2. - 8. 11. aneb Skautské schůzky online - botanická zahrada - volby - Karlíkův svátek - babička - Tmou - sobota - nedělní depky

 

Po větrné a studené neděli se v pondělí udělalo zase teplo, a tak jsme tento týden trávili co nejvíc času venku. Trochu to komplikovala skutečnost, že se o víkendu změnil čas na zimní, takže poté, co dětem skončí škola, zbývají už necelé dvě hodiny světla. Ale když je teplo, dá se být v parku i za tmy, jen se pak o něco hůř hrají míčové hry.

Vašík měl v pondělí už podruhé on-line brněnskou skautskou schůzku, tentokrát jsme na rozdíl od předchozího týdne neměli žádné technické problémy, a tak si ji Václav opravdu užil. Máme štěstí, že je schůzka zrovna v pondělí, kdy není žádný školní zoom a jsou jen úkoly, které Vašík může udělat později. Karlík Václavovi “zoomování” s kamarády trochu závidí, ale už jsme mu domluvili na další týden online hovor s bratrancem Vojtou.

Úterý bylo dnem voleb amerického prezidenta, a tudíž (už zase) nebyla škola. Chystali jsme se tedy do botanické zahrady, abychom se podívali, jak vypadá na podzim. Chtěla jsem pozvat i Lakshmininu rodinu, ale ta měla jiné plány, a tak jsem se nakonec rozhodla pozvat rodinu Izraelců, s nimiž jsme byli asi před měsícem v parku. Tehdy to nebylo nic moc - děti si nějak nesedly - takže mým nápadem nebyly nijak nadšené. Už mockrát jsme ale probírali, že by jim tu bylo líp, kdyby se s někým skamarádili a že i angličtina by pro ně pak časem byla jednodušší, takže nepsaná dohoda zní, že se budeme snažit se “s nějakým Američanem” vidět dvakrát týdně. A protože na tento týden jsme žádného dalšího “Američana” domluveného neměli, nezbývalo jim než souhlasit. Nakonec s námi šel jen tatínek Eyal a nejstarší syn Shalev, mladší sourozenci byli ve školce (která fungovala, protože je soukromá) a maminka na univerzitě. Tatínek byl hned od začátku příjemně komunikativní (tj. ani málo ani moc), mezi dětmi to trošku vázlo, ale nakonec to taky prolomily. Zastavili jsme se totiž u vody, kde Václav se Shalevem začali budovat přehrady a házet žabky, což je činnost, která nepotřebuje žádné velké domlouvání. Od té doby šli spolu až do konce (pravda - s trochou povzbuzování) a probrali kde co - od oblíbených zvířat, přes sporty až po minecraft. Odpoledne, po obědě a odpočinku, nás pak ještě pozvali do parku, což hodnotíme jako úspěch, protože jinak pořád někoho zveme my. Uvidíme, třeba se to s nimi ještě nějak rozvine.

Večer jsme s Honzou začali sledovat na stránkách novin The Guardian volby a od středečního rána to s námi sledovaly i děti, obzvlášť Václav, který si stejnou stránku otevřel na svém tabletu a každých pár hodin nám hlásil, jestli došlo k nějakému posunu. Jeho spolužáci měli toho dne na zoomu místo jména např. “Lakshmi for Biden” nebo “Carter - go Biden not Trump”. A Karlíkovi spolužáci ráno referovali panu učiteli o tom, jak se vůbec nevyspali, protože rodiče se celou noc dívali na volby v televizi… Ve středu ráno to tedy vypadalo dost bídně, ale jak se postupně začaly sčítat i korespondenční hlasy - většinou probidenovské - Trumpův náskok v nerozhodných státech se zmenšoval. Bylo to opravdové drama - např. v Pensylvánii vedl ve středu Trump o 300 000 hlasů, ale v pátek už jen o 1500 a nakonec vyhrál Biden. Díky několikadennímu sledování volební mapy jsme značně rozšířili své povědomí o zeměpisu USA - obzvlášť dobře teď víme, kde leží Nevada, Pensylvánie a Georgia. V sobotu ráno bylo jasno - příštím prezidentem bude Joe Biden. Jeho oficiálnímu jmenování ale budou jistě předcházet mnohé soudní tahanice, z nichž některé (např. v Arizoně) už začaly. Trump se totiž nehodlá vzdát jen tak. Na druhou stranu podle některých komentátorů teď mají Republikáni šanci se od Trumpa odstřihnout a projevit se jako státotvorná strana. Tak uvidíme. V sobotu večer měl Biden projev - moc hezkej - mj. o tom, že by se jeho stoupenci neměli dívat na voliče Trumpa jako na nepřátele, ale jako na Američany, a že chápe, že pro mnohé lidi je tento volební výsledek zklamáním, ale “pojďme si dát vzájemně šanci”... Když si člověk vzpomene, jaký projev měl po svém znovuzvolení Zeman, je mu do breku. 

 

Ve středu měl taky Karlík svátek. Dostal dětský míč na americký fotbal a kromě toho jsme konečně vyzkoušeli "tacos" - to je mexické jídlo, které hraje důležitou roli v jedné Karlíkově oblíbené knížce (Dragons love tacos), a které si proto už dlouho přál vyzkoušet. Dělají ho v restauraci kousíček od nás a člověk si ho buď může odnést domů nebo sníst venku na předzahrádce (nebo spíš na chodníku) u stolečků, v jejichž středu hoří oheň (což je dost atraktivní), z plastových krabiček (což tu atraktivitu zase sráží). Některé druhy tacos byly hodně pálivé - přesně jako v knížce - ale jinak nám moc chutnaly, jen si  je příště asi vezmeme domů.

 

 

Ve čtvrtek odpoledne bylo tak krásně, že jsme na Vašíkovu žádost vyrazili na pláž - tedy ne se koupat, ale stavět hrady a hráze z písku. Chvilku předtím jsem dostala od mamky SMS, že babička je na tom hodně špatně. Před necelým měsícem měla infarkt a od té doby byla v nemocnici. Teď to vypadalo, že už bude na světě jen pár dní. Pláž je u zdánlivě nekonečného jezera, které se obzvlášť večer "slévá" s nebem tak, že není možné rozlišit hranici jednoho ani druhého. Nad tím svítí vycházející hvězdy a odlétající letadla. Na kontemplování smrti je to výborné místo... Babička pokojně umřela v sobotu odpoledne.

V pátek jela Marta odpoledne na kolo s Gemmou a my s Honzou jsme se spolu s kamarády Bobem, Cvrčkem a Jirkou účastnili šifrovací hry TMOU, která probíhá každoročně od pátečního večera do následujícího poledne (brněnského času). Za normálních podmínek je venku, takže jedním z hlavních úkolů je nezmrznout. Tentokrát byla ale díky koronaviru online, takže jsme se jí mohli účastnit i my, i Jirka, který byl tou dobou v Chorvatsku. Až do 9. šifry nám to šlo docela dobře, ale na 10. šifře jsme strávili posledních 6 hodin - na hodně věcí jsme přišli, ale jak z nich přečíst tajenku jsme nevěděli... a to ani poté, co jsme si po skončení hry přečetli řešení organizátorů. Nakonec nám to musely objasnit jiné týmy.

V sobotu dopoledne nás děti nechaly vyspat. Odpoledne jsme byli pozváni na zahradu k profesoru Bažantovi, u kterého tu byl Honza před 11 lety. Profesoru Bažantovi je 83 let, ale je stále aktivní - jak pracovně, tak sportovně. Např. den před naší návštěvou byli se ženou na kole, kde si ona namohla koleno, takže v sobotu kulhala. Původně bylo domluveno, že se nebude nic jíst ani pít, abychom snížili riziko přenosu covidu na minimum. Paní Bažantová o tom ale možná nebyla informována, takže nachystala víno, sýry a sladkosti pro děti, zatímco my jsme nedonesli nic. Příště už budu třeba moudřejší. Na zahradě jsme nakonec strávili dvě hodiny, rozděleni na tři skupiny: muži, ženy a děti. Protože nás od Bažantových dělí nejen věk, ale částečně i pohled na život, měli jsme trochu obavy, jak to zvládneme, a myslím, že za daných podmínek to bylo fajn.

 

Večer jsem byla s dětmi na "starlight movie", což je promítání filmu pod širým nebem, které Evanston organizuje zdarma po celý podzim jednou za 14 dní. Byl to animovaný film pro děti Moana. Všichni jsme mu docela rozuměli a pokud snad někdo něčemu nerozuměl, Karlík mu to rád vysvětlil - prý už ho totiž viděl v Brně u kamarádky Emičky.  

Neděle byla odpočinková, pouze s vycházkou (a hraním na horaly) v Ryerson Area. Navzdory tomu si děti pořád na něco stěžovaly. Večer jsme se o tom trochu bavili a ukázalo se, že jim teď hodně chybí kamarádi a celkově mají pocit, že jim to tu nic nepřináší. Nejhůř se momentálně cítí asi Vašík, který má bohužel tu smůlu, že kromě chybějících kamarádů je taky nejčastějším terčem naší (nebo mojí) kritiky. Na rozdíl od Marty mu totiž ještě pomáhám se školou, a tak mě vytáčí, když si u toho kope nohou do stolu, hýbe myší, tváří se, že ničemu nerozumí apod. Karlík možná dělá totéž, ale u něj mám pocit, že na to má v 5 letech ještě nárok... ale zpět ke kamarádům. Z venku to možná vypadá, že tu máme už docela dost kamarádů a je nám dobře, ale není vidět, že nás to všechny stojí hroznou námahu. Se zdejšími "kamarády" totiž nemáme společný ani jazyk a asi ani většinu zájmů. A navíc by se bez nás klidně obešli. Děti mají pocit, že by se bez nich taky obešly, ale my s Honzou si myslíme, že pak by pro ně ten pobyt tady ztrácel hodně ze své ceny.  A tak lavírujem mezi tím, co je příjemné a tím, co je (možná) přínosné... a u toho docela často nezvládáme své emoce a jsme na sebe vzájemně nepříjemní. To jen tak, abych uvedla na pravou míru mylné dojmy o "americkém snu", které jsem v některých z vás asi vzbudila svými dosavadními zápisy. Nicméně zatím máme alespoň my dospělí pocit, že to stojí za to.

