11. - 19. 7. 2016 aneb Nemoci - Wirth Park - jazzové koncerty - Martino čtení - pokus o Witch's Hat - grilování - City Mill Museum - pondělí - vycházky - doktor a skutečné dobytí Witch's Hat

V pondělí po návratu ze Saint Croix State parku byl Karlík hned od rána hrozně protivný. On i Marta chytli minulý týden od Václava ošklivý kašel a Karlíkovi do toho rostly dolní dva špičáky. Ačkoliv vstával o půl osmé (to je teď už standard, díky Bohu), v devět už s ním nebylo k vydržení, a tak jsme ho zkusili dát zase spát a koukali se na Star wars. Spal dvě a půl hodiny a pak byl o něco lepší. Nicméně celý týden se potýkal s menší či větší teplotou (37,0 - 37,6), takže jsme ho léčili stoptussinem, lichořeřišnicí, poté, co došla, pak medem s citrónem, mořskou vodou do nosu, občas nurofenem a od čtvrtka i pamyconem. Teplota kolísala, nálada taky, kašel se nehoršil, ale ani moc nelepšil, jeden zub vyrostl, druhý se teď klube... Tyhle polonemoci jsou nepříjemné v tom, že člověk neví, jak moc má dítě (a kvůli němu i další děti) držet doma. Když je doma, moc se to nezlepšuje, a když je venku, moc se to nezhoršuje. A protože Karlík ven strašně chtěl, většinou jsme chodili ven a občas se i koupali (první část týdne bylo dost vedro).

Po pondělním náročném dni doma jsme se v úterý vydali objevovat nové kouty Minneapolis. Při vycházce po městě o prvním víkendu jsme dostali od jednoho pána tip na Theodor Wirth Park. Prý je tam Wildflower garden (zahrada divokých květin) a Qaking bog, což jsme teda neměli tušení, co je, ale vyrozuměli jsme z dalšího hovoru, že je to něco s dřevěnými chodníčky. Jelo se tam dvěma autobusy. Cestou přistupoval vozíčkář, zkroucený jen o něco méně než Stephen Hawking, a řidič se k němu choval úplně bezvadně - nejen, že mu pomohl, ale zároveň se k němu nechoval ani v nejmenším nadřazeně nebo hyperprotektivně. Já bych s tím možná měla problém, protože bych nevěděla, jak moc mi takový člověk rozumí (ukázalo se, že psychicky byl úplně v pořádku) a jak je třeba schopen uklidit si drobné, které mu vrátíte po zaplacení jízdného do zkroucených rukou. Ze zastávky, kde jsme vystupovali, nás čekalo ještě 10 minut chůze (s kočárem) velice terénním chodníčkem, a pak už zahrada. Ta byla opravdu "wild" (= divoká). Marta o ní prohlásila, "No, nechci se jich dotknout, ale tomuhle neříkám zahrada!". Část totiž tvořila bažina zarostlá kdečím (všechno ale mělo cedulky s názvy) a zamořená komáry, druhou část tvořila takzvaná prérie. Ta se nám líbila mnohem víc. Klikaté chodníčky v kopcích byly široké tak akorát pro jednoho člověka a všude kolem byly vysokánské kytky. Mohli jsme tedy Karlíka vypustit z kočáru bez obav, že bude běhat někam, kam nemá. Jinudy než po cestě to prostě nešlo. Z prérie jsme vyšli nadšení a začali obcházet jakýsi rybníček, abychom se dostali k Qaking bog. Ukázalo se, že jsme obcházení vzali zgruntu, a po půl hodině chůze kočárkově náročným terénem jsme se vynořili v jakési milionářské čtvrti. Děti se ani nestihly moc začít zlobit, že jsme se ztratili, protože ihned začaly přemýšlet, ve kterém domě by nejraději bydlely a jestli by tam měl každý z nich samostatný pokoj. Nakonec vybrali dům, ke kterému by ale prý přidali zahradu babičky a dědečka z Modřic. Ke Qaking bog jsme se pak taky dostali. Byla to bažina s mechy, modříny a osikami a líbila se nám víc než ta ve Wildflower garden. Bylo horko, a tak už jsme se všichni těšili do blízkého jezera. Bylo ale dost zarostlé řasami, takže se Martě a Václavovi nechtělo potápět a neměli jsme s sebou míč. Brzy to tedy zabalili a šli si hrát na prolízky na břeh. Karlíkovi se nejvíc líbilo dívat se na rybičky z dlouhého plovoucího chodníčku, kterým bylo olemováno území, kde se mohlo plavat. Autobus zpět nám měl jet ze stejné zastávky, na níž jsme vystupovali, jen samozřejmě v opačném směru. Dorazili jsme tam tři minuty před odjezdem a žádná zastávka tam nebyla. Přeběhli jsme tedy most, že třeba bude zastávka tam. Byly tam hned tři, každá na jiné straně křižovatky. Zde stojí za to připomenout, že v Americe na zastávkách autobusů není obvykle ani číslo autobusu, který tam jezdí, ani jízdní řád. Někam jsme se tedy postavili a doufali, že stojíme správně. Nestáli jsme - autobus se vyřítil ze zatáčky na opačné straně silnice. Naštěstí nás ale paní řidička na poslední chvíli zahlédla a zastavila nám. Další autobus by jel za hodinu, a ta by v tom vedru byla dost nepříjemná. Zbytek odpoledne jsme strávili v chládku a klidu domova (Karlík doma usnul).

Po večeři nás Honza vzal do Father Hennepin Parku ke Stone Arch Bridge na jazzový koncert. Ty tu bývají přes léto v různých parcích zadarmo (stejně jako filmy). Přijdete, kdy chcete, sednete si na trávník (jako my) nebo si s sebou donesete skládací židličku (jako Američani) a posloucháte, dokud vás to baví. My jsme to k mému údivu vydrželi přes hodinu. Karlík prováděl průzkum místních aut a psů (pod dozorem, nebojte se) a Marta s Václavem si vylezli na strom a hráli si tam. Ve středu byl podobný koncert už odpoledne v našem oblíbeném Van Cleve Parku. Tam už jsem šla jen já s dětmi, Honza pracoval. Před koncertem jsem ale ještě chtěla najít New French Bakery (= francouzské pekařství), které mělo mít pobočku nedaleko parku a nakoupit tam dobrý a levný chleba. Honza našel vzdálenější pobočku tohoto pekařství na jednom ze svých minulých pobytů zde a moc si je chválil. Já jsem s dětmi tuto vzdálenější pobočku hledala už minulý čtvrtek, šli jsme tam asi hodinu a čtvrt, nevěděli přesně adresu a po marném hledání jsme to už chtěli vzdát, když jsme ji zázračně našli (dali jsme si limit, že dojdeme k poslední křižovatce a pak to otočíme a na křižovatce nic. Zeptali jsme se paní venčící psa a ona ukázala na jednu z nepopsaných budov před námi). Tentokrát jsme tedy chtěli jít pro chleba blíže. Bylo to rovněž komplikované, dlouhé, rovněž jsme to chtěli vzdát, rovněž jsme pobočku nakonec našli, ale na rozdíl od prvního dobrého konce zde byla jen "velkopekárna", maloobchod tu nevedli. Takže jsme se vrátili hladoví do parku, poslouchali jazz a jedli při něm jabka a nakonec to bylo docela fajn. Další středy chceme jít na podobné koncerty do jiných parků zase.

Ve čtvrtek byla hrozná zima a pršelo, a tak jsme byli doma. Pokud Karlík spal, daly se hrát deskové hry, mimo to Marta četla, propadla teď čtenářské mánii... tak dlouho jsme doufali, že ji čtení začne bavit, a teď to máme. Když ji zavoláme k večeři, jde sice, ale po cestě čte (vlastně se ale není čemu divit. Honza si takhle čte po cestě z práce. Z našeho okna tu vidíme na most, po němž Honza chodí domů. Děti se už naučily poznávat ho mezi ostatními lidmi podle knížky.) Zpět k Martě, ve čtvrtek ráno dočetla Luisu a Lotku a nic dalšího s sebou nemá. Než jí Honza večer do čtečky stáhl Harryho Pottera, řešila z nedostatku jiné činnosti příklady z učebnice matematiky profesora Hejného pro šesťáky a některé jednoduché (s pomocí či bez) vyřešila... jen už se jí nikdy nechtělo přicházet na obecná pravidla, které oni tam z konkrétních příkladů vyvozují.

