28. 9. - 4.10. 2020 aneb Škola I,II,III,IV - plná moc - Elias a Brook - Lakshmi - Indiana Dunes - neděle

 

 

 

 Tento týden jsme zahájili tím, že v pondělí (28. 9.) nebyla škola. Nebylo to však díky svatému Václavovi, ale díky židovskému svátku Jom kipur - nejsvětějšímu dni v roce (tzv. Den smíření - památka dne, kdy Bůh odpustil Židům zhotovení zlatého telete). Hodně studentů i učitelů z našeho školského okrsku je totiž židovského vyznání a stejně v tento den nikdy nechodili do školy, a tak je prý praktičtější vyučování v tento den rovnou zrušit. Bylo to příjemné - a klidně by to tak mohlo zůstat každý týden. 

 Na školu si už ale všichni začínáme zvykat - tedy kromě Karlíka. Tomu se do zoomů většinou nechce a když není "pod dozorem", většinou neposlouchá pana učitele, ale bojuje s virtuálními nepřáteli zcela mimo dosah obrazovky i veškerého vzdělávacího působení. Když nemá zoomy, má spoustu úkolů, které musí dělat se mnou (díky tomu, že neumí anglicky - jinak je systém na iPadu uzpůsoben tak, aby ho zvládly pokud možno i malé děti). Nejvíc času během dne tedy trávím s ním. 

 Naštěstí Marta i Václav jsou během vyučování hodně samostatní a většinu dne se obejdou beze mě... ne že by tomu, co se děje, úplně rozuměli, ale už si našli cesty, jak zjistit, co se po nich chce - alespoň u věcí, které mají odevzdat: Václav má domluvené s paní učitelkou, že jí dá vědět vždycky, když neví, co se po něm chce, a ona si ho pak vezme do tzv. "breakout room" (virtuální místnost, do které je možné "odejít" z hlavní skupiny), kde mu to znovu vysvětlí, případně použije google translator. Nejnáročnější jsou pro něj videa a čtení delších složitějších textů - to děláme spolu. Taky si musel hodně zvykat na to, jak tu funguje "čtení" a "psaní". V rámci čtení se teď děti soustředí na charakteristiky hlavních postav a na jejich vlastnosti: prvně měly psát jen pocity - "happy", "sad", "angry", teď jsou vedeny k tomu, aby nepojmenovávaly jen lokální pocity, ale celoživotní vlastnosti. Taky si začínají všímat toho, jak se postava během textu vyvíjí a jaké jsou její motivace. Vše mají zachycovat do tzv. "stop and jots" a podložit to ukázkami z textu. Václavův problém je, že anglické knížky, které čte, jsou určené mladším dětem a jsou tedy hodně jednoduché a soustředěné na příběh. Postavy v nich skoro žádné vlastnosti nemají, a pokud ano, rozhodně se nevyvíjí. Vyřešili jsme to ale šalamounsky: “stop and jots” si píše z českého Harryho Pottera a anglickou knížku čte prostě jen tak. V psaní zase píšou příběhy - začali tím, co se jim skutečně stalo, pokračují vymyšlenými příběhy, v nichž se soustředí na to, aby to bylo odvyprávěno pořádně dramaticky. Pravidlo zní soustředit se na barvitý popis pohybu postav (přiběhl, přiskočil, loudal se, … místo přišel) a na dialogy. Docela zírám, jak moc tyhle jednoduché rady pomůžou. A vlastně mě udivuje, že mi to nikdo nikdy ve škole neřekl… ale vím, že naši studenti teď mají slohu daleko víc, než jsme měli my, tak možná, že už se to dozvídají taky.

Martina strategie je fotit slidy, které učitelé promítají, aby se k nim pak mohla vrátit a přeložit si je. Většinou se to týká "science" a "social studies", zbytek jakž takž chytá v hodině. Nevím, jak děti, ale já jsem se toho z jejich úkolů už spoustu naučila: např. o americké politice - tj. pravomocech prezidenta, vlády, parlamentu a nejvyššího soudu, o americkém volebním systému atd.

Část úterý a středy jsem strávila sháněním úředního podpisu plné moci, kterou chci poslat rodičům, aby mi mohli vyzvednout řidičák. V Brně na úřadě potřebují, aby byla plná moc v češtině, rozhodně to nesmí být např. oficiální překlad plné moci psané v angličtině. Zde naopak ověřují pouze podpisy pod dokumenty, které jsou v angličtině, pod cizojazyčný dokument své razítko rozhodně nedají, i kdyby dostali oficiální překlad do angličtiny. Trochu patová situace. Naštěstí v Chicagu je český konzulát, takže stačila hodina cesty tam a hodina cesty zpět (a několik desítek minut čekání ve frontách na poště) a plná moc mohla spokojeně odcestovat do Brna. Šla jako “priority expres mail”, tak doufám, že dorazí.

Ve středu odpoledne jsme měli domluvenou schůzku s Karlíkovým spolužákem Eliasem a jeho maminkou Patrizií. Ti vzali s sebou do parku ještě spolužačku Brook a její maminku Susan. Karlíkovi se do vzájemné komunikace moc nechtělo, snažil se tedy předstírat, že si vystačí sám. Zároveň ho ale trápilo, když si Elias přestal hrát s ním a začal si hrát s Brook, se kterou se bez problémů domluví. Nakonec se do toho vložila Marta s Vašíkem, kteří jsou - navzdory své bídné angličtině - pro malé děti hvězdy - a zorganizovali tam docela dobrou honičku, do níž kromě všech výše zmíněných dětí zapojili ještě mladší sestru od Brook a jednu úplně cizí holčičku... a pak si k mému údivu parádně popovídali s babičkou této neznámé holčičky, ze které se vyklubala Polka. (Babička mi pak přišla říct, že mám “wonderful children”, čímž mi udělala radost.)

Na pátek jsme měli pro změnu smluvenou schůzku s Vašíkovou spolužačkou Lakshmi. Šli jsme s celou jejich rodinou do parku, kde se Marta s Václavem nejprve pokoušeli zorganizovat naši verzi baseballu, která se moc neujala, pak se ale iniciativy chopila Lakshmi, odešli jsme do jiného parku a tam se hrála hra “Wooden chips”, což je zdejší verze “Sto padesát žižli žoule”, jak jsme této hře říkali v dětství my. Jeden člověk má zavřené oči a snaží chytit ostatní, kteří pobíhají po prolízkách. Pokud se někdo rozhodne slézt z prolízek na zem (která je tu pokryta dřevěnými odřezky) a hledající řekne “wooden chips”, přechází baba na toho, kdo byl zrovna na zemi. Jinak se hraje tak dlouho, dokud hledající někoho nechytí. Já jsem si mezitím stihla docela dobře popovídat s Laksmininými rodiči - Barbarou a Pankajem - kteří oba učí na střední škole (angličtinu a dějepis). Bylo na nich v dobrém smyslu poznat, že jsou (američtí) učitelé, protože se celou dobu snažili, aby rozhovor neváznul a hodně se zajímali, jestli nepotřebujeme s něčím poradit, jak zvládáme školu a tak. Bylo to příjemné a docela jsem se divila, že se mi dařilo odpovídat celkem plynule a (podle mě) smysluplně... Vypozorovala jsem zajímavou věc - když se bavím s Američany, mluvím mnohem líp, než když se bavím např. s Patrizií z našeho domu. Američané mi totiž nahrávají slovíčka, např. tím, jak formulují otázku apod. S Patrizií musím všechno vymyslet sama, případně něco nahrát jí, a jde mi to bídně. Po cestě domů už se trošku osmělily i děti a bavily se s Laksmi a její sestrou o knížkách. Karlík se tentokrát neúčastnil, ani rozhovoru (což je samozřejmé), ani hry a střílel si opodál ze svých virtuálních zbraní.

V sobotu jsme se vydali do národního parku Indiana Dunes (před 10 lety to byl pouze “state park”). Jak název napovídá, jde o písečné duny na břehu Michiganského jezera v Indianě. Bylo to fajn, ale už jsme tu byli několikrát, takže nás to ani nepřekvapilo. Jediné, čeho jsme si minule nevšimli, jsou spousty zcela ideálních kamenů na žabky - takových, že se odrazí od hladiny i tehdy, když je házím já. Večer pak děti dostaly "záchvat šití" a ušili všem svým plyšákům oblečky.

V neděli jel Honza s Gianlucou Cusatisem na kolo (jeli už v 8, kdy byla ještě strašlivá zima) a já s dětmi jsem šla do kostela - poprvé do vnitřních prostor (předtím jsme byli vždy na zahradě). Honza říká, že pro něj je stav mysli při jízdě na kole podobný tomu, co já chápu jako modlitbu, takže jsme vlastně měli stejný program. (Nevím ovšem, jestli to platí i pro situace, kdy se Honza žene za rychlejšími cyklisty.) Odpoledne jsme měli jít s Cusatisovými grilovat. Gianluca ale na dopolední vyjížďce spadl, pohmoždil si rameno a musel zavolat ženě, aby ho odvezla k doktorovi (naštěstí to není nic vážného, ale asi to hodně bolí). Před námi tedy vyvstalo volné odpoledne. Vyjeli jsme si znovu do Ryerson lesa (30 minut jízdy), kde minule děti objevily skvělý strom, ale my jsme jim “nedali dost času, aby si pohrály”. Tentokrát si s sebou vzal Honza práci a já Martin iPad a přenosnou klávesnici na psaní blogu, takže děti měly na hraní skoro dvě hodiny (dokud jsme úplně nezrmzli), a asi si to parádně užily… Docela mě překvapuje, že si teď tady zase krásně hrají, lépe než dřív - v Brně si už Marta připadala na klučičí hraní velká a tady ze začátku taky. Teď se z ní ale klidně na dvě hodiny stane "hraničář", případně "horal" (který nesmí šlápnout z větve na zem, protože ta představuje zamrzlé moře, na němž by se probořil led) a vůbec ji to netrápí. Jsem za to vděčná - její přítomnost ve hře totiž výrazně snižuje míru konfliktů. A myslím, že nakonec i ona sama je spokojenější, než kdyby byla pořád "velká", a tudíž sama.

