17. - 23. 8. 2020 aneb Pláže - Botanical Garden - akce s Thawivann - doktor - Václav na zabití - Chicago - neděle

 

 Počínaje pondělkem 17. 8. už jsme nebyli v karanténě, a tak jsme se těšili, že využijeme pondělní pláž zdarma. (Jde o jednu jedinou pláž v celém Evanstonu, která je zadarmo pouze v pondělí, a to jen pro lidi, kteří prokážou, že v Evanstonu bydlí.) Dopoledne jsme si tedy odbyli nutné čtení anglických knih a po obědě vyrazili. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme na pláži uviděli ceduli hlásající, že voda je "zavřená" kvůli baktérii Escherichia Coli. Když už jsme ale byli na cestě, rozhodli jsme se prozkoumat jižní pobřeží Evanstonu, kde jsme doposud ještě nebyli. Narazili jsme na příjemný park, zaházeli si s ufem a narazili na placenou pláž cca půl kilometru od té neplacené, kde se do vody normálně mohlo. (Mimochodem toto pondělí se opakovala úplně stejná situace - jediná pláž v Evanstonu, na které byla baktérie, a proto se nemohlo do vody, byla ta, která je zadarmo.) Protože bylo šílené vedro, byla jsem ochotna zaplatit vstupné, což ovšem nejde. Vstupné na 1 den se neprodává. Je potřeba zakoupit pro každého žeton na celé léto, nebo zlevněný žeton na celý srpen za 18 dolarů. To ovšem nelze udělat na pláži, ale pouze v kancelářích. Aha. Časem jsem zjistila, že nejbližší kancelář byla kousíček, což jsem ale bohužel v daném okamžiku nevěděla a představa, že se vlečeme vedrem do města a zase zpět všechny kromě Karlíka odradila natolik, že jsme se rozhodli ho přehlasovat a zkusit štěstí zase až po zavírací době. Plavání po zavírací době má také tu výhodu, že si člověk může plavat kam chce. Dokud je na pláži plavčík, všichni se musí držet v poměrně malé oblasti vyhrazené 4 bójkami, přičemž u těch nejvzdálenější z nich obvykle stále dosáhnu na dno... Bohužel večer s odchodem plavčíka přišla paní hlídačka, která všechny lidi vyháněla ven z vody pokřikem "remove your body from the water!" Byli jsme strašně naštvaní, ale alespoň bylo jasné, že žetony prostě koupíme... a taky jsme si užili hezkou večeři v parku, kam nám Honza donesl těstovinový salát.

 

Protože jsem byla po karanténě a nepříliš slavném pondělku celá žhavá do nějaké větší "akce",  vyrazili jsme v úterý do Chicago Botanical Garden, která je - jak víme z minula - krásná v každém ročním období i pro nebiology (biologové tam musejí být v sedmém nebi - celou dobu jsem tam myslela na kolegyni Zuzku). Byla to naše první jízda autobusem a nazačala příliš slavně. Neměla jsem totiž drobné a kartou platit nešlo. Řidič - obrovský černoch - na mě hleděl, co s tím jako udělám, ale neřekl ani slovo. Když jsme tak na sebe chvíli hleděli, zeptala jsem se ho, co mám tedy dělat. (Děti už byly v tu dobu zalezlé úplně vzadu v autobuse.) Odpovědi jsem nerozuměla, ale mávnutí rukou jsem si vyložila jako povolení k jízdě, a tak jsme šťastně dorazili. Podařilo se nám dokonce vystoupit na správné zastávce (zastávky hlásí v autobuse jen někdy a je potřeba zatáhnout předem za šňůru, jinak řidič vůbec nezastaví, takže je to trochu dobrodružství). Zahrada byla jako obvykle krásná, objevili jsme místa, na kterých jsem nikdy předtím nebyla, a díky kropičům trávníků (pod nimiž jsme probíhali) jsme ani neumřeli vedrem.

 

Ve středu jsem koupila žetony na pláže a absolvovala cestu do banky - potřebovala jsem, aby mě "přidali" k Honzovu účtu. (Tento úkon trval hodinu, paní totiž udělala dvakrát chybu při vyplňování a když uděláte chybu, musít všechno naklikat zcela od začátku... paní přitom asi osmkrát ocenila moji trpělivost a tvrdila, že se jí to obvykle nestává... Honza s ní při zakládání účtu strávil též hodinu). Na odpoledne nám Thawivann dohodila svoji nejmladší (13 letou) dceru Joy, že se s námi půjde koupat. Jak už jsem psala - Thawivann je naše kamarádka z minula. Má šest dětí, přičemž nejstarší dvě (28 a 26 let) už bydlí jinde, mladší čtyři (24, 21, 18 a 13 let) bydlí ještě doma. Thawivannin manžel je "finančník", takže Thawivann je celý život doma a její životní náplní je šířit křesťanství. Někdy je v tom docela úporná, na druhou stranu nám minule i teď opravdu hodně pomohla (a pomáhá) a máme ji i celou rodinu moc rádi. K její křesťanské výchově patří i to, že svoje děti trochu tlačí do kontaktů s námi, což pro ně podle našeho názoru není úplně atraktivní trávení volného času. Když jsme se to (nejprve opatrně a pak už docela na rovinu) snažili naznačit, řekl nám její manžel, že je potřeba pěstovat v dětech ctnosti a že jednou z nich je pohostinnost - kterou nám teď nabízejí opravdu vrchovatou měrou - a my už se tedy nebráníme. Pro naše děti je to totiž zatím jediný bližší kontakt s anglicky mluvícími lidmi a ačkoliv se do toho hlavně Martě ze začátku hodně nechtělo, myslím, že je to s každým dalším setkáním lepší: co se týče angličtiny i budování vztahu (během uplynulých 10 dnů se s Joy viděla už pětkrát ). Nicméně i tak mám pocit, že Joy spíš trénuje pohostinnost, než že by se z toho mohlo vyvinout opravdové kamarádství... přece jen, Marta je o rok mladší, člověk si s ní moc anglicky nepopovídá a navíc ve třinácti má pravděpodobně Joy své vlastní kamarádky... Každopádně plavání s Joy dopadlo docela dobře - ve vodě se dá blbnout téměř beze slov - a následující odpoledne, kdy mě Thawivann vzala autem na nákup, to děti zvládly u ní doma také dobře (nakonec skončili u stavění puzzle).

Ve čtvrtek proběhla plánovaná prohlídka dětí u doktora, který jim měl vydat potvrzení, že můžou do školy. Akce trvala se třemi dětmi dvě a půl hodiny, během toho každé dítě dostalo 1 - 2 očkování a byly mu odebrány 1 - 2 ampulky krve na testy na tuberkulózu. Na závěr jsme dostali potvrzení pro školu a ke každému dítěti srandovní papír o zvláštnostech jeho věkového období (např. Marta nemá řídit auto pod vlivem drog a alkoholu. Karlíka nám doporučují trestat - už nevím za co - tak, že bude odeslán do tichého koutku. Když jsem to dětem četla, Karlík nepochopil, že to myslím jako legraci a po nějaké své nepleše prohlásil smutně "tak jo, já jdu do koutku"... což vlastně bylo docela účinné řešení situace.) 

 

Když už jsem u té výchovy - všeobecná depka z minulého týdne se během tohoto týdne přetransformovala v ponorkovou nemoc. Děti se hádaly kvůli úplně všemu, ať jsme řekli komukoliv cokoliv, vždycky to bylo nespravedlivé, protože jsme to měli přece říct i těm ostatním, a pokud to náhodou tentokrát bylo spravedlivé, tak v minulosti to určitě spravedlivé nebylo!!! Nejurputnější byl v tomhle ohledu Vašík, který ke konci týdne reagoval na něžné oslovení "Vašulko" prásknutím dveřmi, protože "mě už zase chceš určitě kritizovat". V pátek už jsme byla fakt zoufalá a málem jsem ho přizabila, což Honzu vedlo k tomu, že šel s dětmi sám na pláž a mě nechali doma. Trochu jsem uklidila a trochu jsem se uklidnila - a jako obvykle mě zase nepříjemně překvapilo, jak snadno se nechám vytočit. (Po kom to ty děti mají?) Při té příležitosti jsem si vzpomněla na knihu Positive Discipline od Jane Nelson, kterou jsem na tomto blogu doporučovala před 11 lety a která je stále nejlepší knihou o výchově, kterou znám (ale kterou jsem bohužel nechala doma) a stáhla si do mobilu za 13 dolarů její elektronickou verzi. V pátek jsem přečetla cca 30 stránek a počínaje sobotou (dnes je čtvrtek) je u nás celkem klid a mír. Každopádně to bylo dobře investovaných 13 dolarů.

V sobotu jsme všichni i s Honzou vyrazili do Chicaga - projít se kolem řeky, podívat se na mrakodrapy a pohrát si v tzv. Millenium parku, kde je lesklá obrovská "fazole" (oficiálně Cloud Gate), v níž se zrcadlí mrakodrapy, dvě obří obrazovky, které čas od času "plivou" vodu, a úžasný park s prolézkami pro děti všech věků (to vše zadarmo). Bohužel se ukázalo, že vše je kvůli koronaviru zavřené. Placené atrakce (minigolf apod.) zůstávají v provozu. Naštěstí mě Honza ještě předtím přemluvil, že se projdeme až na Navy Pier. Je to umělý poloostrov, na němž za druhé světové války trénovali vojáci nálety na lodě (?) - proto je prý teď okolo něj v jezeře spousta potopených letadel. Teď je z něj zábavní park, do kterého se mi moc nechtělo. Ale byli jsme blízko, a tak jsme šli. Nejdřív jsme se courali kolem jezera po částečně zatopeném chodníku, a pak děti završily své osvěžení na místě plném vodotrysků, které hlídala paní s cedulkou "Mask patrol" (která kontrolovala roušky). Děti se vymáchaly tak důkladně, že jim pak i při 31°C byla zima a bylo potřeba se trochu ohřát na sluníčku v parčíku, kde kolem poletovali obří motýli a vůbec to byla idyla... Honzův nápad  zakoupit zmrzlinu ovšem uvítaly navzdory zimě s nadšením. K mému velkému údivu zvládly sníst celou zmrzlinu Breyers (1 libra = 454 gramů) téměř samy. 

 

V neděli jsme byli v kostele - bohužel ne v tom, který máme hned naproti (je zavřený kvůli koronaviru), ale v jiném, vzdáleném asi půl hodiny chůze. Bylo to trochu zvláštní - vřelá atmosféra a aktivní sborečky, na které jsme si zvykli zde i v Minnepolis - padli za oběť covidu. Kostel byl téměř prázdný (musíte se registrovat předem a pouštějí pouze 70 lidí) a také nám chyběly texty všech čtení, modliteb i písní (které před 11 lety v tom kostele "naproti" vždycky dávali vytištěné) - a bez textu je dost těžké se nějak aktivněji účastnit, takže jsme si to spíš odseděli. Večer jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a bylo to velmi příjemné. Možná to z Brna není zřejmé, ale tady je teď asi opravdu normální se s nikým nestýkat, takže takové pozvání se dá chápat téměř jako hrdinský čin... za který jsme velmi vděční.

