8. - 14. 3. aneb Do školy s úsměvem - Vítek - střelba a Shruti - policejní historky - Trail 606 - příjemná neděle

 

Mám pocit, že od začátku našeho pobytu zde pořád dokola píšu, kdo se kdy z čeho hroutil nebo naštval, a jak jsme se tyto situace snažili řešit. Takže s radostí zaznamenávám, že děti teď chodí do školy s úsměvem na líci, obzvlášť Václav. (Karlíkovi se do školy pořád nechce, ale ten se zase s úsměvem na líci vrací.) Možná  je to jarním počasím, možná tím, že klukům svědčí nový režim, kdy se musí do práce nutit jen půl dne a druhou půlku dne jsou ve škole, kde dělají prostě to, co jim paní učitelka řekne, takže odpadá rozhodování, zda úkol udělat hned nebo ho odložit na později. Václav teď online hry (pokud vím) už vůbec nehraje a vypadá to, že se i snaží být systematičtější, takže kontrola jeho úkolů už není tak úmorná - pro mě ani pro něj.

Já jsem udělala malinkou změnu v běhu všedních dnů: kromě čtvrteční výuky matematiky "domškoláka" Pavlíka jsem se ještě zavázala trénovat na přijímačky se synem  kolegyně Peti Smělíkové. Vytvořili jsme tak s Peťou jakousi reciproční výměnu vědomostí - Peťa dělá s Martou v neděli angličtinu a já v pátek s jejím Vítkem matematiku. Jsem docela ráda, že s Pavlíkem a Vítkem můžu na chvíli přepnout do jiné role, než je matka v domácnosti a její nekonečný kolovrátek každodenních úkonů (úkoly s klukama - úklid - vaření - úklid - úprk do školy - park - 10 minut anglického hovoru s každým dítětem - vaření - úklid - čtení na dobrou noc a zase dokola...)

Díky hezkému počasí jsem se odhodlala k novému pokusu o pravidelné setkávání s Karlíkovými spolužáky a poslala jsem všem rodičům email s návrhem, že se můžeme scházet každý pátek hned po škole v Penny Parku. Emailová odezva byla docela nadšená, z prvního setkání ale nakonec sešlo. V pátek v poledne nám totiž došla od školského okrsku zpráva, že v jeho oblasti nastala nějaká "police situation" a že školy budou mít zvýšená bezpečnostní opatření. Jedna investigativní maminka nám pak při čekání na děti před školou řekla, že "police situation" znamená konkrétně postřelení tří mladých lidí, z nichž dva zemřeli, a že střelec ještě nebyl dopaden. Většina rodičů tak usoudila, že park nechají na jindy. My jsme ovšem do parku aspoň na chvíli museli, protože jsme tam měli sraz s Martou. Musím přiznat, že jsem si oddechla, když dorazila. Původně jsem chtěla jít hned po Martině příchodu domů, ale chvilku po ní přijela na kole Karlíkova spolužačka Anandini s maminkou Shruti (která nečeká před školou, protože Anandini nechodí do školy "in person", a tak se nedozvěděla, o jak závažnou situaci jde). Rozhodli jsme se tedy v parku ještě chvíli zůstat. Nakonec se to protáhlo na hodinu, hlavně proto, že Shruti se ukázala jako vynikající společnice -  z lidí, s nimiž jsem se tu letos seznámila, je mi asi nejblíž, navzdory tomu, že je z Indie (např. Patrizia i Susan jsou Evropanky, a tak by si člověk mohl myslet, že k sobě budeme mít díky kulturnímu "backgroundu" blíž, ale kulturní "background" asi není všechno). Kluci během té doby ukázali Anandini jakousi super tajnou skrýš, do které se dá dostat jen plazením po břiše (a to jen pokud je vám méně než 13 let) a zdálo se, že si to taky docela užili. Jen Marta skuhrala, že je jí zima.

Střílení v Evanstonu ale nás i děti docela zneklidnilo. O týden později mi jiná maminka vykládala, že to není úplně ojedinělý případ a že se často policie snaží, aby se o těchto situacích vůbec nevědělo (ona sama věděla o dvou "ututlaných" případech). Tahle informace se mi trochu spojila s čerstvým zážitkem ze shlédnutí talk show Johna Olivera "Last week tonight", která byla tentokrát zaměřena na policejní zásahy proti údajným držitelům drog. Dříve mohla policie udělat razii v domě člověka podezřelého z držení drog bez toho, aby nejprve zazvonila či zaklepala. Prostě vyrazila dveře a šla na to. To se teď změnilo - minulé léto během takovéto razie totiž policisté zastřelili neozbrojenou černošku ležící v posteli, protože na ně vytáhl zbraň její partner. V domě se ale nakonec žádné drogy nenašly, takže černoška zemřela úplně zbytečně. Tato situace asi není zcela ojedinělá - případů, kdy se policie splete je spousta (částečně díky tomu, že podnět k razii jí může dát úplně kdokoliv a ona si moc neověřuje, zda je oprávněný). V pořadu byl mimo jiné zvukový záznam situace, kdy jinou černošku přepadla policie nahou ve sprše v jejím bytě ve 2 hodiny v noci, nasadila jí želízka a až potom se ptala, zda tam bydlí "ten a ten" (podezřelý). Ukázalo se, že ne a žena na ně trochu hystericky (ale slušně) křičela, že jsou ve špatné domě. Dostalo se jí odpovědi, že tedy dobře, "že ale na ně přece nemusí řvát, když se vlastně nic neděje". Přitom zmíněný podezřelý si toho času odpykával trest ve věznici vzdálené 200 km... Je jasné, že se lidé v takto vyhrocených situacích chtějí chránit, a tak ti, kteří mají zbraň, ji často vytáhnou nebo rovnou použijí. To zase zpětne nutí policisty ke střelbě a situace je tak extrémě nebezpečná pro všechny zúčastněné - civilisty i policisty. John Oliver tvrdí, že jediné řešení je domovní prohlídky kvůli drogám vůbec nedělat. Tolik policejně - bezpečnostní vsuvka... Snad je ještě dobré dodat, že to, že v obou případech šlo o černošky není náhoda - člověk se tu opravdu cítí mnohem bezpečněji, když je bílý.

V sobotu jsme se byli projít na "Trail 606". Je to asi 2,5 mílová chicagská stezka pro chodce a cyklisty postavená na úseku bývalé železnice. Před 11 lety tu ještě nestála, a tak jsme na ni byli zvědaví. Nakonec to nebylo žádné terno - hodně betonu, málo zeleně - líbilo se nám ale posezení na mostě s výhledem na bulvár pod námi. Dali jsme si tam svačinku a poslouchali Queeny, kteří hráli z přenosného rádia pánovi, co seděl vedle.  Po cestě zpátky jsme odbočili do Humbolt Parku, kde nás oslovila česko-polská rodina - jejich holčička zaslechla, že se naše děti baví česky a přišla si popovídat. Marta s Václavem vzali do hry ji i její bratry a rozvinuli jejich české kořeny hrami typu "cukr-káva-limonáda". Honza v parku zahlédl a vyfotil sokola (asi). Byl to příjemný den.

Ještě příjemnější ale byla neděle. Po dopoledním kostele, angličtině a skypech nastalo odpolední bezvládí. Bylo hezky teploučko, a tak Marta vyrazila ven si kreslit. Kluci ji následovali - jen co Vašík dodělal úkoly z češtiny a cvičné přijímačky do 5. třídy z matematiky. Oboje dělá o víkendech pravidelně už docela dlouho a v obojím dělá pokroky, i když pořád ne takové, jak by si představoval, což ho někdy štve. Tentokrát mu to ale docela šlo, a tak se dostal ven rychle. Kluci střídali kreslení s bojem v přilehlých keřích a byla to fakt idyla. S Honzou jsme ji završili tím, že jsme šli v podvečer běhat do Skokie Lagoons - bylo tam hodně bahna, ale pak už jen my, srnky a zapadající slunce. Zkrátka neděle, jak má být.