P.S.: Konečně z Amazonu dorazila žitná mouka, a já jsem se mohla pustit do chleba podle Grigoriho receptu. Byl skvělej, takže teď peču tak třikrát týdně. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

21. - 27. 9. 2020 aneb Řidičák II - výuka napříč kontinenty - test na covid - shánění kamarádů - víkend v Devil's lake state park

 

Tentokrát začnu popisem "akce řidičák", který Honza načal minulý týden. Nejbližší možný termín po sobotním neúspěšném pokusu byl v úterý (v pondělí totiž podobně jako v sobotu neberou nikoho, kdo žádá o řidičák poprvé). Rozhodla jsem se být na místě již v 5 hodin ráno, a získala jsem tak ve frontě skvělé čtvrté místo. (Dovezl mě Honza - který pak odjel autobusem. Auto jsem totiž potřebovala já na zkušební jízdu a bylo potřeba, aby byl někdo doma s dětmi na začátek školy - je ilegální nechat je doma samotné a učitelé se v žádném případě nesmějí dozvědět, že se něco takového děje.) Od Thawivann jsem měla půjčenou židličku a od Marty čtečku, a tak mi čas do 7:30, kdy úřad otevřeli, utekl celkem pěkně. Vpuštěna jsem byla téměř ihned po otevření, podstoupila jsem focení a zanedlouho se dostala i k přepážce s úřednicí. Ta prozkoumala všechny moje úřední dokumenty a s politováním mi oznámila, že o řidičák mohou žádat pouze ti, kteří mají vízum platné minimálně 12 měsíců a moje vízum je pouze na 11 měsíců a 16 dní, takže bohužel... Začala jsem smlouvat, ale přivedla si posilu. Ptala jsem se, co tedy můžu dělat, abych mohla řídit - prý můžu zkusit zažádat o přidělení "social security number" (doma jsem to pak zkoumala a potřebovala bych k tomu nejprve získat dokument, jehož vystavení trvá 3-5 měsíců, a teprve pak bych mohla požádat o přidělení social security number, jehož vystavení by jistě trvalo taky několik měsíců). Na přímou otázku, zda tedy neexistuje žádná jiná cesta, jak bych mohla řídit, mi paní řekla, že řídit samozřejmě můžu, ale ne legálně. Za deset minut od vstupu do budovy jsem tedy byla zase venku, volala jsem Honzovi a ten mi řekl, že den předtím se přesně na tento problém ptal na informačním lince a ať tam ještě zkusím zavolat. Zavolala jsem - řekli mi, že řidičák získat můžu, a ať požádám o slyšení u manažera. Šla jsem tedy znovu dovnitř, požádala o slyšení manažera (a rozlítila tím paní, která mi předtím řekla, že to nejde). Ten mi ovšem jen velmi slušně a s předstíranou účastí vysvětlil, že taková jsou prostě pravidla a dal mi je vytištěná (na památku). A přidal vysvětlení, že na informační lince často spoustu věcí neví. Podle toho, co jsem slyšela kolem sebe, jsou tam podobné případy na denním pořádku - spoustě lidí tam chyběl nějaký dokument... Vyšla jsem tedy na parkoviště, odemkla auto a nelegálně odjela domů... a docela jsem si tu ilegalitu užila. (Představa, že by pro mě Honza jel hodinu MHD, aby mě pak mohl odvézt zpět, mi přišla jako zbytečné mrhání silami a časem.) Doma jsem se rozhodla, že zkusím poslat do Brna plnou moc, aby mi rodiče mohli vyzvednout a poslat můj český řidičák, který je zde sice neplatný, ale obyčejní policajti to neví, takže alespoň na cesty do obchodu, do botanické zahrady apod. bych si s ním troufla. Nějak mi totiž ta závislost na Honzovi nevyhovuje - kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že řidičák nepotřebuju, protože přece bude řídit manžel. Potřebuju - protože jak jsem si jednou zvykla být nezávislá, hrozně mě rozčiluje, když by to najednou mělo být jinak... O tom, jak se zde pořizuje úředně ověřená plná moc, napíšu příště.

 

Úterní a středeční večer jsem věnovala přípravě na výuku. Jak už Honza minule naznačil, domluvila jsem si totiž učení na dálku. Respektive napsali mi rodiče dvou mých bývalých studentek (sester), jestli bych nechtěla učit matematiku jejich nejmladšího syna Pavlíka, který má domácí výuku. Obě holky i rodiče jsou moc fajn a Pavlíka jsem už trošku znala jednak ze dvou logických her, pořádaných jeho rodiči, jednak z jarních "zoomových" hodin, které jsem dělala pro třídu jeho sestry a kterých se on nadšeně účastnil (mnohem nadšeněji než ti, jimž ty hodiny byly určeny). A tak jsem jim řekla, že to zkusím - ale že to bude "s ručením omezeným", protože nevím, jestli to při "remote-learningu" našich vlastních dětí budu zvládat. První dvě hodiny proběhly ve čtvrtek a pátek ráno (pro mě ve vraždený čas 6:30... což je ale vzhledem k časovému posunu jediná možná doba) a docela to šlo, tak uvidíme, jak se to vyvine dál.

Honza ve čtvrtek absolvoval test na COVID - museli jej podstoupit všichni zaměstnanci i studenti univerzity. Šlo to jako na drátkách - výtěr z nosu si prováděl každý sám, vzorek uložil do pytlíčku a pytlíček vložil do košíčku, se kterým obcházel nějaký zaměstnanec. Honza z toho měl velký zážitek - naštěstí s negativním výsledkem.

V pátek po škole jsme chtěli vyrazit kempovat do státního parku Devil's lake ve Wisconsinu. Doporučili nám ho Thawivanniny děti, když jsme u nich byli v neděli na večeři. Hned večer jsme si pak chtěli zarezervovat místo v kempu a byli jsme nemile překvapeni, že už bylo všechno obsazeno. Po hodině zkoumání jiných možností přírodního vyžití se náhle dvě místa v kempu uvolnila - bylo ovšem potřeba rezervovat buď obě dvě, nebo nic, protože šlo o tzv. "double-site". Ze začátku jsme váhali, ale nakonec nám došlo, že double-site je spíš výhoda - alespoň můžeme pozvat někoho z kamarádů, kterým jinak (díky zákazu návštěv v našem univerzitním bydlení) nemáme moc co nabídnout. Začali jsme Gianlucou Cusatisem, ale nemohl, Thawivann ani žádné její děti taky ne, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme napsat Karlíkovu panu učiteli a Vašíkově paní učitelce, jestli by nerozeslali pozvánku na kempování rodičům spolužáků našich kluků. Martiným učitelům jsme nepsali, protože bychom ji tím přece strašně ztrapnili. Následující den mi odepsala maminka Karlíkova spolužáka Eliase (to je náhoda!), že kempovat nepojedou, ale že by se s námi rádi potkali během dalšího týdne v parku. Skvělé! A protože Vašíkova paní učitelka se zdráhala rozeslat email s tím, že by nejprve potřebovala svolení paní ředitelky, rozhodli jsme se jednat na vlastní pěst a zaťukat u domu, o kterém si myslíme, že tam bydlí Vašíkova spolužačkou Lakshmi. Mysleli jsme si to správně, bohužel na víkend už měla taky jiný program - ale vyměnili jsme si kontakty a smluvili si také schůzku na další týden. Kromě toho jsme udělali “nábor” v našem univerzitním bydlení, ze kterého vyšla další schůzka na příští týden… (Marta si z nás dělá už od začátku legraci, že prý chceme po celém Evanstonu vylepovat plakáty “Sháníme kamarády - nabízíme 5 dolarů!” Možná, že po téhle akci to už nebude potřeba.)

