26. 4. - 2. 5. aneb Park s Lakshmi a Poláky - nákupy - Anderson Japanese Garden - Willis Tower

Říkala jsem si, že by bylo strategické, kdybych ještě před naším odjezdem seznámila Poláky s rodinou od Lakshmi. Bydlí minutu od naší univerzitní ubytovny a rodiče jsou moc milí a ochotní, takže by mohli s lecčím pomoct nebo poradit, kdyby bylo potřeba. Zorganizovala jsem tedy společný odpolední sraz v parku. Protože bylo docela teplo, rozhodli jsme se pro park u Lighthouse Beach - s tím, že až děti přestane bavit hrát si v parku, půjdeme na pláž, případně na trávu, kde se dají hrát různé sporty. Setkání se mimořádně vydařilo, kromě Karlíka s Jakubem nakonec všechny děti hrály něco jako "cukr káva limonáda", ovšem na prolízkách, čímž hra získala na zajímavosti (např. zastavit se při slově "bum" zrovna když jedete po klouzačce je celkem oříšek). Hrál dokonce i Leon - možná proto, že nikde v okolí nebyl basketbalový koš. Asi po hodině jsme se opravdu přesunuli na pláž, kde se všichni dali do stavění staveb z písku a kdyby neměli hlad, možná by tam stavěli dodnes. Od Lakshminých rodičů jsme se dozvěděli, že se nechali inspirovat naším výletem do Great Smoky Mountains a jeli tam s holkama na spring break. Potěšilo nás, že jsme jim mohli být nějak "užiteční".

Ve středu jsme s Martou vyrazily na nákupy - potřebovala kalhoty a trička na plánovaný červnový puťák, plavky a spoustu dalších věcí. Obešly, resp. objely, jsme spolu pět obchodů, z posledního jsme odjížděli v 9 večer (s mým tričkem a s mými sandály) a celá akce zabrala asi čtyři hodiny - byl to ale moc příjemně strávený čas. Krásně jsme si totiž popovídaly, nikdo nekvílel ani mě nepopoháněl, Marta mi dokonce v obchodech navrhovala věci, které si mám vyzkoušet, prostě idyla. Ve čtvrtek jsme pak byli nakupovat plavky i s klukama a to byl zážitek úplně jiného druhu. Václav jako obvykle předem propočítával, kolik času to zabere, a byl vrcholně zklamán, když byly jeho propočty překročeny. Ukázalo se totiž, že chlapecké plavky v obchodech buď vůbec nemají, nebo je zakázáno si je kvůli covidu zkoušet. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme v Targetu koupili asi šestero plavek, celkem přibližně za 100 dolarů, doma si je všechny vyzkoušeli a nehodící se vrátili. Jednoduché.

Celý rok jsme plánovali, že na jaře pozveme Cusatisovi do Anderson Japanese Garden a v sobotu k tomu konečně došlo. Dokonce se při této příležitosti udělalo nejen slunečno ale i teplo. Jinak je tu totiž většinou kolem deseti stupňů, někdy i méně… a mně je v parcích pořád zima. Zmíněná japonská zahrada je v Rockfordu, necelé 2 hodiny jízdy na západ od Chicaga. Byli jsme tam v minulých letech už dvakrát, takže to pro nás nebyla žádná novinka, přesto je to vždycky krása. Kdybychom tam byli sami s Honzou, asi bychom se loudali a snažili se vychutnat si každý kousíček. Cusatisovi, a koneckonců i naše děti, to ale trochu hnali, takže jsme zahradu prošli za necelou hodinku, a protože zbývalo ještě dost času do návštěvy restaurace, kde Cusatisovi zamluvili oběd, usadili jsme se u rybníčku pod slunečníkem. Děti byly naštěstí vybaveny bloky na kreslení, takže zatímco my jsme konverzovali, oni se rozložili po okolních kamenech a velice pokojně kreslili. Teď je to docela baví, zvlášť když kreslí všichni zároveň a můžou pak porovnávat svoje výtvory. Po chvilce ale přišla zaměstnankyně zahrady, že na kameny se nesmí, a když si všimla, že máme na stolečku vybalenou svačinu, řekla, že se tu vlastně nesmí ani jíst. Děti se tedy přesunuly na dřevěné molo a čvachtaly si alespoň nohy ve vodě… načež je jedna návštěvnice upozornila, že ve vodě jsou dravé želvy a že by je mohly kousnout. Naštěstí už byl skoro čas vyrazit do restaurace. Tam si děti po vzoru Gianlucy a Clary daly coca-colu a Karlík dostal od paní servírky pastelky a omalovánky s rébusy a od té chvíle byli všichni v sedmém nebi. Honza je totiž dost razantní odpůrce jídel v restauarcích (s dětmi), takže taková příležitosti se jim jen tak nenaskytne. Kluci pak měli burgry a Marta tortillu a asi vypadali fakt vděčně, protože Cusatisovi z nich byli úplně paf. Korunu tomu nasadil Karlík, který když zjistil, že si může odnést omalovánky domů, z radosti mě objal. I my dospělí jsme si restauraci - a hlavně rozhovor - dost užili, což při obědě se zahraničním  kolegou nemusí být úplně automatické. Čím dál víc se ukazuje, že si Honza s Gianlucou sednou nejen pracovně, ale i osobně. Na některý z dalších víkendů už plánují společné kolo.

V neděli nás čekala další z atrakcí, na které jsme čekali celý rok, totiž návštěva nejvyššího mrakodrapu v Chicagu - Willis Tower. Ta byla celou dobu zavřená a otevřeli ji až teď. Lístky je samozřejmě potřeba koupit dopředu a na přesný čas, jako kamkoliv během pandemie. To je obecně trochu nevýhoda, protože nikdy nevíte, jaké bude počasí, ale zase je ve všech muzeích a na jiných turistických atrakcích mnohem méně lidí. Pokud někdo jede do Chicaga jen na pár dní či dokonce hodin, je často Willis Tower tím jediným místem, kam se stihne podívat. Proto je dole v přízemí výstava, která se snaží vystihnout hlavní zajímavosti z historie i současnosti města - píšou tu např. o velkém požáru v roce 1871, který zničil domy sto tisícům lidí, paradoxně tak ale umožnil Chicagu stát se místem, kde se zrodila moderní městská (mrakodrapová) architektura. Zajímavý byl taky popis, jak v 19. století zvedali chicagské domy o 3 stopy výše jen za pomoci heverů (kvůli zpevnění bažinaté půdy, na níž město stojí) a jak otáčeli tok Chicago river, která dřív vtékala do Michiganského jezera, což je místní zdroj pitné vody. Teď řeka z jezera vytéká. Jako obvykle se při procházení výstavy nemusíte příliš namáhat čtením popisků a spíš na sebe necháváte působit atmosféru úzké klikaté "naučné stezky" plné audiovizuálních vjemů - např. se tu virtuálně projedete slavným L-trainem (vlakem, který jezdí nad úrovní silnic) a u toho koukáte z jeho oken na jednotlivé chicagské čtvrti (čínskou, italskou, mexickou, ... v mnohých z nich jsme nikdy nebyli), můžete si "stoupnout" na slavnou chicagskou "deep dish" pizzu, setkat se s Barrackem Obamou a jeho ženou v životní velikosti (ovšem v papírové podobě) a poslechnout si úryvky jazzové hudby. Když jsme se dost vynadívali, nacpali nás jako sardinky do výtahu se spoustou dalších návštěvníků, covid-necovid, a jeli jsme do 103. patra. Při jízdě se na obrazovce objevovaly známé světové stavby, v jejichž výšce jsme se právě nacházeli (pyramida v Gíze, Eiffelovka, ...) Nahoře jsme se mohli podívat postupně do všech čtyř světových stran. Nejvíc nás bavilo pozorovat lidi, cyklisty a auta přímo pod námi - vypadali jako z nějaké modelářské soutěže. Taky jsme viděli basketbalové hřiště na střeše mrakodrapu, v němž je vězení. Bohužel ale zrovna nikdo basket nehrál. Největší atrakcí jsou 2 skleněné krychle vyčnívající ze stěny Willis Tower ven. V nich stojíte na skleněné podlaze více než 400 metrů nad úrovní ulice. Před 11 lety byl problém se do nich vůbec dostat, natož se tam fotografovat, teď má každá skupinka možnost strávit v krychli 2 minuty. Po prvotním váhání tam tedy děti s Honzou dělali i stojky a mosty... Protože bylo krásně, chtěli jsme si odpoledne ještě projít město - z dřívějška si pamatuju, že tu mívají na jaře mezi mrakodrapy vysázené tulipány, a mají je i letos! V létě to tu vypadalo jako po vymření, teď je už spousta lidí naočkovaných a na všeobecné náladě a ruchu v ulicích je to znát.  Šli jsme podél Chicago river, koukali na mrakodrapy, parníky a kajaky na řece a v tom si Vašík všiml, že do řeky spadl ptáček, který se snaží odrazit od hladiny a odletět, ale nejde mu to. Honza se už už chytal zábradlí, aby se nahnul nad řeku a zabalil ptáčka do mikiny, ale právě v tom okamžiku k nám doplul pán na kajaku a když pochopil naše zmatené pokřikování, vylovil ptáčka pádlem. Na oběd jsme měli deep dish pizzu ze slavné Pizzerie Uno, která byla bohužel plně obsazená, ale prodávala pizzu i s sebou. Jedli jsme ji tedy na schodech u řeky.  Za 30 dolarů jsme se všichni přejedli a ještě nám trochu zbylo. Pak jsme pokračovali proti proudu řeky směrem k jezeru. Po cestě jsem propadla fotografické vášni a zůstala pozadu. Ačkoliv jsem pak šla už docela rychle, pořád se mi nedařilo ostatní dohnat - a to už jsem byla na konci promenády. Mobil jsem samozřejmě neměla, zůstal u Honzy v batohu, měla jsem jen foťák. Když jsem došla k prolízkám, došlo mi, že kdyby na mě ostatní čekali, bude to právě tady, takže bylo jasné, že jsem je přešla. Obrátila jsem se tedy zpět. Pak už jsme se našli za chvilku. U jezera jsme se vydali na sever a došli až na Ohio beach, která byla v létě zavřená, dnes se tam ale čvachtalo ve vodě docela dost lidí - ovšem jen po kolena. Bylo sice vedro, ale voda je pořád strašně studená. Po půl hodině byl Karlík od pasu dolů mokrý, a tak byl čas vydat se domů. Při cestě na L-train jsme neúmyslně zvolili trasu, která vedla kolem nocovišť bezdomovců. Bylo nám z toho docela úzko - i Karlíkovi, který plánuje, že v dospělosti sestaví bezdomoveckou kapelu. V L-trainu jsme pak všichni až na Honzu usnuli, a tak nám ta hodinová cesta rychle utekla.

