14. - 20. 9. 2020 aneb Narozeniny - řidičák - grilování - cyklovýlet

 

Tentokrát píšu blog já, Jan. Petra se totiž připravuje na výuku, kterou si sjednala doma. Bude učit jednoho šikovného kluka matematiku a začíná už zítra. O tom Vám nejspíš napíše více příště. Já se také zdržím komentářů týkajících se dětské školy. Doma je s nimi Petra, já chodím pracovat na universitu a necítím se tak kvalifikován psát o komplikovaném domácím vzdělávaní.

Největší akcí tohoto týdne byl opakovaný pokus o získání řidičského průkazu. Jak jste se dočetli v prvním blogu, odjížděli a balili jsme se trochu narychlo. Málo času zbylo i na zařízení všech potřebných dokumentů a odnesl to Petřin řidičák. Když si šla pár dnů před odletem vyřídit mezinárodní řidičský průkaz, tak u přepážky zjistila, že její řidičák je propadlý (já jsem měl samozřejmě platný, vše šlo bez problému a můžu tu legálně řídit). Požádala sice rovnou o nový, ale jeho vystavení trvá několik dní a už to nešlo stihnout. Někde v Brně teď tedy na Petru čeká nový řidičák, ale vyzvednout jde pouze s ověřenou plnou mocí. Asi by nebyl takový problém plnou moc poslat a nechat si pak poslat poštou ten řidičák, ale bylo by to k ničemu. Ještě je totiž potřeba získat ten mezinárodní řidičák, o který jde požádat pouze s platným řidičákem a to POUZE osobně, výjimky neexistují. Závěr návštěvy na úřadě tedy byl, že bude nutné udělat si řidičák americký. A to jsme se právě rozhodli provést tento týden. 

Petra se několik večerů pilně učila smysluplné i zcela stupidní otázky a odpovědi, typu: Od jakého roku výroby musí mít auto vepředu dva bezpečnostní pásy? Tak schválně: 1965, 1968 nebo 1975? Jestli to nevíte tak, co děláte za volantem? A pak jsou samozřejmě ještě jízdy, ale těch jsme se moc nebáli, neboť Petra umí řídit skvěle a navíc máme auto s automatickou převodovku, která vše dost zjednodušuje. A tak jsme v úterý po skončení školy nechali děti samy doma (to je zde mimochodem nelegální) a vyrazili na zdejší úřad, který je vzdálen asi 30 minut jízdy. Zkoušel jsem volat dopředu a domluvit si schůzku na čas, ale nic takového nejde. Takže jsme přijeli dvě hodiny před zavírací dobou, abychom zjistili, že od vchodu se táhne fronta desítek až stovek lidí a je zcela bez šance se dostat dovnitř. U vchodu jsme mluvili se zřízencem, který nám poradil, že mají otevřeno i v sobotu, kdy není škola a máme přijet brzy ráno, okolo 6:00 (otevírají 7:30), abychom nestáli ve frontě. Vše se pak krásně stihne. Probrali jsme s ním i to, jaký typ řidičáku potřebujeme na základě našich víz a odjeli jsme domů. 

V sobotu v 6:06 jsme byli na místě (a děti opět nelegálně samy doma). Fronta byla prakticky stejná jako v úterý, jen byla ještě tma. Počet lidí před námi nás trochu rozladil, ale tentokrát jsme se rozhodli vytrvat. Na prvních místech fronty seděli na rybářských židličkách lidé zabalení snad ve 20 svetrech, možná tu čekali celou noc. Po hodině čekání, 20 min. před otevřením, začaly frontou procházet dvě slečny/paní a kontrolovaly doklady a rozdávaly pořadová čísla. Nám paní řekla, že jsme tu špatně, že v sobotu náš typ řidičáku nelze získat, že máme přijít ve všední den. Pokoušeli jsem se argumentovat, že jsem tu právě proto, že nám její kolega řekl, že máme přijít v sobotu. Vyjádřila sice účast s naším naštváním, ale stejně nás poslala pryč. Byli jsme celkem rozzlobení, skoro bych řekl, že až sprostí. Nezbylo nám ale stejně nic jiného než jet domů. Další pokračování naší řidičákové mise jsme si naplánovali na úterý, protože v pondělí mají zavřeno. Já už teď sice vím, jak to v úterý dopadlo, ale napsat to nemůžu, protože to patří až do příštího týdne. Pokračování tohoto nádherného příběhu si tedy budete moci přečíst v dalším zápisu. 

Ve středu měl Václav narozeniny, už je mu 10 let. Dostal čtečku a plastovou baseballovou pálku s míčky. Takže teď v parcích hráváme baseball. Náš původní plán, že budeme dětem nadělovat k desátým narozeninám cestu s jedním rodičem do nějakého velkoměsta nebo na místo dle vlastního výběru (Marta byla s Petrou v Londýně) teď bohužel nejde uskutečnit. (Gratulantům děkujeme za přání, která jste poslali. Václav byl moc spokojený.) Ještě jsme v rámci narozenin vyrazili další úterý na mražený jogurt v kelímku. To mělo také úspěch díky velkému množství posypů, které si mohly děti volit v libovolné kombinaci a množství.

V pátek jsem měl v práci první společné setkání všech studentů prof. Cusatise (budu mu odteď říkat Gianluca, protože si tykáme), vše samozřejmě virtuálně. Budu se těch setkání, které se opakují každých 14 dní, účastnit také, abych se něco přiučil a zapadl do kolektivu. Dostal jsem na začátek půlhodinový prostor pro představení sebe a své práce. Naštěstí jsem večer předtím dokončil jakousi dílčí část, a tak jsem měl co ukazovat. K tomu jsem přidal informace o Česku, překvapivě jediný Čech, kterého znali, byla Ivana Trump(ová), dřívější manželka současného amerického prezidenta. Nikdo se nechytal ani na Kunderu, Havla, Škvoreckého, Jágra, Satoranského, a další.

Sobotu jsme zahájili popisovanou neúspěšnou akcí řidičák, ale na 13:00 jsme byli pozváni k Gianlucovi na oběd. Bylo to grilování na zahradě, zelenina, několik druhů masa, hot dogy a hamburgery. Vše bylo moc dobré a také konverzace byla příjemná a celkem neformální. On i jeho žena Klára jsou Italové, ale žijí tu od roku 2004. Klára bývala v Itálii učitelka angličtiny a zde se živí natáčením a zpracováním videí, třeba svatebních či videí o historii některé rodiny. Prostě čímkoliv, co jí kdo zadá a zaplatí. Poznamenala ale, že teď je její byznys u ledu, že kvůli koronaviru se jí prakticky nikdo neozývá. Mají dvě pubertální děti, které přišly z povinnosti pozdravit a také se najíst, ale rychle se klidily někam pryč. Na konci jsme si dokonce zahráli společenskou hru Set a předběžně se domluvili na společném kempování.  

V neděli šly děti s Petrou do kostela, mše se opět konala venku. Já jsem vyrazil s Gianlucou a jeho mladým a výkonným kamarádem na kolo. Tentokrát jsem ujeli jen okolo 42 mil, ale příšerným tempem. Ten kamarád, jmenuje se Vito, je také Ital a jezdí  hrozně rychle. Jeli jsem na jih, podél jezera až do Chicaga a zpět, potom ještě na východ do takových lesních rezervací. Ze začátku byl nádherný výhled na mrakodrapy a jezero a navíc jsem byl ještě čerstvý. V lesích jsem jim už musel říct, že potřebuji pauzu. Vito se mi omlouval, že do toho ze začátku tak šlapal, že nevěděl (asi tím myslel, že nevěděl, že jsem taková nula). Nakonec jsem přežil a pojedu s nimi zase, ale trochu to hraničí s masochismem.

V neděli odpoledne jsme objevovali přírodu v nádherné rekreační oblasti s názvem Ryerson: řeka, divoké lesy a hlavně skoro žádní lidé. Děti byly nadšené, určitě sem zase brzy pojedeme. Večer jsme pak strávili u Thawivann na verandě. Dostali jsme večeři a dlouho si příjemně povídali. Naše a její děti si většinu večera opékaly vzadu na zahradě na ohni marshmallows (takové ty sladké pěnové válečky).