 

 

 

 

10. - 16. 8. 2020 aneb Zařizujeme školu - angličtina - depky - grilování - večerní koupání v ohrožení

 

Náš druhý týden zde jsme začali vstupem do druhého levelu boje s byrokracií, a to bojem s formuláři, které musejí mít děti vyplněné, aby mohly být přijaty do školy. Nejprve jsou to potvrzení ze 3 různých institucí, že bydlíme v Evanstonu - např. potvrzení majitele domu, banky, firmy, která dodává plyn apod. To se nám ale bude shánět dost těžko, protože platíme univerzitě jen nájem a s firmami na plyn, elektřinu a vodu nemáme co do činění. Momentálně se chystáme použít potvrzení od univerzity, banky a fotku obálky s naší adresou, v níž nám telefonní společnost poslala americké SIM karty (v Honzově "hloupém" mobilu žádná z nich nefunguje, bude tedy potřeba koupit ještě mobil). Uvidíme, jestli to projde. Legrační na tom je, že vzhledem k posloupnosti získávání těchto dokumentů popsané v předchozím týdnu jsou všechny tyto 3 papíry závislé na tom univerzitním, ale to zřejmě škole nevadí. Kromě těchto dokumentů je pak potřeba: 1) zajít k doktorovi a nechat jej vyplnit dvoustránkový dotazník, v němž mj. potvrzuje očkování proti všem myslitelným nemocem a také to, že dítě nemá nadměrný obsah olova v krvi; 2) zajít k očnímu lékaři, který ve dvoustránkovém dotazníku potvrdí, že dítě dobře vidí; 3) zajít k zubaři, který potvrdí nevím co... ale tento bod lze obejít tím, že napíšeme čestné prohlášení, že tam nepůjdeme, protože se nám za to nechce platit. Abychom proces u zdejšího doktora urychlili, rozhodli jsme se, že poprosíme naši brněnskou paní doktorku, aby nám potvrdila formulář s očkováním proti všem požadovaným nemocem. Nad jeho přípravou jsme oba s Honzou strávili celé pondělní dopoledne - chtělo to nejprve zjistit, které nemoci jsou zde požadovány, pak si jejich názvy přeložit, zjistit, která naše vakcína je proti kterým z nich a pak už jen vypsat z očkovacích průkazů všechna data. Naší paní doktorkou jsme byli za přípravu dokumentu pochváleni, uvidíme, co na ně řekne zdejší lékař. Co se týče shánění doktora, mysleli jsme si, že pro nás připadá v úvahu pouze jedno zdravotnické zařízení, kde bychom měli mít vše zdarma, protože jsme pojištění přes Northwestern University. Ukázalo se ale, že tuto výsadu má pouze Honza. Ostatní členové rodiny do této nemocnice nesmějí a v jiných zdravotnických zařízeních mají 20 - 25% spoluúčast (což může být celkem mastné - vzpomínám, jak jsem byla před 10 lety na zcela standardní těhotenské prohlídce s ultrazvukem a přišel mi účet na 1000 dolarů... tehdy šly z pojištění). Útěchou nám budiž, že pokud spoluúčast jedné osoby dosáhne 1000 dolarů za kalendářní rok, další výdaje už tato osoba neplatí. Zapomněla jsem ale zmínit, že na oční a zubní lékaře se pojištění nevztahuje. Po tomto zjištění už ale bylo alespoň jasné, že můžeme jít kamkoliv - navíc doktoři v Evanstonu jsou nějak sdružení, takže většina z nich je dostupná přes jedno jediné číslo. Honzovi ovšem telefonát na toto číslo zabral hodinu - automat stále hlásil, že má být trpělivý a vyčkat, neboť systém je přetížen. Honza kupodivu opravdu trpělivý byl - je to tím, že volal přes gmail (tedy zdarma). Myslím, že kdyby volal z českého čísla, trpělivost by ho opustila výrazně dřív, a americká čísla jsme tehdy ještě neměli. Nakonec se mu podařilo domluvit všem třem dětem schůzku s doktorem na tento čtvrtek. Jsme dost zvědaví - jednak jak velkou část formuláře se při první návštěvě podaří bezproblémově vyplnit, jednak kolik za to budou chtít... Kromě zajištění všech dokumentů je potřeba zapsat děti do systému, a to přes internet. To se Honzovi už též podařilo (samozřejmě s tím, že všechny potřebné formuláře nahraje, až je budeme mít vyplněné). Paní ze "školského" úřadu reagovala hbitě - hned následující den odpověděla, že děti musejí absolvovat jazykový test. Upozornili jsme ji, že angličtina našich dětí je opravdu "poor", prý to alespoň bude rychlé. Na test jdou příští pondělí. 

 

Naše angličtina je opravdu ubohá, ale snažíme se. Prozatímním výsledkem je to, že děti si hrozně pletou podobně znějící slova, např. "work" a "walk", "think" a "thank" atd. Legendární je Václavův překlad závěru knihy Herkules: "Herkule, až přijde Tvůj čas, nezemřeš jako ostatní lidé, ale budeš se svým otcem Diem navždy NA LYŽÍCH"... Na druhou stranu je fakt, že spoustu slov, která si teď Václav plete, podle mě předtím vůbec neznal. Marta toho umí daleko víc, takže jsem ji nechávala jejímu osudu - tj. četbě anglického Hraničářova učně. Přišla ale s tím, že má pocit, že se nikam neposouvá. Když jsme pak jednou četly spolu, dospěla jsem k závěru, že má pravdu - děj chápala jen proto, že to předtím četla už mnohokrát česky. Přešly jsme tedy na Sherlocka Holmese, též z edice Oxford Learners Bookshelf, a to je mnohem lepší. Výhoda těchto knížek spočívá v tom, že používají omezené množství slov, která se neustále opakují, takže když čtete už po padesáté "arrive", je velká šance, že si to zapamatujete. Navíc ty nejjednodušší z nich používají jen přítomný čas. Tímto velice děkujeme Petě Smělíkové, Martině učitelce angličtiny, která své třídě knížky na jaře doporučila. Karlík se zdá být vůči angličtině zatím zcela rezistentní, ale když šel včera v noci na záchod, odpověděl mi na pokyn, ať si ještě umyje ruce, "yes"... tak aspoň něco... Vlastně mi všechny ty naše snahy připadají dost ubohé, nejlepší by bylo vhodit děti do nějakého anglicky mluvícího kolektivu a pak se je snažit podporovat a ne je do toho uměle tlačit - hrát si na Američany a mluvit na ně anglicky. Jenže při současné koronasituaci není jasné, kdy a jestli vůbec bude nějaký anglicky mluvící kolektiv k dispozici. A pokud bude, bylo by fajn, kdyby do něj nepřišly úplně nepřipravené. 

 

Z papírování, angličtiny a druhého týdnu karantény na nás začala trochu padat depka. Honza se jí možná vyhnul, protože už pracuje na plný výkon a zdá se, že ne úplně bezvýsledně. Karlík si taky zábavu většinou najde - ten ovšem propadá malomyslnosti každý večer, když zjistí, že už musí jít do vany. ("Mami, já bych chtěl, aby slunce nikdy nezapadalo!") Ovšem my ostatní jsme nějak postrádali smysluplnou činnost. Nejhůř na tom asi byla Marta, která si první týden velice užívala, že má pokoj pro sebe (protože doma spí v jednom pokoji s klukama), ale teď už si v něm připadala osamělá... "jenže, mami, jen co uvidím Václava nebo Vás, tak mě většinou tak strašně štvete, že s Váma nemůžu nic dělat". A tak nastalo ve čtvrtek večer "velké řešení", při němž jsme si ujasnili, co koho štve, a vymysleli pár činností, které jsme ještě nedělali a bavily by nás. Následující den jsme koupili basketbalový míč a našli Shakespeare's Garden - překrásné místo 3 minuty od našeho domu, kde můžu dětem číst a oni si u toho kreslí... krize tedy byla na čas zažehnána. (Jen jsem ještě nepřišla na to, čím budu řešit svoje depky.) 

 

 Ke zvednutí nálady v mužstvu přispělo také to, že se nám na druhý pokus podařilo najít místo, kde se dá grilovat na veřejných grilech. Je to asi 40 minut chůze na západ od jezera. Při prvním pokusu jsme šli "na jistotu" do parku k jezeru, kde to před 11 lety šlo, jenže teď je to tam kvůli koronaviru zakázané. Čím jste ale od jezera dál, tím méně lukrativní jsou tam pozemky, a tudíž jsou tam i méně přísná pravidla. Užili jsme si to náramně - někdo hamburgery, někdo vepřovou panenku, někdo driblování, někdo hřiště. 

 

Když už byla řeč o přísných pravidlech - zdá se, že naše večerní koupání v jezeře je v ohrožení: už dvakrát byl na pláži chlapík, který kontroluje, jestli lidé po půl osmé nechodí do vody. Na pláži být mohou, ta je otevřená do devíti, ale do vody už nesmějí - asi aby se neutopili. Je to nad naše chápání - a v očích našich dětí to Američanům rozhodně nepřidává.

2. - 9. 8. 2020 aneb V Evanstonu podruhé a jak se to stalo

 

 

Je neděle večer a já píšu z Evanstonu, městečka přilepeného na Chicago. Ještě před dvěma týdny jsme přitom mysleli, že budeme tento rok trávit úplně jinde. Ale začnu pěkně popořádku.

Asi před dvěma lety Honzovi spadla z nebe možnost požádat o grant (MeMoV), který umožňuje spolupráci se zahraničím - náplň práce i místo pobytu přitom mělo záviset zcela na řešiteli. Honza v té době zrovna začínal spolupracovat s Gianlucou Cusatisem z Nortwestern University v Evanstonu, takže případné místo i náplň práce byly jasné. Rozhodnutí nám netrvalo dlouho. Už dříve mě několikrát napadlo, že je vlastně škoda, že si nemůžeme náš roční pobyt v USA zopakovat v době, kdy jsou už děti větší a kdy by jim to mohlo být jazykově k užitku. (Pro nové čtenáře - v Evanstonu už jsme jednou byli - od září 2009 do června 2010. Honza tu byl na postdocu u českého emigranta profesora Bažanta a já jsem byla na mateřské - Martě byl při příjezdu rok, při odjezdu dva. Pak jsme byli ještě dvakrát na léto v Minneapolis, kde Honza pracoval se svým kamarádem z Evanstonu Jialiangem Le a já jsem objevovala město poprvé se dvěma, podruhé se třemi dětmi.) Jediná věc, která mi dělala starosti, byla moje práce - kdyby nebylo možné dostat roční neplacené volno, znamenalo by to dilema, zda dát či nedat výpověď, a do toho se mi teda nechtělo. Naštěstí jsem neplacené volno dostala (budiž chvála našemu velkorysému panu řediteli), a tak bylo rozhodnuto. 

Cestu jsme odložili na letošní rok, aby žádné dítě neprošvihlo českou první třídu, případně přijímačky na gymnázium, případně primu. Víza jsme si opatřili v únoru, letenky asi 4. března. A pak se do ČR vplížil koronavirus - 10. března byly zavřeny školy a pár dní nato už se mohlo na ulici jen v odůvodněných případech, a to ještě s rouškou. Podobná situace byla v Evropě všude, takže 12. března vydal Donald Trump předpis, že do USA nesmí přicestovat nikdo ze Schengenského prostoru a tento předpis zůstával v platnosti i v květnu, i v červnu, kdy se v Evropě zdálo, že se koronavirus podařilo ukočírovat, zatímco v USA naopak počty nakažených stoupaly až na 70 000 denně (pro srovnání - USA má 30 krát více obyvatel než ČR, v ČR se nejvyšší počty nakažených pohybovaly pod 400 denně). Celý květen a červen to tedy bylo jako na houpačce - při snižujících se počtech nakažených a uvolňování "opatření" jsme doufali, že to vyjde, pak nám to zase připadalo beznadějné. Kromě Trumpova prezidentského výnosu začalo být nejisté i to, jestli do cesty nevstoupí nějaký vnitřní předpis VUT (během koronaviru byly dočasně zakázány zahraniční cesty) nebo Northwestern University... Přitom u nás ve škole bylo samozřejmě potřeba dát co nejdřív vědět, jestli se mnou tedy příští rok mají či nemají počítat. Nakonec jsme se rozhodli vsadit vše na jednu kartu a prostě doufat - tedy říct, že se mnou počítat nemají. Na konci června se ale situace v Americe začala zase horšit, Trumpův výnos zůstal nezměněn a v průběhu července USA navíc přestaly prodlužovat i víza studentů, kteří již v Americe studují. Americkou misi jsme tedy považovali za odpískanou a rozhodli se dát si měsíc volno a v srpnu začít zjišťovat, zda by se nedalo jet někam do Evropy. 