26. 10. - 1. 11. 2020 aneb Makáme - Halloween - hřbitovy - kolo

Po návratu ze Smoky Mountains jsme se od neděle do pátku snažili dohonit školu. Týdenní absence, která má jiné důvody než zdravotní problémy či úmrtí v rodině, je totiž oficiálně neomluvitelná a Vašíkova paní učitelka bere tento předpis dost vážně. Chtěli jsme tedy alespoň vzbudit dojem, že se snažíme. Nakonec byla se vším nejdřív hotová Marta, s Karlíkem jsme skončili až dnes (po 8 dnech) a Vašíkovi pořád něco chybí (a není to proto, že by nic nedělal). 

 

Kromě školy jsme se taky intenzivně připravovali na sobotní Halloween. Honza zinicioval několik podvečerních vycházek po okolních čtvrtích, na nichž jsme obhlíželi halloweenskou výzdobu a snažili se ji zdokumentovat. Na rozdíl od našeho prvního pobytu v Americe už nás nešokuje téměř nic, ani nafukovací mumie vylézající z hrobek. Vyděsil nás jen první vlkodlak, který na nás začal vrčet... Naopak mě napadlo, že je to možná dobrá prevence proti strachu - když se děti naučí nebát se tohoto, nebudou se bát snad už vůbec ničeho. Kromě vycházek jsme zakoupili a vydlabali tři dýně, uvařili dýňovou polívku, upekli dýňový koláč a dýňová semínka (ta měla největší úspěch) a nachystali tři kostýmy - netopýra, pavouka a mozkomora. V sobotu odpoledne jsme se sešli v parku u Bahai Templu s Patrizií, Julianem a poprvé i s jeho tatínkem Bernardem, Marta s Václavem udělali mladším klukům pětiminutovou dobrodružnou cestu za sladkostmi, vypili jsme si horkou čokoládu (uvařenou na plynové bombě) a dali si Patríziin jablečný koláč, a pak jsme vyrazili "trick-or-treatovat" do přilehlých ulic. Ty už nepatří do Evanstonu, ale do dalšího "města" - Wilmette. Z vycházek po výzdobách nám ale připadalo, že ve Wilmette se na Halloween "hraje" víc - a je to logické, v naší části Evanstonu bydlí (alespoň za normálních podmínek) spousta studentů... Obvykle "trick-or-treatování" vypadá tak, že děti chodí po ulicích, klepou na dveře, řeknou "trick or treat" a dostanou od domácích nějakou sladkost. Letos ale město vydalo pokyny, jak trick-or-treatovat bezpečně, tak, aby se co nejvíc zamezilo přenosu koronaviru: žádné klepání na dveře, sladkosti mají být vystaveny venku na předzahrádkách, v jednotlivých sáčcích nebo taštičkách, v bezpečných vzdálenostech od sebe navzájem. Děti mají mít roušky i pod maskami a všichni mají dodržovat "6 feet distance". Svým způsobem to ale bylo letos díky těmto opatřením mnohem srdečnější, než si to pamatujeme z minula - spousta lidí seděla v převlecích na verandách (protože nemohli být doma) a užívali si halloweenskou atmosféru, někteří měli sladkosti ve velkých čarodějných kotlících, ti ještě kreativnější si nainstalovali z verandy 6 stop dlouhou trubku, kterou posílali dětem sladkosti rovnou do taštiček. Převleky většinou nebyly moc strašidelné, spíš nápadité - od dinosaurů, přes zahradníky, roboty, princezny až po superhrdiny. Potkali jsme i rodinku, kde byla maminka i všechny holčičky přestrojené za geishy. "Trick-or-treatovat" chodí totiž jen menší děti. Ty větší (např. Martiny spolužáci) mají kostýmy mnohem strašidelnější (Marta jich pár viděla na předhalloweenských zoom hodinách). Ti ale už nechodí po domech, spíš se asi obvykle setkávají s kamarády na nějakých halloweenských párty, jejichž program nám zůstal utajen... Trochu jsem se bála, jaké to bude - přece jen jsme nevěděli, jak se "správně" chovat a chodit po domech úplně cizích lidí a prosit o sladkosti mi připadá jako docela náročný společenský úkol i v jazyce, který ovládáte - ale nakonec to bylo moc fajn. Velkým dílem k tomu přispěla Marta, která šla vždycky první, hlasitě zdravila a děkovala a byla moc milá. Klukům pak stačilo držet se jejího vzoru. A ještě větším dílem k tomu přispěli neuvěřitelně milí obyvatelé Wilmette. 

 

Abychom neslavili všechny svaté jen "po americku", vypravili jsme se v neděli na hřbitov, resp. na hřbitovy. Na první jsme dojeli ve 3:52, ale zavírali ho ve čtyři, takže jsme udělali jen okružní jízdu autem (jezdit po hřbitově autem je tu úplně normální). Druhý zavírali naštěstí až v pět, takže jsme se po něm mohli projít i pěšky. Hřbitovy tu vypadají jako jeden velký trávník, ze kterého buď ční jednoduché náhrobní kameny nebo jsou na zemi připevněné malé destičky, často jen 20 x 40 cm. Jednotlivé hroby od sebe nejsou nijak oddělené. Nejtypičtější nápis je např. "mother - Anne Brown", obvykle (ale ne vždy) je tam i rok úmrtí, někdy i rok narození. Žádné fotografie, žádné akademické tituly, žádné okázalé projevy smutku, žádná soutěž o nejkrásnější údržbu. A taky žádné svíčky (nevíme, jestli se to tu vůbec nedělá, nebo jestli je to tím, že rodina žije většinou tak daleko od svých předků, že jet na dušičky na hřbitov by znamenalo např. 10 hodin v autě). Kromě nás byla na hřbitově ještě malá smečka psovitých šelem, pravděpodobně kojotů. 

 

Honza mě o víkendu taky vytáhl na soukromou vyjížďku na kole - do Botanical Garden a zpět. Bylo překrásné počasí, všude se třepotala halloweenská výzdoba a zářily předvolební cedule a my jsme si užívali po téměř čtvrt roce dvou hodin bez dětí (pokud nepočítám ten den, kdy jsme vstávali v pět a snažili se získat řidičák)... Další den jel Honza na krátkou projížďku nejprve s Martou a pak s Vašíkem, ale to už tak krásně nebylo.

18. - 25. 10. aneb Great Smoky Mountains den po dni

 

 

Byl to nejlepší týden našeho dosavadního pobytu zde. Mimo jiné jsme během něj pochopili (nebo se tomu alespoň přiblížili), jak vypadá "správný" les - že to zdaleka nejsou jen stromy, ale taky bujná vegetace pod nimi. Taky jsme si perfektně odpočinuli od intelektuálních činností i od nesnází, které s sebou nese snaha o sociální kontakty. Nikdo na nikoho neječel (ani já ne) a nikdo se nevztekal. Nebyl potřeba žádný multitasking, nebylo potřeba s nikým držet krok. Zkrátka ideální dovolená.

Great Smoky Mountains se rozprostírají kolem hranic států Tennesee a North Carolina, 10 hodin jízdy na jih od Evanstonu. Takhle dlouho jezdíme jen k moři a osvědčuje se nám taktika vyrazit cca ve 4 ráno, protože docela dlouhou část cesty děti spí a je klid. Tentokrát jsme vyjížděli asi o půl páté a měli tak možnost projíždět Chicagem za tmy, ale ještě bez provozu. Pohled z Lake Shore Drive na osvětlené mrakodrapy a mosty nad Chicago River by stál za ranní vstávání, i kdybychom nikam dál nejeli. Děti se vzbudily kolem osmé a od té doby jsme celý zbytek cesty tam i zpět poslouchali audioknihu Harryho Pottera (přinejmenším prvních 5 dílů je na youtube a Karlík to "sjiždí" už několik týdnů). Bylo to prima - což jsme si uvědomili ještě víc v momentech, kdy se audiokniha vypla - pak totiž do minuty došlo k nějakému konfliktu. Do kempu jsme dorazili až o půl páté odpoledne - nejvíc nás zdržela zácpa v šíleném městě Pigeon Forge těsně před Great Smoky Mountains. Město vypadá jako jeden velký zábavní park a je tam narváno k prasknutí, auty i lidmi, covid-necovid. Spaní jsme měli rezervované v kempu Elkmont, kde se v podvečer procházeli divocí krocani (došlo nám, proč je typickým slavnostním jídlem - např. na Thanksgiving day - krocan... pravděpodobně se "v dávných dobách" procházeli všude). Děti hbitě postavily stan a během nezáživného vybalování jsme je poslali pro dřevo na večerní oheň. Za chvíli však byly zpátky s tím, že jim nějaká rangerka říkala, že nemají být v lese samy, protože tam může být medvěd.  Když se na stejné místo vydal o chvíli později Honza, opravdu medvěda potkal - ten se na něj ale jen zadíval a odběhl, takže Marta s Vašíkem, které tam Honza zavolal, už ho neviděli a hrozně toho litovali. Před setměním jsme se ještě vydali na vycházku k potůčku lemovanému neprostupným houštím rododendronů, připravili si nad ohněm smore's (to je ta americká pochoutka, kterou nás naučil Mr Spicuzza u Devil's lake) a vyslali děti spát. Mysleli jsem si, že je budeme brzy následovat, ale byli jsme pozváni k sousednímu ohni na drink. Naši sousedé byli Indové. Ukázalo se, že drinkem myslí whiskey s colou (Honza tvrdí, že whiskey byla 15 let stará, takže ji pil samotnou... jako jediný). K tomu rozbalili několik balíčků chipsů a různých dalších indických dobrůtek, takže jsem se po skromné večeři docela najedla. Nejstarší z nich byl majitel několika benzínek v Alabamě a jednoho motelu v Michiganu. V USA už je asi osm let, ženu a děti má ale v Indii - čeká, až dostane zelenou kartu a oni budou moct přijet za ním. Prý si s nimi ale každý den "zoomuje". Kromě něj byla u ohně jeho sestra a dva indičtí studenti techniky, jejichž snem je získat práci v Silicon Valley. Nepřipadali mi ale jako nějací snílci, kteří nestojí nohama na zemi  - prostě jen chtějí zkusit prorazit a buď se to povede nebo ne. Majitel benzínek v jejich životě figuruje asi trochu jako starší bratr, který na rozdíl od nich umí vařit (což je podstatné, chcete-li přežít) a ví, "jak to ve světě chodí". Musím říct, že jsem jejich odvahu a odhodlání opustit navždycky svoji zemi a zkusit štěstí jinde obdivovala... Spát jsme šli příjemně líznutí.

