neděle 16. května 2010

36. a 37. týden (část a část) 28. 4. - 6. 5. aneb Jarní Starved Rocks - botanická zahrada - Anderson garden - večeře u Thawivann - heslovitě zbytek



Po skončení období "double návštěv", o kterém jsem psala v minulém zápisu, nás zbylo v bytě 6 - my tři, moji rodiče a brácha Pavel. To znamenalo, že jsme se už vešli všichni (bez pracujícího Honzy) do auta a mohli podnikat časově náročnější vyjížďky. Hned ve středu 28. 4. jsme tedy vyrazili na Starved Rocks. Marta zřejmě nepozorovaně přešla do nějakého dalšího vývojového stádia, kdy se jí už procházky v přírodě nezdají nudné (plus), ale zato ji teď zajímá každý kamínek a především klacek, takže její rychlost se limitně blíží nule (mínus). Po cca 400 metrech a půl hodině jsme se tedy rozdělili na Čadkovi a Eliášovy, Čadkovi prozkoumali téměř všechny kaňony a ušli nejmíň 10 mil, Eliášovy prozkoumaly téměř všechny klacky a ušly maximálně 2 míle (ale za pochvalu stojí, že každá pěkně po svých). Pro nás to byla už třetí návštěva Starved Rocks - jednou jsme tu byli na podzim, jednou v zimě a pak teď. Všechny výlety měly něco do sebe, tenhle byl velmi příjemný tím, že les moc krásně voněl (ačkoliv se na první pohled nezdálo, že by v něm bylo nějak příliš mnoho květin), a tak mi ani tak moc nevadilo, že se tak vlečeme - tedy až na asi půlhodinovou krizi trpělivosti. 


Ve čtvrtek jsme vyrazili do botanické zahrady - Pavel kolmo, ostatní autem. Pro nás s Martou rovněž třetí návštěva, rovněž jsme se vlekli a následně rozdělili. Zahrada ale byla opravdu překrásná - spousta tulipánů i jiných jarních květin, kvetoucí keře v japonské zahradě a z toho všeho unešení rodiče způsobili, že i já jsem byla dosti unešená a hned jsme to s Honzou zanesli do našeho plánu, co tu chceme ještě před svým odjezdem stihnout. Večer zůstal Honza s Martou doma a my ostatní jsme vyrazili na koncert do Chicago Symphonic Orchestra, z mého pohledu bohužel na klasicistní hudbu, ovšem zase s výborným, mladým a (sledováno ze 100 metrů) pěkným cellistou. Tentokrát na rozdíl od mé první návštěvy zde nikdo z diváků neluštil sudoku, všichni vypadali poměrně soustředěně a spokojeně, jen se na české poměry (zase) po skončení koncertu hrozně rychle zvedali k odchodu - u nás se tleská mnohem déle. Cestu zpět jsme si prodloužili vycházkou do Millenia parku, kde je to za tmy snad ještě hezčí než za světla, a Pavel počítal, jak nehorázně vysoký plat musí mít hudebníci ze zdejší orchestru (poznámka pro ty, kteří nejsou v obraze: Pavel studuje na konzervatoři violoncello). 


Krása botanické zahrady mě inspirovala k návrhu, abychom v sobotu, zatímco rodiče a Pavel budou v muzeích, jeli autem do jakési japonské zahrady poblíž Rockfordu (přesněji tzv. Anderson garden). A byl to úplně parádní výlet. Zaprvé: podruhé v životě "jsem si zařídila" po americké dálnici. Zadruhé: zahrada je úžasná. Vznikla jako soukromá zahrada nějakých nadšenců, kteří ji asi po 30 letech budování otevřeli veřejnosti. Oproti japonské zahradě, která je součástí botanické zahrady v Chicagu, má velkou výhodu přirozeně zvlněného terénu a je poněkud zarostlejší, tj. nevypadá na první pohled tak vyšlechtěně. Mimo vstupenky je možno zakoupit i krmení pro ryby, které žijí v zahradních jezírcích. Především pro děti skvělý nápad. Bohužel ryby zrovna nechtěly moc žrát, podle nějaké zřejmě zkušené paní je lepší je krmit až v červenci nebo v srpnu, kdy jsou prý do jídla celé žhavé. Na jednom z ostrůvků jsme viděli kvanta (asi) ropuch, některé sedící, nafukující vak a kvákající, některé plavající, oboje stálo za to. Vzhledem k tomu, že začínala sezóna, konala se v zahradě spousta doprovodných akcí, z nichž jsme navštívili pouze koncert dvou dam hrajících na 13 strunné nástroje. Nástroje leží vodorovně, jednou rukou se na ně brnká podobně jako na harfu, druhá ruka občas udělá se strunou nějaké "kouzlo" (někde ji zmáčkne nebo naopak nějak natáhne). Hudba je pěkná, pro mě ovšem ideální jako zvuková kulisa ke kochání se zahradou, ale asi by se pěkně hodila i k rozhovodu, ke čtení nebo jiné poklidné činnosti. Na koncert se mi zdála trochu jednotvárná. Vycházku jsme zakončili konstatováním, že je to tu skvělé místo pro pořádání svatby (příště), a zakoupením dvou úžasně dobrých buchet a kávy v místní restauraci (samozřejmě s výhledem na zahradu). Paní, která nás obsluhovala měla doma 10 týdenní miminko.


Večer proběhla večeře u Thawivann, kam měly být původně pozvané také všechny ženské z ejmenování i s manžely, ale naštěstí většina z nich nemohla, takže kruh byl poněkud komornější a po pomyslném rozdělení stolu na dvě poloviny se dalo docela dobře bavit. Pro mě bylo velmi příjemné, že Marta se nechala odtáhnout dětmi někam dozadu do domu a my jsme tak byli na dvě hodiny zproštěni pečovatelské povinnosti. Na závěr večírku se ukázalo, že Thawivannin nejstarší syn Jonathan umí klavírní doprovod k Saint Saensově Labuti a že dcera Sarah hraje na cello, a tak vznikl nápad, že by Pavel s Jonathanem mohli zkusit zahrát Labuť spolu. Šlo jim to moc dobře a zřejmě si i po nehudební stránce krásně rozuměli, až bylo Pavlovi líto, že návštěva skončila tak brzy.


Co všechno stihli rodiče během zbytku pobytu už snad ani nebudu popisovat - mamka totiž vzala vážně Honzův poloviční vtip, že návštěvy jsou povinny přispět nám na blog, a skutečně celý jejich pobyt zaznamenala, takže se to dozvíte přímo od ní. Z pohledu nás "domácích" stojí určitě za zmínku: steaková večeře ve složení Pavel + já v baru Merele´s. Večeře ve složení mamka, taťka, Honza, já v baru Prarie moon, kdy jsme se před definitivním usazením dvakrát přesouvali, neboť vždycky někomu nevyhovala poloha stolu (už jsem skoro zapomněla, že rozhodování může být někdy složité). Výlet s rodiči, Pavlem a Martou do Brookfield zoo (Marta si ZOO čím dál víc užívá). Středeční sailing (neboli plachtění) na jezeře s Honzovým kolegou Chrisem (hrozně foukalo, tak vzal jenom chlapy, protože se bál, že se loď otočí. Všichni se tvářili nadšeně a i pouhé sledování byl docela sportovní zážitek, navíc jsem si v mezidobí vždycky skvěle popovídala s jedním neplachtícím). Závěrečné barbecue u jezera, na němž se z taťky stal z grilovacího amatéra téměř grilovací profesionál, a navzdory "neakčnosti" celé akce, nebo možná právě pro ni, to bylo moc příjemné rozloučení.