V pátek bylo lépe, ale na koupání to nebylo a protože bazény v parcích jsou pro Karlíka moc lákavé, rozhodla jsem se vydat se odpoledne na nejvyšší kopeček Minneapolis, na němž stojí tzv. Witch's Hat (= Čarodějčin klobouk). Je to bývalý vodojem, který ale vypadá jako rozhledna se střechou právě ve tvaru klobouku... už jsme tu minule byli. Tentokrát jsme ale zvolili Honzou doporučenou trasu podél Mississippi. Od ní se mělo za mostem Franklin Bridge dát vyšplhat z přírody zpět do ulic a dostat se až na kopec. Kolem Mississippi byly velké travnaté plochy, skvělé pro míčové hry (děti už plánují, že tu někdy strávíme celý půlden) a na nich cyklostezka a stezka pro pěší. Ty pak jsou chvíli i po mostcích nad vodou. Poměrně brzy nás ale cedule varovala, že z důvodu oprav Franklin Bridge se ze stezky už nedá dostat nahoru do ulic. Třeba to nakonec nějak půjde, řekli jsme si, protože se nám nechtělo vracet, a ceduli ignorovali. Na konci však byl plot, který ignorovat nešlo. Po levé straně byl vodopád, jímž se do Mississippi vléval potůček, a když jsme si v něm dost vyhráli, začali jsme zkoumat pěšinky vedoucí po obou stranách vodopádu nahoru. Zvolili jsme tu, co se zdála méně strmá. Přesto by ale člověk musel používat nejen nohy ale i ruce, aby se sám vyškrábal nahoru. A my jsme se museli vyškrábat i s Karlíkem, kočárem, foťákem a míčem. Bylo to docela drama - vždy po pár metrech vynést Karlíka, zarazit ho o nějakou větev, aby ho Marta nemusela tolik hlídat a vrátit se pro kočár, se kterým to bylo ještě náročnější. Cestou jsem si říkala, že jsem fakt praštěná, ale nějak jsem si nemohla pomoct. První vylezl nahoru Vašík a hlásil: "No, mami, jsou tady ti opraváři, budeme se muset s nima domluvit..." A opravdu. Vylezli jsme na část mostu, která se ještě opravovala a kterou oddělovalo od nedaleko projíždějících aut několik plotů. To by s kočárem nešlo a přeřvávat stroje a s někým se domlouvat a vysvětlovat mu, že jsem nezodpovědná matka, co tu vylezla se třemi dětmi a kočárem se mi nechtělo. Sešplhali jsme to zase dolů - z cyklostezky nás zahlédl nějaký pán a přišel nás zachraňovat, ale už to bylo zbytečné, byli jsme skoro dole. V úvodu příspěvku je foto po úspěšném návratu, Marta ne něm ukazuje utrženou odřeninu na ruce. (Kdybychom byli bývali zvolili druhou pěšinku, byli bychom se nahoru dostali.)

Večer měl Karlík 37,5a byl dost nevrlý, takže jsem myslela, že s ním budu další den doma. Ráno ale vstal bez teploty (36,6), zúčastnili jsme se tedy všichni mega grilování s Le-m a jeho přáteli v krásném parku v Rosewill, kam se bohužel cestovalo autobusy hodinu. Honza byl spokojený, kluci celkem taky, já už trochu míň - do mluvení jsem se musela nutit - a Marta se klasicky styděla. Vrátili jsme se úplně zdecimovaní vedrem a společenskou únavou. Po odpočinku Honza s dětmi vyrazil do parku a já jsem měla volno! Využila jsem Martiny nepřítomnosti a strávila ho s Harrym Potterem.

Večer Karlík vypadal už úplně nemocně. V neděli jsme se jej tedy snažili co nejvíc zbavit přítomnosti sourozenců (a maminky), aby měl šanci si pořádně odpočinout a nebyl pořád hnán do nějakých akcí. Dopoledne jsme byli v kostele, Vašík i Martulka bez Karlíkovy přítomnosti docela vydrželi sedět a občas diskutovat o tom, co se děje (když je u toho Karel, hlavní náplní je ho provokovat). Zdejší farnost si u dětí šplhla rozdáváním koblihů po mši. Odpoledne jsem šla jen s Martou a Václavem do City Mill Museum (= městského muzea mlýnů) a stálo to za to. Nejprve nás speciálním výtahem vozili po věži zdejšího mlýna, z výtahu bylo vidět, co v kterém patře bylo a ještě se do toho občas promítalo nebo se alespoň ozývaly z reproduktorů vzpomínky bývalých zaměstnanců mlýna. Dále byla součástí prohlídky vyhlídková terasa, vtipný film o Minneapolis, spousta více či méně interaktivních exponátů a tzv "water lab" (= vodní laboratoř), kde si děti mohly zkoušet přehrazovat model řeky a dívat se, která kola se pak nejvíce točí, postavit přes řeku most, plavit různobarevné klády k pile správné barvy apod. Vyhnala nás až zavírací doba. Venku jsem děti přemluvila, že půjdem domů přes jiný most a podíváme se na vodopády na Mississippi shora. Bylo to nakonec o dost delší, ale zato nám přes cestu přeběhli dva bobři! I tak to ale začalo vypadat, že děti umřou hlady, takže jsem nakonec v restauraci koupila hranolky (speciálního tvaru!), nechali jsme si je dát do krabice a jedli jsme je na lavičce nad vodopádem. S plným břichem dokázaly děti ocenit krásy řeky daleko lépe.

V pondělí byly všechny děti hrozně protivné a vyčítaly mi úplně všechno na světě, Karlíkovi zase večer o něco stoupla teplota a já jsem z toho všeho upadla do deprese. S Honzou jsme se domluvili, že zkusí ráno zjistit, zda tu jde jít někam k doktorovi, abychom nechali Karlíka prohlídnout, protože se nám zdálo, že naše domácí léčba prostě nezabírá. Trochu jsem se bála, aby ten kašel neměl už na průduškách a nechtělo to antibiotika... a taky už jsme měli toho polonemocného stavu a špatné nálady dost. 

V úterý dopoledne tedy Honza sháněl doktora a my jsme podnikli výpravu za pohlednicemi Minneapolis, které chtějí děti poslat kamarádům (příbuzné předem varujeme, vám nic nedojde, pro vás je jen tenhle blog, který zas ale kamarádi našich dětí nečtou:-)). Na zdejší poště pohledy s městem nemají a v neděli jsme se zapomněli podívat, zda je mají v Mill City Museu. Nyní se ukázalo, že ne (resp. mají jen pohledy s ruinami mlýna). Doporučili nám ale obchod v nejvyšším mrakodrapu města, kde jsme je opravdu sehnali. Byla to zas docela štreka (i když jsme si ji pak trochu zkrátili tramvají), jakých tu podnikáme mnoho. Uvědomila jsem si, že Marta s Vašíkem fakt pěkně chodí a že toho u chůze spoustu proberem (např. jsme dlouho řešili, proč se dětem vykládají pohádky, co naše děti dělají, když zalžou atd. Často to skončí u nějakých morálních dilemat, která není úplně snadné rozseknout. Vašík to ale minule pěkně shrnul: "Já až budu velkej, tak chci být na straně dobra.") Jsem za to chození velice vděčná.