19. - 25. 4. aneb drily, Poláci, lego, umění a večerě u Thawivann

 

Opět jsme ve skluzu s psaním blogu a tak byli přizváni i ti méně talentovaní. Tento týden tedy píšu já, Honza.

V průběhu posledních pár týdnů měly děti ve škole nácviky, oni tomu říkají dril. Jsou celkem tři, požární dril, dril na hurikán a dril na ozbrojeného útočníka. Kluci požár oželeli, byl totiž tenkrát v pátek, kdy jsme se báli, že má Petra covid, místo školy doma. Takže to víme jen od Marty - vyjde se spořádaně z místnosti a čeká se před budovou, ideálně s nějakým čtením. Při drilu na hurikán se spořádaně odejde do velké hlavní místnosti, tam si všichni sednou na turka, zakryjí si hlavu rukama a čekají. Ti zkušení a chytřejší si s sebou opět vezmou nějaké čtení. A pokud do budovy vnikne ozbrojený útočník, učitel zamkne třídu, všichni si stoupnou tak, aby nebyli od dveří moc vidět, jsou úplně potichu a zase čtou. Marta si čtečku nebrala, a tak se na drilech dost nudila, nejlepší je prý požár, to se alespoň jde ven. Pak to ale za požár schytala, neboť byl v průběhu hodiny zvané "drama". Měl začít v celou, stejně jako ta hodina, a měl trvat 15 minut. Marta se tedy nepřipojila na zoom a čekala, až vypukne požár. Ten ale vypukl až o čtvrt a trval neplánovaně skoro půl hodiny. Po návratu do třídy bylo už tak pozdě, že se Marta na hodinu už nepřipojila a jen napsala omluvný e-mail paní učitelce. My jsme doma žasli nad její zodpovědností, ale paní učitelka jí místo obdivu zapsala neomluvenou hodinu. Řešit to nebudeme, protože je nám to celkem jedno, jen to nechápeme. Marta má s paní učitelkou z "drama" dlouhodobě špatný vztah a po této události celkem chápeme proč.

S drily souvisí ještě jedna vtipná příhoda. Kluci mají ve škole "show talentů", která obvykle zřejmě probíhá naživo, ale letos byla formou krátkých videí. Zadání znělo, ať je to hlavně originální. Kluci poslali video, jak spolu v brnění z lepenky bojují dřevěnými meči. Není to nic světoborného, ale snažili se a secvičili perfektní šermířský souboj (můžete si ho prohlédnout na petraajan.rajce.idnes.cz/ v albu Evanstonské jaro). V týdnu nám ale přišel e-mail, že video bylo ze soutěže vyřazeno, neboť zobrazuje násilí a zbraně. Ano, je to samozřejmě pravda, ale překvapuje nás, že dětská duše nesnese pohled na šermující kluky, ale zvládne trénink na ozbrojeného útočníka ve škole.

Ve středu jsme se sešli s Dominikem a Beátou (to jsou ti Poláci, kteří jsou tu také na rok a přijeli před dvěma měsíci), jen dospělí s dospělými. Nechali jsme večer děti doma samotné a šli do vedlejšího domu na návštěvu. S sebou jsme vzali jedno víno, tortilly a domácí guacamoly, oni nás ale trumfli alespoň 4x, jejich stůl byl plný jídla. Také jejich apartmán byl daleko vybavenější než náš. Uvědomil jsem si, že asi držím rodinu hodně zkrátka a než se něco koupí, tak to třikrát projde hlasováním. Oni se tím evidentně tolik nezabývají, mají už třeba kobereček v koupelně, televizi, také hned koupili auto. Večer s nimi byl příjemný, bylo cítit, že pocházíme ze stejné části světa, stejné kultury. Zaujalo mě, že Češi jsou podle nich viděni v Polsku jako inteligentní a vyspělý národ. Na mou otázku proč odpověděli Kaczynského politikou a prorůstáním církve do státu. V této souvislosti možná ten Babiš není to nejhorší, co nás mohlo potkat. Hodně se pilo (dvě lahve vína), což tu není zvykem. Alespoň ne v našem okolí. Také se dost kritizovalo. No prostě centrální/východní Evropa.

V sobotu mělo pršet, takže jsme plánovali vnitřní aktivity. Nakonec se ten déšť nějak vypařil, ale plánu jsme se už drželi. Petra s Martou vyrazily za kulturou, do Chicago Art Institute. Nadšené byly hlavně z textilních koláží umělkyně Bisa Butler. A pak také z kavárny, kterou navštívily při zpáteční cestě. Já jsem s kluky vyrazil autem do Lego Factory, jakéhosi muzea lega asi hodinu cesty na západ. Marta v Lego muzeu byla před 11 lety a koupili jsme tam tenkrát naši Duplo sadu. Trochu jsem si tedy pamatoval, jak to tam vypadá. Hned na začátku byl obrovský lego model Chicaga. Kluci byli nadšení a já celkem taky. Pak byla lego džungle s velkými lego papoušky, krokodýli a opicemi, to bylo taky hezké. A pak už to šlo z kopce, alespoň pro mě. Třeba jízda vozíkem v lego hradu byla vyloženě slabá, stejně tak stolky pro stavění vždy nabízeli tak hrozně málo kostek, že se nikomu z nás nechtělo cokoliv začínat. Nakonec nás ale zachránil rozestavěný lego hrad se spoustou kostek k dokončení. Václav tam strávil asi hodinu, Karel se mnou v průběhu šel na lego film ve formátu 4D. Sice nevím, co bylo to čtvrté D, ale film byl super a Karel se strašně smál. Po cestě zpět jsme zastavili na oběd v jakémsi parku, kde zrovna lítali s RC letadly a drony. Takže jsme u chroupání salámu obdivovali jejich výkony a spokojeně se slunili v předpovězeném dešti.