Ve čtvrtek odpoledne, těsně před tím, než rodiče s Pavlem odjeli, nám došel email od Honzových polských přátel, kteří se tři měsíce neozvali, že teda v sobotu přijedou. A tak nám zbývalo po 4 týdnech návštěv asi 48 hodin na regeneraci, ze které se nakonec vyklubala spíše degenerace, ale o tom až příště.

sobota 15. května 2010

35. a 36. týden (část) 19. - 27. 4. aneb Prodloužený pobyt R+M - příjezd mých rodičů - deštivý víkend - Bellovi - závěrečné zhodnocení



Po dlouhé odmlce se pokouším dohnat, co jsem v období návštěv zameškala. Jak již jsem psala minule, Honzův bratranec Radim Tichý s přítelkyní Martinou nemohl kvůli soptící islandské sopce odletět v neděli 18. 4. a uvízl tu na další týden. Během tohoto týdne jsme mimo jiné společně zvládli návštěvu Lincoln ZOO, celodenní hlídání 18 měsíčního Calvina, jehož maminka Kassie byla právě v porodnici, oslavu Martininých narozenin  a "akci kulový blesk", kdy se Radim s Martinou stěhovali ze své dosavadní ložnice do improvizovaného spacího koutku v obýváku, neb ložnice měla být od čtvrtka na dalších 14 dní vyhrazena mým rodičům a (bratrovi) Pavlovi. Jinak Radim s Martinou využili nadstaveného týdne především ke sběru spousty amerických "trofejí". Například se jim podařilo zakoupit chicagskou vlajku, pravé americké rifle LEVI´s a hlavně získat téměř kompletní sbírku všech amerických čtvrťáků (každý stát i teritorium má "své" čtvrťáky se svým obrázkem, které ovšem platí v celých USA - celá sbírka tak má  56 položek, Radimovi zvládl shromáždit 55, tu poslední jsme dostali za úkol sehnat po jeho odjezdu my a už ji taky máme).


Ve čtvrtek přijeli mí rodiče s Pavlem, a to jako zázrakem přesně podle plánu - čtvrtek byl totiž první den "po sopce", kdy letecká společnost Lufthansa, u které měli koupené lístky, létala z Prahy (přes Německo) do Ameriky. Setkání velmi radostné, Marta vůbec nebrečela, jen se chvilku styděla a po pár hodinách adoptovala všechny nové členy do "své" domácnosti. Vždycky si držela přehled, kde kdo je ("Pavel, babička muzeu, táta páci"), a hlídala, jestli jsme náhodou někoho neztratili. Pořádně jsem si uvědomila, jakou mám radost, až když jsem večer nemohla pro nadbytek endorfinů usnout.


Následující dny měly zřejmě otestovat všeobecnou snášenlivost, protože od pátku do neděle, kdy jsme tu byli všichni spolu (v počtu 3+3+2 na cca 45 metrech čtverečních), v podstatě pršelo. Ale všichni se drželi statečně, takže jsme to nakonec docela pěkně zvládli. V sobotu jsme se navzdory počasí rozutekli po městě a okolí (mamka s Pavlem byli v muzeu, taťka na matematickém semináři na univerzitě, Radim s Martinou na  průzkumu severní části pobřeží a my domácí na koncertě). V neděli už to bylo s programem horší. Když jsme za deštivého odpoledne všichni posedávali v obýváku a čekali - jedni až se Marta vzbudí, druzí až jim poletí letadlo a třetí ani nevěděli na co, vystihl Radim všeobecnou skleslost výrokem: "Nuda v Chicagu."


Večer odvezl Honza Radima a Martinu na letiště a přivezl z letiště další návštěvu - Katku a Petra Bellovi, kteří jsou teď už 3 roky v New Yorku na postgraduálním studiu. Zrovna měli "poblíž" Chicaga (v Minnesotě) nějakou konferenci, tak se za námi přijeli na dva dny podívat. Marta naneštěstí dostala přes noc teplotu, takže pondělní vycházku po Chicagu museli všichni naši návštěvníci absolvovat sami. Z fotografií i jejich vyprávění se nicméně zdá, že se vydařila (Katčiny, resp. Petrovi fotky lze najít na adrese http://picasaweb.google.com/katkaq) a stejně tak se vydařilo večerní klábosení nad čajem a spoustou dobrot. V úterý dopoledne jsme pak byli všichni společně na vycházce po Evanstonu, jejímž cílem byl Bahai chrám a pláž, kde nás pořádně ofouklo. Odpoledne už Bellovi odlétali zpět do New Yorku, takže jsme v bytě "osiřeli" - zbylo nás jen 6.


Navzdory mým obavám, jak to se dvěma různými návštěvami v jednom bytě zvládneme, to všechno, řekla bych, dopadlo dobře. Jediným dílčím "problémem" bylo vaření, neb tu máme nádobí, které kapacitně  vyhovuje cca polovině celkového počtu lidí, kteří tu byli. Takže se vařilo i jedlo na fáze a všechny pokrmy - ať byly původně myšleny jakkoliv - vypadaly nakonec podobně kašovitě. Návštěvy se ale tvářily, že si toho nevšimly, a moji rodiče a Radim s Martinou nakonec dokonce vyjádřily podobně uspokojivý pocit, jak se to pěkně zvládlo, jako jsem měla já.



neděle 18. dubna 2010

33. a 34. týden 6. - 18. 4. aneb Změna plánů - Indiana Dunes - česká mše - výlet "kolem soch" - č. ambasáda a am. hřbitov - večeře u Thaw. - Milwaukee



Úvod - trošku zastaralý, psaný v neděli: Jak jsem již avizovala, počátkem dubna nám začalo období návštěv. Ve čtvrtek 8. dubna přijel Honzův bratranec Radim s přítelkyní Martinou. Podle původního plánu se tu měly návštěvy střídat vždy s několikadenním odstupem skoro až do konce května. Islandská sopka však plány poněkud změnila, takže Radim s Martinou tu zatím zůstavají nejméně o týden déle, než původně chtěli, a jestli se k nám vůbec dostane ještě někdo další, je zatím ve hvězdách. Na jednu stranu mi připadá docela fajn, že naše společnost, co všechno tak ráda plánuje (jako já), byla zase jednou donucena své plány pozměnit. Na druhou stranu si dokážu představit úzkost a nervozitu všech uvíznutých, kteří nemají peníze na to, aby si zaplatili bydlení v hotelu na další týden (nebo týdny?), všech majitelů cestovek a konec konců i všech, kteří by se jen rádi dostali co nejdřív domů - jako jsou Radim a Martina (protože "tady přece už vůbec není co dělat"). Je těžké žít v úplné nejistotě, jestli budete doma za den, za týden, nebo za dva měsíce. Nicméně co se týče našich ztroskotanců, po úvodním šoku se to snaží brát s humorem a vymýšlejí, co "s načatým životem" (neboli co by se tu ještě dalo s omezeným rozpočtem podniknout).


Ale od začátku. V sobotu po příjezdu Martiny a Radima jsme se všichni vydali na výlet do Indiana Dunes, kde jsme byli už v září s babičkou (viz. 5. týden). Na rozdíl od září nám ale cesta tentokrát trvala jen 1,5 hodiny, protože už jsme nebloudili, a také nepršelo, ale svítilo slunce, jak o život. Výlet jsme začali americky stylově grilováním, a pak už jsme se vydali po cestičkách směrem k močálu. Jaro bylo v plném proudu, všude spousta blatouchů. Trochu nám to připomínalo Chlébské (jen se záměnou bledulí za blatouchy). Poměrně dlouhý úsek cesty vedl i po dřevěném chodníčku, spočívajícím těsně nad hladinou, a někdy i těsně pod hladinou vodní plochy zaplavující celý les, kam jsme jen dohlédli. U věže, z níž je údajně možné pozorovat okolní ptactvo (a z níž my jsme viděly jen dvě velmi vzdálené kačeny), jsme se rozdělili. My s Martou jsme šli spinkat, Radim s Martinou se vydali na delší okruh. Spinkání ale poněkud nevyšlo - resp. my s Honzou jsme střídavě usínali a Marta si hrála v listí, tak jsme to po půl hodině vzdali a vyrazili konečně na pískové duny a pak k jezeru. U jezera jsme si užili spoustu legrace - chodili jsme po pláži bosí, utíkali před vlnama a Marta házela do vody všechny kamínky, které na pobřeží našla. Po úmorném vedru v zatím bezlistém lese to bylo velice osvěžující. A pak už jen hupky šupky přes posledních pár dunek do auta. Paradoxně jsme byli z výletu asi mnohem nadšenější než naši hosté a byli jsme rádi, že nás na něj vytáhli. Sami bychom sem už asi nejeli.