Druhý den ráno jsme vše sbalili a přesunuli se do kempu v Cades Cove - ten byl totiž výchozím místem našeho plánovaného třídenního puťáku. Po návratu z "divočiny" jsme v něm pak měli rezervované další dvě noci. I puťákové noclehy je potřeba si dopředu rezervovat - nemůžete totiž spát úplně kdekoliv, pouze na vyhrazených tábořištích. Okruh, který jsme vymysleli, měl ale první myslitelné tábořiště asi jen 3 míle od auta a další tábořiště zase bylo moc daleko. Rozhodli jsme se tedy udělat si před puťákem ještě výlet k vodopádu Abram Falls a teprve pak vyrazit do "skutečných" hor. Výlet k Abram Falls sice znamenal popojet ještě asi pět mil autem, ale to nám připadalo jako kousíček. To jsme ovšem nevěděli, že údolím vede pouze jednosměrná silnice (tzv. Cades Cove Loop), kterou lidé chápou jako vyhlídkovou trasu, takže se na ní jede neuvěřitelně pomalu, abyste měli čas se kochat pohledem okolo. K východišti trasy na Abram Falls jsme jeli hodinu. Cesta k vodopádům vede podél krásného potoka Abrams Creek, na němž údajně žije vydra. Protože Karlík je taky tak trochu vydra, museli jsme přislíbit, že na cestě zpět uděláme přestávku na hraní na kamenech v potoce. Než bys řekl švec, přebrodil se Karel přes celý (poměrně široký a prudký) potok na druhou stranu a vyšplhal tam na kládu, jejíž jeden konec byl na břehu a druhý ponořený ve vodě. Při cestě zpátku mu ale ujela noha a sletěl do vody, proud se ho snažil strhnout, ale on se naštěstí stihl zachytit klády rukama, a zůstal tak, než pro něj Honza doběhl. Voda nebyla hluboká, takže nešlo o život, ale kdyby ho proud strhl, určitě by to bylo mnohem nepříjemnější. Takhle vyvázl jen s odřeným břichem. Abrams Falls i celá trasa stojí za to, jen je tam hodně lidí, protože tam i zpět je to jen 5 mil. Takže jsme se dost těšili, až vyrazíme do divočiny. Projet druhou půlku Cades Cove Loop nám ale trvalo hodinu a půl a než jsme se pak na parkovišti v kempu přebalili, bylo pět hodin (chicagského času, tedy šest hodin zdejšího času). Nasadili jsme batohy a vyrazili vzhůru, opět podél potoka, tentokrát Anthony Creeku. Ačkoliv jsme šli docela ostrým tempem - děti krásně šlapaly, takže jsem byla ze všech nejpomalejší - přece jen se nám nepodařilo potřebné 3 míle ujít dřív, než padla tma. S baterkami to šlo o dost pomaleji - jednak terén nebyl úplně jednoduchý a kluci se taky trochu báli... a popravdě my taky - abychom tábořiště nepřešli. Naštěstí ale na tábořišti už stály dva stany jiných skupin, v nichž se svítilo, takže v 6:50 (chicagského času) jsme spokojeně odložili batohy, postavili stan, zavěsili jídlo a hygienické potřeby na strom kvůli medvědům (mají tu na to na tábořištích takové chytré "udělátko", takže není potřeba s sebou vláčet žádné "bearboxy"), navečeřeli se a šli spát... Protože se v pěti už moc nevejdeme do stanu (resp. možná bychom se vešli, ale já z toho mám "trauma" z dětství), musí Honza spát venku. První noc s ním spali venku i Marta s Václavem, dnes už toho ale měli dost, a tak spali ve stanu. 

Další den jsme vyrazili zase vzhůru na hřeben. Čekalo nás osm mil. V nižších polohách je les - obzvlášť kolem potoků - plný rododendronů, výše už rododendrony mizí a zůstávají jen nízké listnaté stromy a nějaké kytky. Na hřebeni jsou na některých místech dokonce holinky, ze kterých je krásný rozhled na severozápad do Tennesee i na jihovýchod do Severní Karolíny. Překvapilo nás, jak je hornatá. Kromě toho jsem celý den nevycházela z údivu, jak je to putování jednoduché - měla jsem trochu strach, jak sbalíme všechno jídlo a ještě teplé bundy pro děti (průměrná teplota v říjnu zde bývá přes den kolem 12°C, přes noc cca 4°C, ale my jsme měli štěstí - skoro celou dobu jsme přes den chodili v tričkách s krátkým rukávem) a jestli to všechno unesem. A taky jsem podvědomě počítala s tím, že bude potřeba pořád někoho motivovat k chůzi. Sbalili jsme se ale úplně bez problémů (Marta i Václav kromě svého oblečení nesli i nějaké společné jídlo, Karlík všem pláštěnky a jednu karimatku) a alespoň dva první dny nebylo potřeba motivovat vůbec nikoho. Naopak, Karel skákal jako kamzíček, jako by ani nevěděl, že jde, protože Václav mu celý den vykládal dračák. Ani večer a ráno nebyly nijak složité - večer se děti samostatně vrhaly na stavění stanu, ráno vstávaly s úsměvem na tváři, takže stačilo vykopat ze spacáku sebe. Pravda, třetí den už to tak úplně růžové nebylo, ale i tak byla radost s nimi putovat... Hřeben, po kterém jsme druhý den šli, je součástí trasy zvané Appalachian trail, která se táhne ze státu Main na severovýchodním pobřeží USA přes celé spojené státy až do Georgie a měří 2193 mil. Víme to od chlapíka, který spal ten den na stejném tábořišti jako my (Derick Knob). Měl za sebou už 2000 mil, denně ujde kolem 17 mil a celou trasu chce dokončit 5. listopadu (zvládl by to i dřív, ale chce si na pár dní zaskočit za přítelkyní). Čas od času teď na něj myslíme. Jmenuje se Spencer a před nedávnem vystoupil z armády, kde sloužil 10 let v ponorce. Zajímavá osobnost. Nějak mám pocit, že na lidi, kteří nemají žádné extra pevné vazby ani plány do budoucna, tu člověk narazí častěji než u nás. Na jednu stranu jim to dává obrovskou svobodu, na druhou stranu ta neukotvenost může leckoho lekat... ale je neleká. A nemám pocit, že by tu neukotvenost udržovali proto, aby měli stále možnost volby a nezavřeli si žádné dveře (jako to dělá spousta mladých lidí u nás) - tito lidé se volbám nevyhýbají, vstupují do dveří a zase z nich v pravý (nebo možná nepravý, kdo ví) čas vycházejí.

Třetí den jsme se vzbudili se svítáním, sbalili se a bez snídaně se vydali na cestu. Měli jsme totiž před sebou 15 mil - většinou z kopce - a nechtěli jsme zase zatmět. Vařili jsme asi až po hodině a půl chůze. Hřeben byl tak krásný, že se nám strašně nechtělo sestupovat, ale nedalo se nic dělat. Sestupovali jsme opět podél krásného divokého potoka plného vodopádů - Middle Prong Little River. Do jisté fáze jsme u něj byli sami, takže jsme se stihli vykoupat a pohrát si (jak kdo), níže už jsme potkávali skupinky až davy lidí, kteří si vyšli na procházku z parkoviště v údolí. Údolím vede široká prašná cesta pro auta, kterou bylo potřeba projít, než se naše trasa zanořila opět do lesa. Před úplným umořením nás zachránila další brodicí a koupací přestávka. Pak jsme se opět vydali vzhůru do lesů k našemu poslednímu puťákovému tábořišti u bezejmenného, ale vydatného potoka, v němž děti objevily raka. Večer u ohně jsme zpívali různé písně opěvující divoký západ. Během dne se totiž ukázalo, že u Karlíka fungují jako solidní náhražka dračáku, do kterého se už Vašíkovi nechtělo a s dospělými ho Karlík hrát nechce, protože to prý není dostatečně bojovné. Tentokrát jsme spali venku všichni.