 

Nakonec Honza začal s hledáním již v půlce července. Vytipoval si tři lidi, s nimiž by mohl spolupracovat, ale ukázalo se, že díky koronaviru to není ani v Evropě jednoduché - ve Stuttgartu mají homeoffice celý podzimní semestr a nepřijímají "visiting scholars", v Anglii bude od ledna brexit a nikdo neví, co to přinese... navíc tamní člověk měl v plánu jet na jaře pracovně na delší dobu do Itálie. Nakonec tedy volba padla na Lucembursko, kde sice taky nepřijímají "visiting scholars", ale Stefan Bordas, který tam pracuje a k němuž chtěl Honza jet, se vyjádřil, že je "superinterested" a vyjednal Honzovi výjimku. Když jsme tedy přijeli v neděli před 14 dny za dětmi na tábor, oznámili jsme jim, že pojedeme do Lucemburska, kde se mluví lucembursky, výuka na prvním stupni probíhá v němčině a výuka na druhém stupni více či méně ve francouzštině (přičemž žádný z těch jazyků ani děti ani my neumíme) - Marta se rozbrečela, Vašík nebyl rád a Karlík pochopil z reakce svých sourozenců, že to není dobré. Následující týden jsme byli na táboře rodičů s dětmi, ale bylo potřeba začít vyřizovat formuláře kvůli Lucembursku. Za tímto účelem si Honza vzal na tábor notebook. V pondělí se tedy ještě naposledy podíval na stránky americké ambasády v ČR, jestli nenastal nějaký posun - a ejhle, nastal: stálo tam, že někteří držitelé některých víz mohou být vpuštěni do USA a že pro bližší podrobnosti máme zavolat. Při telefonátu se ale ukázalo, že se s námi nikdo nebude bavit bez toho, abychom mu dali číslo pasu a poslali nějaké další dokumenty (které už jsme jim mimochodem jednou posílali v rámci vyřizování víz). Všechny dokumenty byly samozřejmě v Brně, takže jsme poprosili mého tátu, jestli by nezašel k nám domů a nezkusil je najít a oskenovat. Stálo ho to 2 hodiny marného hledání, na jehož konci zjistil, že je už od začátku drží v ruce - jen neví, že jsou to ty správné dokumenty. Pak nastala ještě výměna několika mailů mezi Honzou a ambasádou - vše z hloubi lesa za laskavé podpory našich kamarádů, kteří mají na rozdíl od nás chytré mobily a tedy jsou online i na táboře. Čtyři dny poté, co jsme dětem řekli, že jedeme do Lucemburska, jsme jim oznámili, že teď to vypadá, že jedeme do USA - pokud nás ovšem pustí imigrační úředník, který má vždy poslední slovo, a pokud nám nenaměří na letišti teplotu. Do odletu v té době zbývalo 10 dní. Když jsme se vrátili z tábora, měli jsme týden na sbalení a vyklizení bytu, kde budou místo nás bydlet vedoucí z Martina skautského oddílu. Někteří z nás dostali rýmu, některé začalo bolet v krku, v ČR se zvyšovaly počty případů covidu, takže jsme se začali bát, jestli nás pustí do Rakouska a zda nebude potřeba nechat se testovat. Nakonec to potřeba nebylo, teplotu nám nikde nenaměřili a imigrační úředník se nás skoro na nic neptal. Jediná peripetie celé cesty nastala až v cíli - měli jsme domluvené univerzitní ubytování, pro klíče ale bylo potřeba dojít do jiné budovy. Tam je nejprve nemohli najít, pak nám dali špatné, ale nakonec to vyšlo. Jen se ukázalo, že v bytě je sice 5 postelí, ale na 2 z nich nejsou matrace, takže kluci spali první noc na zemi na karimatkách. Matrace se spoustou dalšího vybavení, které tu mělo být, ale nebylo, nám další den přinesl pán, který má na starost celou tuhle ubytovnu. Trochu jsme ho podezřívali, že je kouzelník - několikrát se totiž v bytě zjevil nový předmět, např. lampa, aniž by onoho pána kdokoliv z nás viděl...

 

Na letišti nás informovali, že máme doporučenou 14 denní karanténu, což ovšem neznamená, že nesmíme z domu, jen bychom se měli co nejméně stýkat s lidmi. Definovali jsme si to tedy pro sebe tak, že do obchodů pro jídlo a počáteční nezbytnosti (peřiny, talíře, ...) chodit budeme, ven taky, ale že nebudeme používat MHD, nebudeme chodit na pláže a na místa s větší hustotou lidí (např. do Chicaga - kam bychom se ale bez MHD stejně nedostali) a že se zatím nebudeme s nikým družit. Počátkem týdne to tedy znamenalo, že musím zabavit děti, přičemž k dispozici mám pouze pastelky a papír, jednu českou knížku a vycházky do co nejopuštěnějších parků... a samozřejmě počítač, na který by Karlík nejraději koukal non stop. Ze začátku děti celkem nadšeně kreslily a obrázky lepily na (omyvatelné) zdi (budiž chvála praktickým Američanům) - náš byt totiž vypadá dost neutěšeně (což nás moc nepřekvapilo, bylo to tak už minule... ale přece jen minule tam aspoň byly koberce, které zabraňovaly ozvěně, a vybavení vypadalo sice použitě, ale ne prastaře). Obrázky celkovému dojmu opravdu trochu pomohly, ale nadšené kreslení vydrželo Karlíkovi den a Vašíkovi dva... takže na středu už bylo potřeba vymyslet nějakou inovaci. Vydala jsem se tedy s dětmi a velkými batohy pěšky do velkého obchoďáku Target pro lego a různé další vybavení (peřiny pro kluky, lampičky, konvici na čaj, ...) a se třemi naplněnými batohy (o objemu dohromady cca 100 litrů) jsme se courali zpět. Cesta tam je asi 6-7 km, takže dohromady to byl téměř celodenní výlet (od 8 do 15 hodin). Odpoledne děti strávily skládáním zakoupeného lega (Karlík poprvé podle návodu, v němž mu dělá kupodivu největší problém udržet správné pořadí obrázků) a následnou hrou, při níž vymyslely píseň "Cpi se hotdogem a zapíjej to colou". 

 

Poté naše karanténní dny začaly mít trochu systém: dopoledne mluvíme na děti anglicky, kupodivu jednoduché pokyny jsou bez problémů, problém je vykládání historek (proto, že děti nerozumějí a v mém případě někdy i proto, že se nemůžu vymáčknout). Po obědě se všichni kromě Honzy díváme anglicky na Peppa Pig, Václav pak čte jakousi super zjednodušenou anglickou verzi Herkula (s mojí vydatnou pomocí - je to na internetu, z edice Oxford Learner's Bookshelf a je to uděláno fakt skvěle) a Marta anglicky Hraničářova učně. Pak už se všichni bavíme česky, někdy se díváme na nějaký film, někdy skládáme puzzle (které jsme pořídili ve výprodeji), děti poslouchají audioknihu Eragona... a taky se vydatně hádají, obzvlášt Václav je mistr ve vyvolávání konfliktů. Zlatým hřebem dne je večerní koupání v Michiganském jezeře. Pláže se "zavírají" o půl osmé, čímž je myšleno, že od té doby tam není plavčík a nevybírá se vstupné, ale může se na ně chodit až do devíti. Nám by placení až tak moc nevadilo, ale chození na pláž přes den nezapadá do naší definice karantény, zatímco večer už tam skoro nikdo není, takže je to z hlediska karantény v pohodě. Michiganské jezero je obrovské - člověk nedohlédne na druhou stranu - takže se na něm dělají docela velké vlny - skoro jako v moři, ovšem s výhodou sladké vody. Navíc po cestě k němu se už začíná stmívat a dají se vidět různá zvířata - např. světlušky nebo skunkové. Přes den tu zas po trávnících poskakují všudypřítomní králíčkové, Marta s Honzou viděli kolibříka (fakt!) a já u řeky srnky.

Honza hodně pracuje a zbytek času tráví bojem s byrokracií. Např. jsme si říkali, že by bylo dobré mít americkou SIM kartu, mj. proto, že bychom si rádi někdy objednali něco přes internet, a to lze jen tehdy, když máte americké telefonní číslo. Ukázalo se, že s našimi mobily pro nás připadá v úvahu jen jedna společnost a u té si můžeme objednat tarif jen tehdy, když máme účet u americké banky. A u té můžeme mít účet jen tehdy, když jí předložíme potvrzení, že opravdu bydlíme v Evanstonu. Zdálo by se, že tedy stačí sehnat potvrzení o ubytování a vše půjde hladce - ale na shánění toho potvrzení strávil Honza celý pracovní týden - na maily mu nikdo neodpovídal a když volal, dozvěděl se, že má napsat mail. Celý problém je asi způsoben hlavně koronavirem - za normálních okolností by stačilo dojít do kanceláře a vyřídit to, jenže teď mají v kanceláři homeoffice a Honza, který je v karanténě, teď vůbec na univerzitu nesmí... mimochodem celkově je tu situace ohledně koronaviru jako u nás na jaře - většina lidí na ulici chodí s rouškou (v parcích je to menšina), restaurace jsou zavřené, vydávají jen jídlo s sebou, univerzita měla až doteď homeoffice, teď teprve začínají pouštět své zaměstnance do práce - tedy pokud v uplynulých 14 dnech necestovali... každopádně když Honza volal kvůli potvrzení už potřetí, úředník se smiloval, zavolal svému nadřízenému a potvrzení do hodiny bylo - ovšem já jsem na něm měla špatné jméno a Marta úplně chyběla. Účet už ale máme... trochu mi to připomíná hru typu "Ovčácká pohádka" (nebo "Hloupý Honza"), která Vás posílá z papíru na papír, z nichž většina obsahuje nějaké podmínky (např. "sem můžeš jen, pokud máš živou vodu" apod.). Během hry člověk skoro vždycky dojde do fáze úplné frustrace, kdy mu připadá, že všechny možnosti už vyzkoušel, a přesto se nemůže dostat k cíli, ale nakonec se ukáže, že přece jen nějaká možnost ještě existuje... Část prvního levelu této hry už jsme zvládli (banka), další - mnohem těžší level - bude dostat děti do školy. Ale o podmínkách pro přijetí až příště.

 

Možná to zatím působí jako pohodička - ale mně i Honzovi dá trochu práci ji vytvářet. Neustále na nás totiž dorážejí myšlenky, jestli ten rok k něčemu bude, když se všechny kulturní akce ruší, v univerzitním bytě nás kvůli koronaviru nesmí nikdo navštěvovat, škola bude alespoň první měsíc distančně... Dobré je, že děti - kromě toho, že se spolu hádají - si zatím nestěžují "proč jsme sem jezdili" nebo že "je tady nuda". A taky je dobře, že tu máme od minula kamarádku Thawivann, která nám už teď dost pomohla a nebojí se s námi po karanténně vidět. Třeba to s pomocí její a Boží zvládnem.

 

