26. týden 15. - 21. 2. aneb Křesťanské setkání - basketball - kino - Martino auto

Tento týden Honza:

Nejprve jeden rest, který jsme zapomněli připsat k minulému týdnu. Thawivann nás totiž pořád neúnavně zve na svoje sobotní sezení s křesťanským nádechem. Dost jsme se báli tam chodit protože - a u Thawivann to platí dvojnásob - podáš prst a ukousne ti celou ruku. Tedy jednou přijdeš, vždycky už pak musíš. Nicméně jsem se rozhodl podstoupit riziko a vyrazil jsem s Martou do boje. Nutno říci, že jedním z důvodů, proč jsme šli, byla spousta dětí, které jsou na setkání vždy přítomny. Po této stránce jsme slavili úspěch, Marta s dětmi asi po půl hodině zmizela do jiné místnosti a asi 45 minut jsem o ní vůbec nevěděl. Ano, čtete dobře, Marta byla 45 minut bez táty a bez mámy (týden předtím byla sama s Cecílií 3 hodiny - abychom jí v té samostatnosti nekřivdili). Když se vrátili, byla už hodně unavená a zůstala pak už u mne. Dospělácká část začala klábosením. Všem jsem ještě jednou musel vylíčit, jak jsem couval s autem v noci do servisu. Pak jsme probírali Číňany a čínštinu, nakonec studia, obzvláště humanitní. Konverzace neochvějně spěla k hlavnímu tématu - Bůh, křesťanství a víra. Jelikož jsem byl jediný host (všichni ostatní se nejspíše již dlouho znají z kostela), začali mě zpovídat a evangelizovat. V podstatě jsme na střídačku četli útlou knížečku a komentovali její obsah. Knížečka byla o Božím plánu a sama o sobě mi zas tak špatná nepřišla. S komentáři to bylo už výraně slabší, ačkoliv jsem vesměs se všemi souhlasil. Odpor jsem začal klást, až když Thawivann vyjádřila své přesvědčení, že děti vědí, co je správné, a jednají tak, zatímco dospělí už dobro a zlo ani rozeznat nedovedou. Zaprvé si nemyslím, že děti jednají vždy s čistým úmyslem (což je samozřejmě i případ naší Marty), a za druhé si myslím, že dobro a zlo není někdy možné rozlišit ani oddělit. Tak na tomto bodu jsme se trochu zasekli. Kromě toho se již nic zajímavého na setkání nestalo. Tuto sobotu jsme pro jistotu vynechali, pečlivě zvažujeme, kdy bude rozumné zase se objevit. Chtěl bych tam znovu hlavně kvůli Martě, moc se mi líbila její samostatnost.

V úterý jsem vyrazil na basketbalový zápas Chicago Bulls versus New York Knicks. Petra zůstala s Martou doma. Cena byla jen 20$, protože byl lístek dotován universitou. Ne, že bych basketbal nějak zbožňoval, vlastně ho celkem nesnáším, ale musel jsem to vidět. Na místo jsme jeli americkým žlutým školním autobusem, kde vůbec nebylo místo na nohy. Arena je na západ od centra Chicaga, takže jsme tam jeli asi hodinu.  Samozřejmě jsme měli lístky úplně nejdál od hřiště, takže jsem se musel hodně namáhat abych něco viděl. Celkově bylo vážně hodně náročné hru sledovat, protože se pořád něco někde dělo (a to hřiště bylo tak daleko a tak maličké ...). Nejvíc toho bylo na obrovské zavěšené obrazovce u stropu haly. Dost často byli přestávky, při kterých se organizoval nějaký druh zábavy. Typicky to byl například nějaký druh soutěže pro lidi vybrané z publika (slalom v šaškovském oblečku, videohra promítaná na obří televizi, ...). Nebo to bylo nějaké představení rozstleskávaček, akrobatů, tanečníků, ... Další možnost byla taková volná zábava, kdy vždy náhodně s asi 10 vteřinovou frekvencí zaměřili kameru na někoho s publika a obraz promítli na tu obří obrazovku. Dotyčný často po vteřině zjistil že tam je, lekl se a udělal nějakou grimasu. Docela to byla sranda. Poslední druh zábavy jsem moc nepochopil, ale spočíval ve shazování padáčků nebo střílení balíčků do publika. Žádný z těch balíčků se ke mne nedostal, takže ani nevím, co v nich bylo. Takovýchto drobných srandiček bylo za celou dobu asi 20 nebo i víc. A celou dobu zápasu lítalo nad stadionem řiditelné tele - nebo možná spíš býček. Nakonec trval zápas, který se hraje na  dvanáctiminutové čtvrtiny, téměř 2.5 hodiny. Celkové zhodnocení je spíše negativní. Znovu bych už nešel, ale jsem rád, že jsem to viděl.

V sobotu večer jsem pak ještě byl v kině na filmu Shutter Island. Nevím, jak se to jmenuje česky ale asi něco jako Uzavřený Ostrov. Vytáhli mě na to kolegové z práce. Chtěli jsme jít na promítání ve 20:10 ale měli vyprodáno. Takže jsme čekali / hráli ping-pong až do 22:10, kdy měli nejbližší volné lístky. Film byl obrovská pitomost s hororovým nádechem. Pořád tam byly záběry na topící se nebo utopené děti. Nechoďte na to.

A pro závislé na zprávách o Martě ještě pár postřehů. Petra s Martou měly celkem běžný týden - story time v knihovně, playgroup, ejmenování, konverzaci, plavání, nákup. To hlavní je asi to, že Marta dostala od Thawivann zapůjčené takové odrážedlo, kterému říkáme auto. Hrozně ráda si s ním jezdí nebo na něm jen sedí. Navíc má auto takovou skrýš hned pod sedačkou, kam si Marta schovává poklady. Takže teď, když třeba nemůžu najít hodinky, se stačí podívat do auta. Jen doufám, že to její auto nebude tak poruchové, jako to naše, a že má levnější servis.

25. týden 8. - 14. 2. aneb Snowstorm - večeře s Vítkem a spol. - botanická zahrada - Museum of Science and Industry

Už jsme si mysleli, že ji neuvidíme, ale v úterý přišla - opravdová "snowstorm" (= sněhová bouře). Zcela jistě patřila k těm slabším, ale byla to ona! Takže husté sněžení a - na české městské poměry - šílenej vítr, všude závěje... Z okna paráda, Honza se v ní vracel večer domů a byl také nadšen. Od té doby už jsou chodníky i silnice celkem pěkně uklizené, jinde zůstává 20 cm sněhu, je kolem nuly a většinu času svítí sluníčko, takže jsme pak byly skoro každý den v parku na klouzačkách, abychom té krásy trochu užily.

V sobotu odjížděl Vítek Šmilauer "navždy" zpátky do České republiky, a tak jsme v pátek večer měli s ním, jeho tatínkem a jeho sestrou (kteří tu byli posledních pár dní na návštěvě) rozlučkovou večeři. Na to, jak byla společnost generačně různorodá, a na to, že se sestrou a tatínkem jsme měli společného jen Vítka, to podle našeho názoru dopadlo výborně, tak jen doufáme, že podobné pocity měla i druhá strana. Vítkovi jsme trošinku záviděli a trochu nám bylo líto, že odjíždí, protože jsme se tu za těch pár měsíců docela sžili. Podle Honzova názoru se náš vztah s ním lišil od ostatních zdejších vztahů ani ne tak tím, že jsme spolu mohli mluvit česky (i když aspoň zpočátku to bylo aspoň pro mě velmi podstatné), ale tím, že je Čech a že má stejnou sociálně-historicko-geografickou zkušenost (jestli to tak jde říct), že zkrátka podobně myslí, mluví, žije... My asi fakt nejsme typy, co by se mohly navždycky přestěhovat někam do zahraničí (to prý ale první dva roky říká každý... tvrdí kamarádka - zkušená emigrantka).