Když už to vypadalo, že s námi nikdo nepojede, ozval se nám Karlíkův pan učitel, že pokud máme stále místo, on by jel. Potkali jsme se až v kempu, kam jsme přijeli už za tmy, takže jsme byli rádi, že on už do té doby zapálil oheň a měl s sebou supervýkonnou lampu, za jejíhož svitu se věci hledaly o něco lépe než při baterkách. Po obligátní bramborové kaši s klobásou nabídl našim dětem, že je naučí dělat “s'more”. Je to sladký “sendvič” skládající se ze dvou sušenek, mezi něž se vloží tenký kousek mléčné čokolády a opečený marshmallow bonbón (ten musí začít hořet, aby byl řádně teplý a rozpustil čokoládu). Celá věc je hrozně sladká a lepivá a jak ji prý jednou ochutnáte, chcete víc (Some MORE), a proto se tomu říká “s'more”. (Nutno říct, že další večer se děti ptaly, jestli budeme zase dělat “s'mores”, takže doprovodná historka je pravdivá.) V sobotu jsme podnikli výlet kolem samotného jezera Devil's lake. Cesta šla částečně po skalách, ze kterých jsou moc pěkné výhledy na jezero i na hejna neznámých ptáků kroužících nad ním, částečně kolem jezera, ve kterém se zas dalo dobře brouzdat a házet žabky. Pan učitel Spicuzza byl trpělivý a klidně snášel všechny “herní” přestávky. Po pravdě jsme měli pocit, že se trochu divil, že naše děti zmizí do lesa a hrajou si tam (na hraničáře) tak dlouho, jak jen můžou, nebo že Karel si ořezává klacky opravdovým kapesním nožem, ake moc to nekomentoval. Říkal jen, že spousta dětí by se tu bez iPadu nudila. Doufejme, že se tím z našich dětí nestanou moc velcí mimoni - nebo že vždycky najdou nějaké další mimoně, se kterými by mohly tyto záliby sdílet. Po návratu do kempu jsme si ještě bez Mr Spicuzzi vyšli na procházku k jezeru, kde byl ostrůvek, na nějž se šlo dobrodit, a pak už nás čekal večerní oheň. (Oslovení “Mr. Spicuzza” nemá být žádný vtípek - říkají mu tak děti ve škole, a protože nám nenavrhl žádné jiné oslovení, říkali jsme mu tak i my). Po cestě od jezera jsme tedy posbíraly v lese pár tlustých větví a táhli je přes celý kemp k našim stanům. Tentokrát to nepřišlo trapné jen Martě, ale už i Honza zaznamenal, že nás všichni pozorují. Nedělali jsme ale nic zakázaného, jen neobvyklého - zdejší kempaři jsou totiž zvyklí si dřevo na oheň kupovat (první den Mr Spicuzza vybalil z kufru svého auta tři paklíky dřeva, které si přivezl z domu). Večer nás čekala zajímavá debata o politice, školství i dětství a rodině Mr. Spicuzzi. Jeho máma byla samoživitelka, měla 5 dětí, z toho nejmadší syn se narodil velmi předčasně a byl proto postižený. Ona sama měla ve 35 letech infarkt a doktoři jí řekli, že se musí šetřit, jinak taky může umřít a děti půjdou do ústavu. Přestala tedy pracovat a žila z podpory, což ona sama i malý Mr. Spicuzza brali jako ostudu (např. ve škole musel Mr. Spicuzza ukazovat zářivě růžový lístek s nápisem “oběd zdarma”), někteří jeho sourozenci se v tom ale naučili chodit a všechny výhody s radostí využívají (či zneužívají) až dodnes… alespoň dle líčení pana učitele. On je asi docela hrdý na to, že vystudoval několik škol, postavil se na vlastní nohy, odešel z maloměsta a je soběstačný. Je mu 49 let, žije sám, ale nepůsobí dojmem, že by ho to trápilo. Učitelem se stal proto, že viděl, jak se se školou trápil jeho starší brácha, silný dyslektik a dysgrafik, což tehdy učitelé ani jemu ani jeho mamince nevěřili (protože byla samoživitelka). Pak se do toho vložil jejich rodinný doktor, kterému už učitelé věřili - díky jeho profesi a tomu, že byl muž a běloch. Možná i proto se Mr. Spicuzza na vysoké škole hodně angažoval v boji za rovnoprávnost všech možných skupin a jistý aktivismus mu vydržel až dodnes. Koho volí nám sice neřekl (prý to učitelé nesmějí), ale z podrobné kritiky některých republikánských kroků to bylo více než zřejmé - např. podrobně rozebíral snahu obsadit uvolněné místo soudkyně nejvyššího soudu, aby nově jmenovaný člověk případně pomohl Trumpovi neuznat výsledky voleb - až je zpochybní. Zajímavý byl také jeho pohled na genderovou tématiku, o které jsme se bavili před měsícem s Grigorim: přístup škol (tj. to, že jsou děti již ve velmi nízkém věku tázány, jak mají být oslovováni - “he” nebo “she“) považuje za krok vpřed. Průměrný věk dožití transgender lidí je prý 35 let (kvůli častým sebevraždám) a obvykle to o sobě ví odmalička, takže čím dřív se mohou přestat “skrývat” se svým trápením a čím dříve si na to zbytek společnosti zvykne, tím líp. To, že dítě o sobě ví, že je kluk, i když se narodí jako holka, už od malička pro mě byla nová - a podstatná - informace. (Jen bych ji ještě potřebovala ověřit u nějakého odborníka.) Důchod hodlá Mr. Spicuzza strávit u svých známých v Coloradu - to mu celkem závidíme.

V neděli ráno nás Mr. Spicuzza opustil - spěchal na nějakou oslavu - a my jsme se rozhodli pro vycházku uzounkou lesní pěšinkou zvanou “Glacier Trail”. Kolem to bylo docela zarostlé, a tak si člověk v některých místech připadal opravdu jako by na něj mohl každou chvíli vykouknout mamut. Honza jel zaparkovat auto na konec trailu, abychom se nemuseli vracet, a chystal se nám jít naproti. Ukázalo se ale, že parkoviště na konci trailu je zavřené (kvůli covidu), a tím jsou zřejmě zavřené i stezky, které z něj vycházejí. To jsme ovšem nevěděli, já už jsem byla s dětmi na cestě a mobily tam neměly signál, takže Honzovi nezbylo než zaparkovat auto na kraji silnice a vydat se za námi. Během dopoledne začalo pršet a když jsme došli až k zavřenému parkovišti, lilo už jako z konve. Přesto jsme se ještě vydali odbočkou podél potůčku k vodopádu - a to byla možná úplně nejlepší část celého našeho putování: jednak proto, že okolí potůčku se postupně zužovalo v kaňon, na jehož konci už se muselo jít přímo vodou, jednak proto, že díky dešti a zavřenému parkovišti tam vůbec nikdo nebyl (až na jednu dvojici). Byli jsme od kolen (někteří od pasu) dolů promočení až na kůži, ale spokojení - ovšem jen do té doby, než jsme zahlédli auto rangera, které na nás zjevně čekalo. Ukázalo se, že někdo z místních nahlásil, že na kraji silnice stojí auto, a ranger šel obhlédnout, kdo porušuje zákaz. Byl ale vstřícný, nechal si všechno vysvětlit a řekl, že když je to náš první přestupek, nechá nás jít… Možná mu k tomu rozhodnutí pomohl i pohled na promočené děti. Cestou zpátky jsme projížděli kolem spousty malých farmiček, na jejichž pozemcích byly hrdě vztyčené cedule “Trump - Pence”. U nás v Evanstonu není taková cedule ani jedna - u všech domů je “Biden - Harris”. Vida, stačí 3 hodiny jízdy a všechno je jinak.

14. - 20. 9. 2020 aneb Narozeniny - řidičák - grilování - cyklovýlet

 

Tentokrát píšu blog já, Jan. Petra se totiž připravuje na výuku, kterou si sjednala doma. Bude učit jednoho šikovného kluka matematiku a začíná už zítra. O tom Vám nejspíš napíše více příště. Já se také zdržím komentářů týkajících se dětské školy. Doma je s nimi Petra, já chodím pracovat na universitu a necítím se tak kvalifikován psát o komplikovaném domácím vzdělávaní.

Největší akcí tohoto týdne byl opakovaný pokus o získání řidičského průkazu. Jak jste se dočetli v prvním blogu, odjížděli a balili jsme se trochu narychlo. Málo času zbylo i na zařízení všech potřebných dokumentů a odnesl to Petřin řidičák. Když si šla pár dnů před odletem vyřídit mezinárodní řidičský průkaz, tak u přepážky zjistila, že její řidičák je propadlý (já jsem měl samozřejmě platný, vše šlo bez problému a můžu tu legálně řídit). Požádala sice rovnou o nový, ale jeho vystavení trvá několik dní a už to nešlo stihnout. Někde v Brně teď tedy na Petru čeká nový řidičák, ale vyzvednout jde pouze s ověřenou plnou mocí. Asi by nebyl takový problém plnou moc poslat a nechat si pak poslat poštou ten řidičák, ale bylo by to k ničemu. Ještě je totiž potřeba získat ten mezinárodní řidičák, o který jde požádat pouze s platným řidičákem a to POUZE osobně, výjimky neexistují. Závěr návštěvy na úřadě tedy byl, že bude nutné udělat si řidičák americký. A to jsme se právě rozhodli provést tento týden. 

Petra se několik večerů pilně učila smysluplné i zcela stupidní otázky a odpovědi, typu: Od jakého roku výroby musí mít auto vepředu dva bezpečnostní pásy? Tak schválně: 1965, 1968 nebo 1975? Jestli to nevíte tak, co děláte za volantem? A pak jsou samozřejmě ještě jízdy, ale těch jsme se moc nebáli, neboť Petra umí řídit skvěle a navíc máme auto s automatickou převodovku, která vše dost zjednodušuje. A tak jsme v úterý po skončení školy nechali děti samy doma (to je zde mimochodem nelegální) a vyrazili na zdejší úřad, který je vzdálen asi 30 minut jízdy. Zkoušel jsem volat dopředu a domluvit si schůzku na čas, ale nic takového nejde. Takže jsme přijeli dvě hodiny před zavírací dobou, abychom zjistili, že od vchodu se táhne fronta desítek až stovek lidí a je zcela bez šance se dostat dovnitř. U vchodu jsme mluvili se zřízencem, který nám poradil, že mají otevřeno i v sobotu, kdy není škola a máme přijet brzy ráno, okolo 6:00 (otevírají 7:30), abychom nestáli ve frontě. Vše se pak krásně stihne. Probrali jsme s ním i to, jaký typ řidičáku potřebujeme na základě našich víz a odjeli jsme domů. 