V neděli se u Spaldingů konala slavnostní večeře. Původně jsme se měli sejít už někdy v březnu, ale vše se muselo odložit, protože John dostal covid. Myslím, že hlavním důvodem svolání večeře bylo to, že Carol s Billem už byli naočkovaní a tak se mohli zúčastnit. Carol a Bill jsou další z širokého kruhu křesťanských kamarádů Thawivann, kteří ale patří do starší věkové skupiny. Nevíme sice, kolik jim je, ale vypadají už vážně celkem staře. Petra si Carol pamatuje, protože před 11 lety spolu chodily na ejmenování, Billa si pamatujeme také, protože je nezapomenutelný. Hodně a rád mluví a někdy je to i celkem zajímavé. Byl totiž námořník a plavil se všude možně (Suez, Panama, Bombaj, ... ). Mysleli jsme si, že brázdil oceány celý život, ale v neděli jsme pochopili, že to bylo jen pár let okolo roku 1950, pak se zamiloval do Carol a s námořničinou skoncoval. Kromě nich se večeře zúčastnili ještě Hannah a Alfréd a také Stephen. Ten v létě začíná Ph.D. studium na universitě v Minneapolis, takže zde jsem zase já musel předvést své hluboké znalosti o tamnější univerzitě. Ještě jsme v rozhovoru narazili na literaturu. Dostali jsme se k ní přes knihu Marka Twaina Život na Mississippi, kam jsem se probojovali od námořních historek (kniha je o parnících na Mississippi). Protože skoro nikdo nic nečetl, tak jsme se vytasili se slavným americkým románem Moby Dick, který teď chroustá Petra. Je totiž docela nečitelný a zajímalo nás, proč je tak slavný. Thawivann, která má Ph.D. ze (středověké) literatury nám vysvětlila, že to by první a neúspěšný pokus o čistě americký román podle vzoru Homéra. Tedy asi je to slavné, protože to bylo v něčem první a také že se to úplně nepovedlo. Večer příjemně utekl nám i dětem, už se těšíme na další návštěvu u nich.

Závěrem se ještě zmíním o svém předodjezdovém stresu. Jedeme už za necelé dva měsíce, já mám pocit že práce není dodělaná, do Česka nás nepustí, testy nám nevyjdou, auto neprodáme, projekt nesplním a kdo ví co ještě. Petra ze mě už trochu šílí, ale občas mám i lepší chvilku, ve které to trochu urovnám. No, nechtěl bych žít sám se sebou, opravdu ji obdivuji. 

12. - 18. 4. aneb Poláci - učení s Natálkou - vycházka do Indian Hill - večeře s Hannah a Alfrédem - očkování - grilování s Mr Spicuzzou - Morton Arboretum

 

 

Každý den čekávám s dalšími rodiči od "kindergarteňáků" na děti před školou,  kde praktikujeme "small talk". Minulý týden jsme takhle klábosili s Dominikem, tátou od polské rodiny, a během rozhovoru jsme zjistili, že jsme sousedé - polská rodina bydlí ve vedlejším domě. Vtipné je, že už tu bydlí nejméně 3 týdny a za tu jsme si toho nevšimli. V pondělí odpoledne jsme tedy konečně podnikli společnou akci - šli jsme do parku na Noyes. Poláci mají tři děti - šesťáka Liona, čtvrťačku Natálii a nejmladšího Kubu. Jak už jsem psala, Natália chodí do třídy s Vašíkem a Kuba s Karlíkem. Lion chodí na Nichols Middle School, jako Marta, ale protože přijeli do USA pozdě, nemohl se už nahlásit k "in person" studiu, a tak je chudák celé dny doma na online výuce. Rodiče doufali, že ho přihlásí alespoň do basketu, aby měl nějaký kontakt s americkými dětmi, ale ukázalo se, že basket stojí do konce školního roku 500 dolarů, což je zkrátka příliš. Lion ale basketbalem zřejmě žije, takže celou dobu v parku strávil střílením na koš. Marta, Václav, Natália a Kuba hráli společně baseball, přeskakovali lano atd., a Karel si jako obvykle opodál bojoval proti neviditelným nepřátelům (občas mě napadne, jestli už bych si s jeho imaginací a samotářstvím neměla dělat starosti, ale zatím tu myšlenku zaháním... nezdá se, že by tím nějak trpěl, když je potřeba, zvládne spolupracovat, a třeba až bude chtít, naučí se i navazovat vztahy). Já jsem si mezitím povídala s rodiči a pak i s paní Barbour, která do parku přijela Polákům něco předat. Byla to paráda. Uvědomila jsem si, jak moc mi dělá dobře mluvit s někým dospělým na živo... Polská rodina je svým způsobem v opačné situaci než my, na Northwestern přijela jako hostující profesorka maminka Beáta, tatínek Dominik pracuje ve firmě, která operuje i na americkém trhu, takže dostal na rok možnost řídit tuhle odnož. Podle něj to nevyžaduje moc práce a má z toho nějaké peníze - bez nich by to totiž z Beátina grantu asi neutáhli. Je to už druhá rodina, kdy je v roli "dependent" muž (první byli Izraelci), a zjišťuju, že mě to vlastně překvapuje, protože si to v našem případě nedokážu představit. Tím nechci říct, že by byl Honza nějaký despota, který by to nepřipustil, jen by mě to prostě asi ani nenapadlo. Možná to ale zmínění "dependent" muži nebrali jako oběť, ale jako vítanou změnu, vybočení ze všedního života... což jsem tak vlastně chápala i já. 

Každopádně od úterka začala Natka chodit dopoledne asi na hodinu a půl k nám, aby mohla dělat nějaké úkoly s Václavem a aby tak měl Dominik víc času věnovat se škole se zbylými dvěma dětmi. S Václavem jsme se rozhodli, že nejlepší bude dělat s Natálkou matematiku, protože ta mu jde a nevyžaduje větší slovní úsilí. Natka nerozumí anglicky zatím skoro vůbec (podobně jako Václav na začátku), takže Vašík jí sice vysvětlí problém anglicky, ale pak je skoro vždycky potřeba to zopakovat česky - což má mnohem větší šanci na úspěch... a když to nezabere, píšou si přes google translator. Musím říct, že Václav je skvělý učitel - když je to potřeba, problém vysvětlí, ale nevnucuje se a není přehnaně dominantní (na rozdíl třeba ode mě). Není to poprvé, co mě v jednání s mladšími dětmi - či v případě Natálky spíš méně zkušenými dětmi - překvapil: s Karlem i s Julianem mu to jde taky bezvadně, s nimi zas umí přesně vyhmátnout, co je bude bavit. Kdo ví, třeba ho čeká učitelská budoucnost.

V úterý nebo ve středu jsme si udělali s Honzou krásnou podvečerní vycházku do luxusní čtvrti Indian Hills. Čtvrti dominuje velké soukromé golfové hřiště a na většinu přiléhajících ulic mají zakázaný vjezd lidé, kteří tam nebydlí. My jsme ale šli pěšky, takže pro nás zákaz neplatil. Na ulicích jsme byli úplně sami - možná proto, že byla celkem zima. Zajímavé je, že oproti jiným částem města jsou zde uličky klikaté - jinde se jede striktně pravoúhle... Cestou jsme probírali všechno možné, mj. jsme spočítali, že za tři a půl roku bude Martě tolik, kolik bylo nám, když jsme se seznámili.