V sobotu ráno jsme se vydali do zasněžené botanické zahrady. Pro jízdu s kočárkem je příjemné, že jsou tam odklizené všechny hlavní cestičky. Nejkrásnější částí je v zimě asi japonská zahrada, která, pokud si to dobře pamatuju, je pro zimu dokonce koncipovaná (větve borovic jsou nuceny růst tak, aby na nich zůstávala ta správná - estetická - vrstva sněhu). Martě se do chození moc nechtělo, asi proto, že z jejího pohledu nebylo na co koukat (žádná auta, děti, lidi, ...) - což nás dost mrzí, protože náš pohled byl právě opačný... výchova "k přírodě" bude možná těžší oříšek, než jsme si představovali. Na závěr nás zima zahnala do skleníků, a dobře udělala. Mají tu tropický, subtropický a (zřejmě) pouštní skleník a všechny stojí za vidění. V subtropickém skleníku měli tzv. topiary, což jsou sochy vytvořené z rostlin. Takže jsme viděli nejen kytky, ale i medvěda, čápy, tučňáky, dinosaura a pásovce. Moc se nám také líbilo, že na chodbách mezi skleníky visí fotky z jiných botanických zahrad - v teplejších podnebních pásech - kde to, co je tu v malém ve skleníku, zaplňuje zřejmě celou zahradu. 

V neděli byl zdarma vstup do Muzea of Science and Industry (= muzeum vědy a průmyslu). Honza tu byl s Martou, Jitkou a Honzou Vrbkou už před třemi měsíci - Marta byla tehdy ale ještě maličká, takže se jí líbilo jen v jedné místnosti, ostatní byla otrava. Tentokrát jsme tu byli s Cecílií, Santiagem a Carlosem a možná kvůli Santiagově společnosti jsme s Martou zvládali procházet takřka všechno - část o genetice, líhnoucí se kuřátka (po vylíhnutí se docela dlouho moc nehýbou a vypadají spíš, že s životem končí, než že by právě začínala), část o robotech, o počítačových sítích, 100 let starou "ulici", farmářšký koutek (kde jde "řídit" americký traktor - rozuměj traktor v nadživotní velikosti - a kde jsou filmy, jak se rodí telátka), zrcadlové bludiště, část o vesmíru... Cedule jsem si tedy příliš číst nestíhala, což ale vůbec nevadilo, protože muzeum je koncipované hlavně pro děti (tipuju tak do 12 let), takže skoro všechny informace, které se tu dozvíte, už ve skutečnosti víte. A to, co bylo jen trochu interaktivní, jsme si opravdu užili (např. přesouvání páky, která řídí rychlost přenosu dat na počítači - kočka se různě rychle rozpadá na čtverečky a "odjíždí" tunelem). Kupodivu byli Santiago a Marta také nejvděčnějšími diváky na 100 let staré grotesce - Santiago se hlasitě smál ději na plátně (neustále tam padali a něco je bouchalo), Marta hlasitě tomu, jak se Santiago směje... "Dospělý" pohled na muzeum bohužel nejsem schopná úplně poskytnout - sama jsem procházela jednu část jen asi půl hodiny, a jelikož byl velký nával, díky němuž se tedy k tinterakivním věcem nešlo moc dostat, a jelikož poskytované informace byly takové, jak jsem psala výše, musím přiznat, že mě to daleko víc bavilo s Martou. Myslím si, že dospělý bez doprovodu dítěte může muzeum bez výčitek oželet. Pro objektivitu ale musím dodat, že Vítkův tatínek i Vítek sám byli muzeem nadšeni - u páteční večeře vykládali, jak absolovovali cestu do uhelného dolu (tam byl Honza minule) a jak tam mají Mendělějevovu  tabulku prvků se skutečnými vzorky prvků (na kterou my jsme bohužel nenarazili). Protože my jsme ale byli dospělí s doprovodem dítěte, líbilo se nám to moc, dokonce tolik, že se Honzovi v pondělí ráno nechtělo do práce (většinou se tam těší už v sobotu večer).

24. týden 1. - 7. 2. aneb Nic se neděje - opravy auta - Marta a chození - skautská večeře pro rodiče - doslov

Teď se u nás jaksi nic neděje - resp. děje se toho hodně, ale je to pořád to samé: storytime v knihovně, playgroup, ejmenování, konverzace, setkání s American Women (minulý týden s výrobou kartiček k Valentýnu v japonském stylu - nekýčovité, moc hezké), nově úterky s maminkami a dětmi, plavání (jedno - M+P, druhé - P, třetí - H), Honza skaut, páteční ping pong s kolegy, tu tam nějaká večeře (minulý čtvrtek pro nás vařil Vítek, ale jedli jsme to u nás, u něj není místo). Teď je to pravda trochu oživeno návštěvami autoservisu.

Snad tedy nejdřív zase o autě. Jak již víte, ve středu Honza docouval do servisu, a poté, co tam asi třikrát telefonoval (ještě to není, zavolejte si odpoledne, zavolejte si večer, zavolejte si ráno), byl auto ve čtvrtek vyzvednout. Zaplatil 225 dolarů a odjel - popředu - takže bylo jasné, že hlavní závada je odstraněna. Po chvíli ho však napadlo zkusit ruční brzdu (ve které byl - co se týče jízdy dopředu - skutečně zakopaný pes), ta však stále nefungovala. Vrátil se tedy zpět, odpoledne "si zavolal", a prý tam cosi chybí ("shoes", česky podle Honzova tatínka možná "prasátka"), musí se to objednat a máme tam dojet zase v pondělí. Tyhle "shoes" nám patrně sebrali v předchozím servisu s tím, že jsou špatné a k ničemu. No, byla jsem ráda, že auto máme aspoň na pátek, protože nám od minulého pondělka už začaly docházet zásoby a přemýšlení o každém dalším jídle bylo čím dál náročnější (Honza si ale nedostatku zásob všiml asi až ve čtvrtek, takže strava patrně nebyla tak málo pestrá, jak mi připadalo). V pondělí ráno opět do servisu, volat v poledne, večer, v úterý ráno, ... nakonec jsme auto získali až dnes - ve středu - večer. Nechyběly jen "shoes", ale byl špatný i kabel, a celé to stálo 485 dolarů (po 75 dolarové slevě, neb se cítili blbě, že je to tak drahé a oni nám to dopředu neřekli, protože to špatně odhadli). Celkové prozatímní investice do auta: cca 4500 dolarů. Takže až pojedete do Ameriky na 10 měsíců, buď si auto půjčujte z půjčovny - klidně každý týden (není to tak drahé, jak to na první pohled vypadá), nebo si kupte auto za 4000 (třeba bude jezdit a vy ho zas dobře prodáte - zkušenost jednoho Honzova kolegy), nebo při kupování hodně smlouvejte, doveďte si někoho, kdo se "v autech vyzná" - zkrátka zvolte jinou varinatu než koupi levného auta, o kterém vám řeknou, že je ok.