Ráno jsme se plazili jako šneci - nějak nám došla energie. Nicméně do oběda jsme měli za sebou i posledních pět puťákových mil a ocitli se zase v kempu v Cades Cove. Celkem jsme na puťáku ušli 50 km a vystoupali (i sešli) 2200 m, na což jsme docela hrdí. Po obědě Honza vyrazil na protější hřeben (Rich Mountain), který vypadal z výhledů na Apalachian trailu lákavě. Já jsem měla v plánu s dětmi relaxovat někde na sluníčku - děti chtěly k potoku, já jsem chtěla na místo s výhledem, ideálně k nějaké chalupě, která tu zbyla po původních osadnících z 19. století - takových chalup totiž stojí v Cades Cove několik a když jsme kolem nich projížděli před pár dny autem, vypadaly zajímavě. Nakonec jsme zvládli obojí. Znamenalo to bohužel jít většinu času pěšky po Cades Cove Loop, kde se vedle nás sunula krokem nekonečná řada aut - ale borovice naštěstí voněly silněji než výfuky. Nejprve jsme došli k John Oliver Cabin, kde jsme si dali oběd, děti kreslily a já jsem si četla z brožurky moudra o zdejším údolí. Nejzajímavější byla část o chestnutech (což je nějaký druh kaštanu) - v 19. století se tady totiž lidi i zvířata každý podzim nadlábli chestnuty k prasknutí. Jedli je všichni - od medvědů až po veverky a díky nim byli na zimu pěkně tlustí. Lidé se vydávali do hor s celými rodinami a vozíky i na několik týdnů a sváželi chestnuty ve velkém. Pak ale z Evropy přišla nějaká choroba, která velkou část chestnutů zahubila a zvířata musela přejít na žaludy, které jsou hořčí a méně výživné. Navíc kvetou dříve než chestnuty, takže se občas stane, že květy na jaře pomrznou a zvířata mají na podzim smůlu - přežijí jen ta nejšikovnější, která si dokážou sehnat něco jiného. Hned po přečtení tohoto článku jsme uviděli na stromě veverku, jak trhá, loupá a žere jakýsi veliký ořech - chestnut to asi nebyl, ale i tak jsme ji pozorovali s obrovským napětím. Po cestě k potoku jsme pak potkali ještě pár srnek a když jsme si dosyta vyhráli, vydali jsme se zkratkou přes údolí na druhou část Cades Cove Loop, která nás zavedla zpět do tábora. Byl už podvečer, okolní hory byly krásně osvětlené a z lesů se vycházela napást celá stádečka jelenů. Když už nás silnice přestávala bavit a vypadalo to, že tábor je blízko, rozhodli jsme se odbočit po lesní cestě a zkusit, jestli náhodou nepovede správným směrem. Nevedla - zato jsme na ní narazili na medvěda (který tedy nebyl na ní, ale u ní) - k velké radosti dětí, které se už bály, že za celou dobu žádného neuvidí. Medvěd mě přiměl k rozhodnutí vrátit se zpátky na silnici a pokorně po ní dojít až do kempu. 

Poslední den ve Smoky Mountains jsme chtěli prozkoumat okolí hory Mount Le Conte, která leží v severovýchodnější části národního parku. V jejím těsném sousedství leží hora Cliff Top (1996 m.n.n), na niž vedou dvě trasy, každá z jiného údolí a obě (dle doporučení na internetu) měly stát zato. Honza nás tedy dovezl na začátek Alum Cave Trail a sám odjel do protějšího údolí na začátek Rainbow Falls Trailu. Po cestě jsme se ještě zastavovali ve Visitors centru, kde měli mít (podle vyprávění Lakshminých rodičů) nějaké brožurky pro děti, za jejichž vyplnění lze získat odznak rangera, o která Karlík velice stál, Vašík spíše stál a Martě to bylo ukradené. Bylo nám jasné, že je to trochu na poslední chvíli, ale do té doby jsme v žádném Visitors Centru nebyli a trochu jsme doufali, že když jsme strávili tři dny na puťáku, nebude pro nás vyplnění knížečky nic těžkého. Podmínky získání odznaku jsou ale koncipovány pro trochu jiný druh návětšvníků než jsme my - základem je projít trasu kolem centra dlouhou asi 1 míli, na níž nafotíte potřebné fotky (např. rangera, americkou vlajku, most, koš na odpadky chráněný proti medvědům atd.) a složíte báseň a i vyplnění knížečky vyžadovalo víc času, než jsme si mohli dovolit (pokud jsme chtěli stihnout vyšplhat na Cliff Top). Marta s Vašíkem tedy Karlíkovi slíbili, že mu doma vyrobí "odznak horala" za to, že spal v divočině, a svůj slib opravdu splnili. Karlík si knížečku vyplnil doma - je moc hezká, ale mám pocit, že pro nás je zbytečná - snaží se inspirovat děti k tomu, co dělají naše děti samy od sebe, tedy např. pozorovat různá zvířata, jakkoliv jsou malá. Výstup na Cliff Top nám dal docela zabrat, bylo to 8 kilometrů a 930 výškových metrů. Po cestě občas poprchávalo, občas nás obklopila mlha, o to překvapivější byly ale pohledy, když se mlha roztrhla. Na rozdíl od hřebene, kde jsme byli na puťáku, je Cliff Top skalnatější a někde je potřeba se přidržovat řetězů. V horních částech přechází listnatý les do lesa jehličnatého a podrost už netvoří rododendrony, ale pěkně huňatý mech. Pod vrcholem hory jsou chatky, v nichž se dá zřejmě přespat, a poněkud spletitá síť tras, kde se nám skoro podařilo zabloudit - což by znamenalo riziko, že mineme Honzu ... nutno říct, že ani jeden z nás neměl ve Smoky Mountains signál a že máme jen jedny klíče od auta, takže kdybychom se minuli, byl by to opravdu problém. Ale naštěstí jsme se neminuli a závěrečný výstup na vrchol už jsme podnikli všichni dohromady. Dolů jsme sestupovali "Honzovou" cestou Rainbow Falls Trail, jejímž největším lákadlem je vysoký, ale nepříliš vydatný vodopád. Nám se ale nejvíc líbila část, kdy jsme procházeli spáleným lesem (zřejmě od blesku). Poslední tři čtvrtě hodiny už jsme toho měli plné zuby, ale Honza se vytasil s písní "Jupí, čerte, jdi radši dál", která klukům připadala ohromně vtipná, a tak jsme se dostali k autu ještě za světla. Po cestě do kempu jsme museli na chvíli vyjet z parku a projet nechutně turistickým městem Gatlinburg, kde byla hlava na hlavě (většina bez roušek) a atrakce na atrakci. K ránu začalo lít, takže jsme mokré věci naházeli do auta, ale než jsme stačili vyjet, pršet přestalo. Uvařili jsme tedy ještě kaši, abychom měli dost sil na desetihodinové poslouchání Harryho Pottera (a Honza samozřejmě na řízení). Do Evanstonu jsme dorazili k večeru, ukrutně špinaví, trochu mokří, ale ohromně spokojení... (A Harry nás natolik chytl, že ho "musíme" doposlouchat - Honza teď umývá nádobí a dělá další jednotvárné činnosti zásadně se sluchátky na uších.)

12. - 16. 10. aneb stříhání - třídní schůzky - různá virtuální i skutečná setkání

Tento týden píšu opět já, Honza, protože zítra odjíždíme na týden pryč a nestíháme. Takže s Petrou sedíme oba u jednoho stolu a bušíme do počítačů. Ona píše předchozí zápis a já tento a u toho se hloupě hádáme. Zítra brzy ráno nasedáme do auta (které je už teď nacpané k prasknutí) a vyrážíme do Great Smoky Mountains National Park kempovat a toulat se po lesích.

V tomto týdnu se toho zas tak moc nestalo, ale něco přeci jen. Budu to psát trochu na přeskáčku. Byli jsme se ostříhat (tedy kromě Marty, a Petře jen zastřihli ofinu). Do nedalekého kadeřnictví jsme se museli objednat na přesný čas po internetu. Stříhali tam takoví obrovští černoši, samí chlapi. Já jsem byl ve středu, asi půl hodiny po mě jezdil asi 20 různými elektrickými stříhacími strojky a nakonec zhruba desetkrát střihl nůžkami. Petra šla s kluky v sobotu. Ostříhaní jsme pěkně a byl to i zajímavý zážitek.

 

Přes celý týdne probíhaly pozdě odpoledne zoom hovory učitelů s rodiči, takové třídní schůzky jeden na jednoho. V úterý to měli kluci. To bylo trochu jednodušší, protože je má většinu času jen jeden učitel/učitelka. Poslouchali jsme oba, já i Petra. Oba učitelé nám ukázali tabulky, kde bylo u jednotlivých kritérií napsáno, jestli to dítěti jde, nebo potřebuje více cvičit. Zdálo se mi, že Václavovi jde škola perfektně a ztrácí pouze kvůli angličtině. Co se týče Karla, tam se divím, že je pan učitel vůbec schopen něco hodnotit. Ale zhodnotil a sice to nebylo úžasné, ale špatné také ne. Mimochodem, Karel se teď s Petrou učí číst a psát písmena. Nejsem žádný vzdělávací expert, ale zdá se mi, že by to ještě klidně mohlo rok počkat. Ve středu pak bylo setkání tří Martiných učitelů s Petrou. K dalším učitelům se už Petra nestihla zapsat, bylo tam plno. Všichni tři Martu chválili, že je hodně aktivní a ptá se.

Ve středu byla domluvena další schůzka s rodinou od Lakhsmi, to je ta sympatická holka od Václava za třídy. Tentokrát jsem s nimi do parku šel i já. Přišlo mi, že děti se k sobě moc nemají, spíš se musí trochu nutit. S rodiči to ale bylo příjemné, celou dobu jsme si povídali o rodinách, kamarádech, cestování a dalších nehlubokých ale celkem zajímavých tématech. Ve čtvrtek bylo setkání rodin od Karla ze školy v parku. Kájův pan učitel rozeslal těm co chtěli, kontakty na ostatní rodiče. Díky tomu se samovolně zorganizovaly čtvrteční setkání, a tento čtvrtek tam přišlo alespoň 8 rodin. Já jsem nešel, takže o tom nic nevím. Z Petřiných zpráv jsem pochopil, že ona se tam cítila trochu mimo. Třeba se to časem zlepší, tyto setkání mají být každý čtvrtek.