V pátek jsme mimořádně nešli na večeři ke Spaldingům - John už sice oficiálně skončil svoji 10 denní po-covidovou karanténu, ale my jsme přece jen chtěli ještě pár dní počkat. Stejně na tom byli Hannah a Alfred, mladí manželé z Thawivanniny "recovery" církve, s nimiž se známe právě od Spaldingů. Slovo dalo slovo a Hannah a Alfred přišli na večeři k nám (resp. si většinu večeře sami přinesli, v recovery church fungují společné večeře vždycky tak, že každý přinese něco). Po zoomovém "ejmenování" nám Alfred vyprávěl zajímavý příběh o tom, jak jeho dědeček utíkal s rodinou za komunistické revoluce z Číny na Thaiwan, protože patřil k armádě, tj. předchozí vládnoucí moci. Podobně utíkala spousta lidí, a mnoho z nich s sebou vzalo různá cenná umělecká či historická díla. Proto se prý Thaiwanci považují za nositele "té pravé" čínské kultury - v Číně totiž bylo za kulturní revoluce skoro všechno zničeno.

V sobotu se nám přihodilo něco, co by se nám v Česku nestalo - dostali jsme první dávku proticovidové vakcíny Moderna! Jak se nám to podařilo? Od pondělka byla v Evanstonu vyhlášena možnost nechat se očkovat pro všechny starší 16 let. O očkování byl ale obrovský zájem, takže všechny termíny byly ihned rozebrány. Existovala možnost jet několik hodin autem na jih Illinois, kde o vakcíny není takový zájem, ale do toho se nám nechtělo. Pak jsme se dozvěděli od paní Barbour, že ona nechala své 17-leté syny na očkovat ve Wisconsinu, což je jen hodinu jízdy... prý tam o vakcíny stejně nikdo nestojí. Zaregistrovali jsme se tedy tam, ale měli jsme špatný pocit, že podvádíme - na stránkách psali, že se mají registrovat jen lidi z Kenoshi a okolí. Těžko říct, jestli by Američané považovali za okolí něco, odkud se jede hodinu autem. Volných termínů tam ale byla spousta, takže paní Barbour měla asi pravdu - nevypadalo to, že bychom svým očkováním vyfoukli někomu vakcínu před nosem. Nakonec to ale dopadlo ještě jinak - kvůli špatnému svědomí Honza během týdne znovu hledal možnost očkování v Evanstonu a podařilo se mu zaregistrovat nás oba do řetěce lékáren Walgreens. Až po registraci si všiml, že konkrétní lékárna je sice od nás jen 15 minut autem, ale má už chicagskou adresu, takže pro ni platí chicagská pravidla, která ovšem očkování lidí pod 60 (?) let ještě nepřipouští. Nicméně jsme se rozhodli to risknout a risk vyšel, navzdory tomu, že se nás tam ptali na adresu a že jsme jim řekli, že bydlíme v Evanstonu. Pravda, Honzovi, který si zapomněl doklad o pojištění, dali k vyplnění ještě nějaký papír, kde podepisoval, že pracuje ve školství a žije v Chicagu. Nikomu ale rozpor jeho výpovědí nevadil. Nakonec jsme tedy navzdory prvotnímu dobrému úmyslu přece jen podváděli. Částečnou omluvou - či výmluvou - pro nás je, že bychom chtěli stihnout obě vakcíny do odjezdu. Snížili bychom tak riziko, že nám vyjde den před odletem pozitivní test - což by výrazně zmírnilo Honzův stres. Protože ale píšu blog s velkým zpožděním, vím že v Chicagu začali lidi starší 16 let očkovat jen o týden později než v Evanstonu, takže bychom to pravděpodobně stihli i bez podvádění. 

Odpoledne jsme pozvali na grilování Mr Spicuzzu. Ptala jsem se ho, zda je pravda, že existuje velký rozdíl mezi výsledky testů černošských a bílých dětí (navzdory stejným školám, třídám, učitelům - viz blog z předpředminulého týdne) a jak on vidí údajnou strategii školského okrsku charakterizovanou souslovím "low floor - high ceiling". Rozdíly ve výsledcích potvrdil a souhlasí také, že je to dáno rodinným prostředím. Vedení školského okrsku o tom prý ale nechce nic slyšet (pravděpodobně takové úvahy považuje za rasistické). Raději neustále snižuje požadavky - takže "floor" je "lower and lower", což ale dle Mr Spicuzzy nikomu nepomáhá, protože je to pak strašná nuda... jako např. nová učebnice matematiky, povinná pro celý district, která směřuje s učivem vpřed jen velmi velmi pomalu. Nedávno byli učitelé požádáni o zpětnou vazbu, po jejím poskytnutí jim ale bylo řečeno, že navzdory jejich negativnímu hodnocení se bude učebnice používat i nadále... Pochopili jsme, že systém tu zřejmě funguje mnohem centralizovaněji než u nás, kde si každá škola (a v případě naší školy téměř i každý učitel) může dělat, co uzná za vhodné. Obojí má jistě své výhody a nevýhody, řekla bych ale, že v českém systému je menší pravděpodobnost, že budou učitelé frustrovaní ze své bezmoci (vůči nadřízeným, ne vůči dětem!). Z Mr Spicuzzy jsem tuto frustraci cítila dost silně. Po jídle jsme si zahráli baseball. Za 20 minut jsme Mr Spicuzzu zcela vyřídili (pálí perfektně, ale běhá bídně), a tak jsme se raději rozloučili. Děti si ještě užily šplhání na stromy a běhání bosky po pláži, později po kotníky ve vodě, později po kolena ve vodě, kluci následně téměř po pás ve vodě. Byla docela zima, ale stálo to za to.

V neděli jsme podnikli výpravu do Morton Arboreta. Je docela veliké, obešli jsme v něm několikamílový okruh. Obzvlášť hezké byly části s jehličnany, kvetoucími magnóliemi, kvetoucími ovocnými stromy, s narcisy a jakýmisi velkými druhy plicníků. (Snažila jsem se děti přemluvit, aby se nechaly vyfotit u překrásné hrušně - z jedné z výsledných fotek nahoře je jistě jasné, co si o tomto mém nápadu myslely). Karlíkovi se taky líbilo v "dětské" části zahrady, Marta s Vašíkem se tam ale ostentativně nudili. Největší zážitek máme z želvího rybníčku, resp. z takové větší kaluže, v jejímž středu ležely tři větve, a na nich se slunily desítky vodních želv... Do arboreta je docela drahé vstupné a musím říct, že botanická zahrada, která je blíž a zadarmo (resp. za parkovné, jedete-li autem) se mi vlastně líbí víc. A líbí se mi víc i arboretum v Brně. Budete-li mít čas (a bude-li v dobách covidu otevřené), určitě si tam někdy zajděte.

5. - 11. 4. aneb Evanstonské jaro - konec 2. trimestru - noví spolužáci I a II - covid nebo ne-covid?

 

Evanstonské ulice a zahrádky ovládlo jaro - rostou tu celé lány malých modrých kvítečků a na velkých travnatých plochách sedávají každý večer desítky ptáků a vyďobávají žížaly a broučky. Je to nádhera.

Dětem začal od pondělka nový trimestr - velikonoční pondělí je tu totiž normálním pracovním dnem. Asi jsem už psala, že vysvědčení se tady nijak nehrotí - s dětmi na elemenatry school o něm učitelé ani nemluví, jen rodičům pošlou email. (Možná je to tak ale jen za covidu, těžko říct.) Každopádně Karlík to vytáhl na samé trojky, což znamená "meet grade level standards". Minule dostal ze znalosti písmenek jedničku (což je nejhorší možná známka ... "not making satisfactory progress toward meeting grade level standards") a některé další věci neměl hodnocené, takže se oficiálně zlepšil. Neoficiálně vidíme, že se zlepšil strašně moc - pokud k tomu dostane příležitost, tak s učiteli mluví o sto šest, s malou pomocí je schopen přečíst jednoduchou obrázkovou knížku a napsat několik vět (i když to ho hrozně nebaví). Marta se oficiálně zlepšila v angličtině (dostala B místo C), ve všem ostatním zůstává vzorňačkou, která odevzdává úkoly včas, a už to samo o sobě jí stačí na A-čka (občas tedy píše i nějaké testy, ale asi jednoduché, protože se na ně vůbec neučí). Václav se oproti minulému vysvědčení zhoršil v "procesu psaní" (přesně "uses the writing process of brainstorming, drafting, editing, revising, and publishing"). Moc tomu nerozumíme, protože se podle nás zlepšil úplně ve všem, v angličtině z našich dětí asi nejvíc, ale možná na něj díky tomu paní učitelka zvýšila nároky. Každopádně "proces psaní" je tady strašlivě zdlouhavý. Třeba teď píšou eseje o knihách či povídkách. Cílem je formulovat hlavní myšlenku a ukázat ji na třech příkladech ze čteného textu. Jenže oni tu hlavní myšlenku hledají třeba tři dny, každý den mají kriticky zhodnotit svoje předchozí nápady a přidat nějaký ještě lepší, a to Vašíkovi (ani mně, jakožto konzultantce) prostě nejde. Většinou najdeme ten "nejlepší" nápad hned a žádný lepší nás pak už nenapadá. 