V neděli jsme se vydali autem na českou mši. Radim s Martinou totiž přivezli kontakt na jediného českého faráře v Chicagu, který tu spravuje český kostel. V kostele bylo asi 40 převážně starších lidí a absolutní ticho - spíš hrobové než nábožné - čemuž jsme tu už odvykli. Navíc všechny děti seděly vzadu, asi aby nerušily. My jsme šli ale odvážně dopředu, protože když je Marta vzadu, kde nic nevidí, je to pro ni mnohem větší nuda a ruší tím víc. Celá mše nám připadala docela příšerná, kázání bylo o nebi a o pekle... no, s Honzou jsme se shodli, že už nebudem kritizovat, že Američané mají mše moc entusiastické, a taky jsme se shodli, že jsme (ještě stále) v katolické církvi pravděpodobně jen proto, že máme štěstí na kostel. Pokud bych měla porovnat povrchní dojem z americké a této české mše, řekla bych, že Američani si jdou mši (s mírnou nadsázkou) užít, Češi ji jdou přežít či přetrpět. Po mši nás ale pan farář pozval "na pokec", který byl moc zajímavý. Dozvěděli jsme se třeba, že sem přišel, aniž by uměl anglicky - prostě nebylo koho jiného sem poslat. Spadá pod brněnskou diecézi, ta se o něho ale - pokud jsem to dobře pochopila - vůbec nezajímá a chicagská diecéze taky ne, takže z mého pohledu si tu musí připadat jako "sám voják v poli". Zdá se ale, že dělá, co jen je v jeho silách - pronajal nový, lepší kostel, který je jen pro Čechy a tudíž není potřeba plánovat mše tak, aby se nějak vměstnaly mezi mše španělské (pro Mexičany) a anglické, pořádá různé "tancovačky", maškarní bály, pašijové hry, ... Dále jsme se dozvěděli, že v jeho farnosti je zapsáno jen 250 lidí, ačkoliv Čechů tu určitě musí žít mnohonásobně víc, zjistili jsme, že v Americe si hrob nepronajímáte, ale kupujete na věky věků (takže teoreticky časem dojde místo) a dostali jsme leták s adresou českého konzulátu, kam se musíme jít během týdne zapsat, chceme-li volit do parlamentu.


Radim s Martinou během neděle a pondělí stihli vycházku po downtownu (= středu Chicaga) a cyklovýlet do botanické zahrady a v úterý odpoledne jsme společně (ale bez Honzy) vyrazili na nejméně osmikilometrový výlet po Evanstonu. Část výletu vedla kolem rušných čtyřproudovek, část byla ale moc hezká - sice taky vedle čtyřproudovky, ale v parčíku po klikaté cyklo-běho stezce, v němž byla spousta moderních soch. Mám ráda, když jsou sochy - obzvláště moderní - venku, protože ať se člověku líbí nebo ne, určitě mu zpříjemňují vycházku a naopak vycházka člověku zpříjemňuje dívání na sochy. Procházkou po parku byl splněn jeden ze čtyř cílů vycházky. Druhý z cílů byla návštěva levného obchoďáku Targetu (kvůli případnému nakoupení suvenýrů) byl splněn jen částečně - návštěva proběhla, nákup ne. Poslední dva cíle - ochutnávka pravé "chicagské" pizzy a návštěva amerického hřbitova ale poněkud nevyšly. Šli (resp. šly) jsme moc pomalu a setmělo se. Takže výsledné dojmy poněkud smíšené, Radim ale aspoň viděl "skutečný americký život", který ho  - na rozdíl od muzeí - zajímá.


Ve středu jsme se pokusili napravit, co jsme v úterý nezvládli. Ráno jsme vyrazili i s Honzou na českou ambasádu v Chicagu - zapsat se do seznamu voličů. Až na to, že jsme si zapomněli doma papírek s adresou a při hledání ambasády jsme se tedy vzájemně ztratili, proběhla celá akce hladce. Pak jel Honza pracovat a my jsme šli na oběd na tu chicagskou pizzu. Její specifičnost spočívá v tom, že je z jiného těsta - ne tak křupavého, vrstva těsta je vyšší a vše se zapéká v "kastrůlku". Čekali jsme asi 40 minut, ale Marta byla bezvadná, většinu času strávila výrobou svého vlastního čaje (máchání sáčku, slazení, citronování, míchání - aby se ochladil, a konečně polykání po lžičkách). Čekání stálo za to. Pizza byla moc dobrá. Z restaurace jsme nabrali směr Sears Tower (nejvyšší mrakodrap na západní polokouli - viz 1. týden), kam jsme ale s Martou vyslaly jen návštěvu a pokusily se - neúspěšně - dole na terase o spánek. Radim i Martina se po návratu zdáli být s mrakodrapem spokojení, i když Martinina první slova nahoře po vystoupení z výtahu prý byla: "A to už výš nejede?" Inu, Martina je holt na pohledy shora zvyklá - měří víc než 190 cm (jeden Američan z toho byl tak vedle, že se s ní musel cestou na Sears Tower poměřit).  Vlakem jsme dojeli na katolický hřbitov, který je ale koncipovaný úplně jinak, než naše hřbitovy. Všude je krásně ostříhaná tráva, ze které trčí náhrobní kameny, popř. jsou tam jen horizontální destičky se jmény. Nikde ale nejsou záhonky s kytkama nebo svíčky. I kytek ve váze bylo na hřbitově jen pár. A místo cestiček jsou tu silničky, aby se dalo zajet autem až ke hrobu. Z vlaku to vypadá krásně a udržovaně, ale zblízka je to jakési mrtvé (je mi to hloupé, ale nemůžu najít lepší slovo), vypadá to, že jen k málo hrobům někdo chodí. Je to možná částečně proto, že už všichni z rodiny umřeli (viz kupování hrobů na věky),  částečně proto, že tady málokdy rodiče a děti žijí ve stejném městě... a nebo to Američanům jen nepřipadá důležité? Domů jsme pokračovali pěšky po pobřeží, cca 3 km. S unavenou, a tedy ukňouranou Martou, která nechtěla jet v kočárku, ale ani nechtěla jít pěšky, jen se vrtat klackem v cestičkách, to ale bylo dost vyčerpávající. Těsně před cílem nám ale usnula, my s Martinou jsme zašly do pekařství na buchtu, radim do obchodu pro pivo, a tak to všechno dobře dopadlo. Uvědomila jsem si, jak je pro nás bezva, že každá naše návštěva má trochu jiný vkus - někdo je na kytičky v botanické zahradě, někdo na architekturu, někdo na výlety po obyčejných věcech  - takže s každým máme možnost vidět něco, co by nás samotné možná ani nenapadlo, a co přitom zato stojí - třeba hřbitov.


Ve čtvrtek nás pozvala Thawivann na večeři. Po úvodním tápání při hledání vhodného tématu se nakonec řeč docela rozproudila, především zásluhou dalšího hosta - Billa. Billovi je asi sedmdesát a narodil se ve Skotsku, takže - podle mého názoru - je mu Evropa poněkud bližší než zbývajícím členům čtvrteční společnosti a má o ní úžasné vědomosti (Honza tedy tvrdí, že vědomosti mají všichni kromě nás, já si myslím, že průměrný Američan zas tak moc vědomostí nemá). Vykládal o druhé světové válce, a pak o tom, jak pracoval jako námořník na dopravních lodích. Radim zase vykládal o pořadu, který točil  s Američany, kteří byli v druhé světové válce sestřeleni nad Tišnovem (pozn.: Radim pracuje v tišnovské televizi). Oba s Honzou na Radimovi obdivujeme, že je schopen si s kýmkoliv zajímavě popovídat o čemkoliv (výše uvedený rozhovor s českým farářem se jistě také povedl také díky Radimovu "moderování"). Marta po snězení tří lžiček odběhla s dětmi kamsi dozadu a byla "pyč" po celý zbytek večera.  Domů jsme ji odnášeli téměř spící.