Hned po obědě jsme utíkali do nemocnice, kde nám Honza velice složitě sjednal schůzku. Když Karlíka změřili, zvážili, udělali si jeho rodinnou a osobní anamnézu, došlo konečně i na podívání do krku, uší a poslech plic. Dozvěděli jsme se, že všechny tyhle orgány "are great" (doslova "jsou skvělé"), že vůbec Karlík "looks just great" (= vypadá prostě skvěle) a že by pan doktor nedělal vůbec nic. Jsem zvědavá, kolik nás tahle informace bude nakonec stát (dosud to ještě nespočítali), ale měla by nám to proplatit pojišťovna. Každopádně nám ale pan doktor pomohl najít znovu vnitřní klid. Karlík od úterka, jako kdyby věděl, že mu oficiálně nic není, přestal být protivný a tváří se velice zdravě. Teploty má sice pořád stejné, ale vzpomněla jsem si, že mi jednou řekla sestřička u naší paní doktorky, když se již celkem zdravému Vašíkovi držela teplota stále na 37,2,  "A paní Eliášová, proč Vy mu tu teplotu pořád měříte?" Možná s tím tedy přestanu... Hned z nemocnice jsme šli již klasickou cestou na Witch's Hat (která je od nemocnice blízko). Děti si ve zdejším lesíku hrály, že jsou Vánoce. Po cestě zpět jsme objevili park se senzačním brouzdalištěm. Prostě krásné odpoledne!

5. - 10. 7. 2016 aneb Brodění v Mississippi - bouřka - ZOO - večeře s Le-ovými - angličtina - víkend

 

V úterý po Dni nezávislosti vyrazil Honza konečně na celý den do práce (trochu to vypadá, že už jsem se toho nemohla dočkat, ale spíš se toho nemohl dočkat on). My jsme se s dětmi rozhodli podívat se dolů k Mississippi. Nedaleko od nás jsou bývalé mlýny a pod nimi lesík, ostrůvky a tím vším se proplétají chodníčky a dřevěné můstky. Je to docela náročný terén, a tak jsme šli bez kočáru, jen s nosičkou. Brzy nás cesta zavedla na písčitý břeh řeky, kde se děti zuly a okamžitě se začaly brodit na nedaleké klády. Bylo odtud vidět na Stone Arch Bridge a na bývalý mlýn... idyla, když se člověk povznese na odpadky, které se na kládách v řece zachycují. Děti se nad ně povznesly ihned a já po chvíli taky. Při svačině nás přišlo navštívit hejno kachen a při cestě zpátky jsme šli zakázanou cestou, kterou děti samy prozkoumaly (je potřeba přelézt nízká zídka, což Marta zvládla rychleji než já s Karlíkem na zádech). Bylo to opravdu dobrodružné. Všem se to tak líbilo, že jsme se sem šli i odpoledne... to jsme zakotvili na jiném místě a z něj se brodili a přecházeli přes klády až k našemu dopolednímu stanovišti. Brodění jde všem lépe než mně, Karlíka po cestě tam nevyjímaje, zpátky už jsem ho musela nést, píchaly ho kameny do nožiček. 

Předpověď hlásila, že v pět hodin bude bouřka. Poprchat začalo už po čtvrté, vydali jsme se tedy od řeky pryč. Za chvíli však zase přestalo, takže jsme to vzali ještě vyhlídkovou trasou přes elektrárnu a park, kde jsme se trochu zdrželi a odcházeli jsme, až když se na nás hnala úplně hnědá mračna. Ačkoliv bylo tři čtvrtě na šest, všude už svítily lampy a my jsme běželi k železnému mostku přes dálnici. Říkala jsm si, že tam bych tedy bouřku opravdu nechtěla potkat. Zastihla nás na jeho konci. Domů nám chybělo 5 bloků, ale za těch 7 minut, co jsme to běželi, jsme byli všichni mokří jako myši. Navíc byl dost velký vítr, který nám hnal vodu do očí a špatně se v něm dýchalo. Jako všechno v Americe, byla i tato bouřka obrovská. Určitě největší v mém životě. A zažili jsme jí tak akorát na to, aby to bylo dobrodružství, ale ještě ne drama. Doma děti zalezly do vany a pak do suchého oblečení a byly spokojené. Další den nám Honza říkal, že bouřka polámala spoustu větví stromů, v areálu univerzity je prý celý den údržbáři na mnoha místech uklízeli. A některé z těch větví by vydaly na malý stromek.

Ve středu jsme se vydali do Como ZOO. Jede se k ní autobusem poblíž místa, kde toho dne večer zastřelila policie černocha... to jsme se ovšem dozvěděli až od mamky asi o 5 dní později. Děti to teď stále dokola diskutují, i na veřejnosti naštěstí samořejmě česky (proč policajt střílel, jestli měl důvod se bát, že po něm začne střílet černoch, koho z aktérů chápou a koho ne ...). Před čtyřmi lety byla ZOO nejlepší atrakce, byli jsme tu dokonce dvakrát. Teď, když jsou děti větší, zdá se ZOO mnohem menší a i placené atrakce na jejím konci už nejsou takové terno. Vracet se sem už asi letos nebudeme, ale přesto to byl příjemně strávený den.

Na večeři jsme pozvali rodinu Le-ových. Zvát někoho na večeři je tu letos docela složité a vlastně je docela složité i naše jídlo, protože v bytě nemáme jídelní stůl. Je tu jen "bar" se dvěma barovými židlemi a pak pohovka a konferenční stolek. Pak je tu spoustu pracovních stolů, ke kterým se ale dá dát vždy jen jedna židle. Pod vším samozřejmě koberec. Karlík sice jí na svůj věk pěkně, ale přece jen potřebuje jíst nad stolem a pod dohledem. Naštěstí bydlíme v přízemí, řešíme to tedy tak, že mimo snídaně, kterou jí doma každý zvlášť (tehdy, kdy se probudí), jíme většinu jídel venku - tam jsou dva stoly a lavičky, připravené pro milovníky grilování. Ani s nádobím to tu není valné, např. zde není struhadlo, není tu nůž, jen pilka, je tu obrovská trouba, ale není tu plech... ze začátku mě to dost štvalo, příprava všeho jídla trvá déle, když člověk jídlo pižlá kapesním nožíkem (který jsme si přivezli z Brna). Předevčírem jsem si ale s údivem uvědomila, že už mi zdejší vaření připadá úplně normální. Zvykla jsem si rychle... Zpět k Le-ovým. Rozhodli jsme se večeři pojmout jako společné venkovní grilování amerických hamburgerů. Vzal si to na starosti Honza a byl z toho trochu nervózní, protože práci s grilem vůbec nerozumíme. Ale povedlo se mu to parádně. Bylo trochu napínavé, jak to zvládnou děti. Našich pár hraček Le-ovic holky moc nebavilo, Melody by si ráda hrála s Martou, ale ta se styděla, že jí nerozumí, a celé to vypadalo trochu patově. Nakonec to vyřešilo ufo (pro babičky: létající talíř, kterým se dá házet). Když už všechny děti asi 20 minut lítaly a pokřikovaly každé svým jazykem, přiběhla ke mně Marta a říkala: "Nakonec to šlo nějak vysvětlit, ta hra!" a zase odběhla. Takže jsme nakonec měli docela prostor si s dospělými popovídat. 

To mě ještě přivádí k tématu "angličtina". Honza nemá problémy se vyjádřit. Já jsem čekala, že je mít budu. Když máme doma jednou za uherský rok "English evening", kdy s kamarády mluvíme jen anglicky, je moje angličtina dost hrozná. Kupodivu tady je to lepší. Ne, že by se mi vždycky dařilo bez zasekávání něco povykládat, ale někdy se to povede. Asi anglicky mluvící (a cedule píšící) prostředí působí hodně rychle a silně, člověk si na spoustu věcí vzpomene, jak když kdysi dávno stál na lyžích a teď na nich stojí po dlouhé době znovu... jde to skoro samo.