1. - 7. 3. aneb Penny Park - Ryerson - kavárny s klukama - sobota - Palos Park

Všední dny teď probíhají pořád stejně - Marta je celé dny ve škole, kluci mají dopoledne zoomy a úkoly a po obědě jezdí taky do školy. Hned po vyučování obvykle chodíme do Penny Parku, kde čekáme na Martu. Penny Park je kousek od klučičí školy, a tak se tam často sejde více Karlíkových spolužáků. Pro většinu z nich je Marta úplná hvězda, pro ty zbylé je hvězda Václav... takže to obvykle dopadá tak, že jsou oba obloženi menším či větším chumlem dětí, pro které vymýšlejí a organizují různé hry. Zatím je to baví, asi i díky jarnímu počasí, ze kterého jsme po zimě pořád ještě rozjaření. 

Jedno odpoledne jsme si po škole dokonce vyjeli do Ryerson. Dojeli jsme tam ale až po půl páté, pak jsme strávili docela dlouhou dobu u "horalských" pevností (Marta nám tam zorganizovala improvizovanou překážkovou dráhu) a než jsme pak obešli naše obvyklé kolečko, byla tma. Když už jsme byli skoro u parkoviště, zaslechla jsem nesrozumitelné hlášení z megafonu a v té chvíli jsem si uvědomila, že se po setmění zavírá závora na příjezdové cestě. Vyslali jsme tedy dopředu nejrychlejšího člena týmů - Martu, aby případně vyjednala, že na nás mají se zavíráním počkat. Václav a já s Karlíkem za ruku jsme pospíchali za ní. Když jsme přichvátali na parkoviště, stálo tam policejní auto. Marta jim ale už předtím vysvětlila situaci, takže na moji omluvu řekli jen "all right", počkali si, až nastoupíme a odjedeme. Pak ale jeli těsně za námi a strašně mě oslňovali, takže jsem v tom stresu projela "stopku"... oni naštěstí museli u stopky zastavit nejen kvůli stopce, ale i kvůli zavření závory, a tak jsem na to šlápla a odjela.

Kluci měli z minulého týdne slíbenou návštěvu kavárny. Vzala jsem tam každého zvlášť, a tak i konverzace byla pokaždé jiná - Václav přišel s otázkou, jestli by se nedostatek pitné vody a vody k zavlažování nedal řešit odsolováním a distribucí mořské vody, Karlík po prvních pěti minutách naprosté konsternace z kavárenského prostředí navrhl, že budeme hrát dračák. S Martou jsme minulý týden probíraly vztahy a přístup ke škole a k rozhodování. Svět je zkrátka pestrý a poskytuje nepřeberně mnoho námětů.

V sobotu dopoledne jsme se s Honzou a několika brněnskými kamarády účastnili české šifrovací hry Sendvič. Bylo to fajn, i když nám to šlo nějak hůř něž obvykle. Děti mezi tím skypovaly s kluky Kynclovými, pak s dětmi Vrbkovými a Marta měla na zoomu angličtinu s Peťou Smělíkovou. Bylo to skoro stejně technicky i organizačně náročné, jako online výuka - v každém pokoji komunikoval někdo jiný přes nějakou jinou platformu. Odpoledne k nám přišla Joyce a pekly s Martou cupcaky a já jsem byla sama v kostele svaté Gertrudy. Klavíristka první půlku mše strašně kašlala, až jsme po ní všichni nervózně pokukovali, hrála ale krásně a stejně krásné byly i její dvojhlasy s hlavní zpěvačkou. Na konci kněz poblahopřál dvěma přítomným k narozeninám a celý kostel jim zpíval "Happy birthday to you" - normálně se v kostele zpívat nesmí (kvůli covidu), takže to byl docela emocionálně silný okamžik. Byla to jedna z nejkrásnějších mší, které jsem tu zažila.  

Při pátrání, kam bychom mohli jet v neděli na výlet, se mi podařilo najít místo, které je jen 55 minut autem. Jmenuje se Palos Park a je to docela rozsáhlý komplex turistických cestiček ("trailů"). Honza si ze mě dělá legraci, že nacházím čím dál bližší destinace a že v červnu třeba najdu něco, co bude od nás jen čtvrt hodiny. V Palos Parku jsou stejné listnaté lesy jako všude jinde, pár vodních ploch jako skoro všude jinde a teď pozor - docela strmé kopečky. Šli jsme asi šestimílový okruh, celkem členitým terénem. Karlík měl s sebou hraničářskou pláštěnku a velkou část cesty strávil tím, že se nám v ní schovával. Když to udělal poprvé, Honza, který šel vpředu, ho přešel a když došel k rozcestí a Karlík pořád nikde, začal pobíhat po lese a volat. To byla největší pocta, které se mohlo Karlovým hraničářským schopnostem dostat. (Pro ty, kteří "náhodou" neznají soubor knih "Hraničářův učeň": hraničářská pláštěnka je zelenošedý maskovací pláštík s kapucí sloužící k tomu, aby jeho majitel splynul s přírodou... samozřejmě za předpokladu, že zná další hraničářská pravidla - např. nikdy se nehýbej, i když si myslíš, že tě ostatní musí vidět. Naše děti všechna tato pravidla zkoušejí v praxi a musím uznat, že docela fungují.)

22. - 28. 2. aneb Emocionální propady - holčičí kavárna - Honzův grant - Tallgrass Prarie - Marble Challenge

Jen co vyprchal adrenalin z počátku "in person" školy, začaly na děti doléhat negativní stránky nové situace. Marta si přijde znovu "mimo" - ve třídě se sice nikdo s nikým zas tak moc nedruží, ale venku před školou potkává skupinky kamarádů, které jí připomínají, jak moc jí chybí její české kamarádky. Václav zase bojuje se svojí nezadržitelnou touhou během dopoledne hrát online hry. Nevěnuje jim zas tak moc času, ale stejně ho zdržují, a pak má co dělat, aby do oběda všechno stihl - dělá pak úkoly narychlo, tudíž si pro ušetření času moc nečte zadání, takže místo některých úkolů dělá něco jiného, a když pak přijde "matka - kontrolorka", je z toho pěkný výbuch... Asi k nejhlasitějšímu výbuchu došlo v pátek, když měl Karlík v jiném pokoji zrovna hodinu s paní Barbour. Prý to bylo tak hlasité, že jí musel vysvětlit, že "mom is yelling on Vaclav". Styděla jsem se celý zbytek dne a teď se snažím víc hlídat - a asi se víc snaží i Václav, protože následující týden tři dny z pěti vůbec nehrál. Musím říct, že mi ke zklidnění taky pomohlo Václavovo vyprávění o spolužákovi Roniem, který docela často ve škole spí, protože prý bývá vzhůru do tří do rána, ačkoliv jeho sestra-dvojče je vždycky čilá jako rybička. Řekla bych, že podstata jeho problému bude stejná jako u Václava, jen je to problém podstatně větších rozměrů.