Z jiného soudku - a to téměř doslovně. Martulka nám v poslední době zase trochu zkulatěla (nebo se mi jen zdá jednou tlustá a jednou ucházející?), a protože s jídelníčkem toho moc udělat neumím (sladkosti již téměř nedávám, ale když nabízí jiné maminky, nezakazuju), řekla jsem si, že s ní zkusím zase víc chodit. Během zimy se nám totiž postupem času všechny pochůzky zvrtly na "pojížďky" v kočárku. Byla jsem celkem překvapená, že Marta proti chození "pesky" neprostestuje, i když je lehce pod nulou (dosavadní zkušenost říkala - nad nulou chodím, pod nulou ani rana) a občas opravdu hnusně fouká. Myslím, že Marta je - aspoň na zdejší poměry - celkem zdatný chodec, ujde teď v kuse i kilometr, jen jí to hrozně dlouho trvá - když má dobrý den, tak 40 minut, když špatný, hodinu. Vlastně možná je to opačně, když má "špatný" den, drží se mě za ruku a jde to rychleji, když "dobrý", ruku nepotřebuje, zpívá si, zastaví se u každého odpadku a říká nám, že ho máme hodit do koše, pověsí se na každý plot a po přejití silnice ještě dlouho obdivuje projíždějící auta ("auto", "bus", "dodá"= dodávka, "káká" = náklaďák. Teď se ke všemu naučila říkat "modrá", takže je modré úplně všecko). Honza z toho šílí cca po 10 minutách, já většinou až poté, co mi začne být zima. Ale do té doby je to velká legrace. Minulý týden jsme absolvovali asi 5 takových cest, tento týden zatím dvě, tak třeba nám (všem) to nadšení vydrží.

V neděli večer jsme byli na tradiční skautské večeři pro rodiče - menu, nákup i vaření obstarávají sami kluci (13 - 16 let). Náplní večera bylo kromě jídla jen nešení vlajky, říkání skautského slibu a zákona, vyhlašování nevím čeho (skauti se nějak posunovali z nižších kategorií - např. "second level scout" - do vyšších - např. "star skaut") a vybírání dobrovolných příspěvků od rodičů - a od nás. Bylo nám řečeno, že jeden skaut přijde Illinois ročně na 160 dolarů, naštěstí ale celého skauta sponzorovali asi jen tři rodiny, ostatní dávali - s ohledem na celkovou vybranou částku - zřejmě mnohem míň, takže náš příspěvek 30 dolarů nevypadal tak hloupě, jak jsme si původně mysleli. (Nějak se pořád píšu o penězích, že? Zkusím se polepšit.) Večeře byla fajn, seděli jsme s Thawivann, Johnem a jejich dětmi a s jednou známou černoškou, která je rozvedená, má dvě děti (14 a 18 let) a dělá od nevidím do nevidím "chůvu" cizím dětem, takže si vydělá odhadujem asi tak, jako Honza, a má z toho živit celou rodinu - no, hned si získala můj obrovský respekt (pardón, zase o penězích, to mi to předsevzetí dlouho nevydrželo). Marta dostala od Thawivann zapůjčené "auto" (odrážedlo), se kterým si s Joy (Thawivannina 3 letá holčička) bezvadně vyhrály, dokonce obě přistoupily na to, že si ho budou půjčovat a vydrželo jim to celou dobu!

Pro dnešek vše, příští týden půjdeme do muzea "of science and industry", tak třeba bude zápis zajímavější.

P.S.: Foto je sice tématické, ale neaktuální - je ze začátku prosince. Teď je většinou výraz v obličeji daleko příznivější.

23. týden 25. - 31. 1. aneb Večeře s mormony - školní koncert - večeře s Cecílií a spol. - sobota - nedělní peripetie s autem

Minule jsem zapomněla zaznamenat jednu zajímavou událost, a to večeři s mormonskými misionáři, takže aspoň opožděně: naši kamarádi Kassie s Travisem jsou mormoni, a jelikož jsem se asi od začátku při rozhovorech s Kassie tvářila vstřícně, získala zřejmě pocit, že mě to zajímá. Naštěstí získala správný pocit, že mě to zajímá čistě teoreticky, že bych se zkrátka chtěla dozvědět, v čem se mormoni liší od "normálních" křesťanů, a tak mi nabídla, že bychom k nim mohli přijít někdy na večeři ve stejný den, kdy u nich budou jejich misionáři (to jsou ti, co chodí v obleku a mají na sobě cedulku, kde je malými písmenky napsáno, co jsou zač - podle mě jde ale z diskrétní vzdálenosti přečíst jen Jesus Christ), a ti že by nás mohli "teach" (= učit). Honza kupodivu můj teoretický zájem sdílel, takže jak jsme se ujednaly, tak se stalo. Jestli ovšem čekáte, že teď vám odhalím, "o čem mormonství ve skutečnosti je", tak vás musím zklamat hned na začátku. To jsme se totiž nedozvěděli (pravděpodobně ale není možné shrnout to v půlhodinovém projevu). Dozvěděli jsme se, kterak mormoni vznikli (chudý náctiletý chlapec Joseph Smith nevěděl, která církev je ta pravá - což se mu ve zdějším mišmaši ani nedivím - a tak se na radu svého otce modlil a měl vidění Boha Otce a Boha Syna, kteří mu řekli, že žádná, a že má založit vlastní církev. Pak mu jeden anděl řekl, kde má kopat, a on vykopal zlaté talíře, na nichž byla napsána cca 1800 let stará kniha Mormon, samozřejmě v jakémsi neznámém starém jazyce. Joseph Smith to ale s pomocí Boží - nebo andělskou? - přeložil, a teď je z toho kniha o 500 hustě popsaných stranách... člověk si říká, že těch talířů ale muselo být... Bohužel už to nikdo nikdy nezjistí, protože je smělo vidět jen 11 vyvolených, a pak je Joseph Smith odevzdal zpátky andělovi). Mormoni tedy mají dvě základní knihy - Bibli (nevím, jestli celou) a knihu Mormon, která je jakýmsi dodatkem Bible. Dalším základním rysem mormonů je jejich víra, že nám Bůh v každé době sesílá proroky - ti jejich vystupují každých x měsíců v televizi a "teach". Je to asi na videu na jejich stránkách (www.lds.org), ještě jsem se tam ale nedívala. Nenapadlo nás zeptat se, jak se zjistí, že je někdo prorok a jak se pak kvalifikuje do televize, ale je to možná zajímavá otázka. Mormoni také kladou velký důraz na rodinu, rodiny s pěti či více dětmi nejsou výjimkou (Utah, který má velké procento mormonů, je prý jediným státem v Americe, kde je větší porodnost než úmrtnost). Působilo to na mě dojmem, že chceš-li dosáhnout štěstí na zemi, dej se s celou rodinou k mormonům a budeš-li svou víru takto sdílet, budeš skutečně šťastný. Taková tvrzení mě vždycky trochu iritovala, myslím, že proto, že já asi nemám povahu na to, abych byla pořád "happy", a tak mě provokuje, když někdo tvrdí, že má zaručený recept. (Ale zatím se tu příslušníci všech tří církví, které jsem poznala, více či méně tváří, že mají zaručené recepty - katolíci jsou mi sympatičtí tím, že se tak tváří ze všech nejméně. Jak já už se těším domů! Navíc mám pocit, že se tu všechna křesťanská společenství ve své "happy" náladě jen utvrzují. Taky se možná utvrzují v tom, že ta jejich cesta je zrovna ta správná - mají to zkrátka jednoduchý. Třeba mě to rozčiluje jen proto, že bych to taky chtěla mít jednoduchý, co já vím...) To, co nás zajímalo nejvíc, tedy rozdíl mezi mormony a katolíky, jsme se ale nedozvěděli téměř vůbec - jako příklad nám dali rozdílný způsob křtu, což se nám ale nezdá být dostatečným důvodem k založení nové církve. No, koukám, že jsem dost cynická - ale misionáři si to nezaslouží. Pravděpodobně bych mohla stejně cynicky setřít Bibli (problém je v tom, že tu už málokdo chápe doslova - takže by to stírání bylo o dost těžší) a různé katolické praktiky. Byli skutečně moc fajn, vůbec na nás netlačili, na konci nám dali český výtisk knihy Mormon s tím, že si ji máme přečíst a modlit se, abychom poznali pravdu. A už vůbec si to nezaslouží Kassie s Travisem, jsou moc hodní, vypadá to, že mají mezi sebou krásný vztah (a naplňují tak celkem obraz ideální - mormonské - rodiny) a hlavně velmi oceňuju, že jsou citliví na to, jestli je chceme poslouchat nebo ne a nic nám nevnucují (na rozdíl třeba od Thawivann, která je trochu neodbytná). Jeden misionář se na konci ukázal být rangerem - takže jsme měli zřejmě jedinou příležitost vidět pravého amerického rangera, jehož nejbližší sousedé žijí 1,5 míle daleko, bohužel tedy ne "v akci".

