhlídkami, kaňony, vodopády - našly se tu úseky parkové i ty à la americká divočina.

Petra s Honzou a Martou ještě bez nás jeli do vzdálenější (cca 2 hod. jízdy) Japonské zahrady, a byli nadšení, že to i za tu cestu rozhodně stálo. My jsme však „museli“ navštívit spoustu míst v Chicagu: především všechna velká muzea, z nichž většina je soustředěna v „Museum Campus“ na břehu Michiganského jezera (Field Museum o Zemi a jejích obyvatelích - úchvatná byla zejména expozice evoluce a dále dinosauří, mamuti a mastodonti, planetárium, Muzeum vědy a průmyslu, Sheddovo akvárium). Všude jsme strávili několik hodin, a snadno by se tam šlo ještě jednou, tentokrát už „naostro“. Všude velmi zajímavé expozice, interaktivní prvky, naučné i „zážitkové“ filmy - mj. i „3D“ s prostorovým vjemem a „4D“, kde navíc na vás foukalo, sněžilo, pršelo a země (sedadla) se otřásala.

Teď se tomu tuším říká „Edutainment“ - zábavné učení se. Např. už vím, že kuře se klubá z vajíčka 10 hodin, pamatuji se, jak obtížně se učí prvním krůčkům, „umím“ vyvolat lavinu a tsunami, obdivovala jsem, na základě jakých pozorování Koperník a pak Galileo dali vale  geocentrismu, politovala jsem kosmonauty Apolla pro podmínky, v jakých ve vesmíru pobývali a absolutně žasla nad tím, jak kterékoli zákoutí přírody i vesmíru je složité i jednoduché zároveň, vždy však plné harmonie a elegance.

 

Pak přišly zážitky čistě umělecké - ať už architektura mrakodrapů, ale i parků, ulic, nábřeží, mostů, L-trainů (elevated train, „vláčky hromadné dopravy“ proplétající se mezi mrakodrapy ve výši 1.-2. patra, nerušící dopravu pod nimi, a relativně rychle dopravující cestující do centra a zpět), nebo obrazy v dalším rozsáhlém muzeu - Art Institute (Martin tam byl 2x, jednou s příplatkem na expozici Henri Mattise), anebo koncert v Symphony Center, impozantní koncertní budově, v níž jsme z nebeských výšin galerie shlédli Chicagský symfonický orchestr a violoncellistu Gonziakova s perfektním provedením skladeb Haydna, Faurého a Mozarta (což jsou věci náročné právě na tu perfektnost, zato ale „chudé“ na - laciný - efekt).

 

Nejen uměním živ jest člověk, ba musíme přiznat, že „prvotní potřeby“ jsou skutečně prvotní, a tak když počasí „vyřešilo“ problémy se zimou a větrem, museli jsme my několikrát denně řešit problémy s prázdným žaludkem. Ráno bylo o nás perfektně postaráno - Martička určila dobu vstávání, Honza ji rytířsky odvedl z ložnice, aby Petra mohla dospat, a s Martou posazenou na dosti vysoké kuchyňské lince pak mazali chleby nebo vařili kaši, nachystali na stůl a čekali, až se spáči probudí, uvedou do lidského stavu a přijdou ke stolu.