S novým trimestrem se trošku změnilo složení tříd, protože některé děti se rozhodly přejít také k "in person" vyučování.  Pro Martu je to zatím změna k horšímu. Zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že předtím už měla ve školním kolektivu své místo a byla tam docela spokojená - o přestávkách hráli s dozírajícími dospělými hry a když skončili hodinu dřív, učitelé se s nimi bavili o nejrůznějších věcech. Marta dokonce skončila na špici jakéhosi "nice listu", který (z legrace) sestavila její spolužačka Grace. Teď do školy přišly Graciny kamarádky a baví se spolu "o starých dobrých časech", k čemuž se jen těžko přidává. Největší třídní rebel Nick se teď zase dal dohromady s jedním novým klukem, takže jeho předchozí snaha o asimilaci se zbytkem třídy je tatam, a celkově je to teď víc naskupinkované. Třeba se to ale ještě stihne do konce roku usadit.

Karlíkovi přibyl do třídy nový spolužák Kuba a Vašíkovi jeho sestra Natalia. Oba přijeli s rodiči a starším bráchou před pár týdny z Polska. Václav i Karlík se díky tomu mohli podívat na svoji situaci před půl rokem z druhé strany - tentokrát to jsou oni, kdo rozumí a kdo by se měl snažit pomoct někomu novému. Pro Václava to byl hodně silný moment, možná i díky tomu, že ho paní učitelka vyzvala, ať vypráví o své spring break, aby Natália viděla, kolik toho bude umět za půl roku. Myslím, že i on si v té chvíli uvědomil, jaký udělal pokrok. Paní učitelka mi pak soukromě říkala, že Václavův projev byl "astonishing" a totéž tvrdila i paní ředitelka, když jsem ji potkala před školou (je tam skoro každý den po vyučování, baví se s dětmi i s rodiči, není zavřená a nepřístupná někde v ředitelně!)... Vzhledem k podobnosti češtiny a polštiny to byl v následujících dnech často právě Václav, kdo byl Natálii k ruce, což komentoval slovy: "Teď teprve jsem pochopil, jak to se mnou měla paní učitelka na začátku roku těžké." Zdá se ale, že svou roli vykonává ochotně a nedělá kolem toho moc velký humbuk.

Celý týden mě nějak bolely klouby (včetně tak nepravděpodobných míst jako jsou zápěstí, kotníků shora apod.). Nepřikládala jsem tomu žádný význam, ale ve středu jsme dostali od Johna Spaldinga zprávu, že má covid, a ve čtvrtek jsem dostala zprávu z kostela, že na velikonoční vigilii byl někdo, komu teď vyšel pozitivní test na covid, a to mě trochu znejistělo. Když jsem pak v pátek měla teplotu, rozhodla jsem se nepouštět děti do školy a zaregistrovat se na test - šlo to nejdřív v sobotu. Nakonec jsme se nechali testovat s Honzou oba, a to v tzv. drive through procesu, při němž ani nevystoupíte z auta... Nebudu vás napínat, test vyšel negativní, a mně už taky bylo po pátečním prospaném odpoledni a sobotním nic-nedělání v podstatě dobře. Kromě zkušenosti s drive through testy nás tato epizodka také donutila poprvé v životě nakoupit potraviny online. Zvládli jsme to!... Covid Johna Spaldinga měl velmi mírný průběh a jako zázrakem nikdo další z jejich rodiny neonemocněl. To bylo Johnovo jediné štěstí, protože i tak Joy a Grace nemohly chodit 10 dní do baletu a kdyby to mělo trvat ještě déle, prý by mu to neodpustily.

28. 3. - 4. 4. aneb Shawnee National Forest den po dni - Bílá sobota - Shedd Aquarium

 

 

Jak už jsem avizovala minule, před Velikonocemi tu děti mají celý týden "spring break" a s probouzejícím se jarem by byl hřích strávit ji celou v Evanstonu. Honza vyjádřil přání jet někam, kde jsou aspoň nějaké jehličnaté stromy, a tak jsem zadala do vyhledávače "conifers Illinois" a google mi vyplivl jakýsi maličký Pine Forest a pak obrovský Shawnee National Forest, který je v jihozápadním cípu Illinois, u hranic s Missouri a Kentucky. Z dalšího průzkumu jsme zjistili, že kromě jehličnanů tam jsou i skály a potoky, což pro naše děti znamená ráj na zemi. Navíc se nejslavnější část tohoto lesa jmenuje Garden of Gods... no, nejeďte tam! V neděli ráno jsme tedy sedli do auta a vydali se na šestihodinovou jízdu. Naštěstí jsme si udělali přestávku, a to poblíž Saint Louis, na místě zvaném Cahokia Mounds, které nám doporučila paní Barbour. Kolem roku 1000 zde stálo obrovské indiánské město - žilo v něm 20 000 lidí, více než v tehdejším Londýně. Protože místo je v záplavové oblasti zdejší říčky, udělali Indiáni pro své nejvyšší vůdce několik pahorků, aby jejich domy byly stále suché. Nejvyšší pahorek Monk Mound je opravdu impozantní - asi 30 metrů vysoký, 250 metrů široký a 300 metrů dlouhý, má tedy přibližně stejný obsah podstavy jako velká pyramida v Gize. Na jeho stavbě pracovali Indiáni 170 let. Z vršku je dnes vidět Saint Louis s jeho Gateway Arch, což je obrovský oblouk (192 metrů vysoký), který má připomínat všechny, pro něž bylo kdysi Saint Louis branou na západ (takže např. Old Shatterhanda). Několik set metrů na západ od Monk Mound je jakýsi dřevěný Stonehenge (oficiální název je "Woodhenge"), který sloužil jako sluneční hodiny. V den jarní rovnodennosti se tu lidé shromažďovali ke sledování východu slunce, které se toho dne objevilo přesně nad Mound Monkem - tedy v místě, kde žil jejich nejvyšší vůdce... měl to dobře vymyšlené. Když jsme konečně dojeli k naší "cabin", bylo už k večeru. Děti okamžitě zmizely do lesa a v průběhu dalších dní z něj přicházely jen na jídla (rády), na spaní (nerady) a na odjezdy na výlety (taktéž nerady). Za chatou bylo ohniště, a tak jsme každý den (pokud nepršelo) dělali oheň, opékaly "smores" a zpívali trampské písně a písně z divokého západu, nad námi hvězdy, kolem "hluboký" les.

Nejbližším zajímavým místem od naší chaty byl Giant City State Park. Je to pískovcové skalní město, které se trošičku podobá Toulovcovým maštalím - taky jsou tu různé tunely a průchody, jen skály nad nimi jsou tu vyšší. Honza vyhlásil soutěž, kdo vydrží nejdéle viset na skalní římse: první byla Marta (vydržela minutu), poslední já (8 sekund). Navzdory svému jménu není Giant City moc rozsáhlé, takže nám zbyla ještě spousta času na procházku zdejšími lesy. Moc se nám líbily lesní rybníčky: u jednoho si Honza povídal s rybáři, v dalším byl padlý strom, na kterém se slunila vodní želva. Bohužel se nás brzy lekla a hupsla zase do vody. Když jsme se podívali pozorněji, viděli jsme na hladině aspoň deset želvích hlaviček. Popadla mě touha je na stromě vyfotit, a tak zatímco ostatní svačili, já jsem byla na číhané. Želvy ale nic. Vylezly až v okamžiku, kdy na větev přišel Václav, který neměl foťák. Nakonec se nám ale pár fotek přece jen podařilo (viz výše). Další zastávka byla u potoka, kde Václav odlupoval kůru z padlého stromu a pouštěl ji po vodě jako lodě. Martina role byla tyto lodě pojmenovávat (spektrum názvů bylo široké, od "Marie Terezie" po "Cool liánu") a Karlík měl za úkol odšprtávat lodě, které se zasekly... skoro se nestihl najíst, kolik měl práce. Když jsme došli k silnici, chtěl nás Honza nechat na prolízkách a sám vyrazit pro auto. Nakonec si ale Karlík vzpomněl, že v Giant City nechal svůj "nůž" (= ořezaný klacek), a že tedy půjde s tátou a najde ho. Akce začala úspěšně - Honza si vycházku s Karlem v podvečerně osvělených skalách velice pochvaloval, "nůž" byl štastně nalezen, ale než dojeli autem k nám, bohužel se zlomil...