V sobotu v 6:06 jsme byli na místě (a děti opět nelegálně samy doma). Fronta byla prakticky stejná jako v úterý, jen byla ještě tma. Počet lidí před námi nás trochu rozladil, ale tentokrát jsme se rozhodli vytrvat. Na prvních místech fronty seděli na rybářských židličkách lidé zabalení snad ve 20 svetrech, možná tu čekali celou noc. Po hodině čekání, 20 min. před otevřením, začaly frontou procházet dvě slečny/paní a kontrolovaly doklady a rozdávaly pořadová čísla. Nám paní řekla, že jsme tu špatně, že v sobotu náš typ řidičáku nelze získat, že máme přijít ve všední den. Pokoušeli jsem se argumentovat, že jsem tu právě proto, že nám její kolega řekl, že máme přijít v sobotu. Vyjádřila sice účast s naším naštváním, ale stejně nás poslala pryč. Byli jsme celkem rozzlobení, skoro bych řekl, že až sprostí. Nezbylo nám ale stejně nic jiného než jet domů. Další pokračování naší řidičákové mise jsme si naplánovali na úterý, protože v pondělí mají zavřeno. Já už teď sice vím, jak to v úterý dopadlo, ale napsat to nemůžu, protože to patří až do příštího týdne. Pokračování tohoto nádherného příběhu si tedy budete moci přečíst v dalším zápisu. 

Ve středu měl Václav narozeniny, už je mu 10 let. Dostal čtečku a plastovou baseballovou pálku s míčky. Takže teď v parcích hráváme baseball. Náš původní plán, že budeme dětem nadělovat k desátým narozeninám cestu s jedním rodičem do nějakého velkoměsta nebo na místo dle vlastního výběru (Marta byla s Petrou v Londýně) teď bohužel nejde uskutečnit. (Gratulantům děkujeme za přání, která jste poslali. Václav byl moc spokojený.) Ještě jsme v rámci narozenin vyrazili další úterý na mražený jogurt v kelímku. To mělo také úspěch díky velkému množství posypů, které si mohly děti volit v libovolné kombinaci a množství.

V pátek jsem měl v práci první společné setkání všech studentů prof. Cusatise (budu mu odteď říkat Gianluca, protože si tykáme), vše samozřejmě virtuálně. Budu se těch setkání, které se opakují každých 14 dní, účastnit také, abych se něco přiučil a zapadl do kolektivu. Dostal jsem na začátek půlhodinový prostor pro představení sebe a své práce. Naštěstí jsem večer předtím dokončil jakousi dílčí část, a tak jsem měl co ukazovat. K tomu jsem přidal informace o Česku, překvapivě jediný Čech, kterého znali, byla Ivana Trump(ová), dřívější manželka současného amerického prezidenta. Nikdo se nechytal ani na Kunderu, Havla, Škvoreckého, Jágra, Satoranského, a další.

Sobotu jsme zahájili popisovanou neúspěšnou akcí řidičák, ale na 13:00 jsme byli pozváni k Gianlucovi na oběd. Bylo to grilování na zahradě, zelenina, několik druhů masa, hot dogy a hamburgery. Vše bylo moc dobré a také konverzace byla příjemná a celkem neformální. On i jeho žena Klára jsou Italové, ale žijí tu od roku 2004. Klára bývala v Itálii učitelka angličtiny a zde se živí natáčením a zpracováním videí, třeba svatebních či videí o historii některé rodiny. Prostě čímkoliv, co jí kdo zadá a zaplatí. Poznamenala ale, že teď je její byznys u ledu, že kvůli koronaviru se jí prakticky nikdo neozývá. Mají dvě pubertální děti, které přišly z povinnosti pozdravit a také se najíst, ale rychle se klidily někam pryč. Na konci jsme si dokonce zahráli společenskou hru Set a předběžně se domluvili na společném kempování.  

V neděli šly děti s Petrou do kostela, mše se opět konala venku. Já jsem vyrazil s Gianlucou a jeho mladým a výkonným kamarádem na kolo. Tentokrát jsem ujeli jen okolo 42 mil, ale příšerným tempem. Ten kamarád, jmenuje se Vito, je také Ital a jezdí  hrozně rychle. Jeli jsem na jih, podél jezera až do Chicaga a zpět, potom ještě na východ do takových lesních rezervací. Ze začátku byl nádherný výhled na mrakodrapy a jezero a navíc jsem byl ještě čerstvý. V lesích jsem jim už musel říct, že potřebuji pauzu. Vito se mi omlouval, že do toho ze začátku tak šlapal, že nevěděl (asi tím myslel, že nevěděl, že jsem taková nula). Nakonec jsem přežil a pojedu s nimi zase, ale trochu to hraničí s masochismem.

V neděli odpoledne jsme objevovali přírodu v nádherné rekreační oblasti s názvem Ryerson: řeka, divoké lesy a hlavně skoro žádní lidé. Děti byly nadšené, určitě sem zase brzy pojedeme. Večer jsme pak strávili u Thawivann na verandě. Dostali jsme večeři a dlouho si příjemně povídali. Naše a její děti si většinu večera opékaly vzadu na zahradě na ohni marshmallows (takové ty sladké pěnové válečky).

8. - 13. 9. 2020 aneb ESL učitelé - knihovna - noví známí - Starved Rocks

 

Začnu opět školou, a to jedním aspektem, který jsem zatím ještě moc nepopisovala. Jsou to tzv. ESL učitelé neboli učitelé speciálně vyhrazení pro děti, které maji "English as a Second Language". Tohle úsloví může znamenat ledasco: může znamenat, že jste právě přijeli a neumíte anglicky vůbec nic (jako třeba Karlík) nebo to, že tu žijete celý život, chodili jste tu do školky atd., ale u Vás doma se mluví jiným jazykem (většinou španělsky). U kluků ve škole je ESL učitelkou paní Karen Barbour. Je to hřmotná paní, která na první pohled nevypadá nijak extra sympaticky, ale již po její sedmidenní práci s Vašíkem si nás zcela získala. Měla jsem s ní "zoom" hned první den školy (kdy - jak si možná vzpomínáte - nejely skoro žádné zoomové odkazy, a pokud jely, děti ničemu nerozuměly a my jsme s Honzou mezi nimi lítali jak hadr na holi, takže jsem byla úplně vyčerpaná a trochu zoufalá). Tehdy mě uklidnila, že to zvládnem, a ujistila mě, že má sice na starosti 15 dětí, ale Vašík je její největší prioritou, protože je ze všech dětí nejstarší a společně s Karlíkem jsou jediní nově příchozí do USA. Navrhla, že s ním bude pracovat individuálně půl hodiny dopoledne a půl hodiny odpoledne. Taky mě ujistila, že nemusíme dělat úplně všechny úkoly, které učitelé zadají. (To je pro mě při mé mírně perfekcionistické povaze trochu obtížné - mám pocit, že bychom alespoň měli dát najevo snahu. Zároveň je ale někdy nereálné, aby Václav udělal všechno, takže se učím, aby mě to nechávalo klidnou... zatím nepříliš úspěšně). Bohužel hned během prvního školního víkendu dostala její maminka mrtvici, a tak měla paní Barbour úplně jiné starosti a vzala si týden dovolenou. Od 8. září ale s Vašíkem podle svého slibu pracuje a je to skvělé. Tato skvělost má tři aspekty: ten nejdůležitejší je, že Vašík má sám ze sebe radost, že je schopen s ní komunikovat - paní Barbour se totiž umí pěkně naladit na Vašíkovu úroveň. Ze začátku se ho ptala na velmi jednoduché věci a postupně přitvrzuje. A když dopoledne zjistí, že Vašíka něco zajímá (třeba sněžní leopardi), nejen že mu hned promítne obrázky ze ZOO, kde se narodila mláďátka této šelmy, ale ještě najde do odpoledne elektronickou knihu o kočkovitých šelmách, kterou s ním pak čte. Druhý důvod, proč je práce s ní skvělá, je, že vím, že Václav je v téhle době aktivní - že opravdu něco dělá a nekouká jen otupěle do obrazovky (jako se to jemu i Martě stává v některých jiných hodinách, kdy prostě nevědí, která bije). A s tím souvisí i třetí důvod - během téhle doby vím, že se o něj nemusím absolutně starat, a můžu se úplně v klidu věnovat Karlíkovým úkolům nebo Martě - když něco potřebuje. Paní Barbour totiž všechno vyřeší za mě: když jí Vašík nerozumí, použije google translator, který to Vašíkovi řekne česky. Google translator mimochodem využíváme i my - a to alespoň při dělání úkolů čím dál více. Strategie je nezdržovat se nekonečným čtením zadání (je-li dlouhé) a přeložit si ho, ale pak zkusit vypracovat samostatně anglicky odpověď - bez google translatoru... to mi taky poradila paní Barbour. Co se týče Karlíka, s tím měla zatím jen jedno setkání, aby ho trochu omrkla a pravidelně s ním začně pracovat příští týden - bude to 5 minut individuální práce dopoledne a 15 minut v malé skupince odpoledne. 5 minut zní trochu srandovně, ale alespoň třeba bude Karel něco dělat - s vědomím toho, že to bude opravdu kraťoučké (což je zatím při každé zoom hodině jeho největší starost). U Marty ve škole si během prvních 10 dní školy taky zvládli všimnout, že je vhodným adeptem pro ESL učitele a přeřadili ji z "normální" literatury do "English Learners Class". Chodí tam jen 6 dětí (nebo už spíš studentů) a jsou na ně dvě učitelky, takže podmínky se zdají být skvělé, ale bohužel to zatím moc dobře nefunguje. Obě učitelky jsou původem z Mexika, obě mají přízvuk, jedna dokonce velmi silný, takže jí Marta vůbec nerozumí. Hlavní vyučující hodně mluví a na to, aby mluvili studenti, dojde jen zřídka - a to ještě mluví většinou ti, kteří anglicky umějí z našeho pohledu bezvadně (což jsou všichni kromě Marty a možná ještě jedné holky, které nefunguje mikrofon ani kamera, takže o ní vlastně nic nevíme). Když jsem se ptala, jestli by nebyla nějaká možnost individuální výuky jako mají kluci, bylo mi řečeno, že ne (je tedy pravda, že paní Barbour říkala, že je to výjimečná situace, protože k Václavovi prostě neexistuje žádná adekvátní skupina). Nemůžu ale říct, že by se paní učitelka nesnažila být vstřícná - např. nám poslala spoustu odkazů na webové stránky, kde se jde učit anglicky, ale proboha kdy, když škola je až do 15:30 a pak už všichni padají vysílením? V posledním mailu se mě paní Barbour ptala, jak to zvládám já - tak jsem jí napsala, že co se týče kluků, myslím, že už se to nějak usadilo a že dobrý, ale že mi dělá starosti Marta... a ona napsala Martině ESL učitelce, že by Marta potřebovala větší podporu. Trochu trnu, jak se to vyvrbí - jednak se bojím, aby se paní učitelka necítila dotčená, jednak se trochu bojím, s čím přijde... a jestli to Marta případně zkousne, protože zatím je to její skoro nejméně oblíbená vyučující a žádný čas navíc s ní asi trávit netouží. Jinak ale Marta tenhle týden vypadá mnohem vyrovnaněji a veseleji, za což jsem vděčná.