V pátek byli Radim s Martinou v China Townu a v sobotu jsme v klasické sestavě (bez Honzy, který byl na odpoledne pozván profesorem Bažantem na koncert) vyjeli autem do Milwaukee. Řídil Radim, který je zkušený řidič auta s manuální převodovkou, takže - např. na rozdíl ode mě - má tendenci na začátku každé jízdy pořád řadit a mačkat spojku. Po vyhopsání z parkoviště už byla ale jízda hladká a plynulá a v Milwaukee jsme byli ve skvělém čase hodina čtyřicet. Prohlídku údajně historického města jsme začali na pobřeží vycházkou po tzv. Lakeshore State Park (něco jako chráněné území), na němž Michiganské jezero tvořilo jakousi lagunku. Kolem lagunky ale byla jen tráva, spousty racků a zbytky klepítek, která rackové asi vyplyvují. A hrozně, hrozně větrno.  Najedli jsme se s větrem v zádech a výhledem na plachetnice a těšili se do městské zástavby, která část větru odcloní. Milwaukee je opravdu nejhistoričtější město, které jsem tu zatím viděla (ale já viděla jen Chicago, New York a pak jakýsi Woodstock), některé domy ve středu města jsou třeba 150 let staré. Ve středu města panuje oporti Chicagu poklidná atmosféra, policajti tu jezdí na koni a na motorkách (a všichni nám kynuli), je tu spousta obrubníků (které jsou teď pro Martu nejlepší motivací k chůzi) a spousta cedulek, co zajímavého se kterým směrem nachází a jak je to daleko. Takže nemusíte mít mapu (jako jsme neměli my) a nemusíte být ani moc připraveni (jako jsme nebyli my), a přesto můžete mít kráznou vycházku, kde vidíte to podstatné - City Hall, katedrálu s krásným moderním křížem, park na památku prvního jezuity, který sem přišel na konci 17. století na misie, promenádu okolo řeky, tzv. 3rd Old World Street (= něco jako 3. starosvěstká ulice). Nejvíc mi to asi připomínalo malá městečka, která jsme procházeli s Honzou v Dánsku. K poslední destinaci jsme museli popojet autem. Měl to být "Mitchell park" se skleníky. Z fotek na internetu vypadal moc pěkně. Ve skutečnosti v něm kromě skleníků nic extra zajímavého nebylo, byl trochu špinavý a nacházel se zřejmě v centru hispánské čtvrti. Přesto jsme tam zašli na prolízky "za odměnu" a Martina se tak seznámila se spoustou dětí z mexických rodin, které navzdory tomu, že doma mluví španělsky, mluvily prý anglicky lépe než ona. Byla z toho pak chvilku nesvá, až jsme ji s Honzou uklidnili, že všechny cizinecké děti tu mluví anglicky lépe než my. V parku jsme po telefonátu s Honzou definitivně zjistili, že Radim s Martinou tu budou muset zůstat o týden déle, neboť v neděli se do Evropy nedostanou. Takže jsme v neděli vyrazili společně do amerického kostela a odpoledne uspořádali piknik s Chrisem (Honzův kolega). Piknik se moc povedl - po společenské i gastronomické stránce, jedinou nevýhodou byla teplota, pravděpodobně nižší než 10°C. 

Já, Honza, jsem byl v sobotu pozvaný profesorem Bažantem na koncert Chicagské filharmonie. Odjížděli jsme už v 6:30 odpoledne, což se mi hodilo, protože jsem se mohl vymluvit z výletu do Milwaukee a zůstat pracovat doma. O půl sedmé jsem jen vyběhl z domu a nasednul do auta k Bažantovým. Jeho žena, Iva, řídila. Na koncert jsme přijeli asi o hodinu dříve, tak se šlo ještě do restaurace na takzvaný humus.  Koncert začal krásnou skladbou "Three Dances from El Amor Brujo" od Manuella de Fally. Z toho jsem byl vážně unešený a těšil se, co přijde dál (protože jsem si já ani profesor Bažant doma nenastudovali program).  A zcela nečekaně přišel jakýsi moderní tanec. Byla to choreografie na hudbu nějakého mladíka, který dostal od filharmonie roční stipendium na komponování. Moc tanci nerozumím, ale Petřina sestra Jitka mě již něco shlédnout donutila. Takže můžu říci, že to asi bylo provedené velice dobře. Jmenovali se Hubbard Street Dance. Ale nějak jsem neměl pocit že takový tanec patří na koncert a s tím jsem k tomu asi také přistupoval. Takže výsledný dojem z tance spíše záporný. Po přestávce hráli Maurice Ravela, a to - ačkoliv z počátku 19 století  - mi zase přišlo nějak moc moderní. Celkový pocit tedy nic moc, zvláště když to srovnám s tou operou, co jsem byl předtím. Po cestě domů mi prof. Bažant říkal, že dirigentem Chicágské filharmonie byl dokonce jeden čas i Kubelík a že dvakrát v Chicagu po revoluci hrála i Česká filharmonie.

středa 7. dubna 2010

32. týden 29. 3. - 5. 4. aneb Prozatímní zkušenost s americkým zdravotnictvím - kadeřník - Marta - čt, pá, so - neděle - pondělí - závěr