Shawnee National Forest má dvě hlavní části, východní a západní, přičemž nejkrásnější místa jsou rozmístěna rovnoměrně v  obou. My jsme bydleli v západní části, v úterý jsme se ale chtěli podívat k vodopádu Jackson Falls, který je ve východní části, což znamená asi hodinovou jízdu autem. Stálo to ale za to. Vodopád je na potoce, jehož horní část je hodně kamenitá, takže se tam dá perfektně skákat z kamene na kámen. Když jsme došli k samotnému vodopádu, viděli jsme pod ním lidi. Trvalo nám ale pěkně dlouho než jsme se dokázali dostat za nimi - museli jsme pokračovat podél okraje 10 metrů vysoké skalní stěny ještě asi míli, než se nám podařilo najít místo, kde se dalo slézt dolů a dojít zase zpět. Měli jsme štěstí - když jsme dorazili, byli jsme u jezírka pod vodopádem úplně sami, a tak jsme si mohli naplno vychutnat pohled na padající vodu přes bíle kvetoucí stromy. Než jsme se ale najedli, bylo tam už plno lidí, a tak jsme raději pokračovali dále po potoku, nejprve kolem něj, časem bosky uprostřed něj. Cesta pak vedla nahoru do úbočí až k přehradě, u níž se změnil nejen charakter lesa  - místo listnáčů tam rostly borovice, ale i charakter počasí - začalo pršet. K autu jsme to měli asi hodinu, a za tu dobu jsme slušně promokli. Alespoň jsme měli důvod vypít si pak na chatě poslední zbytky zimních zásob horké čokolády.

Ve středu jsme původně měli jet na výlet s Gianlucou Cusatisem a jeho rodinou, která se nechala inspirovat a pronajala si chatu několik mil od nás. Nakonec se ale jejich adolescentním synům nechtělo, a tak jsme vyrazili sami. Nejprve jsme zamířili k místu zvanému Inspiration Point. Po cestě jsme projížděli kolem zdejších usedlostí a farem - některých krásných, se soukromým rybníčkem, některých polorozpadlých. Byla to romantika. Gianluca nám později říkal, že si myslí, že jsou tu lidé dost chudí - kromě stavu některých domů tak usuzuval i z toho, že i v tom nejmenším městě o sedmi tisících obyvatel jsou všechny typy fastfoodových řetězců... Inspiration Point je pěkně nebezpečné místo na skále vysoko nad údolím momentálně záplaveným Big Muddy River - přítokem Mississippi. Výhled je úžasný, ale byla jsem ráda, když jsme byli všichni zpátky na pevné zemi. Kromě výhledu se nám líbily i růžově kvetoucí stromy sem tam probleskující v zatím ještě holém lese a hlavně kondoři neúnavně kroužící nad údolím (podle googlu to vypadá na "kondory krocanovité"). Po svačině jsme se přesunuli pár mil autem k oblasti zvané Little Grand Canyon. Správně by se to asi mělo jmenovat Little Grand Canyons, protože kaňony jsou tam dva - každý je vymletý ve skalách jedním potokem ústícím do Big Muddy River, jedním se schází dolů, druhým se jde zpět nahoru. Stěny kaňonů jsou porostlé mechem, takže je v nich takové vzrušující zelené přítmí. Moc se nám tam líbilo. Taky jsme ocenili délku okruhu - obvykle jsou zdejší trasy moc krátké (např. na Inspiration Point to bylo jen pár set metrů) nebo strašně dlouhé. Tahle trasa měla tři míle, což je na procházku tak akorát.

Ve čtvrtek nás čekala návštěva Garden of Gods, údajně jednoho z nejatraktivnějších míst v Illinois. My s tímto popisem stoprocentně souhlasíme. Samotná Garden of Gods je nevelká skupinka skal, kde je krásný výhled z jedné na druhou. Ta nejslavnější se jmenuje Camel Rock a opravdu vypadá jako velbloud. Skály v sobě mají velký podíl železa, které v nich vytváří zajímavé spirálovité obrazce. Tuhle část jsme si prošli s Gianlucou Cusatisem, jeho ženou Clarou a jejich dvěma psy, synové s kamarády šli taktéž, ale nezávisle - což bylo na půlkilometrovém okruhu docela těžké. Většina lidí asi tímto okruhem končí, ale my jsme se vydali ještě na další. Nejprve se šlo skalami (dokonce jedním přírodním tunelem), pak podél potoka a pak bylo potřeba vyškrábat se zase zpět nahoru. Na jedné skalní terase jsme viděli stan - nádherné místo na bivak. Když už jsme byli necelý kilometr od parkoviště, děti natrefily na perfektní cvičnou skalku a každý ji začal zdolávat jinou "horolozeckou" cestou. Následovala svačinka a průchod tunelem zpět - to už jsme byli bez Cusatisových, kteří se odpojili před polovinou cesty a šli zpět zkratkou. Po projití tunelem nám ale chyběl Karlík, ačkoliv Marta i Honza měli pocit, že ho ještě před pár okamžiky viděli. Na volání neodpovídal, a tak jsme se rozdělili - Marta s Václavem čekali na místě, Honza běžel cestou A a já cestou B. Bylo nám to hrozně divné - před chvílí byl s námi a teď se neozýval ani když jsme strašlivě hulákali. Zato se u nás začali zastavovat různí turisté, ptali se, koho hledáme, jak byl starý, co měl na sobě, jak se jmenuje... Jedna skupinka turistů se nabídla, že nám pomůže hledat - a našla náš batoh, který Marta nebo Václav zapomněli pod cvičnou skálou. Samozřejmě mi začalo běžet hlavou, jestli si Karel třeba nevyhlídl nějakou jinou skálu a nesnažil se na ni vylézt - skály nebyly vysoké, ale na rozbití hlavy a bezvědomí by úplně stačily. Nakonec ho objevil Honza - Karlík se vracel v doprovodu nějakých cizích lidí z opačného směru, než kterým jsme šli my. Prý si myslel, že před ním jdou tátovy nohy. Když zjistil, že nejsou tátovy, rozbrečel se. Přesto však dokázal říct lidem, kteří se u něj zastavili, že ztratil mámu a tátu a že je z Czech Republic. Celá situace ale přinesla dvě výhody - jednak jsme našli batoh, který bychom tam možná jinak zapomněli, a jednak se ve stresu z Karlíkova ztracení úplně rozplynul Martin a Václavův odpor proti tomu, abychom se vydali ještě na jeden okruh. Ten se jmenoval Indian Point Trail a přinesl několik dalších parádních příležitostí k lezení a jeden krásný výhled do kraje s kroužícími kondory nad hlavami, takže nakonec byli všichni spokojení (jako obvykle když vyrazíme někam do přírody… jen dětem - a někdy i Honzovi - někdy trochu trvá, než na to přijdou). Poslední večer, poslední oheň, smores, zpívání…

V pátek dopoledne jsme nechali děti hrát si v lese až do dvanácti, kdy už jsme museli jet. Nedalo nám to a před šestihodinovou jízdou jsme se přece jen ještě na chvíli zastavili v lese - tentokrát ve Ferne Clyffe State Parku. Možná vám vrtá hlavou, proč jsme se neprošli v lese kolem chaty. Je to jednoduché - všechny okolní pozemky totiž vypadaly jako soukromé. Byla to škoda, protože to tam bylo moc hezké - les, rybníčky, loučky, vrbičky.... Jednou v podvečer jsem se tam chtěla projít, ale každých 100 - 200 metrů jsem narazila na velkou fialovou ceduli hlásající “private property” a upozorňující, že překročení se trestá, o čemž jsem vůbec nepochybovala: mnohé pozemky hlídali psi a nepřekvapil by mě ani majitel bránící svůj majetek s flintou v ruce. Dlouho jsme se s Honzou divili, že jsou v Illinois úplně obyčejné lesíky prohlášené za “state parky”. Teď jsme došli k závěru, že to možná jen znamená, že tyto lesy nejsou soukromé a že se do nich může. Po vycházce ve Ferne Clyffe Parku jsme už zamířili rovnou domů, jako obvykle za poslechu audioknihy Harry Potter.