Ve středu odpoledne jsme vyrazili do Evanstonské knihovny, kde jsem Vašíkovi už předtím zřídila účet. Mají totiž ve škole každý den čtení a paní učitelka nám doporučila elektronické knihy právě z evanstonské knihovny. Chtěla jsem ale, aby děti chvíli hleděly i do něčeho jiného než do obrazovky, a tak jsme půjčily několik knih různých čtenářských úrovní (v Karlíkově knize je na každé stránce napsáno jen "slither, snake"). Dobré je, že to, že je kniha jednoduchá na čtení, nemusí vždy znamenat jednoduchý (nebo z Vašíkova hlediska nudný) příběh. Teď například čte zpracování skutečné historie Buffalo Billa, který jezdil s pony expresem a bránil zásilky před bandity. Kromě toho jsem půjčila obrázkovou knížku, která má na přední straně reproduktor a člověk ji může poslouchat a u toho prohlížet. Je to opět zpracování skutečného příběhu, tentokrát o vzniku knih "Medvídek Pú" (ačkoliv to až téměř do konce není zřejmé) a je to hrozně zajímavé.

Během některého z předchozích víkendů jsme podnikli dobrodružnou výpravu po bytech v našem domě - abychom se představili a případně navázali přátelství. Některá setkání byla trochu trapná, ale některá zas docela milá - např. setkání s dvěma ženami - matkou a dcerou - z Kuby, které bydlí nad námi. Dcera má 11 letého syna, což by mohl by mohl být potenciálně super kamarád, ale do parku by prý s námi nešel, na to je moc líný (říkala jeho maminka - možná to ještě někdy zkusíme probrat přímo s ním). Druhé příjemné setkání bylo s rodinou, která bydlí pod námi a je z Chile. Mají dvouletého syna, ale vypadalo to, že jeho maminka skoro nemluví anglicky, takže jsem to na nějaké společné akce moc nadějně neviděla. Byla jsem tedy dost překvapená, když mi za pár dní přišla smska, jestli nechceme jít do parku. V pátek jsme tedy vyrazili. Maminka se jmenuje Patricia a nakonec jsme se docela pěkně domluvily, jen se hodně stydí, protože je na tom s angličtinou jen o něco líp než já před 11 lety. Věkové rozpětí dětí je bohužel příliš velké na to, aby mezi nimi došlo k nějaké větší interakci, ale na občasný park a možná na nějakou společnou večeři se určitě domluvíme. 

 

V sobotu bohužel pršelo, ale v neděli jsem se konečně dočkala nějaké "pořádné" přírody. Vyrazili jsme do State Parku Starved Rocks (2 - 2,5 hodiny autem... nikde blíž "pořádná" příroda není). Známe ho už z minula - tentokrát jsme ale zvládli projít delší trasy a během brouzdání v řece Illinois najít zatopený stůl a lavičku - a taky říční škebli (Karlík: "mami, už jsem se bál, že se začnu nudit, když v tom....škeble!") Jediná škoda byla, že tam bylo moc lidí. Budeme si to muset zopakovat v zimě.

31. 8. - 7. 9. 2020 aneb Poděkování - auto - páteční večeře - víkend v Michiganu - Martina krize

 

 

Nejprve bych chtěla moc poděkovat všem, kteří na nás myslí nebo kteří nám píšou maily. Je to pro nás fakt velká vzpruha a ačkoliv jsem ještě nestihla všem odpovědět, věřte, že jsme za to opravdu vděční.

Pátý týden našeho pobytu za mořem jsme začali sháněním auta. Původně jsme si mysleli, že se na to vykašleme a budeme využívat "sdílená auta". Ta fungují tak, že se zaregistrujete do společnosti (zde Zipcars, v Brně např. AJO), platíte nějaký malý měsíční poplatek a za ten máte přístup k jakémukoliv autu této společnosti, které stojí na ulici. Zjistili jsme ale, že půjčit si toto auto na dvouhodinový nákup stojí asi 20 dolarů, půjčit si ho na celý den je trochu dražší než půjčit si ho z půjčovny (cca 90 - 100 dolarů) - a navíc je k registraci do systému potřeba zařídit si americký řidičák. Začali jsme tedy počítat: množství celodenních výjezdů jsme odhadli na 30 za rok (jestli chcete, můžete nám to počítat), sdílené auto či auto z půjčovny by nás tedy stálo cca 3000 dolarů. Po naší minulé zkušenosti s koupí ojetého amerického auta nám připadalo, že pokud nám auto opět nezničí medvěd, bude finančně výhodnější koupit ojeté. Znamenalo by to ale riziko (člověk kupuje tak trochu zajíce v pytli) a spoustu úvodního zařizování, takže se do toho Honzovi ze začátku moc nechtělo. Nakonec se ale rozhodl, že to podstoupí, a celé pondělní dopoledne (a část předchozího víkendu) hledal na internetu vhodné auto. Majitelé aut, která se mu líbila, nebrali telefon, případně ho brali, ale byli to překupníci, kteří o svých levných autech skoro nic nevěděli (např. jestli mělo auto někdy nějakou bouračku), a tak se Honza se vrátil "z práce" na oběd s nulovým výsledkem a tichou zuřivostí. Odpoledne jsme se pak vrhli na vybírání společně a nakonec jsme vybrali Hondu Accord z roku 2006. Celé Honzovo úterý padlo na prohlídku auta (cenu usmlouval na $3900), registraci, placení daně a shánění povolení k parkování (dalších asi $600), ale již v 17:45 jsme mohli vyrazit novým autem do nového (vzdáleného) parku. 

 

Boj se školou jsem popisovala minule, takže tentokrát jej přeskočím - i když nám samozřejmě sebral nejvíc času i sil. Zvlášť Marta byla ze školy frustrovaná a unavená, a tak ji nepotěšilo, že jsme v pátek večer (místo abychom měli volno) přijali pozvání k Thawivann na večeři a "ejmenování" (zpěv a čtení křesťanských písní a textů). Musím říct, že alespoň nám dospělým to po vyčerpávajícím týdnu (auto, ale hlavně škola), udělalo dobře. Děti se účastnily jen večeře a pak hrály jakousi deskovku. Po návratu domů nás čekalo balení na 3 dny (první pondělí v září je tu svátek práce, takže je volno). Chystali jsme se totiž navštívit své kamarády Vasilinu a Grigoryho Filonovi ve městě Ann Arbor v Michiganu - což je stát, kam byste dorazili, kdybyste přeplavali Michiganské jezero. My jsme jej trapně objeli autem.

 

Vasilina je Honzova krásná a chytrá kamarádka matematička z dávného kurzu ve Výmaru. Tehdy ještě žila v Rusku, teď už dlouho žije se svým mužem v USA. Před 11 lety jsme za nimi byli v New Yorku, od té doby se přestěhovali do Ann Arboru. Grigory tu pracuje ve firmě, která vymýšlí a prodává vybavení a "know how" pro různé pokusy s DNA a rNA (pokud jsem to správně pochopila), Vasilina pracuje pro ústav biomedicíny na místní univerzitě, teď se ale hlavně stará o svého čtyřměsíčního syna Viktora. Kromě něj mají Filonovi ještě osmiletou Margaritu a momentálně s nimi bydlí Vasilinina maminka, která přijela z Ruska na výpomoc. Neplánovali jsme žádný speciální program, takže bylo spoustu času na povídání - o tom, že během jarní distanční výuky tu děti nedostávaly žádnou zpětnou vazbu ke své práci (pošleš úkol učiteli a už se nikdy nezdovíš, jestli byl dobře nebo špatně a proč). O tom, že pro Rusy (a možná jakékoliv "přistěhovalce") tu není jednoduché získat stálé místo na univerzitě - ani když jsou chytří a pracovití. A hlavně o různých politicko - filozofických otázkách, hlavně o otázkách genderu a s nimi související možností vyjádřit svobodně svůj názor. V Americe je teď totiž mohutně prosazován názor, že každý si může svobodně zvolit své pohlaví. A aby o této možnosti věděl opravdu každý, učí se o tom děti už odmalička. I na školách, kam chodí naše děti, mají učitelé za svým jménem v mailu např. "he/him/his". Prvně jsem si myslela, že je to pomoc, aby člověk věděl, jestli jde o ženu či muže, protože to se ze jména ne vždy pozná. Poté, co Marta měla v rámci seznamování se s učiteli i studenty říct, jestli chce, aby se jí říkalo "she/her/hers" nebo "he/him/his" jsem ale pochopila, že jde opravdu o volbu. Kromě toho nám Grigory vyprávěl, že do škol jsou zváni lidé, kteří podstoupili změnu pohlaví, a vyprávějí o této své zkušenosti dětem. V knihovnách údajně zase existují "travesty" programy pro děti, kdy muži převlečení za (sexy) ženy dětem čtou knihy s "travesty" tématikou. A v televizi byl prý dokonce program o muži, který se cítí být psem, a proto se tak obléká a chová... na jednu stranu chápu, jak bolestná může být pro někoho skutečnost narodit se jako muž a cítit se ženou: moje sestra Jitka má jednoho takového kamaráda, který je teď už vlastně kamarádkou, a tato změna je pro něj/ni vysvobozením. Na druhou stranu mám pocit, že to je tak ojedinělý jev, že zatěžovat kvůli tomu všechny děti volbou, zda se cítí jako žena nebo muž, mi připadá v tomto světě plném možností a tudíž nutností volit, zbytečné. Grigory je ještě mnohem radikálnější a hlavně ho štve, že je vlastně společensky nemožné (až nebezpečné z hlediska případné ztráty zaměstnání atd.) vyjádřit jakýkoliv jiný názor. Kromě genderu jsme řešili i různé jiné politicko-filozofické otázky: uvědomila jsem si na tom, jak moc je názor každého člověka ovlivněn společností, do které se narodil i té, ve které žije. Kromě povídání jsme chodili s dětmi do parku hrát basket a ufobal, byli jsme se podívat na univerzitě, koupili si zmrzlinu ve zdejším vyhlášeném zmrzlinářství, večer zpívali u ohně a získali recept na úžasný Grigoryho chleba (až nakoupím kvasnice a správnou mouku, vyzkouším!). Margarita se dala bez ostychu do hry s našimi dětmi - zvlášť s Martou, která na sebe ze začátku vzala zodpovědně roli překladatelky, ale na konci už jí trochu docházel dech ("mami, tři dny v kuse jsem musela mluvit anglicky, bez odpočinku!"). Kdybychom měli takovéhle sousedy, bylo by to skvělé - stačilo by se sejít párkrát za týden a děti by měly úžasnou učitelku angličtiny a Margarita zas parťáky do svých her. 