3. - 16. 8. aneb Yosemity a Sequoia Park den po dni a odjezd

Akce "Yosemity" začala ve středu 3. srpna. V osm hodin ráno nám odlétalo letadlo do Las Vegas, bylo tedy potřeba být na letišti v šest. Mysleli jsme, že pojedeme tramvají, na kterou se jde od nás pěšky čtvrt hodiny, ale Jia-liang trval na tom, že nás odveze autem. Bylo to sice zbytečné, ale pohodlné. Měli jsme totiž dva velké batohy, dva malé batůžky, dva batůžky pro děti a Karlíka v nosičce. Marta s Václavem se do Yosemitů hrozně těšili, takže byli velice disciplinovaní a nebylo potřeba je do ničeho pobízet. To bylo skvělé, protože my s Honzou jsme byli dost utahaní. Balení a uklízení našeho apartmánu nám totiž v úterý trvalo až do půlnoci a Honzovi pak ještě nešlo usnout, takže spal celkově asi tři hodiny. Let trval tři hodiny a až na pár drobných bitek mezi Martou a Václavem proběhl bez problémů. Na letišti v Las Vegas jsme měli zamluvené auto. Ze zdejší autopůjčovny vás však s dětmi nepustí, pokud pro ně nemáte autosedačky. Přitom autosedačky z půjčovny stojí 10 dolarů na den, zatímco v obchodě koupíte podsedák za 13 dolarů a sedačku pro Karlíka za 35 dolarů. Naštěstí jsme všechny tyto informace zjistili už v Minneapolis na internetu, takže jsme měli připravený plán: Honza nás zanechá i se všemi věcmi u silnice na letišti, do půjčovny půjde sám, autem pak dojede do obchodu pro sedačky a teprve s nimi nás vyzvedne. Celý proces trval asi hodinu a byl by to býval hladký proces, kdyby se Václavovi nezačalo chtít na záchod. Na dohled od nás žádný nebyl, věcí bylo tolik, že bychom je s dětmi nikam nepřenesli (seznam viz výše) a poslat Václava samotného na záchod cca 200 m na letiště nepřipadalo v úvahu. Chvíli jsem problém ignorovala, ale byl stále akutnější. A právě když jsem se vrátila z neúspěšné výpravy pro letištní vozík na zavazadla (byl na kartu, kterou jsem si s sebou nevzala), přijel Honza i se sedačkami a zatímco nakládal, my s Václavem jsme to vzali tryskem na letištní WC a zpět. Další nutností bylo nakoupit do Yosemitů jídlo. Jeli jsme za tím účelem do Walmartu, kde jsme až na pečivo a suché chleby, ve které jsme doufali, pořídili bez problémů vše. Na zdi tam visel seznam dětí, které se kdy ve Walmartu ztratily (asi v celých USA) a už nikdy nenalezly. Nedivím se, že se pak Američané o děti tolik bojí. Honza tvrdí, že vedle by měla být nástěnka, kde budou fotky všech dětí z USA, které zemřely při autonehodě - že by to pak vrátilo pocitu nebezpečí tu správnou míru. S nákupem jsme skončili o čtvrt na jednu a čekala nás podle Googlu sedmihodinová jízda autem, nejprve nevadskou pouští na severozápad a pak na západ do Californie.  Cesta pouští je zážitek. Ne, že by člověk kolem sebe něco zvlášť zajímavého viděl, ale jímá ho bázeň, když si uvědomí vzdálenosti mezi městy (třeba 75 mil), jaké je venku vedro (přes 40°C) a představí si, že by se auto třeba porouchalo. Mám pocit, že s Karlíkem by to bylo skoro o život, nebo aspoň o zdraví, a hluboce se skláním před všemi cestovateli, kteří tu v minulosti projížděli na koni. Asi po třech hodinách jízdy jsme zastavili v nejsevernějším bodě cesty, v Tonopahu v Burger Kingu, hodili do sebe hamburgery s hranolkami a ujížděli pak už na západ. Přejeli jsme houpavé kopečky, po nichž se jelo jak na horské dráze, objeli krásné Mono Lake a začali stoupat nahoru k Tioga Passu (3031 m.n.m), západnímu vstupu do Yosemitského národního parku. Byli jsme u něj v sedm, což se nám zdálo jako výborný čas. Zbývalo projet parkem k východnímu vstupu. Kousek za ním (tedy mimo NP) měl být camp Dirt Flat (= Špinavá rovinka), kde jsme měli zamluvené dva noclehy. Uvnitř národního parku nebylo ke konci dubna, kdy jsme začali podrobněji plánovat cestu, už volného vůbec nic, co by se dalo dopředu zaregistrovat (registrace je možná 5 měsíců předem). Silnice ze západu na východ vede po loukách zvaných Tuolomne Meadows, které leží více než 2000 m.n.m a jsou překrásné. Popásali se tam jeleni, okolo vystupovaly nad trávu a lesy skalnaté kopce, ale my kvůli času nechtěli zastavovat. Pohled nás ale uchvátil (Karlík žulové masivy stále znovu komentoval "kamínky!"). Cesta byla dlouhá a klikatá, u východního vstupu jsme tedy byli až kolem půl deváté a najít kemp nám trvalo ještě dobrou třičtvrtě hodinu (není značen žádnými šipkami a mapa, podle níž jsme se řídili, jej má zakreslený na nesprávném místě). Nakonec jsme téměř náhodou narazili na moje rodiče, s nimiž jsme tu měli sraz. Tajně si u silnice čistili zuby a chvíli váhali, jestli nejsme ochranáři a nejedeme jim vynadat. Pomohli nám odnosit věci, postavit stan a uvařit, vše už za tmy. Byli jsme rádi, že máme tu nejistotu a napětí z cesty za sebou. Bohužel náš klid netrval příliš dlouho. Ukázalo se totiž, že Karlík má horečku 38,5.

Ráno horečka nebyla lepší. Zůstat s Karlíkem v táboře by ale nebylo moudré - tábořiště byla prašná rovinka beze stínu v poměrně malé nadmořské výšce, takže bychom se tam přes den ve čtyřiceti stupních upekli (Honzova nevyfouknutá nafukovací karimatka to vedro taky nezvládla, udělala se v ní obrovská vzduchová bublina, která se později ještě zvětšovala, takže neporušená část karimatky byla nakonec tak malá, že na ní mohl spát už jen Karlík). Rozhodli jsme se jet všichni do centrálního údolí Yosemitů, tzv. Yosemite Valley, dokoupit chleba a léky proti horečce, zařídit povolení na backpacking (přespávání v divočině), které jsme plánovali za 2 dny, a vyrazit na Mist Trail (Mlžnou stezku; Honza tu byl v červnu po konferenci v Berkeley, a rozhodl, že sem prostě musíme). Karlík a já jsme měli zůstat dole v údolí v lese a čekat, až se ostatní vrátí. Zařizování ale bylo o něco zdlouhavější, než jsme čekali, děti už začínaly být otrávené, a tak jsme se rozdělili - rodiče, Marta, Václav a já jsme vyrazili k Mist Trailu a Honza s Karlíkem v nosičce vyrazili pro povolení na backpacking s tím, že nás doženou. Mist Trail stoupá z hlavního údolí podél řeky Merced, hlavním turistickým lákadlem jsou dva mohutné vodopády, jedny z mála, které mají ještě i na konci léta dost vody. Bohužel je tu ale díky tomu i pěkně narváno. Navíc bylo vedro a Václav měl hlad. Brzy po startu jsme tedy z hlavní cesty poodešli kousek stranou k řece,  doufajíce, že nás Honza zahlédne, až půjde kolem. Tam jsme prožili báječnou hodinu - nejprve jsme se věnovali jídlu, pak brodění a noření do šíleně studené vody. Nakonec už se nám to začalo zdát dlouhé a trochu divné (a "volaný účastník" Honza nebyl dostupný), a tak jsme vyrazili vzhůru. K prvnímu vodopádu to byl pořádný kopec, k tomu horko a nervozita, zkrátka nešlo se nám nejlépe. Honzu jsme nakonec potkali pod prvním vodopádem - to už byl na cestě zpět z jeho vršku. V těch davech si žádné odbočky k řece nevšiml, navíc se ukázalo, že s sebou neměl vodu (mysleli jsme si, že se zase rychle sejdeme a voda nás vůbec nenapadla). Karlík měl horečku asi tak 39 a vypadal špatně. Vyměnili jsme si s Honzou děti a velká výprava směřovala nahoru, já s Karlíkem pomalu dolů, na naše staré místo u řeky. Tam trochu pookřál, ovšem usnout se mu nepodařilo. Rozhodla jsem se tedy dojet si místním shuttle busem (kyvadlový autobus) na parkoviště do auta pro čtečku, abych měla co dělat, až Karlík konečně usne. Shuttle busy jsou skvělé, jsou zdarma (resp. jejich cena je zahrnuta již ve vstupném do samotného NP) , jezdí po celém Yosemitte Valley, zastavují u všech kempů a všech "trailheadů" (= začátků značených stezek) a jezdí docela často. Po návratu z parkoviště jsme rozdělali karimatku, kde Karlík usnul, a já si četla Harryho Pottera. Po hodince spánku jsme se plácali u vody, pak na cestičce, sledovali všudypřítomné veverky, chodili po kamenech a sledovali, jestli se nevrací shora naši turisti. Nakonec už byl Karlík ubrečený, vzala jsem ho tedy do nosičky a vyrazila turistům naproti. Byli jedni z posledních, kteří se vraceli, ale zato byli až úplně nahoře, nad horním vodopádem a dokonce se nedaleko něj (ale už dost daleko na to, aby to bylo bezpečné) koupali. Nejvíc utrmácená byla z celého dne babička, ale i ostatní byli značně znavení. Cesta vzhůru znamenala 6 km a 600 výškových metrů po hodně vysokých kamenných schodech (a totéž samozřejmě dolů).

V pátek ráno jsme sbalili stany, rádi opustili Dirt Flat a vyjeli do Yosemitte Valley, do campu pro "backpackers", tedy pro "batůžkáře", kteří den předtím nebo den potom budou spát v divočině. Nevýhodou kempu je, že tam není voda a ani parkovací místo, výhoda je krásné prostředí (i díky nepřítomnosti aut). Dopoledne jsme strávili přenášením věcí z auta přes mostek ke kempu a muži parkováním aut (před víkendem už začínalo být všude pěkně narváno). Po chlebovém obědě jsme se rozdělili. Dědeček šel sám na Glacier Point, což znamenalo opět drápání z údolí nahoru s příslibem krásného výhledu, Marta, Václav, babička a já jsme se rozhodli pro (opět Honzou doporučený) nenáročný Mirror Lake Trail v údolí  řeky Tenyy a Honza s Karlíkem zůstali v táboře, kde měli za úkol spát a léčit se. Naše skupina byla velice spokojená, babička zpívala písně z divokého západu, šli jsme ve stínu a bylo nám dobře, dokud jsem nezjistila, že nemám foťák (za cca 20 000 Kč). Běžela jsem na místo naší poslední přestávky, nebyl tam. Proběhla jsem tedy celou trasu až do tábora, ale nikde nic. Po cestě zpět jsem se začala ptát kolemjdoucích, jestli foťák neviděli. Jedna skupinka prý potkala někoho, kdo ho našel a prý ho nechá ve ztrátách a nálezech. Srdce mi zaplesalo (dnes už vím, že trochu předčasně) a vrátila jsem se zpět ke zbytku výpravy. Běháním a chůzí a nervozitou jsme byli dost zmožení, naštěstí jsme brzy objevili místo, kde se dalo koupat v řece i zaplavat několik temp (víc bychom jich kvůli šíleně ledové vodě stejně neudělali). Hned nám bylo líp a pokračovali jsme teď už jen uzounkou cestičkou až ke konci kaňonu. Zde nové koupání, svačinka na kamenech (děti se staly experty na vybírání místa ke svačině u řeky) a pak po druhém břehu řeky zpět. Kousíček před naším tábořištěm jsem se oddělila a vydala se do nejbližšího velkého kempu Half Dome Village, abych tam našla ztráty a nálezy a v nich foťák. Ukázalo se však, že v tomto kempu ztráty a nálezy nejsou, a pokud zde skončí nějaké nalezené věci,  mohou být buď u správců parku (rangers) nebo u správců kempu. Rangers už ve své budce nebyli, správcové kempu foťák neměli. Zato ale věděli, že ztráty a nálezy jsou v Yosemitském údolí celkem dvoje. Jedny v blízkém kempu u řeky (myslím, že to byl Housekeeping Camp), druhé v hlavní "vesničce" údolí Yosemitte Village. Kromě toho mi dali lístek s telefonními čísly a doporučili mi tam zavolat. Neměla jsem ale u sebe mobil (navíc Honzův mobil stejně v Yosemitech nefungoval), a tak jsem se vydala do Housekeeping Campu. Nic tam neměli. Pokračovala jsem do Yosemitte Village. Už měli zavřeno. Byla jsem pěkných pár mil od našeho kempu, bez foťáku, chvíli před soumrakem a neměla jsem tušení, odkud a za jak dlouho jede nějaký shuttle bus, abych nemusela celou cestu zpět pěšky. Nakonec jsem měla víc štěstí než rozumu - z mapky jsem vyčetla omylem zastávku pro opačný směr, ale při cestě k ní jsem zahlédla a doběhla správný autobus, který mě odvezl do kempu. Když jsme dali děti spát, propukla naplno večerní depka - Karlík měl stále horečku, my jsme další dvě noci plánovali puťák a spaní v divočině, žádný jiný nocleh nebyl pravděpodobně v celých Yosemitech volný. Nejít na puťák by tedy znamenalo vyjet z Yosemitů do nejbližšího města (několik hodin autem), tam hledat ubytování a řešit, zda tam nechat jen mě a Karlíka bez auta, nebo s autem (a ostatní nějak směstnat i s věcmi do jednoho auta) nebo celou naši rodinu. Nikdo to nevyslovil, ale myslím, že nám s Honzou oběma běželo hlavou totéž - to šílené zařizování všech noclehů několik měsíců dopředu, ta šílená cesta sem, ty vyhozené peníze... A k tomu bylo potřeba ještě ráno shánět foťák. Nakonec jsme se rozhodli, že když Karlík ráno nebude lepší, půjdeme s ním k doktorovi právě do Yosemitte Village a tam budeme řešit i foťák.