Ve středu jsem byla s Martulkou pozvaná do školy, kam chodí jeden Thawivannin syn, na školní koncert. byl to úžasný zážitek - nejdřív se zpívalo po třídách (zpívaly vždy celé třídy - a to 3., 4. a 5. - ne jen z nich vybraní jedinci) a na konci byl školní sbor. Děcka zpívala nahlas, hlavně černoši celkem s chutí (nebo aspoň s humorem - žádné kamenné ksichty), kromě sboru tam vždycky bylo něco trochu falešně, ale skutečně jen trochu. 4. třída měla asi 8 výborných sólistů, kteří mi vyrazili dech (zpívali bez mikrofonu tak, že je bylo slyšet v celém sále - velkém cca jako tělocvična). Kromě toho i průvodní slovo patřilo dětem - obvykle každý řekl jednu větu - ale zase nahlas, zřetelně, bez nějakých prostojů (jako kdo má mluvit teď). Marta vydržela poslouchat půl hodiny, druhou půlku jsme strávily jezením mandarinky, nalepováním nálepek a "tancem" (jen ona). Její pozornost považuju za jednu z největších poklon, kterou mohl koncert získat. po skončení mě Thawivann provedla po chodbách, odkud jsme mohly nakouknout do tříd. Až do 4. nebo do 5. třídy děti nesedí v klasicky uspořádaných lavicích, sedí buď kolem kulatého stolu po čtyřech, nebo kolem čtvercového taky po čtyřech, a vypadá to, že každý dělá trochu něco jiného. Frontální výuka rozhodně nehrozí (nebo aspoň v momentě, kdy jsme se dívaly, nehrozila). Tak jsem si říkala, jak oni to dělají? (Skutečně by mě to zajímalo, ale asi nebudu mít příležitost to zjistit.) Tělocvik - hlasitá "disco" hudba, čtyři děti šplhají na laně, čtyři se snaží točit kolem pasu obruče, dalších x dělalo nevím co, ale všichni něco dělali! Nikdo neležel a neflákal se! Nechápu...

Ve čtvrtek u nás byli na večeři Cecília s Carlosem a Santiagem. Santiago slavil před 14 dny tři roky a je teď chudák v takovém těžkém období, kdy ho všechno hrozně rozesmutňuje, obzvláště když ostatní děti pláčou nebo křičí, takže si s námi a našimi kamarády docela užije. Navíc ve čtvrtek zrovna asi neměl dobrý den, takže polovinu večera ho musela Cecília uklidňovat, ale nakonec to nějak zvládli, a pak už se i usmíval a trochu si hrál. S Carlosem jsme si bezvadně popovídali (i já - nějak jsem během uplynulých 14 dnů podlehla pocitu, že mi ta angličtina začíná jít - tento týden už mě to přešlo). Bavili jsme se mj. o rozdílech mezi mentalitou studentů v Ekvádoru, Japonsku, USA a ČR. Jsem hrozně překvapená, že Carlos i Cecília nevzpomínají na Japonsko, resp. Japonce, rádi. Měla jsem Japonce vždycky za velmi přívětivé lidi - což asi jsou, ale údajně s nimi moc nejde navázat vztah (udělají si na vás čas např. mezi 15:31 a 15:48 - a to prý není vtip). Na konci jsme smluvili se, že v sobotu půjdeme společně na dopolední koncert pro děti, kde hrají studenti z Northwestern university.

Koncert trval hodinu a tématem byla hudba divokého západu. První skladbu Marta vydržela poskakovat (skoro) do taktu, pak ji to trochu přestalo bavit, ale při jednodušších kouscích se občas znovu chytla.  A krásně tleskala (to ji teď hrozně baví - tleská i doma, když posloucháme záznam z Nohavicova koncertu Tři čuníci). Nutno podotknout, že tam nebyla zdaleka nejmenší (ani nejhlučnější) divák. Vedle nás seděla rodina s klukem o jen málo starším a s kojencem - který byl během koncertu nejméně dvakrát nakojen. Kluk strávil druhou polovinu koncertu vleže na zemi. Je skvělé, jak to tady nikdo neřeší. Honzovi se koncert líbil moc, já jsem zůstala vlažnější, každopádně to bylo příjemně strávené dopoledne. Odpoledne jsme byli plavat a fotograficky jsme zdokumetovali jsme Martiny "plavecké" pokroky (budou v nejbližší době na picase).

Na nedělní odpoledne jsme byli domluveni s Cecílií, Carlosem a Santiagem na jízdu do botanické zahrady (možná dlužím vysvětlení, proč nenapíšu jen příjmení celé rodiny a vypisuju se místo toho s křestními jmény. Důvod je ten, že ve španělsky mluvících zemích, kterou je i Ekvádor, to není s příjmením manželů a jejich dětí tak jednoduché, jako - obvykle - u nás. Jmenují se každý trochu jinak. Zájemcům o bližší údaje ráda vysvětlím... pokud jsem to už někdy nepsala.) Naše stále dražší auto ale vypovědělo službu (slovo "drahé" chápejte prosím doslovně - původní cena 2800 dolarů, s již proběhlými opravami 3400 dolarů, a cena s jistotou ještě poroste). Zablokovalo se mu jedno ze zadních kol a bylo možné s ním jenom couvat. Takže jsme místo botanické zahrady podnikli perfektní rodinnou vycházku do parku - Marta byla tak nadšená, že tak jsem ji venku už dlouho neviděla. Večer jsme pak hráli ping pong, kdy Marta seděla na mé polovině stolu a podávala nám míčky. Z mého pohledu jeden z nejlepších rodinných víkendů, které jsme za posledních x měsíců měli. A teď zpět k méně radostnému pojednání o autu. Po vlastní úvaze a konzultaci s různými kolegy a jejich otci mechaniky Honza došel k závěru, že problém je v ruční brzdě. Auto je z roku 1995 a v té době se snad některá auta vyráběla tak, že ruční brzda fungovala jen pro jízdu vpřed - což by vysvětlovalo, proč jsme s jízdou vzad neměli problém. Ruční brzda nám od předposlední návštěvy autoservisu nefungovala (tehdy jsme za opravu auta platili 400 dolarů), při minulé návštěvě téhož autoservisu (kam jsme jeli především kvůli prasklé duši - 200 dolarů) nám bylo řečeno, že oprava by stála 300 dolarů, ale že jestli chceme, můžeme bez problémů jezdit bez ní. Tak jsme bez problémů jezdili až do téhle neděle. Takže do kterého servisu tentokrát? Nakonec jsme si nechali doporučit od Thawivann jiný s tím, že horší než ten původní být asi nemůže. Háček však byl v tom, jak tam auto se zablokovaným kolem dopravit (abychom pokud možno nemuseli platit odtah). Nakonec Honza vstal dnes ráno ve čtyři a do cca 2 míle vzdáleného servisu (převážně) docouval. Mechanici jsou Američani, sice prý "přičmoudlí", ale ne Latino-američani, takže jim Honza na rozdíl od těch minulých aspoň rozumí, mají ale hodně práce, takže naše auto na jejich verdikt stále ještě čeká. Tak nám držte palce, ať to není moc drahé a hlavně ať je to poslední defekt, který naše auto v tomto roce čeká.