Na výlety jsme si někdy brali chleby s sebou (Petra vymyslela takovou náplň, že se to vyrovnalo obědu, a Mc Donaldi by mohli závidět), jindy jsme otestovali veřejná zařízení: „Pekařství“ v Evanstonu (Marta to měla slíbené za odměnu při naší první větrné evanstonské vycházce, ve skutečnosti to byla odměna pro nás všechny - vyberete si relativně trochu dražší „buchtu“, k ní však máte k dispozici výběr neomezeného množství studených nápojů, možná i teplých, a prostředí je tam moc pěkné - jako ostatně všude), pizzeria Uno (já jsem si dala malou pizzu se salátem a byla spokojená, že mám zeleninu a hodně pizzového „okraje“, ostatní si dali velkou pizzu na čtvrtiny a byli spokojení, že tam mají málo „okraje“ - který prý Američané normálně nechávají na talíři), Sub Way (cenově únosný řetězec, objednat si ale např. snídaňový snap je sice možné i večer, musíš však říct, jaké chceš vajíčko, jaký chleba, jakou zeleninu, jaký dressing … no vypadali jsme tam jako debilní vyorané myší), Corner Bakery (řetězec „pekařství na rohu“ v centru Chicaga, kde se Vás na nic moc neptají, protože je jídelní lístek i s ukázkami řádně vyvěšen), čínskou restauraci (můj první intimní styk s jídelními tyčinkami, jídlo dobré, dezert „zajímavý“, káva dosti odporná - zato jí byl pořádný kafáč), došlo i na „Mekáče“ nebo na jejich konkurenta Kingsburgra, vrcholem byla ovšem steaková večeře - Pavel s Petrou jeden večer a zbylí s Petrou jiný večer v podniku Prérijní měsíc (ceny úměrně vyšší, ale steaky skvělé - to by člověk asi doma neudělal).

Nemůžu ovšem zapomenout na Restauraci u Petry, na níž byla většina té stravovací zátěže, a pochutnali jsme si vždycky, navíc dostali i inspiraci pro vlastní vaření. Před odjezdem došlo i na grilování v parku ve Willette (je tam k dispozici spousta zahradních grilů a laviček kolem).

 

K duchovním záležitostem patřily dvě bohoslužby v katolickém kostele, kam Petra s Honzou a Martou chodí nejčastěji - poprvé jsem měla pocit skutečného „radostného a vlídného společenství“, překvapily a „pohladily“ mě např. koberce na zemi, sklopná klekátka, ale hlavně křídlo, výborný pianista a výborní zpěváci (a předzpěváci), i to, že každý dostal noty i text, takže se zpívalo hojně a hromadně. Podruhé bych asi už dala zapravdu Petře, že je to zkrátka „jiný způsob“, ale my z ČR máme pocit menšího prostoru ke kontemplaci, tichému ponoření se. Jako by tu byli příliš zaujatí svým jásáním tady na světě, a nestarali se o „signály shora“. Je to ovšem samozřejmě jen můj vlastní individuální pocit.

 

Ze společenských událostí dominovaly dvě - Thawivann nás pozvala na sobotní večeři, bylo tam i několik dalších hostí a (prý výjimečně) všech 6 jejích dětí a manžel. Děti s námi večeřely jen některé, i tak jsem ale měla ohromný zážitek z prostorné jídelny s prostorným stolem pro 12 osob - kromě prostírání pro hosty tu bylo dost prostoru i pro velké mísy a podnosy se všemi možnými dobrotami (každý něco přinese, pak se to podává). Všechno pak probíhalo i  velmi kultivovaně. Kromě jídelny je tu i „obývák“- místnost se sedacím nábytkem, s průhledem do „hudebního salonku“ s křídlem, regálem not a knih a zákoutím s dalšími hudebními nástroji - obě místnosti s prosklenými stěnami do zahrady.

Nejstarší syn Jonathan (18) hraje na trombón, ale i na klavír, a protože se v koutě našlo i violoncello, uspořádali nám Jonathan s Pavlem malý koncert (shodli se na Seaint Saënsově Labuti - kdo nezná podle jména, určitě by poznal na poslech).

Konverzačně jsme tedy bolestně naráželi na (vlastní) jazykové bariéry, ale hosté se snažili, my taky, a tak jsme se nakonec dost dobře pobavili. Dobře jsme se pobavili taky při večeři s Honzovým kolegou Chrisem - mluví hezky a jako říká Honza, dobře se s ním povídá „o čemkoli“. Večeře byla ovšem malou odměnou za Chrisovo odpolední pozvání na „sailing“ na malé jachtě. Chrisovi postupně dělali prvního námořního důstojníka Honza, Martin i Pavel, a byl to prý zážitek,  zároveň ale i sport a ne zrovna jednoduchá záležitost - alespoň pro  „zelenáče“.