Na víkend jsme měli v plánu půjčit si auto a jet stanovat do nějakého "státního parku" (příroda o něco méně chráněná než národní park). Le-ovi chtěli jet s námi, ještě nikdy v životě nespali pod stanem, ani ho neměli (kupovali ho ve středu po večeři u nás) a už při našem pobytu před 4 lety říkali, že příště chtějí jet s námi. Tak tedy jeli a spolu s nimi jeden jejich kamarád se synem. Při výberu parku jsme byli limitovaní volnými kempy. Nakonec jsme jeli do Saint Croix State Park, asi hodinu a půl cesty autem, při ucpané dálnici dvě a čtvrt. Původně měl být sraz ve 12, Le-ovi psali večer před tím, že přijedou až ve 14 a nakonec přijeli v 16, protože jim praskla pneumatika a oni se vraceli pro své druhé auto. Navrhli jsme společnou vycházku, po 250 metrech však byly čínské děti unavené a i s rodiči to obrátily. My jsme šli asi 2 hodiny po břehu řeky Saint Croix (stejná, po které jsme týden předtím jeli parníkem, jen o něco výše proti proudu). Břehy byly ale zarostlé a z řeky toho moc vidět nebylo. Václava ovšem strašně bavilo sledovat dalekohledem různé ptáky, Martu jsme museli trochu "dopovat" pohádkami. Po večeři Honza navrhl ještě jízdu autem na strážní věž, na níž dříve seděl ve dne v noci hlídač a díval se, zda někde nehoří. Věž je vysokánská, konstrukce lehoučká, zábradlí nízké, prostě peklo pro bázlivé maminky. Po návratu děti společně hrály fotbal, a když usnuly, krásně jsme si především s Jia-liangem povykládali. Šli jsme spát před půlnocí. Ve čtyři začalo navzdory předpovědi pršet. Šla jsem pro Honzu, který spal venku před stanem (aby nám tam nebylo tak těsno), ale Honza nikde. Zůstalo tam po něm jen tričko, co měl pod hlavou. Usoudila jsem, že mě možná s nabídkou přístřeší předstihli Le-ovi, ale že je nebudu rušit a budu doufat, že se ráno Honza objeví a bude vyspaný. Ráno stále pršelo, a když už se Karlík hrozně dral ven ze stanu, musela jsem jednat. Neměla jsem ve stanu skoro nic - jídlo, pláštěnky, klíče od auta, ... od Le-ových už se taky ozývaly hlasy, ale ne Honzův. Nakonec mě konečně napadlo, že vlastně mohl spát v autě. A spal!... Ranní kaši jsme jedli v dešti. Le-ovi a jejich kamarád, který byl celý mokrý, protože měl ve stanu díru, nabalili auta a jeli domů. Náš původní plán byl půjčit si kánoi a projet se po řece, ale o tom samozřejmě nemohla být řeč. Bylo mi ale trochu líto už odjíždět, vyjeli jsme tedy autem ještě na vyhlídku k řece. Po cestě přešel déšť v mžení a i to pak celkem ustalo. Šli jsme se tedy ještě na hodinu projít. Mezitím se nebe trochu vyčistilo a občas vykouklo i sluníčko. Nakonec jsme tedy tu kánoi zkusili. Pluli jsme všichni, ale hned po odražení od břehu se ukázalo, že je loď dost vratká a že nějaké dětské přesuny či poskakování tam nepřipadají v úvahu. Karlík nám to ale vyřešil tím, že za chvíli usnul a spal asi hodinu, tedy víc než polovinu plavby. S Karlíkem na klíně jsem nemohla pádlovat, a tak to za mě vzaly děti.Vydržely se střídat celou dobu a fakt jim to šlo. Po cestě jsme viděli na kládách vyčuhujících z vody 3 vodní želvy, při přestávkách pak spoustu sladkovodních mušlí. Marta i Václav byli nadšení, my také. Nakonec se tedy víkend v přírodě povedl. Stál nás  (mimo spousty peněz)  čtyři hodiny vybalování, rozvěšování mokrých věcí a úklidu suchých (a nákupu) a další den pak venku stavění, sušení a balení stanu. Ale stálo to za to.

Minneapolis 30. 6. - 4. 7. 2016

Tak jsme do toho šli potřetí, tedy počítáme-li jen rodinné výpravy do Ameriky a ne ty, kdy jel Honza sám. Teď tu jsme čtvrtý den, Karlík vstává zásadně před šestou nebo část noci nespí, starší děti jsou téměř pořád šíleně bujaré a hlasité a my si trochu říkáme, jestli to bylo rozumné. Už teď jsme totiž dost vyřízení. Na druhou stranu jsme se sem všichni těšili a nebýt únavy, dokážeme si i uvědomit, že se nám tu líbí. A v posledních mnoha letech se nám nestalo, že bychom nakonec dovolenou nedokázali uspořádat tak, abychom s ní byli spokojení. Takže snad se nám to podaří i tentokrát.

Letěli jsme ve čtvrtek 30. června v 10:30 z Vídně. Z Brna jsme tedy raději odjížděli po páté, abychom měli na letišti dost času. Zácpa ve Vídni nás zdržela jen trošku a na letišti šlo všechno hladce, Karlík dokonce těsně před nástupem do letadla usnul, takže první hodinu a půl z 9 hodin letu do Toronta jsme měli v suchu. I potom to ale bylo bez problémů, a to díky obrazovkám u každého sedadla. Daly se na nich sledovat filmy nebo hrát různé hry, takže starší děti celou dobu "pařily", ani oka nezamhouřily, a Karlík to se zájmem sledoval. V Torontu jsme měli asi dvě a půl hodiny na přestup. Během toho si Američané či jimi pověřené osoby asi tisíckrát skenovaly naše letenky, stokrát prohlíželi pasy, kromě toho jsme si sami museli sejmout otisky prstů a vyfotit se. Všechno šlo ale pěkně jak na běžícím pásu, i imigračního úředníka jsme zvládli (když mu Honza přesně popsal práci, kterou tu bude dělat - "budu sedět u počítače a programovat" - zeptal se ho "a proč sem tedy jedete?", na což mu Honza odpověděl "hm, to je dobrá otázka"...), až půl hodiny před nástupem do letadla, kdy přetažený Karlík nemohl usnout a vyšiloval, si Honzu zavolali, že jej chtějí ještě speciálně prohlídnout a že to může trvat. Nebylo tedy zcela jasné, jestli letadlo do Minneapolis stihneme, ale dobře to dopadlo. Vtipné na tom je, že takhle ho "náhodně" vybrali už před měsícem, kdy sem jel na konferenci. Začíná to vypadat, že je Američanům z nějakého důvodu podezřelý. V letadle nebyly obrazovky, takže nakonec oba excitovaní chlapečci i Marta usnuli, bohužel jen na necelou půl hodinu. Václav probuzení vůbec nemohl překousnout a byl na nás strašně naštvaný. Na letišti na nás tentokrát čekal Honzův zdejší kolega Jia-liang Le, který nás odvezl do našeho dočasného domova svým obřím autem. Moc nám to pomohlo. Děti opět během cesty usnuly. Byt na kolejích byl řádně vychlazený klimatizací, až jsme se všichni - unavení a taky trochu vychlazení z letadla - rozklepali zimou. Větrák jsme hned vypnuli, ale trvalo ještě pár dní, než jsme mohli doma přestat chodit ve svetrech. Po přinesení všech zavazadel se Honza vydal koupit těstoviny, které bychom si uvařili k večeři, a Marta padla do křesla, tiše plakala a odmítala s námi mluvit. Nakonec se ukázalo, že je z bytu zklamaná. Hrozně se sem těšila, ale představovala si to jinak! Kdykoliv Marta nějak vypadne ze své role nejstaršího bezproblémového dítěte, Václav okamžitě zapomene na své potíže a ihned ji zastoupí. Tentokrát se spokojeně procházel po bytě, organizoval, kde bude kdo spát a ještě před dovařením těstovin na své posteli usnul. Marta se odmítala oblíct, odmítala jíst a odmítala se pohnout. Nakonec jsme ji oblékli a dali do postele téměř násilím (pravda, neměla už moc síly na odpor), kromě tenké připravené přikrývky ji přikryli i spacákem, protože se jí klepaly zuby zimou, a pak teprve zasedli k těstovinám. Spát jsme šli 23,5 hodiny poté, co jsme v Brně vstávali.

