37. týden (část) - 39. týden 7. - 23. 5. aneb Michal a Agnieszka - výstava a grilování - Laďa a Petra - víkendové kolo a sailing

"Vnitřní rozklad" již dlouhou dobu idylického rodinného života, který v těchto týdnech proběhl, jsem už popsala v minulém zápisu, takže tentokrát téměř čistě popisně a objektivně. Dva dny poté, co odjeli moji rodiče, přijeli za námi Honzovi polští kamarádi z Dánska Michal a Agnieszka. Přijeli v sobotu večer, takže neděli jsme mohli strávit společně. Začali jsme vycházkou po Chicagu a pokračovali obědem v pizzerii Duo (ve vyhlášené pizzerii Uno, kde dělají pravou "chicagskou pizzu", se na stůl čekalo ve frontě, tak jsme se přesunuli do 20 metrů vzdálené pizzerie Duo, která má zřejmě stejného majitele, stejný jídelníček, stejné ceny, ale zřejmě není tak vyhlášená, takže se tu nečekají fronty). Zlatým hřebem byla vyjížďka v lodičce po Chicagské řece s výkladem o architektuře a trochu i historii města. Měli jsme úžasného mladého a entusiastického průvodce, který během 75 minut vyjma desetiminutové přestávky na pokochání výhledem snad téměř neklesl hlasem. Mluvil vtipně, a přitom jeho výklad poskytoval i spoustu informací - můžeme-li to tedy jako úplní neznalci historie a architektury posoudit. Například jsme se dozvěděli, proč má chicagská vlajka 2 modré pruhy (Chicago river a Michiganské jezero), tři bílé pruhy (3 "pevniny" oddělené vodami) a 4 hvězdičky (významné události v Chicagu - požár, cosi a dvě světové výstavy). Z dějin Chicaga mě zaujala ještě historka o panu Kaneovi, který nechal postavit chicagskou operu pro svoji ženu, neúspěšnou operní zpěvačku, kterou v New Yorku v opeře nechtěli. Z architektury jsme byli mj. upozorněni na to, že jeden mrakodrap má vypadat jako láhev šampaňského. Michal a Agnieszka rozuměli všemu (mluví prefektně, už v Polsku chodili na univerzitu, kde bylo všechno v angličtině a v Dánsku už jsou 4 roky), Honza skoro všemu, já máločemu (ovšem můžu se vymlouvat, že většinu času jsem měla na klíně posazenou, postavenou nebo zavěšenou Martu)... takže mi to pak doma u fotek museli ti pokročilejší znovu celé převyprávět. Po vyjížďce zamířil Michal s Agnieszkou na Sears Tower a my domů. V dalších dnech se návštěva vždycky ráno vytratila a vrátila se až večer. Ačkoliv jsme měli strach, jak ponesou večerní scénky, a taky jak se s nimi budeme schopni po těchto scénkách společensky bavit, konverzace šla kupodivu jako po másle, ba pravděpodobně nám právě naopak celou situaci zjednodušili tím, že vždycky začali natolik nenásilně o něčem jiném, že jsme na své vlastní problémečky rychle zapomněli. Byl to perfektní relax a myslím, že i Martulka jaksi vycítila, že tu nemá jen nás, a buď se stihla vyřvat před příchodem návštěvy, nebo se omezila na mnohem kratší dobu, než jsme čekali. Michal s Agnieszkou odjížděli ve středu, v úterý mě Honza s nimi vyslal na večeři, tak jsem si ještě užila nejen rozhovoru, ale i výborných žebírek.

V sobotu jsem byla Honzou opět vyslána na další relax - výstavu Henriho Matisse, která je teď dočasně v Art Institute. Šla jsem tam na taťkovo doporučení (Art Intitute ho natolik okouzlil, že tam byl dokonce dvakrát) a nelitovala jsem. Bylo to jen pár místností, takže člověk mohl přečíst všecko, co tam bylo napsáno, a taky si samozřejmě všecko prohlédnout. Popisky na mě trochu rozvláčné, ale občas perfektní fotografická dokumentace neustálého přemalovávání díla, kdy se z něj během deseti let stalo něco docela jiného než na začátku - a kdyby to neznělo blbě, řekla bych, že výsledek byl "pravdivější" (konkrétně jde o obraz "Bathers by a River", http://www.artic.edu/aic/collections/artwork/79307). Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že jsme nemohli jít s Honzou spolu - mám totiž nostalgické vzpomínky na společné procházení galerií v Londýně a v Oslu, ze kterých jsme pravděpodobně oba měli víc, než kdybychom tam byli sami. Jenže Martu by to hrozně nudilo a babička s dědečkem už byli v trapu, takže jindy. Odpoledne jsme byli všichni pozvaní na oslavu Leho (Honzův čínský kolega) dokončeného doktorátu. Přesněji šlo o grilování v parku u Bahai Templu. Až na to, že byla zima, to byla krása - pohráli jsme si v parku, potkali tam tři Thawivanniny děti a manžela, kluci (myšleno Honzovi kolegové) si zahráli ufobal a s Martou jsme pak celkem úspěšně zkoušeli fotbal... a maso bylo vynikající. 

V neděli přijel Honzův brněnský kolega Laďa s přítelkyní Petrou.  Protože neletěli z Evropy, ale z New Yorku, kde už prožili týden u jedné kamarádky, naplánovali jsme jim hned po příjezdu vycházku po campusu s cílem u Bahai Templu. Nesli to velmi statečně, neb kamarádka je už vydrezúrovala, že ani minuta nesmí zůstat nevyužita, a protože ona má čas především po nocích, byli nám asi v podstatě vděční, že námi "nařízený" program je aspoň ve dne. Marta dostala od Petry moc krásný batoh a v něm plyšového pejska. Oboje se od té doby stalo Martiným nezbytným zavazadlem na všech vycházkách - jen se teď snažíme jí vysvětlit, že o všechno, co si s sebou na vycházky vezme, se musí taky celou dobu starat, a nikoliv to po prvních 100 metrech nacpat rodičům (a že toho je - obvykle kočárek pro panenky, dvě panenky, deka pro panenky, batoh, medvěd a pes). Teoreticky to už pochopila (vždy před vycházkou mě informuje, že "Marta starat, máma néé"), v praxi, obzvlášť když už je trochu hlad nebo únava, to tak dobře nejde. Zatím jsme ale na všechna místa dorazily se všemi zvířaty, takže vlastně všechno dobře dopadlo. Do stádia, kdy by byla Marta schopna dopředu si říct, že je toho moc a že si něco nevezme, jsme se ještě nedostaly (jednou jsme se tedy dvakrát vracely, vždy po 100 metrech od domu - jednou vrátit panenky, podruhé zvířata a napotřetí jsme vyrazily jen s prázdným kočárkem). V dalších dnech se Laďa s Peťou ráno vytratili - téměř odmítaje snídani - a večer vrátili navečeření a s nakoupenými pochutinami na večer, takže v podstatě hostili spíš oni nás. Hráli jsme ligretto, Honza s Laďou probírali školu a politiku, Peťa vykládala o zdravotních problémech své babičky a o problémech s novým bytem.

Ve čtvrtek Laďa i Peťa odjeli ještě na pár dní do New Yorku - stihnout, co dosud nestihli, a nám začalo připadat, že bez návštěv se tady nějak nic neděje. Honza tedy vymyslel nabitý víkendový program. Sobota dopoledne - Honza skautská brigáda, zbytek rodiny - obrážení tzv. "garage sales" (= doslovně garážové prodeje) za účelem sehnání dětských dlouhých kalhot. V obchodech totiž s úderem jara jdou sehnat jen sukýnky a kraťasy (nebo rifle, abych jim nekřivdila) - protože je přece teplo. Garage sales fungují tak, že lidi vystaví před dům pár dní předem ceduli s upoutávkou a v den D vynesou na trávník všechny věci, kterých se chtějí zbavit, prodávají je doslova za babku (kalhoty jsme zakoupili za 50 centů), takže kupující jsou velice spokojeni a prodávající též - protože se zase něčeho zbavili. Sobota odpoledne - vyjížďka po Skokie lagoons na kole, nejdřív já a Honza hlídal, pak obráceně. Nakonec jsem ujela asi 20 km, ovšem asi dvakrát pomaleji než normálně. Musím říct, že těm pivním břicháčům jízdu na kole nezávidím. Na neděli Honza domluvil s Chrisem opět "sailing". Bylo téměř bezvětří, takže Chris se nezdráhal vzít ani mě, a díky tomuto klidnému počasí to tentokrát nebyl příliš sportovní zážitek, spíš odpočinek (což mi ovšem po sobotě nevadilo). 

P.S.: V pátek vyrážíme na více než týdenní výlet do Rocky Mountains, takže opět počítejte s blogovací přestávkou. A hlavně držte palce, ať se nám nerozbije auto.

Mezinávštěvní a ponávštěvní všeobecný rozklad aneb Úvod - Marta a usínání - jsme protivní a Marta taky - různé teorie - Marta je ale i šikovná

Když ve čtvrtek 6. 5. odjeli moji rodiče s Pavlem, měli jsme dva dny volna do další návštěvy. Přiznáváme, tak trochu jsme se těšili, jak to bude jednoduché, když budeme doma jen tři a že se po dlouhé době třeba trochu víc pobavíme o každodenních záležitostech, nebo že si sebe navzájem o něco víc užijeme nějakým jiným způsobem. Ovšem představovali jsme si, že tento způsob bude pozitivní. První samostatnou nocí počínaje jsme se ovšem začali navzájem z neznámých důvodů spíše trápit (že by "postnávštěvní stresová porucha"?).