 

Snad se nikdo nebude divit, že alespoň pro Martina a pro mne toto všechno vydalo jen za polovinu radostí i důvodů, proč do Chicaga jet. Osm měsíců odloučení, resp. spojení jen „chladnou“ technikou skypu (i když samozřejmě díky Bohu za něj!) nás naplnila očekáváním, resp. nakonec raději i „ne-těšením se, aby se to ještě nějak nezvrtlo, až budeme moci všechny normálně vidět a obejmout. Marta velice vyspěla, „rozmluvila se“, ráda všechno komentuje, co se děje, co vidí, pak znovu opakuje své vzpomínky, a pro nás je to velká zábava, ale občas i docela trénink ucha, paměti i fantazie, o čem to vlastně mluví … Mám pocit, že vyloženě chce, abychom její myšlenku, vyjadřovanou zatím „modifikovanými“ jednotlivými slovy, převyprávěli nějakou kultivovanou větou. Knihy básniček, říkadel nebo příběhů mají stále velkou přitažlivost. Expertem na Hrubínovy veršované pohádky je Honza, který na Martu každou chvíli hodí kontrolní otázku (Šly ty děti do lesa? Chtěla být zvířátka u toho hospodáře?). Martička radostně odpovídá - tu dobře, tu špatně, ale vždy s úsměvem.  Rodiče se snaží její lingvistické choutky zneužít - pardon, využít, k něžné manipulaci ohledně toho, co se bude nebo nebude dělat. Boj je to férový, s předem nepředvídatelným průběhem  i výsledkem (nakonec rodiče zpravidla „zvítězí“, mnohokrát si toho Marta ani nevšimne). Je taky tělesně zdatná, moc tuku na ní není, četné průlezky zvládá s přehledem a bezpečně . (Výjimka se najde, např. když popáté vylezla na naštěstí nevysoký žebřík a opojena úspěchem se nahoře pustila oběma rukama - a hele! ono se to nemá! Dopadla ale elegantně do „hlubšího dřepu“, navíc podklad pod těmito atrakcemi je dobře vyměkčen.)

 Z cizích lidí, hlavně mužů, má strach tak trochu pořád, změnila ale repertoár a místo obranného pláče se zadívá do země a strne jako socha. Jen ty oči jí nenápadně lítají nahoru a dolů, aby zkontrolovala, jestli „nebezpečí“ trvá. Občas je sice „smutná“ (jak eufemisticky komentovala Petra posledních 15 km jízdy ze ZOO, kdy Marta po probuzení zjistila, že vedle ní sedí místo maminky babička), ale mráček vystřídá sluníčko většinou jako mávnutím kouzelného proutku. 

Nezbývá než zopakovat velké DÍKY za všechno, co jsme prožili i za všechny, s nimiž jsme se setkali (samí příjemní lidé!). Taky za štěstí, že letadla v Evropě začala létat přesně ode dne našeho odletu, a že jsme se podle plánu dostali i zpátky (po našem příletu už se zase ten sopečný mrak roztahuje). No a my osobně se těšíme na konec června, kdy se Honza, Petri i Honza vrátí domů.

 

Zapsala: Ivana

Neschválil to nikdo.

Vliv doznívajícího časového posunu nelze vyloučit, ale neomlouvá.

36. a 37. týden (část a část) 28. 4. - 6. 5. aneb Jarní Starved Rocks - botanická zahrada - Anderson garden - večeře u Thawivann - heslovitě zbytek