Stal se ale zázrak a Karlík se probudil bez horečky, "jen" s teplotou. Stačilo tedy dojít pro auta, přitom se zeptat na foťák a přesunout se auty do severnější části Yosemitů, odkud jsme plánovali vyrazit do divočiny. Ve ztrátách a nálezech opět nikdo nebyl, nezbývalo tedy než během popojíždění v zácpách v Yosemitském údolí zkoušet telefonovat mobilem mých rodičů (který zde fungoval) na doporučená čísla. A stal se druhý zázrak, dovolala jsem se, a dokonce mě začali prověřovat (značka foťáku, obal, ... nakonec se jako nejspolehlivější ukázalo mluvit o posledních fotkách ve foťáku, kdo na nich je a jak starý). Prověrkou jsem prošla a ukázalo se, že foťák je na tom místě, kde dvakrát nikdo nebyl. Jeli jsme tedy zácpou zase zpět. Do výchozího bodu našeho puťáku, kempu Yosemitte Creek, jsme se dostali až někdy po poledni. Než jsme se přebalili (přendali jídlo z aut do bear lockerů, jídlo na puťák zabalili do bear boxů, ...), bylo cca půl čtvrté, čekalo nás asi pět mil s plnou polní, ale Karlík vypadal dobře a měli jsme foťák, a tak jsme vyrazili plni optimismu. Cesta byla překrásná, vedla podél potoka, po plochých skalách, stále mírně zkopce. Občas jsme procházeli ohořelým lesem - je to tu docela častý jev způsobený požáry z blesků. Mezi ohořelými stromy se ale vždy dere za světlem spousta kytek a keřů. S údivem jsem si uvědomila, že děti bez řečí jdou, každý nese svůj batůžek a my je nemusíme ani táhnout za ruku ani motivovat. Už jsou velcí a je to krása. Při odpočinku u potůčku jsme se všichni včetně Karlíka zuli a brouzdali potokem, takže poslední zbytky teploty odnesla studená voda. Večer jsme se utábořili na pahorku poblíž potoka, tak akorát, abychom stihli uvařit ještě před setměním. Pak nás čekal oheň a mrazivá noc.

V noci byla opravdu zima, spali jsme totiž ve výšce přes 2000 m.n.m. O dva dny později jsme v kempu potkávali lidi, kteří nosili večer a ráno péřové bundy. Taky by se nám hodily. Vaření a balení bylo trochu složité, jednak kvůli tomu, že jsme kvůli medvědům vařili a jedli cca 100 m od stanů (a měli tam uschované i všechny hygienické potřeby, včetně použitého toaletního papíru, který se v Yosemitech nesmí zahrabávat do země), jednak kvůli filtrování vody. Ve zdejších potocích je totiž nějaká bakterie (nebo živočich?), která většině lidí nic neudělá, ale menšina zní má šílený průjem. To jsme s dětmi nechtěli riskovat, proto Honza koupil pumpičku s filtrem, kterou jsme mohli pumpovat vodu z kteréhokoliv potoka a nemuseli jsme všechnu tahat na zádech z kempů. Půjčovali si ji od nás někdy i jiní výletníci. Když už jsme ale konečně vyrazili, dostali jsme se vcelku rychle až na hranu náhorní plošiny, odkud padal do Yosemitského údolí vodopád Yosemitte Fall (nejdelší vodopád Yosemitů, má tři části, které měří dohromady asi 740 metrů). Nad ním bylo několik jezírek na koupání. Děti s Honzou a babičkou u nich zůstaly a soudě podle fotek, báječně si to užily. Já s taťkou jsme vyrazili na nedaleký Eagle Peak (2371 m. n. m.), odkud je krásný výhled na celé Yosemitské údolí. Těsně pod vrcholkem jsme zapomněli hůlky, pro které jsme se pak vraceli, ale co to je oproti anabázi s foťákem. Po přestávce nás čekala náročnější část cesty - místo, odkud padal vodopád, bylo totiž nejnižším místem naší dvojdenní výpravy, takže odtud už to bylo jen do kopce, a to dost dlouho do velikého kopce, na který nemilosrdně pražilo slunce. Děti to zvládaly celkem dobře - Karlík se spokojeně nesl na Honzově břiše v nosičce, Marta s Václavem pěkně šlapali, obvykle na pohádkový pohon. Ale k večeru už jsme měli všichni dost, což dobře dokumentuje druhá fotka shora. Navíc se z lesa stal prales a nebylo jednoduché najít plácek, kde by se dalo spát. Nakonec jsme ho ale nalezli, odkopli z něj uschlý medvědí trus, postavili stany, uvařili, zapálili oheň, ale byli jsme tak utahaní, že jsme toho ani moc nenamluvili a brzy od něj odešli spát.

Ráno muži vstali dřív a vypravili se na asi jeden a půl míle vzdálenou Indian Rock, skálu ve tvaru hlavy Indiána. Podle jejich vyprávění se kolem našeho stanu pásli srnky a cestou potkali kunu (?). Kromě toho se jim podařila spousta hezkých fotek. Po snídani jsme společně došli k silnici, kde řidiči doběhli pro auta a dovezli nás až k druhému backpackers campu, který se nachází v části yosemitské náhorní plošiny nazvané Tuolomne Meadows. Bylo trochu složité najít v obrovském kempu místo, které je vyhrazeno právě pro backpackers. Stany jsme původně postavili na špatném místě a museli je pak už postavené přesouvat několik set metrů jinam. Pak bylo ještě potřeba vyřídit v tzv. Wilderness Centru (= "centrum pro divočinu") povolení na spaní v divočině pro další den a pak jsme konečně mohli vyrazit na vycházku. Vybrali jsme si nádherný cíl - Lembert's Dome. Je to obrovský skalní blok ohlazený do tvaru, který vzdáleně připomíná Kaplického návrh knihovny. Od silnice se k němu jde kus lesem, ale poslední úsek se leze po hladké skále - skála je různě prudká podle toho, kudy přesně jdete. My jsme si pro cestu nahoru vybrali poměrně prudký svah a místy jsme lezli i po čtyřech.  Docela jsem se bála - měla jsem Karlíka na zádech a šla jsem jen s dětmi a s mamkou - řidiči nás totiž dole vyložili na místě, odkud to bylo nahoru nejkratší, ale kde se nedalo parkovat, a ještě nás nestihli doběhnout. Když jsme vyšplhali nahoru, slunce už bylo nízko nad obzorem a kam až člověk dohlédl, všude byly lesy, louky a z nich vykukující skalnaté kopečky. Není divu, že pro Indiány bývala tato hora posvátným místem. Sotva jsme sešli zpět k lesu, potkali jsme Honzu s taťkou a děti i mamka se rozhodli, že si na vrchol vylezou znovu. Já jsem na ně s Karlíkem čekala v závětří v bezpečí lesa. Do kempu jsme dorazili už za tmy. Po večeři šli všichni kromě Karlíka a mě na přednášku od rangera o datlech. Byli velice spokojení, ale o moc víc jsem se od nich nedozvěděla. V noci byla zima ještě mnohem větší než během předešlých nocí.

Při jarním plánování celé akce jsme se dohodli, že se na další dva dny rozdělíme - rodiče si půjdou na vlastní puťáček a my také na vlastní. Měli jsme k tomu dva důvody - chtěli jsme nechat rodiče, aby se mohli fyzicky vyžít (i když myslím, že mamka to nakonec nepotřebovala) a odpočinout si od neustálého dětského švitoření, a chtěli jsme nechat děti, aby si mohly pohrát v lese bez pocitu, že zdržujeme.  A taky jsme chtěli zamezit případné ponorkové nemoci. Rodiče měli namířeno na Dog Lake. Po včerejší vycházce na Lembert's Dome jsme jim záviděli - oblast kolem Tuolomne Meadows nás uchvátila snad ještě víc než Yosemitské údolí. Ráno ale byla tak strašlivá zima, že jsme si nakonec říkali, že je asi dobře, že s dětmi už nebudeme šplhat výš, už teď měli na sobě všechno oblečení, které jsme s sebou měli. Náš puťák měl začít o mnoho jižněji (protože v momentě jarního plánování už byly všechny trasy v této části Yosemitů, které bychom byli schopni s dětmi ujít, zabrané). Bylo potřeba přesunout se autem zpět až k vjezdu do Yosemitského údolí a pak pokračovat nad něj - tentokrát z jižní strany - po tzv. Glacier Point Road. Nejprve jsme se ale chtěli zastavit a trochu se ohřát na louce, kde jsme večer při příjezdu do Yosemitů viděli pást se jeleny. Měli jsme štěstí, byli tam! Cestička vedla přes louku až k léčivému prameni, u nějž jsme potkali kovboje na koni, který vedl zástup naložených oslů (nebo mul?). Bylo to skoro, jako bychom se vrátili o sto let zpátky. Tento pocit byl vzápětí ještě umocněn při prohlídce fotek prvních průzkumníků Yosemitů vystavených v blízkém domku. Kromě fotek tam byl i příběh jednoho z nich - bohužel už si teď nemohu vzpomenout, jestli to byl John Muir nebo někdo jiný. Každopádně John Muir je snad nejvýznamnějším člověkem zdejší historie, byl prvním, komu příroda tohoto kraje učarovala natolik, že se rozhodl bojovat za její ochranu. (Bojoval úspěšně - Yosemity byly v roce 1890 vyhlášeny národním parkem.) Fotky z dob, kdy sem nešlo dojet autem a kdy tu byli lidé třeba v zimě zcela odříznutí od okolního světa, v nás budily obrovský respekt. Vždyť my jsme měli co dělat, abychom to tu zvládli i se všemi výdobytky civilizace! Zkušenost posledních dní i fotky vnukaly pocit nepatrnosti člověka oproti přírodě a jeho vydanost. Obdivovali jsme ty, kteří obstáli. Po návratu k autu bylo už téměř poledne, jeleni dávno zmizeli a my jsme zamířili k Tenya Lake, kde jsme se chtěli okoupat a nechat Karlíka vyspat.  U jezera ale fučelo tak, že to zpočátku vypadalo, že se tam nejen nepůjde koupat, ale ani se tam nebude dát spát. Nakonec jsme Karlíka zabalili do spacáku, sebe vysvlékli do plavek a povzbuzeni enthusiasmem dětí (hlavně Václava) se přece jen v jezeře trochu smočili. Pak jsme se vyhřívali na pláži (vedle paní v péřovce, které jsem zpočátku dost záviděla) a čekali až se Karlík vzbudí. Následoval přesun k ústí Yosemitského údolí a krátká vycházka pod téměř vyschlý Bridalveil Fall (nahoře na skále se místo vodopádu vznášel jen bílý obláček, ve své plné síle však vodopád vypadá zřejmě jako "svatební závoj", podle nějž dostal název), pak výjezd nahoru k hornímu toku potoka Bridalveil Creek, podél kterého jsme měli putovat. Bylo pokročilé odpoledne. Cesta vedla lesem a zarostlými loukami, pro mě - milovníka výhledů a přehlednosti -  tedy žádné terno. Zato je to asi terno pro medvědy - jednoho jsme tu viděli. Začínalo se smrákat a v divoké vegetaci se těžko hledalo místo na spaní. Měli jsme ale štěstí - narazili jsme na krásný písčitý pahorek, kde už bylo i udělané ohniště (rozdělávat oheň jinde než v již vytvořených ohništích je zde zakázáno). Pahorek byl celý pokrytý stopami, zpočátku se mi zdálo, že nejen kopýtky, ale i packami nějakých šelem - nechtěla jsem to ale před dětmi moc zkoumat, a pak už jsme to tak pošlapali, že už stejně nebylo nic poznat. Během vaření se na nás přišla podívat srnka. Večer jsme dali Karlíka spát, Marta s Václavem se rýpali klacíky v ohni a bylo nám blaze - připadali jsme si trochu jako ti první objevitelé Yosemitů - sami v divočině, před jejímiž nebezpečími nás chrání jen oheň. Sedmá noc pod stanem.