8. - 13. 9. 2020 aneb ESL učitelé - knihovna - noví známí - Starved Rocks

 

Začnu opět školou, a to jedním aspektem, který jsem zatím ještě moc nepopisovala. Jsou to tzv. ESL učitelé neboli učitelé speciálně vyhrazení pro děti, které maji "English as a Second Language". Tohle úsloví může znamenat ledasco: může znamenat, že jste právě přijeli a neumíte anglicky vůbec nic (jako třeba Karlík) nebo to, že tu žijete celý život, chodili jste tu do školky atd., ale u Vás doma se mluví jiným jazykem (většinou španělsky). U kluků ve škole je ESL učitelkou paní Karen Barbour. Je to hřmotná paní, která na první pohled nevypadá nijak extra sympaticky, ale již po její sedmidenní práci s Vašíkem si nás zcela získala. Měla jsem s ní "zoom" hned první den školy (kdy - jak si možná vzpomínáte - nejely skoro žádné zoomové odkazy, a pokud jely, děti ničemu nerozuměly a my jsme s Honzou mezi nimi lítali jak hadr na holi, takže jsem byla úplně vyčerpaná a trochu zoufalá). Tehdy mě uklidnila, že to zvládnem, a ujistila mě, že má sice na starosti 15 dětí, ale Vašík je její největší prioritou, protože je ze všech dětí nejstarší a společně s Karlíkem jsou jediní nově příchozí do USA. Navrhla, že s ním bude pracovat individuálně půl hodiny dopoledne a půl hodiny odpoledne. Taky mě ujistila, že nemusíme dělat úplně všechny úkoly, které učitelé zadají. (To je pro mě při mé mírně perfekcionistické povaze trochu obtížné - mám pocit, že bychom alespoň měli dát najevo snahu. Zároveň je ale někdy nereálné, aby Václav udělal všechno, takže se učím, aby mě to nechávalo klidnou... zatím nepříliš úspěšně). Bohužel hned během prvního školního víkendu dostala její maminka mrtvici, a tak měla paní Barbour úplně jiné starosti a vzala si týden dovolenou. Od 8. září ale s Vašíkem podle svého slibu pracuje a je to skvělé. Tato skvělost má tři aspekty: ten nejdůležitejší je, že Vašík má sám ze sebe radost, že je schopen s ní komunikovat - paní Barbour se totiž umí pěkně naladit na Vašíkovu úroveň. Ze začátku se ho ptala na velmi jednoduché věci a postupně přitvrzuje. A když dopoledne zjistí, že Vašíka něco zajímá (třeba sněžní leopardi), nejen že mu hned promítne obrázky ze ZOO, kde se narodila mláďátka této šelmy, ale ještě najde do odpoledne elektronickou knihu o kočkovitých šelmách, kterou s ním pak čte. Druhý důvod, proč je práce s ní skvělá, je, že vím, že Václav je v téhle době aktivní - že opravdu něco dělá a nekouká jen otupěle do obrazovky (jako se to jemu i Martě stává v některých jiných hodinách, kdy prostě nevědí, která bije). A s tím souvisí i třetí důvod - během téhle doby vím, že se o něj nemusím absolutně starat, a můžu se úplně v klidu věnovat Karlíkovým úkolům nebo Martě - když něco potřebuje. Paní Barbour totiž všechno vyřeší za mě: když jí Vašík nerozumí, použije google translator, který to Vašíkovi řekne česky. Google translator mimochodem využíváme i my - a to alespoň při dělání úkolů čím dál více. Strategie je nezdržovat se nekonečným čtením zadání (je-li dlouhé) a přeložit si ho, ale pak zkusit vypracovat samostatně anglicky odpověď - bez google translatoru... to mi taky poradila paní Barbour. Co se týče Karlíka, s tím měla zatím jen jedno setkání, aby ho trochu omrkla a pravidelně s ním začně pracovat příští týden - bude to 5 minut individuální práce dopoledne a 15 minut v malé skupince odpoledne. 5 minut zní trochu srandovně, ale alespoň třeba bude Karel něco dělat - s vědomím toho, že to bude opravdu kraťoučké (což je zatím při každé zoom hodině jeho největší starost). U Marty ve škole si během prvních 10 dní školy taky zvládli všimnout, že je vhodným adeptem pro ESL učitele a přeřadili ji z "normální" literatury do "English Learners Class". Chodí tam jen 6 dětí (nebo už spíš studentů) a jsou na ně dvě učitelky, takže podmínky se zdají být skvělé, ale bohužel to zatím moc dobře nefunguje. Obě učitelky jsou původem z Mexika, obě mají přízvuk, jedna dokonce velmi silný, takže jí Marta vůbec nerozumí. Hlavní vyučující hodně mluví a na to, aby mluvili studenti, dojde jen zřídka - a to ještě mluví většinou ti, kteří anglicky umějí z našeho pohledu bezvadně (což jsou všichni kromě Marty a možná ještě jedné holky, které nefunguje mikrofon ani kamera, takže o ní vlastně nic nevíme). Když jsem se ptala, jestli by nebyla nějaká možnost individuální výuky jako mají kluci, bylo mi řečeno, že ne (je tedy pravda, že paní Barbour říkala, že je to výjimečná situace, protože k Václavovi prostě neexistuje žádná adekvátní skupina). Nemůžu ale říct, že by se paní učitelka nesnažila být vstřícná - např. nám poslala spoustu odkazů na webové stránky, kde se jde učit anglicky, ale proboha kdy, když škola je až do 15:30 a pak už všichni padají vysílením? V posledním mailu se mě paní Barbour ptala, jak to zvládám já - tak jsem jí napsala, že co se týče kluků, myslím, že už se to nějak usadilo a že dobrý, ale že mi dělá starosti Marta... a ona napsala Martině ESL učitelce, že by Marta potřebovala větší podporu. Trochu trnu, jak se to vyvrbí - jednak se bojím, aby se paní učitelka necítila dotčená, jednak se trochu bojím, s čím přijde... a jestli to Marta případně zkousne, protože zatím je to její skoro nejméně oblíbená vyučující a žádný čas navíc s ní asi trávit netouží. Jinak ale Marta tenhle týden vypadá mnohem vyrovnaněji a veseleji, za což jsem vděčná.

Ve středu odpoledne jsme vyrazili do Evanstonské knihovny, kde jsem Vašíkovi už předtím zřídila účet. Mají totiž ve škole každý den čtení a paní učitelka nám doporučila elektronické knihy právě z evanstonské knihovny. Chtěla jsem ale, aby děti chvíli hleděly i do něčeho jiného než do obrazovky, a tak jsme půjčily několik knih různých čtenářských úrovní (v Karlíkově knize je na každé stránce napsáno jen "slither, snake"). Dobré je, že to, že je kniha jednoduchá na čtení, nemusí vždy znamenat jednoduchý (nebo z Vašíkova hlediska nudný) příběh. Teď například čte zpracování skutečné historie Buffalo Billa, který jezdil s pony expresem a bránil zásilky před bandity. Kromě toho jsem půjčila obrázkovou knížku, která má na přední straně reproduktor a člověk ji může poslouchat a u toho prohlížet. Je to opět zpracování skutečného příběhu, tentokrát o vzniku knih "Medvídek Pú" (ačkoliv to až téměř do konce není zřejmé) a je to hrozně zajímavé.

Během některého z předchozích víkendů jsme podnikli dobrodružnou výpravu po bytech v našem domě - abychom se představili a případně navázali přátelství. Některá setkání byla trochu trapná, ale některá zas docela milá - např. setkání s dvěma ženami - matkou a dcerou - z Kuby, které bydlí nad námi. Dcera má 11 letého syna, což by mohl by mohl být potenciálně super kamarád, ale do parku by prý s námi nešel, na to je moc líný (říkala jeho maminka - možná to ještě někdy zkusíme probrat přímo s ním). Druhé příjemné setkání bylo s rodinou, která bydlí pod námi a je z Chile. Mají dvouletého syna, ale vypadalo to, že jeho maminka skoro nemluví anglicky, takže jsem to na nějaké společné akce moc nadějně neviděla. Byla jsem tedy dost překvapená, když mi za pár dní přišla smska, jestli nechceme jít do parku. V pátek jsme tedy vyrazili. Maminka se jmenuje Patricia a nakonec jsme se docela pěkně domluvily, jen se hodně stydí, protože je na tom s angličtinou jen o něco líp než já před 11 lety. Věkové rozpětí dětí je bohužel příliš velké na to, aby mezi nimi došlo k nějaké větší interakci, ale na občasný park a možná na nějakou společnou večeři se určitě domluvíme. 

 

V sobotu bohužel pršelo, ale v neděli jsem se konečně dočkala nějaké "pořádné" přírody. Vyrazili jsme do State Parku Starved Rocks (2 - 2,5 hodiny autem... nikde blíž "pořádná" příroda není). Známe ho už z minula - tentokrát jsme ale zvládli projít delší trasy a během brouzdání v řece Illinois najít zatopený stůl a lavičku - a taky říční škebli (Karlík: "mami, už jsem se bál, že se začnu nudit, když v tom....škeble!") Jediná škoda byla, že tam bylo moc lidí. Budeme si to muset zopakovat v zimě.

31. 8. - 7. 9. 2020 aneb Poděkování - auto - páteční večeře - víkend v Michiganu - Martina krize

 

 

Nejprve bych chtěla moc poděkovat všem, kteří na nás myslí nebo kteří nám píšou maily. Je to pro nás fakt velká vzpruha a ačkoliv jsem ještě nestihla všem odpovědět, věřte, že jsme za to opravdu vděční.

Pátý týden našeho pobytu za mořem jsme začali sháněním auta. Původně jsme si mysleli, že se na to vykašleme a budeme využívat "sdílená auta". Ta fungují tak, že se zaregistrujete do společnosti (zde Zipcars, v Brně např. AJO), platíte nějaký malý měsíční poplatek a za ten máte přístup k jakémukoliv autu této společnosti, které stojí na ulici. Zjistili jsme ale, že půjčit si toto auto na dvouhodinový nákup stojí asi 20 dolarů, půjčit si ho na celý den je trochu dražší než půjčit si ho z půjčovny (cca 90 - 100 dolarů) - a navíc je k registraci do systému potřeba zařídit si americký řidičák. Začali jsme tedy počítat: množství celodenních výjezdů jsme odhadli na 30 za rok (jestli chcete, můžete nám to počítat), sdílené auto či auto z půjčovny by nás tedy stálo cca 3000 dolarů. Po naší minulé zkušenosti s koupí ojetého amerického auta nám připadalo, že pokud nám auto opět nezničí medvěd, bude finančně výhodnější koupit ojeté. Znamenalo by to ale riziko (člověk kupuje tak trochu zajíce v pytli) a spoustu úvodního zařizování, takže se do toho Honzovi ze začátku moc nechtělo. Nakonec se ale rozhodl, že to podstoupí, a celé pondělní dopoledne (a část předchozího víkendu) hledal na internetu vhodné auto. Majitelé aut, která se mu líbila, nebrali telefon, případně ho brali, ale byli to překupníci, kteří o svých levných autech skoro nic nevěděli (např. jestli mělo auto někdy nějakou bouračku), a tak se Honza se vrátil "z práce" na oběd s nulovým výsledkem a tichou zuřivostí. Odpoledne jsme se pak vrhli na vybírání společně a nakonec jsme vybrali Hondu Accord z roku 2006. Celé Honzovo úterý padlo na prohlídku auta (cenu usmlouval na $3900), registraci, placení daně a shánění povolení k parkování (dalších asi $600), ale již v 17:45 jsme mohli vyrazit novým autem do nového (vzdáleného) parku. 