Nechce se mně do toho, ale v zájmu úplnosti (tj. zachycení všech podstatných zážitků z US) musím... totiž musím popsat svoji zkušenost s americkým zdravotnictvím. Důvod mého seznámení s tímto systémem je veskrze radostný - v září totiž budeme mít pravděpodobně další miminko. Další (resp. předchozí) radostné zjištění bylo, že Illinois je natolik sociální stát, že "chudí", pod které my podle příjmů spadáme, mohou pojistit své děti - i nenarozené - zadarmo. Původně jsme si totiž říkali, že bychom několik nemnoho návštěv u doktora prostě zaplatili v hotovosti, ale to jsme měli zřejmě úplně mylnou, několik let starou, představu o cenách. Jen tak pro zajímavost: návštěva lékaře, který vám změří tlak a potvrdí těhotenství tím, že udělá (předpokládám) stejný test, který si koupíte v obchodě za 8 dolarů, mě stála po 60% slevě (protože jsem ta "chudá") 87 dolarů. (Podotýkám, že test u doktora byl podmínkou toho, aby mě pojistili.) Ale popořádku. Nechat se pojistit vypadá na první pohled jednoduše. Donesete na jakýsi úřad potvrzení o rodinných příjmech, potvrzení těhotenství od lékaře, vyplníte formulář, získáte dočasnou kartu pojištěnce a do tří týdnů vám dojde karta trvalá. V reálu je těžké najít úřad, kde by to takto proběhlo. Na prvním mi řekli, že dočasnou kartu nedávají, trvalá u nich trvá moc dlouho a doporučili mi jít jinam. Na druhém mě nechali vyplnit jakýsi superobecný a supersložitý formulář samostatně - samozřejmě jsem toho nebyla schopna, ale pán, který jej ode mě přijímal, mi odmítl pomoct s tím, že mám čekat. Tak jsem si teda sedla a čekala, než přišel znovu, že nemyslel čekat tady (však už taky končila pracovní doba), že myslel čekat na telefonát, kdy si se mnou některý z pracovníků smluví schůzku - prý do tří týdnů. Na moji nesmělou námitku, jestli bych nemohla dostat dočasnou kartu mi strčil do ruky lejstro, které jen potvrzovalo, že žádám o jeden z mnoha možných "benefitů"- no hádám, že každý doktor by mě s ním vyhnal. Připadala jsem si jak blbec a hlavně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem ho dobře pochopila. Navíc jsem v té době měla ještě silnou nedůvěru v to, že vám někdo z úřadu zavolá zpátky (teď už jsem zkušenější a strach nemám - všichni tu zřejmě volání zpátky milují, napoprvé nedomluvíte nic). Takže jsem následující den šla ještě na jiný úřad, menší, jen s jedním úředníkem a jednou úřednicí, kteří všechno vyplnili se mnou, dočasná karta byla do dvou týdnů a trvalá asi do měsíce. Ovšem tím, že jsem žádala na dvou místech, jsem v tom centrálnímu úřadu, který je ve Springfieldu (hlavním městě Illinois), udělala asi pěkný guláš. Začali mě tedy zavalovat kromě dopisů s různými dočasnými kartami (doposud jsem nepochopila, proč nevydávají jen jednu) i dalšími dopisy s tím, že moje žádost je neúplná, že moji žádosti nebylo vyhověno apod. Takže jsem kromě tří zmíněných schůzek absolvovala ještě asi 4 velmi dlouhé telefonáty, kdy jsme si krkolomně vysvětlovali, o co komu jde. Procedura pojišťování, se kterou jsem začala 11. 2. slavnostně skončila 29. 3. Takže zbývalo jen najít doktora, resp. dojít do doporučené nemocnice, a to nejprve na finanční oddělení, což je tady vždycky první štace. Vyplníte dotazník, ofotí si tam všechny vaše karty pojištěnce a dají vám číslo na ordinaci (když máte štěstí, pravděpodobně vám dají správné, mně dali špatné), kam si máte zavolat a domluvit schůzku. Na daném čísle ale nikdy nikdo není, jen záznamník, který vám řekne, že tam máte zanechat své číslo a oni vám někdy zavolají zpět. Už jsem říkala, že to nemám ráda - máme tu jen pevnou linku, často nejsem doma, po telefonu rozumím mnohem hůř než osobně... ale jiná možnost nebyla. Zavolali rychle, takže jsem minulé úterý byla slavnostně poprvé u "pořádného" doktora. Návštěva mi vyrazila dech, neb trvala dvě a půl hodiny, a to jsem vůbec nečekala. Za tu dobu jsem hovořila se třemi různými sestrami, dvěma doktorkami, paní z finančního oddělení, paní u "front desk", lékárnicí a lékárníkem. Valné většině z nich jsem vždy musela říct, jak se jmenuju, (takže teď speluju bez rozmýšlení už i příjmení, jako bych se tak vážně jmenovala) a kdy jsem se narodila (takže už umím jejich verzi deset - osm - 1982) a kromě toho ještě nekonečně mnoho dalších informací,  které sice už v počítači museli mít jednou zadané - od té první sestry - ale vždycky si to z nějakého důvodu museli naťukat znovu. Někteří z nich si znovu ofocovali mé další karty pojištění. Kromě toho, že to dlouho trvalo, byli ale všichni (až na lékárníka) velice milí a vstřícní - což mi zatím připadá jako jediný pozitivní rozdíl oproti tomu, když se dostanete do nemocnice v ČR. Naopak negativní mi připadá, že tady jste ještě o něco více posílání od čerta k ďáblu (teda některým z nich "stačí" zavolat a přijít později), což má za důsledek, že na preventivní prohlídce strávíte 2,5 hodiny, zatímco u nás sice čekáte 10 až 40 minut, ale pak je to za 10 minut sfouknuté i s ultrazvukem. Tady se na ultrazvuk telefonuje zvlášť - mluvila jsem se dvěma slečnami, celkem to trvalo 15 minut, částečně proto, že jsem jim nerozuměla, částečně proto, že ony nerozuměly mně, částečně proto, že po mně chtěli informace, které jsem nevěděla, a částečně proto, že Marta se během telefonátu stihla např. neotevřitelně zavřít v pokoji a potřebovala zachránit. Nicméně vypadá to, že jsem to nakonec domluvila, tak uvidím, až tam přijdu. No, člověk si skoro říká, jestli mu ta procedura stojí zato - ale asi bych jinak byla trochu nervózní a kdyby se něco semlelo, měla bych černé svědomí.

Jinak kromě společensky vyčerpávající návštěvy nemocnice a vyčerpávajícího telefonátu s nemocnicí jsem minulý týden absolvovala ještě jednu společensky vyčerpávající akci - návštěvu kadeřnictví. Dostala jsem se do rukou nějakému mladíčkovi, který se mě zeptal, jak to chci. Tak jsem mu ukázala, jak to chci dlouhé a myslela jsem logicky, že tak dlouhé budu mít všechny vlasy, tedy že výsledkem bude krátké mikádo. Na to on mi řekl, že na tak krátko to ostříhat nejde, že by vzadu musel udělat zub (proč proboha?) a že mi to tedy udělá delší. A že když mám "barriers in communication", tak si mám příště donést obrázek. Aha. No nakonec jsme si navzdory mým "barriers" pěkně popovídali, jakou skvělou kadeřnickou školu má za sebou, a jak jsem se zakecala, nevšimla jsem si, že mi udělal jednu stranu viditelně kratší, a sice jsem si všimla, že výsledek nemá s mikádem nic společného, ale s těmi svými "barriers" bych s tím už stejně nic nenadělala. Takže pocitově byl začátek minulého týdne repeticí období krátce po příjezdu, kdy pocity méněcennosti vyústily do absolutní jistoty, že už nikdy nechci mluvit s žádným Američanem. 

Pro Martu byl minulý týden obdobím překračování dosavadních hranic. V parku už hravě zvládne to, co byl ještě na podzim problém, třeba vyšplhat po krátkém žebříku, a když má dobrý den, dokonce po mě vyžaduje, abych šla "pyč". A když se vzdálím nedostatečně, dostanu přidělenou lavičku, na kterou si mám sednout a ze které se tedy můžu dívat. (Samozřejmě to tak není vždycky, jsou plačtivé dny, kdy jsem potřeba v tak těsné blízkosti, jaká je jen možná.) Marta udělala i velký pokrok v mluvení a ve vykládání zážitků. Dokáže mi třeba po půl dni převyprávět událost, která se stala dopoledne - pravda, na porozumění tomuto vykládání je ještě stále potřeba být u události nejprve přítomen, protože vyprávění je jednak heslovité a jednak, když nevíte, o co jde (jako často Honza), není úplně snadné odhadnout, která slova Marta říká. Nicméně rychlost, s jakou dokáže snad ze dne na den zdvojnásobit svůj slovník, mi vyráží dech. Velmi zábavnou činností se během minulého týdne stalo umývání nádobí. Na tento skvělý nápad přišli s tátou a funguje to docela dobře, jen se u toho spotřebuje strašně moc vody... což nám tu z ekonomického hlediska nevadí, protože platíme pevnou sumu, i kdybychom myly nádobí od rána do večera. Marta stojí na židli, kterou si sama dotlačí, a umývá příbory nebo hrnky, dospělý se ze strany snaží dosáhnout na dřez a myje všechno zbývající nádobí. Každý má svoji houbičku a když to nejde, myjeme společně štětkou. S překračováním hranic vlastních dovedností ovšem Marta začala zkoušet překračovat i hranice dosavadních domácích pravidel, takže na všechny úkony, kde doposavad fungovaly drobné úskoky ("kterou knížku si na nočníku přečteme?") najednou nefungovalo vůbec nic - úskoky, hrubá síla, smlouvání ani rázné povely. Po pár dnech to dokonce začalo vypadat, že Marta začíná být na jakékoliv požadavky vyloženě alergická a Honza, který je v povelech většinou ráznější než já (i když požaduje totéž), se od Marty musel držet dost často v uctivé vzdálenosti (když se nedržel, použila své oblíbené "pyč" a odstrčila ho). Teď už to ale vypadá, že jsme zase "v okey", veškeré nevyslovené dohody o tom, které úskoky budou fungovat, už zase platí, tak doufám, že to nezakřiknu.  