Marta měla tu výhodu, že se zhroutila zrovna den předtím, než mi Honza řekl, že si mám udělat "volný večer", takže vznikl báječný nápad, že spolu půjdeme do kavárny. Covidová situace se tu totiž z neznámých důvodů hodně zlepšila, takže některé podniky už umožňují jíst vevnitř  - samozřejmě jen velmi omezenému počtu zákazníků, kteří se předem registrují. Marta měla úžasný borůvkovo-banánový koktejl a já po třičtvrtě roce capuccino. K tomu jsme si daly čokoládové cupcaky, které byly o hodně horší než Ty, co dělá Marta. To všechno dohromady spolu se zpáteční cestou kolem jezera nám dost spravilo náladu. Kluci mají slíbenou kavárnu během příštího týdne.

Aby těch emocionálních propadů nebylo málo, Honza dostal v pátek večer dlouho očekávanou zprávu od grantové komise (viz předminulý týden). Sice nakonec potvrdila, že grant může pokračovat, ale neuznali mu ani jeden z pěti článků, což znamená velký problém. Za letošní rok, který je posledním rokem projektu, by totiž asi nebylo možné napsat dostatečný počet článků k tomu, aby grant prošel závěrečným hodnocením. Honzu to hodně rozhodilo - opět ani ne tak proto, že by tento konkrétní grant neprošel, ale spíš proto, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože má najednou pocit, že by měl pracovat nějak jinak, ale neví jak.  Mluvil o tom s několika kolegy. Ti ho vesměs uklidňovali a radili mu, aby v příští zprávě všechno znovu pořádně vysvětlil. A jeden kolega mu dokonce nabídl, že mu s tou zprávou pomůže. Řekla bych, že Honzovi hodně pomohlo už jen to, že to řekl.

Celý týden svítilo sluníčko a teploty se přes den držely nad nulou, a tak jsme se těšili, že v sobotu vyrazíme zas někam do přírody. Tentokrát jsem vygooglila místo zvané "Midewin National Tallgrass Prarie" (2h autem), kde je mj. obrovská ohrada s bizony. Ti tam tedy bohužel v době našeho výletu nebyli (asi byli schovaní za kopečkem), ale i tak to byla krásná vycházka. Děti se držely celou dobu pospolu a rozvíjely nějaký detektivní příběh, jehož hlavními hrdiny byli jejich plyšáci. Vydrželo jim to dokonce i na celou cestu autem zpět. My s Honzou jsme šli vpředu a jen občas jsme zkontrolovali, že se děti nikde nezasekly. Když už jsme byli u auta, děti nikde. Neobjevily se ani po pěti minutách, což už nám připadalo divné. Navíc už nebylo daleko do soumraku. Vydali jsme se tedy zpět a za běhu zjišťovali, zda nám fungují mobily a zda se tedy můžeme při pátrání rozdělit. Nakonec to nebylo potřeba - ukázalo se, že děti odbočily k domnělému parkovišti o 50 metrů dříve, než měly, a tak se dostaly na cestu, která po dvou mílích dorazila k úplně jinému parkovišti. Po chvíli chůze se jim ale nelíbil směr cesty, a tak když je Honza uviděl, už se vracely.

Podstatnou část neděle strávili Marta a Vašík dolaďováním svých projektů do soutěže "Marble Challenge". Soutěž organizuje evanstonská knihovna (pokud jsem to dobře pochopila) a  jejím cílem je postavit během šesti týdnů z kartonů a jiných lehce dostupných materiálů dráhu pro kuličku. Dráha musí obsahovat alespoň pět různých designových prvků (např. tunel, trychtýř, obyčejná rampa, schody ...), z toho jeden musí být poháněný programovacím motorkem. Motorek, tavnou pistoli, kuličky, i lepicí pásky účastníci dostali, stačilo tedy sehnat dostatek kartónů. Na zimu to byla úplně skvělá činnost, Martu i Václava to moc bavilo. Jak je v naší rodině zvykem, na začátku si nepřečetli pořádně zadání, a tak když jsme chtěli v neděli projekt odeslat, zjistilo se, že zmíněných pět designových prvků je potřeba vybrat ze seznamu již vymyšlených prvků, a teprve pak je možné přidávat svoje vlastní. Nebyl to ale velký problém, tunel, rampu, schody a motorový prvek už měli, stačilo dodělat startovací bránu. Václav měl kromě toho ve své dráze "mlýn", Marta "houpačku", "auto" a "lanovku". Fotky nejsou úplně výstižné, ale na https://petraajan.rajce.idnes.cz/ se můžete podívat na výsledná videa (jméno a kód pro vstup do alba najdete v našem srpnovém mailu).

15. - 21. 2. aneb Sníh - Marta ve škole "in person" - školní autobusy - kluci ve škole "in person" - Black History Scavenger Hunt

V úterý měla začít škola "in person". Celé pondělí ale řádila "snow storm" (sněhová bouře). Zní to trochu dramatičtěji, než jaké to ve skutečnosti bylo, celý den ale opravdu hustě sněžilo a fučelo -  nechtěla bych v tom řídit, natožpak jít delší dobu pěšky. Napadlo asi 40 cm sněhu, takže sněžné pluhy projížděly stále znovu a znovu stejnou trasu a stále měly co odklízet. Kvůli špatné průjezdnosti ulic byla proto "in person" škola odložena na středu a v úterý zůstaly děti ještě na zoomu. Odpoledne už nesněžilo, a tak jsme vyrazili ven. Nejprve jsme zvolili cestu "alley" (to jsou úzké uličky za domy, kde jsou popelnice a vjezdy do garáží). Byli jsme první, kdo tudy procházel, a brodili jsme se sněhem po kolena. Pak už jsme šli raději po ulici, stejně ale chodníky některých domů ještě nebyly odklizené. Václav vynalezl skvělou zábavu - rozběhnout se a skočit po zádech do závějí. Část sněhu se ale pak svezla na chodník, což ničilo práci odklízečů. Poté, co Václav viděl, že sníh musejí odhrabávat i místní děti, uznal, že se skákáním počkáme, až budeme mimo chodníky. Dočkal se brzy - skončili jsme na velké travnaté ploše patřící Northwestern university, která je obvykle plná sportovců. Teď tu nebyl vůbec nikdo, takže jsme měli cca 4 hektary plochy jen pro sebe. Dělali jsme kotouly, pokoušeli se o salta, ale největší úspěch měly improvizované scénky z různých filmů (Gandalf padá do hlubin Morie, ...). Škola nakonec nazačala ani ve středu, ale až ve čtvrtek (district to sdělil nám i učitelům mailem v úterý o půl šesté večer, takže někteří učitelé přišli ve středu ráno do školy, tam se obrátili a šli zase domů).