22. týden 18. - 24. 1. aneb Jsme v polovině - bez dudlíku - Martiny pozitivní pokroky - Martiny negativní pokroky - Honza v Art Institute - kempování

Tentokrát od konce. V neděli 24. 1. nám skončila první polovina našeho oficiálního pobytu zde. Ze všech různých akcí máme zkušenost, že druhá polovina utíká vždycky mnohem rychleji. Od pondělka je tu pošmourno, zima a sněhové "vánice" jsou střídány prostým větrem o rychlosti 4-8 m/s. Když v tomto počasí tlačím kočár do plavání nebo z plavání, mám občas tendenci si říkat, že "to s tou druhou polovinou chci vidět". Naštěstí jsme ale nedávno poslouchali Cimrmanovo Dobytí severního pólu, a tak si můžu podobně jako polárníci z této hry dodávat kuráž Písní do nepohody (pro ty, kteří neznají, přikládám text na konci článku - do vašich současných -15°C by se vám třeba taky mohl hodit).

Minulý týden se staly dvě věci, které stojí za zaznamenání. Marta začala spát bez dudlíku a Honza se zúčastnil stanovací "Výpravy na Klondike" s místními skauty. Nejprve o tom dudlíku. Martulka měla dlouho dudlík už jen na spaní, ale na spaní byl "absolutně nutný", jen se řeklo spinkat, byla její první asociace "dudu"... s "dudu" usínala v poledne do tří minut (večer to bylo pravda horší), což bylo pro všechny velmi pohodlné. Asi před třemi měsíci jsem zkoušela uložit ji v poledne bez dudlíku, ale neprošlo to. Až minulý týden jsem to zkusila znovu - večer jsem se Marty vychytrale zeptala, jestli dudlík opravdu potřebuje, a protože byla zrovna v náladě, kdy mi chtěla vyhovět, řekla, že ne (aniž by si podle mě uvědomovala, k čemu se zavázala... přiznávám, že jsem si kvůli tomu připadala lehce provinile). Trošku si poplakala, ale bylo to celkem poklidné. Několik dalších dní vyžadovala na usnutí z neznámého důvodu rukavice, které jsme ochotně poskytovali, ale teď už spíme bez dudlíku i bez rukavic. Nevím, jestli je to tak u všech dětí, ale u Marty mi začíná čím dál víc připadat, že dokud na některé věci není připravená, je veškerá naše snaha věci urychlit zbytečná (ověřeno na snaze skoncovat s dudlíkem přes den/v noci, přestat s kojením v průběhu noci/úplně, ale i na různých "učících" věcech jako "pápá"  aj.) Nakonec jsem celkem vděčná za Martinu razanci, s níž předčasné pokusy o vyjmenované věci odmítala - třeba mi zbytečnost mého snažení díky tomu došla rychleji. Je to skvělé zjištění, protože takhle můžu mnohem víc věcí nechat plynout, aniž bych měla pocit, že jsem zanedbala "všestranný rozvoj a výchovu". 

Jinak Martulka se teď snaží o ucelenější slovní projev - říká hodně slov a možná, že si i myslí nějaké věty (občas jí uklouznou dvě slova), většinou ale slova říká po jednom a počká si, až je nahlas "přeložíme" (např. Marta: "býe" - já: "brýle" - Marta: "bác" - já: "spadly"). Taky teď udělala velký pokrok v plavání. V Ymce mají takové polystyrenové destičky navlečené na řemínek, který se dá zapnout kolem těla, není to ovšem zdaleka tak stabilní, jako nafukovací kruh, ale Marta se přesto snaží "plavat" (kope nohama - ale strašně pomalu, pohyby vypadají jakoby chodila po Měsíci), občas ztratí stabilitu, ponoří si hlavičku, lokne si, ale bojuje hrdinně a nebrečí. Chystáme se jednou zajít plavat všichni, abychom to fotograficky zdokumetovali. Dalším pokrokem je, že když teď spolu vaříme, nejedná se z její strany jen o ujídání jako dřív, ale někdy mi skutečně pomáhá (např. dát na každý chleba šunku a sýr). Během posledního týdne začala taky chystat na stůl příbory (samozřejmě ne vidličku vlevo a nůž vpravo, jen na každé místo "nahrne" vidličku a nůž, jak jí přijdou pod ruku, a sobě dá lžičku).

Samozřejmě ale Martin vývoj nepřináší jen samá pozitiva - od minulého týdne těžce bojujeme se zlostí, když si někdo půjčí její hračku, popř. hračku, kterou by chtěla, křičí "Nóu" a rve to dotyčnému z ruky. A vadí jí i jiné situace. Asi už jsem tu někdy líčila, jaký má Martulka smysl pro to, aby věci "byly v pořádku", což se projevuje tak, že pěkně uklízí, tak, že k uklízení v občas nevhodnou dobu nutí i nás, a od minulého týdne i tak, že když např. čtyřletý chlapeček postaví umělohmotnou skluzavku vzhůru nohama, Marta začne řvát, protože "to se se skluzavkou přece nedělá". To je pak opravdu prekérní situace. Co se týče půjčování jejích hraček, snažím se ji naučit, aby dotyčnému "zloději" podala něco jiného - dá-li si říct, často to projde, protože "zloději" jsou většinou mladší a hloupější. Co se týče sdílení různých vozidel, snažím se ji navést k tomu, že přece kočárek (auto, ...) můžou vézt oba (po pravdě řečeno je to spíš utopie, i když se k tomu obě děti nechají přemluvit, neumí společně řídit, takže nakonec stejně vezu já a oni se jen drží, což není taková zábava). Pravděpodobně je to jen vývojové stádium, ale stejně mě štvě, když občas všechny mé metody selhávají... přiznávám, že asi hlavně proto, že to vypadá před ostatními hrozně blbě (o Martinu štědrost se kupodivu nějak moc nebojím, věřím, že ji to s věkem přejde). O co se občas trochu bojím - když vidím, jak jí vadí skluzavka vzhůru nohama - je její schopnost kreativního myšlení. Stavíme teď z lega a já si můžu vsadit, že první, co bude chtít, abych postavila, bude táta, pak pravděpodobně teta, dům a auto. Taky je teď Martulka vůči nám obvykle hrozně vstřícná, na všechno nám říká ano (pokud není v období, kdy na všechno říká ne) a nad odpověďmi vůbec nepřemýšlí. Tak možná, že z ní bude ideální sekretářka.