 

Boj se školou jsem popisovala minule, takže tentokrát jej přeskočím - i když nám samozřejmě sebral nejvíc času i sil. Zvlášť Marta byla ze školy frustrovaná a unavená, a tak ji nepotěšilo, že jsme v pátek večer (místo abychom měli volno) přijali pozvání k Thawivann na večeři a "ejmenování" (zpěv a čtení křesťanských písní a textů). Musím říct, že alespoň nám dospělým to po vyčerpávajícím týdnu (auto, ale hlavně škola), udělalo dobře. Děti se účastnily jen večeře a pak hrály jakousi deskovku. Po návratu domů nás čekalo balení na 3 dny (první pondělí v září je tu svátek práce, takže je volno). Chystali jsme se totiž navštívit své kamarády Vasilinu a Grigoryho Filonovi ve městě Ann Arbor v Michiganu - což je stát, kam byste dorazili, kdybyste přeplavali Michiganské jezero. My jsme jej trapně objeli autem.

 

Vasilina je Honzova krásná a chytrá kamarádka matematička z dávného kurzu ve Výmaru. Tehdy ještě žila v Rusku, teď už dlouho žije se svým mužem v USA. Před 11 lety jsme za nimi byli v New Yorku, od té doby se přestěhovali do Ann Arboru. Grigory tu pracuje ve firmě, která vymýšlí a prodává vybavení a "know how" pro různé pokusy s DNA a rNA (pokud jsem to správně pochopila), Vasilina pracuje pro ústav biomedicíny na místní univerzitě, teď se ale hlavně stará o svého čtyřměsíčního syna Viktora. Kromě něj mají Filonovi ještě osmiletou Margaritu a momentálně s nimi bydlí Vasilinina maminka, která přijela z Ruska na výpomoc. Neplánovali jsme žádný speciální program, takže bylo spoustu času na povídání - o tom, že během jarní distanční výuky tu děti nedostávaly žádnou zpětnou vazbu ke své práci (pošleš úkol učiteli a už se nikdy nezdovíš, jestli byl dobře nebo špatně a proč). O tom, že pro Rusy (a možná jakékoliv "přistěhovalce") tu není jednoduché získat stálé místo na univerzitě - ani když jsou chytří a pracovití. A hlavně o různých politicko - filozofických otázkách, hlavně o otázkách genderu a s nimi související možností vyjádřit svobodně svůj názor. V Americe je teď totiž mohutně prosazován názor, že každý si může svobodně zvolit své pohlaví. A aby o této možnosti věděl opravdu každý, učí se o tom děti už odmalička. I na školách, kam chodí naše děti, mají učitelé za svým jménem v mailu např. "he/him/his". Prvně jsem si myslela, že je to pomoc, aby člověk věděl, jestli jde o ženu či muže, protože to se ze jména ne vždy pozná. Poté, co Marta měla v rámci seznamování se s učiteli i studenty říct, jestli chce, aby se jí říkalo "she/her/hers" nebo "he/him/his" jsem ale pochopila, že jde opravdu o volbu. Kromě toho nám Grigory vyprávěl, že do škol jsou zváni lidé, kteří podstoupili změnu pohlaví, a vyprávějí o této své zkušenosti dětem. V knihovnách údajně zase existují "travesty" programy pro děti, kdy muži převlečení za (sexy) ženy dětem čtou knihy s "travesty" tématikou. A v televizi byl prý dokonce program o muži, který se cítí být psem, a proto se tak obléká a chová... na jednu stranu chápu, jak bolestná může být pro někoho skutečnost narodit se jako muž a cítit se ženou: moje sestra Jitka má jednoho takového kamaráda, který je teď už vlastně kamarádkou, a tato změna je pro něj/ni vysvobozením. Na druhou stranu mám pocit, že to je tak ojedinělý jev, že zatěžovat kvůli tomu všechny děti volbou, zda se cítí jako žena nebo muž, mi připadá v tomto světě plném možností a tudíž nutností volit, zbytečné. Grigory je ještě mnohem radikálnější a hlavně ho štve, že je vlastně společensky nemožné (až nebezpečné z hlediska případné ztráty zaměstnání atd.) vyjádřit jakýkoliv jiný názor. Kromě genderu jsme řešili i různé jiné politicko-filozofické otázky: uvědomila jsem si na tom, jak moc je názor každého člověka ovlivněn společností, do které se narodil i té, ve které žije. Kromě povídání jsme chodili s dětmi do parku hrát basket a ufobal, byli jsme se podívat na univerzitě, koupili si zmrzlinu ve zdejším vyhlášeném zmrzlinářství, večer zpívali u ohně a získali recept na úžasný Grigoryho chleba (až nakoupím kvasnice a správnou mouku, vyzkouším!). Margarita se dala bez ostychu do hry s našimi dětmi - zvlášť s Martou, která na sebe ze začátku vzala zodpovědně roli překladatelky, ale na konci už jí trochu docházel dech ("mami, tři dny v kuse jsem musela mluvit anglicky, bez odpočinku!"). Kdybychom měli takovéhle sousedy, bylo by to skvělé - stačilo by se sejít párkrát za týden a děti by měly úžasnou učitelku angličtiny a Margarita zas parťáky do svých her. 

Když jsme se v pondělí odpoledne (po čtyřech a půl hodinách v autě) vrátili domů, na Martu padla krize. Připadalo jí, že to má o hodně těžší než kluci - ve škole i na návštěvách (kde je zodpovědnost za komunikaci s anglicky mluvícími dětmi vždy na ní) a že to nezvládá. A zároveň to, že to nezvládá a hroutí se, prý ještě prohlubuje její krizi, protože kluci vypadají v pohodě. Vyrazily jsme spolu na dlouhatánskou soukromou vycházku (kluci se doma dívali na Pána prstenů) a ačkoliv se nám nepodařilo vymyslet žádné skvělé řešení, pomohlo to. Hned ráno pak napsala kamarádce Barče, která bleskurychle odpověděla - a svět byl zase o něco veselejší... a přesně tak to máme i my. Člověk se nestačí divit, jaké maličkosti ho dokážou povzbudit nebo naopak vykolejit - ať je jakkoliv starý.

 

 

24. - 30.8. 2020 aneb Test z angličtiny - oční - škola I, II a III - sobotní kolo a ZOO - neděle

 

Ve čtvrtek 27. 8. zde měla začít škola. Na začátku týdne nám ale k tomu, aby do ní naše děti vzali, chyběly stále dvě věci - test z angličtiny a prohlídka u očního lékaře. Test z angličtiny začínal v pondělí v 9 hodin na zdejším "školském úřadě", který je od nás vzdálený asi tři čtvrtě hodiny chůze. I když vůbec neumíte anglicky a v testu úplně pohoříte, neznamená to, že Vás do školy nepřijmou. Test by měl sloužit jen jako vstupní informace učitelům, co můžou čekat. Paní v telefonu avizovala, že Martin test může trvat cca 1,5 hodiny. Byli jsme zvědaví, co tam s ní budou tak dlouho dělat (i kdyby měla vytvořit věty se všemi slovíčky, které zná, zabralo by to jen zlomek tohoto času) a v duchu jsme ji dost litovali. Realita ale předčila naše očekávání. Marta i Václav absolvovali test ze slovíček, poslechu, čtení a mluvení, Martě to vše trvalo 2,5 hodiny, Václavovi asi o půl hodiny méně. Tématem čtení byly různé druhy fotoaparátů, tématem poslechu oční bulva (naštěstí tam byl obrázek). Karlík, který kromě "yes" neuměl vůbec nic, byl také otestován. Paní mu anglicky četla příběh a pak z něj vybírala slova, která měl ukazovat na obrázku. Navzdory anglickým instrukcím časem pochopil, co má dělat, a tak ukazoval náhodně. Paní mu jako správná Američanka vždycky řekla "good job", takže měl jako jediný pocit, že to perfektně zvládl... Musím přiznat, že si děti získaly můj hluboký obdiv za to, že se nezhroutily a všechno nějak dokončily. Připomnělo mi to můj obvyklý hororový srpnový sen, kdy jdu učit, nevím kam, nevím koho a nevím co - resp. vím, že třeba zeměpis - a než stihnu vyblekotat první větu, hrůzou se probudím. (Vždycky jsem nesnášela improvizace!) Děti se nemohly probudit, ale mohly se zhroutit - a neudělaly to. 