Od čtvrtka tráví Marta ve škole celý den - od 8:30 do 15:35. Pěšky jí to z domu trvá 45 minut, proto jsme doufali, že by mohla alespoň ráno jet školním autobusem. První den ale autobus nepřijel, a tak ji nakonec dovezl Honza autem (které si nejprve vykopal lopatou ze závějí). Kvůli covidu district  zavedl povinnost vyplnit každé ráno online formulář, že dítě nemá teplotu a je bez koronavirových příznaků (první den jsme teplotu všem dětem opravdu změřili, teď už to neděláme a Marta i Václav si formulář vyplňují a odešlou sami). Po odeslání formuláře se na obrazovce objeví QR kód, který by děti teoreticky měly ukazovat při vchodu do školy. První den se o to škola možná opravdu snažila, protože nechala všechny studenty stát venku, podle jména je třídila do dvou skupin, jejichž význam Marta nepochopila, a pak si zřejmě chtěla brát a ověřovat jednoho studenta po druhém. Bohužel už u toho prvního to nefungovalo, takže zbytek studentů čekal venku v -10°C asi 25 minut. Pak všechny nahnali dovnitř (během čehož se obě skupiny smíchaly) a řekli jim, že mají jít do svých tříd. Marta byla ve škole poprvé, kromě čísla učebny nevěděla vůbec nic, a tak se zeptala prvního dospělého, který byl po ruce. Ten jí řekl, že má jít nahoru. Nahoře u tříd žádná čísla nebyla, zeptala se tedy jiného dospělého. Ten se tvářil, že je úplně blbá a máchl rukou směrem dozadu. Tam ale bylo místností celkem pět (neočíslovaných) a nikdo v nich jí nebyl povědomý (protože pro "in person" výuku jsou studenti v úplně jiných skupinách než byli online). Nakonec Marta zjistila, že čísla učeben jsou překryta jinými papíry, a v 9:00 se konečně ocitla na správném místě. Mission successfull! V online systému jí už ovšem mezitím naběhla zameškaná hodina. Během vyučování je ve třídě 6 studentů, každý sedí u samostatné lavice kolem níž je na zemi vyznačeno "území", na němž se může pohybovat. Překročit toto území mohou, jen pokud potřebují na záchod, takže na nějaké seznamování to moc není. Proto všichni sedí, hledí do zdi, do iPadů nebo do knížek a rozhovor se rozběhne jen tehdy, když ho iniciuje nějaký učitel. Na tělocvik, Social Studies, Science a angličtinu jim chodí učitelé přímo do třídy, z francouzštiny, matematiky a "art" mají učitele, kteří jsou na zoomu (stejně jako doposud). Živá výuka přináší některé výhody: lépe se udržuje pozornost a např. v tělocviku se hrají různé pohybové hry, které jsou docela fajn (když byl tělocvik na zoomu, Marta se u něj česala, stlala, popřípadě ještě ležela v posteli, protože pan učitel celou dobu jen mluvil.) Přináší to ale i nevýhody: přes roušky je učitelům hůř rozumět a víc se pozná, když Marta hned nepochopí, co má dělat - na zoomu chvíli vyčkávala a většinou se pak nějak chytla, aniž by si toho učitelé všimli, tady se jí většinou hned ptají, co je za problém. Ona jim to pak musí složitě vysvětlovat, oni jí přes roušku a "bezpečnou vzdálenost" nerozumějí atd... Celkově je tenhle režim pro Martu určitě náročnější, ale zas je ráda, že si od nás odpočine.

Kluci mají "in person" školu jen odpoledne, na dopoledne mají zadané úkoly a musejí absolvovat několik zoomů: jednu angličtinu s paní Barbour, tělocvik a jeden další "umělecký" předmět (hudebka, výtvarka, ...). Škola má začínat v devět, ale s úkoly začínáme raději o čtvrt na devět, abychom to do oběda v klidu stihli. Po obědě by měl kluky do školy odvézt školní autobus. To se ale ukázalo být největším kamenem úrazu tohoto nového režimu. Pár dní před začátkem školy jsme totiž dostali od districtu email, že Karel může jezdit školním autobusem, a to ráno v 8:54 do školy a odpoledne v 15:35 ze školy. Pokud je některá informace nesprávná, máme to prý obratem sdělit. Napsala jsem tedy, že Karel ráno školu vůbec nemá a že by potřeboval jezdit do školy odpoledne - pokud tedy nějaký autobus pojede. A připojila jsem ještě dotaz, že mám další dvě děti, ohledně jejichž cestování školním autobusem jsem žádné informace nedostala - mohou i ony jezdit školním autobusem? Žádná odpověď. Den před školou přišel další mail, opět jen ohledně Karla, že autobus bude jezdit do školy i odpoledne, a to mezi 12:45 a 13:00. První den školy jsme tedy ve 12:40 přišli s klukama na zastávku. Čekala tam s námi ještě jedna starší holka. Ve 13:00 autobus stále nikde, všude byla ale ještě spousta sněhu, takže jsme si říkali, že má asi zpoždění. Ve 13:10, kdy klukům začíná vyučování, jsme to ale vzdali, nasedli do auta a odjeli do školy autem. U prvních dveří zavřeno, u druhých paní, která nás poslala zpět k prvním dveřím, v nich tatáž paní se seznamem studentů, který nebyl seřazen podle abecedy ani zarovnán vlevo, takže se v něm jen velmi těžko něco hledalo. Václava jsme našli, Karla ne. I tak ho ale paní vzala dovnitř a zavedla ho do třídy. Václav měl jít do třídy sám. Byl ovšem ve stejné situaci jako Marta - ve škole v životě nebyl. Stejně jako ona to ale zvládl bravurně - doptal se. Odpoledne mi psala maminka Karlíkovy spolužačky, že měli taky problémy s autobusem, ale že zavolala šéfovi "odboru dopravy" a ten pro holčičku poslal náhradní autobus. Rozhodla jsem se tedy šéfovi také zavolat, zeptat se, proč autobus nepřijel a ujistit se, že zítra přijede. Řekl mi, že je sníh, takže autobus jel asi jinudy a že zítra by to mělo být ok. Když už jsem ho měla "na drátě", vymámila jsem z něj také informaci, že Václav autobusem jezdit může, ale Marta ne, protože už je na middle school. Další den se ovšem situace opakovala, jen s tím rozdílem, že jsme čekání vzdali už ve 13:00, abychom autem dojeli do školy včas. Odpoledne jsem napsala email tentokrát do školy, říkala jsem si, že možná bude mít větší páky než já. Dostala jsem rychlou odpověď, že mail přeposílají na odbor dopravy. Abyste věděli, jak to s autobusy dopadlo, musím přeskočit do dalšího týdne. V pondělí je škola distančně, takže autobus nebyl potřeba, v úterý opět nepřijel. Opět jsem napsala mail na odbor dopravy, opět žádná odpověď. V úterý jsem rovněž byla poučena výše zmiňovanou maminkou, že když je nějaký problém, volá už přímo autobusové společnosti, což je zřejmě jiná instituce, než odbor dopravy. Ve středu jsem se tedy vybavila telefonem a během půlhodinového čekání dvakrát volala, jestli autobus přijede. Vždy mi bylo řečeno, že za dvě minuty bude u nás. No, nebyl. Přijel až 13:10, ale přijel. Paní řidička říkala, že na zastávce byla ve 12:30 a když tam nikdo nebyl, odjela. Ale že na nás tedy příště počká... Když jsem se vrátila domů, napsala jsem znovu na odbor dopravy a přeposlala email paní sekretářce ze školy. Ta jej přeposlala paní ředitelce a panu zástupci. Také jsem psala omluvné maily učitelům a oni je také také přeposlali paní ředitelce i panu zástupci. Chudák paní ředitelka ze mě musela mít asi oči navrch hlavy. Nicméně výsledek byl, že ve čtvrtek i v pátek autobus přijel, a to i v normální dobu (cca kolem 12:40). Mission successfull 2!