Po skončení období "double návštěv", o kterém jsem psala v minulém zápisu, nás zbylo v bytě 6 - my tři, moji rodiče a brácha Pavel. To znamenalo, že jsme se už vešli všichni (bez pracujícího Honzy) do auta a mohli podnikat časově náročnější vyjížďky. Hned ve středu 28. 4. jsme tedy vyrazili na Starved Rocks. Marta zřejmě nepozorovaně přešla do nějakého dalšího vývojového stádia, kdy se jí už procházky v přírodě nezdají nudné (plus), ale zato ji teď zajímá každý kamínek a především klacek, takže její rychlost se limitně blíží nule (mínus). Po cca 400 metrech a půl hodině jsme se tedy rozdělili na Čadkovi a Eliášovy, Čadkovi prozkoumali téměř všechny kaňony a ušli nejmíň 10 mil, Eliášovy prozkoumaly téměř všechny klacky a ušly maximálně 2 míle (ale za pochvalu stojí, že každá pěkně po svých). Pro nás to byla už třetí návštěva Starved Rocks - jednou jsme tu byli na podzim, jednou v zimě a pak teď. Všechny výlety měly něco do sebe, tenhle byl velmi příjemný tím, že les moc krásně voněl (ačkoliv se na první pohled nezdálo, že by v něm bylo nějak příliš mnoho květin), a tak mi ani tak moc nevadilo, že se tak vlečeme - tedy až na asi půlhodinovou krizi trpělivosti. 

Ve čtvrtek jsme vyrazili do botanické zahrady - Pavel kolmo, ostatní autem. Pro nás s Martou rovněž třetí návštěva, rovněž jsme se vlekli a následně rozdělili. Zahrada ale byla opravdu překrásná - spousta tulipánů i jiných jarních květin, kvetoucí keře v japonské zahradě a z toho všeho unešení rodiče způsobili, že i já jsem byla dosti unešená a hned jsme to s Honzou zanesli do našeho plánu, co tu chceme ještě před svým odjezdem stihnout. Večer zůstal Honza s Martou doma a my ostatní jsme vyrazili na koncert do Chicago Symphonic Orchestra, z mého pohledu bohužel na klasicistní hudbu, ovšem zase s výborným, mladým a (sledováno ze 100 metrů) pěkným cellistou. Tentokrát na rozdíl od mé první návštěvy zde nikdo z diváků neluštil sudoku, všichni vypadali poměrně soustředěně a spokojeně, jen se na české poměry (zase) po skončení koncertu hrozně rychle zvedali k odchodu - u nás se tleská mnohem déle. Cestu zpět jsme si prodloužili vycházkou do Millenia parku, kde je to za tmy snad ještě hezčí než za světla, a Pavel počítal, jak nehorázně vysoký plat musí mít hudebníci ze zdejší orchestru (poznámka pro ty, kteří nejsou v obraze: Pavel studuje na konzervatoři violoncello). 

Krása botanické zahrady mě inspirovala k návrhu, abychom v sobotu, zatímco rodiče a Pavel budou v muzeích, jeli autem do jakési japonské zahrady poblíž Rockfordu (přesněji tzv. Anderson garden). A byl to úplně parádní výlet. Zaprvé: podruhé v životě "jsem si zařídila" po americké dálnici. Zadruhé: zahrada je úžasná. Vznikla jako soukromá zahrada nějakých nadšenců, kteří ji asi po 30 letech budování otevřeli veřejnosti. Oproti japonské zahradě, která je součástí botanické zahrady v Chicagu, má velkou výhodu přirozeně zvlněného terénu a je poněkud zarostlejší, tj. nevypadá na první pohled tak vyšlechtěně. Mimo vstupenky je možno zakoupit i krmení pro ryby, které žijí v zahradních jezírcích. Především pro děti skvělý nápad. Bohužel ryby zrovna nechtěly moc žrát, podle nějaké zřejmě zkušené paní je lepší je krmit až v červenci nebo v srpnu, kdy jsou prý do jídla celé žhavé. Na jednom z ostrůvků jsme viděli kvanta (asi) ropuch, některé sedící, nafukující vak a kvákající, některé plavající, oboje stálo za to. Vzhledem k tomu, že začínala sezóna, konala se v zahradě spousta doprovodných akcí, z nichž jsme navštívili pouze koncert dvou dam hrajících na 13 strunné nástroje. Nástroje leží vodorovně, jednou rukou se na ně brnká podobně jako na harfu, druhá ruka občas udělá se strunou nějaké "kouzlo" (někde ji zmáčkne nebo naopak nějak natáhne). Hudba je pěkná, pro mě ovšem ideální jako zvuková kulisa ke kochání se zahradou, ale asi by se pěkně hodila i k rozhovodu, ke čtení nebo jiné poklidné činnosti. Na koncert se mi zdála trochu jednotvárná. Vycházku jsme zakončili konstatováním, že je to tu skvělé místo pro pořádání svatby (příště), a zakoupením dvou úžasně dobrých buchet a kávy v místní restauraci (samozřejmě s výhledem na zahradu). Paní, která nás obsluhovala měla doma 10 týdenní miminko.