Protože toho učitelé tento týden kvůli těm třídním schůzkám měli hodně, tak v pátek nebyla škola. Původně chtěla Petra s dětmi vyjet na nějakou farmu v okolí a nasbírat dýně, ale vstali hrozně pozdě a rozhodli se místo toho věnovat den přípravě kostýmů na Halloween. Všichni se už těšíme, spousta domů v okolí má nádhernou výzdobu a nás mrzí, že také nemáme dvorek, který bychom si vyzdobili. Kostýmy jdou koupit všude, ale nejsou úplně levné. Tak se Petra s dětmi rozhodla něco vyrobit. Na internetu našli různé návody a děti si vybraly mozkomora, pavouka a netopýra. Můžete hádat kdo koho. Potom vyrazili nakupovat látky a další potřebné vybavení a asi to vůbec nebylo jednoduché. Navštívili několik obchodů a večer se konečně vrátili se vším potřebným. Už jim chybí jen drát a celé to spojit dohromady.

Já jsem byl v pátek v práci. Ráno jsem měl seminář, na kterém jsem 50 minut přednášel po zoomu studentům University v Minnesotě. Požádal mě o to kolega Jia-Liang Le, se kterým se známe už od našeho prvního pobytu tady před 11 roky. Také jsme ho dvakrát navštívili v Minneapolis. Celkem jsem na to nadával, protože příprava mě stála strašně času. Nakonec to ale bylo příjemné. Těžko říct, co si o tom myslelo publikum, neboť získat nějakou zpětnou vazbu na zoomu je zcela nemožné. V podvečer jsem pak měl, opět po zoomu, asi dvouhodinovou diskuzi u piva s dvěma kamarády z Čech, Jirkou a Víťou. Kvůli mně byli vzhůru asi do půl druhé ráno. Jedno z hlavních témat byl koronavirus v Čechách. Sledujeme tady ty čísla s velkou obavou. Spousta našich známých doma je už nakažená. Ani si neumíme představit, jaké to bude mít dlouhodobé následky. Přejeme Vám všem v Čechách pevné zdraví. Možná se to rychle přežene, ale zatím se nám z těch čísel zdá, že jsme pouze na začátku velmi náročného období.

V pátek večer jsme byli opět pozvaní na večeři a společné modlitby k Thawivann, ale tentokrát jsme odmítli. Už toho bylo na nás moc. Kluci, kterým se tam většinou moc nechce, se však tentokrát strašně těšili, protože si minule mohli hrát se samojezdícími vláčky na baterie. Takže byli dost naštvaní, že se nešlo. Celá sobota padla na přípravy k puťáku. Marta se ale domluvila s jednou holkou ze školy (iniciativně jí sama napsala e-mail a navrhla vyjížďku na kole), a tak jsem s ní odpoledne běžel ke škole, kde jsem ji zanechal. Zvládla se pak sama vrátit v pořádku domů a zdála se mi nadšená. Asi si perfektně popovídaly, na kole jely kolem řeky k obchodu, kde si koupily horkou čokoládu a zase jely zpět. Doufáme s Petrou, že by to třeba mohlo přerůst v nějaké dlouhodobější kamarádství. Ta kamarádka se jmenuje Gemma, snad o ní časem ještě napíšeme.

Poslední téma jsou naše krize. Začnu Petřinou krizí, na kterou jsem už úplně zapomněl. Petra mi teď přes stůl tvrdí, že měla krizi v úterý. Že už toho na ni bylo hrozně moc a přestávala to zvládat. A prý jsem ji zachránil, protože jsem přišel domů a vzal děti do parku. Škoda, že si to své hrdinství už skoro nevybavuji. Moje krize byla pracovní. Měl jsem pocit, že mi tady práce celkem jde. Odvozuji tady nějaké, na mě hodně složité rovnice a práci jsem v pondělí dodělal. Ve středu jsem měl virtuální schůzku s Gianlucou (tím profesorem, co jsem k němu jel) a velmi rychle se ukázalo, že to mám špatně. Přehlédl jsem písmenka, U jsem považoval za V. Takže to teď musím předělat. Mělo by to jít, ale znamená to ještě hodně přemýšlění, přepsání osmi stránek výpočtů a hlavně musím nějak napravit svou reputaci. Ačkoliv Gianluca byl i přesto spokojený, já jsem se styděl a moje sebevědomí se propadlo do hlubin.

Málem bych zapomněl, já jsem měl tento týden narozeniny a Petra oslavila svůj další rok už v minulém týdnu. Děkujeme za přání a dárky.

5. - 11. 10. 2020 aneb Krásný podzim - Izraelci - Karlíkovi spolužáci - apple picking - nákupy - neděle - Honzova práce aj.

 

 Během tohoto týdne se nic zásadního nestalo, ovšem o to víc se mohla projevit pravdivost přísloví "stokrát nic umořilo osla". Ale k tomu se dostanu až za chvíli.

 Začnu něčím pozitivním - je tady opravdu krásný podzim. Stromy tu hýří barvami - obvykle je vršek červený, prostředek žlutý a spodek zelený (což neumím biologicky vysvětlit, protože jsem si myslela, že chlorofil přestává být "aktivní" díky nižšímu množství dopadajícího světla - a to by přece mělo méně dopadat na listy dole než na ty nahoře. Uměl byste to někdo zdůvodnit?) Při jedné z procházek Marta prohlásila, že bychom vždycky mohli strávit podzim tady a zbytek roku u nás v ČR.

Pokud si vzpomínáte na všechny smluvené schůzky, které vznikly z naší snahy jet s někým kempovat, možná jste si všimli, že jednu z nich jsme v předchozích týdnech ještě nepodnikli. S Izraelci, kteří bydlí ve vedlejším domě (který patří také univerzitě), jsme se sešli v pondělí na hřišti. Mají tři děti ve věku 7, 5 a 2 roky, což by nemuselo být špatné, ale myslím, že z toho nic moc nebude. Jednak jsou hodně aktivní, takže moc nemají čas a mají spoustu svých kontaktů takže žádné další už asi vytvářet nepotřebují, jednak si děti úplně nesedly... možná to bylo tím, že nejstarší kluk Shalev potkal v parku kamarády ze školy, s nimiž se bavil rychle, a Marta s Václavem byli logicky out. Jediná jiskřička přeskočila při hovoru o minecraftu - ale to bylo až těsně před koncem. S maminkou se ale povídalo pěkně. Mají to opačně než my - ona je jako postdoc na univerzitě, manžel je doma (loni pracoval ve skvělé firmě, ale ta během koronaviru zkrachovala, tak přešel do jiné a ta taky zkrachovala... a pak nastala distanční výuka, takže stejně někdo musel koordinovat děti). Původně tu měli být dva roky, ale rádi by to prodloužili, protože je v Izraeli trochu štvou některé zvyklosti - např. to, že ortodoxní Židé nejen že nemusejí do armády, ale nemusejí ani odvádět daně... a v současné době je jich už 17%, protože mají hodně dětí. 

Ve čtvrtek jsme se potkali se spolužáky z Karlíkovy třídy. Pan učitel totiž zinicioval vzájemnou výměnu mailů všech rodičů, kteří o to mají zájem (což byli všichni až na jedny). V této skupině pak vzešel nápad na pravidelné setkávání v parku (což všichni považují za covid - bezpečnou variantu), a tohle byl první pokus. Některé děti se chytily hned, některé později a Karlík skoro vůbec - když je tam hodně lidí, je pro každého jednodušší hrát si s někým, kdo mu rozumí. Myslím, že pro Karla by nejlepší strategií bylo nemluvit, ale být pořád poblíž "centra dění" - houpat se na stejných houpačkách, ručkovat na stejných prolízkách atd. To je ale nad jeho síly, takže většinou po chvilce uteče někam do svého koutku, kde si může v klidu hrát s imaginárními parťáky či protivníky. Asi po hodině ale nastala chvilka, kdy se povedl drobný kontakt, a to když děti odešly z hřiště na travnatý kopeček, kde válely sudy. To byla "strangers friendly" aktivita, do které se mohl zapojit i Karel. Děti z Karlíkovy třídy jsou hodně mezinárodní, rodiče jsou Čínani, Němci, Poláci, Brazilci, Skotové a tu a tam se najde i nějaký rodilý Američan. Taky máme ve třídě rodinu se dvěma tatínky (a žádnou maminkou), kteří mají dvojčata a vypadají moc příjemně.

 Jedna z aktivit, které navrhoval pan učitel Spicuzza rodičům ze své třídy, bylo "apple picking" neboli sbírání jablek. To je tady na podzim velmi populární volnočasovou aktivitou - vyjedete na nějakou "venkovskou" farmu, zaplatíte si vstupné a zažijete "autentický" život farmáře. Rozhodli jsme se jet na co nejbližší farmu, která ovšem není v Illinois, ale ve Wisconsinu, asi hodinu jízdy. Vstupné si musí zaplatit každý člen výpravy zvlášť a závisí na velikosti taštičky, do které chcete trhat. Nejlevnější taštička stojí 15 dolarů a vejde se do ní asi 8 jablek (jako správní hamouni jsme jich tam narvali 10). Velikosti  taštiček pak vzrůstají mnohem rychleji než jejich cena, ale protože jsme byli v šoku z celkové částky, kterou na farmě naše pětičlenná rodina zanechá, koupili jsme tři nejmenší a dvě o trochu větší (stejně bychom asi více jablek v našem teplém bytě neuskladnili). Od pokladny jsme odcházeli dost znechucení. Jakmile jsme se ale dostali do sadu, byla to nádhera. Sad je obrovský, takže se tam návštěvníci dobře rozprostřou, a má aspoň 30 odrůd jablek. Všechny jsou popsané na zadní straně mapky, kterou dostanete při vstupu. Každou odrůdu, která nám připadala z popisu aspoň trochu zajímavá, jsme ochutnali (což se možná nesmí, ale měli jsme pocit, že na to máme za ty peníze nárok) a rozhodli se, jestli ji berem nebo ne.  Teď tedy víme, že "the best" jsou: Golden Delicious, Golden Supreme, Honey Crisp, Snow Sweet (vyšlechtěno na univerzitě v Minnesotě) a Gala. V nejzazším bodě sadu Karlík zatoužil jet zpátky na vozíku taženém traktůrkem (což bylo v ceně taštiček), takže našemu autentickému zážitku už nic nechybělo.