Kluci to ve škole zvládají dobře. Na Karlíkovi tedy bylo první den po škole vidět, že je mu do pláče: připadalo mu to dlouhé (2 h 20 min) a jelo se bez přestávky, takže se prý nemohl napít. Když jsem mu vysvětlila, že pít může v průběhu, bylo to druhý den už bez problémů a teď, po dalším týdnu školy, se mi zdá čím dál tím spokojenější a s radostí mi hlásí, co dělali a komu s čím pomohl. Jen se mu do školy nikdy nechce, protože by si raději doma hrál nebo skládal puzzle (jeho nová vášeň, složil už i 750 dílků). Václavovi to vyloženě svědčí, doma totiž už zase bojuje s tím, aby místo úkolů nehrál online hry (úkoly tedy vždy nakonec dodělá, ale díky "ztracenému" času končí později, což ho pak samotného štve). Takhle jeho boj trvá jen dopoledne, odpolední soustředění jde ve třídě samo. Václav i Karlík mají oproti Martě výhodu, že mají stejné spolužáky jako na zoomu, a mají s nimi myslím celkem dobré, i když nijak silné vztahy. Po vyučování čekám na kluky před školou a jdeme do blízkého parku, kde čekáme na Martu. Pak si většinou chvíli všichni hrají a poté jdeme pěšky domů - cca 45 minut (když jdu sama, je to 25 minut... ale to většinou popobíhám, protože nestíhám.) První den jsme šli snad hodinu, všude byly závěje sněhu po kolena. Připadala jsem si jak v 19. století... Velká výhoda je, že za tohoto režimu jsou děti po návratu ze školy už "vyvenčené" a já je nemusím nutit k žádné fyzické aktivitě, čemuž jsem upřímně ráda. Jediná nevýhoda je, že občas přijdeme ze školy třeba o tři čtvrtě na šest, a to je jim pak někdy líto, že jim už pak nezbývá moc času na domácí hraní.

V sobotu dopoledne jsme vyrazili na akci organizovanou rodiči z klučičí školy "Evanston Black History Scavenger Hunt". Museli jsme obejít 9 míst spojených s historií černochů v Evanstonu a splnit na nich různé úkoly, např. udělat 10 "jumping jacků" a natočit z toho video nebo z různých indicií zjistit adresu, dojít tam a odeslat GPS souřadnice. Dostali jsme se tak k domu, v němž byla první černošská nemocnice, k místu, kde bydlela první černošská rodina, která přicestovala do Evanstonu z nedaleké Kenoshi vlakem i se svými ovcemi a dobytkem, a taky do nově otevřeného obchodu s čokoládou, jehož vlastníky jsou "people of color" (jak se teď nově politicky korektně říká). Každé dítě si tam koupilo čokoládovou medaili, čímž byl úspěch akce zajištěn. Nachodili jsme asi 6 mil (a potkali rodinu, která trasu objížděla autem... stejně jako většina ostatních). Odpoledne jsme se už sami s Honzou vydali na další procházku - od domu z filmu Sám doma zpět domů (to je skoro jazykolam!). Vrátili jsme se docela uchození, ale spokojení, že jsme byli chvíli sami.

8. - 14. 2. aneb Parent-teacher conferences - příprava na in-person learning - problém s grantem - výlet do Wisconsinu

 

V úterý byly "parent - teacher conferences", tedy něco jako "hovorové hodiny" na zoomu. O Martě jsem se nedozvěděla skoro nic, jen pan učitel ze Social Studies velmi chválil její předvánoční projekt "How a bill becomes a law". Říkal, že se na video díval několikrát, měl z něj radost a byl skoro dojatý, což zní trochu zvláštně ale asi ho dojala Martina snaha. Dala si na tom opravdu záležet. Karlík byl taky velice pochválen - už jsme se společnými silami naučili všechna písmenka (jejich názvy i to, jak se vyslovují) a navíc pozná asi 20 krátkých často používaných slov (I, like, it, in, go, ...). Začíná i trošku číst, alespoň kratší slova... ovšem ne vždy ví, co čte. A taky začíná s panem učitelem víc komunikovat - např. když pan učitel jednou  zaznamenal Karlovu naštvanou grimasu, zeptal se ho, proč je "upset" a Karel mu vysvětlil, že "this zoom is too long". Začínám se tedy při zoomech stahovat do pozadí, nicméně má přítomnost v místnosti je nutná, protože jinak by Karel místo školy skákal na posteli a bojoval s neviditelnými nepřáteli. Jediný, kdo nebyl pochválen, byl chudák Vašík. Ukázalo se totiž, že jeho samostatnost má své hranice - např. se mu často stane, že zapomene odeslat úkol (udělá ho, ale už ho neodešle), navíc dělá spoustu chyb z nepozornosti a hodně věcí odflákne. Tak trochu jsem to tušila, přesto mě to rozladilo... a jeho to rozladilo ještě víc, protože má pocit, že se snaží. Od té doby mu tedy zase kontroluju alespoň úkoly z hlavních předmětů a to, že odevzdává všechno. Zpočátku to šlo hodně ztuha, Vašík propadal záchvatu vzteku přibližně každých 5 minut, teď je trošku pečlivější, takže mu toho tolik nekritizuju a on je spokojený, že se zlepšuje. 

Kromě úterních "conferences" proběhlo v poslední době ještě spousta zoomů týkajících se "návratu" do školy (in person). Všechny naše děti měly mít stejné učitele jako doposud, což trochu zmenšovalo jejich obavy. V úterý večer po hovorových hodinách byla ale ještě narychlo svolána speciální schůzka s Karlíkovou paní ředitelkou, kde nám oznámila, že Karlíkova třída nebude mít Mr Spicuzzu, ale novou paní učitelu Ms Nord. Mr Spicuzza se ze zdravotních důvodů rozhodl zůstat doma na zoomu. Většinu maminek (včetně mě) to dost rozhodilo. Děti Mr Spicuzzu milují a moc se na něj těšily. Mr Spicuzza bude ale ze začátku přítomen ve třídě alespoň na obří obrazovce, ("so you will see a giant Mr Spicuzza!", vysvětlila dětem Ms Nord, čímž je dost pobavila), poté bude převelen do jiné třídy, jejíž paní učitelka odejde na mateřskou.

Kvůli chystanému návratu dětí do škol se z původně plánovaného čtyřdenního volna (pátek a pondělí byly svátky) stalo volno šestidenní, od středy do pondělka. Přemluvila jsem Honzu, abychom aspoň na pár dní někam vyjeli. Moc se mu nechtělo, nejraději by zůstal doma a pracoval. Je teď uvázán ve spoustě projektů a vždycky je alespoň v jednom z nich zdánlivě neřešitelný problém. Navíc se ve středu dozvěděl, že grantové agentuře se nelíbila jeho zpráva o výsledcích grantu za minulý rok a zvažuje, zda mu grant nezastaví, což ho dost rozhodilo. Ne, že by to byl nějaký velký finanční problém, spíš měl pocit, že se opravdu snaží (podobně jako Vašík po hovorových hodinách) a pracuje poctivě a vlastně neví, co by měl dělat jinak (na rozdíl od Vašíka). Agentura měla tři námitky, nejvíce kritizovala nesprávné poděkování v článcích (což Honza bez výhrad uznává) a pak také jeho stáž v USA a to že z projektu odešel jeden jeho kolega. Honza se ke všem námitkám nějak vyjádřil a teď nezbývá než čekat, co na to komise.