 

Cesta zpátky byla úmorná, protože bylo strašné vedro, Karlík měl hlad a Václav si strhl obrovské puchýře na obou rukách - v rámci závodu s Martou, kdo vydrží déle ručkovat na prolízkách. Doma jsme do sebe museli rychle hodit oběd, a pak jsme odklusali k očnímu lékaři (půl hodinka chůze). Ukázalo se, že všechny děti mají oči v pořádku - což Martu dost zklamalo, protože už rok touží po brýlích. My jsme ale byli rádi, protože takhle stála prohlídka každého dítěte pouhých 99 dolarů. Já jsem pak s dětmi zamířila na pláž (kde se Václav nemohl moc koupat, protože ho bolely stržené puchýře), Honza šel během odpoledne vyzvednout ještě do jednotlivých škol pomůcky. K těm patří mj. iPady či Chromebooky, protože přinejmenším na začátku školního roku bude výuka probíhat distančně. Večer jsme spočítali, že Honza za tento den nachodil cca 12 mil. (Bohužel v pondělí nebylo vybavení pro kluky ještě nachystáno, a tak Honza musel ve středu podniknout celou cestu znovu. 

Vyzvednutím vybavení jsme ukončili fázi dostávání dětí do školy a mysleli jsme si, že teď už to bude jednodušší. Např. to, že každé dítě dostane od školy elektroniku, která mu umožní účastnit se vyučování, nám přišlo skvělé (na jaře jsme doma trochu trpěli nedostatkem notebooků). Celé úterý a středu jsme ale byli bombardováni emaily - nejprve těmi, které nám oznamovaly, že v nejbližší době dostaneme email s rozvrhem, potom emaily s rozvrhem a potom emaily, ve kterých se rozvrh upřesňoval a ve kterých chodily odkazy na "zoom" (což je platforma pro virtuální konference, vyučování, setkávání) - přičemž kvůli každé hodině přišel samostatný mail. Kromě toho jsme se měli přihlašovat do různých platforem, stahovat dětem na jejich zařízení různé aplikace apod. V úterý a středu jsme tím strávili všechen volný čas. Honzovi zbývaly na práci tak 2 hodiny denně. 

 

Ve čtvrtek nastal první školní den. V Americe se chodí do školy už od 5 let - a to do tzv. Kindergarten, po níž následuje první třída. Na rozdíl od našich předškoláků jsou tu ale na "kindergarteňáky" docela velké nároky - např. je asi docela běžné, že už při vstupu do školy umějí počítat do sta a znají celou abecedu. Alespoň se mě na to ptal pan doktor při prohlídce. Karlík nic z toho nezná a ani ho to nezajímá (i když teď to vypadá, že se to začíná měnit). Zato zná díky svým starším sourozencům perfektně Ninjago, Vinnetoua, Harryho Pottera a Pána Prstenů a dokáže si na to vše hrát sám celé hodiny. Teď tedy tento neohrožený bojovník nastupuje do tzv. elementary school. Ta zahrnuje všechny třídy od "kindergarten" (K) až po 5. třídu, takže Karel je na stejné škole jako Václav (který jde do 4. třídy). Po elementary school následuje middle school, které zahrnují 6., 7. a 8. třídu (Marta chodí do 7.) a pak se jde na high school, která trvá 4 roky. Na univerzitu se chodí v osmnácti, o rok dřív než u nás. Na elementary school trvá vyučování od 9 do 15:15 s třičtvrtěhodinovou či hodinovou přestávkou na oběd, na middle school trvá vyučování od 8:30 do 15:35. Toto časové rozmezí mělo být platné i pro distanční vyučování, a to hned od prvního dne. Naštěstí se Honza rozhodl, že první školní den nepůjde do práce a bude nám k ruce. A ještě že tak, protože téměř žádný zoomový odkaz nefungoval, takže to byla taková všeobecná zkouška nervů. Honza běhal od Václava k Martě, já od Karlíka k Václavovi. Celá akce trvala opravdu od 9 do cca 15:15, s hodinovou přestávkou na oběd. Zajímavá byla zpětná vazba od učitelů - já bych na jejich místě měla pocit, že jsem to totálně zvorala a omlouvala bych se až za hrob, oni nás ujistili, jak je skvělé, že jsme to nakonec společnými silami zvládli a že jsme se toho za ten den jistě mnoho naučili o emocích a že nám děkují a že to nemáme vzdávat. Bylo to pro mě poučné.

Druhý den už odkazy docela fungovaly, Honza už běhal kolem dětí jen půl dne a Martu i Vašíka už jsme někdy nechávali u obrazovky samotné i když bychom u nich v tu dobu mohli být. (Od tohoto pondělí už Honza chodí do práce a my nějak bojujeme se školou sami.) Nemám nejmenší tušení, kolik toho děti rozumí - odhaduju, že jednotky nebo desetiny nebo setiny procent. První dva dny se strašně moc mluvilo a skoro nic nedělalo, což bylo dost frustrující. U Vašíka se ale už začíná trochu konkrétně pracovat - je to asi tím, že mají skoro ze všeho stejnou paní učitelku, a tak se stačilo představit jen jednou, stanovit si pravidla chování na zoomu jen jednou atd. Marta má z každého předmětu někoho jiného a ačkoliv dnes, kdy to píšu, je už 7. den školy, téměř v žádném předmětu se ještě nedostaly dál než ke sdílení pocitů ohledně distanční výuky, hrám na vzájemné poznávání atd. Samo o sobě to není špatné, ale když máte už ve 3. předmětu napsat 3 věci, které Vás charakterizují a pak hádáte, který spolužák je který, ztrácí to poněkud na atraktivitě... obzvláště, když mají spolužáci vypnuté kamery, takže místo nich vidíte na obrazovce jen kreslené obrázky a navíc když se všichni navzájem znají (tedy kromě Marty). Myslím, že našim dětem pomůže, až bude trochu víc konkrétní práce, kterou můžou - na své úrovni - udělat a nebudou totálně out. Např. minulý pátek měla Vašíkova třída napsat "cokoliv o čemkoliv" a pak si to vzájemně četli. Vašík sice nepochopil, co má dělat, ale doběhl si pro mě a pak splácal zcela samostatně 5 vět o tom, jaké má rád sporty a myslím, že ze sebe měl fakt radost, že to zvládl.  Taky by pomohlo, kdyby se čas na zoomu zkrátil na polovinu - sedět 6 hodin u počítače a poslouchat nesrozumitelný jazyk je úplně na zbláznění. Karel naštěstí má den rozdělený na 4 kratší zoomy (asi 20 - 30 minutové) a pak má zadané úkoly, které může plnit na svém iPadu. Např. včera měli doma hledat nápisy s číslicemi, fotit je (iPadem) a poslat panu učiteli. Zdá se mi to fajn, ale díky tomu, že od 9 do 15 běhám mezi Václavem a Martou - a vařím oběd, který má Marta v jiný čas než kluci - to většinou dopadne tak, že Karel stráví skoro všechen volný čas koukáním na různá videa, která se naučil si na iPadu najít.  K jeho úkolům se občas dostaneme až po skončení vyučování. V tu dobu je už byt pokryt špinavým nádobím, které se přes den nashromáždilo a které nikdo nestihl umýt, natožpak utřít a uklidit. No, nevím. Občas si říkám, do čeho jsme ty děti navezli a modlím se za prezenční vyučování - nejen kvůli angličtině (zatím mám silné pochybnosti o možnosti naučit se anglicky ze zoomu, na němž je  20 lidí), ale hlavně kvůli kamarádům. Ti se přes zoom hledají fakt těžko. Ale jsme teprve na začátku - třeba se nějaká cesta najde. Co se týče angličtiny, s tou by mohla pomoct tzv. "ESL teacher", neboli učitelka, která na každé škole funguje pro děti, které mají "English as a Second Language" (= angličtinu jako druhý jazyk). Kvůli různým peripetiím to zatím nefunguje, ale o tom až příště.. .

Protože toho Honza za poslední dva týdny moc nenapracoval, chtěl si udělat pracovní sobotu. Nakonec ale strávil dopoledne nákupem (skvělý obchod s téměř českým chlebem je cca 45 minut chůze) a odpoledne cyklovýletem s Gianlucou Cusatisem, se kterým tu spolupracuje, a jeho studenty.  Profesor Cusatis pozval všechny na do speciálního zmrzlinářství, kde si nabíráte sami nejen různé druhy zmrzliny, ale i různé druhy "posypátek".  Já jsem byla s dětmi v sobotu v Lincoln park ZOO. Byly sice otevřené jen venkovní výběhy, všude se muselo samozřejmě v rouškách a bylo doporučeno udržovat vzdálenost 6 stop od ostatních návštěvníků, ale i tak to bylo fajn. Uprostřed prohlídky nás najednou oslovil cizí pán, jestli naši kluci nechodí na Dewey school. Ukázalo se, že je to tatínek od Vašíkovy spolužačky Lakshmi, která Vašíka poznala. Taky se ukázalo, že bydlí asi minutu od nás. Bohužel jsem zatím neměla odvahu zeptat se, zda by s námi nechtěli něco podniknout - je to tu teď s tím setkáváním fakt těžké. Na pláži nebo v parcích jsou sice vidět skupinky lidí v družném hovoru, ale ti se zjevně znají už déle. Nevím, jestli by se Lakshmini rodiče necítili takovým návrhem ohroženi. Ale dříve či později to asi s někým zkusím...Největší atrakcí byly japonští makaci, kteří měli dvě mláďátka. Ta skákala svým maminkám, tatínkům a sourozencům po hlavách, po zádech atd. Naše děti obdivovaly, jakou mají opičí maminky trpělivost a trošku mi naznačovaly, že bych si z nich měla vzít příklad. Návštevu ZOO jsme zakončili nákupem plyšáků v giftshopu - děti dostaly v Brně před odjezdem od babičky a dědečka 50 dolarů na cokoliv, a protože tady ještě pořád nemáme zas tak moc hraček a máme hodně místa, připadalo mi, že si to pro jednou můžou dopřát. Jen Václav trochu váhal, jestli to není vyhazování peněz, ale nakonec je právě on se svým sněžným leopardem nejspokojenější.