Dále Honza

Kromě sobotní skautské akce jsem ještě ve čtvrtek navštívil Art Institute, tam co byla Petra minulý čtvrtek. Začal jsem na impresionistech, ale ti mne spíše zklamali. Mám pocit, že malovali třeba dvacet a více stejných obrazů.  Třeba takový Monet, to je jako barevná kopírka. Kupka sena při západu slunce, druhá kupka sena při západu slunce... Asi mám nějak pocit, že pokud je obraz kvalitní, měl by být jen jeden. Potom jsem šel na moderní umění. A to docela ušlo. Na závěr jsem se šel podívat na umění z divokého západu. Je to takové vtipné, vidět sošky střílejících kovbojů v galerii. Závěrem, je to pěkné, ale New Yorské Metropolitan Museum se mi líbilo více.

V pátek večer pak nastala obávaná hodina odjezdu na zimní stanování s místními skauty. Měli jsem jet v 17:00 ale nakonec jsme vyrazili až v 18:30. Museli jsme totiž naložit strašnou spoustu věcí do závěsného vozíku. Trochu jsem přemýšlel, co v těch vacích a bednách je. Ale to vám ještě neprozradím. Také jsme nakládali dvoje sáně, protože v sobotu se kluci měli zúčastnit závodu zvaného Klondike, kde se jezdí se saněmi (a to speciálními na psí spřežení). Nakonec jsme naložili i naše zavazadla a jelo se. Vůbec jsem nevěděl kam. Asi za hodinu jsme vjeli do oploceného areálu, který se ukázal být jednou z mnoha skautských tábořišť v okolí. Všimněte si, že skauti tu nejezdí tábořit do jen tak ledajaké přírody, ale přímo do přírody která jim patří, mají ji oplocenou a udržovanou.  Se svými třemi auty jsme zastavili asi deset metrů od betonové skruže, která se ukázala být táborovým kruhem. Bylo tam asi 10 cm hodně mokrého sněhu. Na zemi jsme rozvinuli plachtu a vyskládali všechny věci. Vedoucí pak řekli klukům, ať si postaví stany a následující hodinu si jich vůbec nevšímali. Já jsem si také postavil stan (mimochodem dost zajímavé konstrukce) a dostal jsem polystyrénovou podložku proti zimě (jedna z věcí ve vozíku). Pak za mnou přišli kluci, že potřebují rozdělat oheň na sněhu a jestli bych jim neukázal nějaké triky z ČR - dost lidí si tu myslí, že ČR je co se týče počasí synonymum severního Ruska. Polilo mne horko, protože žádné triky neznám. Navíc jsem se s nějakými svými skautskými vědomostmi zatím moc neblýsknul, protože vůbec nevím, jak se většina těch skautských či zálesáckých termínu řekne anglicky (ale už umím asi 4 uzly). No, v poslední vteřině mě napadlo poradit jim ať oheň nerozdělávají přímo na sněhu, ale ať si pod něho vyskládají trochu suchého dřeva. Oni si totiž dřevo přivezli v tom vozíku, obrovskou hromadu suchého naštípaného dřeva. Oheň pak chytnul zcela bez problému a já mám od té doby body k dobru, že umím rozdělat oheň. Na závěr večera jsme si okolo betonového ohniště postavili rybářské kovové židličky (ano, také přivezené vozíkem), vytáhli plynovou bombu a vařič, obrovský hrnec a ohřáli si fazole. Ty jsme jedli spolu s brambůrkami (chipsy). No príma přírodní večer.

Noc byla bez problému, měl jsem dva spacáky, dvě karimatky a tu polystyrénovou podložku. Ráno jsem čekal rozcvičku. K mému údivu nebyla, stejně tak jsme nějak neměli snídani. Kluci odběhli registrovat se na závod a já jsem pomáhal vedoucím připravit jednu z disciplín. Celkově bylo v okolí asi sedm stanovišť, přijela spousta dalších oddílů a tyto stanoviště byli v podstatě na jejich tábořištích. Kluci měli za úkol všechna stanoviště obejít i se saněmi a plnit úkoly. Byl to například závod se saněmi, smažení palačinek, první pomoc, překonávání neexistujícího potoka po úzké viklající se lávce i se saněmi, orientace či uzly. Nějak jsem vůbec neměl co dělat, a tak jsem vlastně celý den fotil. Hrozně mi mrzly nohy, protože pohorky jsem nechal v Brně a ty zimní městské boty mi promokly během prvních 15 minut. Na oběd měla celá skautská společnost (tak asi 150 kluků a 50 vedoucích) od organizátorů nachystný párek v rohlíku a brambůrky. Typicky skautské jídlo. Okolo třetí hodiny jsme začali balit. Než jsme to všechno naložili, bylo asi 5 odpoledne. V 6 jsme byli v klubovně a nejméně do půl sedmé jsme ještě vykládali.

Asi to vypadá že ten americký skauting za nic nestojí. Ale není to pravda. Kluci jsou celkem ponechaní napospas sami sobě a chovají se k sobě hezky. Funguje to prostě jen trochu jinak - americky. Musím také napsat, že po téměř půl roce života v Illinois jsem měl v tom oploceném kuse lesa kousek od betonového ohniště a zachodků pocit, že jsem v přírodě. A ti kluci ho určitě měli taky.

P.S.:  Text písně do nepohody

Polární noc

má zvláštní moc

každého přepadne smutek.

Němec i Brit, 

křesťan i žid,

každý by nejradši utek

a i ti šikovní Japonci (čti Žaponci)

se silami jsou na konci,

jen jeden z národů neskoná,

hrůzy severu slavně překoná.

Tam kde hy-, tam kde hy-, kde hynuli vlci (3x)

tam kde hy-, tam kde hy-, kde hynuli sobi,

Čech se přizpůsobil, Čech se přizpůsobil.

21. týden 11. - 17. 1. aneb Zpráva pro Fulbrighta - úterky - pingpong - Art Institute - Children´s Museum - birthday party - Shedd Aquarium

Během uplynulého týdne musel Honza sepsat "polopobytovou" podrobnou zprávu pro Fulbrightovu nadaci (která mu platí polovinu doby) o svém pobytu zde. Požádal mě o "supervizorovství", ačkoliv na rozdíl od češtiny chyby v angličtině nepoznám, a tak jsem měla jedinečnou (a možná i jedinou) příležitost dozvědět se, jak se tady Honza má (až na nedostatek peněz všechno hrozně chválil, hurá).  Ačkoliv Honza ve zprávě zmínil, že pozměnil téma výzkumu, nevykopli ho odtud, dokonce se o změně tématu nijak nezmínili, napsali jen, že jsou rádi, že se mu tu líbí, a že mu říkali, že pro 3 lidi je to málo peněz. Takže to bychom měli... Někdy mám pocit, že se s Honzou o sobě navzájem (nebo možná jen já o Honzovi) nejvíc dozvíme z dotazníků nebo z rozhovorů s přáteli. Asi před dvěma měsíci jsme vyplňovali dotazníky o manželství do nějakého diplomkového výzkumu kamarádky mé kamarádky, a taky to bylo moc přínosné (jen jsem pak měla celý týden na talíři, že jsem manželství oznámkovala celkovou známkou 7, zatímco Honza 8).  