Když jsme se v pondělí odpoledne (po čtyřech a půl hodinách v autě) vrátili domů, na Martu padla krize. Připadalo jí, že to má o hodně těžší než kluci - ve škole i na návštěvách (kde je zodpovědnost za komunikaci s anglicky mluvícími dětmi vždy na ní) a že to nezvládá. A zároveň to, že to nezvládá a hroutí se, prý ještě prohlubuje její krizi, protože kluci vypadají v pohodě. Vyrazily jsme spolu na dlouhatánskou soukromou vycházku (kluci se doma dívali na Pána prstenů) a ačkoliv se nám nepodařilo vymyslet žádné skvělé řešení, pomohlo to. Hned ráno pak napsala kamarádce Barče, která bleskurychle odpověděla - a svět byl zase o něco veselejší... a přesně tak to máme i my. Člověk se nestačí divit, jaké maličkosti ho dokážou povzbudit nebo naopak vykolejit - ať je jakkoliv starý.

 

 

24. - 30.8. 2020 aneb Test z angličtiny - oční - škola I, II a III - sobotní kolo a ZOO - neděle

 

Ve čtvrtek 27. 8. zde měla začít škola. Na začátku týdne nám ale k tomu, aby do ní naše děti vzali, chyběly stále dvě věci - test z angličtiny a prohlídka u očního lékaře. Test z angličtiny začínal v pondělí v 9 hodin na zdejším "školském úřadě", který je od nás vzdálený asi tři čtvrtě hodiny chůze. I když vůbec neumíte anglicky a v testu úplně pohoříte, neznamená to, že Vás do školy nepřijmou. Test by měl sloužit jen jako vstupní informace učitelům, co můžou čekat. Paní v telefonu avizovala, že Martin test může trvat cca 1,5 hodiny. Byli jsme zvědaví, co tam s ní budou tak dlouho dělat (i kdyby měla vytvořit věty se všemi slovíčky, které zná, zabralo by to jen zlomek tohoto času) a v duchu jsme ji dost litovali. Realita ale předčila naše očekávání. Marta i Václav absolvovali test ze slovíček, poslechu, čtení a mluvení, Martě to vše trvalo 2,5 hodiny, Václavovi asi o půl hodiny méně. Tématem čtení byly různé druhy fotoaparátů, tématem poslechu oční bulva (naštěstí tam byl obrázek). Karlík, který kromě "yes" neuměl vůbec nic, byl také otestován. Paní mu anglicky četla příběh a pak z něj vybírala slova, která měl ukazovat na obrázku. Navzdory anglickým instrukcím časem pochopil, co má dělat, a tak ukazoval náhodně. Paní mu jako správná Američanka vždycky řekla "good job", takže měl jako jediný pocit, že to perfektně zvládl... Musím přiznat, že si děti získaly můj hluboký obdiv za to, že se nezhroutily a všechno nějak dokončily. Připomnělo mi to můj obvyklý hororový srpnový sen, kdy jdu učit, nevím kam, nevím koho a nevím co - resp. vím, že třeba zeměpis - a než stihnu vyblekotat první větu, hrůzou se probudím. (Vždycky jsem nesnášela improvizace!) Děti se nemohly probudit, ale mohly se zhroutit - a neudělaly to. 

 

Cesta zpátky byla úmorná, protože bylo strašné vedro, Karlík měl hlad a Václav si strhl obrovské puchýře na obou rukách - v rámci závodu s Martou, kdo vydrží déle ručkovat na prolízkách. Doma jsme do sebe museli rychle hodit oběd, a pak jsme odklusali k očnímu lékaři (půl hodinka chůze). Ukázalo se, že všechny děti mají oči v pořádku - což Martu dost zklamalo, protože už rok touží po brýlích. My jsme ale byli rádi, protože takhle stála prohlídka každého dítěte pouhých 99 dolarů. Já jsem pak s dětmi zamířila na pláž (kde se Václav nemohl moc koupat, protože ho bolely stržené puchýře), Honza šel během odpoledne vyzvednout ještě do jednotlivých škol pomůcky. K těm patří mj. iPady či Chromebooky, protože přinejmenším na začátku školního roku bude výuka probíhat distančně. Večer jsme spočítali, že Honza za tento den nachodil cca 12 mil. (Bohužel v pondělí nebylo vybavení pro kluky ještě nachystáno, a tak Honza musel ve středu podniknout celou cestu znovu. 

Vyzvednutím vybavení jsme ukončili fázi dostávání dětí do školy a mysleli jsme si, že teď už to bude jednodušší. Např. to, že každé dítě dostane od školy elektroniku, která mu umožní účastnit se vyučování, nám přišlo skvělé (na jaře jsme doma trochu trpěli nedostatkem notebooků). Celé úterý a středu jsme ale byli bombardováni emaily - nejprve těmi, které nám oznamovaly, že v nejbližší době dostaneme email s rozvrhem, potom emaily s rozvrhem a potom emaily, ve kterých se rozvrh upřesňoval a ve kterých chodily odkazy na "zoom" (což je platforma pro virtuální konference, vyučování, setkávání) - přičemž kvůli každé hodině přišel samostatný mail. Kromě toho jsme se měli přihlašovat do různých platforem, stahovat dětem na jejich zařízení různé aplikace apod. V úterý a středu jsme tím strávili všechen volný čas. Honzovi zbývaly na práci tak 2 hodiny denně. 

 

Ve čtvrtek nastal první školní den. V Americe se chodí do školy už od 5 let - a to do tzv. Kindergarten, po níž následuje první třída. Na rozdíl od našich předškoláků jsou tu ale na "kindergarteňáky" docela velké nároky - např. je asi docela běžné, že už při vstupu do školy umějí počítat do sta a znají celou abecedu. Alespoň se mě na to ptal pan doktor při prohlídce. Karlík nic z toho nezná a ani ho to nezajímá (i když teď to vypadá, že se to začíná měnit). Zato zná díky svým starším sourozencům perfektně Ninjago, Vinnetoua, Harryho Pottera a Pána Prstenů a dokáže si na to vše hrát sám celé hodiny. Teď tedy tento neohrožený bojovník nastupuje do tzv. elementary school. Ta zahrnuje všechny třídy od "kindergarten" (K) až po 5. třídu, takže Karel je na stejné škole jako Václav (který jde do 4. třídy). Po elementary school následuje middle school, které zahrnují 6., 7. a 8. třídu (Marta chodí do 7.) a pak se jde na high school, která trvá 4 roky. Na univerzitu se chodí v osmnácti, o rok dřív než u nás. Na elementary school trvá vyučování od 9 do 15:15 s třičtvrtěhodinovou či hodinovou přestávkou na oběd, na middle school trvá vyučování od 8:30 do 15:35. Toto časové rozmezí mělo být platné i pro distanční vyučování, a to hned od prvního dne. Naštěstí se Honza rozhodl, že první školní den nepůjde do práce a bude nám k ruce. A ještě že tak, protože téměř žádný zoomový odkaz nefungoval, takže to byla taková všeobecná zkouška nervů. Honza běhal od Václava k Martě, já od Karlíka k Václavovi. Celá akce trvala opravdu od 9 do cca 15:15, s hodinovou přestávkou na oběd. Zajímavá byla zpětná vazba od učitelů - já bych na jejich místě měla pocit, že jsem to totálně zvorala a omlouvala bych se až za hrob, oni nás ujistili, jak je skvělé, že jsme to nakonec společnými silami zvládli a že jsme se toho za ten den jistě mnoho naučili o emocích a že nám děkují a že to nemáme vzdávat. Bylo to pro mě poučné.