Po cestě zpátky z farmy jsme měli v plánu zajet do outlet centra plného obchodů se slevami (zabírají tři veliká "náměstí" vedle sebe), protože potřebujeme nějaké zimní vybavení. Chystáme se totiž na týden do Smoky Mountains National Park, což jsou hory vysoké asi jako Jeseníky, kde může být v druhé půlce října už pěkná zima. V korona-době může být v každém obchodě jen omezené množství lidí, takže je potřeba si nejprve vystát venku někdy docela dlouhou frontu. Ze začátku jsme měli pocit, že nejsme moc úspěšní, ale nakonec jsme tam koupili jednu zimní bundu, jedny pohorky, dvoje šusťáky, šestery kalhoty, dvoje šaty, tři trička, troje tlusté ponožky a jednu mikinu a nechali jsme tam neuvěřitelné množství peněz. (Když to Honza sečetl s ranními jablky a večerním nákupem, protáčely se mu z toho panenky.)

V neděli jsme byli v kostele (poprvé i s Honzou, protože Gianlucu pořád bolí rameno a nemůže na kolo) a pak jsme jeli s Cusatisovými místo minulého týdne grilovat. Jídlo se - řekla bych - velmi vydařilo, konverzace byla celkem fajn a jejich kluci byli o něco méně odtažití než minule. Nakonec Gianluca navrhl, že si zahrajem fotbal (který on na rozdíl od svých synů miluje - a navíc kopat se dá i se špatným ramenem), do kterého se zapojili úplně všichni, kromě Clary a mě - my jsme totiž nutně musely fotografovat. Vrátili jsme se domů před čtvrtou a čekalo nás něco nevídaného - volné odpoledne. Byl to moc příjemný víkend.

Honza byl tenhle týden nadšený z práce, která ho bavila a postupovala vpřed, i když ne tak rychle, jak by očekával. (Možná stojí za zmínku, že už na začátku září říkal, že i kdyby ten rok nebyl k ničemu jinému než k tomu, co se do té doby naučil, stálo by to za to.) Tento optimismus ale během následujícího týdne vyprchal, neboť si Honza našel ve své práci chybu, která byla jako na potvoru úplně na začátku všech jeho úvah... takže teď by dle svého vyjádření potřeboval pracovat tři měsíce v kuse aby to dohnal a ne s námi pořád někam jezdit. Celkem ho chápu, protože kromě výše zmíněných aktivit jsme se ještě ve středu potkali na chvíli s Patrizií a v pátek odpoledne jsme byli na dvě hodiny v Ryerson area (bylo krááásně a "volání divočiny" nešlo odolat) a na "ejmenovací" večeři u Thawivann (kam je potřeba něco upéct nebo uvařit). Všechny tyhle akce byly fajn, ale nějak se to sečetlo a vyústilo v moji i jeho krizi, která však patří až do dalšího týdne...

28. 9. - 4.10. 2020 aneb Škola I,II,III,IV - plná moc - Elias a Brook - Lakshmi - Indiana Dunes - neděle

 

 

 

 Tento týden jsme zahájili tím, že v pondělí (28. 9.) nebyla škola. Nebylo to však díky svatému Václavovi, ale díky židovskému svátku Jom kipur - nejsvětějšímu dni v roce (tzv. Den smíření - památka dne, kdy Bůh odpustil Židům zhotovení zlatého telete). Hodně studentů i učitelů z našeho školského okrsku je totiž židovského vyznání a stejně v tento den nikdy nechodili do školy, a tak je prý praktičtější vyučování v tento den rovnou zrušit. Bylo to příjemné - a klidně by to tak mohlo zůstat každý týden. 

 Na školu si už ale všichni začínáme zvykat - tedy kromě Karlíka. Tomu se do zoomů většinou nechce a když není "pod dozorem", většinou neposlouchá pana učitele, ale bojuje s virtuálními nepřáteli zcela mimo dosah obrazovky i veškerého vzdělávacího působení. Když nemá zoomy, má spoustu úkolů, které musí dělat se mnou (díky tomu, že neumí anglicky - jinak je systém na iPadu uzpůsoben tak, aby ho zvládly pokud možno i malé děti). Nejvíc času během dne tedy trávím s ním. 

 Naštěstí Marta i Václav jsou během vyučování hodně samostatní a většinu dne se obejdou beze mě... ne že by tomu, co se děje, úplně rozuměli, ale už si našli cesty, jak zjistit, co se po nich chce - alespoň u věcí, které mají odevzdat: Václav má domluvené s paní učitelkou, že jí dá vědět vždycky, když neví, co se po něm chce, a ona si ho pak vezme do tzv. "breakout room" (virtuální místnost, do které je možné "odejít" z hlavní skupiny), kde mu to znovu vysvětlí, případně použije google translator. Nejnáročnější jsou pro něj videa a čtení delších složitějších textů - to děláme spolu. Taky si musel hodně zvykat na to, jak tu funguje "čtení" a "psaní". V rámci čtení se teď děti soustředí na charakteristiky hlavních postav a na jejich vlastnosti: prvně měly psát jen pocity - "happy", "sad", "angry", teď jsou vedeny k tomu, aby nepojmenovávaly jen lokální pocity, ale celoživotní vlastnosti. Taky si začínají všímat toho, jak se postava během textu vyvíjí a jaké jsou její motivace. Vše mají zachycovat do tzv. "stop and jots" a podložit to ukázkami z textu. Václavův problém je, že anglické knížky, které čte, jsou určené mladším dětem a jsou tedy hodně jednoduché a soustředěné na příběh. Postavy v nich skoro žádné vlastnosti nemají, a pokud ano, rozhodně se nevyvíjí. Vyřešili jsme to ale šalamounsky: “stop and jots” si píše z českého Harryho Pottera a anglickou knížku čte prostě jen tak. V psaní zase píšou příběhy - začali tím, co se jim skutečně stalo, pokračují vymyšlenými příběhy, v nichž se soustředí na to, aby to bylo odvyprávěno pořádně dramaticky. Pravidlo zní soustředit se na barvitý popis pohybu postav (přiběhl, přiskočil, loudal se, … místo přišel) a na dialogy. Docela zírám, jak moc tyhle jednoduché rady pomůžou. A vlastně mě udivuje, že mi to nikdo nikdy ve škole neřekl… ale vím, že naši studenti teď mají slohu daleko víc, než jsme měli my, tak možná, že už se to dozvídají taky.

Martina strategie je fotit slidy, které učitelé promítají, aby se k nim pak mohla vrátit a přeložit si je. Většinou se to týká "science" a "social studies", zbytek jakž takž chytá v hodině. Nevím, jak děti, ale já jsem se toho z jejich úkolů už spoustu naučila: např. o americké politice - tj. pravomocech prezidenta, vlády, parlamentu a nejvyššího soudu, o americkém volebním systému atd.

Část úterý a středy jsem strávila sháněním úředního podpisu plné moci, kterou chci poslat rodičům, aby mi mohli vyzvednout řidičák. V Brně na úřadě potřebují, aby byla plná moc v češtině, rozhodně to nesmí být např. oficiální překlad plné moci psané v angličtině. Zde naopak ověřují pouze podpisy pod dokumenty, které jsou v angličtině, pod cizojazyčný dokument své razítko rozhodně nedají, i kdyby dostali oficiální překlad do angličtiny. Trochu patová situace. Naštěstí v Chicagu je český konzulát, takže stačila hodina cesty tam a hodina cesty zpět (a několik desítek minut čekání ve frontách na poště) a plná moc mohla spokojeně odcestovat do Brna. Šla jako “priority expres mail”, tak doufám, že dorazí.

Ve středu odpoledne jsme měli domluvenou schůzku s Karlíkovým spolužákem Eliasem a jeho maminkou Patrizií. Ti vzali s sebou do parku ještě spolužačku Brook a její maminku Susan. Karlíkovi se do vzájemné komunikace moc nechtělo, snažil se tedy předstírat, že si vystačí sám. Zároveň ho ale trápilo, když si Elias přestal hrát s ním a začal si hrát s Brook, se kterou se bez problémů domluví. Nakonec se do toho vložila Marta s Vašíkem, kteří jsou - navzdory své bídné angličtině - pro malé děti hvězdy - a zorganizovali tam docela dobrou honičku, do níž kromě všech výše zmíněných dětí zapojili ještě mladší sestru od Brook a jednu úplně cizí holčičku... a pak si k mému údivu parádně popovídali s babičkou této neznámé holčičky, ze které se vyklubala Polka. (Babička mi pak přišla říct, že mám “wonderful children”, čímž mi udělala radost.)