Jinak v průběhu týdne došlo ke dvěma pokusům o zavedení nových "tradičních" týdenních akcí. V úterý proběhlo setkání "nás matek s dětmi, co spolu mluvíme" u jedné z nás doma (u Adriany, nevím, jestli jsem o ní někdy mluvila - je z Columbie, má 13 měsíčního syna Santiaga). Adriana jako jediná nebydlí na našich kolejích, ale má pronajatý byt v klasickém americkém domě, takže jsme obdivovaly spoustu prostoru, hezký výhled a vůbec všechno. Asi po hodině mi ale začala být zima na nohy - s čímž nejde nic dělat, jelikož si tam nemůžou regulovat topení, a taky je tam člověk přece jen víc odříznutý "od dění", takže jsem vůbec neměla tendence závidět. Program byl svačinka, hraní a plkání - na víc se v zimě nějak nezmůžem (chvilku jsem přemýšlela, jestli to něčím neoživit, až to bude následující týden u nás, ale nakonec jsem nepřišla na žádnou vhodnou neformální činnost mimo vaření či pečení - to je ale v počtu 5+5 v apartmánu s omezeným prostorem asi nereálné. A co se týče výtvarných i zpěvných aktivit s dětmi, nejsem si jistá, jestli jich už nemá každý dost z playgroup. Takže jsem to nechala být.) Vypadá to, že akce se bude opakovat nejmíň jednou u každé z nás.

Ve středu večer Honza uspořádal a vyhrál pingpongový turnaj celé research group (= "výzkumné skupiny") - mimo Bažanta, který je někde pryč. Všem se to líbilo a tvářili se, že "příští týden určitě zas", ale dnes (opět středa) to nějak zrušili. Moc velké šance vytvoření tradice tomu tedy nedávám - všichni jsou "too busy" (= příliš zaneprázdnění).

Protože je Bažant pryč, rozhodli jsme se ve čtvrtek ukončit Honzovu pracovní dobu dříve (však on si to někdy určitě vynahradí) a jeli jsme do Chicaga. Ve čtvrtek večer jsou totiž zdarma dvě muzea - Art Institute, kam jsem šla já, a Children´s Museum, kam šel Honza s Martou. Příští týden proběhne výměna, pravděpodobně už bez dětského muzea. Tentokrát jsem se rozhodla na rozdíl od new yorkského muzea překonat se a začít americkým uměním, nikoliv evropským. Ze staršího období (18. a 19. století) je v muzeu hlavně spousta nábytku a romantických či realistických obrázků malých rozměrů (předpokládám, že byly malovány pro byty, ne pro výstavy). Zaujaly mě hlavně dva obrazy - jeden se jmenoval Předsunutá hlídka a znázorňoval vojáka na koni mezi skalami, který je zasažen indiánskou kulkou (bylo to v popiscích, jinak bych to nepoznala), puška mu vypadala z ruky, kolem zvířený prach po dalších dopadajících kulkách, druhý voják z hlídky se obrací a běží za zbylími vojáky, aby je varoval. Druhý obraz se jmenoval "Irská otázka" a visely na něm na provázcích dvě brambory (podle popisků možná černý humor, není to však jisté). Moderní americké umění (1900 - 1950) mě zaujalo více, paradoxně si z něj ale méně pamatuju - snad jen dva obrazy doporučené v brožurce jako jedny z "top ten" (hledám názvy, neb si je pamatuju jen vizuálně) Nighthawks (scéna z nočního téměř prázdného baru) a American Gothic (portrét amerického puritánského farmáře se ženou). Chcete-li vědět, co je vrchol amerického umění počátku 20. století, určitě je můžete najít někde na internetu. Pak jsem zamířila na evropské moderní umění (Picasso, Braque, Dalí, Miró, Chagall, ...), které se mi obecně líbilo, nejvíc mě zaujal obraz od Chagalla White Crucifiction (= Bílé ukřižování), který spojuje Kristovo ukřižování s židovskou genocidou počátku 30. let v Německu. Mj. jsem si na tomto obraze uvědomila, že je možné vnímat obrazy vizuálně jinak, když je chápu a když je nechápu - když jsem viděla tenhle obraz z dálky, moc se mi nelíbil, poté, co jsem si přečetla popisky, už jsem se k "nelíbení" nemohla donutit. Podobně (jen bez čtení popisků, pouhým postřehnutím detailu) se mi to stalo o deset minut později ještě jednou. Další zajímavý "objev" jsem udělala při prohlídce pidivýstavy umění amerických Indiánů a afrického domorodého umění. Zatímco američtí Indiáni mají všechny své sochy poměrně mírumilovných rysů, africké masky a sochy jsou dost často strašidelné. Proč? Konec kulturní vložky.

O dětském muzeu Honza:

Nepamatuji si, že bych kdy slyšel o nějakém dětském muzeu u nás. A tady je jich hned více. Jedno z nich je přímo v srdci Chicaga - na Navy Pieru (tam, jak je to veliké ruské kolo). Hodně času i sil nám vzala cesta tam, která trvala asi 40 minut. Je to totiž dost daleko od zastávky vlaku (kterým jsme předtím jeli hodinu). Já jsem se nijak moc netěšil, protože jsem si myslel, že to nebude nic moc. Ale spletl jsem se. Muzeum bylo perfektní, zvláště pro trochu starší děti učiněný ráj, a dokonce se tam i něco mohly naučit. V podstatě to byla spousta místností, každá vybavena v jiném stylu - jedna jako město, další loď, zima (mohli jste oblékat sněhuláka) či vodní hrátky. Po prolétnutí většiny místností jsme si na chvíli hráli na archeology odhrabávající kostru dinosaura. Ale pak jsme natrvalo zakotvili v divočině - rozuměj místnosti nabité plastovými stromy, skalami a řekou. Ale kupodivu to nepůsobilo nijak nepříjemně. Marta chvíli lovila plastové ryby, pak jsme prozkoumali lovecký srub a projeli se v loďce. Na zahrádce srubu pak Marta přesázela plastové mrkve. Poslední zastávkou byla prolézačka (kdo by ji v čekal, v divočině!). Po cestě domů byla Marta úžasně hodná. 

V sobotu jsme byli na pravé americké párty mladistvých. Přítelkyně jednoho Honzova kolegy měla narozeniny a on jí uspořádal párty jako překvapení. Byli tam pouze postgraduální studenti a další členové Bažantovy research group a research group, do které patří oslavenkyně, já jsem tam byla jedna ze tří manželek, Marta jediné dítě. Trošku jsme se tedy báli, jaké to bude, nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Výborně jsme se najedli maďarského guláše (každý účastník měl za povinnost donést nějaké jídlo), shlédli dárky, které oslavenkyně dostala (každý účastník měl povinnost přispět 5-10 dolarů) a zavtipkovali s Honzovými kolegy (bavili se tím, že Martě říkali jediné české slovo, které umí, totiž "Zdenkú" - tak totiž oslovuje profesora Bažanta jeho žena).