 

Pro velký úspěch sobotního cyklovýletu si Honza vyjel v neděli na kolo s Gianlucou Cusatisem znovu. Tentokrát jeli sami dva a najeli za 3,5 hodiny asi 50 mil. Honzu to fyzicky docela odvařilo, ale po společenské stránce to asi bylo fajn - a dostalo se nám pozvání na oběd (za čtrnáct dní). Já jsem byla s dětmi v kostele - tentokrát v tom naproti našeho domu. (Asi jsem se minule špatně podívala na webové stránky.) Mše byla venku před kostelem - kvůli koronaviru - a opět se na ni muselo předem registrovat. Byli jsme velmi pěkně přivítáni paní Angelou, která tu vede hudební sekci - dokonce se pokoušela naučit naše jména. Na jednu stranu je to milé, na druhou stranu jsem aspoň ze začátku radši, když můžu být anonymní. Pak jsme byli jiným pánem "vyzpovídáni", zda nejevíme žádné známky onemocnění, a uvedeni na svoje židličky, které byly přesně 6 stop od židliček ostatních (keep safe distance). Při mši se krásně zpívalo i hrálo, za knězem poletoval kolibřík a byla by to paráda, kdyby nebylo šílené vedro. Martě se v tom vedru v roušce udělalo špatně a kluci se po mě plazili jako svízel přítula. Ale nakonec jsme to doklepali do konce a šli se ještě před obědem zchladit do jezera. Byly obrovské vlny, největší, jaké jsme zažili, takže se v celém Evanstonu mohlo do vody jen na jedné jediné pláži, která je asi nějaká bezpečnější (je to ta, která je vždy v pondělí zdarma, ale vždycky jsou na ní baktérie... tentokrát byla neděle, takže baktérie měly volno). Ačkoliv je voda docela studená, nemohla jsem děti dostat z vody - vždycky, když už se chystaly odejít, přišla zrovna super velká vlna, na kterou přece ještě musely počkat. Odpoledne nás čekaly ještě dva videohovory - jeden měly děti s kamarády (především s klukama Kyncolvýma), druhý jsme měli s rodiči - a pak už jsme museli upalovat na grilování, kterým jsme se rozhodli splatit Thawivannině rodině večeři u ní. Tentokrát se k nám přidala i nejstarší dcera Sára, která už bydlí jinde, a bylo to příjemné - kluci všech věků (5 - 24 let) hráli fotbal, softbal a fresbee, my jsme si povídali - jen Martu, chudinku, bolelo břicho. Asi je toho na ni moc. Ani se jí nedivím. 

 

17. - 23. 8. 2020 aneb Pláže - Botanical Garden - akce s Thawivann - doktor - Václav na zabití - Chicago - neděle

 

 Počínaje pondělkem 17. 8. už jsme nebyli v karanténě, a tak jsme se těšili, že využijeme pondělní pláž zdarma. (Jde o jednu jedinou pláž v celém Evanstonu, která je zadarmo pouze v pondělí, a to jen pro lidi, kteří prokážou, že v Evanstonu bydlí.) Dopoledne jsme si tedy odbyli nutné čtení anglických knih a po obědě vyrazili. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme na pláži uviděli ceduli hlásající, že voda je "zavřená" kvůli baktérii Escherichia Coli. Když už jsme ale byli na cestě, rozhodli jsme se prozkoumat jižní pobřeží Evanstonu, kde jsme doposud ještě nebyli. Narazili jsme na příjemný park, zaházeli si s ufem a narazili na placenou pláž cca půl kilometru od té neplacené, kde se do vody normálně mohlo. (Mimochodem toto pondělí se opakovala úplně stejná situace - jediná pláž v Evanstonu, na které byla baktérie, a proto se nemohlo do vody, byla ta, která je zadarmo.) Protože bylo šílené vedro, byla jsem ochotna zaplatit vstupné, což ovšem nejde. Vstupné na 1 den se neprodává. Je potřeba zakoupit pro každého žeton na celé léto, nebo zlevněný žeton na celý srpen za 18 dolarů. To ovšem nelze udělat na pláži, ale pouze v kancelářích. Aha. Časem jsem zjistila, že nejbližší kancelář byla kousíček, což jsem ale bohužel v daném okamžiku nevěděla a představa, že se vlečeme vedrem do města a zase zpět všechny kromě Karlíka odradila natolik, že jsme se rozhodli ho přehlasovat a zkusit štěstí zase až po zavírací době. Plavání po zavírací době má také tu výhodu, že si člověk může plavat kam chce. Dokud je na pláži plavčík, všichni se musí držet v poměrně malé oblasti vyhrazené 4 bójkami, přičemž u těch nejvzdálenější z nich obvykle stále dosáhnu na dno... Bohužel večer s odchodem plavčíka přišla paní hlídačka, která všechny lidi vyháněla ven z vody pokřikem "remove your body from the water!" Byli jsme strašně naštvaní, ale alespoň bylo jasné, že žetony prostě koupíme... a taky jsme si užili hezkou večeři v parku, kam nám Honza donesl těstovinový salát.

 

Protože jsem byla po karanténě a nepříliš slavném pondělku celá žhavá do nějaké větší "akce",  vyrazili jsme v úterý do Chicago Botanical Garden, která je - jak víme z minula - krásná v každém ročním období i pro nebiology (biologové tam musejí být v sedmém nebi - celou dobu jsem tam myslela na kolegyni Zuzku). Byla to naše první jízda autobusem a nazačala příliš slavně. Neměla jsem totiž drobné a kartou platit nešlo. Řidič - obrovský černoch - na mě hleděl, co s tím jako udělám, ale neřekl ani slovo. Když jsme tak na sebe chvíli hleděli, zeptala jsem se ho, co mám tedy dělat. (Děti už byly v tu dobu zalezlé úplně vzadu v autobuse.) Odpovědi jsem nerozuměla, ale mávnutí rukou jsem si vyložila jako povolení k jízdě, a tak jsme šťastně dorazili. Podařilo se nám dokonce vystoupit na správné zastávce (zastávky hlásí v autobuse jen někdy a je potřeba zatáhnout předem za šňůru, jinak řidič vůbec nezastaví, takže je to trochu dobrodružství). Zahrada byla jako obvykle krásná, objevili jsme místa, na kterých jsem nikdy předtím nebyla, a díky kropičům trávníků (pod nimiž jsme probíhali) jsme ani neumřeli vedrem.

 

Ve středu jsem koupila žetony na pláže a absolvovala cestu do banky - potřebovala jsem, aby mě "přidali" k Honzovu účtu. (Tento úkon trval hodinu, paní totiž udělala dvakrát chybu při vyplňování a když uděláte chybu, musít všechno naklikat zcela od začátku... paní přitom asi osmkrát ocenila moji trpělivost a tvrdila, že se jí to obvykle nestává... Honza s ní při zakládání účtu strávil též hodinu). Na odpoledne nám Thawivann dohodila svoji nejmladší (13 letou) dceru Joy, že se s námi půjde koupat. Jak už jsem psala - Thawivann je naše kamarádka z minula. Má šest dětí, přičemž nejstarší dvě (28 a 26 let) už bydlí jinde, mladší čtyři (24, 21, 18 a 13 let) bydlí ještě doma. Thawivannin manžel je "finančník", takže Thawivann je celý život doma a její životní náplní je šířit křesťanství. Někdy je v tom docela úporná, na druhou stranu nám minule i teď opravdu hodně pomohla (a pomáhá) a máme ji i celou rodinu moc rádi. K její křesťanské výchově patří i to, že svoje děti trochu tlačí do kontaktů s námi, což pro ně podle našeho názoru není úplně atraktivní trávení volného času. Když jsme se to (nejprve opatrně a pak už docela na rovinu) snažili naznačit, řekl nám její manžel, že je potřeba pěstovat v dětech ctnosti a že jednou z nich je pohostinnost - kterou nám teď nabízejí opravdu vrchovatou měrou - a my už se tedy nebráníme. Pro naše děti je to totiž zatím jediný bližší kontakt s anglicky mluvícími lidmi a ačkoliv se do toho hlavně Martě ze začátku hodně nechtělo, myslím, že je to s každým dalším setkáním lepší: co se týče angličtiny i budování vztahu (během uplynulých 10 dnů se s Joy viděla už pětkrát ). Nicméně i tak mám pocit, že Joy spíš trénuje pohostinnost, než že by se z toho mohlo vyvinout opravdové kamarádství... přece jen, Marta je o rok mladší, člověk si s ní moc anglicky nepopovídá a navíc ve třinácti má pravděpodobně Joy své vlastní kamarádky... Každopádně plavání s Joy dopadlo docela dobře - ve vodě se dá blbnout téměř beze slov - a následující odpoledne, kdy mě Thawivann vzala autem na nákup, to děti zvládly u ní doma také dobře (nakonec skončili u stavění puzzle).