Na pátek jsme měli pro změnu smluvenou schůzku s Vašíkovou spolužačkou Lakshmi. Šli jsme s celou jejich rodinou do parku, kde se Marta s Václavem nejprve pokoušeli zorganizovat naši verzi baseballu, která se moc neujala, pak se ale iniciativy chopila Lakshmi, odešli jsme do jiného parku a tam se hrála hra “Wooden chips”, což je zdejší verze “Sto padesát žižli žoule”, jak jsme této hře říkali v dětství my. Jeden člověk má zavřené oči a snaží chytit ostatní, kteří pobíhají po prolízkách. Pokud se někdo rozhodne slézt z prolízek na zem (která je tu pokryta dřevěnými odřezky) a hledající řekne “wooden chips”, přechází baba na toho, kdo byl zrovna na zemi. Jinak se hraje tak dlouho, dokud hledající někoho nechytí. Já jsem si mezitím stihla docela dobře popovídat s Laksmininými rodiči - Barbarou a Pankajem - kteří oba učí na střední škole (angličtinu a dějepis). Bylo na nich v dobrém smyslu poznat, že jsou (američtí) učitelé, protože se celou dobu snažili, aby rozhovor neváznul a hodně se zajímali, jestli nepotřebujeme s něčím poradit, jak zvládáme školu a tak. Bylo to příjemné a docela jsem se divila, že se mi dařilo odpovídat celkem plynule a (podle mě) smysluplně... Vypozorovala jsem zajímavou věc - když se bavím s Američany, mluvím mnohem líp, než když se bavím např. s Patrizií z našeho domu. Američané mi totiž nahrávají slovíčka, např. tím, jak formulují otázku apod. S Patrizií musím všechno vymyslet sama, případně něco nahrát jí, a jde mi to bídně. Po cestě domů už se trošku osmělily i děti a bavily se s Laksmi a její sestrou o knížkách. Karlík se tentokrát neúčastnil, ani rozhovoru (což je samozřejmé), ani hry a střílel si opodál ze svých virtuálních zbraní.

V sobotu jsme se vydali do národního parku Indiana Dunes (před 10 lety to byl pouze “state park”). Jak název napovídá, jde o písečné duny na břehu Michiganského jezera v Indianě. Bylo to fajn, ale už jsme tu byli několikrát, takže nás to ani nepřekvapilo. Jediné, čeho jsme si minule nevšimli, jsou spousty zcela ideálních kamenů na žabky - takových, že se odrazí od hladiny i tehdy, když je házím já. Večer pak děti dostaly "záchvat šití" a ušili všem svým plyšákům oblečky.

V neděli jel Honza s Gianlucou Cusatisem na kolo (jeli už v 8, kdy byla ještě strašlivá zima) a já s dětmi jsem šla do kostela - poprvé do vnitřních prostor (předtím jsme byli vždy na zahradě). Honza říká, že pro něj je stav mysli při jízdě na kole podobný tomu, co já chápu jako modlitbu, takže jsme vlastně měli stejný program. (Nevím ovšem, jestli to platí i pro situace, kdy se Honza žene za rychlejšími cyklisty.) Odpoledne jsme měli jít s Cusatisovými grilovat. Gianluca ale na dopolední vyjížďce spadl, pohmoždil si rameno a musel zavolat ženě, aby ho odvezla k doktorovi (naštěstí to není nic vážného, ale asi to hodně bolí). Před námi tedy vyvstalo volné odpoledne. Vyjeli jsme si znovu do Ryerson lesa (30 minut jízdy), kde minule děti objevily skvělý strom, ale my jsme jim “nedali dost času, aby si pohrály”. Tentokrát si s sebou vzal Honza práci a já Martin iPad a přenosnou klávesnici na psaní blogu, takže děti měly na hraní skoro dvě hodiny (dokud jsme úplně nezrmzli), a asi si to parádně užily… Docela mě překvapuje, že si teď tady zase krásně hrají, lépe než dřív - v Brně si už Marta připadala na klučičí hraní velká a tady ze začátku taky. Teď se z ní ale klidně na dvě hodiny stane "hraničář", případně "horal" (který nesmí šlápnout z větve na zem, protože ta představuje zamrzlé moře, na němž by se probořil led) a vůbec ji to netrápí. Jsem za to vděčná - její přítomnost ve hře totiž výrazně snižuje míru konfliktů. A myslím, že nakonec i ona sama je spokojenější, než kdyby byla pořád "velká", a tudíž sama.

P.S.: Konečně z Amazonu dorazila žitná mouka, a já jsem se mohla pustit do chleba podle Grigoriho receptu. Byl skvělej, takže teď peču tak třikrát týdně. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

21. - 27. 9. 2020 aneb Řidičák II - výuka napříč kontinenty - test na covid - shánění kamarádů - víkend v Devil's lake state park

 

Tentokrát začnu popisem "akce řidičák", který Honza načal minulý týden. Nejbližší možný termín po sobotním neúspěšném pokusu byl v úterý (v pondělí totiž podobně jako v sobotu neberou nikoho, kdo žádá o řidičák poprvé). Rozhodla jsem se být na místě již v 5 hodin ráno, a získala jsem tak ve frontě skvělé čtvrté místo. (Dovezl mě Honza - který pak odjel autobusem. Auto jsem totiž potřebovala já na zkušební jízdu a bylo potřeba, aby byl někdo doma s dětmi na začátek školy - je ilegální nechat je doma samotné a učitelé se v žádném případě nesmějí dozvědět, že se něco takového děje.) Od Thawivann jsem měla půjčenou židličku a od Marty čtečku, a tak mi čas do 7:30, kdy úřad otevřeli, utekl celkem pěkně. Vpuštěna jsem byla téměř ihned po otevření, podstoupila jsem focení a zanedlouho se dostala i k přepážce s úřednicí. Ta prozkoumala všechny moje úřední dokumenty a s politováním mi oznámila, že o řidičák mohou žádat pouze ti, kteří mají vízum platné minimálně 12 měsíců a moje vízum je pouze na 11 měsíců a 16 dní, takže bohužel... Začala jsem smlouvat, ale přivedla si posilu. Ptala jsem se, co tedy můžu dělat, abych mohla řídit - prý můžu zkusit zažádat o přidělení "social security number" (doma jsem to pak zkoumala a potřebovala bych k tomu nejprve získat dokument, jehož vystavení trvá 3-5 měsíců, a teprve pak bych mohla požádat o přidělení social security number, jehož vystavení by jistě trvalo taky několik měsíců). Na přímou otázku, zda tedy neexistuje žádná jiná cesta, jak bych mohla řídit, mi paní řekla, že řídit samozřejmě můžu, ale ne legálně. Za deset minut od vstupu do budovy jsem tedy byla zase venku, volala jsem Honzovi a ten mi řekl, že den předtím se přesně na tento problém ptal na informačním lince a ať tam ještě zkusím zavolat. Zavolala jsem - řekli mi, že řidičák získat můžu, a ať požádám o slyšení u manažera. Šla jsem tedy znovu dovnitř, požádala o slyšení manažera (a rozlítila tím paní, která mi předtím řekla, že to nejde). Ten mi ovšem jen velmi slušně a s předstíranou účastí vysvětlil, že taková jsou prostě pravidla a dal mi je vytištěná (na památku). A přidal vysvětlení, že na informační lince často spoustu věcí neví. Podle toho, co jsem slyšela kolem sebe, jsou tam podobné případy na denním pořádku - spoustě lidí tam chyběl nějaký dokument... Vyšla jsem tedy na parkoviště, odemkla auto a nelegálně odjela domů... a docela jsem si tu ilegalitu užila. (Představa, že by pro mě Honza jel hodinu MHD, aby mě pak mohl odvézt zpět, mi přišla jako zbytečné mrhání silami a časem.) Doma jsem se rozhodla, že zkusím poslat do Brna plnou moc, aby mi rodiče mohli vyzvednout a poslat můj český řidičák, který je zde sice neplatný, ale obyčejní policajti to neví, takže alespoň na cesty do obchodu, do botanické zahrady apod. bych si s ním troufla. Nějak mi totiž ta závislost na Honzovi nevyhovuje - kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že řidičák nepotřebuju, protože přece bude řídit manžel. Potřebuju - protože jak jsem si jednou zvykla být nezávislá, hrozně mě rozčiluje, když by to najednou mělo být jinak... O tom, jak se zde pořizuje úředně ověřená plná moc, napíšu příště.

 

Úterní a středeční večer jsem věnovala přípravě na výuku. Jak už Honza minule naznačil, domluvila jsem si totiž učení na dálku. Respektive napsali mi rodiče dvou mých bývalých studentek (sester), jestli bych nechtěla učit matematiku jejich nejmladšího syna Pavlíka, který má domácí výuku. Obě holky i rodiče jsou moc fajn a Pavlíka jsem už trošku znala jednak ze dvou logických her, pořádaných jeho rodiči, jednak z jarních "zoomových" hodin, které jsem dělala pro třídu jeho sestry a kterých se on nadšeně účastnil (mnohem nadšeněji než ti, jimž ty hodiny byly určeny). A tak jsem jim řekla, že to zkusím - ale že to bude "s ručením omezeným", protože nevím, jestli to při "remote-learningu" našich vlastních dětí budu zvládat. První dvě hodiny proběhly ve čtvrtek a pátek ráno (pro mě ve vraždený čas 6:30... což je ale vzhledem k časovému posunu jediná možná doba) a docela to šlo, tak uvidíme, jak se to vyvine dál.

Honza ve čtvrtek absolvoval test na COVID - museli jej podstoupit všichni zaměstnanci i studenti univerzity. Šlo to jako na drátkách - výtěr z nosu si prováděl každý sám, vzorek uložil do pytlíčku a pytlíček vložil do košíčku, se kterým obcházel nějaký zaměstnanec. Honza z toho měl velký zážitek - naštěstí s negativním výsledkem.