Večer proběhla večeře u Thawivann, kam měly být původně pozvané také všechny ženské z ejmenování i s manžely, ale naštěstí většina z nich nemohla, takže kruh byl poněkud komornější a po pomyslném rozdělení stolu na dvě poloviny se dalo docela dobře bavit. Pro mě bylo velmi příjemné, že Marta se nechala odtáhnout dětmi někam dozadu do domu a my jsme tak byli na dvě hodiny zproštěni pečovatelské povinnosti. Na závěr večírku se ukázalo, že Thawivannin nejstarší syn Jonathan umí klavírní doprovod k Saint Saensově Labuti a že dcera Sarah hraje na cello, a tak vznikl nápad, že by Pavel s Jonathanem mohli zkusit zahrát Labuť spolu. Šlo jim to moc dobře a zřejmě si i po nehudební stránce krásně rozuměli, až bylo Pavlovi líto, že návštěva skončila tak brzy.

Co všechno stihli rodiče během zbytku pobytu už snad ani nebudu popisovat - mamka totiž vzala vážně Honzův poloviční vtip, že návštěvy jsou povinny přispět nám na blog, a skutečně celý jejich pobyt zaznamenala, takže se to dozvíte přímo od ní. Z pohledu nás "domácích" stojí určitě za zmínku: steaková večeře ve složení Pavel + já v baru Merele´s. Večeře ve složení mamka, taťka, Honza, já v baru Prarie moon, kdy jsme se před definitivním usazením dvakrát přesouvali, neboť vždycky někomu nevyhovala poloha stolu (už jsem skoro zapomněla, že rozhodování může být někdy složité). Výlet s rodiči, Pavlem a Martou do Brookfield zoo (Marta si ZOO čím dál víc užívá). Středeční sailing (neboli plachtění) na jezeře s Honzovým kolegou Chrisem (hrozně foukalo, tak vzal jenom chlapy, protože se bál, že se loď otočí. Všichni se tvářili nadšeně a i pouhé sledování byl docela sportovní zážitek, navíc jsem si v mezidobí vždycky skvěle popovídala s jedním neplachtícím). Závěrečné barbecue u jezera, na němž se z taťky stal z grilovacího amatéra téměř grilovací profesionál, a navzdory "neakčnosti" celé akce, nebo možná právě pro ni, to bylo moc příjemné rozloučení.

Ve čtvrtek odpoledne, těsně před tím, než rodiče s Pavlem odjeli, nám došel email od Honzových polských přátel, kteří se tři měsíce neozvali, že teda v sobotu přijedou. A tak nám zbývalo po 4 týdnech návštěv asi 48 hodin na regeneraci, ze které se nakonec vyklubala spíše degenerace, ale o tom až příště.

35. a 36. týden (část) 19. - 27. 4. aneb Prodloužený pobyt R+M - příjezd mých rodičů - deštivý víkend - Bellovi - závěrečné zhodnocení

Po dlouhé odmlce se pokouším dohnat, co jsem v období návštěv zameškala. Jak již jsem psala minule, Honzův bratranec Radim Tichý s přítelkyní Martinou nemohl kvůli soptící islandské sopce odletět v neděli 18. 4. a uvízl tu na další týden. Během tohoto týdne jsme mimo jiné společně zvládli návštěvu Lincoln ZOO, celodenní hlídání 18 měsíčního Calvina, jehož maminka Kassie byla právě v porodnici, oslavu Martininých narozenin  a "akci kulový blesk", kdy se Radim s Martinou stěhovali ze své dosavadní ložnice do improvizovaného spacího koutku v obýváku, neb ložnice měla být od čtvrtka na dalších 14 dní vyhrazena mým rodičům a (bratrovi) Pavlovi. Jinak Radim s Martinou využili nadstaveného týdne především ke sběru spousty amerických "trofejí". Například se jim podařilo zakoupit chicagskou vlajku, pravé americké rifle LEVI´s a hlavně získat téměř kompletní sbírku všech amerických čtvrťáků (každý stát i teritorium má "své" čtvrťáky se svým obrázkem, které ovšem platí v celých USA - celá sbírka tak má  56 položek, Radimovi zvládl shromáždit 55, tu poslední jsme dostali za úkol sehnat po jeho odjezdu my a už ji taky máme).