Ve čtvrtek večer totiž Marta poprvé zcela odmítla sama usnout. Důvody můžou být dva - jednak jsme během návštěvního období dvakrát nebyli důslední a vzali ji večer z postýlky mezi nás (s tím, že to bude pro všechny strany příjemnější, než řvaní), jednak se den předtím naučila sama vylézt ze své cestovní postýlky. Takže když teď protestovala proti spaní , nestála a neřvala u toho v posteli jako dřív, ale přesunula se z postele ke dveřím, do kterých vytrvale bušila, neboť je neumí otevřít (místo klik jsou tu koule, které musíte při otevírání pootočit, což chce větší zručnost). Křičela a bušila opravdu vytrvale, nejen ve čtvrtek večer, ale i několik dalších poledních i večerních "spinkání". Večery obvykle skončily tak, že si nakonec vlezla zpět do postýlky a usnula, poledne tak, že jsme po určité době vyměkli a otevřeli jí (rekord byl hodina a čtvrt). Místo odpočinkové idylky se tak stal popolední čas dobou hrůzy a soubojem, kdo déle vydrží s nervama . Ze začátku jsme byli "drsní" a nechodili za ní, protože, jak už jsem o tom psala v 29. týdnu, se nám to při předchozích problémech se spaním vyplatilo - do tří dnů se vždycky uklidnila a usínala sama do 5 až 15 minut. Tentokrát se zpočátku také zdálo, že se situace zlepšuje, po pár dnech se ale začala zase zhoršovat a Marta se dokonce začala při poledních pokusech o spinkání pokakávat, což se jí předtím nestávalo - nebo rozhodně ne bez toho, že by nás předem varovala (tedy ona nás tentokrát, když se to stalo poprvé, taky varovala, ale my jsme to považovali za její strategický tah, kterak uniknout spaní. Další dny už jsem ale žádné volání "kakat" nezaznamenala, a stejně "to tam bylo".) Mimo to  začínala vždycky předem natahovat - u oběda nebo u večeře, zkrátka kdykoliv si vzpomněla, co ji "pak" čeká. Zkrátka podtrženo sečteno, připadalo nám, že jsme v Martě během asi 3 dnů vypěstovali s dobrým úmyslem docela velké trauma a byli jsme z toho nešťastní, ale taky protivní a unavení (odpadla odpolední "bezmartičková" dvouhodinka a večery byly téměř celé zaplněny řevem, při kterém se nedá ani relaxovat a moc ani pracovat). Nejprve jsme se snažili zpříjemnit samotné ukládání, takže do postýlky se během těchto dní přestěhovali tři plyšové ovce, plyšový medvěd a dvě panenky, zpívali jsme ukolébavky a nosili vodu a - aspoň pokud jde o mne - připadali si jako otroci (což mě štvalo... jenže zas trauma je trauma, že...), ale od uložení nechávali dveře zavřené. Ale bylo to pořád horší, a tak jsme asi po týdnu vyměkli a šli do ložnice. Od té doby si u ní čteme, dokud neusne, nebo dokud si netoupne či jinak "nezlobí". To si pak jdeme číst za dveře. Celá story má zatím nejasný konec - trauma je pravděpodobně z větší části zažehnáno (žádné pokakávání, žádné plakání u jídla),  "akce" ale trvá večer cca 20 - 40 minut, polední spinkání v posteli je zatím pasé (a v kočárku nebo autosedačce to většinou Marta během odpoledne dohání) a o spinkání obecně není radno mluvit (když se o něm potřebujeme bavit s Honzou, nahrazujeme ho šifrovaným "chrupky chrupky"). Nějaké negativní pocity ohledně spaní tudíž asi zatím stále přetrvávají, pro žádnou stranu není dosažený stav zatím ideální (podle mě se tím všichni vzájemně neúměrně unavujeme), nicméně ničeho lepšího teď dosáhnout neumíme. Takže kdyby vás něco napadlo, napište.

Tak to by bylo o spinkání. Přibližně ve stejné době, kdy začaly spací scénky, jsme na sebe začali být s Honzou fest protivní a těžko říct, co bylo důsledkem čeho. Každopádně s každou další návštěvou jsme se "dali zase do rychtyku" a po jejím skončení - neplánovaně - zase začali prudit. A ani Marta se v tomhle ohledu nedala zahanbit. Zahrnovala - a zahrnuje - nás spoustou požadavků, z nichž ne všechny můžeme a ne všechny chceme splnit. A nesplnění samozřejmě trestá vzteklým brekem. A my vzteklý brek trestáme nejprve domlouváním, následně vzteklým řevem, který pramení z pocitu, že jsme absolutně bezmocní a máme zcela nevychované a rozmazlené dítě, občas naplácáním. Nic z toho nezabírá - obvykle čím jdeme vztekleji a silověji, tím vzteklejší a silovější je reakce. Marta dokonce teď občas na nezdar při své činnosti reaguje slovem "bum" a naštěstí jen náznakem tohoto aktu - ať už vůči mně nebo vůči věcem. Tak se snažím naplácání úplně vyhnout a vzteku, co to jen jde, abych jí nedávala příklad. A taky se snažím vyhnout pocitu, že je to boj "o moc" a že tedy nesmím ustoupit za žádnou cenu, protože - ačkoliv při tom třeba ani neřvu - to jde ze mě asi jaksi vycítit a všechno končí tak, že jsme s Martou obě zakopané ve svém zákopu, z něhož nehodláme udělat ani krok... a hlavně ať už to dopadne jakkoliv, jedna z nás "prohraje", což se jí nelíbí. Většinou nejlépe zabere "vcítění", klidné navržení různých možností, jak situaci řešit - přijatelně pro obě strany (tak můžeme "vyhrát" obě dvě), nebo odvedení pozornosti (což si pořád říkám, jestli je vůbec nějaká výchova - ale vzpomínám si, že v "pozitivní disciplíně" psali, že do tří let je to to nejúčinnější, co jde udělat). Jenže to chce nebeskou trpělivost a taky hodně chytrých nápadů, což jsem při svém "návštěvním" modlitebním výpadku jaksi neměla odkud brát... Tak teď se trochu víc snažím modlit se, nebýt zoufalá, být trpělivá a neprudit, ovšem se střídavými úspěchy (resp. neúspěchy, v nichž se sem tam ukáže i nějaký ten úspěch).

Ještě bych možná měla doplnit, že jsem se snažila testovat teorii jedné kamarádky, že děti jsou protivné, když jsou matky nervózní. Možná ano, ale určitě nelze slovo "když" nahradit "právě tehdy, když". Dnes jsem byla odpoledne jako anděl a nic. Nicméně musím přiznat, že mi připadá, že Marta většinou stupňuje své požadavky v reakci na nějaký svůj vnitřní diskomfort, o kterém ale podle mě neví, čím je způsobený (někdy to může být moje protivnost, někdy ale důvod nevím ani já). A tak zkouší, co by mohlo pomoct - vzít si s sebou ven o jednu panenku navíc, kočárek, batoh, ještě vodičku, ještě chlebíček  a bláhově si myslí, že pak jí bude lépe... což většinou není. A situace se logicky jen zhorší, když zhorším svým chováním ten diskomfort. Takže ideální je nejprve ji vždycky "hodit do pohody" - pokud nás tedy napadne, jak. Vtipné je, že si myslím, že my to děláme často podobně, jako Marta - jen ne tak okatě. Taky nás štve "něco, nevíme co", jsme protivní, prolézáme ledničku, koukáme na filmy a seriály a naivně si myslíme, že se to pak zlepší. Většinou nezlepší.

Abych si ovšem jen nestěžovala. Když Marta netrpí žádným diskomfortem, je moc šikovná. Snaží se hodně mluvit, nejnověji se snaží zřejmě i o souvětí "když..., tak...", z něhož se jí ale zatím daří většinou jen první věta (většinou ale opakuje nějaká moje pravidla, takže druhou půlku souvětí umím hravě doplnit). Taky se možná snaží mluvit "anglicky" - usuzuji z toho, že teď častěji mluví souvislé nesmysly, které občas prokládá slovy jako "and", "so" a "no" (z čehož jasně vidíte, jak pestrý je můj anglický slovník). Je moc šikovná na hřištích, už ji skoro nemusím hlídat, vyleze kdejaký žebřík, od jedné Číňanky se naučila jezdit ze skluzavek po hlavě a dokonce už umí po kluzké ploše skluzavky vyšplhat nahoru. Docela se směju, když ji vidím hrát si na hřištích, o kterých jsem si v září myslela, že jsou pro "strašně staré" děti. Poslední velký viditelný pokrok proběhl v oblasti Martulčina společenského života. Marta už je teď mnohem raději s kamarády než sama - obvykle spolu hlavně běhají a řvou, tedy nedělají tak "hodnotné" aktivity, jako když si hraje sama, ale zato je to větší zábava. Se Santiagem už se ale i objímají a já začínám mít podezření, že Santi je Martina první "láska", lze-li to tak říct (Honza tvrdí, že nelze)... nikoho jiného totiž neobjímá (rodiče nevyjímaje).  I "boj o hračky", se kterým jsme se dřív trochu trápily, je teď už lepší. Marta si většinou nechá rozumně vysvětlit, že kluk jí tu lopatku potom vrátí. A když to tak skutečně je, ještě dlouho o tom mluvíme ("kuk...vátí")... tak si myslím, že dostatek pozitivních zkušeností už ji trochu uklidnil a že ví, že když něco půjčí, určitě to dopadne zase dobře. 

Z "babiččina" deníčku aneb Chicago/Evanston & Martin, Pavel a Ivana Čadkovi, 22.4. - 6.5.2010

Jaro probíhá pro mladé Eliášovy ve šňůře návštěv z Evropy. Doslova si tu podávaly dveře.