V pátek po škole jsme chtěli vyrazit kempovat do státního parku Devil's lake ve Wisconsinu. Doporučili nám ho Thawivanniny děti, když jsme u nich byli v neděli na večeři. Hned večer jsme si pak chtěli zarezervovat místo v kempu a byli jsme nemile překvapeni, že už bylo všechno obsazeno. Po hodině zkoumání jiných možností přírodního vyžití se náhle dvě místa v kempu uvolnila - bylo ovšem potřeba rezervovat buď obě dvě, nebo nic, protože šlo o tzv. "double-site". Ze začátku jsme váhali, ale nakonec nám došlo, že double-site je spíš výhoda - alespoň můžeme pozvat někoho z kamarádů, kterým jinak (díky zákazu návštěv v našem univerzitním bydlení) nemáme moc co nabídnout. Začali jsme Gianlucou Cusatisem, ale nemohl, Thawivann ani žádné její děti taky ne, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme napsat Karlíkovu panu učiteli a Vašíkově paní učitelce, jestli by nerozeslali pozvánku na kempování rodičům spolužáků našich kluků. Martiným učitelům jsme nepsali, protože bychom ji tím přece strašně ztrapnili. Následující den mi odepsala maminka Karlíkova spolužáka Eliase (to je náhoda!), že kempovat nepojedou, ale že by se s námi rádi potkali během dalšího týdne v parku. Skvělé! A protože Vašíkova paní učitelka se zdráhala rozeslat email s tím, že by nejprve potřebovala svolení paní ředitelky, rozhodli jsme se jednat na vlastní pěst a zaťukat u domu, o kterém si myslíme, že tam bydlí Vašíkova spolužačkou Lakshmi. Mysleli jsme si to správně, bohužel na víkend už měla taky jiný program - ale vyměnili jsme si kontakty a smluvili si také schůzku na další týden. Kromě toho jsme udělali “nábor” v našem univerzitním bydlení, ze kterého vyšla další schůzka na příští týden… (Marta si z nás dělá už od začátku legraci, že prý chceme po celém Evanstonu vylepovat plakáty “Sháníme kamarády - nabízíme 5 dolarů!” Možná, že po téhle akci to už nebude potřeba.)

Když už to vypadalo, že s námi nikdo nepojede, ozval se nám Karlíkův pan učitel, že pokud máme stále místo, on by jel. Potkali jsme se až v kempu, kam jsme přijeli už za tmy, takže jsme byli rádi, že on už do té doby zapálil oheň a měl s sebou supervýkonnou lampu, za jejíhož svitu se věci hledaly o něco lépe než při baterkách. Po obligátní bramborové kaši s klobásou nabídl našim dětem, že je naučí dělat “s'more”. Je to sladký “sendvič” skládající se ze dvou sušenek, mezi něž se vloží tenký kousek mléčné čokolády a opečený marshmallow bonbón (ten musí začít hořet, aby byl řádně teplý a rozpustil čokoládu). Celá věc je hrozně sladká a lepivá a jak ji prý jednou ochutnáte, chcete víc (Some MORE), a proto se tomu říká “s'more”. (Nutno říct, že další večer se děti ptaly, jestli budeme zase dělat “s'mores”, takže doprovodná historka je pravdivá.) V sobotu jsme podnikli výlet kolem samotného jezera Devil's lake. Cesta šla částečně po skalách, ze kterých jsou moc pěkné výhledy na jezero i na hejna neznámých ptáků kroužících nad ním, částečně kolem jezera, ve kterém se zas dalo dobře brouzdat a házet žabky. Pan učitel Spicuzza byl trpělivý a klidně snášel všechny “herní” přestávky. Po pravdě jsme měli pocit, že se trochu divil, že naše děti zmizí do lesa a hrajou si tam (na hraničáře) tak dlouho, jak jen můžou, nebo že Karel si ořezává klacky opravdovým kapesním nožem, ake moc to nekomentoval. Říkal jen, že spousta dětí by se tu bez iPadu nudila. Doufejme, že se tím z našich dětí nestanou moc velcí mimoni - nebo že vždycky najdou nějaké další mimoně, se kterými by mohly tyto záliby sdílet. Po návratu do kempu jsme si ještě bez Mr Spicuzzi vyšli na procházku k jezeru, kde byl ostrůvek, na nějž se šlo dobrodit, a pak už nás čekal večerní oheň. (Oslovení “Mr. Spicuzza” nemá být žádný vtípek - říkají mu tak děti ve škole, a protože nám nenavrhl žádné jiné oslovení, říkali jsme mu tak i my). Po cestě od jezera jsme tedy posbíraly v lese pár tlustých větví a táhli je přes celý kemp k našim stanům. Tentokrát to nepřišlo trapné jen Martě, ale už i Honza zaznamenal, že nás všichni pozorují. Nedělali jsme ale nic zakázaného, jen neobvyklého - zdejší kempaři jsou totiž zvyklí si dřevo na oheň kupovat (první den Mr Spicuzza vybalil z kufru svého auta tři paklíky dřeva, které si přivezl z domu). Večer nás čekala zajímavá debata o politice, školství i dětství a rodině Mr. Spicuzzi. Jeho máma byla samoživitelka, měla 5 dětí, z toho nejmadší syn se narodil velmi předčasně a byl proto postižený. Ona sama měla ve 35 letech infarkt a doktoři jí řekli, že se musí šetřit, jinak taky může umřít a děti půjdou do ústavu. Přestala tedy pracovat a žila z podpory, což ona sama i malý Mr. Spicuzza brali jako ostudu (např. ve škole musel Mr. Spicuzza ukazovat zářivě růžový lístek s nápisem “oběd zdarma”), někteří jeho sourozenci se v tom ale naučili chodit a všechny výhody s radostí využívají (či zneužívají) až dodnes… alespoň dle líčení pana učitele. On je asi docela hrdý na to, že vystudoval několik škol, postavil se na vlastní nohy, odešel z maloměsta a je soběstačný. Je mu 49 let, žije sám, ale nepůsobí dojmem, že by ho to trápilo. Učitelem se stal proto, že viděl, jak se se školou trápil jeho starší brácha, silný dyslektik a dysgrafik, což tehdy učitelé ani jemu ani jeho mamince nevěřili (protože byla samoživitelka). Pak se do toho vložil jejich rodinný doktor, kterému už učitelé věřili - díky jeho profesi a tomu, že byl muž a běloch. Možná i proto se Mr. Spicuzza na vysoké škole hodně angažoval v boji za rovnoprávnost všech možných skupin a jistý aktivismus mu vydržel až dodnes. Koho volí nám sice neřekl (prý to učitelé nesmějí), ale z podrobné kritiky některých republikánských kroků to bylo více než zřejmé - např. podrobně rozebíral snahu obsadit uvolněné místo soudkyně nejvyššího soudu, aby nově jmenovaný člověk případně pomohl Trumpovi neuznat výsledky voleb - až je zpochybní. Zajímavý byl také jeho pohled na genderovou tématiku, o které jsme se bavili před měsícem s Grigorim: přístup škol (tj. to, že jsou děti již ve velmi nízkém věku tázány, jak mají být oslovováni - “he” nebo “she“) považuje za krok vpřed. Průměrný věk dožití transgender lidí je prý 35 let (kvůli častým sebevraždám) a obvykle to o sobě ví odmalička, takže čím dřív se mohou přestat “skrývat” se svým trápením a čím dříve si na to zbytek společnosti zvykne, tím líp. To, že dítě o sobě ví, že je kluk, i když se narodí jako holka, už od malička pro mě byla nová - a podstatná - informace. (Jen bych ji ještě potřebovala ověřit u nějakého odborníka.) Důchod hodlá Mr. Spicuzza strávit u svých známých v Coloradu - to mu celkem závidíme.

V neděli ráno nás Mr. Spicuzza opustil - spěchal na nějakou oslavu - a my jsme se rozhodli pro vycházku uzounkou lesní pěšinkou zvanou “Glacier Trail”. Kolem to bylo docela zarostlé, a tak si člověk v některých místech připadal opravdu jako by na něj mohl každou chvíli vykouknout mamut. Honza jel zaparkovat auto na konec trailu, abychom se nemuseli vracet, a chystal se nám jít naproti. Ukázalo se ale, že parkoviště na konci trailu je zavřené (kvůli covidu), a tím jsou zřejmě zavřené i stezky, které z něj vycházejí. To jsme ovšem nevěděli, já už jsem byla s dětmi na cestě a mobily tam neměly signál, takže Honzovi nezbylo než zaparkovat auto na kraji silnice a vydat se za námi. Během dopoledne začalo pršet a když jsme došli až k zavřenému parkovišti, lilo už jako z konve. Přesto jsme se ještě vydali odbočkou podél potůčku k vodopádu - a to byla možná úplně nejlepší část celého našeho putování: jednak proto, že okolí potůčku se postupně zužovalo v kaňon, na jehož konci už se muselo jít přímo vodou, jednak proto, že díky dešti a zavřenému parkovišti tam vůbec nikdo nebyl (až na jednu dvojici). Byli jsme od kolen (někteří od pasu) dolů promočení až na kůži, ale spokojení - ovšem jen do té doby, než jsme zahlédli auto rangera, které na nás zjevně čekalo. Ukázalo se, že někdo z místních nahlásil, že na kraji silnice stojí auto, a ranger šel obhlédnout, kdo porušuje zákaz. Byl ale vstřícný, nechal si všechno vysvětlit a řekl, že když je to náš první přestupek, nechá nás jít… Možná mu k tomu rozhodnutí pomohl i pohled na promočené děti. Cestou zpátky jsme projížděli kolem spousty malých farmiček, na jejichž pozemcích byly hrdě vztyčené cedule “Trump - Pence”. U nás v Evanstonu není taková cedule ani jedna - u všech domů je “Biden - Harris”. Vida, stačí 3 hodiny jízdy a všechno je jinak.