Na Bílou sobotu jsme se chtěli kromě běžných po-návratových procesů typu nákup, praní, úklid trochu velikonočně naladit, a tak jsme se odpoledne všichni dívali na Jesus Christ Superstar. Děti z toho byly trochu vyvedené z míry, ale asi to ve všech zarezonovalo. Během následujících dní se totiž k různým momentům filmu několikrát vraceli. Večer jsem šla na velmi zkrácenou, ale přesto pořád moc hezkou vigilii "k nám" přes ulici do Sheil Catholic Centra. Navzdory epidemickým omezením se pořadatelé rozšoupli a kromě klavíristy a zpěvačky přizvali i kytaristu a houslistu. Po vigilii jsem se šla projít po kampusu. Byla jsem překvapená, kolik jsem tam potkala skupinek rozjařených adolescentů. 

V neděli jsme vstávali už v sedm, abychom stihli být na osmou na mši ve sv. Gertrudě. Odtud nás Honza zavezl do Chicaga, kde jsme měli objednané lístky do Shedd Aquaria. Protože lístky byly na desátou a my jsme měli ještě spoustu času, seděli jsme chvíli na sluníčku na pobřeží jezera a četli Hraničářova učně. Idylka. Akvárium předčilo naše očekávání. Přišli jsme právě, když krmili lachtany. Naproti nim se předváděli delfíni a o něco později krmili běluhy - bílé velryby s velkou divnou hlavou, které jsou ale moc milé, zvlášť, když se právě s rozkoší nechávají od chovatelů drbat v puse nebo když jim mávají ploutvičkou. Taky nás fascinovaly mořské vydry - plavaly nahoru,dolů jako zběsilé a jedna z nich si neúnavně čistila všechny části kožichu, včetně uší, podpaží a zadku, a dělala u toho ve vodě salta. Další úžasnou částí byly korálové útesy se spoustou barevných ryb a vůbec akvária s mořskými živočichy - žraloky, rejnoky, medúzami, mořskými koníky a tzv. mořským drakem, což je mořský koník "vylepšený" ploutvičkami, které vypadají jako listy. Honza s námi nebyl - před 11 lety ho akvárium moc neoslovilo, lístek stál pro dospělého 40 dolarů a on měl spoustu práce, takže nás sem jen ráno zavezl a jel domů - myslím ale, že nakonec by si to  byl býval užil. Zpátky jsme tedy museli vlakem. Šli jsme k němu dlouhou řadou parků, která se táhne podél jezera a končí Millenium Parkem. Děti v nich válely sudy a zkoušely různé akrobatické prvky, a protože bylo asi 25°C, nakonec jsme si koupili první letošní zmrzlinu. Byla to čirá radost. Večer jsme zdobili vajíčka - už nějaký ten rok to děláme i klukama, které to baví, obzvlášť Karlíka. Tentokrát jsem sehnala ve Walmartu sadu, která umožňovala nalepovat na vajíčka křidélka, očička, nožičky a další doplňky tak, aby vajíčka vypadala jako různý hmyz - kobylka, beruška, ...  Karlík jich vyrobil ze všech nejvíc.

 Závěrem snad jen zvolání: Budiž chvála všem prázdninám! Už se těšíme na další.

22. - 27. 3. aneb První letošní baseball - jak vzdělávat nejen spravedlivě, ale i dobře - brunch - pečení s Joyce, Grace a Joy

Konečně nastal vhodný čas na první letošní "baseball" - na velkých travnatých hřištích už definitivně roztály poslední zbytky sněhu a taky už pár dní nepršelo, takže ani nebylo moc bláto. Baseballem myslím samozřejmě naši verzi hry s umělohmotnou pálkou i míčky, která se dá hrát i ve třech či čtyřech hráčích, a kterou jsme vynalezli na podzim. V "našem" baseballu všichni hráči běhají jako o život, včetně nadhazovače, takže jsem pak měla pár dní hrozně namožené nohy. Děti byly samozřejmě v pohodě.

V pátek odpoledne jsme se v Penny Parku zase sešli s Karlíkovými spolužáky a jejich rodiči - i když tentokrát jich přišlo méně, protože mnozí hned po skončení školy odjížděli na "spring break", což jsou zdejší týdenní velikonoční prázdniny. My jsme se ale chystali jet až v neděli. Kromě mnoha rodičů, které už známe, do parku přišla i Natasha - maminka od Elana a jeho dalších dvou starších sourozenců. Brzy se řeč stočila na brzké volby do jakési školské rady, o které já nic nevím a ani se nesnažím vědět, která ale Patrizii i Natashu hodně "bere za srdce". Patrizia byla zděšená z diskuse na facebooku, z níž nabyla dojmu, že je nebezpečné vyjádřit svůj názor, protože je velká šance, že bude označen za rasistický. Pokud jsem to pochopila správně, někteří lidé tak označují jakoukoliv snahu o to, aby se toho děti učily více. Zcela jistě je tak ale některými lidmi označena myšlenka týkající se možnosti znovuzavedení pokročilejších a méně pokročilých "levelů" v matematice a angličtině, což tu bylo ještě před pár lety běžné. Na první pohled to nedává smysl, ale Natasha mi vysvětlila, že bílé evanstonské děti údajně dopadají v celonárodních testech průměrně mnohem lépe než děti černé - navzdory tomu, že chodí do stejných škol i tříd, a mají tedy stejné učitele. Jakékoliv rozdělení dětí podle pokročilosti by tedy pravděpodobně do velké míry znamenalo rozdělení podle barvy pleti. Ptala jsem se jí, proč si myslí, že to tak je - mám totiž teorii, že hlavním zdrojem rozdílů je míra, do jaké rodiče s dětmi doma pracují. Učitelé totiž chystají skvělé materiály, jejichž vypracování ale pak moc nekontrolují, takže je na angažovanosti každého rodiče, kolik si toho z materiálů jejich potomek vezme (samozřejmě jde i o angažovanost dětí, ale vysvětlujte to Karlíkovi, který si chce hlavně co nejrychleji zase hrát). Možná je to za standardní situace, kdy děti chodí do školy, jiné, ale řekla bych, že díky tomu, že učitelé tráví s dětmi 6,5 hodiny denně, jim moc času a sil na vytváření nějaké zpětné vazby nezbývá. Natasha moji teorii přímo nepotvrdila, ale ani ji nepopřela - řekla, že podstatou nejsou rasové rozdíly ale rozdíly socioekonomické, což ovšem podle mě přímo souvisí s mírou, v jaké se rodiče dětem a jejich vzdělání věnují... v Americe stejně jako u nás. Zde teď zkoušejí držet se hesla "low floor - high ceiling", z čehož ale podle Natashy zůstává jen ta "low floor". Opravdu fungující řešení zatím zdá se nikdo nenašel.

V sobotu jsme si s Honzou vyrazili na dlouho odkládaný a mnou toužebně očekávaný brunch do zdejšího vyhlášeného "brunchového" podniku. Dali jsme si "sendvič se slaninou a smaženým vejcem a croissant", a byli jsme trochu překvapení, že to znamená, že slanina a vajíčko jsou vloženy přímo uvnitř rozkrojeného rozpečeném croissantu. Bylo to ale moc dobré - už jsme to zkoušeli i doma a doporučujeme. Dobrá byla i káva, džus, čaj, palačinky a vycházka domů kolem jezera. Kdyby to bylo na mě, zvládla bych to opakovat klidně ob-týden, ale uznávám, že by to nebylo moc ekonomické.