Když Honzův bratranec Radim se svou dívkou Martinou museli kvůli „uzavřenému nebi“ zůstat o týden déle, mělo to tu výhodu/nevýhodu, že jsme zde od našeho čtvrtečního příjezdu do jejich nedělního odjezdu pobývali společně. Hostitelé situaci zvládli bravurně - v obýváku za gaučem byl zřízen spací koutek pro dva statečné, u jídel jsme se prostřídali, a kuchyň se změnila ve velkokapacitní vývařovnu (se vzestupem kvantity kvalita nepoklesla!).

V neděli Honza odvezl Radima s Martinou na letiště, a rovnou tam zůstal, aby vyzvedl a přivezl Katku a Petra Bellovy - naše společné přátele-matematiky (oba získali stipendium na PhD. studium na universitě v New Yorku, jsou nyní uprostřed pětiletého studia a udělali si nyní malý výlet na jih). S nimi jsme v pondělí obhlédli „downtown“ (poctiví čtenáři blogu už vědí, že jde o střed Chicaga, ostatně i u nás se říká „SJEDU do města“, i když to vůbec nemusí být z kopečka dolů). Obdivovali jsme mrakodrapy, zvláště pak ty staré - bohatě zdobené odzdola až nahoru, Millenium park s lesklou Cloud Gate alias „Fazolí“, na jejímž povrchu se odráží nejen nebe a okolní mrakodrapy, ale i všichni kolemstojící (Martin si stoupl „dovnitř“v okamžiku, kdy tam nikdo jiný nebyl, a uviděl se 18x!), Arch (architektonické) Centrum, budovu Art Institute, poloostrov se zábavním parkem Navy Pier, Buckinghamskou fontánu a hlavně jsme pojedli slavnou chicagskou pizzu v pizzerii Uno (byla v Americe první, pro velký zájem pak majitel a“objevitel vysoké pizzy“ založil naproti další podnik, který vtipně nazval Duo - jak praví poučná výzdoba na stěnách podniku). Vrcholem byl výjezd na vrchol nejvyššího mrakodrapu západní polokoule - Sears (Willis) Toweru, kde jsme najednou měli „městečko jako na dlani“).

Všechny tyto objekty, jakož i velkolepá výsadba tisíců větruodolných tulipánů a jiné zeleně po okrajích i uprostřed víceproudých vozovek, nás okouzlily, i když chlad a fakt dost svěží (prostě chicagský) vítr bránily totálnímu uchvácení.

V úterý ráno se s námi Katka a Petr rozloučili, takže jsme tam pak byli jen tři navíc.

 

Petra s Martou nás provedly po kampusu Northwestern University s krásnou parkovou úpravou na břehu velikánského, studeného Michiganského jezera (s vlnami, přílivy a odlivy jako moře), ve Willmette (navazuje ze severu na Evanston stejně plynule jako navazuje Evanston ze severu na Chicago) jsme si prohlédli Bahai  House of Worship (něco jako chrám „sjednocujícího“ náboženství bahai, vzhledem je to takový menší Taj Mahal s krásnou parkovou úpravou kolem), jindy zase - za příznivějších klimatických podmínek - nádhernou Chicago Botanic Garden, ZOO Brookfield (kolem hodiny cesty autem, založená 1935, kdysi jedna z předních světových ZOO, s minimem klecí, zato s umnými výběhy, pavilony a scenériemi afrických, asijských, amerických tropů, pouští, pralesů, stepí, arktických i antarktických pobřeží, s mnoha interaktivními prvky pro děti i dospělé. V letošní výroční rok se chystá otevření nových nebo renovovaných úseků, na to jsme tam ale byli moc brzy.) „Středně vzdálené“ (1,5 hodiny) byly Starved Rock, pískovcové útvary nad přehradou na řece Illinois, s historií indiánských sídlišť a válek, zimním hnízdištěm orlů bělohlavých (ty Eliášovi viděli, když tam byli v zimě, my už ne), vyhlídkami, kaňony, vodopády - našly se tu úseky parkové i ty à la americká divočina.

Petra s Honzou a Martou ještě bez nás jeli do vzdálenější (cca 2 hod. jízdy) Japonské zahrady, a byli nadšení, že to i za tu cestu rozhodně stálo. My jsme však „museli“ navštívit spoustu míst v Chicagu: především všechna velká muzea, z nichž většina je soustředěna v „Museum Campus“ na břehu Michiganského jezera (Field Museum o Zemi a jejích obyvatelích - úchvatná byla zejména expozice evoluce a dále dinosauří, mamuti a mastodonti, planetárium, Muzeum vědy a průmyslu, Sheddovo akvárium). Všude jsme strávili několik hodin, a snadno by se tam šlo ještě jednou, tentokrát už „naostro“. Všude velmi zajímavé expozice, interaktivní prvky, naučné i „zážitkové“ filmy - mj. i „3D“ s prostorovým vjemem a „4D“, kde navíc na vás foukalo, sněžilo, pršelo a země (sedadla) se otřásala.

Teď se tomu tuším říká „Edutainment“ - zábavné učení se. Např. už vím, že kuře se klubá z vajíčka 10 hodin, pamatuji se, jak obtížně se učí prvním krůčkům, „umím“ vyvolat lavinu a tsunami, obdivovala jsem, na základě jakých pozorování Koperník a pak Galileo dali vale  geocentrismu, politovala jsem kosmonauty Apolla pro podmínky, v jakých ve vesmíru pobývali a absolutně žasla nad tím, jak kterékoli zákoutí přírody i vesmíru je složité i jednoduché zároveň, vždy však plné harmonie a elegance.

 

Pak přišly zážitky čistě umělecké - ať už architektura mrakodrapů, ale i parků, ulic, nábřeží, mostů, L-trainů (elevated train, „vláčky hromadné dopravy“ proplétající se mezi mrakodrapy ve výši 1.-2. patra, nerušící dopravu pod nimi, a relativně rychle dopravující cestující do centra a zpět), nebo obrazy v dalším rozsáhlém muzeu - Art Institute (Martin tam byl 2x, jednou s příplatkem na expozici Henri Mattise), anebo koncert v Symphony Center, impozantní koncertní budově, v níž jsme z nebeských výšin galerie shlédli Chicagský symfonický orchestr a violoncellistu Gonziakova s perfektním provedením skladeb Haydna, Faurého a Mozarta (což jsou věci náročné právě na tu perfektnost, zato ale „chudé“ na - laciný - efekt).

 

Nejen uměním živ jest člověk, ba musíme přiznat, že „prvotní potřeby“ jsou skutečně prvotní, a tak když počasí „vyřešilo“ problémy se zimou a větrem, museli jsme my několikrát denně řešit problémy s prázdným žaludkem. Ráno bylo o nás perfektně postaráno - Martička určila dobu vstávání, Honza ji rytířsky odvedl z ložnice, aby Petra mohla dospat, a s Martou posazenou na dosti vysoké kuchyňské lince pak mazali chleby nebo vařili kaši, nachystali na stůl a čekali, až se spáči probudí, uvedou do lidského stavu a přijdou ke stolu.

Na výlety jsme si někdy brali chleby s sebou (Petra vymyslela takovou náplň, že se to vyrovnalo obědu, a Mc Donaldi by mohli závidět), jindy jsme otestovali veřejná zařízení: „Pekařství“ v Evanstonu (Marta to měla slíbené za odměnu při naší první větrné evanstonské vycházce, ve skutečnosti to byla odměna pro nás všechny - vyberete si relativně trochu dražší „buchtu“, k ní však máte k dispozici výběr neomezeného množství studených nápojů, možná i teplých, a prostředí je tam moc pěkné - jako ostatně všude), pizzeria Uno (já jsem si dala malou pizzu se salátem a byla spokojená, že mám zeleninu a hodně pizzového „okraje“, ostatní si dali velkou pizzu na čtvrtiny a byli spokojení, že tam mají málo „okraje“ - který prý Američané normálně nechávají na talíři), Sub Way (cenově únosný řetězec, objednat si ale např. snídaňový snap je sice možné i večer, musíš však říct, jaké chceš vajíčko, jaký chleba, jakou zeleninu, jaký dressing … no vypadali jsme tam jako debilní vyorané myší), Corner Bakery (řetězec „pekařství na rohu“ v centru Chicaga, kde se Vás na nic moc neptají, protože je jídelní lístek i s ukázkami řádně vyvěšen), čínskou restauraci (můj první intimní styk s jídelními tyčinkami, jídlo dobré, dezert „zajímavý“, káva dosti odporná - zato jí byl pořádný kafáč), došlo i na „Mekáče“ nebo na jejich konkurenta Kingsburgra, vrcholem byla ovšem steaková večeře - Pavel s Petrou jeden večer a zbylí s Petrou jiný večer v podniku Prérijní měsíc (ceny úměrně vyšší, ale steaky skvělé - to by člověk asi doma neudělal).

Nemůžu ovšem zapomenout na Restauraci u Petry, na níž byla většina té stravovací zátěže, a pochutnali jsme si vždycky, navíc dostali i inspiraci pro vlastní vaření. Před odjezdem došlo i na grilování v parku ve Willette (je tam k dispozici spousta zahradních grilů a laviček kolem).

 

K duchovním záležitostem patřily dvě bohoslužby v katolickém kostele, kam Petra s Honzou a Martou chodí nejčastěji - poprvé jsem měla pocit skutečného „radostného a vlídného společenství“, překvapily a „pohladily“ mě např. koberce na zemi, sklopná klekátka, ale hlavně křídlo, výborný pianista a výborní zpěváci (a předzpěváci), i to, že každý dostal noty i text, takže se zpívalo hojně a hromadně. Podruhé bych asi už dala zapravdu Petře, že je to zkrátka „jiný způsob“, ale my z ČR máme pocit menšího prostoru ke kontemplaci, tichému ponoření se. Jako by tu byli příliš zaujatí svým jásáním tady na světě, a nestarali se o „signály shora“. Je to ovšem samozřejmě jen můj vlastní individuální pocit.