Další den byl čtvrtek a hlavním cílem bylo dostat se z Yosemitů do Sequoia Parku. To znamenalo asi 4 hodiny čisté jízdy. Nejprve ale bylo potřeba vyjít z divočiny na silnici, a pak jsme se ještě chtěli naposledy pokochat výhledem na Yosemitské údolí a pořádně se s Yosemity rozloučit. Vyjeli jsme tedy na Glacier Point (kam táta vyšel druhý den z Yosemitského údolí pěšky). Navzdory šílenému davu, smradlavým záchodům a obchodům plným kýčovitých suvenýrů, je pohled odtud opravdu úchvatný. Slibujem si s Honzou, že se sem ještě někdy musíme podívat - a třeba jít část cesty Johna Muira, která se táhne celým pohořím Sierra Nevada... Brzy ale přichází nervozita, zda dobře stihneme nadcházející přejezd - navíc jsme utahaní, smradlaví a zvenku i zevnitř obalení yosemitským černým prachem, což si tady, mezi vymydlenými autoturisty, uvědomujeme zvlášť intenzivně. Zastavili jsme asi po dvou a půl hodinách ve Fresně - donutil nás hlad. Honza nás přemluvil, abychom tentokrát vyzkoušeli fastfoodový řetězec Carl's Junior. Zde náš necivilizovaný zjev vynikl ještě více než na Glacier Pointu. Potřebovali jsme taky dokoupit zásoby, a protože už nebylo moc času a my jsme nevěděli, kde hledat nějaký větší supermarket, nakoupili jsme v menším mexickém obchodě hned naproti restauraci. Do kempu Stony Creek v Sequoia National Parku jsme dorazili právě včas, abychom stihli před setměním postavit stan a uvařit. Rodiče ale nikde. Když padla tma, šla jsem se vykoupat do místního potoka, ale ani pak rodiče nepřijeli. Dorazili až po desáté - nejprve jim navigace poradila špatnou cestu a pak se strašně dlouho plazili za kamiónem.

Pátek 12. 8. byl náš poslední společný den  - den vyhrazený pro "to nejlepší" ze Sequoia National Parku. Naše rodina už musela další den vyrazit zpět do Las Vegas, odkud nám v neděli brzy ráno letělo letadlo, rodiče tu měli ještě pár dní zůstat (nakonec se na těch pár dní vydali do "sdruženého národního parku" King's Canyon, mnohem opuštěnějšího a tím i krásnějšího než jsou sekvoje). Popojeli jsme autem k Lodgepole Visitors centru, odtud shuttle busem k výukovému centru Beetle Rock a "ukázkové" sekvoji před ním. Ve výukovém centru jsme se například dozvěděli, že pro sekvoje jsou lesní požáry požehnáním. Bez nich totiž sekvojová semínka nemají šanci oproti rychle rostoucí okolní vegetaci. Pak jsme se nechali odvézt dalším shuttle busem k Moro Rock - skále, vyčnívající šikmo nad údolí. Viditelnost byla špatná, což je prý obvyklé - vítr sem fouká všechny nečistoty z měst na západním pobřeží, které se tady před pohořím Sierra Nevada zarazí a dále se dostávají jen těžko. Konečně jsme se mohli vydat pěšky na vycházku. Tu a tam jsme potkávali sekvoje, většinu stromů v lese ale tvořily jiné borovice. Některé z nich měly mnohem větší šišky než sekvoje, jedna z nich sahala Vašíkovi od ramene téměř k zápěstí. Mnoho sekvojí mělo střed kmene vyhořelý, takže z nich byly pěkné "domečky". Největším lákadlem na cestě je tunel v padlé sekvoji, kterým projíždějí auta. Pěkná je taky útulna s postelí v jiném padlém kmeni - ta je i na hezkém místě u mokřadu. Vycházku jsme zakončili u turistického trháku "General Sherman Tree", což je sekvoj s největším objemem kmene na světě. Dospělí byli unavení, děti spokojené a všichni špinaví od černého prachu. Ten jsme ale ze sebe brzy smyly ve sprchách (prvních po 10 dnech) v Lodgepole Visitors Centru. Ačkoliv to byl poslední večer, kdy jsme byli s rodiči, byli jsme všichni tak utahaní, že na žádné velké bilancování nebyla energie. Myslím, že jsme se ale shodli, že jsme se měli spolu dobře.

V sobotu ráno jsme se rozloučili, udělali si ještě malou vycházku po "Big Trees Trail" a začali sjíždět z hor. Silnice byla klikatá a bylo vedro, takže nám nebylo úplně do zpěvu. Dodnes nechápeme, jak v té vyprahlé Kalifornii může někdo žít. Teplota je snesitelná jen ve vysoké nadmořské výšce nebo prý u oceánu (což jsme ovšem nevyzkoušeli).  V autě jsme naštěstí měli klimatizaci, a když jsme se dole napojili na rovnou dálnici, už nás nic netrápilo. Cesta nekonečnem, občas malinké městečko - pár domů, restaurace, obchod, benzínka. V jednom z nich jsme obědvali - už zase v Mc Donaldu, kterého jsme nakonec vyhodnotili z fastfoodových řetězců jako nejlepšího. Odpoledne jsme projížděli kolem pohoří, na němž se točily stovky, možná tisíce vrtulí větrných elektráren. Většina cesty vedla pouští. K večeru jsme uprostřed ničeho konečně odbočili z dálnice na menší cestu, která by po pár mílích měla procházet městečkem z času dostavníků - Nipton Trading Post - kde má být kemp. Na místě, kde silnici kříží trať, cedule "Nipton Trading Post" skutečně je, místo ale vypadá jako opuštěné kulisy nějakého divadla z dalekého západu - rozpadlé dřevěné domky, vlající cáry bůhvíčeho. Tady přece nikdo nebydlí? Rozumná silnice ale nikam dál nevede. Honza tedy šel na výzvědy ke dveřím jediného domu, v němž se svítilo. Na dveřích byl papír s jeho jménem, uvnitř dopis, že máme za domem zatočit doprava a tam že je kemp. Opravdu, když se za domem zatočilo doprava, vyjelo se na písčitotravnatou planinku, kde stálo pár podsadových stanů (zřejmě pro VIP) a u jednoho z nich dokonce byly dvě ženy. Tvářily se podobně rozpačitě jako my. Postavili jsme stan, uvařili večeři, osprchovali sebe i děti v místním hangáru, který měl být koupelnou, a snažili se nemyslet na to, že je hrozné horko a že žerou komáři (z čeho tu na poušti žijí?). Při ukládání jsme zjistili, že budeme muset sundat tropiko, jinak se v noci upečeme - bez tropika ale zase děti propadaly pocitu, že ještě není tak docela noc a nechtěly spát. Když už konečně skoro usnuly, přišel pan majitel. Halasně se s Honzou zdravil, ptal se, odkud jedeme, měl nelíčenou radost, že z Yosemitů... Jeho optimismus byl neuvěřitelný - jak je možné žít na takovém místě a být spokojený? Zanedlouho poté, co nám popřál dobrou noc, přišel správce kempu a vše se opakovalo. A když už se dětem zase klížily oči, projel vlak - ne nějaký osobáček, ale pořádný americký nákladní vlak s miliónem vagónů. Ale nakonec jsme všichni šťastně usnuli... a pak ještě třikrát - při každém průjezdu vlaku.

Ráno jsme vstávali v pět a hurá do Las Vegas na letiště. Asi jsem ten den strávila ve stavu nějakého otupeného vědomí (možná záměrně), protože si z něj moc nepamatuju. V paměti mi utkvěla cesta metrem v Minnepolis z letiště do hotelu Holiday Inn - potkali jsme dvojici středního věku, která jela na baseballový zápas a pěkně si s nimi popovídali.  Pak si pamatuju na koupání a jídlo v parku, kde bylo naše oblíbené brouzdaliště se skluzavkou do vody, a večerní pizzu. Také bylo potřeba vyzvednout kufry od Miao - pozvala nás na jídlo, ale byla upracovaná a trochu smutná a bezradná ohledně výchovy dětí. Připadají jí nevychované a rozmazlené, a přesto ji stojí hodně sil ... a když to vyjádří před svojí mámou, která jí s dětmi pomáhá, aby mohla chodit do práce, dozví se, že je sobecká a že dítě má být rodiči vším. Snažili jsme se ji trochu povzbudit nebo poradit, co pomáhalo nám, ale nevím, s jakým výsledkem.

V pondělí ráno opět na letiště. Dopoledne jsme letěli do Chicaga, kde jsme měli několik hodin času před odletem letadla do Vídně. Z Chicaga jsme odlétali už v pět hodin odpoledne a do Vídně přilétali kolem druhé hodiny ráno amerického času. Moc jsme toho tedy nenaspali a byli jsme úplně vyřízení. Navíc nám z letadla nevyjel jeden kufr - a podobně postižených bylo ještě mnoho dalších lidí. Ukázalo se, že v Chicagu na letišti zapomněli naložit jeden vozík se zavazadly a že je tedy zbytečné na ně čekat, přijedou za několik dní. Odtáhli jsme s dětmi a zbylými kufry a batohy k obchodu, kde jsme zakoupili snídani, rychle ji do sebe hodili a už spěchali na autobus, který nás - spící - zavezl až do Brna. Když jsme vstoupili do bytu, spadl nám velký kámen ze srdce - máme to za sebou, jsme zase v pořádku doma!... Hodně jsme toho viděli a zažili, ale ještě dlouho po akci jsem nebyla schopná na ni pomyslet bez toho, abych přímo cítila, jak to bylo náročné. Až teď, deset měsíců od návratu, už si prohlížím fotky aniž by mi tuhnul úsměv na rtech. Ale stálo to za to. Yosemity jsou to nejhezčí, co jsme zatím z přírody viděli. Marta se letos začala ve škole učit anglicky a zdá se mi, že k tomu má úplně jiný přístup, než jsem kdysi měla já - ví, že se tak opravdu někde mluví a že tak dokonce mluví její kamarádka Joy. A docela nedávno dětem jedno místo připomnělo domek, ve kterém jsme si v Minneapolis kupovali zmrzlinu po cestě z jazzového koncertu. A ty vjemy a zkušenosti už nám - ani dětem - nikdo neodpáře, budeme teď svět posuzovat i z jejich perspektivy a jsme za to vděční.

27. - 31. 7. 2016 aneb Úvod - Václav gentleman - hry doma - hry venku - počítačové hry - angličtina - cvičení - Westwood Hills - sobota s Le-ovými - neděle - co nás čeká

 

Po návratu z Chicaga nás čekal poslední týden v Minneapolis (středa - úterý). Tenhle poslední "městský" blog tedy bude trochu bilanční.

Ve středu dost pršelo, takže jsme dopoledne strávili nákupem a skoro celý zbytek dne si děti hrály "na obchůdek". Musím říct, že nákup už je díky Martě s Václavem rychlejší, nikoliv pomalejší, než kdybych na něj šla sama. Např. v sekci "ovoce a zelenina" si jen rozdělíme úkoly a každý už pak odpočítává své položky samostatně. S Martou to takhle docela funguje i v Brně, u Václava je to novinka. Václav mi teď taky hodně pomáhá s kočárem do kopců - sám se nabídne a tlačí jak o život (dřív se na kočár spíš nenápadně věšel) a vůbec, když může být nějak prospěšný, snaží se. Myslím, že je na sebe díky tomu dost hrdý a já na něj taky. Problém je, když je potřeba jen, aby byl v klidu (např. v autobuse, v autě při uvíznutí ve vodě, ...). To pro něj není žádná výzva a snaží se (hlavně Karlíka) bavit různými šaškárnami. (Odbočka: Honza nedávno vymyslel nadmíru trefné přirovnání: Karlík je ztělesněná vůle a Václav je ztělesněná emoce... o Karlíkově silné vůli se tu vyjádří každý, kdo s ním stráví více než 5 minut).

Dětské hry mě nepřestávají fascinovat. Hra "na obchůdek" spočívala v tom, že Marta ozdobným písmem psala několik hodin příběh na pokračování a Václav ve stejné době dělal vystřihovánky. Pak jsme byli slavnostně přivoláni a museli si to koupit (foto z obchodu viz výše). Hráli si tu ale už i na bezdomovce, kteří se plaví na lodi, na Star wars, na šelmy, které ukrývají ve svých doupatech mláďátka apod. Jednou (ještě v Brně) mi na otázku, na co si hrají, odpověděli: "na pejsky, kteří mají na hřbetu strašně hlaďounkou kudrnatou bílou srst." Všechny hry mají jeden společný aspekt. Je u nich potřeba přeskládat všechen nábytek a postavit si z něj loď, raketu nebo doupě... Karlík chce po nočním i poledním spaní vždycky co nejrychleji ven. Po návratu si ale dokáže docela dlouho sám jezdit s autíčky po nábytku. Je to pro nás novinka, Václava auta tolik nezajímala.