Ve čtvrtek proběhla plánovaná prohlídka dětí u doktora, který jim měl vydat potvrzení, že můžou do školy. Akce trvala se třemi dětmi dvě a půl hodiny, během toho každé dítě dostalo 1 - 2 očkování a byly mu odebrány 1 - 2 ampulky krve na testy na tuberkulózu. Na závěr jsme dostali potvrzení pro školu a ke každému dítěti srandovní papír o zvláštnostech jeho věkového období (např. Marta nemá řídit auto pod vlivem drog a alkoholu. Karlíka nám doporučují trestat - už nevím za co - tak, že bude odeslán do tichého koutku. Když jsem to dětem četla, Karlík nepochopil, že to myslím jako legraci a po nějaké své nepleše prohlásil smutně "tak jo, já jdu do koutku"... což vlastně bylo docela účinné řešení situace.) 

 

Když už jsem u té výchovy - všeobecná depka z minulého týdne se během tohoto týdne přetransformovala v ponorkovou nemoc. Děti se hádaly kvůli úplně všemu, ať jsme řekli komukoliv cokoliv, vždycky to bylo nespravedlivé, protože jsme to měli přece říct i těm ostatním, a pokud to náhodou tentokrát bylo spravedlivé, tak v minulosti to určitě spravedlivé nebylo!!! Nejurputnější byl v tomhle ohledu Vašík, který ke konci týdne reagoval na něžné oslovení "Vašulko" prásknutím dveřmi, protože "mě už zase chceš určitě kritizovat". V pátek už jsme byla fakt zoufalá a málem jsem ho přizabila, což Honzu vedlo k tomu, že šel s dětmi sám na pláž a mě nechali doma. Trochu jsem uklidila a trochu jsem se uklidnila - a jako obvykle mě zase nepříjemně překvapilo, jak snadno se nechám vytočit. (Po kom to ty děti mají?) Při té příležitosti jsem si vzpomněla na knihu Positive Discipline od Jane Nelson, kterou jsem na tomto blogu doporučovala před 11 lety a která je stále nejlepší knihou o výchově, kterou znám (ale kterou jsem bohužel nechala doma) a stáhla si do mobilu za 13 dolarů její elektronickou verzi. V pátek jsem přečetla cca 30 stránek a počínaje sobotou (dnes je čtvrtek) je u nás celkem klid a mír. Každopádně to bylo dobře investovaných 13 dolarů.

V sobotu jsme všichni i s Honzou vyrazili do Chicaga - projít se kolem řeky, podívat se na mrakodrapy a pohrát si v tzv. Millenium parku, kde je lesklá obrovská "fazole" (oficiálně Cloud Gate), v níž se zrcadlí mrakodrapy, dvě obří obrazovky, které čas od času "plivou" vodu, a úžasný park s prolézkami pro děti všech věků (to vše zadarmo). Bohužel se ukázalo, že vše je kvůli koronaviru zavřené. Placené atrakce (minigolf apod.) zůstávají v provozu. Naštěstí mě Honza ještě předtím přemluvil, že se projdeme až na Navy Pier. Je to umělý poloostrov, na němž za druhé světové války trénovali vojáci nálety na lodě (?) - proto je prý teď okolo něj v jezeře spousta potopených letadel. Teď je z něj zábavní park, do kterého se mi moc nechtělo. Ale byli jsme blízko, a tak jsme šli. Nejdřív jsme se courali kolem jezera po částečně zatopeném chodníku, a pak děti završily své osvěžení na místě plném vodotrysků, které hlídala paní s cedulkou "Mask patrol" (která kontrolovala roušky). Děti se vymáchaly tak důkladně, že jim pak i při 31°C byla zima a bylo potřeba se trochu ohřát na sluníčku v parčíku, kde kolem poletovali obří motýli a vůbec to byla idyla... Honzův nápad  zakoupit zmrzlinu ovšem uvítaly navzdory zimě s nadšením. K mému velkému údivu zvládly sníst celou zmrzlinu Breyers (1 libra = 454 gramů) téměř samy. 

 

V neděli jsme byli v kostele - bohužel ne v tom, který máme hned naproti (je zavřený kvůli koronaviru), ale v jiném, vzdáleném asi půl hodiny chůze. Bylo to trochu zvláštní - vřelá atmosféra a aktivní sborečky, na které jsme si zvykli zde i v Minnepolis - padli za oběť covidu. Kostel byl téměř prázdný (musíte se registrovat předem a pouštějí pouze 70 lidí) a také nám chyběly texty všech čtení, modliteb i písní (které před 11 lety v tom kostele "naproti" vždycky dávali vytištěné) - a bez textu je dost těžké se nějak aktivněji účastnit, takže jsme si to spíš odseděli. Večer jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a bylo to velmi příjemné. Možná to z Brna není zřejmé, ale tady je teď asi opravdu normální se s nikým nestýkat, takže takové pozvání se dá chápat téměř jako hrdinský čin... za který jsme velmi vděční.

 

 

 

 

10. - 16. 8. 2020 aneb Zařizujeme školu - angličtina - depky - grilování - večerní koupání v ohrožení

 

Náš druhý týden zde jsme začali vstupem do druhého levelu boje s byrokracií, a to bojem s formuláři, které musejí mít děti vyplněné, aby mohly být přijaty do školy. Nejprve jsou to potvrzení ze 3 různých institucí, že bydlíme v Evanstonu - např. potvrzení majitele domu, banky, firmy, která dodává plyn apod. To se nám ale bude shánět dost těžko, protože platíme univerzitě jen nájem a s firmami na plyn, elektřinu a vodu nemáme co do činění. Momentálně se chystáme použít potvrzení od univerzity, banky a fotku obálky s naší adresou, v níž nám telefonní společnost poslala americké SIM karty (v Honzově "hloupém" mobilu žádná z nich nefunguje, bude tedy potřeba koupit ještě mobil). Uvidíme, jestli to projde. Legrační na tom je, že vzhledem k posloupnosti získávání těchto dokumentů popsané v předchozím týdnu jsou všechny tyto 3 papíry závislé na tom univerzitním, ale to zřejmě škole nevadí. Kromě těchto dokumentů je pak potřeba: 1) zajít k doktorovi a nechat jej vyplnit dvoustránkový dotazník, v němž mj. potvrzuje očkování proti všem myslitelným nemocem a také to, že dítě nemá nadměrný obsah olova v krvi; 2) zajít k očnímu lékaři, který ve dvoustránkovém dotazníku potvrdí, že dítě dobře vidí; 3) zajít k zubaři, který potvrdí nevím co... ale tento bod lze obejít tím, že napíšeme čestné prohlášení, že tam nepůjdeme, protože se nám za to nechce platit. Abychom proces u zdejšího doktora urychlili, rozhodli jsme se, že poprosíme naši brněnskou paní doktorku, aby nám potvrdila formulář s očkováním proti všem požadovaným nemocem. Nad jeho přípravou jsme oba s Honzou strávili celé pondělní dopoledne - chtělo to nejprve zjistit, které nemoci jsou zde požadovány, pak si jejich názvy přeložit, zjistit, která naše vakcína je proti kterým z nich a pak už jen vypsat z očkovacích průkazů všechna data. Naší paní doktorkou jsme byli za přípravu dokumentu pochváleni, uvidíme, co na ně řekne zdejší lékař. Co se týče shánění doktora, mysleli jsme si, že pro nás připadá v úvahu pouze jedno zdravotnické zařízení, kde bychom měli mít vše zdarma, protože jsme pojištění přes Northwestern University. Ukázalo se ale, že tuto výsadu má pouze Honza. Ostatní členové rodiny do této nemocnice nesmějí a v jiných zdravotnických zařízeních mají 20 - 25% spoluúčast (což může být celkem mastné - vzpomínám, jak jsem byla před 10 lety na zcela standardní těhotenské prohlídce s ultrazvukem a přišel mi účet na 1000 dolarů... tehdy šly z pojištění). Útěchou nám budiž, že pokud spoluúčast jedné osoby dosáhne 1000 dolarů za kalendářní rok, další výdaje už tato osoba neplatí. Zapomněla jsem ale zmínit, že na oční a zubní lékaře se pojištění nevztahuje. Po tomto zjištění už ale bylo alespoň jasné, že můžeme jít kamkoliv - navíc doktoři v Evanstonu jsou nějak sdružení, takže většina z nich je dostupná přes jedno jediné číslo. Honzovi ovšem telefonát na toto číslo zabral hodinu - automat stále hlásil, že má být trpělivý a vyčkat, neboť systém je přetížen. Honza kupodivu opravdu trpělivý byl - je to tím, že volal přes gmail (tedy zdarma). Myslím, že kdyby volal z českého čísla, trpělivost by ho opustila výrazně dřív, a americká čísla jsme tehdy ještě neměli. Nakonec se mu podařilo domluvit všem třem dětem schůzku s doktorem na tento čtvrtek. Jsme dost zvědaví - jednak jak velkou část formuláře se při první návštěvě podaří bezproblémově vyplnit, jednak kolik za to budou chtít... Kromě zajištění všech dokumentů je potřeba zapsat děti do systému, a to přes internet. To se Honzovi už též podařilo (samozřejmě s tím, že všechny potřebné formuláře nahraje, až je budeme mít vyplněné). Paní ze "školského" úřadu reagovala hbitě - hned následující den odpověděla, že děti musejí absolvovat jazykový test. Upozornili jsme ji, že angličtina našich dětí je opravdu "poor", prý to alespoň bude rychlé. Na test jdou příští pondělí. 