Když jsme se rozhodovali, kam jet, nebylo tu ještě zas tak moc sněhu, a tak jsme chtěli co nejvíc na sever, za sněhem, lesy a kopečky. Nakonec jsme našli přes "Vrbo" (zkratka pro "Vacation Rentals By Owners", něco jako airbnb) srub za necelých 600 dolarů na tři noci... což byl další důvod, proč se Honzovi nechtělo ("v takovém světě, kde chtějí za noc ve srubu 200 dolarů, já žít nechci"). V porovnání s ostatními možnostmi ubytování to ale byla dobrá cena a hlavně, nakonec se nám tam všem tak líbilo, že to byly dozajista dobře vynaložené peníze... Náš srub byl součástí "města" Silver Cliff, které se rozkládá kolem wisconsinské "silnice C" (asi 4,5 hodiny jízdy od Evanstonu). Průjezd tímto městem vypadá tak, že jedete celkem hustým lesem a přibližně jednou za 500 či více metrů minete dřevěný dům. Alespoň polovina z nich vypadá neobydleně, asi čekají na letní příliv turistů. Město totiž leží u řeky Peshtigo River, která je rájem pro rybáře a vodáky. (Na jednom ze zmíněných opuštěně vypadajících dřevěných domů stojí hrdý nápis "radnice".) Náš srub ležel úplně u řeky, a to na překrásném místě, kde se řeka dělila do několika užších ramen, z nichž ta krajní byla zamrzlá, takže se dalo přejít na některé ostrůvky. Na jednom z nich jsme hned při první vycházce objevili zbytky ohlodané srnky - podle okolních stop to vypadalo na vlka nebo kojota. Vycházka trvala asi 35 minut a za tu dobu jsme stihli všichni slušně zmrznout a Karlík s Václavem si stihli nabrat sníh do bot. Těšili jsme se zpátky do srubu. Moc teplo tam ale nebylo - byla tam dvě malinká topná tělesa a jeden malý krb, a taky několik velikánských oken na verandu, z nichž některými pěkně táhlo. Vzhledem k tomu, že po celé 4 dny, co jsme tam byli, byly nejvyšší denní teploty kolem -15°C a nejnižší noční i -24°C, měl krb co dělat, aby nad ním ten průvan nezvítězil. Ale zvládl to. Druhý den večer už jsem si u něj i sundala mikinu... Jinak byl srub skvělý - dole byla kuchyňka a obýváček s již zmíněným krbem, knížkami, pohovkou, křesly, kytarou, puzzle, deskovými hrami a DVD přehrávačem (to všechno jsme využili), nahoře byly dvě malé ložnice a koupelnička, a to vše bylo spojeno schody, na nichž se dalo perfektně bojovat.  Navíc Honza celou dobu vařil, takže pro nás ostatní to bylo "all inclusive"... Druhý den dopoledne svítilo sluníčko a my jsme nedočkavě vyrazili na výlet (slovo "nedočkavě" se ale vztahuje jen na dospělé). Ještě v Evanstonu jsme si na internetu vyhledali několik možných oblastí s "traily" pro pěší, nakonec jsme se ale nechali zlákat letáky a mapkami, které ve srubu připravili majitelé, a vyrazili jsme po "silnici I" (která ani nebyla v "mapách.cz") do Mc Clintock County Parku, z nějž měla vést asi 4 mílová trasa proti proudu řeky k vodopádu "Strong Falls" v Goodman County Parku. Vyšlapaných bylo prvních 200 metrů, poté to asi turisté před námi vzdali a otočili, takže jsme si 30 cm závěje museli prošlapávat sami. V -15°C to není zas tak náročné, protože sníh je lehounký - stačí do něj jen kopnout a rozletí se, přesto jsme nešli ani zdaleka tak rychle, jako po tvrdém povrchu a po chvíli jsme byli zpocení, jak myši. Horko ale brzy vyprchalo během čekání na Karlíka a Václav úpěl zimou stále hlasitěji. Když jsme navíc po dvou hodinách zjistili, že jsme ušli teprve 2 míle, Honza zavelel k návratu. Mně se zpočátku moc nechtělo, chtěla jsem vidět ty vodopády a vymýšlela alternativní - leč nejistou - zpáteční trasu po silnici, ale nakonec jsem byla ráda, že jsme to otočili. Myslím, že takhle to bylo na hranici toho, co jsme byli schopni zvládnout bez dramatu. Jít dál by znamenalo doufat, že děti budou mít dost sil a vůle přemáhat zimu - a pokud ji podědili po mně, byla by to lichá naděje. Nekrásnějším, ale zároveň nejnáročnějším, úsekem bylo Bobří jezírko, na němž byly dvě části bobří hráze. Pěkně tam fučelo a bořili jsme se až po pas. Karlík byl hrdina, skoro vůbec si nestěžoval a za poslechu pohádky "O Plaváčkovi" postupoval vytrvale vpřed. (Byla radost mu vyprávět - slyšel totiž pohádku poprvé, takže občas komentoval, co by podle něj postavy měly dále dělat, a v závěru se  hlasitě smál králi, který musel do smrti převážet pocestné místo převozníka.) Po cestě zpět jsme se zastavili v místní hospodě, kde se Honza potřeboval podívat na wifi kvůli problémům s grantem. Když se vrátil, popisoval, že u baru sedělo pět místních, pili, probírali život a ani jeden z nich - obsluhu nevyjímaje - neměl roušku, takže za jediného exota byl on. (Taky tu jsou ještě pořád u mnoha domů volební cedule "Trump".) Odpoledne nás čekal už mnohem teplejší srub než včera, čtení, zpívání, horká čokoláda na americký způsob (s marshmallowny a šlehačkou) a deskovky. Bylo prima, že tu měli i takové, které jsme mohli hrát i s Karlíkem, např. "jenga věž" nebo "uno". Večer jsme se dívali na film "Harriet" o černošce, která uprchla z otroctví do Pensylvánie a pak pomáhala k útěku dalším členům své rodiny a přátelům. Převedla jich takto 70, přičemž každá cesta znamenala 100 mil tam a 100 mil zpět. Film není po umělecké stránce nijak skvělý, je ale natočen podle skutečné události, což na nás všechny silně zapůsobilo. Karlík následnou debatu o otroctví shrnul větou "Já to všechno úplně chápu, protože mě už to vysvětlili na seesaw"... což je aplikace, do níž učitelé dětem vkládají různá vzdělávací videa a děti přes ni odevzdávají úkoly. K filmu jsme přišli taky přes školu: Martě v hudebce pouštěli píseň z traileru (https://www.youtube.com/watch?v=sn19xvfoXvk) a jí se písnička tak zalíbila, že si vyhledala slova a naučila se je (alespoň refrén). Teď už je umíme všichni. Před spaním jsme se ještě vyšli podívat před chatu na hvězdy. Už se ale začínalo zatahovat a skoro celou sobotu hustě sněžilo. Vycházku jsme tentokrát udělali mnohem kratší a po ušlapanější cestě (Governor Thompson State Park). Odpoledne jsme podnikli ještě jeden krátký průzkum okolí "naší" řeky pod srubem. Bylo to mnohem lepší než ve State Parku, ale tma nás brzy zahnala zpět. Tentokrát byla noční obloha jak z planetária (jak pravily děti). V neděli jsme se sbalili, uklidili a hrozně neradi se rozloučili s chatou. Byli bychom tu nejraději zůstali. Po cestě domů jsme se chtěli ještě projít na "Butler Rock", další místo, které nás zaujalo v turistických letácích. Honza měl skvělý nápad vzít s sebou boby (které by jinak zabíraly dětem v autě místo na nohy úplně zbytečně). Na skálu vedl uzounký, jen částečně prošlapaný chodníček, nahoře byl krásný výhled a cesta dolů se ukázala jako skvělá (byť trochu nebezpečná) sáňkařská dráha vyžadující kličkovat mezi stromy. Cesta domů byla zdlouhavá, ale díky Harrymu Potterovi se to dalo zvládnout. Když jsme dorazili do Evanstonu, začalo hustě sněžit a během dalších 36 hodin napadlo asi 40 cm sněhu. Byli jsme rádi, že jsme doma.

Za největší úspěch celé akce považuji to, že nám děti výslovně děkovaly, že jsme je tam vzali.