 

Ze společenských událostí dominovaly dvě - Thawivann nás pozvala na sobotní večeři, bylo tam i několik dalších hostí a (prý výjimečně) všech 6 jejích dětí a manžel. Děti s námi večeřely jen některé, i tak jsem ale měla ohromný zážitek z prostorné jídelny s prostorným stolem pro 12 osob - kromě prostírání pro hosty tu bylo dost prostoru i pro velké mísy a podnosy se všemi možnými dobrotami (každý něco přinese, pak se to podává). Všechno pak probíhalo i  velmi kultivovaně. Kromě jídelny je tu i „obývák“- místnost se sedacím nábytkem, s průhledem do „hudebního salonku“ s křídlem, regálem not a knih a zákoutím s dalšími hudebními nástroji - obě místnosti s prosklenými stěnami do zahrady.

Nejstarší syn Jonathan (18) hraje na trombón, ale i na klavír, a protože se v koutě našlo i violoncello, uspořádali nám Jonathan s Pavlem malý koncert (shodli se na Seaint Saënsově Labuti - kdo nezná podle jména, určitě by poznal na poslech).

Konverzačně jsme tedy bolestně naráželi na (vlastní) jazykové bariéry, ale hosté se snažili, my taky, a tak jsme se nakonec dost dobře pobavili. Dobře jsme se pobavili taky při večeři s Honzovým kolegou Chrisem - mluví hezky a jako říká Honza, dobře se s ním povídá „o čemkoli“. Večeře byla ovšem malou odměnou za Chrisovo odpolední pozvání na „sailing“ na malé jachtě. Chrisovi postupně dělali prvního námořního důstojníka Honza, Martin i Pavel, a byl to prý zážitek,  zároveň ale i sport a ne zrovna jednoduchá záležitost - alespoň pro  „zelenáče“.

 

Snad se nikdo nebude divit, že alespoň pro Martina a pro mne toto všechno vydalo jen za polovinu radostí i důvodů, proč do Chicaga jet. Osm měsíců odloučení, resp. spojení jen „chladnou“ technikou skypu (i když samozřejmě díky Bohu za něj!) nás naplnila očekáváním, resp. nakonec raději i „ne-těšením se, aby se to ještě nějak nezvrtlo, až budeme moci všechny normálně vidět a obejmout. Marta velice vyspěla, „rozmluvila se“, ráda všechno komentuje, co se děje, co vidí, pak znovu opakuje své vzpomínky, a pro nás je to velká zábava, ale občas i docela trénink ucha, paměti i fantazie, o čem to vlastně mluví … Mám pocit, že vyloženě chce, abychom její myšlenku, vyjadřovanou zatím „modifikovanými“ jednotlivými slovy, převyprávěli nějakou kultivovanou větou. Knihy básniček, říkadel nebo příběhů mají stále velkou přitažlivost. Expertem na Hrubínovy veršované pohádky je Honza, který na Martu každou chvíli hodí kontrolní otázku (Šly ty děti do lesa? Chtěla být zvířátka u toho hospodáře?). Martička radostně odpovídá - tu dobře, tu špatně, ale vždy s úsměvem.  Rodiče se snaží její lingvistické choutky zneužít - pardon, využít, k něžné manipulaci ohledně toho, co se bude nebo nebude dělat. Boj je to férový, s předem nepředvídatelným průběhem  i výsledkem (nakonec rodiče zpravidla „zvítězí“, mnohokrát si toho Marta ani nevšimne). Je taky tělesně zdatná, moc tuku na ní není, četné průlezky zvládá s přehledem a bezpečně . (Výjimka se najde, např. když popáté vylezla na naštěstí nevysoký žebřík a opojena úspěchem se nahoře pustila oběma rukama - a hele! ono se to nemá! Dopadla ale elegantně do „hlubšího dřepu“, navíc podklad pod těmito atrakcemi je dobře vyměkčen.)

 Z cizích lidí, hlavně mužů, má strach tak trochu pořád, změnila ale repertoár a místo obranného pláče se zadívá do země a strne jako socha. Jen ty oči jí nenápadně lítají nahoru a dolů, aby zkontrolovala, jestli „nebezpečí“ trvá. Občas je sice „smutná“ (jak eufemisticky komentovala Petra posledních 15 km jízdy ze ZOO, kdy Marta po probuzení zjistila, že vedle ní sedí místo maminky babička), ale mráček vystřídá sluníčko většinou jako mávnutím kouzelného proutku. 

Nezbývá než zopakovat velké DÍKY za všechno, co jsme prožili i za všechny, s nimiž jsme se setkali (samí příjemní lidé!). Taky za štěstí, že letadla v Evropě začala létat přesně ode dne našeho odletu, a že jsme se podle plánu dostali i zpátky (po našem příletu už se zase ten sopečný mrak roztahuje). No a my osobně se těšíme na konec června, kdy se Honza, Petri i Honza vrátí domů.

 

Zapsala: Ivana

Neschválil to nikdo.

Vliv doznívajícího časového posunu nelze vyloučit, ale neomlouvá.

36. a 37. týden (část a část) 28. 4. - 6. 5. aneb Jarní Starved Rocks - botanická zahrada - Anderson garden - večeře u Thawivann - heslovitě zbytek

Po skončení období "double návštěv", o kterém jsem psala v minulém zápisu, nás zbylo v bytě 6 - my tři, moji rodiče a brácha Pavel. To znamenalo, že jsme se už vešli všichni (bez pracujícího Honzy) do auta a mohli podnikat časově náročnější vyjížďky. Hned ve středu 28. 4. jsme tedy vyrazili na Starved Rocks. Marta zřejmě nepozorovaně přešla do nějakého dalšího vývojového stádia, kdy se jí už procházky v přírodě nezdají nudné (plus), ale zato ji teď zajímá každý kamínek a především klacek, takže její rychlost se limitně blíží nule (mínus). Po cca 400 metrech a půl hodině jsme se tedy rozdělili na Čadkovi a Eliášovy, Čadkovi prozkoumali téměř všechny kaňony a ušli nejmíň 10 mil, Eliášovy prozkoumaly téměř všechny klacky a ušly maximálně 2 míle (ale za pochvalu stojí, že každá pěkně po svých). Pro nás to byla už třetí návštěva Starved Rocks - jednou jsme tu byli na podzim, jednou v zimě a pak teď. Všechny výlety měly něco do sebe, tenhle byl velmi příjemný tím, že les moc krásně voněl (ačkoliv se na první pohled nezdálo, že by v něm bylo nějak příliš mnoho květin), a tak mi ani tak moc nevadilo, že se tak vlečeme - tedy až na asi půlhodinovou krizi trpělivosti. 

Ve čtvrtek jsme vyrazili do botanické zahrady - Pavel kolmo, ostatní autem. Pro nás s Martou rovněž třetí návštěva, rovněž jsme se vlekli a následně rozdělili. Zahrada ale byla opravdu překrásná - spousta tulipánů i jiných jarních květin, kvetoucí keře v japonské zahradě a z toho všeho unešení rodiče způsobili, že i já jsem byla dosti unešená a hned jsme to s Honzou zanesli do našeho plánu, co tu chceme ještě před svým odjezdem stihnout. Večer zůstal Honza s Martou doma a my ostatní jsme vyrazili na koncert do Chicago Symphonic Orchestra, z mého pohledu bohužel na klasicistní hudbu, ovšem zase s výborným, mladým a (sledováno ze 100 metrů) pěkným cellistou. Tentokrát na rozdíl od mé první návštěvy zde nikdo z diváků neluštil sudoku, všichni vypadali poměrně soustředěně a spokojeně, jen se na české poměry (zase) po skončení koncertu hrozně rychle zvedali k odchodu - u nás se tleská mnohem déle. Cestu zpět jsme si prodloužili vycházkou do Millenia parku, kde je to za tmy snad ještě hezčí než za světla, a Pavel počítal, jak nehorázně vysoký plat musí mít hudebníci ze zdejší orchestru (poznámka pro ty, kteří nejsou v obraze: Pavel studuje na konzervatoři violoncello). 

Krása botanické zahrady mě inspirovala k návrhu, abychom v sobotu, zatímco rodiče a Pavel budou v muzeích, jeli autem do jakési japonské zahrady poblíž Rockfordu (přesněji tzv. Anderson garden). A byl to úplně parádní výlet. Zaprvé: podruhé v životě "jsem si zařídila" po americké dálnici. Zadruhé: zahrada je úžasná. Vznikla jako soukromá zahrada nějakých nadšenců, kteří ji asi po 30 letech budování otevřeli veřejnosti. Oproti japonské zahradě, která je součástí botanické zahrady v Chicagu, má velkou výhodu přirozeně zvlněného terénu a je poněkud zarostlejší, tj. nevypadá na první pohled tak vyšlechtěně. Mimo vstupenky je možno zakoupit i krmení pro ryby, které žijí v zahradních jezírcích. Především pro děti skvělý nápad. Bohužel ryby zrovna nechtěly moc žrát, podle nějaké zřejmě zkušené paní je lepší je krmit až v červenci nebo v srpnu, kdy jsou prý do jídla celé žhavé. Na jednom z ostrůvků jsme viděli kvanta (asi) ropuch, některé sedící, nafukující vak a kvákající, některé plavající, oboje stálo za to. Vzhledem k tomu, že začínala sezóna, konala se v zahradě spousta doprovodných akcí, z nichž jsme navštívili pouze koncert dvou dam hrajících na 13 strunné nástroje. Nástroje leží vodorovně, jednou rukou se na ně brnká podobně jako na harfu, druhá ruka občas udělá se strunou nějaké "kouzlo" (někde ji zmáčkne nebo naopak nějak natáhne). Hudba je pěkná, pro mě ovšem ideální jako zvuková kulisa ke kochání se zahradou, ale asi by se pěkně hodila i k rozhovodu, ke čtení nebo jiné poklidné činnosti. Na koncert se mi zdála trochu jednotvárná. Vycházku jsme zakončili konstatováním, že je to tu skvělé místo pro pořádání svatby (příště), a zakoupením dvou úžasně dobrých buchet a kávy v místní restauraci (samozřejmě s výhledem na zahradu). Paní, která nás obsluhovala měla doma 10 týdenní miminko.