V pátek ráno nám bylo všem lépe. Především u Marty to bylo jak mávnutí kouzelným proutkem... čímž se ovšem Vašík opět dostal do své role toho, který může mít problémy a tak je mít bude! Po snídani jsme se vydali autobusem do nákupního centra, Marta byla nadšená z amerických domů, amerických ulic, amerických trávníků, amerického pořádku (všechno prý lepší než u nás) a v obchodě i z amerických plyšáků, takže jí Honza povolil koupit plyšovou "sovičku". Václav dostal náklepky "star wars", ale už večer se ukázalo, že vlastně touží ještě po plyšovém tučňáčkovi, aby si mohli s Martou hrát, takže jej dostal při dalším nákupu. Jinak nám nákup šel docela rychle, celkem si pamatujem produkty i kde co je. Odpoledne jsem šla s dětmi do parku, Honza byl pár hodin v práci. V parku byla první hodina plná nadšení, to pak opadávalo a na konci už děti vlastně samy chtěly jít domů. Mezi ostatními dětmi začínaly cítit jazykovou bariéru ("Mami, taky si vedle těch černochů připadáš úplně blbá?")

V sobotu dopoledne jsme byli na vycházce po městě. Podařilo se nám zvolit trasu tak, že jsme šli kolem farmářského trhu, kolem parků, kde se zrovna hromadně cvičilo, kolem zajímavých sošek rozsetých na travnatých kopečcích před radnicí (?), po starém kamenném mostě s výhledem na vodopády svatého Antonína a kolem zmrzlinářství. Karlík bohužel spal po cestě, takže doma, kdy bychom všichni uvítali chvíli oddechu, už jsmě měli smůlu. Odpoledne jsem byla s dětmi zase v parku, tentokrát jsme využili i místní brouzdaliště. Oba kluci jsou v parku spokojení, Karlík na prolízkách, Václav taky, a když chce změnu, hážeme si ufem. S Martou to asi v parcích bude už trochu těžší... prý jsou zde horší než v Brně, "nejsou tu keře a nedá se tu hrát, jsou tu jen prolízačky". Hlavní problém ale asi je spíš to, že když si chce Václav dělat něco svého, nemá Marta herního partnera... V poslední době začíná být trochu potíž skloubit zájmy a potřeby všech dětí. Každého baví něco jiného a většinou musí někdo zatnout zuby a vyhovět ostatním. Kromě toho je mezi nimi značný nesoulad v denních režimech. Karlík brzy vstává a potřeboval by chodit spát tak v 11 dopoledne, děti oproti tomu spí klidně do půl deváté a než se nám podaří vyvalit se z domu, už abychom se skoro vraceli na Karlíkovo spaní. Večer Karlík usíná o půl osmé (má-li tu možnost), děti tak v devět. My pak máme cca 9 hodin na to, abychom uklidili, vykoupali se, emailovali, strávili nějaký čas společně a vyspali se, a protože ideálně potřebujem hodně společného času a hodně spánku, většinou nám to nestačí.

Na neděli jsme byli pozváni Le-ovými na dvouhodinovou vyjížďku na parníku po řece Saint Croix spojenou s "brunchem" (něco mezi snídaní - BReakfast - a obědem - lUNCH). Bylo to celkem fajn, ale žádný zázrak. Pak jsme strávili asi hodinu v blízkém parčíku, který byl pěkný, ale dost tam pražilo slunce (a co se Marty týče, byl to "zase park"), a pak, když už jsme se chtěli u Le-ova domu loučit, nás Jialiangova žena Miao pozvala na meloun a margaritu. A to byl vrchol dne, protože děti (kromě Karlíka) cca po půl hodině koukání na jakýsi animovaný seriál zmizely ve sklepě, kde je "playroom" (místnost na hraní) a my jsme si docela nerušeně popovídali. Došlo na klasická témata: časová a finanční náročnost péče o dům, srovnávání Ameriky a Číny (Miao by raději žila v Číně, v Americe je kvůli Jia-liangovi a dětem, resp. jejich vzdělání), Clintonová versus Trump a nakonec že se máme přestěhovat do Ameriky. Zvláštní je, že to nám říkali Le-ovi už minule. Trochu sebestředně si myslíme, že je v tom možná trochu jejich přání mít tu někoho, s kým se budou moci víc družit a hlavně s kým se bude moci družit jejich starší dcera Melody, která si hraje zásadně jen s klukama, chodí oblečená do spidermanovského nebo supermanovského oblečení, ale z Marty je celá vedle. Bylo to moc příjemné.

V pondělí byl Den nezávislosti, a tak Honza (bohužel) nemohl do práce. Přemýšleli jsme, co dělat a nakonec jsme zvolili návštěvu pevnosti Fort Snelling, ačkoliv tam pacifista Honza byl na Den nezávislosti už dvakrát. Bývají tam ale vojenské přehlídky (tedy mnohem chabší, než naše Bitva u Slavkova) a v místnostech pevnosti je docela pěkně ukázáno, jak se vojákům tehdy žilo (jak vypadala nemocnice, že spali na postelích po dvou, že čůrali do nočníků pod postelí, ...). Říkali jsme si, že kluci by to mohli ocenit, a to se podařilo. Docela to ale zaujalo i nás, holky. Nejvíc se nám líbil počítač, na němž si člověk zvolil, co bude za postavu, a pak procházel jejím životem a vždycky, když narazil na nějaký zdravotní problém, měl se rozhodnout, co udělá (nic/ bude se léčit sám/ půjde za sousedkou, která se vyzná v bylinkách/ půjde k vojenskému doktorovi). Když jsme poprvé zemřely, chodily jsme pak coby další postava už pořád k doktorovi, ale ani to nepomohlo. Operoval nám slepé střevo a operace se nepovedla. Zemřely jsme znova. Z pevnosti jsme pak šli asi hodinu k potoku Minehaha Creek, na němž jsou vodopády a kde se dá koupat. Marta a Karlík se ukázali jako zdatní brodiči vodou, Václav si na břehu asi docela užil chvíli klidu, kdy nemusí s nikým soupeřit a může si kopat klackem do země.

Tak to je z prvních dní asi vše. Jak už jsem předeslala na začátku, byly dost náročné... ale když to teď, sedmý den dopisuji, jsme my dospělí už daleko odpočinutější, děti o trochu tišší a Václav malilinko méně frustrovaný starší sestřičkou.

Poslední týden (14. - 21. 7. 2014)

Poslední týden už jsem se strašně těšil domů. Ale pracovně to nebylo špatné, a se sportem jsem taky zabral. Plavání kraulu je pořád bída, ale snaha zůstává. Posilovna už mě moc nebaví, a navíc mi společnost těch namakaných svalovců zrovna moc příjemná není. Asi jim částečně závidím, a částečně si říkám co je to proboha za lidi kteří tráví každý večer takto. Jediná rozumná odpověď je, že je to někdo jako já (když jsem na cestách), tedy někdo bez přátel, rodiny, zázemí. Někdo kdo v posilovně zabíjí čas, aby nemusel na pokoji úpět. Třeba to tak není, třeba to jsou profesionální sportovci trénující na olympiádu (což je možné, universita má velmi dobrou sportovní divizi), anebo to ty lidi dokonce baví. Ještě jsem šel párkrát běhat (zvláštní spojení - šel běhat), na Witch's Hat a v neděli na rozloučenou na dlouhý běh přes historický Stone Arch Bridge a okolo Mississippi. Celkově jsem za ten měsíční pobyt svaly nenabral, uběhnu méně nebo stejně jak předtím, jen to plavání je asi lepší. Spíše  si vezu domů špeky, jak jsem pořád pil Colu a podobné americké humusy. Tyhle mi ale bohužel, na rozdíl od hamburgerů, ještě chutnají.