Doma jsou Marta s Václavem absolutně soběstační. Venku občas taky, ale hodně času tu trávíme tím, že s Václavem simulujeme hru nějakého sportu. (V každém větším parku je tu basketbalové a baseballové hřiště, někde i fotbalové nebo volejbalové. Hřiště jsou volně přístupná! Před čtyřmi roky jsem si toho s malými dětmi nevšimla a oceňuji to až teď.) Basketbal například hrajeme tak, že já se snažím dát koš a on se snaží dotknout se míčem sítě košíku. Na baseball si Václav našel silnější klacek, já nadhazuji tenisák, on odpaluje a pak běží na mety. Na metě, na které zůstane, pak odpaluje znovu. Jde mu to podle mě výborně! Martu tyhle hry bohužel moc nebaví, ze sportů má nejraději vybíjenou "všichni proti všem".

Večer děti s Honzou docela často "paří" na tabletu hru "Machinarium" (prý je "hodnotná"). Po pravdě řečeno ji paří často i během dne, asi trochu víc, než bych chtěla. (Obvykle když vařím, píšu blog, nebo si čtu, zkrátka když je nestíhám kontrolovat nebo si chci od všech chvíli odpočinout a na výchovu "nemám morál".) Snad nám tedy za ty prázdniny úplně nezvlčí.

Kromě hraní na tabletu má Honza s dětmi ještě jednu pravidelnou společnou činnost - učení angličtiny. Slovíček už umí děti celkem dost. Honza vymyslel docela atraktivní způsob, jak na to. Každé dítě si mohlo každý den nakreslit na papír jeden obrázek, Honza sám nakreslil taky jeden, všechny si je pak řekli anglicky a vylepili na zeď. Další dny se k nim samozřejmě vracejí a přidávají nové. Zpívají taky společně jednoduché předváděcí písničky a odpovídají na jednoduché (nepraktické) otázky ("What does a pig say?" "What colour is a pig?"). Děti jsou teď schopné zachytit pár slovíček z rozhovoru ("Co jste říkali o botách?" "Co šest?" ), při hře s anglicky mluvícími dětmi ale Marta nepoužívá nic (alespoň se ale od Joy naučila "Oh, my God!"). Václav se stydí míň. Onehdá se snažil domluvit s náctiletými černochy, jestli by mu nejpůjčili basketbalový míč. (Na fotce je zachycena předváděcí písnička při slově "listen", tj. "poslouchej". V pozadí na zdi papíry s obrázky.)

Když už jsem u pravidelných činností, my s Honzou se snažíme společně cvičit podle youtube (jillian michaels 30 day shredd). Původní plán byl každý den, realita je dva a půlkrát týdně, ale tělo to rozhodně cítí. Sice nevím, jestli hubneme, ale jsme namožení - po prvních třech cvičeních jsem měla tak namožená záda, že mi pár dní dělalo problém se narovnat (záda mě bolí proto, že nemám žádné svaly na břiše a zádové svaly se snaží je zastoupit, jak mi kdysi vysvětlili na rehabilitaci). Honza chodí kromě cvičení ještě jednou až dvakrát týdně běhat, já jsem byla zatím dvakrát a možná na tom také skončím.

Kromě pravidelných akcí jsem v posledním týdnu s dětmi ještě podnikla výpravu k "Westwood Hills Nature Center", což je výukové centrum v maličkém kusu divočiny uprostřed velkoměsta. Jsou tu opět dřevěné chodníčky kolem jezera (jako ve Wildflower Garden a Quaking bog), pak pár cestiček v lese, prolízky, umělá skála a u výukového centra krmítka (u nichž jsme viděli 3 obrovské volně žijící krocany) a klec se sovou a dravcem.  Vevnitř v centru jsou pak akvária s dalšími zvířaty a spousta zvířat vycpaných. Vycházka nebyla dlouhá, zato byla moc příjemná, hlavně sezení na molu a poslouchání dětských teorií o životě, zatímco Karlík spal.

V sobotu jsme byli i s Honzou na obědě u Le-ových, opět se grilovalo, ale tentokrát pořádně tlusté fláky masa, které se podávalo bez pečiva, jen se salátem a s červeným vínem. Korunu tomu nasadil cheesecake a baileys. Bylo to úžasné!... samozřejmě nejen po gastronomické stránce, vydařil se i hovor. Odpoledne jsme se vydali (my autobusem, oni autem) na koupaliště s tobogány i s maličkou skluzavkou pro nejmenší. Kluci dostali od Miao stejná trička a kraťasy (viz fotka), Marta šaty. Všechno si to oblékli hned na cestu z koupaliště. Báječný den.

Neděle nebyla o nic horší: kostel se závěrečným posezením u kávy a koblížků, cesta k jezeru Harriet, děti s Honzou kánoe, Karlík spaní, já Harry Potter, k tomu trochu živé hudby. Pak kratičká projížďka historickou železnicí a krátké okoupání v nedalekém jezeru Calhoun. Honza pak celý den završil v kině na "Bourneovi" (já jsem byla ve čtvrtek sama v restauraci, pila koktejl, jedla hranolky, poslouchala jazz a četla Harryho Pottera a pak se šla projít a modlit na most nad Mississippi). Shodli jsme se s Honzou, že tenhle poslední týden byl pro nás úplná pohoda.

Zítra, tj. v pondělí, nás čeká ještě večeře s Le-ovými u nás, v úterý se budeme balit a snažit se, aby byt vypadal tak, jako bychom tady nikdy nebyli (gauč už jsem začala drhnout dneska). Ve středu brzy ráno odlétáme na deset dní do Yosemitů, po kterých budeme putovat s mými rodiči... Honza už mě láká na kulečník, takže končím. Držte nám palce, ať to v Yosemitech, před nimi i po nich dobře dopadne.

20. - 26. 7. 2016 aneb Soukromý večer u jezera Harriet - vedro - skoro zatčení - brouzdaliště - cesta do Chicaga a pak Chicago den po dni.

Co jsem minule nezaznamenala, byl můj soukromý úterní večer u jezera Harriet. Na venkovním pódiu tam hráli swing, navíc je poblíž malá japonská zahrada a zahrada růží a v jezeru se samozřejmě dá koupat. Od nás z domu tam cesta trvá necelou hodinu. Když jsem šla na autobus, musela jsem stále dokola uvažovat o tom, jak je to úžasné, že jdu někam sama. To byl asi taky můj nejsilnější pocit z celého večera. Např. v jezeře jsem si mohla zaplavat a nikoliv sledovat na každém kroku Karlíka, který se vrhá do všeho (i do vody) po hlavě, nehledě na to, jestli na to má nebo nemá. Vrátila jsem se dost utahaná, ale bylo to skvělé.

Od středy (20. 7.) byla v Minneapolis vedra (cca 95 stupňů Fahrenheita, tj. 35 stupňů Celsia, pocitově však mělo být někdy i přes 110 Fahrenheita, tedy přes 43 stupňů Celsia). Ve středu docela příjemně pofukovalo, byli jsme v parku na brouzdališti a bylo to velice příjemné, mj. proto, že jsme tam byli dlouhou dobu sami. Marta s Václavem tedy mohli bez omezení popustit uzdu své fantazii, a tak je asi stokrát sežral žralok, pokaždé trochu jinak a pokaždé to bylo stejně napínavé. Taky jsme v parku zase chvilku poslouchali jazz, ale tentokrát nás tak nezaujal.

Po svém krásném večeru u jezera Harriet jsem se rozhodla, že ve čtvrtek tam vyrazíme všichni. Autobusy jsou klimatizované, takže co se vedra týče, šlo o cestu od autobusu k jezeru (cca půl hodiny, se svačinou a prohlídkou zahrad cca hodinu) a pak od jezera na autobus. Připadalo mi, že to zvládneme. Děti byly z japonské zahrady úplně unešené, Marta by nejraději byla japonskou princeznou a měla takovou zahradu u svého sídla. Doufala jsem, že než dojdeme k jezeru, Karlík usne a my budem moci být ve vodě chvíli bez něho, trochu si s Václavem a Martou zaplaveme, budem si házet míčem, zkrátka budu se jim mimořádně moci ve vodě trochu věnovat. Nakonec jsem Karlíka musela ještě chvíli vozit, ale povedlo se, usnul! Nechala jsem ho spát v kočárku na břehu a šla s dětmi do vody. Bohužel přímo u kočáru byly řasy, poodešli jsme tedy trochu bokem, stále ale na dohled kočárku, a vynalezli skvělou zábavu - skákání do vody z mých ramen. Během toho se u kočárku zastavila jakási paní. Běžela jsem tam. Říkala, že se Karlík hýbe. Chvíli jsem ho sledovala, ale dál spokojeně spal. Vrátila jsem se tedy do vody. Když jsme byli dost vyskákaní a čekal nás právě poslední z ohlášených pěti skoků, vidím, že u kočárku stojí policajti. Šla jsem k nim tušíc, že bude průšvih. Tvářila jsem se ale, že to netuším a ptala se, zda je vzhůru. Ano, je. Pak mi řekli, že mě nechtějí učit, jak být dobrou matkou, ale že je takové horko, že v něm maličké děti ven nesmějí, musejí být pouze v klimatizovaných místnostech. Prý se neumějí potit. Teď mu mám dát hodně tekutin a možná by ho měl zkontrolovat doktor - mají tedy zavolat sanitku?... Karlík vypadal úplně normálně, slíbila jsem, že mu dám napít, že ho okoupu v jezeře a že to snad bude dobré. Pak samozřejmě došlo na to, že jsem byla daleko a že ho mohl někdo ukrást. To asi mohl, i když jsem se snažila dívat. No, a pak došlo na to, co se mnou udělají, jestli mě mají zadržet nebo co. Policajti byli dva, podřízený řekl, že to nechá na šéfce, ta se zřejmě nemohla rozhodnout a během přemýšlení si vzala moje jméno a adresu. Když ale zjistila, že nevím PSČ a že jsme tu jen nakrátko, obměkčilo ji to a řekla, že dneska to tedy bude jen výstraha. Poděkovala jsem a slíbila, že jen co Karlíka zchladím, odejdeme, a to jsem taky dodržela. Výprava tedy skončila dost neslavně, byli jsme z toho všichni trochu rozklepaní, děti neustále rozebíraly, co by udělali s nimi a že by musely být doma jen s tatínkem!... Když jsme přišli domů, zastihli jsme tam ke svému údivu Honzu. Rozbil se mu počítač, na kterém tu pracuje. Normálně by se Honza odtud mohl přihlásit na počítač v Brně a mohl by pracovat na něm, ale brněnský počítač se shodou okolností porouchal o dva dny dříve. Jsou-li pokažené oba dva počítače, je Honza úplně vyřazen z provozu. Celková nálada tedy pod psa. Do večera se však Honzovi podařilo díky zformátování jednoho ze dvou disků počítač znovu rozběhnout (tedy za cenu ztráty nějakých dat) a navíc zjistil, že mu akceptovali článek v jednom časopisu, takže jsme nakonec slavili. Marta se večer modlila, aby až příště budou chtít maminku zavřít, sebrala odvahu a postavila se jim. (Mj. Marta odpoledne dočetla první díl Harryho Pottera. Trvalo jí to týden.)

V pátek, kdy vedra ještě trvala, už jsem jezero neriskovala. Vydržet ale celý den doma se mi zdál nadlidský úkol (a navíc mi to připadalo zbytečné). Byli jsme tedy chvíli na brouzdališti v Luxton Parku, ve kterém mají i pidiskluzavku do vody (pidivideo z pidiskluzavky viz níže). Nikdo nás nelegitimoval, ale přiznávám, že kdykoliv ke Karlovi (který byl tentokrát pod zvýšenou strahou) někdo stočil zrak, znervózněla jsem, jestli nás nechce udat policii. Večer padl na balení, protože v sobotu nás čekala cesta do Chicaga za naší kamarádkou Thawivann.