Večer proběhla večeře u Thawivann, kam měly být původně pozvané také všechny ženské z ejmenování i s manžely, ale naštěstí většina z nich nemohla, takže kruh byl poněkud komornější a po pomyslném rozdělení stolu na dvě poloviny se dalo docela dobře bavit. Pro mě bylo velmi příjemné, že Marta se nechala odtáhnout dětmi někam dozadu do domu a my jsme tak byli na dvě hodiny zproštěni pečovatelské povinnosti. Na závěr večírku se ukázalo, že Thawivannin nejstarší syn Jonathan umí klavírní doprovod k Saint Saensově Labuti a že dcera Sarah hraje na cello, a tak vznikl nápad, že by Pavel s Jonathanem mohli zkusit zahrát Labuť spolu. Šlo jim to moc dobře a zřejmě si i po nehudební stránce krásně rozuměli, až bylo Pavlovi líto, že návštěva skončila tak brzy.

Co všechno stihli rodiče během zbytku pobytu už snad ani nebudu popisovat - mamka totiž vzala vážně Honzův poloviční vtip, že návštěvy jsou povinny přispět nám na blog, a skutečně celý jejich pobyt zaznamenala, takže se to dozvíte přímo od ní. Z pohledu nás "domácích" stojí určitě za zmínku: steaková večeře ve složení Pavel + já v baru Merele´s. Večeře ve složení mamka, taťka, Honza, já v baru Prarie moon, kdy jsme se před definitivním usazením dvakrát přesouvali, neboť vždycky někomu nevyhovala poloha stolu (už jsem skoro zapomněla, že rozhodování může být někdy složité). Výlet s rodiči, Pavlem a Martou do Brookfield zoo (Marta si ZOO čím dál víc užívá). Středeční sailing (neboli plachtění) na jezeře s Honzovým kolegou Chrisem (hrozně foukalo, tak vzal jenom chlapy, protože se bál, že se loď otočí. Všichni se tvářili nadšeně a i pouhé sledování byl docela sportovní zážitek, navíc jsem si v mezidobí vždycky skvěle popovídala s jedním neplachtícím). Závěrečné barbecue u jezera, na němž se z taťky stal z grilovacího amatéra téměř grilovací profesionál, a navzdory "neakčnosti" celé akce, nebo možná právě pro ni, to bylo moc příjemné rozloučení.

Ve čtvrtek odpoledne, těsně před tím, než rodiče s Pavlem odjeli, nám došel email od Honzových polských přátel, kteří se tři měsíce neozvali, že teda v sobotu přijedou. A tak nám zbývalo po 4 týdnech návštěv asi 48 hodin na regeneraci, ze které se nakonec vyklubala spíše degenerace, ale o tom až příště.

35. a 36. týden (část) 19. - 27. 4. aneb Prodloužený pobyt R+M - příjezd mých rodičů - deštivý víkend - Bellovi - závěrečné zhodnocení

Po dlouhé odmlce se pokouším dohnat, co jsem v období návštěv zameškala. Jak již jsem psala minule, Honzův bratranec Radim Tichý s přítelkyní Martinou nemohl kvůli soptící islandské sopce odletět v neděli 18. 4. a uvízl tu na další týden. Během tohoto týdne jsme mimo jiné společně zvládli návštěvu Lincoln ZOO, celodenní hlídání 18 měsíčního Calvina, jehož maminka Kassie byla právě v porodnici, oslavu Martininých narozenin  a "akci kulový blesk", kdy se Radim s Martinou stěhovali ze své dosavadní ložnice do improvizovaného spacího koutku v obýváku, neb ložnice měla být od čtvrtka na dalších 14 dní vyhrazena mým rodičům a (bratrovi) Pavlovi. Jinak Radim s Martinou využili nadstaveného týdne především ke sběru spousty amerických "trofejí". Například se jim podařilo zakoupit chicagskou vlajku, pravé americké rifle LEVI´s a hlavně získat téměř kompletní sbírku všech amerických čtvrťáků (každý stát i teritorium má "své" čtvrťáky se svým obrázkem, které ovšem platí v celých USA - celá sbírka tak má  56 položek, Radimovi zvládl shromáždit 55, tu poslední jsme dostali za úkol sehnat po jeho odjezdu my a už ji taky máme).

Ve čtvrtek přijeli mí rodiče s Pavlem, a to jako zázrakem přesně podle plánu - čtvrtek byl totiž první den "po sopce", kdy letecká společnost Lufthansa, u které měli koupené lístky, létala z Prahy (přes Německo) do Ameriky. Setkání velmi radostné, Marta vůbec nebrečela, jen se chvilku styděla a po pár hodinách adoptovala všechny nové členy do "své" domácnosti. Vždycky si držela přehled, kde kdo je ("Pavel, babička muzeu, táta páci"), a hlídala, jestli jsme náhodou někoho neztratili. Pořádně jsem si uvědomila, jakou mám radost, až když jsem večer nemohla pro nadbytek endorfinů usnout.

Následující dny měly zřejmě otestovat všeobecnou snášenlivost, protože od pátku do neděle, kdy jsme tu byli všichni spolu (v počtu 3+3+2 na cca 45 metrech čtverečních), v podstatě pršelo. Ale všichni se drželi statečně, takže jsme to nakonec docela pěkně zvládli. V sobotu jsme se navzdory počasí rozutekli po městě a okolí (mamka s Pavlem byli v muzeu, taťka na matematickém semináři na univerzitě, Radim s Martinou na  průzkumu severní části pobřeží a my domácí na koncertě). V neděli už to bylo s programem horší. Když jsme za deštivého odpoledne všichni posedávali v obýváku a čekali - jedni až se Marta vzbudí, druzí až jim poletí letadlo a třetí ani nevěděli na co, vystihl Radim všeobecnou skleslost výrokem: "Nuda v Chicagu."

Večer odvezl Honza Radima a Martinu na letiště a přivezl z letiště další návštěvu - Katku a Petra Bellovi, kteří jsou teď už 3 roky v New Yorku na postgraduálním studiu. Zrovna měli "poblíž" Chicaga (v Minnesotě) nějakou konferenci, tak se za námi přijeli na dva dny podívat. Marta naneštěstí dostala přes noc teplotu, takže pondělní vycházku po Chicagu museli všichni naši návštěvníci absolvovat sami. Z fotografií i jejich vyprávění se nicméně zdá, že se vydařila (Katčiny, resp. Petrovi fotky lze najít na adrese http://picasaweb.google.com/katkaq) a stejně tak se vydařilo večerní klábosení nad čajem a spoustou dobrot. V úterý dopoledne jsme pak byli všichni společně na vycházce po Evanstonu, jejímž cílem byl Bahai chrám a pláž, kde nás pořádně ofouklo. Odpoledne už Bellovi odlétali zpět do New Yorku, takže jsme v bytě "osiřeli" - zbylo nás jen 6.

Navzdory mým obavám, jak to se dvěma různými návštěvami v jednom bytě zvládneme, to všechno, řekla bych, dopadlo dobře. Jediným dílčím "problémem" bylo vaření, neb tu máme nádobí, které kapacitně  vyhovuje cca polovině celkového počtu lidí, kteří tu byli. Takže se vařilo i jedlo na fáze a všechny pokrmy - ať byly původně myšleny jakkoliv - vypadaly nakonec podobně kašovitě. Návštěvy se ale tvářily, že si toho nevšimly, a moji rodiče a Radim s Martinou nakonec dokonce vyjádřily podobně uspokojivý pocit, jak se to pěkně zvládlo, jako jsem měla já.

33. a 34. týden 6. - 18. 4. aneb Změna plánů - Indiana Dunes - česká mše - výlet "kolem soch" - č. ambasáda a am. hřbitov - večeře u Thaw. - Milwaukee

Úvod - trošku zastaralý, psaný v neděli: Jak jsem již avizovala, počátkem dubna nám začalo období návštěv. Ve čtvrtek 8. dubna přijel Honzův bratranec Radim s přítelkyní Martinou. Podle původního plánu se tu měly návštěvy střídat vždy s několikadenním odstupem skoro až do konce května. Islandská sopka však plány poněkud změnila, takže Radim s Martinou tu zatím zůstavají nejméně o týden déle, než původně chtěli, a jestli se k nám vůbec dostane ještě někdo další, je zatím ve hvězdách. Na jednu stranu mi připadá docela fajn, že naše společnost, co všechno tak ráda plánuje (jako já), byla zase jednou donucena své plány pozměnit. Na druhou stranu si dokážu představit úzkost a nervozitu všech uvíznutých, kteří nemají peníze na to, aby si zaplatili bydlení v hotelu na další týden (nebo týdny?), všech majitelů cestovek a konec konců i všech, kteří by se jen rádi dostali co nejdřív domů - jako jsou Radim a Martina (protože "tady přece už vůbec není co dělat"). Je těžké žít v úplné nejistotě, jestli budete doma za den, za týden, nebo za dva měsíce. Nicméně co se týče našich ztroskotanců, po úvodním šoku se to snaží brát s humorem a vymýšlejí, co "s načatým životem" (neboli co by se tu ještě dalo s omezeným rozpočtem podniknout).