Ve středu jsem byl na večeři se Samuelem. Seznámila nás s ním po emailu Thawivann; je to křesťan jak poleno, ale myslím že nemá tak silné sklony k šíření víry, což jsem ocenil. Přivedl si s sebou ještě jednoho mladého kluka z komunity, Kaleba. Rozpovídali jsme se nakonec celkem dost, možná jsem kecal hlavně já. Probírali jsme typicky mužské téma - záchranu světa skrze politiku. Samuel je z Tchaiwanu, Kaleb američan a já evropan, tak nám dlouho trvalo porovnávání systémů a různé dotazy a odpovědi jak to kde funguje. Samuel občas vytasil citát z bible, ale umírněně. Opravdu příjemný večer.

Čtvrtek byl jazzový večer. Těšil jsem se na New Orleans Jazz. Hráli to v jakémsi parku na jihu, takže jsem tam cestoval skoro hodinu autobusem. Ale zklamalo mě to. Přišli mi nesehraní, jednotlivě byli asi dobří muzikanti ale dohromady jsem cítil rezervy. Navíc to byl takový hodně starý jazz, přišlo mi to až příliš lidové. Rychle jsem to zabalil a vyrazil nakupovat dárky.

V sobotu jsem byl ještě na kole, asi 25 mil okolo asi 6 jezer v Minneapolis. Opět se mi vraceli vzpomínky jak jsme se tam koupali s Martou. Výlet se povedl hlavně díky nádherným cyklostezkám. Kéž by takové měli i v Brně. Večer jsem byl pozván na večeři k Jia-Liang a Mňau. Měl jsem tam dvě piva a jednu whisky, takže už tušíte že to byl povedený večer, alespoň pro mě. Ale myslím že i pro hostitele. Přinesl jsem nějaké dárky a ty sklidily úspěch. Rozhovor byl otevřený, zábavný a zcela bez trapného mlčení. Asi se už dobře známe a nebojíme se.

A zbývá už jen neděle + pondělí spojené cestou do jednoho dlouhého dne. Vše bylo bez problému až na letištní kontroly. Začalo to v Minneapolis, když jsem si zvážil kufr a zjistil že je moc těžký. Tak jsem ho otevřel, vyndal černý sprchový gel a hodil ho do koše. A to už na mě zpovzdálí volá letištní asistentka, co že to vyhazuji. Jestli je to prý "remote control", tedy dálkové ovládání. Asi k bombě nebo k čemu, to ale neřekla. Tak jsem jí vysvětloval že to bylo jen mýdlo. Zcela jsem ji nepřesvědčil, ale nechala mě jít. Tak jsem dorazil až na kontrolu zavazadel. A tam si mě odchytli, odvedli stranou a že mám něco v kufříku. Takže asistent v rukavicích otvírá kufr a vy se jen díváte. U toho je ještě potřeba odpovídat na stupidní dotazy typu: "Je v kufříku něco, co by mě mohlo zranit?" a podobně. Ukázalo se, že problémem jsou 4 svíčky, které jsem koupil domů jako dárek. Myslel jsem, že mi je zabaví, ale chlápek z nich setřel vzorky a vložil je do nějaké mašinky, asi na chemický rozbor nebo co. Naštěstí to byly opravdu jen svíčky. Zbytek cesty jsem bezpečnost letecké dopravy nijak neohrožoval (nebo na to alespoň nikdo nepřišel), až ve Vídni při odchodu si mě odvedli stranou a že prý co mám k proclení. Čekal jsem kompletní prohledávaní kufrů, ale moje inteligentní a upřímné odpovědi celníka nejspíše uklidnily, takže nakonec zavřený kufr pouze proskenoval očima přes plastový obal a pustil mě.

Teď už sedím v autobuse z Vídně a nemůžu se dočkat domova. Cestu do USA v nejbližší době neplánujeme, možná za dva roky jestli vyjde projekt. To je ale velká loterie. Takže děkuji za virtuální podporu, ale minimálně na dva roky se odmlčuji.

Díky Honza

PS: Ještě jsem minule zapomněl zaznamenat vtipnou historku z parku Itasca. K večeru, když už jsem byl hodně unavený a spěchal na západ slunce, tak na silnici zastavila paní ve velkém SUV, vystoupila a ptala se mě kde je registrace do kempu. Suverénně jsem jí poradil, už jsem to měl všechno prochozené, ať pokračuje dál po silnici v mém směru. Poděkovala mi a lezla zpět do auta. To už jsem ale pohotově zareagoval a zeptal se jí, jestli by mě tam nezavezla, abych si ušetřil čas a síly. Bylo to asi 1.5 míle, přišlo mi že paní má dost místa, navíc že jsem jí pomohl, a navíc ti Američani jsou takoví vstřícní. Už jsem se hrnul k nastupování, ale paní na mou otázku suše řekla: "Ne, sory.", zabouchla dveře a odjela. Celkem mě to vykolejilo, ale co jsem mohl dělat než jít dál. Asi po 50 metrech mi došlo, že jsem jí poradil špatně, řekl jsem jí aby jela na opačnou stranu než byla ta registrace. Takže to byla taková moje pomsta upečená ještě dříve než bylo za co se mstít. Ani mi té paní nebylo líto.

U pramenů Mississippi (9. - 13. 8. 2014)

Hlavní událostí posledních dní je výprava do státního parku Itasca. Půjčil jsem si auto, sbalil se, a v pátek kolem poledne vyrazil. Je to bohužel dost daleko, asi 250 mil, takže mi cesta trvala přes 4.5 hodiny. Celkem jsem si ji ale vychutnal, hned v Minneapolis jsem naladil skvělou jazz stanici (88.5 FM, až tady někdy budete), která sice vydržela jen 100 mil, ale pak to ani s country radiem nebylo úplně zlé. Navíc jezdit po Americe autem je pro mě pořád silný zážitek. Ke konci už jsem byl trochu ve stresu, že je hodně hodin, že už bude zavřená registrace, obsazená místa na spaní a pod. Ale bylo to vše bez problému.

Koupil jsem za 2 x 16 dolarů 2 x spaní v divočině u Jeleního jezera (Deer lake), asi 1.5 míle od parkoviště. Protože jsem neměl batoh, musel jsem věci (stan, spacák, karimatku, jídlo, ...) přenášet nadvakrát.  Po cestě jsem ještě vyšplhal na ocelovou věž postavenou za účelem detekce požárů. Ční vysoko nad koruny stromů a je z ní nádherný výhled na lesy a jezera všude okolo, jako z letadla. Večer jsem zavěsil jídlo na strom kvůli medvědům, vykoupal se v jezeře a zapálil oheň. Mimochodem, na zapálení ohně jsem musel koupit plynový zapalovač jako na sporák, s bezpečnostní pojistkou, protože normální sirky nebo zapalovač tady snad kvůli bezpečnosti vůbec neprodávají, nebo alespoň nevím ho je sehnat.

A teď odstavec o té nejpodstatnější věci v celém parku, o komárech. Věděl jsem, že tam budou, tak jsem se vybavil repelentem. Koupil jsem malé balení, přeci jen to je jen na víkend a na jednu osobu, ale hned první večer jsem pochyboval, jestli to bude stačit. Byli všude. Přeci jen to bylo lepší než tenkrát ve Finsku, ale hrozné to bylo dost. Repelent (na krabičce udávají výdrž až deset hodin) vydržel vždy asi 10 minut. Jedinou obranou byl pohyb, to štípaly jen občas. Pořád ale všude bzučeli a naráželi do mně. Takže celý pobyt bylo potřeba něco dělat, hýbat se. Nejhorší bylo jít na záchod. Koupání byla vlastně taková obrana. Rychle se vysvléci a skočit do jezera, ponořit hlavu a byli pryč. Doufal jsem, že oheň také pomůže, že v tom dýmu nebudou létat. Trochu to pomohlo, ale na posezení nebo vaření jsem neměl nervy. Takže jsem přiložil, skočil do stanu a na oheň koukal přes síťku.