 

Naše angličtina je opravdu ubohá, ale snažíme se. Prozatímním výsledkem je to, že děti si hrozně pletou podobně znějící slova, např. "work" a "walk", "think" a "thank" atd. Legendární je Václavův překlad závěru knihy Herkules: "Herkule, až přijde Tvůj čas, nezemřeš jako ostatní lidé, ale budeš se svým otcem Diem navždy NA LYŽÍCH"... Na druhou stranu je fakt, že spoustu slov, která si teď Václav plete, podle mě předtím vůbec neznal. Marta toho umí daleko víc, takže jsem ji nechávala jejímu osudu - tj. četbě anglického Hraničářova učně. Přišla ale s tím, že má pocit, že se nikam neposouvá. Když jsme pak jednou četly spolu, dospěla jsem k závěru, že má pravdu - děj chápala jen proto, že to předtím četla už mnohokrát česky. Přešly jsme tedy na Sherlocka Holmese, též z edice Oxford Learners Bookshelf, a to je mnohem lepší. Výhoda těchto knížek spočívá v tom, že používají omezené množství slov, která se neustále opakují, takže když čtete už po padesáté "arrive", je velká šance, že si to zapamatujete. Navíc ty nejjednodušší z nich používají jen přítomný čas. Tímto velice děkujeme Petě Smělíkové, Martině učitelce angličtiny, která své třídě knížky na jaře doporučila. Karlík se zdá být vůči angličtině zatím zcela rezistentní, ale když šel včera v noci na záchod, odpověděl mi na pokyn, ať si ještě umyje ruce, "yes"... tak aspoň něco... Vlastně mi všechny ty naše snahy připadají dost ubohé, nejlepší by bylo vhodit děti do nějakého anglicky mluvícího kolektivu a pak se je snažit podporovat a ne je do toho uměle tlačit - hrát si na Američany a mluvit na ně anglicky. Jenže při současné koronasituaci není jasné, kdy a jestli vůbec bude nějaký anglicky mluvící kolektiv k dispozici. A pokud bude, bylo by fajn, kdyby do něj nepřišly úplně nepřipravené. 

 

Z papírování, angličtiny a druhého týdnu karantény na nás začala trochu padat depka. Honza se jí možná vyhnul, protože už pracuje na plný výkon a zdá se, že ne úplně bezvýsledně. Karlík si taky zábavu většinou najde - ten ovšem propadá malomyslnosti každý večer, když zjistí, že už musí jít do vany. ("Mami, já bych chtěl, aby slunce nikdy nezapadalo!") Ovšem my ostatní jsme nějak postrádali smysluplnou činnost. Nejhůř na tom asi byla Marta, která si první týden velice užívala, že má pokoj pro sebe (protože doma spí v jednom pokoji s klukama), ale teď už si v něm připadala osamělá... "jenže, mami, jen co uvidím Václava nebo Vás, tak mě většinou tak strašně štvete, že s Váma nemůžu nic dělat". A tak nastalo ve čtvrtek večer "velké řešení", při němž jsme si ujasnili, co koho štve, a vymysleli pár činností, které jsme ještě nedělali a bavily by nás. Následující den jsme koupili basketbalový míč a našli Shakespeare's Garden - překrásné místo 3 minuty od našeho domu, kde můžu dětem číst a oni si u toho kreslí... krize tedy byla na čas zažehnána. (Jen jsem ještě nepřišla na to, čím budu řešit svoje depky.) 

 

 Ke zvednutí nálady v mužstvu přispělo také to, že se nám na druhý pokus podařilo najít místo, kde se dá grilovat na veřejných grilech. Je to asi 40 minut chůze na západ od jezera. Při prvním pokusu jsme šli "na jistotu" do parku k jezeru, kde to před 11 lety šlo, jenže teď je to tam kvůli koronaviru zakázané. Čím jste ale od jezera dál, tím méně lukrativní jsou tam pozemky, a tudíž jsou tam i méně přísná pravidla. Užili jsme si to náramně - někdo hamburgery, někdo vepřovou panenku, někdo driblování, někdo hřiště. 

 

Když už byla řeč o přísných pravidlech - zdá se, že naše večerní koupání v jezeře je v ohrožení: už dvakrát byl na pláži chlapík, který kontroluje, jestli lidé po půl osmé nechodí do vody. Na pláži být mohou, ta je otevřená do devíti, ale do vody už nesmějí - asi aby se neutopili. Je to nad naše chápání - a v očích našich dětí to Američanům rozhodně nepřidává.

2. - 9. 8. 2020 aneb V Evanstonu podruhé a jak se to stalo

 

 

Je neděle večer a já píšu z Evanstonu, městečka přilepeného na Chicago. Ještě před dvěma týdny jsme přitom mysleli, že budeme tento rok trávit úplně jinde. Ale začnu pěkně popořádku.

Asi před dvěma lety Honzovi spadla z nebe možnost požádat o grant (MeMoV), který umožňuje spolupráci se zahraničím - náplň práce i místo pobytu přitom mělo záviset zcela na řešiteli. Honza v té době zrovna začínal spolupracovat s Gianlucou Cusatisem z Nortwestern University v Evanstonu, takže případné místo i náplň práce byly jasné. Rozhodnutí nám netrvalo dlouho. Už dříve mě několikrát napadlo, že je vlastně škoda, že si nemůžeme náš roční pobyt v USA zopakovat v době, kdy jsou už děti větší a kdy by jim to mohlo být jazykově k užitku. (Pro nové čtenáře - v Evanstonu už jsme jednou byli - od září 2009 do června 2010. Honza tu byl na postdocu u českého emigranta profesora Bažanta a já jsem byla na mateřské - Martě byl při příjezdu rok, při odjezdu dva. Pak jsme byli ještě dvakrát na léto v Minneapolis, kde Honza pracoval se svým kamarádem z Evanstonu Jialiangem Le a já jsem objevovala město poprvé se dvěma, podruhé se třemi dětmi.) Jediná věc, která mi dělala starosti, byla moje práce - kdyby nebylo možné dostat roční neplacené volno, znamenalo by to dilema, zda dát či nedat výpověď, a do toho se mi teda nechtělo. Naštěstí jsem neplacené volno dostala (budiž chvála našemu velkorysému panu řediteli), a tak bylo rozhodnuto. 

Cestu jsme odložili na letošní rok, aby žádné dítě neprošvihlo českou první třídu, případně přijímačky na gymnázium, případně primu. Víza jsme si opatřili v únoru, letenky asi 4. března. A pak se do ČR vplížil koronavirus - 10. března byly zavřeny školy a pár dní nato už se mohlo na ulici jen v odůvodněných případech, a to ještě s rouškou. Podobná situace byla v Evropě všude, takže 12. března vydal Donald Trump předpis, že do USA nesmí přicestovat nikdo ze Schengenského prostoru a tento předpis zůstával v platnosti i v květnu, i v červnu, kdy se v Evropě zdálo, že se koronavirus podařilo ukočírovat, zatímco v USA naopak počty nakažených stoupaly až na 70 000 denně (pro srovnání - USA má 30 krát více obyvatel než ČR, v ČR se nejvyšší počty nakažených pohybovaly pod 400 denně). Celý květen a červen to tedy bylo jako na houpačce - při snižujících se počtech nakažených a uvolňování "opatření" jsme doufali, že to vyjde, pak nám to zase připadalo beznadějné. Kromě Trumpova prezidentského výnosu začalo být nejisté i to, jestli do cesty nevstoupí nějaký vnitřní předpis VUT (během koronaviru byly dočasně zakázány zahraniční cesty) nebo Northwestern University... Přitom u nás ve škole bylo samozřejmě potřeba dát co nejdřív vědět, jestli se mnou tedy příští rok mají či nemají počítat. Nakonec jsme se rozhodli vsadit vše na jednu kartu a prostě doufat - tedy říct, že se mnou počítat nemají. Na konci června se ale situace v Americe začala zase horšit, Trumpův výnos zůstal nezměněn a v průběhu července USA navíc přestaly prodlužovat i víza studentů, kteří již v Americe studují. Americkou misi jsme tedy považovali za odpískanou a rozhodli se dát si měsíc volno a v srpnu začít zjišťovat, zda by se nedalo jet někam do Evropy. 

 