Ve čtvrtek přijeli mí rodiče s Pavlem, a to jako zázrakem přesně podle plánu - čtvrtek byl totiž první den "po sopce", kdy letecká společnost Lufthansa, u které měli koupené lístky, létala z Prahy (přes Německo) do Ameriky. Setkání velmi radostné, Marta vůbec nebrečela, jen se chvilku styděla a po pár hodinách adoptovala všechny nové členy do "své" domácnosti. Vždycky si držela přehled, kde kdo je ("Pavel, babička muzeu, táta páci"), a hlídala, jestli jsme náhodou někoho neztratili. Pořádně jsem si uvědomila, jakou mám radost, až když jsem večer nemohla pro nadbytek endorfinů usnout.

Následující dny měly zřejmě otestovat všeobecnou snášenlivost, protože od pátku do neděle, kdy jsme tu byli všichni spolu (v počtu 3+3+2 na cca 45 metrech čtverečních), v podstatě pršelo. Ale všichni se drželi statečně, takže jsme to nakonec docela pěkně zvládli. V sobotu jsme se navzdory počasí rozutekli po městě a okolí (mamka s Pavlem byli v muzeu, taťka na matematickém semináři na univerzitě, Radim s Martinou na  průzkumu severní části pobřeží a my domácí na koncertě). V neděli už to bylo s programem horší. Když jsme za deštivého odpoledne všichni posedávali v obýváku a čekali - jedni až se Marta vzbudí, druzí až jim poletí letadlo a třetí ani nevěděli na co, vystihl Radim všeobecnou skleslost výrokem: "Nuda v Chicagu."

Večer odvezl Honza Radima a Martinu na letiště a přivezl z letiště další návštěvu - Katku a Petra Bellovi, kteří jsou teď už 3 roky v New Yorku na postgraduálním studiu. Zrovna měli "poblíž" Chicaga (v Minnesotě) nějakou konferenci, tak se za námi přijeli na dva dny podívat. Marta naneštěstí dostala přes noc teplotu, takže pondělní vycházku po Chicagu museli všichni naši návštěvníci absolvovat sami. Z fotografií i jejich vyprávění se nicméně zdá, že se vydařila (Katčiny, resp. Petrovi fotky lze najít na adrese http://picasaweb.google.com/katkaq) a stejně tak se vydařilo večerní klábosení nad čajem a spoustou dobrot. V úterý dopoledne jsme pak byli všichni společně na vycházce po Evanstonu, jejímž cílem byl Bahai chrám a pláž, kde nás pořádně ofouklo. Odpoledne už Bellovi odlétali zpět do New Yorku, takže jsme v bytě "osiřeli" - zbylo nás jen 6.

Navzdory mým obavám, jak to se dvěma různými návštěvami v jednom bytě zvládneme, to všechno, řekla bych, dopadlo dobře. Jediným dílčím "problémem" bylo vaření, neb tu máme nádobí, které kapacitně  vyhovuje cca polovině celkového počtu lidí, kteří tu byli. Takže se vařilo i jedlo na fáze a všechny pokrmy - ať byly původně myšleny jakkoliv - vypadaly nakonec podobně kašovitě. Návštěvy se ale tvářily, že si toho nevšimly, a moji rodiče a Radim s Martinou nakonec dokonce vyjádřily podobně uspokojivý pocit, jak se to pěkně zvládlo, jako jsem měla já.