Ale od začátku. V sobotu po příjezdu Martiny a Radima jsme se všichni vydali na výlet do Indiana Dunes, kde jsme byli už v září s babičkou (viz. 5. týden). Na rozdíl od září nám ale cesta tentokrát trvala jen 1,5 hodiny, protože už jsme nebloudili, a také nepršelo, ale svítilo slunce, jak o život. Výlet jsme začali americky stylově grilováním, a pak už jsme se vydali po cestičkách směrem k močálu. Jaro bylo v plném proudu, všude spousta blatouchů. Trochu nám to připomínalo Chlébské (jen se záměnou bledulí za blatouchy). Poměrně dlouhý úsek cesty vedl i po dřevěném chodníčku, spočívajícím těsně nad hladinou, a někdy i těsně pod hladinou vodní plochy zaplavující celý les, kam jsme jen dohlédli. U věže, z níž je údajně možné pozorovat okolní ptactvo (a z níž my jsme viděly jen dvě velmi vzdálené kačeny), jsme se rozdělili. My s Martou jsme šli spinkat, Radim s Martinou se vydali na delší okruh. Spinkání ale poněkud nevyšlo - resp. my s Honzou jsme střídavě usínali a Marta si hrála v listí, tak jsme to po půl hodině vzdali a vyrazili konečně na pískové duny a pak k jezeru. U jezera jsme si užili spoustu legrace - chodili jsme po pláži bosí, utíkali před vlnama a Marta házela do vody všechny kamínky, které na pobřeží našla. Po úmorném vedru v zatím bezlistém lese to bylo velice osvěžující. A pak už jen hupky šupky přes posledních pár dunek do auta. Paradoxně jsme byli z výletu asi mnohem nadšenější než naši hosté a byli jsme rádi, že nás na něj vytáhli. Sami bychom sem už asi nejeli.

V neděli jsme se vydali autem na českou mši. Radim s Martinou totiž přivezli kontakt na jediného českého faráře v Chicagu, který tu spravuje český kostel. V kostele bylo asi 40 převážně starších lidí a absolutní ticho - spíš hrobové než nábožné - čemuž jsme tu už odvykli. Navíc všechny děti seděly vzadu, asi aby nerušily. My jsme šli ale odvážně dopředu, protože když je Marta vzadu, kde nic nevidí, je to pro ni mnohem větší nuda a ruší tím víc. Celá mše nám připadala docela příšerná, kázání bylo o nebi a o pekle... no, s Honzou jsme se shodli, že už nebudem kritizovat, že Američané mají mše moc entusiastické, a taky jsme se shodli, že jsme (ještě stále) v katolické církvi pravděpodobně jen proto, že máme štěstí na kostel. Pokud bych měla porovnat povrchní dojem z americké a této české mše, řekla bych, že Američani si jdou mši (s mírnou nadsázkou) užít, Češi ji jdou přežít či přetrpět. Po mši nás ale pan farář pozval "na pokec", který byl moc zajímavý. Dozvěděli jsme se třeba, že sem přišel, aniž by uměl anglicky - prostě nebylo koho jiného sem poslat. Spadá pod brněnskou diecézi, ta se o něho ale - pokud jsem to dobře pochopila - vůbec nezajímá a chicagská diecéze taky ne, takže z mého pohledu si tu musí připadat jako "sám voják v poli". Zdá se ale, že dělá, co jen je v jeho silách - pronajal nový, lepší kostel, který je jen pro Čechy a tudíž není potřeba plánovat mše tak, aby se nějak vměstnaly mezi mše španělské (pro Mexičany) a anglické, pořádá různé "tancovačky", maškarní bály, pašijové hry, ... Dále jsme se dozvěděli, že v jeho farnosti je zapsáno jen 250 lidí, ačkoliv Čechů tu určitě musí žít mnohonásobně víc, zjistili jsme, že v Americe si hrob nepronajímáte, ale kupujete na věky věků (takže teoreticky časem dojde místo) a dostali jsme leták s adresou českého konzulátu, kam se musíme jít během týdne zapsat, chceme-li volit do parlamentu.

Radim s Martinou během neděle a pondělí stihli vycházku po downtownu (= středu Chicaga) a cyklovýlet do botanické zahrady a v úterý odpoledne jsme společně (ale bez Honzy) vyrazili na nejméně osmikilometrový výlet po Evanstonu. Část výletu vedla kolem rušných čtyřproudovek, část byla ale moc hezká - sice taky vedle čtyřproudovky, ale v parčíku po klikaté cyklo-běho stezce, v němž byla spousta moderních soch. Mám ráda, když jsou sochy - obzvláště moderní - venku, protože ať se člověku líbí nebo ne, určitě mu zpříjemňují vycházku a naopak vycházka člověku zpříjemňuje dívání na sochy. Procházkou po parku byl splněn jeden ze čtyř cílů vycházky. Druhý z cílů byla návštěva levného obchoďáku Targetu (kvůli případnému nakoupení suvenýrů) byl splněn jen částečně - návštěva proběhla, nákup ne. Poslední dva cíle - ochutnávka pravé "chicagské" pizzy a návštěva amerického hřbitova ale poněkud nevyšly. Šli (resp. šly) jsme moc pomalu a setmělo se. Takže výsledné dojmy poněkud smíšené, Radim ale aspoň viděl "skutečný americký život", který ho  - na rozdíl od muzeí - zajímá.

Ve středu jsme se pokusili napravit, co jsme v úterý nezvládli. Ráno jsme vyrazili i s Honzou na českou ambasádu v Chicagu - zapsat se do seznamu voličů. Až na to, že jsme si zapomněli doma papírek s adresou a při hledání ambasády jsme se tedy vzájemně ztratili, proběhla celá akce hladce. Pak jel Honza pracovat a my jsme šli na oběd na tu chicagskou pizzu. Její specifičnost spočívá v tom, že je z jiného těsta - ne tak křupavého, vrstva těsta je vyšší a vše se zapéká v "kastrůlku". Čekali jsme asi 40 minut, ale Marta byla bezvadná, většinu času strávila výrobou svého vlastního čaje (máchání sáčku, slazení, citronování, míchání - aby se ochladil, a konečně polykání po lžičkách). Čekání stálo za to. Pizza byla moc dobrá. Z restaurace jsme nabrali směr Sears Tower (nejvyšší mrakodrap na západní polokouli - viz 1. týden), kam jsme ale s Martou vyslaly jen návštěvu a pokusily se - neúspěšně - dole na terase o spánek. Radim i Martina se po návratu zdáli být s mrakodrapem spokojení, i když Martinina první slova nahoře po vystoupení z výtahu prý byla: "A to už výš nejede?" Inu, Martina je holt na pohledy shora zvyklá - měří víc než 190 cm (jeden Američan z toho byl tak vedle, že se s ní musel cestou na Sears Tower poměřit).  Vlakem jsme dojeli na katolický hřbitov, který je ale koncipovaný úplně jinak, než naše hřbitovy. Všude je krásně ostříhaná tráva, ze které trčí náhrobní kameny, popř. jsou tam jen horizontální destičky se jmény. Nikde ale nejsou záhonky s kytkama nebo svíčky. I kytek ve váze bylo na hřbitově jen pár. A místo cestiček jsou tu silničky, aby se dalo zajet autem až ke hrobu. Z vlaku to vypadá krásně a udržovaně, ale zblízka je to jakési mrtvé (je mi to hloupé, ale nemůžu najít lepší slovo), vypadá to, že jen k málo hrobům někdo chodí. Je to možná částečně proto, že už všichni z rodiny umřeli (viz kupování hrobů na věky),  částečně proto, že tady málokdy rodiče a děti žijí ve stejném městě... a nebo to Američanům jen nepřipadá důležité? Domů jsme pokračovali pěšky po pobřeží, cca 3 km. S unavenou, a tedy ukňouranou Martou, která nechtěla jet v kočárku, ale ani nechtěla jít pěšky, jen se vrtat klackem v cestičkách, to ale bylo dost vyčerpávající. Těsně před cílem nám ale usnula, my s Martinou jsme zašly do pekařství na buchtu, radim do obchodu pro pivo, a tak to všechno dobře dopadlo. Uvědomila jsem si, jak je pro nás bezva, že každá naše návštěva má trochu jiný vkus - někdo je na kytičky v botanické zahradě, někdo na architekturu, někdo na výlety po obyčejných věcech  - takže s každým máme možnost vidět něco, co by nás samotné možná ani nenapadlo, a co přitom zato stojí - třeba hřbitov.

Ve čtvrtek nás pozvala Thawivann na večeři. Po úvodním tápání při hledání vhodného tématu se nakonec řeč docela rozproudila, především zásluhou dalšího hosta - Billa. Billovi je asi sedmdesát a narodil se ve Skotsku, takže - podle mého názoru - je mu Evropa poněkud bližší než zbývajícím členům čtvrteční společnosti a má o ní úžasné vědomosti (Honza tedy tvrdí, že vědomosti mají všichni kromě nás, já si myslím, že průměrný Američan zas tak moc vědomostí nemá). Vykládal o druhé světové válce, a pak o tom, jak pracoval jako námořník na dopravních lodích. Radim zase vykládal o pořadu, který točil  s Američany, kteří byli v druhé světové válce sestřeleni nad Tišnovem (pozn.: Radim pracuje v tišnovské televizi). Oba s Honzou na Radimovi obdivujeme, že je schopen si s kýmkoliv zajímavě popovídat o čemkoliv (výše uvedený rozhovor s českým farářem se jistě také povedl také díky Radimovu "moderování"). Marta po snězení tří lžiček odběhla s dětmi kamsi dozadu a byla "pyč" po celý zbytek večera.  Domů jsme ji odnášeli téměř spící.