A teď už konečně k Velikonocům. Po dvou letech jsme je zase "prokostelovali" a nejen proto to bylo letos - z mého pohledu - moc fajn. Ve čtvrtek večer jsme chtěli jít na mši, kde kněz myje věřícím nohy (jako Ježíš svým učedníkům), ovšem před "akcí" jsme museli odejít, protože Marta byla úplně grogy, resp. nacházela se těsně před tímto stavem, což se projevuje tak, že je vždycky přehnaně aktivní a "neřiditelná". V pátek jsme byli po čtvrteční zkušenosti v kostele už odpoledne, mše trvala hodinu a půl a kupodivu jsem ji docela pěkně zvládli, prošli jsme si i celé pašije v obrázkové Bibli. V sobotu mi Honza nabídl hlídání až do okamžiku, kdy douklidím, co potřebuju, což se nakonec ukázalo být v podstatě celým dnem. Dopoledne byli s Martou v Ymce, protože pršelo, odpoledne jsme všichni vyrazili do vzdálenějšího parku, ženy autem, táta na kole. Po společně strávené hodince jsem se vydala na kole domů (pro změnu uklízet), Honza s Martou ještě prozkoumali pobřeží jezera a objevili na něm vrbu, takže hurá, mrskačka bude. Večer jsem chtěla jít s Honzou na velikonoční vigilii (= "bdění", neboli cca tříhodinová mše v noci, v níž proběhlo vzkříšení) a Martu jsme měli v plánu nechat spící doma, hlídanou skrz "chůvičku" od Kassie (tj. dát k Martě monitor, který přenáší zvuk, a reproduktor dát do bytu ke Kassie). Chůvičky ale na potřebnou vzdálenost zřejmě nefungují, takže se nakonec Honza (velmi rád) obětoval a nechal mě jít samotnou. Bylo to opravdu dlouhé, od 9 cca do 12, čtyřem čtením z úvodních sedmi jsem nerozuměla (jsou to proroci) - takže ze začátku trochu nuda, ale jak začala nějaká "akce" (křest, biřmování, obnova křestních slibů), zase jsem se probrala a chytlo mě to. Ke konci, když mé nadšení trochu opadlo, jsem tedy už zase začínala mít tendence přemýšlet, jestli to tu není trochu víc divadlo než společná modlitba, ale kopla jsem to "do outu"... člověku se tu mnohem lépe "duchovně" žije, když se tím nezaobírá - protože to konec konců není jeho věc. No, každopádně výsledný pocit byl kladný.

V neděli ráno jsme skypovali s Honzovými prarodiči, pak se s Honzou solidně pohádali a na fáze odkráčeli do parku, pak se v parku usmířili, šli do kostela, kde už nebylo místo, tak jsme mši strávili v "předsíni", kde bylo ale výborně slyšet... a Marta to kupodivu docela pěkně vydržela, i když nic neviděla. "Po spa" jsme měli namyšlený výletek ven. Počasí nás ale pěkně vypeklo, protože po cca 20 minutách venku začalo hustě pršet, blýskat se a hřmět. Tak jsme utekli do "shelteru" (přístřešek), ve kterém jsme si původně chtěli dát po výletě večeři. My s Honzou jsme vybalili jídlo, Marta nechtěla. Nejdřív si hrála na lavičkách a pak, že chce jít do deště, takže jsme jí oblíkli pláštěnku a ona si hrála s klackama v kalužích, procházela se v okolním lesíku, chodila křovím a my jsme si povídali. Idyla. Lepší výlet jsme si nemohli přát.

V pondělí ráno proběhl velmi mírumilovný mrskut, jinak byl ale normální pracovní den, v němž měl navíc Honza meeting. Prý na něm vůbec neměl co prezentovat, ale doufal, že po minulém "úspěchu" se to přežije, a taky že jo. Bažant měl navíc nějakou vstřícnou náladu a zajímal se nejen o výsledky, ale i o průběh Honzovi práce (někdy se valně nezajímá ani o jedno, ani o druhé), takže nakonec z toho zřejmě byla docela pěkná debata.


Teď nás čeká vlna návštěv, na které se už asi 3 měsíce moc těšíme... a trošku taky samozřejmě bojíme, jak nám to spolu na našem omezeném prostoru půjde. Ale snad půjde.

středa 31. března 2010

31. týden 22. - 28. 3. aneb Anglicky ke zpovědi - maličkosti - Honzův dvojdenní výlet se skauty


Tak jsem se po 7 měsících díky blížícím se Velikonocům odhodlala "jít anglicky ke zpovědi". Asi bych měla napsat, že zpověď mi dělá docela velké problémy i česky, že vlastně tak úplně nevím, jak se k tomu postavit, aby to nebyla jen taková formalita a že ani moc nevím, co od ní čekat. Resp. vím, co o tom píšou "brožurky" (a zřejmě říkají zkušenější věřící), ale nemám to podloženo žádnou vlastní zkušeností, či přesněji prožitkem. Takže mě většinou k rozhodnutí "jít" nakopne až rozšířená nabídka "zpovědních hodin" před velkými svátky. A tak tomu bylo i teď, jen s tím rozdílem, že tentokrát vlastní akce proběhla hodně odlišně. Tak jsem si říkala, že lidi, kteří mají se zpovědí nějakou zkušenost, a především ty, kteří mají podobnou nemastnou neslanou zkušenost jako já, by to mohlo zajímat. V našem zdejším kostele se dá chodit ke zpovědi zřejmě jen ve středu po večerní mši, každý katolický kostel v Evanstonu má ale během postní doby vyhrazen ještě jeden speciální večer na pokání. Večer má 2 části - společnou část a pak individuální zpovědi. Na společnou část jsem přišla dost pozdě, takže nevím úplně přesně, jak probíhá. Podle tištěného "programu", který jsem si mohla vzít, to ale vypadá, že se střídaly zpěvy a krátké modlitby a hlavní část tvořily jakési "návodné otázky" z různých oblastí ke zpytování svědomí. Mimochodem, je bezvadné, že v kostelech tu mají často vytištěný program, v němž jsou některé části mše (nebo jiné "akce") napsány doslovně, takže se cizinec mnohem méně ztrácí. Už na tom, co jsem ze společné části stihla, bylo vidět, že se tu zpověď a vůbec celé zpytování svědomí bere mnohem méně "pochmurně" než u nás. Hříchy, nebo chcete-li chyby a selhání, se tu asi berou mnohem víc jako součást života, než jako něco, co bychom měli skrývat a za co bychom se měli stydět. Je to něco, co nám připomíná, že jsme jen lidi - tedy nejsme dokonalí, nejsme Bůh... nicméně právě díky tomuhle uvědomení se k Bohu obracíme. Takže hřích asi jde brát jako takovou rozsvícenou kontrolku, u níž můžeme být rádi, že ji v autě máme. Součástí úvodních modliteb byly i díky za to, co se nám v postní době povedlo, ať to byla sebemenší prkotina (samozřejmě vyjádřeno nějak adekvátněji). A totéž, jen nesrovantelně intenzivněji, jsem pociťovala při samotné zpovědi. Nevím, jestli neuvěřitelná podpora, kterou mě kněz zahrnul, vyplývala z toho, že už byl opravdu starý a pokročilý v "umění milovat" a nerýpat se v detailech, nebo z toho, že jsem asi trochu vypadala jako školačka, která jde ke zpovědi poprvé, hříchy napsané na papírku (podotýkám, že česky, takže jsem to aspoň jen nečetla). Na místo toho, abychom se bavili o tom, co dělám špatně, většinou jaksi mimochodem odhalil to, co jsem dělala aspoň chvíli dobře, nebo mi řekl, že jsem aspoň o sobě něco významného zjistila. (Hodně mě dostala třeba odpověď na to, že chodíme do kostela permanentně pozdě, protože jsme líní ráno vstát dřív, než se Marta sama od sebe vzbudí: "... ale chodíte tam, ne?") Díky tomu a mnoha jiným maličkostem jsem měla pocit, že kněz jménem Božím oceňuje, že jsem vůbec ke zpovědi přišla... Docela těžko se to popisuje, ale odcházela jsem odtud s pocitem absolutního přijetí - a to poprvé v životě. Takže teď už vím, co od zpovědi čekat, a vím, že to nemusí být formalita ani mravoučná přednáška ani filozoficko- náboženská diskuze a že nemusím odcházet s pocitem, že "tentokrát mi to teda ještě prošlo". A myslím, že moje zkušenost nebyla jen věcí štěstí - že jsem narazila na dobrého kněze. Vzhledem k tomu, že zpovědi neprobíhaly ve zpovědnicích (asi tam žádné ani nejsou), ale přímo v kostele - asi na 5 nebo 6 místech - bylo možné sledovat pantomimický průběh jednotlivých zpovědí. A z něj usuzuji, že zkušenost přijetí je tu asi možno získat častěji než u nás - kde jsme všichni velcí moralisti. Mimo to jsem si taky uvědomila, že podobný pocit absolutního přijetí si v "reálném životě" pamatuju jen od Honzy... tak jen zírám a říkám si, že jsem měla při výběru partnera víc štěstí než rozumu.