1. - 7. 2. aneb Zamrzající Michiganské jezero - debata - komiksy - Mattiessen State Park

 

Tento týden jsme strávili spoustu času pozorováním zamrzajícího Michiganského jezera. Poprvé jsem u něj byla na vycházce v pondělí. Ačkoliv byl krásný slunečný den, nikdo se se mnou nechtěl jít projít, a tak jsem šla sama. Několik desítek či možná stovek metrů od pobřeží byla voda plná malých plovoucích ker, které se vzdouvaly ve vlnách. Byla jsem jako u vytržení - připadala jsem si jako někde na Antarktidě (i když je možné, že tam to vypadá úplně jinak). Po chvíli chůze se mi otevřel pohled směrem na jih, kde se v zapadajícím slunci leskly na obzoru mrakodrapy. Nemohla jsem od jezera odtrhnout pohled (ani foťák) a umínila jsem si, že sem musím vzít i ostatní, že o tuhle podívanou nemůžou přijít. Pak bylo ale dva dny relativně teplo a škaredě, a tak když jsme vycházeli k jezeru ve čtvrtek, měla jsem obavy, že už kry roztály a nebude to ono. Neroztály, naopak, plocha, kterou zabíraly, sahala až k obzoru (ne jen pár desítek metrů). Všimli jsme si, že uprostřed většiny ker je prohlubeň a jak se kry houpají ve vlnách, vždycky naberou trochu vody, která tuto prohlubeň ještě zvětšuje. Vypadají pak jako ledové kotlíky (nebo spíš kotle). Honza a Marta nás celkem brzy opustili a já jsem zůstala s klukama na zcela zamrzlém kousku jezera u pláže. Zamrzlá plocha ale nebyla hladká jako zrcadlo, byly na ní kopečky i jeskyňky, podle toho, jak se naskládalo to, co tam jezero vyplavilo. (Intenzivně se mi vybavila pasáž z Běhounkovy knihy "Trosečníci polárního moře", kde líčí, že za den byli na kře schopni ujít s vybavením asi jen 4 km - číslo si vymýšlím, ale bylo to hrozně málo. Teď si umím mnohem lépe představit, s jakým povrchem museli bojovat.) Pro kluky to byl úplný ráj. Ve čtvrtek podnikli jen průzkum, ale v neděli (kdy už bylo pod -10°C) rozjeli hru, v níž sbírali kusy ledu představující nejprve kosti draka a pak kosti ledového démona a kdybych už strašlivě neumrzala, možná by sbírali dodnes. Zajímavé bylo, že i když nastaly opravdu velké mrazy, jezero od čtvrtka do neděle nezamrzlo víc. Na první pohled to spíš vypadalo, že je zamrzlé méně. Nánosy ker namrzlé ke břehům byly sice větší, ale za nimi byla vodní plocha bez jediného kusu ledu. Možná, že vlny nahnaly kry ke břehům, a ty tam díky velkému mrazu stihly přimrznout.

Během jednoho ze všedních večerů tohoto týdne proběhla velká debata o tom, jak se k sobě vzájemně chovat - nejprve mezi mnou a Václavem, postupně se ale přidávali další členové rodiny, protože Vašík měl pocit, že ho na každém z nich něco rozčiluje (v čemž ovšem není sám). Konflikty zůstávaly nedořešené, lidé zranění, a tudíž často nedůtkliví a já občas rozžhavená do běla. Výsledkem debaty bylo, že nám Václav zkusí vysvětlovat, co ho štve, abychom ho lépe chápali, a že se (Václav, já i ostatní) pokusíme po konfliktu co nejrychleji omluvit. Aby se na situace nezapomínalo, zavedla jsem na ledničce "zeď nářků", kam může každý napsat, co považuje za nedořešené. "Zeď" se moc neuchytila, ale omlouvat se nám myslím daří daleko častěji než dřív (alespoň mě a Vašíkovi, ostatní na tom tolik pracovat nepotřebují).

V pátek jsme byli v knihovně, což děti strašně obrblaly (byla hrozná zima a fičel severák), ale vypůjčili jsme tam několik skvělých komiksů (které jsem vygooglila jako doporučené). Trilogii Nameless City Marta přečetla během neděle - ležela na posteli, vyhřívala se na sluníčku, četla a skoro předla blahem. Václav zas přečetl během pár dní Catstronauts. Kdyby to tak skvěle šlo i s normálními anglickými knížkami...

V sobotu jsme vyrazili do Mattiessen State Parku, což je maličká oblast poblíž Starved Rocks (od nás asi 2 hodiny jízdy autem na JZ). Celý park je vlastně jeden jediný kaňon, kterým za normálních okolností protéká řeka a je v něm několik vodopádů. Cesta vede chvíli vodou po dřevěných špalících, chvíli ve svahu okolo. Protože už ale docela dlouho mrzlo a už třetí den bylo pod -10°C, byla řeka zamrzlá a my jsme mohli jít skoro celou dobu po ledu. Karlík se dokonce naučil klouzat. Byli jsme nadšení a když za chvíli začalo sněžit, byl nejnadšenější ze všech Honza. Kaňon má dvě části oddělené vodopádem. K dolní části je nejprve potřeba sestoupat po dřevěných schodech, které byly zasypané namrzlým sněhem, a tudíž docela nebezpečné. Nad schody jsme potkali výpravu, která se nemohla rozhodnout, jestli se odváží k sestupu nebo ne. Když viděli, že schody sfrčely nejen děti, ale nakonec i já, odvážili se. Stálo to za to. Před vodopádem oddělující obě části kaňonu totiž byly ve skalách senzační průchozí jeskyně a malé průzračné jezírko zamrzlé místy až ke dnu. V ledu byla spousta listů, bublinek a otisků na pozorování. Vrcholem všeho bylo, když se Honza odvážil vyšplhat na plošinku za téměř zamrzlý vodopád. Nakonec jsme se tam vyškrábali všichni. Připomnělo mi to dokument o Johnu Muirovi, který objevil a prozkoumal přírodu Yosemitů. Ten totiž taky lezl za vodopády, aby zjistil, "jak to asi vidí voda". John Muir viděl v přírodě otisk Boží a chtěl jej zprostředkovat každému, kdo o to bude stát. Sám byl totiž v dětství donucen naučit se zpaměti 2/3 Bible, což nepovažoval za šťastný způsob cesty k víře. Proto bojoval za to, aby se Yosemity staly národním parkem. Ale zpět do Mattiessen parku: ze zamrzlého vodopádu přece jen trochu stříkala voda, takže když jsme zpoza něj vylezli, namrzly nám postříkané části oblečení - např. Marta nemohla pohnout rukou, protože jí ztvrdly rukavice. Po cestě zpátku k autu jsme si čím dál víc uvědomovali, jaká je nám zima, a byli jsme rádi, že si v autě zatopíme. Děti ale prohlašovaly, že sem chtějí v zimě ještě jednou, že to stojí i za tu dlouhou cestu. To však ještě nevěděly, že domů pojedem o hodně déle - sněžilo totiž čím dálo hustěji, takže se cesta protáhla na tři hodiny. V jednu chvíli jsme před sebou viděli v levém pruhu auto, které dostalo smyk, jezdilo doleva doprava a nemohlo s tím nic dělat. Naštěstí se nakonec zastavilo o svodidla, pravděpodobně bez větší úhony, a nikdo další do něj nenarazil.