Druhý den už odkazy docela fungovaly, Honza už běhal kolem dětí jen půl dne a Martu i Vašíka už jsme někdy nechávali u obrazovky samotné i když bychom u nich v tu dobu mohli být. (Od tohoto pondělí už Honza chodí do práce a my nějak bojujeme se školou sami.) Nemám nejmenší tušení, kolik toho děti rozumí - odhaduju, že jednotky nebo desetiny nebo setiny procent. První dva dny se strašně moc mluvilo a skoro nic nedělalo, což bylo dost frustrující. U Vašíka se ale už začíná trochu konkrétně pracovat - je to asi tím, že mají skoro ze všeho stejnou paní učitelku, a tak se stačilo představit jen jednou, stanovit si pravidla chování na zoomu jen jednou atd. Marta má z každého předmětu někoho jiného a ačkoliv dnes, kdy to píšu, je už 7. den školy, téměř v žádném předmětu se ještě nedostaly dál než ke sdílení pocitů ohledně distanční výuky, hrám na vzájemné poznávání atd. Samo o sobě to není špatné, ale když máte už ve 3. předmětu napsat 3 věci, které Vás charakterizují a pak hádáte, který spolužák je který, ztrácí to poněkud na atraktivitě... obzvláště, když mají spolužáci vypnuté kamery, takže místo nich vidíte na obrazovce jen kreslené obrázky a navíc když se všichni navzájem znají (tedy kromě Marty). Myslím, že našim dětem pomůže, až bude trochu víc konkrétní práce, kterou můžou - na své úrovni - udělat a nebudou totálně out. Např. minulý pátek měla Vašíkova třída napsat "cokoliv o čemkoliv" a pak si to vzájemně četli. Vašík sice nepochopil, co má dělat, ale doběhl si pro mě a pak splácal zcela samostatně 5 vět o tom, jaké má rád sporty a myslím, že ze sebe měl fakt radost, že to zvládl.  Taky by pomohlo, kdyby se čas na zoomu zkrátil na polovinu - sedět 6 hodin u počítače a poslouchat nesrozumitelný jazyk je úplně na zbláznění. Karel naštěstí má den rozdělený na 4 kratší zoomy (asi 20 - 30 minutové) a pak má zadané úkoly, které může plnit na svém iPadu. Např. včera měli doma hledat nápisy s číslicemi, fotit je (iPadem) a poslat panu učiteli. Zdá se mi to fajn, ale díky tomu, že od 9 do 15 běhám mezi Václavem a Martou - a vařím oběd, který má Marta v jiný čas než kluci - to většinou dopadne tak, že Karel stráví skoro všechen volný čas koukáním na různá videa, která se naučil si na iPadu najít.  K jeho úkolům se občas dostaneme až po skončení vyučování. V tu dobu je už byt pokryt špinavým nádobím, které se přes den nashromáždilo a které nikdo nestihl umýt, natožpak utřít a uklidit. No, nevím. Občas si říkám, do čeho jsme ty děti navezli a modlím se za prezenční vyučování - nejen kvůli angličtině (zatím mám silné pochybnosti o možnosti naučit se anglicky ze zoomu, na němž je  20 lidí), ale hlavně kvůli kamarádům. Ti se přes zoom hledají fakt těžko. Ale jsme teprve na začátku - třeba se nějaká cesta najde. Co se týče angličtiny, s tou by mohla pomoct tzv. "ESL teacher", neboli učitelka, která na každé škole funguje pro děti, které mají "English as a Second Language" (= angličtinu jako druhý jazyk). Kvůli různým peripetiím to zatím nefunguje, ale o tom až příště.. .

Protože toho Honza za poslední dva týdny moc nenapracoval, chtěl si udělat pracovní sobotu. Nakonec ale strávil dopoledne nákupem (skvělý obchod s téměř českým chlebem je cca 45 minut chůze) a odpoledne cyklovýletem s Gianlucou Cusatisem, se kterým tu spolupracuje, a jeho studenty.  Profesor Cusatis pozval všechny na do speciálního zmrzlinářství, kde si nabíráte sami nejen různé druhy zmrzliny, ale i různé druhy "posypátek".  Já jsem byla s dětmi v sobotu v Lincoln park ZOO. Byly sice otevřené jen venkovní výběhy, všude se muselo samozřejmě v rouškách a bylo doporučeno udržovat vzdálenost 6 stop od ostatních návštěvníků, ale i tak to bylo fajn. Uprostřed prohlídky nás najednou oslovil cizí pán, jestli naši kluci nechodí na Dewey school. Ukázalo se, že je to tatínek od Vašíkovy spolužačky Lakshmi, která Vašíka poznala. Taky se ukázalo, že bydlí asi minutu od nás. Bohužel jsem zatím neměla odvahu zeptat se, zda by s námi nechtěli něco podniknout - je to tu teď s tím setkáváním fakt těžké. Na pláži nebo v parcích jsou sice vidět skupinky lidí v družném hovoru, ale ti se zjevně znají už déle. Nevím, jestli by se Lakshmini rodiče necítili takovým návrhem ohroženi. Ale dříve či později to asi s někým zkusím...Největší atrakcí byly japonští makaci, kteří měli dvě mláďátka. Ta skákala svým maminkám, tatínkům a sourozencům po hlavách, po zádech atd. Naše děti obdivovaly, jakou mají opičí maminky trpělivost a trošku mi naznačovaly, že bych si z nich měla vzít příklad. Návštevu ZOO jsme zakončili nákupem plyšáků v giftshopu - děti dostaly v Brně před odjezdem od babičky a dědečka 50 dolarů na cokoliv, a protože tady ještě pořád nemáme zas tak moc hraček a máme hodně místa, připadalo mi, že si to pro jednou můžou dopřát. Jen Václav trochu váhal, jestli to není vyhazování peněz, ale nakonec je právě on se svým sněžným leopardem nejspokojenější.

 

Pro velký úspěch sobotního cyklovýletu si Honza vyjel v neděli na kolo s Gianlucou Cusatisem znovu. Tentokrát jeli sami dva a najeli za 3,5 hodiny asi 50 mil. Honzu to fyzicky docela odvařilo, ale po společenské stránce to asi bylo fajn - a dostalo se nám pozvání na oběd (za čtrnáct dní). Já jsem byla s dětmi v kostele - tentokrát v tom naproti našeho domu. (Asi jsem se minule špatně podívala na webové stránky.) Mše byla venku před kostelem - kvůli koronaviru - a opět se na ni muselo předem registrovat. Byli jsme velmi pěkně přivítáni paní Angelou, která tu vede hudební sekci - dokonce se pokoušela naučit naše jména. Na jednu stranu je to milé, na druhou stranu jsem aspoň ze začátku radši, když můžu být anonymní. Pak jsme byli jiným pánem "vyzpovídáni", zda nejevíme žádné známky onemocnění, a uvedeni na svoje židličky, které byly přesně 6 stop od židliček ostatních (keep safe distance). Při mši se krásně zpívalo i hrálo, za knězem poletoval kolibřík a byla by to paráda, kdyby nebylo šílené vedro. Martě se v tom vedru v roušce udělalo špatně a kluci se po mě plazili jako svízel přítula. Ale nakonec jsme to doklepali do konce a šli se ještě před obědem zchladit do jezera. Byly obrovské vlny, největší, jaké jsme zažili, takže se v celém Evanstonu mohlo do vody jen na jedné jediné pláži, která je asi nějaká bezpečnější (je to ta, která je vždy v pondělí zdarma, ale vždycky jsou na ní baktérie... tentokrát byla neděle, takže baktérie měly volno). Ačkoliv je voda docela studená, nemohla jsem děti dostat z vody - vždycky, když už se chystaly odejít, přišla zrovna super velká vlna, na kterou přece ještě musely počkat. Odpoledne nás čekaly ještě dva videohovory - jeden měly děti s kamarády (především s klukama Kyncolvýma), druhý jsme měli s rodiči - a pak už jsme museli upalovat na grilování, kterým jsme se rozhodli splatit Thawivannině rodině večeři u ní. Tentokrát se k nám přidala i nejstarší dcera Sára, která už bydlí jinde, a bylo to příjemné - kluci všech věků (5 - 24 let) hráli fotbal, softbal a fresbee, my jsme si povídali - jen Martu, chudinku, bolelo břicho. Asi je toho na ni moc. Ani se jí nedivím. 

 

17. - 23. 8. 2020 aneb Pláže - Botanical Garden - akce s Thawivann - doktor - Václav na zabití - Chicago - neděle

 

 Počínaje pondělkem 17. 8. už jsme nebyli v karanténě, a tak jsme se těšili, že využijeme pondělní pláž zdarma. (Jde o jednu jedinou pláž v celém Evanstonu, která je zadarmo pouze v pondělí, a to jen pro lidi, kteří prokážou, že v Evanstonu bydlí.) Dopoledne jsme si tedy odbyli nutné čtení anglických knih a po obědě vyrazili. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme na pláži uviděli ceduli hlásající, že voda je "zavřená" kvůli baktérii Escherichia Coli. Když už jsme ale byli na cestě, rozhodli jsme se prozkoumat jižní pobřeží Evanstonu, kde jsme doposud ještě nebyli. Narazili jsme na příjemný park, zaházeli si s ufem a narazili na placenou pláž cca půl kilometru od té neplacené, kde se do vody normálně mohlo. (Mimochodem toto pondělí se opakovala úplně stejná situace - jediná pláž v Evanstonu, na které byla baktérie, a proto se nemohlo do vody, byla ta, která je zadarmo.) Protože bylo šílené vedro, byla jsem ochotna zaplatit vstupné, což ovšem nejde. Vstupné na 1 den se neprodává. Je potřeba zakoupit pro každého žeton na celé léto, nebo zlevněný žeton na celý srpen za 18 dolarů. To ovšem nelze udělat na pláži, ale pouze v kancelářích. Aha. Časem jsem zjistila, že nejbližší kancelář byla kousíček, což jsem ale bohužel v daném okamžiku nevěděla a představa, že se vlečeme vedrem do města a zase zpět všechny kromě Karlíka odradila natolik, že jsme se rozhodli ho přehlasovat a zkusit štěstí zase až po zavírací době. Plavání po zavírací době má také tu výhodu, že si člověk může plavat kam chce. Dokud je na pláži plavčík, všichni se musí držet v poměrně malé oblasti vyhrazené 4 bójkami, přičemž u těch nejvzdálenější z nich obvykle stále dosáhnu na dno... Bohužel večer s odchodem plavčíka přišla paní hlídačka, která všechny lidi vyháněla ven z vody pokřikem "remove your body from the water!" Byli jsme strašně naštvaní, ale alespoň bylo jasné, že žetony prostě koupíme... a taky jsme si užili hezkou večeři v parku, kam nám Honza donesl těstovinový salát.