Další havětí o které se musím zmínit jsou klíšťata. Je to sice trochu nechutné, ale přesto: jsou strašně veliká, člověk je nahmatá dokonce přes tričko. A bylo jich tam moc, vytahoval jsem jich asi 10. Výhodou je, že jak jsou velká, jdou lehce chytit a vytrhnout. Jen jsem měl vždycky pocit, že jim mezi kusadly zůstal po vytrhnutí i kus kůže ... Medvědy ani jinou větší zvěř jsem naštěstí odstraňovat nemusel.

První ráno jsem se probudil pozdě, asi v 9:45. Protože nešlo snídat (kvůli komárům), tak jsem už v 10:00 rázoval s hejnem komáru v těsném závěsu na cestě. Stan a vybavení jsem nechal na místě, šel jsem nalehko. Trasu jsem si naplánoval dostatečně dlouhou, abych nemusel proboha nikde čekat až bude noc. Hodně jsem se koupal v jezerech (asi v pěti, ve vodě nejsou komáři) a odpočinek šel udělat v kempu (také bez komárů, nejspíš díky kosení). Rychle jsem vyměnil repelent za mechanickou ochranu - bundu. Takže jsem se hrozně v tom vedru potil. Ušel jsem asi 40 km, byl jsem dost hotový. Ale přebrodil jsem Mississippi a bylo mi jen po kolena. Večer jsem to zakončil na té věži pozorováním západu slunce.

Druhé ráno jsem vstal brzy, zabalil stan (už tolik nežrali, buď jsem si zvykl nebo víc foukalo) a dal věci do auta. Teď se držte, dobrovolně jsem jel autem do kostela na mši. Kázání jsem perfektně rozuměl a bylo více než dobré. Nechtělo se mi ještě domů, tak jsem si půjčil kajak a hodinu kajakoval po jezeře Itasca, dojel jsem k odtoku Mississippi, celkem mi to myslím šlo. Nadchlo mě to, a tak jsem si ještě půjčil kolo a projel si nádhernou Wilderness drive, takovou asfaltovou cestu, kde se z auta můžete nabažit divočiny - to je myšleno trochu ironicky, ale trochu je to i pravda. Pak mě už čekala jen cesta domů. Těšil jsem se na jazz rádio a nezklamalo. Silně ale zklamal hamburger u Wendy's. Při prvním pobytu v Americe jsem mohl mít hamburger tak tři dny po sobě, než mě přestal chutnat. S roky se to zhoršovalo. Teď jsem zvládl sotva tři kousnutí a pak přemýšlel, jestli to nevyhodit. Nojo, asi jsem čím dál moudřejší. Ještě jsem po cestě zvládl outletové centrum, kde jsem fakt levně koupil nějaké oblečení. Přijel jsem úplně vyřízený, vrátil auto a na ubytovnu se dostal ve 22:30.

 A ještě něco musím napsat. Zase o plavání. Budovu aquatic centra znám už nazpaměť, tentokrát jsem se ale cítil jako blbec až v bazénu, když jsem zkoušel kraul. Měřil jsem si časy. Kraul na 25 yardech asi za 45 sekund, prsa 20 sekund. To mi přišlo divné, zas tak hrozně jsem kraul neplaval. Zkusil jsem to asi třikrát, než mi došlo v čem je problém. Bazén byl na šikmo, kraul jsem vždy plaval jedním směrem, tím do kopce, no a prsa nazpět, z kopce. Takže jsem to otočil a  časy se otočili také. Kraul mám pořád pomalejší, ale ne o tolik.

Za týden jsem doma. Už se nemůžu dočkat, hodně se mi stýská. Ale už jen týden ...

Honza

PS: Kromě toho že ten bazén byl určitě do kopce, tak jsem tam vystopoval vodní proud, který jednou pomáhal a jednou brzdil.

Den nezávislosti a další (29. 6. - 8. 7. 2014)

Minule jsem zapomněl napsat o cestě letadlem. Vedle mě seděl mladý američan, který si pořád objednával koktejl Bloody Mary. Dali jsme se do řeči. Normálně v letadle piju nealko a víno, ani jsem nevěděl, že si můžu objednat koktejl. Na američanovu radu jsem si ale za chvíli objednal také jednu Bloody Mary. Teď bych asi měl napsat, že je to hrozně dobré, ať si to také koupíte, a říkat si, že v tom utrpení nejsem sám. Ta Bloody Mary je totiž nechutná. Ale před milým američanem jsem musel (jasně že nemusel, ale měl jsem pocit že by to byl trapas) předstírat jak si to užívám. Nepijte to, je to hrůza. A ještě něco z cesty. Při vstupu do USA se vyplňují  papírky, kde se uvádí co do země přivážíte. Naštěstí jsem měl daleko méně peněz, než limit 10tis. dolarů, ale jídlo jsem měl (polévky v sáčku a svačinu z domu), a to se musí přiznat. No, nepřiznal jsem to, ale u pohovoru s policistou jsem byl silně nervózní. Zvlášť potom, co jsem na přímou otázku odpověděl že jídlo nevezu a pak jsem taky zapřel alkohol. Přitom jsem měl v kufru flašku vína. Vše jsem naštěstí úspěšně propašoval.

Od minulého týdne se toho moc neudálo. Přes den pracuju v kanceláři (sice bez okna, ale v patře -2, minule jsem byl v -7 hluboko pod zemí, povýšil jsem). Většinou se mi daří večer zajít do bazénu a do posilovny a občas jít běhat. Mimochodem jak jsem psal o těch chodbách k bazénu, tak už jsem to zvládl. Nejlepší na tom je, že se tak opravdu chodit má. Jedny dveře po cestě v nekonečných chodbách za vámi zapadnou a nemůžete zpět. Když jsem se na to ptal na vrátnici, tak mi dali číselný kód, kterým lze ty dveře otevřít a dostat se zpět do šatny. Škoda, že ten kód nedávají rovnou při prvním vstupu, ale až poté, co si užijete to bludiště. V bazénu vždy plavu kilometr a ze začátku jsem byl nadšený, jak mi to jde. Měl jsem to uplaváno za cca. 24 minut a moc jsem se ani nesnažil. Z omylu mě vyvedlo, když jsem si přečetl, že to není bazén délky 25 m ale 25 yardů, tedy 22.86 m což na tom kilometru dělá rozdíl 85.6 m. Naštěstí pak otevřeli i 50 m bazén (překvapivě opravdu v metrech a ne v yardech), kde jsem včera plaval na rychlost a zvládl jsem to za 24.5 minuty, ovšem byl jsem úplně hotový. Stejně tak v posilovně je to bída. Vždy musím nejprve ze strojů na kterých chci cvičit sundat všemožné obrovské a těžké činky, dám si tam malé a lehké a stejně to skoro nezvednu. 

V Minneapolis každý den probíhají v podvečer koncerty pod širým nebem, které jsou zdarma. Těšil jsem se na jazz, takže jsem sledoval kdy bude. První jsem bohužel propásl, ale druhý, u jezera Harriet kde pár dní předtím mluvil Obama, už jsem nezmeškal. Hudba sice nebyla podle očekávání, ale i tak to bylo pěkné. Navíc jsem objevil historickou železnici, kterou dříve jezdili lidé do centra, a které mě za dva dolary povozila také. Složení lidí ve vagónu: spousta dětí nadšených do vlaků s maminkami projevujícími silný nezájem a já. Asi proto, že jsem tak vyčníval, se se mnou dala do řeči obsluha vozu. Včera jsem vyrazil na další jazz, ale koncert se nekonal, nikdo tam nebyl. Zřejmě kvůli počasí, předtím byla vydatná bouřka. Poslední jazz je příští čtvrtek, dokonce se to jmenuje New Orleans jazz, tak mám ještě jednu šanci.