Nakonec Honza začal s hledáním již v půlce července. Vytipoval si tři lidi, s nimiž by mohl spolupracovat, ale ukázalo se, že díky koronaviru to není ani v Evropě jednoduché - ve Stuttgartu mají homeoffice celý podzimní semestr a nepřijímají "visiting scholars", v Anglii bude od ledna brexit a nikdo neví, co to přinese... navíc tamní člověk měl v plánu jet na jaře pracovně na delší dobu do Itálie. Nakonec tedy volba padla na Lucembursko, kde sice taky nepřijímají "visiting scholars", ale Stefan Bordas, který tam pracuje a k němuž chtěl Honza jet, se vyjádřil, že je "superinterested" a vyjednal Honzovi výjimku. Když jsme tedy přijeli v neděli před 14 dny za dětmi na tábor, oznámili jsme jim, že pojedeme do Lucemburska, kde se mluví lucembursky, výuka na prvním stupni probíhá v němčině a výuka na druhém stupni více či méně ve francouzštině (přičemž žádný z těch jazyků ani děti ani my neumíme) - Marta se rozbrečela, Vašík nebyl rád a Karlík pochopil z reakce svých sourozenců, že to není dobré. Následující týden jsme byli na táboře rodičů s dětmi, ale bylo potřeba začít vyřizovat formuláře kvůli Lucembursku. Za tímto účelem si Honza vzal na tábor notebook. V pondělí se tedy ještě naposledy podíval na stránky americké ambasády v ČR, jestli nenastal nějaký posun - a ejhle, nastal: stálo tam, že někteří držitelé některých víz mohou být vpuštěni do USA a že pro bližší podrobnosti máme zavolat. Při telefonátu se ale ukázalo, že se s námi nikdo nebude bavit bez toho, abychom mu dali číslo pasu a poslali nějaké další dokumenty (které už jsme jim mimochodem jednou posílali v rámci vyřizování víz). Všechny dokumenty byly samozřejmě v Brně, takže jsme poprosili mého tátu, jestli by nezašel k nám domů a nezkusil je najít a oskenovat. Stálo ho to 2 hodiny marného hledání, na jehož konci zjistil, že je už od začátku drží v ruce - jen neví, že jsou to ty správné dokumenty. Pak nastala ještě výměna několika mailů mezi Honzou a ambasádou - vše z hloubi lesa za laskavé podpory našich kamarádů, kteří mají na rozdíl od nás chytré mobily a tedy jsou online i na táboře. Čtyři dny poté, co jsme dětem řekli, že jedeme do Lucemburska, jsme jim oznámili, že teď to vypadá, že jedeme do USA - pokud nás ovšem pustí imigrační úředník, který má vždy poslední slovo, a pokud nám nenaměří na letišti teplotu. Do odletu v té době zbývalo 10 dní. Když jsme se vrátili z tábora, měli jsme týden na sbalení a vyklizení bytu, kde budou místo nás bydlet vedoucí z Martina skautského oddílu. Někteří z nás dostali rýmu, některé začalo bolet v krku, v ČR se zvyšovaly počty případů covidu, takže jsme se začali bát, jestli nás pustí do Rakouska a zda nebude potřeba nechat se testovat. Nakonec to potřeba nebylo, teplotu nám nikde nenaměřili a imigrační úředník se nás skoro na nic neptal. Jediná peripetie celé cesty nastala až v cíli - měli jsme domluvené univerzitní ubytování, pro klíče ale bylo potřeba dojít do jiné budovy. Tam je nejprve nemohli najít, pak nám dali špatné, ale nakonec to vyšlo. Jen se ukázalo, že v bytě je sice 5 postelí, ale na 2 z nich nejsou matrace, takže kluci spali první noc na zemi na karimatkách. Matrace se spoustou dalšího vybavení, které tu mělo být, ale nebylo, nám další den přinesl pán, který má na starost celou tuhle ubytovnu. Trochu jsme ho podezřívali, že je kouzelník - několikrát se totiž v bytě zjevil nový předmět, např. lampa, aniž by onoho pána kdokoliv z nás viděl...

 

Na letišti nás informovali, že máme doporučenou 14 denní karanténu, což ovšem neznamená, že nesmíme z domu, jen bychom se měli co nejméně stýkat s lidmi. Definovali jsme si to tedy pro sebe tak, že do obchodů pro jídlo a počáteční nezbytnosti (peřiny, talíře, ...) chodit budeme, ven taky, ale že nebudeme používat MHD, nebudeme chodit na pláže a na místa s větší hustotou lidí (např. do Chicaga - kam bychom se ale bez MHD stejně nedostali) a že se zatím nebudeme s nikým družit. Počátkem týdne to tedy znamenalo, že musím zabavit děti, přičemž k dispozici mám pouze pastelky a papír, jednu českou knížku a vycházky do co nejopuštěnějších parků... a samozřejmě počítač, na který by Karlík nejraději koukal non stop. Ze začátku děti celkem nadšeně kreslily a obrázky lepily na (omyvatelné) zdi (budiž chvála praktickým Američanům) - náš byt totiž vypadá dost neutěšeně (což nás moc nepřekvapilo, bylo to tak už minule... ale přece jen minule tam aspoň byly koberce, které zabraňovaly ozvěně, a vybavení vypadalo sice použitě, ale ne prastaře). Obrázky celkovému dojmu opravdu trochu pomohly, ale nadšené kreslení vydrželo Karlíkovi den a Vašíkovi dva... takže na středu už bylo potřeba vymyslet nějakou inovaci. Vydala jsem se tedy s dětmi a velkými batohy pěšky do velkého obchoďáku Target pro lego a různé další vybavení (peřiny pro kluky, lampičky, konvici na čaj, ...) a se třemi naplněnými batohy (o objemu dohromady cca 100 litrů) jsme se courali zpět. Cesta tam je asi 6-7 km, takže dohromady to byl téměř celodenní výlet (od 8 do 15 hodin). Odpoledne děti strávily skládáním zakoupeného lega (Karlík poprvé podle návodu, v němž mu dělá kupodivu největší problém udržet správné pořadí obrázků) a následnou hrou, při níž vymyslely píseň "Cpi se hotdogem a zapíjej to colou". 

 

Poté naše karanténní dny začaly mít trochu systém: dopoledne mluvíme na děti anglicky, kupodivu jednoduché pokyny jsou bez problémů, problém je vykládání historek (proto, že děti nerozumějí a v mém případě někdy i proto, že se nemůžu vymáčknout). Po obědě se všichni kromě Honzy díváme anglicky na Peppa Pig, Václav pak čte jakousi super zjednodušenou anglickou verzi Herkula (s mojí vydatnou pomocí - je to na internetu, z edice Oxford Learner's Bookshelf a je to uděláno fakt skvěle) a Marta anglicky Hraničářova učně. Pak už se všichni bavíme česky, někdy se díváme na nějaký film, někdy skládáme puzzle (které jsme pořídili ve výprodeji), děti poslouchají audioknihu Eragona... a taky se vydatně hádají, obzvlášt Václav je mistr ve vyvolávání konfliktů. Zlatým hřebem dne je večerní koupání v Michiganském jezeře. Pláže se "zavírají" o půl osmé, čímž je myšleno, že od té doby tam není plavčík a nevybírá se vstupné, ale může se na ně chodit až do devíti. Nám by placení až tak moc nevadilo, ale chození na pláž přes den nezapadá do naší definice karantény, zatímco večer už tam skoro nikdo není, takže je to z hlediska karantény v pohodě. Michiganské jezero je obrovské - člověk nedohlédne na druhou stranu - takže se na něm dělají docela velké vlny - skoro jako v moři, ovšem s výhodou sladké vody. Navíc po cestě k němu se už začíná stmívat a dají se vidět různá zvířata - např. světlušky nebo skunkové. Přes den tu zas po trávnících poskakují všudypřítomní králíčkové, Marta s Honzou viděli kolibříka (fakt!) a já u řeky srnky.

Honza hodně pracuje a zbytek času tráví bojem s byrokracií. Např. jsme si říkali, že by bylo dobré mít americkou SIM kartu, mj. proto, že bychom si rádi někdy objednali něco přes internet, a to lze jen tehdy, když máte americké telefonní číslo. Ukázalo se, že s našimi mobily pro nás připadá v úvahu jen jedna společnost a u té si můžeme objednat tarif jen tehdy, když máme účet u americké banky. A u té můžeme mít účet jen tehdy, když jí předložíme potvrzení, že opravdu bydlíme v Evanstonu. Zdálo by se, že tedy stačí sehnat potvrzení o ubytování a vše půjde hladce - ale na shánění toho potvrzení strávil Honza celý pracovní týden - na maily mu nikdo neodpovídal a když volal, dozvěděl se, že má napsat mail. Celý problém je asi způsoben hlavně koronavirem - za normálních okolností by stačilo dojít do kanceláře a vyřídit to, jenže teď mají v kanceláři homeoffice a Honza, který je v karanténě, teď vůbec na univerzitu nesmí... mimochodem celkově je tu situace ohledně koronaviru jako u nás na jaře - většina lidí na ulici chodí s rouškou (v parcích je to menšina), restaurace jsou zavřené, vydávají jen jídlo s sebou, univerzita měla až doteď homeoffice, teď teprve začínají pouštět své zaměstnance do práce - tedy pokud v uplynulých 14 dnech necestovali... každopádně když Honza volal kvůli potvrzení už potřetí, úředník se smiloval, zavolal svému nadřízenému a potvrzení do hodiny bylo - ovšem já jsem na něm měla špatné jméno a Marta úplně chyběla. Účet už ale máme... trochu mi to připomíná hru typu "Ovčácká pohádka" (nebo "Hloupý Honza"), která Vás posílá z papíru na papír, z nichž většina obsahuje nějaké podmínky (např. "sem můžeš jen, pokud máš živou vodu" apod.). Během hry člověk skoro vždycky dojde do fáze úplné frustrace, kdy mu připadá, že všechny možnosti už vyzkoušel, a přesto se nemůže dostat k cíli, ale nakonec se ukáže, že přece jen nějaká možnost ještě existuje... Část prvního levelu této hry už jsme zvládli (banka), další - mnohem těžší level - bude dostat děti do školy. Ale o podmínkách pro přijetí až příště.

 

Možná to zatím působí jako pohodička - ale mně i Honzovi dá trochu práci ji vytvářet. Neustále na nás totiž dorážejí myšlenky, jestli ten rok k něčemu bude, když se všechny kulturní akce ruší, v univerzitním bytě nás kvůli koronaviru nesmí nikdo navštěvovat, škola bude alespoň první měsíc distančně... Dobré je, že děti - kromě toho, že se spolu hádají - si zatím nestěžují "proč jsme sem jezdili" nebo že "je tady nuda". A taky je dobře, že tu máme od minula kamarádku Thawivann, která nám už teď dost pomohla a nebojí se s námi po karanténně vidět. Třeba to s pomocí její a Boží zvládnem.