Jinak nevýznamné události týdne: byla zima jako v psírně, žádní ptáčci ani kytičky. Byli jsme u Cecílie a Carlose na večeři - byla moc dobrá, ale nějak jsme byli všichni unavení nebo bez nálady, takže nejvíc se o zdárný společenský průběh večera zasloužil Honza, který byl - zřejmě nespravedlivě - některými až dosud považován v tomto oboru za outsidera. V neděli jsme šli na loutkové divadlo - O perníkové chaloupce - které se odehrávalo v maličkém obchodě s dětským oblečením. Bylo narváno, jeviště v úrovni hlediště obklopené staršími a otrkanějšími dětmi, přes které nebylo nic vidět, a bylo to zdlouhavé. Cca po 45 minutách se začalo schylovat k tomu, že se Jeníček s Mařenkou ztratí, pak jsme vyčerpaní odešli. Honza měl "group meeting", který dopadl "very good". 

A nejlepší nakonec. Nejvýznamnější událostí týdne byl Honzův dvojdenní výlet se skauty. Takže předávám klávesnici ...

Můj druhý (a po pravdě doufám že i poslední) výlet se skauty měl namířeno asi hodinu jízdy na západ od Chicaga do usedlosti zvané Cantigny. Žil tu Robert R. McCormick, kterého já jsem předtím znal jako mecenáše, po kterém je tu pojmenováno snad všechno. Včetně institutu, kde pracuji. Teď už vím, že jeho dědeček založil noviny Chicago tribune a že Robert na nich vydělal ale vážně neskutečné peníze. Protože neměl děti, vše věnoval na charitativní účely. O tom, kolik měl peněz, svědčí například to, že měl v půlce 20. století vlastní letadlo na denní létaní do práce. Přistával na jezeře, kde nasedl do motorového člunu a odjel do práce. (Poznámka pod čarou: Když jsme byli v New Yorku, pořád nám nad hlavou létaly vrtulníky. Mysleli jsme, že jsou to turisti. Petra ale na internetu předevčírem našla, že více než třetina těch letů jsou přepravy byznysmenů na meetingy sem a tam či do práce a domů.) Druhým zásadním faktem, který poznamenal jeho život, byla služba v 1. divizi americké armády v první světové válce. Bojoval ve vítězné bitvě ve Francii v Cantigny. Po návratu podle tohoto města pojmenoval také svoji usedlost. Nyní je tu jeho museum a museum první divize.

Odjížděli jsme v pátek okolo 7 hodiny večer poté, co jsme plně naložili prívěsný vozík všelijakým haraburdím (opět včetně dřeva na táborák). Správci areálu nám přidělili místo asi 50 metrů od velmi frekventované silnice a asi 100 metrů od čerpací stanice. Na místě jsme nejprve vyložili všechny věci, zapálili plynové lampy a postavili stany. Pak se začalo vařit. To trvalo i s umýváním nádobí asi dvě hodiny. Byla celkem zima, takže jsem většinu času proseděl u ohně a vykecával. Před spaním mě ve spacáku napadl jeden příměr, který jsem si další den čím dál víc utvrzoval jako pravdivý. Koukáme teď totiž hodně s Martou na Krtka. Jeden díl - Krtek a víkend - pojednává o tom, jak si krtek vyjede na výlet. Do auta si naloží hrozně moc krámů. Dojede na místo, vše vybalí a užívá si. Pod slunečníkem má puštěné rádio, osmaží si mraženou rybu, sní dort ze spreje. Pak to ale musí všechno sbalit, umýt nádobí, doma vše vyložit a uklidit. Nakonec je z toho úplně hotový. To myš a zajíc si nevezmou nic. Doběhnou k rybníku, celý den se koupou a hrají si. Na oběd si chytí rybu a osmaží ji na ohni. Večer jen zaběhnou domů. Ti skauti jsou přesně jako ten krtek. Nakládání, vykládání, vaření složitých jídel, umývání nádobí - to vše jim vezme tolik energie a času, že na nic jiného už pak nezbývá.

Ráno se zase dvě hodiny vařila snídaně a hodinu jsme balili stany a nakládali věci. Vyrazili jsme asi v 10:00, nejprve do muzea 1. divize. Venku jsme si prošli výstavku tanků. Zajímavější to bylo uvnitř, kde jsme postupně prošli všechny americké války, ve kterých první divize bojovala. Mezi nejdůležitější patří asi WWI, WWII, Vietnam a Válka v Zálivu. Irák tam zatím nemají. Bylo to v typicky americkém stylu, procházeli jsme uličku v Cantigny, odevšad se na nás střílelo a jel tam i tank. Další bojiště byla pláž v Normandii ze dne D, a nakonec Vietnamský prales. Na to, jak mě války moc neoslovují, to bylo překvapivě dobré a poučné. Jen jsem pořád úplně nepochopil, proč ti Američani do toho Vietnamu vlastně jeli. Takže pokud byste to náhodou někdo chápal, rád si to poslechnu.

Následovalo tříhodinové vaření spojené s obědem. Potom už zbývala jen hodina na museum McCormicka, kvůli kterému jsem hlavně jel. Asi jsem už psal, že v oddíle panuje tvrdá demokracie. Kluci si rozhodují úplně o všem, vedoucí zasahují pouze v případě narušení bezpečnosti. A tak si milí kluci měli vybrat, jestli se raději chtějí projít nebo jít do musea. Asi 10 minut se dohadovali, načež jeden vedoucí prohodil, že se taky vlastně může jet domů. Do dvou minut bylo odhlasováno, že se jede domů. To mě fakt naštvalo, protože za ten výlet jsem dohromady asi 8 hodin seděl u ohně a čekal na jídlo, dvě hodiny nakládal a vykládal věci, hodinu řídil a asi 2.5 hodiny byl v museu. Podotýkám, že za celou dobu se nehrála jediná hra. Řekl jsem jim, že já do musea půjdu, protože je dost aut a oni mohou jet i bez toho mého. S tím nikdo neměl problém. Takže jsme se rozloučili, já vyrazil do musea a oni vybalovat vozík narvaný věcmi do klubovny.