Odpoledne jsme pozvali Joyce a holky Spaldingovy na pečení božích milostí. Já jsem udělala těsto a udělila instrukce a pak odjela do kostela ke sv. Gertrudě. Marta a holky pak napekly 3 krabičky cukroví a poté si prý ještě dlouho v kuchyni vykládaly. Asi to byla fajn akce. Večer nás čekalo vyčerpávající balení na spring break - která ale rozhodně stála za to.

15. - 21. 3. aneb Cupcaky - nákupy - malování na plátno - stříhání - orientační běh - neděle

Od pondělka do čtvrtka bylo pěkně nevlídno, a tak jsme si na odpoledne naplánovali různé aktivity, které bylo potřeba udělat, ale dokud bylo venku hezky, nějak se nám do nich nechtělo. První z nich bylo vrácení sáněk Ms Barbour, při kteréžto příležitosti jsme jí chtěli upéct cupcaky. Recept na cupcaky našla a vyzkoušela Marta v rámci nějaké zimní skautské výzvy. Od té doby je dělala už několikrát (pro Spaldingovy, s Joyce, …) a vždy s velkým úspěchem. Tentokrát se na výrobě podíleli rovnou měrou i kluci a večer jsme je všichni i s Honzou zavezli paní Barbour. Trošku jsme si s ní popovídali přede dveřmi a pak dostali sms, že to byly nejlepší cupcaky, které kdy jedla. Myslím, že kluci na sebe byli pyšní.

V úterý odpoledne jsme vyrazili na nákupy jarního oblečení a obutí. Vašíka to dost rozladilo a pořád propočítával, kolik kusů oblečení musíme koupit, jak dlouho bude trvat nákup jednoho kusu, a kolik času tedy celkově na této akci stráví. Nakonec to bylo ještě o něco déle, než původně myslel, ale z mého ženského a Martina dívčího pohledu to byl stejně úspěch, protože jsme sehnali všechno, co jsme chtěli (a ještě něco navíc).

Ve středu jsme se rozhodli podruhé v životě vyzkoušet volnočasovou akci organizovanou Northwestern university. Tou první byla před pár týdny online hra inzerovaná jako “úniková”. Protože Vašík hrál jednu online únikovou hru se skautem, děti se na ni docela těšily. Po přihlášení na zoom se ale ukázalo, že nakonec budeme hrát jen “kahoot” (oblíbený typ online testu, na nějž jde odpovídat přes chytré mobily). Organizátorka totiž únikové hry dělat neuměla a kamarád, který slíbil, že hru udělá, to na poslední chvíli odřekl. Nakonec to ale bylo docela fajn. Byli jsme jediní účastníci, za což jsme si vysloužili čokoládu, která nám vynahradila naše mírné zklamání... Tentokrát mělo jít o malování na plátno. Každý zájemce si mohl předem objednat předtištěný obrázek rozdělený na spoustu drobných očíslovaných částí. Spolu s obrázkem dostal očíslované akrylové barvy, a pak už “stačilo” jen vybarvovat. Akce trvala hodinu, během té doby ale zvládl svůj obrázek dokončit jen Karel. Marta s Václavem si objednali (aniž by to věděli) plátna velká 40x50 cm, navíc předkreslená nějakými (pseudo)impresionisty, tudíž rozdělená na stovky či tisíce malých částí. Marta na obrázku od té doby strávila jistě už alespoň 10 hodin a má sotva osminu. Vypadá to ale, že výsledek by mohl být moc pěkný… alespoň Karlova želvička se náramně povedla.

Ve čtvrtek kluky vyzvedl ze školy autem Honza. Těsně předtím mě “vyhodil” poblíž Martiny školy. Plán byl, že si s Martou udělám příjemnou “dívčí” procházku domů, zatímco kluci se pojedou ostříhat do kadeřnictví doporučeného Lukem Spaldingem. Bohužel jsem se během cesty k Martině škole nějak zamyslela a když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že jsem školu přešla – měla jsem zahnout doleva už před několika bloky. Snažila jsem se Martě zavolat, aby na mě počkala, ale její telefon (zapůjčený od Spaldingů) funguje jen někdy, obvykle když ho moc nepotřebujeme. Martě jsem se tedy nedovolala a ze společné dívčí procházky byly dvě separátní dívčí procházky. Když jsem přišla domů, byli kupodivu doma už i kluci – ostříhání asi na 3 milimetry! Vypadali trochu jako tibetští mniši. Vašík z toho byl hodně nesvůj a celý večer nosil doma čepici. Hlavně byl nervózní, jak jeho nový sestřih přijmou spolužáci. Naštěstí ale paní učitelky byly extrémě citlivé, a tak to nebyl žádný problém… Nešlo nám ale do hlavy, jak k celé situaci vlastně došlo, protože Honza holičům řekl, že mají klukům zkrátit vlasy na polovinu. Když pak viděl, jak do vlasů poprvé zajeli strojkem, bylo už pozdě. Záhada se objasnila během páteční večeře u Spaldingů. Vysvětlili nám, že to, co chtějí holiči slyšet, je číslo, na které mají nastavit strojek. Ideální je prý mít vršek hlavy ostříhaný “na pětku” a spodek “na trojku”. Pokud Honza řekl, že chce ”na polovinu”, holiči už zbytek jeho věty pravděpodobně nevnímali a nastavili strojky na nejmenší možnou velikost.

V sobotu už bylo krásně, táhlo nás to ven, ale zároveň se nám nějak nechtělo do žádného velkého cestování, a tak jsme se vydali znovu do oblasti Waterfall Glenn, kde jsme si na podzim zkoušeli orientačního běh pro středně pokročilé a na Silvestra jsem tu byli na obyčejném výletě. Nejprve jsme se naobědvali na “nejlepší louce na světě”, a pak se přesunuli na začátek trasy orientačního běhu pro začátečníky. Chvíli jsme diskutovali, kdo přesně poběží - zda Marta a Václav každý zvlášť nebo dohromady, a zda je má Honza zpovzdálí sledovat nebo ne. Nakonec běžely společně všechny tři děti, Honza běžel samostatně jinou trasu a já jsem zůstala “na základně” a četla jsem si. Děti dorazily navýsost spokojené, v bezvadném čase. Po návratu se ihned zuly a naskákaly do blízkého potoka, v němž si zřídily bahenní lázně s tvrdým bahnem, středním bahnem a měkkým bahnem, ze kterého si vyráběly bahenní ponožky (v Karlově případě dokonce bahenní nadkolenky). “Nejlepší louka na světě”, ze které se jim v poledne nechtělo, byla rázem zapomenuta.

V neděli jsme šli do kostela jen já a Honza a s dětmi jsem místo toho zkoušela (už podruhé) náhradní aktivitu – krátké čtení z Bible a následnou debatu. Marta i Vašík si totiž stěžují, že tady v kostele skoro ničemu nerozumějí, možná je to ale jen záminka. Karla to tam každopádně nebaví ani v Česku. Diskuse se trošku zvrhla a spíš než k přečtenému úryvku se stočila k tomu, proč je “úplně na nic” chodit do kostela. Např. Martě se tam chce vždycky spát a hrozně ji ruší, že si musí pořád stoupat (začali jsme tomu říkat “spaní s Pánem Bohem”, podobně jako já mám někdy odpolední “kávu s Pánem Bohem”). Seděli jsme ale venku na sluníčku, a tak i poslouchání dětských nářků bylo docela příjemné. Za chviličku se ukázalo, že Vašík tomu, co jsme četli, moc nerozumí ani česky a že mně se to strašně špatně vysvětluje, protože cokoliv řeknu, mi připadá příliš plytké a zjednodušující. Zvedla se ve mně vlna obdivu ke každému, kdo má tu kuráž se o něco takového snažit na veřejnosti. Navzdory všemu to ale bylo docela fajn, i děti byly spokojené, což Václav shrnul slovy “takhle je to lepší, takhle se aspoň můžu na něco zeptat”. Ovšem těžko říct, jestli to mělo nějaký přínos. Odpoledne jsme byli s Patrizií, Bernabem a Julianem od nás z domu letos poprvé grilovat v parku. Byl to velmi odpočinkový víkend.