V neděli byl vstup zdarma do chicagského Shedd Akvária. Čekali jsme davy, ale i tak jsme byli zpočátku trochu zaskočeni koncentrací návštevníků, hlavně Honzu nebetyčně štvali. Akvárium má v jednom patře do hvězdice umístěné místnosti s říčními rybami, mořskými rybami a mořskými koníky a "draky" (poprvé jsme viděli na živo, jsou moc zajímaví), lokálními americkými rybami a hlavně překrásnou pasáž o amazonských rybách, ale i o životě v oblasti Amazonky vůbec - v době dešťů tam voda stoupne až o deset metrů, takže se rapidně mění život všech suchozemských i vodních tvorů, o lidech nemluvě. Ve středu této hvězdice je obrovské akvárium s rybami z Karibiku - byli tam krásní rejnoci a spousta ryb, které by skvěle zapadly do románu Stařec a moře. Martulka byla kupodivu docela statečná, ryby se jí líbily, i když se vydržela z každé místnosti podívat tak na dvě akvária, a pak se věnovala buď místním atrakcím (stan pro děti), nebo seděla s jedním z nás na lavičce a jedla preclík, pila džus, nebo se jen tak válela. Volné vstupné zahrnovalo i show s vystoupením delfínů, jakýchsi bílých velryb (anglicky beluga, česky údajně běluha), lachtana, tučňáků a orlů. Problém byl probojovat se vůbec do sálu, kde show probíhala - bylo nutné stát ve frontě více než hodinu před začátkem, to jsme ale pochopili až napotřetí, navíc jsme stáli ve špatné frontě, což Honzu šíleně rozlítilo, nakonec se ale nad námi smilovali a byli jsme vpuštěni. To bylo asi 50 minut před začátkem,  měli jsme tedy dost času probrat, jak nás ti lidi štvou  a dát si předsevzetí, že si ale kvůli tomu nenecháme zkazit den, což se nám - show počínaje - povedlo. Byli jsme Jitkou a Honzou Vrbkou varováni, že je to velmi kýčovité, a bylo, asi jsme ale přízemnější, takže nám to zas tak moc nevadilo. Ptáci nic moc nepředvedli, ale ostatní se podle našeho názoru docela snažili a delfíni byli vysloveně výborní (do toho všeho tam tedy byla videoprojekce, hrozně hlasitá hudba, cvičitelé převlečení za zvířata, která cvičili, a malá roztomilá holčička "náhodně" vybraná z publika, ale co). Martulka byla celou dobu jako v tranzu, jen jí někdy díky videoprojekci trošku unikalo, co se děje ve skutečnosti. Během Martina spánku jsem se rozhodla utratit 17 dolarů a podívat se, co se skrývá ve spodním patře. Byla tam jednak část pro děti, s různými atrakcemi, bylo tam ale narváno a Marta by na to byla přece jen ještě malá. Kromě atrakcí byli v této části delfíni, tučňáci a lachtan. Neohromilo mě to a už jsem se chtěla začít proklínat za špatně vynaložené peníze, když jsem vstoupila do druhé části, věnované korálovým útesům. A ta stála za to (teda nevím, jestli za celých 17 dolarů, ale asi jo.) Pěstují tu živé korály a spousta ryb a živočichů, kteří do korálových moří patří, a mají tu hodně pěkných vysvětlujících tabulek (např. jak se korály rozmnožují...? Jsou to živočichové, takže se nějak rozmnožovat musí. Jak to ale dělají, když se celý život nehnou z místa?). Honza se galantně v rámci  úsporných opatření své návštěvy korálového útesu vzdal, dokonce se čestně rozhodl nevyužít pro svůj vstup moji vstupenku, a vystačil si s vyprávěním.  

P.S.: Nemáme žádnou fotku, foťák je vybitý a nabíječka ještě nedorazila.   

20. týden 4. - 10. 1. aneb Vše při starém - rozcvičky - výlet do Starved Rocks

První týden po novém roce se všechno zas vrátilo do starých kolejí - nám: playgroup, ejmenování, konverzace, plavání; Honzovi: práce, práce, práce, práce.  Alespoň pro mě bylo moc příjemné zase naběhnout na starý systém a nemuset přemýšlet, s nadsázkou, co s načatým životem. Dokonce jsem se donutila zase se vrátit k tvorbě e-learningových matematických testů pro postižené studenty Masarykovy univerzity, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi ten novoroční elán vydrží. 

Kromě toho, že jsme v neděli vyrazili na polární výpravu do Starved Rocks, mě napadá už jen jediná maličkost, o které by šlo psát. Honza před nedávnem učinil objev, že už nejsme mladí. Ráno nám jde totiž všechno hrozně ztuha - otočit hlavou, sehnout se pro batoh, ... Takže si řekl, že už je to asi ten správný věk na rozcvičky. Vzpomenem si na ně tedy jen tak třikrát až čtyřikrát do týdne, cvičíme po snídani a dost se nám to všem líbí. Honzovi a mě proto, že máme (mírně ironický) pocit, jací jsme správňáci, Martě z neznámých důvodů - každopádně obvykle ukončí všechny své hrací činnosti a jen stojí a kouká. Když jsme mívali rozcvičky na táboře, přišlo nám to oběma jako největší zbytečnost pod sluncem. Teď máme co dělat, abychom všechny pohyby, které si z rozcviček pamatujeme, alespoň vzdáleně napodobili. Ale lepší se to. Ani ty kliky na závěr už nejsou tak hrozné. A skutečně máme pocit, že nás večer nic (nebo spíš všechno?) nebolí. Takže vybízíme k následování našeho příkladu.

V neděli bylo překrásné slunečné počasí, sníh, téměř bezvětří (což se tu nestává tak často - možná to pořád opakuju, ale přes zimu je tu nejhorší to, že fouká mnohem víc než u nás), ráno -16°C a my jsme vyjeli společně s Vítkem a Cecílií na výlet do Starved Rocks. Byli jsme tam už na podzim - jsou to skály, kaňony a vodopády vzdálené od Evanstonu asi dvě hodiny jízdy autem. Martulka se v takové zimě odmítá jakkoliv hýbat a sama chodit (asi tuhne), takže jsme na ni měli nosičku a deku. Na podzim vydržela v nosičce za bdělého stavu maximálně 20 minut, pak už to byla neskonalá nuda. Teď to vydržela - pravda, s jinak už jen spinkacím dudlíkem - víc než hodinu a půl, výraz naprosté apatie střídaly občasné legrácky (až na záverečný pětiminutový brek) a hlavně, nezmrzla. Kdyby nám nebyla zima na nohy, byl by to jeden z nejpohodovějších výletů, které jsme s Martou zatím měli. A bylo i na co se dívat. Na zdejších říčních ostrovech zimují orli (nebo jsou tu celý rok?), byli vidět i pouhým okem, náhodný vedlestojící nám pak na ně půjčil dokonce svůj dalekohled. Vodopády byly skoro všechny zamrzlé, na některých z nich byli "ledolezci" (nevím, jak se horolezení po ledu správně říká), což bylo moc zajímavé, ale divili jsme se, že tu můžou lézt, protože led tím asi dost bere za své. Viděli jsme ale i hodně vodopádů bez ledolezců, nejlepší z nich ještě trochu tekl a tvořil stalaktit a stalagmit, takže za týden už z něj možná bude stalagnát. Výlet splnil všechny předem nedefinované cíle - projít se, vidět zas po dlouhé době přírodu, trošku se zmrazit... a při rozmražování si říct, že to bylo fajn.

P.S.: Fotky tentokrát nic moc - náš foťák má vybitou baterii, a protože jsem nabíječku chytře poslala do ČR místo nabíječky, kterou tu zapomněla Jitka s Honzou, nezbývá než čekat (a doufat), až zase doputuje zpátky. Fotky jsou tedy spíš dokumentační, z Cecíliina a Vítkova pidifoťáčku.