V pátek byli Radim s Martinou v China Townu a v sobotu jsme v klasické sestavě (bez Honzy, který byl na odpoledne pozván profesorem Bažantem na koncert) vyjeli autem do Milwaukee. Řídil Radim, který je zkušený řidič auta s manuální převodovkou, takže - např. na rozdíl ode mě - má tendenci na začátku každé jízdy pořád řadit a mačkat spojku. Po vyhopsání z parkoviště už byla ale jízda hladká a plynulá a v Milwaukee jsme byli ve skvělém čase hodina čtyřicet. Prohlídku údajně historického města jsme začali na pobřeží vycházkou po tzv. Lakeshore State Park (něco jako chráněné území), na němž Michiganské jezero tvořilo jakousi lagunku. Kolem lagunky ale byla jen tráva, spousty racků a zbytky klepítek, která rackové asi vyplyvují. A hrozně, hrozně větrno.  Najedli jsme se s větrem v zádech a výhledem na plachetnice a těšili se do městské zástavby, která část větru odcloní. Milwaukee je opravdu nejhistoričtější město, které jsem tu zatím viděla (ale já viděla jen Chicago, New York a pak jakýsi Woodstock), některé domy ve středu města jsou třeba 150 let staré. Ve středu města panuje oporti Chicagu poklidná atmosféra, policajti tu jezdí na koni a na motorkách (a všichni nám kynuli), je tu spousta obrubníků (které jsou teď pro Martu nejlepší motivací k chůzi) a spousta cedulek, co zajímavého se kterým směrem nachází a jak je to daleko. Takže nemusíte mít mapu (jako jsme neměli my) a nemusíte být ani moc připraveni (jako jsme nebyli my), a přesto můžete mít kráznou vycházku, kde vidíte to podstatné - City Hall, katedrálu s krásným moderním křížem, park na památku prvního jezuity, který sem přišel na konci 17. století na misie, promenádu okolo řeky, tzv. 3rd Old World Street (= něco jako 3. starosvěstká ulice). Nejvíc mi to asi připomínalo malá městečka, která jsme procházeli s Honzou v Dánsku. K poslední destinaci jsme museli popojet autem. Měl to být "Mitchell park" se skleníky. Z fotek na internetu vypadal moc pěkně. Ve skutečnosti v něm kromě skleníků nic extra zajímavého nebylo, byl trochu špinavý a nacházel se zřejmě v centru hispánské čtvrti. Přesto jsme tam zašli na prolízky "za odměnu" a Martina se tak seznámila se spoustou dětí z mexických rodin, které navzdory tomu, že doma mluví španělsky, mluvily prý anglicky lépe než ona. Byla z toho pak chvilku nesvá, až jsme ji s Honzou uklidnili, že všechny cizinecké děti tu mluví anglicky lépe než my. V parku jsme po telefonátu s Honzou definitivně zjistili, že Radim s Martinou tu budou muset zůstat o týden déle, neboť v neděli se do Evropy nedostanou. Takže jsme v neděli vyrazili společně do amerického kostela a odpoledne uspořádali piknik s Chrisem (Honzův kolega). Piknik se moc povedl - po společenské i gastronomické stránce, jedinou nevýhodou byla teplota, pravděpodobně nižší než 10°C. 

Já, Honza, jsem byl v sobotu pozvaný profesorem Bažantem na koncert Chicagské filharmonie. Odjížděli jsme už v 6:30 odpoledne, což se mi hodilo, protože jsem se mohl vymluvit z výletu do Milwaukee a zůstat pracovat doma. O půl sedmé jsem jen vyběhl z domu a nasednul do auta k Bažantovým. Jeho žena, Iva, řídila. Na koncert jsme přijeli asi o hodinu dříve, tak se šlo ještě do restaurace na takzvaný humus.  Koncert začal krásnou skladbou "Three Dances from El Amor Brujo" od Manuella de Fally. Z toho jsem byl vážně unešený a těšil se, co přijde dál (protože jsem si já ani profesor Bažant doma nenastudovali program).  A zcela nečekaně přišel jakýsi moderní tanec. Byla to choreografie na hudbu nějakého mladíka, který dostal od filharmonie roční stipendium na komponování. Moc tanci nerozumím, ale Petřina sestra Jitka mě již něco shlédnout donutila. Takže můžu říci, že to asi bylo provedené velice dobře. Jmenovali se Hubbard Street Dance. Ale nějak jsem neměl pocit že takový tanec patří na koncert a s tím jsem k tomu asi také přistupoval. Takže výsledný dojem z tance spíše záporný. Po přestávce hráli Maurice Ravela, a to - ačkoliv z počátku 19 století  - mi zase přišlo nějak moc moderní. Celkový pocit tedy nic moc, zvláště když to srovnám s tou operou, co jsem byl předtím. Po cestě domů mi prof. Bažant říkal, že dirigentem Chicágské filharmonie byl dokonce jeden čas i Kubelík a že dvakrát v Chicagu po revoluci hrála i Česká filharmonie.

32. týden 29. 3. - 5. 4. aneb Prozatímní zkušenost s americkým zdravotnictvím - kadeřník - Marta - čt, pá, so - neděle - pondělí - závěr

Nechce se mně do toho, ale v zájmu úplnosti (tj. zachycení všech podstatných zážitků z US) musím... totiž musím popsat svoji zkušenost s americkým zdravotnictvím. Důvod mého seznámení s tímto systémem je veskrze radostný - v září totiž budeme mít pravděpodobně další miminko. Další (resp. předchozí) radostné zjištění bylo, že Illinois je natolik sociální stát, že "chudí", pod které my podle příjmů spadáme, mohou pojistit své děti - i nenarozené - zadarmo. Původně jsme si totiž říkali, že bychom několik nemnoho návštěv u doktora prostě zaplatili v hotovosti, ale to jsme měli zřejmě úplně mylnou, několik let starou, představu o cenách. Jen tak pro zajímavost: návštěva lékaře, který vám změří tlak a potvrdí těhotenství tím, že udělá (předpokládám) stejný test, který si koupíte v obchodě za 8 dolarů, mě stála po 60% slevě (protože jsem ta "chudá") 87 dolarů. (Podotýkám, že test u doktora byl podmínkou toho, aby mě pojistili.) Ale popořádku. Nechat se pojistit vypadá na první pohled jednoduše. Donesete na jakýsi úřad potvrzení o rodinných příjmech, potvrzení těhotenství od lékaře, vyplníte formulář, získáte dočasnou kartu pojištěnce a do tří týdnů vám dojde karta trvalá. V reálu je těžké najít úřad, kde by to takto proběhlo. Na prvním mi řekli, že dočasnou kartu nedávají, trvalá u nich trvá moc dlouho a doporučili mi jít jinam. Na druhém mě nechali vyplnit jakýsi superobecný a supersložitý formulář samostatně - samozřejmě jsem toho nebyla schopna, ale pán, který jej ode mě přijímal, mi odmítl pomoct s tím, že mám čekat. Tak jsem si teda sedla a čekala, než přišel znovu, že nemyslel čekat tady (však už taky končila pracovní doba), že myslel čekat na telefonát, kdy si se mnou některý z pracovníků smluví schůzku - prý do tří týdnů. Na moji nesmělou námitku, jestli bych nemohla dostat dočasnou kartu mi strčil do ruky lejstro, které jen potvrzovalo, že žádám o jeden z mnoha možných "benefitů"- no hádám, že každý doktor by mě s ním vyhnal. Připadala jsem si jak blbec a hlavně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem ho dobře pochopila. Navíc jsem v té době měla ještě silnou nedůvěru v to, že vám někdo z úřadu zavolá zpátky (teď už jsem zkušenější a strach nemám - všichni tu zřejmě volání zpátky milují, napoprvé nedomluvíte nic). Takže jsem následující den šla ještě na jiný úřad, menší, jen s jedním úředníkem a jednou úřednicí, kteří všechno vyplnili se mnou, dočasná karta byla do dvou týdnů a trvalá asi do měsíce. Ovšem tím, že jsem žádala na dvou místech, jsem v tom centrálnímu úřadu, který je ve Springfieldu (hlavním městě Illinois), udělala asi pěkný guláš. Začali mě tedy zavalovat kromě dopisů s různými dočasnými kartami (doposud jsem nepochopila, proč nevydávají jen jednu) i dalšími dopisy s tím, že moje žádost je neúplná, že moji žádosti nebylo vyhověno apod. Takže jsem kromě tří zmíněných schůzek absolvovala ještě asi 4 velmi dlouhé telefonáty, kdy jsme si krkolomně vysvětlovali, o co komu jde. Procedura pojišťování, se kterou jsem začala 11. 2. slavnostně skončila 29. 3. Takže zbývalo jen najít doktora, resp. dojít do doporučené nemocnice, a to nejprve na finanční oddělení, což je tady vždycky první štace. Vyplníte dotazník, ofotí si tam všechny vaše karty pojištěnce a dají vám číslo na ordinaci (když máte štěstí, pravděpodobně vám dají správné, mně dali špatné), kam si máte zavolat a domluvit schůzku. Na daném čísle ale nikdy nikdo není, jen záznamník, který vám řekne, že tam máte zanechat své číslo a oni vám někdy zavolají zpět. Už jsem říkala, že to nemám ráda - máme tu jen pevnou linku, často nejsem doma, po telefonu rozumím mnohem hůř než osobně... ale jiná možnost nebyla. Zavolali rychle, takže jsem minulé úterý byla slavnostně poprvé u "pořádného" doktora. Návštěva mi vyrazila dech, neb trvala dvě a půl hodiny, a to jsem vůbec nečekala. Za tu dobu jsem hovořila se třemi různými sestrami, dvěma doktorkami, paní z finančního oddělení, paní u "front desk", lékárnicí a lékárníkem. Valné většině z nich jsem vždy musela říct, jak se jmenuju, (takže teď speluju bez rozmýšlení už i příjmení, jako bych se tak vážně jmenovala) a kdy jsem se narodila (takže už umím jejich verzi deset - osm - 1982) a kromě toho ještě nekonečně mnoho dalších informací,  které sice už v počítači museli mít jednou zadané - od té první sestry - ale vždycky si to z nějakého důvodu museli naťukat znovu. Někteří z nich si znovu ofocovali mé další karty pojištění. Kromě toho, že to dlouho trvalo, byli ale všichni (až na lékárníka) velice milí a vstřícní - což mi zatím připadá jako jediný pozitivní rozdíl oproti tomu, když se dostanete do nemocnice v ČR. Naopak negativní mi připadá, že tady jste ještě o něco více posílání od čerta k ďáblu (teda některým z nich "stačí" zavolat a přijít později), což má za důsledek, že na preventivní prohlídce strávíte 2,5 hodiny, zatímco u nás sice čekáte 10 až 40 minut, ale pak je to za 10 minut sfouknuté i s ultrazvukem. Tady se na ultrazvuk telefonuje zvlášť - mluvila jsem se dvěma slečnami, celkem to trvalo 15 minut, částečně proto, že jsem jim nerozuměla, částečně proto, že ony nerozuměly mně, částečně proto, že po mně chtěli informace, které jsem nevěděla, a částečně proto, že Marta se během telefonátu stihla např. neotevřitelně zavřít v pokoji a potřebovala zachránit. Nicméně vypadá to, že jsem to nakonec domluvila, tak uvidím, až tam přijdu. No, člověk si skoro říká, jestli mu ta procedura stojí zato - ale asi bych jinak byla trochu nervózní a kdyby se něco semlelo, měla bych černé svědomí.