K tomu už nemám zas tak moc co říci. Absolvoval jsem prohlídku domem člověka, který evidentně nevěděl co s penězi (pozlacené stropy) a uměl si jich užívat. Na druhou stranu to byl workoholik a velice schopný. Představte si takovou prohlídku zámku, akorát že místo Jindřicha 8., Marie Terezie, Karla 4. atd. si dosaďte americké prezidenty a evropské státníky. Moc se mi to líbilo, ale uznávám, že skauti by se z toho zrovna nezbláznili. 

pátek 26. března 2010

30. týden 17. - 21. 3. aneb Teplé počasí - nákupy - Honza


Tento týden přinesl opravdu překrásné jarní počasí, ve čtvrtek se dalo jít ven jen ve svetru a v parku jsme vydržely 2,5 hodiny, ani jsme nemrkly... až jsme skoro nestihly dojít zavčas domů a uvařit večeři. Na domácí úklidové práce jsem až do pátku ani nepomyslela, respektive vždy jsem myšlenku na úklid rychle zavrhla s tím, že je škoda ztrácet čas, a podobné to bylo s vařením. Vždy šlo o to, vymyslet něco co nejrychlejšího, co se může uvařit třeba už ráno, a pak jen čekat, až se přiřítíme v poledne či večer domů z parku nebo z práce. "Doma" se stalo jen přestupnou stanicí na celodenních vycházkách mezi rašícími kytičkami, zpívajícími ptáčky a pátrání po hnízdech, která jsou teď, na ještě holých stromech, dobře vidět. Po dlouhé době jsem velebila Martu za to, jak jí ta chůze dlouho trvá, aspoň jsme/jsem měli/měla čas si všechno dobře prohlédnout a užít. Nepamatuju si, že by to na mě tak silně působilo někdy dřív - pravděpodobně jsem ulicemi většinou příliš spěchala. Martulka se naštěstí mého nadšení docela chytla, teď už mi občas nějaké hnízdo ukáže sama, ví taky, že je pro ptáčky, a upozorňuje mě, když ptáčci zpívají.


Těšily jsme se na víkend, že všechny své objevy ukážeme tátovi. V sobotu ovšem teplota klesla na nulu a celý den zuřivě mokře sněžilo a foukal vítr, takže nic. Pro objektivitu musím dodat, že jsme to věděli z předpovědi, ale pořád jsme tak nějak doufali, že to nebude tak zlé. No, spíš bylo. Aspoň jsme se mohli vydat bez výčitek svědomí na autotúru do nákupního střediska, kde jsme chtěli sehnat jarní boty pro Martulku a pro Honzu a koupili jsme kalhoty a košili pro mě a naštěstí i ty boty pro Honzu... a buchtu pro Martu, která ke konci už padala hladem a únavou. Na dětské boty, které bychom mohli koupit bez výčitek svědomí, že se v nich bude špatně chodit nebo že budou "nezdravé", jsme tu vůbec nenarazili. Takže jarní botky objednáváme z Brna přes babičku a Honzova bratrance, který přijede za 14 dní na návštěvu. Se zimními botami to šlo stejným způsobem bez problémů, tak snad se babička s paní prodavačkou trefí i tentokrát.


Honza během týdne pracoval nejen na projektech, které má tu, ale i na žádosti o jakýsi postdoktorský grant, který, dá-li Pán Bůh, by ho měl z valné většiny živit v následujích třech letech, příštím kalendářním rokem počínaje. Žádost podává samozřejmě poté, co proběhla jakási neformální diskuze mezi ním a jeho brněnským šéfem, z níž vyplynul ústní (resp. mailový) příslib, že se Honza bude moci po našem návratu vrátit na fakultu. Možná to s tím nijak nesouvisí, ale Honza vypadá poslední dobou méně vystresovaně. Sice stále pracuje dnem, večerem a někdy i nocí, ale - z mého pohledu - vstává spokojený, přichází z práce spokojený... A v pátek jsem dostala tulipány - jako omluvu, že chodí pozdě na obědy, takže co víc bych si mohla přát.


P.S.: Zpráva o Martině usínání pro čtenáře zápisu z minulého týdne, by se dala shrnout takto: Marta dobrý, Marta OK.

P.P.S. : Fotky opět z Cecíliina minifoťáčku, takže sice o něco méně kvalitní, zato přesně dokumentující. 

čtvrtek 18. března 2010

Honzova práce a opera

Petra mě po dlouhé době donutila napsat zase něco o mé práci. Takže se sebezapřením udělám, co je v mých silách.

Jak jsem psal již předtím, pořád dělám na dvou projektech. Tím prvním je modelování vlivu velikosti na konstrukcích se zářezem a bez zářezu. Ten vliv velikosti je známá funkce pro oba tyto krajní případy. Co není známé je přechod mezi zářezem a nezářezem, tedy jakási zóna, kdy nejste schopní říci, do které kategorie konstrukce patří. Takovouto situaci nelze ani modelovat standardním přístupem. Jednoduše proto, že i modelům musíte říci, jestli tam ten zářez je nebo není. Já se to tedy snažím modelovat nestandardně tak, aby si sám model určil, nakolik se má chovat jako zářez a nakolik jako bez zářezu. Jak jsem už psal, je to tzv. diskrétní model, publikovaný v roce 2007 pro simulace porušení betonu. Dělám na tom už od začátku, t.j. 7 měsíců. Vyřešil jsem veškeré problémy s tvorbou modelu. Vše je hotovo. Problém ale je, že se model v těch známých oblastech (se zářezem, bez zářezu) nechová tak jak by měl. Nemá tedy žádný smysl zkoušet přechodovou oblast, když nefungují ty popsané krajní případy. Jsem z toho docela překvapen - a stejně tak i profesor Bažant, oba jsme čekali že ten model je vážně dobrý. Nevíme, co způsobuje odchylky od teorie. Takže se již asi měsíc zabývám hledáním této odpovědi. Zatím marně. Asi týden mi trvalo vytáhnout z modelu napětí v kartézském souřadném systému. Je to celkem složitá procedura založená hlavně na goemetrii. Přikládám obrázky, protože jsou moc pěkné. Držte mi palce, už mám jen tři měsíce na to něco s tím udělat. Jinak pojedu domů po 10 měsících práce bez výsledku.

Druhý projekt se zabývá odhadem pravděpodobnosti porušení konstrukcí. Povedlo se mi, ve spolupráci s jedním neobyčejně chytrým kolegou, zjednodušit nějaký vztah. Není to žádné terno, ale je to krok kupředu. Při snaze použít to zjednodušení na nějakém reálném příkladu jsem udělal spoustu drobné práce na odhadu pravděpodobnosti porušení přehrady. Vypadá to, že to nakonec půjde publikovat v nějakém časopise s rozumným impakt faktorem,  ale po pravdě, není to žádný odvaz. Dělám na tom dál, ale neočekávám žádný velký průlom. To spíše v tom prvním projektu.  Přikládám obrázek, jak se vyvíjí distribuční funkce odolnosti konstrukce v závislosti na její velikosti.

Ještě vám dlužím popis opery, na kterou mě pozval profesor Bažant jako zástup za jeho nemocnou ženu. Měl jsem celkem strach. Musím ale říct, že to byl velice příjemný večer. Bavili jsme se hodně o jeho práci, ale tak nějak povrchně. Jako jak ho napadlo to a to, jaké měl studenty. Ne o konkrétních teoriích. To bych hodně rychle pohořel. Střídali jsme češtinu a angličtinu, a kupodivu se mi s ním anglicky hovořilo lépe. Myslím, že je to proto, že čeština má vykání, které mi ne úplně jde. Už rok jsem nikomu nevykal. On také češtinu nemusí, evidentně se mu mluví lépe anglicky. Jak ale říkal, potřeboval se trochu potrénovat. Opera se mi dost líbila. Neměla úplně stupidní děj (na italskou romantickou komedii to bylo téměř akční) a herecké a pěvecké výkony považuji za prvotřídní. Hlavní hrdinové neměli 250 kg, takže se na ně šlo i dívat. Seděli jsme hodně vzadu, ale sál měl perfektní akustiku. Navíc profesor Bažant přinesl dvě kukátka a tak jsme viděli i tváře. Na konci jsme se předběžně domluvili, že bychom spolu ještě někdy mohli na chicagskou filharmonii. Tak uvidíme.

A nakonec ... už máme letenky na cestu zpět. V Praze přistaneme 29. 6. 2010. Už se vážně těšíme.