V pátek byl Den nezávislosti. S kolegou Jia-Liang (číňan se kterým tu spolupracuji), jeho ženou Mňau (foneticky, nevím jak se to píše) a dcerou Melody jsme vyrazili na historickou pevnost Fort Snelling. Byla to sranda, Jia-Liang přitáhl takovou pojízdnou ledničku ve které byly sendviče a chlazené pití. Pak si tam sedli na lavičku a v podstatě tam tři hodiny seděli. Já si zatím prošel pevnost. Po obědě bylo v plánu jít okolo Mississippi na vodopády Minehaha, asi 2.5 míle. Po 300 metrech chůze se ale Jia-Liang i s rodinou otočili, že už je Melody moc unavená a že se vrátí do auta. Tak jsem šel sám.Evidentně mají úplně jiný přístup k trávení volného času. Prý dokonce nikdy nespali ve stanu. Večer mě pak pozvali na večeři, to bylo moc příjemné.  
V průběhu výletu jsem vzpomínal jak jsme na Fort Snelling byli před dvěma lety s Petrou a dětmi. Vůbec mě tu celkem dohání vzpomínky, třeba na Stálkov. Každé léto mi teď cestu na tábor znemožní nějaká zahraniční cesta, ale s dětmi jsem tam byl letos na víkend v červnu. Rád bych se tam zase co nejdřív podíval.  

O víkendu jsem vyrazil na kolo, které mi půjčil Jia-Liang. Plán byl jet asi 11 mil na západ do obchodu Toys"R"Us, kde jsem měl za úkol koupit dětem nějaké hračky. Potom asi 20 mil okruh okolo jezera a na kole nebo autobusem zpět. Vyrazil jsem ale hodně pozdě, foukal silný protivítr, kolo bylo horské a valilo se na silnici přímo odpudivě a ještě mi bylo malé. Takže jsem to úplně schvácený u obchodu otočil a jel zpět. Přijel jsem na pokraji vysílení, zklamán že 22 mil  (35 km) mě může takhle vyřídit. Naštěstí se po započítání odboček a bloudění ukázalo, že to bylo celkem 56 km, takže jsem si oddechl.


Pracovně došlo k pokroku. Po teoretickém průlomu v prvním týdnu dlouho trvalo řešení naprogramovat. To je teď hotové a probíhá testovací fáze. Předběžné výsledky nevypadají úplně špatně, ale pořád je to hodně otevřené. Držte mi palce.

V pátek vyrážím na tři dny sever do lesů okolo Duluth a jezera Superior. Těším se.

Honza

Další výprava za kapitalismem (24. - 28. 6. 2014)

Moc se nechce, ale musím psát. Je to už taková povinnost. Zvlášť potom, co Petra zápisky z Chicaga svázala do knihy a darovala mi je k Vánocům. Náš blog se tím vyzdvihl z kategorie nezávazných žblebtů na internetu k literatuře vázané do černých desek se zlatým písmem. Když se nám občas podaří si místo hádek, práce nebo flákání  večer sednout a bavit se spolu, občas zápisky otevřeme a čteme si. Od té doby už psát musím.

Vyrazil jsem zase do Minneapolis. Budu tu do 21. července, úplně sám, bez Petry i bez kolegů z Brna. Pro ty, co mají pocit, že tu utrácím jejich drahocenné daně, tak je to samozřejmě pravda, ale snažím se za ně podat maximální výkon. Práci však zatím nechám stranou, mám pocit že na ni stejně ještě přijde později. Teď tedy k té zábavě.

V Amestrodamu mi zapomněli kufr. V Minneapolis jsem tedy byl jeden den a noc bez kufru, jen s příručním zavazadlem. Měl jsem k dispozici odbornou knihu o mechanice, potom knížku od Škvoreckého, počítač a asi 15 párů ponožek. které se mi nevešly do kufru. No, příště se budu balit trochu uvážlivěji a s takovou variantou počítat. Musel jsem se smát, protože spoustě kolegů z práce už někdy kufr zpozdili a oni na to pořád nadávají. Mně se to ještě nikdy nestalo a vždy jsem se u debat o zpožděných zavazadlech cítil jako zelenáč, který ještě nic nezažil. Dá se říct, že jsem jim záviděl, bylo mi trapné že jsem netrpěl jako oni. Takže zelenáč už nejsem a nezávidím. 

Přijel jsem s dvěmi předsevzetími, něco pořádného pracovně vykonat a dále cvičit. O té práci tedy někdy jindy, ještě jsme pořád u zábavy. Takže to cvičení. Nejprve jsem to musel odložit, protože s 15 páry ponožek nelze jít běhat ani plavat. Kufr dorazil až druhý den za tmy, takže jsem slavnostně vyběhl třetí den ráno. Klasika, první 4 kilometry jsem se plácal po rameni a říkal si co že to na tom běhání vlastně je. V bodě obratu, na Stone Arch Bridge mi zatuhly nohy a přemýšlel jsem, jak se dostanu domů. Takže čtvrtý den jsem, ještě s bolavými stehny, zvolil kratší trasu na Witch's hat. I tak jsem málem nedoběhl, takže dnes jsem si dal pauzu a šel jsem plavat. Měsíční permanentka stála asi 40 dolarů, plán je chodit plavat každý den 1km, tak doufám že alespoň třikrát vyrazím. 

Plave se nedaleko odtud. Minulý rok jsem tam byl jednou s Mirkem. Ta budova je ale zakletá. Minule jsme tam asi 10 minut chodili, náhodou jsme našli jakousi šatnu a pak i bazén. Nikdo po nás nic nechtěl, takže jsme si mysleli, že je to zdarma. Ale nebylo, jak nás ujistil další den kolega v práci. Prostě jsme našli nějakou cestu, která obcházela vrátnici. Dnes jsem to trefil podle záměru architekta. Na vrátnici jsem zaplatil a řádně vešel hlavním vchodem. Hned potom jsem se ztratil. Je tam obrovská posilovna a tou jsem se prodral k šatnám. Tam ovšem nešla zamčít skříňka. Peníze a batoh jsem si tedy uložil do uzamykatelné skříňky v posilovně, v šatně se pak převlékl do plavek a s botami a oblečením v ruce vyrazil hledat bazén. Vypadá to jako sranda, ale nebyla. Bloudil jsem polonahý po chodbách a při každém průchodu dveřmi jsem se děsil, jestli jsou oboustranné, tedy otevíratelné z druhé strany. No a ty předposlední nebyly. Vítězně jsem skončil u bazénu, ale cesta zpět byla nenávratně zavřena. V klidu jsem odplaval svůj kilometr, sebral boty a oblečení a začal řešit jak zpátky. Po chvíli neúspěšného hledání jsem se zeptal - kde je, prosím, šatna? Slečna mi ochotně poradila, jenže mě navedla do úplně jiné šatny, než jsem byl. Protestoval jsem, ale ona tvrdila, že tady žádná jiná není. Rozhodl jsem se, že se problém bude jistě řešit lépe oblečený než v plavkách, a tak jsem změnil svršky a vydal se dále. Po chvíli neúspěchů jsem objevil cestu ven. Stál jsem před budovou s mokrými plavkami, peníze, batoh a permanentka byly vevnitř, ve skříňce v posilovně. Takže jsem jako ... oslovil paní co mi před chvílí prodala permanentku, že ji mám zamknutou v posilovně se všemi věcmi a jestli by mě pro ni nepustila dovnitř. Zajímalo by mě, jaká je ta správná cesta do bazénu. Zítra mám v plánu vyrazit znovu (nohy ani ruce neprotestují), takže se pořádně připravím a zeptám se zavčas.

 Víc historek už nemám, snad jen že čtu toho Škvoreckého a je to perfektní. Ve škole nás vždycky učily, že hlavní postavou je Dan Smiřický. Z toho, co vždycky učitelka říkala, jsem měl pocit, že je to takový Mirek Dušín a měl jsem k tomu odpor. Ale není. Je celkem snadné se s ním ztotožnit. Hodně se tam píše o válce, komunismu, emigrantské komunitě a vysokoškolském prostření v Kanadě. Ale opravdu zajímavě a zábavně. Sedne mi to, doporučuji. Hltám to jako detektivku.

S pozdravem, Honza