 

Protože jsem byla po karanténě a nepříliš slavném pondělku celá žhavá do nějaké větší "akce",  vyrazili jsme v úterý do Chicago Botanical Garden, která je - jak víme z minula - krásná v každém ročním období i pro nebiology (biologové tam musejí být v sedmém nebi - celou dobu jsem tam myslela na kolegyni Zuzku). Byla to naše první jízda autobusem a nazačala příliš slavně. Neměla jsem totiž drobné a kartou platit nešlo. Řidič - obrovský černoch - na mě hleděl, co s tím jako udělám, ale neřekl ani slovo. Když jsme tak na sebe chvíli hleděli, zeptala jsem se ho, co mám tedy dělat. (Děti už byly v tu dobu zalezlé úplně vzadu v autobuse.) Odpovědi jsem nerozuměla, ale mávnutí rukou jsem si vyložila jako povolení k jízdě, a tak jsme šťastně dorazili. Podařilo se nám dokonce vystoupit na správné zastávce (zastávky hlásí v autobuse jen někdy a je potřeba zatáhnout předem za šňůru, jinak řidič vůbec nezastaví, takže je to trochu dobrodružství). Zahrada byla jako obvykle krásná, objevili jsme místa, na kterých jsem nikdy předtím nebyla, a díky kropičům trávníků (pod nimiž jsme probíhali) jsme ani neumřeli vedrem.

 

Ve středu jsem koupila žetony na pláže a absolvovala cestu do banky - potřebovala jsem, aby mě "přidali" k Honzovu účtu. (Tento úkon trval hodinu, paní totiž udělala dvakrát chybu při vyplňování a když uděláte chybu, musít všechno naklikat zcela od začátku... paní přitom asi osmkrát ocenila moji trpělivost a tvrdila, že se jí to obvykle nestává... Honza s ní při zakládání účtu strávil též hodinu). Na odpoledne nám Thawivann dohodila svoji nejmladší (13 letou) dceru Joy, že se s námi půjde koupat. Jak už jsem psala - Thawivann je naše kamarádka z minula. Má šest dětí, přičemž nejstarší dvě (28 a 26 let) už bydlí jinde, mladší čtyři (24, 21, 18 a 13 let) bydlí ještě doma. Thawivannin manžel je "finančník", takže Thawivann je celý život doma a její životní náplní je šířit křesťanství. Někdy je v tom docela úporná, na druhou stranu nám minule i teď opravdu hodně pomohla (a pomáhá) a máme ji i celou rodinu moc rádi. K její křesťanské výchově patří i to, že svoje děti trochu tlačí do kontaktů s námi, což pro ně podle našeho názoru není úplně atraktivní trávení volného času. Když jsme se to (nejprve opatrně a pak už docela na rovinu) snažili naznačit, řekl nám její manžel, že je potřeba pěstovat v dětech ctnosti a že jednou z nich je pohostinnost - kterou nám teď nabízejí opravdu vrchovatou měrou - a my už se tedy nebráníme. Pro naše děti je to totiž zatím jediný bližší kontakt s anglicky mluvícími lidmi a ačkoliv se do toho hlavně Martě ze začátku hodně nechtělo, myslím, že je to s každým dalším setkáním lepší: co se týče angličtiny i budování vztahu (během uplynulých 10 dnů se s Joy viděla už pětkrát ). Nicméně i tak mám pocit, že Joy spíš trénuje pohostinnost, než že by se z toho mohlo vyvinout opravdové kamarádství... přece jen, Marta je o rok mladší, člověk si s ní moc anglicky nepopovídá a navíc ve třinácti má pravděpodobně Joy své vlastní kamarádky... Každopádně plavání s Joy dopadlo docela dobře - ve vodě se dá blbnout téměř beze slov - a následující odpoledne, kdy mě Thawivann vzala autem na nákup, to děti zvládly u ní doma také dobře (nakonec skončili u stavění puzzle).

Ve čtvrtek proběhla plánovaná prohlídka dětí u doktora, který jim měl vydat potvrzení, že můžou do školy. Akce trvala se třemi dětmi dvě a půl hodiny, během toho každé dítě dostalo 1 - 2 očkování a byly mu odebrány 1 - 2 ampulky krve na testy na tuberkulózu. Na závěr jsme dostali potvrzení pro školu a ke každému dítěti srandovní papír o zvláštnostech jeho věkového období (např. Marta nemá řídit auto pod vlivem drog a alkoholu. Karlíka nám doporučují trestat - už nevím za co - tak, že bude odeslán do tichého koutku. Když jsem to dětem četla, Karlík nepochopil, že to myslím jako legraci a po nějaké své nepleše prohlásil smutně "tak jo, já jdu do koutku"... což vlastně bylo docela účinné řešení situace.) 

 

Když už jsem u té výchovy - všeobecná depka z minulého týdne se během tohoto týdne přetransformovala v ponorkovou nemoc. Děti se hádaly kvůli úplně všemu, ať jsme řekli komukoliv cokoliv, vždycky to bylo nespravedlivé, protože jsme to měli přece říct i těm ostatním, a pokud to náhodou tentokrát bylo spravedlivé, tak v minulosti to určitě spravedlivé nebylo!!! Nejurputnější byl v tomhle ohledu Vašík, který ke konci týdne reagoval na něžné oslovení "Vašulko" prásknutím dveřmi, protože "mě už zase chceš určitě kritizovat". V pátek už jsme byla fakt zoufalá a málem jsem ho přizabila, což Honzu vedlo k tomu, že šel s dětmi sám na pláž a mě nechali doma. Trochu jsem uklidila a trochu jsem se uklidnila - a jako obvykle mě zase nepříjemně překvapilo, jak snadno se nechám vytočit. (Po kom to ty děti mají?) Při té příležitosti jsem si vzpomněla na knihu Positive Discipline od Jane Nelson, kterou jsem na tomto blogu doporučovala před 11 lety a která je stále nejlepší knihou o výchově, kterou znám (ale kterou jsem bohužel nechala doma) a stáhla si do mobilu za 13 dolarů její elektronickou verzi. V pátek jsem přečetla cca 30 stránek a počínaje sobotou (dnes je čtvrtek) je u nás celkem klid a mír. Každopádně to bylo dobře investovaných 13 dolarů.

V sobotu jsme všichni i s Honzou vyrazili do Chicaga - projít se kolem řeky, podívat se na mrakodrapy a pohrát si v tzv. Millenium parku, kde je lesklá obrovská "fazole" (oficiálně Cloud Gate), v níž se zrcadlí mrakodrapy, dvě obří obrazovky, které čas od času "plivou" vodu, a úžasný park s prolézkami pro děti všech věků (to vše zadarmo). Bohužel se ukázalo, že vše je kvůli koronaviru zavřené. Placené atrakce (minigolf apod.) zůstávají v provozu. Naštěstí mě Honza ještě předtím přemluvil, že se projdeme až na Navy Pier. Je to umělý poloostrov, na němž za druhé světové války trénovali vojáci nálety na lodě (?) - proto je prý teď okolo něj v jezeře spousta potopených letadel. Teď je z něj zábavní park, do kterého se mi moc nechtělo. Ale byli jsme blízko, a tak jsme šli. Nejdřív jsme se courali kolem jezera po částečně zatopeném chodníku, a pak děti završily své osvěžení na místě plném vodotrysků, které hlídala paní s cedulkou "Mask patrol" (která kontrolovala roušky). Děti se vymáchaly tak důkladně, že jim pak i při 31°C byla zima a bylo potřeba se trochu ohřát na sluníčku v parčíku, kde kolem poletovali obří motýli a vůbec to byla idyla... Honzův nápad  zakoupit zmrzlinu ovšem uvítaly navzdory zimě s nadšením. K mému velkému údivu zvládly sníst celou zmrzlinu Breyers (1 libra = 454 gramů) téměř samy. 

 

V neděli jsme byli v kostele - bohužel ne v tom, který máme hned naproti (je zavřený kvůli koronaviru), ale v jiném, vzdáleném asi půl hodiny chůze. Bylo to trochu zvláštní - vřelá atmosféra a aktivní sborečky, na které jsme si zvykli zde i v Minnepolis - padli za oběť covidu. Kostel byl téměř prázdný (musíte se registrovat předem a pouštějí pouze 70 lidí) a také nám chyběly texty všech čtení, modliteb i písní (které před 11 lety v tom kostele "naproti" vždycky dávali vytištěné) - a bez textu je dost těžké se nějak aktivněji účastnit, takže jsme si to spíš odseděli. Večer jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a bylo to velmi příjemné. Možná to z Brna není zřejmé, ale tady je teď asi opravdu normální se s nikým nestýkat, takže takové pozvání se dá chápat téměř jako hrdinský čin... za který jsme velmi vděční.