25. - 31. 1. aneb Spousta sněhu - zimní radovánky - dům z filmu Sám doma - Field Museum

 

 

Konečně jsme se dočkali opravdové spousty sněhu! Padal celé úterý a pak znovu o víkendu. Napadlo celkem asi 30 cm, což - pravda - nezní nijak světoborně, ale důležité je, že neroztál, drží už asi 14 dní a občas ještě něco připadne. Při prvním chumelení jsme odpoledne vyrazili do parku - a byla to docela náročná cesta. Lidi ještě nestihli sníh odházet, takže jsme se "brodili závějemi”. V parku si děti mimořádně převzal Honza. Chystala se totiž sněhová bitva a na ty je Honza daleko lepší než já. Přesto prohrál 5:6. Já jsem si vyšla na vycházku po golfových hřištích, všechno vypadalo pod čerstvým sněhem jako znovustvořené a hrozně krásné. Není divu, že při prvním sněžení studenti všech věků přestanou dávat pozor a koukají z okna. Myslím, že to podvědomě vnímají jako zázrak - stejně jako já. Jak to vidí ti, co musejí sníh odklízet, nevím. Cestou jsem potkala jednoho běžkaře - právě vyjížděl z golfového hřiště na nedotčenou bílou ulici.

Začaly nám tedy ty pravé zimní radovánky. Václav začal budovat sněžný bunkr, s čímž mu Marta i Karlík vydatně pomáhali. Chodili tam dokonce o 45 minutové přestávce na oběd. Pro svůj bunkr si zvolili místo, na nějž sněžné pluhy nahrnovaly sníh ze silnice. To byla výhoda i nevýhoda - výhodou bylo, že o sníh nebyla nouze, při každém dalším sněžení ale pluhy bunkr částečně zničily a muselo se začít znovu. Po třetím zničení to děti přestalo bavit a přesunuly se pod obýváková okna. Tam si každý z nich postavil svůj sněžný dům (i se střechou) a Marta s Vašíkem své domy ještě chránili obrannou zdí. Taky jsme se znovu vydali sáňkovat na Mount Trashmore, ale děti byly trochu zklamané, protože oproti minulé výpravě tam bylo strašně moc lidí.

Jak už jsem psala v minulém blogu, o víkendu jsme shlédli film Sám doma. Ve filmu je scéna, v níž hlavní hrdina jde do kostela. Dětem se ten kostel zdál povědomý - tvrdily, že vypadá jako kostel v sousedním "městečku" Wilmette, a tak Honza zasedl ke googlu a zjistil, že mají pravdu. Kostel je od nás asi 3 km. Začali jsme tedy pátrat i po adrese domu hlavního hrdiny a i ten je nedaleko, asi 9 km od nás ve "městě" Winnetka (671 Lincoln Avenue). Na čtvrteční odpoledne jsem tedy naplánovala výpravu autobusem do Winnetky a pak pěšky přes obě "pamětihodnosti" až domů. Vašíkovi to ovšem nepřipadalo jako dobrý nápad a dával nám to najevo všemi dostupnými způsoby, Karlík zas smutnil, že s ním nikdo nehraje dračák (já ho s ním většinou hrát nemůžu, protože to prý není dostatečně bojovné). Cesta zasněženými uličkami by sama o sobě byla krásná, pokud by si ovšem člověk zvládl odmyslet chlapeckou část výpravy. Trochu jsem litovala, že jsem nešla sama s Martou nebo s Honzou... Taky byla třeskutá zima, asi -10°C. Díky všem nepříznivým vlivům jsem nakonec vyměkla a slíbila dětem, že u kostela zavoláme tátovi, aby pro nás přijel autem. Bohužel mi ale za pár minut volal zpět, že nemůže najít klíče od auta - zůstaly totiž od včerejška v batohu, který jsem měla s sebou. Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme zatnout zuby a dorazit až domů - a kupodivu se tím nálada zlepšila. Ze začátku jsme běželi, abychom se zahřáli, pak už jsme jen rychle šli a představovali si teplou večeři a horkou čokoládu. Nakonec to bylo prima. Uvažuju, že bych na stejnou trasu někdy vytáhla i Honzu (resp. jen Honzu).

Korona-situace v Illinois se pomalu ale celkem vytrvale zlepšuje, a tak byla znovu otevřena některá muzea, např. Field Museum of Natural History, kde jsme byli v sobotu. Rozhodli jsme se jet autem, protože je to daleko rychlejší a i s placením parkovného to pro 5 lidí nevyjde dráž než MHD. Mělo to jen 2 háčky - najít místo k parkování a doběhnout z něj do muzea bez bund (protože v muzeu kvůli koronaviru nefunguje šatna a tahat s sebou celý den bundy se nám nechtělo). Chvíli to vypadalo docela dramaticky - Honza nás vyhodil poblíž muzea, takže jsme proti severáku kráčeli ve svetrech jen pár minut. Sám ale pořád nešel, ačkoliv čas, na nějž jsme měli koupeny vstupenky, se už nebezpečně blížil. Nakonec jsme šli dovnitř sami a Honza mezitím brázdil chicagské ulice. Zdálo se totiž, že na ulici se dá všude parkovat jen dvě hodiny a parkovací domy vypadaly zavřeně. Nakonec se jeden z těch zavřených zázračně otevřel, a tak Honza přišel jen o prohlídku starověkého Egypta (která mě ani Martu s Vašíkem zas tak moc neoslovila a ani Karlík se mi nezdál bůhvíjak zaujatý. Nakonec se k ní ale ve vzpomínkách pořád vracel.) Potom jsme všichni společně vyrazili do části zvané Evolving Planet, v níž se člověk "prochází po Zemi" od pravěku až do starověku. Je to velice působivé, procházet přesličkovými pralesy a vidět kolem sebe mamuty či dinosaury, a je to taky moc hezky udělané i co se týče "vzdělávací" hodnoty. Informací je tam tak akorát - asi tolik, kolik se toho člověk kdysi učil (to je neuvěřitelné, kolik jsem toho zapomněla!) - a to podaných co nejnázornější formou. Např. v části týkající se vymírání druhů po dopadu meteoritu v druhohorách byl svítící obrázek mnoha různých zvířat, na němž jich po zmáčknutí knoflíku zůstala jen asi desetina - stejně jako na Zemi. Taky tam byly krátké animované filmy, které vysvětlovaly, jak funguje přírodní výběr, jak se stejný druh může následkem geografického oddělení (např. oddělení litosférických desek) změnit ve dva hodně odlišné druhy atd. Honza, který četl knihu o evoluci, by určitě řekl, že to bylo strašně zjednodušené, ale pro základní představu to stačilo. Vrcholem "pravěké" části muzea je téměř kompletní kostra tyranosauřice Sue a 3D film o titanosaurech, který se nám ale líbil mnohem míň než výstava. Během odpoledne jsme pak ještě prošli část věnovanou Indiánům (v ní jsme zhlédli krátký film o tom, proč se lidé začali shlukovat do měst, a kdybychom chtěli, mohli jsme si na každém kroku přečít, jak by asi vypadal náš obvyklý den, kdybychom žili v té době), část věnovanou drahým kamenům (Karlík byl uchvácen velkými zlatými nugety), část o cestování Pacifikem (dozvěděli jsme se, že na Marshallových ostrovech Američané testovali atomovou bombu a málokteré tamní miminko se pak dožilo jednoho roku), o užitkových rostlinách (kakao, gumovník, ...). Na konci už jsme byli úplně uchození, ale stálo to za to. Myslím, že v rámci biologie a dějepisu by se dala v muzeu strávit spousta dní a kdybych bydlela v Chicagu, asi bych si pravidelné vzdělávací návštěvy naordinovala jako novoroční předsevzetí (na "x" let dopředu). Je to nádhera se něco dozvídat - škoda, že v době školní docházky si to často neuvědomujeme.