Jinak kromě společensky vyčerpávající návštěvy nemocnice a vyčerpávajícího telefonátu s nemocnicí jsem minulý týden absolvovala ještě jednu společensky vyčerpávající akci - návštěvu kadeřnictví. Dostala jsem se do rukou nějakému mladíčkovi, který se mě zeptal, jak to chci. Tak jsem mu ukázala, jak to chci dlouhé a myslela jsem logicky, že tak dlouhé budu mít všechny vlasy, tedy že výsledkem bude krátké mikádo. Na to on mi řekl, že na tak krátko to ostříhat nejde, že by vzadu musel udělat zub (proč proboha?) a že mi to tedy udělá delší. A že když mám "barriers in communication", tak si mám příště donést obrázek. Aha. No nakonec jsme si navzdory mým "barriers" pěkně popovídali, jakou skvělou kadeřnickou školu má za sebou, a jak jsem se zakecala, nevšimla jsem si, že mi udělal jednu stranu viditelně kratší, a sice jsem si všimla, že výsledek nemá s mikádem nic společného, ale s těmi svými "barriers" bych s tím už stejně nic nenadělala. Takže pocitově byl začátek minulého týdne repeticí období krátce po příjezdu, kdy pocity méněcennosti vyústily do absolutní jistoty, že už nikdy nechci mluvit s žádným Američanem. 

Pro Martu byl minulý týden obdobím překračování dosavadních hranic. V parku už hravě zvládne to, co byl ještě na podzim problém, třeba vyšplhat po krátkém žebříku, a když má dobrý den, dokonce po mě vyžaduje, abych šla "pyč". A když se vzdálím nedostatečně, dostanu přidělenou lavičku, na kterou si mám sednout a ze které se tedy můžu dívat. (Samozřejmě to tak není vždycky, jsou plačtivé dny, kdy jsem potřeba v tak těsné blízkosti, jaká je jen možná.) Marta udělala i velký pokrok v mluvení a ve vykládání zážitků. Dokáže mi třeba po půl dni převyprávět událost, která se stala dopoledne - pravda, na porozumění tomuto vykládání je ještě stále potřeba být u události nejprve přítomen, protože vyprávění je jednak heslovité a jednak, když nevíte, o co jde (jako často Honza), není úplně snadné odhadnout, která slova Marta říká. Nicméně rychlost, s jakou dokáže snad ze dne na den zdvojnásobit svůj slovník, mi vyráží dech. Velmi zábavnou činností se během minulého týdne stalo umývání nádobí. Na tento skvělý nápad přišli s tátou a funguje to docela dobře, jen se u toho spotřebuje strašně moc vody... což nám tu z ekonomického hlediska nevadí, protože platíme pevnou sumu, i kdybychom myly nádobí od rána do večera. Marta stojí na židli, kterou si sama dotlačí, a umývá příbory nebo hrnky, dospělý se ze strany snaží dosáhnout na dřez a myje všechno zbývající nádobí. Každý má svoji houbičku a když to nejde, myjeme společně štětkou. S překračováním hranic vlastních dovedností ovšem Marta začala zkoušet překračovat i hranice dosavadních domácích pravidel, takže na všechny úkony, kde doposavad fungovaly drobné úskoky ("kterou knížku si na nočníku přečteme?") najednou nefungovalo vůbec nic - úskoky, hrubá síla, smlouvání ani rázné povely. Po pár dnech to dokonce začalo vypadat, že Marta začíná být na jakékoliv požadavky vyloženě alergická a Honza, který je v povelech většinou ráznější než já (i když požaduje totéž), se od Marty musel držet dost často v uctivé vzdálenosti (když se nedržel, použila své oblíbené "pyč" a odstrčila ho). Teď už to ale vypadá, že jsme zase "v okey", veškeré nevyslovené dohody o tom, které úskoky budou fungovat, už zase platí, tak doufám, že to nezakřiknu.  

A teď už konečně k Velikonocům. Po dvou letech jsme je zase "prokostelovali" a nejen proto to bylo letos - z mého pohledu - moc fajn. Ve čtvrtek večer jsme chtěli jít na mši, kde kněz myje věřícím nohy (jako Ježíš svým učedníkům), ovšem před "akcí" jsme museli odejít, protože Marta byla úplně grogy, resp. nacházela se těsně před tímto stavem, což se projevuje tak, že je vždycky přehnaně aktivní a "neřiditelná". V pátek jsme byli po čtvrteční zkušenosti v kostele už odpoledne, mše trvala hodinu a půl a kupodivu jsem ji docela pěkně zvládli, prošli jsme si i celé pašije v obrázkové Bibli. V sobotu mi Honza nabídl hlídání až do okamžiku, kdy douklidím, co potřebuju, což se nakonec ukázalo být v podstatě celým dnem. Dopoledne byli s Martou v Ymce, protože pršelo, odpoledne jsme všichni vyrazili do vzdálenějšího parku, ženy autem, táta na kole. Po společně strávené hodince jsem se vydala na kole domů (pro změnu uklízet), Honza s Martou ještě prozkoumali pobřeží jezera a objevili na něm vrbu, takže hurá, mrskačka bude. Večer jsem chtěla jít s Honzou na velikonoční vigilii (= "bdění", neboli cca tříhodinová mše v noci, v níž proběhlo vzkříšení) a Martu jsme měli v plánu nechat spící doma, hlídanou skrz "chůvičku" od Kassie (tj. dát k Martě monitor, který přenáší zvuk, a reproduktor dát do bytu ke Kassie). Chůvičky ale na potřebnou vzdálenost zřejmě nefungují, takže se nakonec Honza (velmi rád) obětoval a nechal mě jít samotnou. Bylo to opravdu dlouhé, od 9 cca do 12, čtyřem čtením z úvodních sedmi jsem nerozuměla (jsou to proroci) - takže ze začátku trochu nuda, ale jak začala nějaká "akce" (křest, biřmování, obnova křestních slibů), zase jsem se probrala a chytlo mě to. Ke konci, když mé nadšení trochu opadlo, jsem tedy už zase začínala mít tendence přemýšlet, jestli to tu není trochu víc divadlo než společná modlitba, ale kopla jsem to "do outu"... člověku se tu mnohem lépe "duchovně" žije, když se tím nezaobírá - protože to konec konců není jeho věc. No, každopádně výsledný pocit byl kladný.

V neděli ráno jsme skypovali s Honzovými prarodiči, pak se s Honzou solidně pohádali a na fáze odkráčeli do parku, pak se v parku usmířili, šli do kostela, kde už nebylo místo, tak jsme mši strávili v "předsíni", kde bylo ale výborně slyšet... a Marta to kupodivu docela pěkně vydržela, i když nic neviděla. "Po spa" jsme měli namyšlený výletek ven. Počasí nás ale pěkně vypeklo, protože po cca 20 minutách venku začalo hustě pršet, blýskat se a hřmět. Tak jsme utekli do "shelteru" (přístřešek), ve kterém jsme si původně chtěli dát po výletě večeři. My s Honzou jsme vybalili jídlo, Marta nechtěla. Nejdřív si hrála na lavičkách a pak, že chce jít do deště, takže jsme jí oblíkli pláštěnku a ona si hrála s klackama v kalužích, procházela se v okolním lesíku, chodila křovím a my jsme si povídali. Idyla. Lepší výlet jsme si nemohli přát.

V pondělí ráno proběhl velmi mírumilovný mrskut, jinak byl ale normální pracovní den, v němž měl navíc Honza meeting. Prý na něm vůbec neměl co prezentovat, ale doufal, že po minulém "úspěchu" se to přežije, a taky že jo. Bažant měl navíc nějakou vstřícnou náladu a zajímal se nejen o výsledky, ale i o průběh Honzovi práce (někdy se valně nezajímá ani o jedno, ani o druhé), takže nakonec z toho zřejmě byla docela pěkná debata.

Teď nás čeká vlna návštěv, na které se už asi 3 měsíce moc těšíme... a trošku taky samozřejmě bojíme, jak nám to spolu na našem omezeném prostoru půjde. Ale snad půjde.