Než jsme se ráno vybatolili z domu, bylo čtvrt na jedenáct. Pak jsme ještě jeli do Targetu, v němž si chtěl Václav za své úspory (dáváme tu dětem dva dolary týdně) koupit stříkací pistolku. Nakonec jsme mu trochu přispěli, a on odcházel s trojbalením vodních "nerfek" (to je značka pistolek, kterou každý kluk starší šesti let musí mít), s tím, že dvě z pistolek dá sourozencům. Mezitím venku začala bouřka a my jsme doběhli do auta dost navlhlí. Bylo čtvrt na dvanáct. Bouřka pokračovala nepřetržitě asi hodinu a půl. Zastavili jsme u McDonalda, trochu zmokli při přeběhu z auta a celou půl hodinku jídla jsme byli chlazeni ledovou klimatizací. Hamburgery napoprvé všem chutnaly. (Jsme zvědaví, jak dlouho nám to vydrží.) Po dalších třech hodinách jízdy na chvíli přestalo pršet. Zastavili jsme u benzínky se strašně škaredým  růžovým slonem v životní velikosti, starým šedesát let (poslední benzínka tohoto druhu v USA), nasvačili se a znovu vyjeli.  Začalo znovu pršet. V šest to vypadalo, že za hodinu už budem u cíle. Před Chicagem však byla nejen šílená bouřka, ale i šílená zácpa. Posledních cca 10 mil jsme jeli krokem. Sjeli jsme tedy z dálnice (po vzoru jiných aut) o něco dřív než jsme chtěli (ukázalo se, že jsme vyjížděli v protisměru, tj. sjezdem na dálnici, nedaleko stojící policajti ale odfrčeli jinam) a vydali se za ostatními auty do ulic Winnetky. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se ve vodě. Bylo to jako projíždět řekou. Honza se bál, že nám chcípne motor, při nejbližší příležitosti jsme tedy odbočili mimo kolonu aut, ale bylo to všude stejné. Vybrali jsme si pak uličku, která nám připadala lepší a uprostřed této uličky se auto opravdu zastavilo a nic s ním nehlo. Půl osmé večer, snášející se tma (díky mrakům o něco dřív). Naštěstí místní, kteří okukovali zatopené chodníky a silnice, nabídli Honzovi, že si může z jejich mobilu zavolat odtahovou službu. Chlapík přijel asi za hodinu, naložil auto na korbu a že Honza může jet s ním. Chvilku to vypadalo, že my ostatní se budeme muset dopravit ještě hezkých pár mil k Thawivann po vlastní ose (naštěstí už aspoň nepršelo), nakonec jsme se ale naskládali na dvě sedadla do jeho náklaďáku a před devátou dorazili k cíli. Auto jsme se rozhodli nechat do rána vyschnout a doufali jsme, že pak nastartuje. Thawivann nám dala večeři (která dětem moc nejela) a Thawivanniny děti (ač o hodně starší než naše) jim předváděly, s čím vším si jde u nich hrát. Večer tedy skončil celkem v poklidu, tedy pro všechny mimo Honzy - tomu se celou noc zdálo o autě.

V neděli ráno auto stále ještě nestartovalo. Rozhodli jsme se dát mu poslední šanci do večera a pak případně zavolat do půjčovny. Byli jsme v kostele, do kterého jsme tu chodívali. Pamatovala jsem si, že tu pěkně zpívají. O prázdninách jim ale asi trochu chybí zpěváci, sóla tedy zpívala starší zpěvačka ne úplně příjemným tremolem. Po kostele jsme vyrazili L- trainem (= elevated train, tj. "zdvižený" vlak, jezdí po železných mostech nad úrovní ulic) do středu Chicaga. Václav byl od rána ve špatné náladě a štvalo ho úplně všechno, a tím zase štval mě. Honza měl plnou hlavu nefungujícího auta a bylo pěkně vedro. Táhli jsme se tedy Chicagem a hledali řeku. U ní pak byla svačina, ale ani ta nepomohla. Díky Bohu, o chvilku později jsme narazili na fontánu, z níž si Vašík nabral vodu do své stříkací pistole a hned bylo na světě veseleji. A když mu pak Honza ještě koupil zmrzlinu, bylo na světě krásně. Od řeky jsme pokračovali k Milleniu Parku, v něm ke Cloud Gate neboli "Fazoli" a k obrazovkám, z nichž tryská voda. Tam se děti pěkně zmáčely. Novinkou v Milleniu parku je úžasné hřiště pro děti všech věků, s vysokými stavbami, visutými mosty, skluzavkami, vodotrysky, horolezeckými stěnami a hlavně bezvadně (uměle) zvlněným terénem, takže pro Karlíka bylo prolézačkou jen chození po chodníčcích mezi atrakcemi. Na kopečku nad parkem jsme se nechali i vyfotit (viz foto nahoře). Pak už jsme dost spěchali domů, protože Thawivann plánovala společnou večeři, na kterou přemluvila v kostele i lidi, se kterými jsme se tu setkali (nebo setkávali) už před šesti lety. Stihli jsme ale ještě ukázat dětem proslulou Buckinghamskou fontánu a koupit americkou kartu do mobilu, aby telefonát do autopůjčovny nebyl tak šíleně drahý. Po návratu Honza zkusil bezúspěšně nastartovat, a pak podnikl složité volání do autopůjčovny (tj. zjistil, jak aktivovat americkou kartu, zavolal, odpověděl mu automat, nekonečně dlouho čekal, než ho připojí k někomu živému, a pak tedy mohl řešit náš problém). Naštěstí se autopůjčovna ukázala jako grand a slíbila nám auto vyměnit, bez jakéhokoliv doplatku. Já jsem mezitím na večeři vylíčila, jak mě málem zatkli. To odstartovalo různé historky a rady, co ještě dále nesmím na veřejnosti dělat (např. dát dětem na zadek... ale doma prý MŮŽU!). Brzy jsem ale musela odejít za Karlíkem, který si na rozdíl od včerejška nechtěl hrát sám, a rozhodla jsem se dát ho spát. Ačkoliv většinou ho položím, odejdu a on do minuty spí, tentokrát to nějak nešlo a mořili jsme se s tím asi hodinu a půl. Mezitím naštěstí přišel k večeři Honza a hosté se mohli bavit s ním. Karlík usnul až po jejich odchodu (odběhla jsem od něj na pět minut se aspoň rozloučit). Po uložení dalších dětí jsme ale s Thawivann a jejím manželem Johnem seděli ještě aspoň hodinu a půl a vykládali, kupodivu ne o náboženství (Thawivann je silně věřící a jejím snem  je přivést ke spáse co nejvíce lidí, na čemž pracuje s obdivuhodnou  a neutuchající energií), ale o politice a lidech v USA a v ČR. Z Honzy spadl celodenní stres z auta a byl jako vyměněný.

Ráno šel Honza na Northwestern University, kde měl schůzku s profesorem Cusatisem. Byli předběžně domluvení z červnové konference, že se sejdou a zkusí prodiskutovat spolupráci na nějakém problému. Ze schůzky se Honza vrátil se slovy, že profesor Cusatit "je teda fakt dělo, to snad není možný" a s tím, že spolupráce je domluvená. Naše děti si mezitím hrály, Thawivannina nejmladší dcera spala, jeden ze synů šel na brigádu (tři další děti den předtím odjely na tábor a nejstarší syn už s nimi nebydlí) a já s Thawivann jsme se podle jejího zvyku sesedly nad náboženskou knihou.  Bylo to docela fajn, ale ke konci už mě to zmáhalo. Karlíka hraní doma taky začalo zmáhat, a tak jsme zbytek dopoledne strávili v parku na Noyes, kam jsem s malou Martulkou chodila téměř denně. Honza mezitím vyzvedl z půjčovny nové auto, a pak odešel s Karlíkem spát k Thawivann domů, zatímco my ostatní jsme šli na oběd do pizzerie (pizzy byly obrovské, najedli se z nich ještě kluci doma a zbylo nám i na další den). Co jsme s Thawivann nestihly probrat dopoledne, probraly jsme v pizzerii a já jsem po zbytek návštevy zřetelně cítila, jak moje angličtina drhne. Asi už jsem byla "vypotřebovaná". Odpoledne jsme šli vycházkou k Bahai Templu (dětem se dle očekávání velice líbil, Marta mi uvnitř řekla: "Tak se podle svého zvyku pomodli!", tak jsem se teda snažila a ona, světe div se, taky. Později říkala, že jí to samotné moc nejde, že ji nic nenapadá a že musela začínat asi 4x). Pak jsme chtěli jít na pláž Michiganského jezera. Po sobotní bouřce v něm ale byly baktérie (asi z kanalizace), a tak nás na pláž nepustili. Skončili jsme tedy zase v parku (jiném). Václav, Marta a Thawivannina nejmladší dcera Joy tam svedli velkou bitku se stříkacími pistolkami a Karlík byl taky spokojený. Využila jsem Honzovy nabídky, že děti ohlídá, a šla se projít po campusu. Nejvíc se mi líbily ubytovny studentů, jsou mnohem hezčí než v Minneapolis (tak nějak si představuju Bradavice... Harryho Pottera teď totiž na čtečce čteme už úplně všichni). Večeře byla venku na terase za svitu svíček, Karlík po ní usnul na to tata, děti v domě hrály s Joy deskové hry a my venku jsme tentokrát řešili (Honzovy) náboženské problémy (přesněji, jak přejít od přesvědčení, že Bůh existuje, k nějaké osobní zkušenosti s ním). S Thawivann to tak dopadne vždycky, už jsme na to zvyklí, a tak to Honza zvládal docela dobře, ale všechny argumenty už zná, a tak mu to žádné nové prozření nepřineslo a mně ostatně taky ne. Atmosféra večera s hvězdami na nebi, svíčkami na stole a světluškami v zahradě byla však úžasná. (Vložka: dva dny na to jsme se setkali, už v Minneapolis, s Thawivanninými známými z jejich zdejší odnože "Recovery" církve a mně po těch všech hovorech s křesťanskými páry začalo být zase víc líto, že nejsme tak úplně křesťanský pár, že některé věci neprožíváme stejně a nemůžem je sdílet. Thawivannina rada na to je číst spolu Bibli. Tak jsme udělali předsevzetí, že to doma zkusíme. Jsem skeptická, ale zvědavá. Říkám si, že když mi na tom tak záleží, mohl by se stát zázrak...)

Cesta zpět proběhla už bez nesnází, jen jsme nabrali velké zpoždění. Přemluvila jsem totiž Honzu, abychom ještě s dětmi proběhli část campusu až k místu u jezera, z něhož jsou dobře vidět chicagské mrakodrapy. Navíc jsme se chtěli stavit v Rockfordu ve velké japonské zahradě, která se nám při minulém pobytu moc líbila. Měla úspěch i tentokrát, mj. díky zakoupenému krmivu pro ryby, kačenky a vodní želvy... Přijela jsem strašně unavená a dosud mi není tak úplně jasné z čeho (tipy: ze špatných nálad dětí - hlavně kluků, ze stresu z pokaženého auta, ze společenského vyčerpání, z nutnosti mluvit tak intenzivně tak dlouhou dobu anglicky). Obdivovala jsem Honzu, který to všechno zvládal výborně, včetně řízení.

I když jsem se k Thawivann hrozně těšila, nebyla jsem díky únavě schopná návštěvu prožívat tak, jak jsem očekávala. Možná to ale nebyla jen únava, svou roli asi hrálo i to, že si člověk za šest let přece jen odvykne a s některými odlišnostmi v přístupech k životu se musí znovu vyrovnávat (např. s jiným, řekla bych menším, sociálním cítěním, s malou svobodou dávanou už dospělým dětem, atd.). S odstupem pár dní jsem ale moc ráda, že jsme tam byli, a Honza taky. Marta říkala, že je škoda, že Joy nebydlí v Brně a nemluví anglicky, prý by to byla skvělá kamarádka... a první večer děti chtěly před večeří zpívat "Thank you, thank you Jesus", kterou se naučily právě od Thawivann, ačkoliv obvykle se před jídlem (kromě Štědrého večera) nemodlíme. Jsme vděční, že Thawivann a její rodinu známe a že ačkoliv máme na spoustu věcí odlišné pohledy, můžeme se s nimi přátelit (a to natolik otevřeně, že se o těch odlišných pohledech můžeme i bavit).