První část týdne se opět nesla ve znamení posledních večeří (případně obědů). V pondělí oběd u Cecílie (chuťově úžasný, společensky nic extra), pak večeře u nás s Lem a jeho snoubenkou. Le je Honzův nejchytřejší kolega a v sobotu se bude ženit v Las Vegas. A protože je to příliš blízko našeho odjezdu, Honza na svatbu nepojede (možná by nejel ani tak, letenky i hotel jsou nehorázně drahé... především uvážíme-li, že by tam byl 2 dny). Tak jsme oba partnery pozvali aspoň na večeři. Leho partnerka se jmenuje Mňau - z čehož se Marta radovala, my už pak méně, neb jsme cítili jisté zábrany oslovovat někoho Mňau (člověk má při tomto oslovení pořád pocit, jakoby si z ní dělal srandu). Večeře byla perfektní, Le i Mňau velmi nenucení a vtipní. Abslovovali jsme s nimi o týden později ještě poslední předodjezdový oběd, to už tedy byli svoji, ze svatby ale byli unavení a jeden ke druhému mnohem příkřejší než předchozí týden... tedy především Mňau k Lemu. Nevynechala příležitost, aby mu řekla, že je "stupid" a obhajovala to tím, že jí připadá úplně nemístné a trapné, když ženy své muže ve společnosti chválí... tak ho asi raději preventivně shazuje. Nutno říct, že Le má (oprávněně) dostatečně vysoké sebevědomí na to, aby si z toho nic nedělal, a všichni jeho kolegové a přátelé ví o jeho inteligenci (hraničící s genialitou) svoje, takže to víceméně každý přešel s nadhledem. Mně to ale přece jen nedělalo moc dobře - možná proto, že pocházím ze země, kde chválení vlastního muže ve společnosti rozhodně není na denním pořádku (na rozdíl od shazování), takže když to někdo náhodou udělá, připadá mi to spíš pěkné, než že bych si automaticky myslela, že jsou to jen takové řeči a póza.
V úterý nás čekala večeře s dalším Honzovým kolegou - Chrisem. Ten ugriloval na svém zahradním grilu nezdravé, ale zaručeně americké hamburgery. Byly to ale ty nejlepší hamburgery, které jsme tu kdy měli. Ty jsme pak jedli u něj na privátu a u toho probírali klady a zápory partnerského života se speciálním zaměřením na život s Řekyní (Chrisova přítelkyně je totiž z Řecka). Byl to příjemný večer.
Ve středu byl Honza na rozlučkovém obědě s profesorem Bažantem. V téměř luxusní restauraci s nami byl ještě Le (dokončil Ph.D. a odchazí na universitu do Mineapolis) a Vanja Travaš (chorvatský kolega který tu byl na 3 měsíce na návštěvě a odjížděl jen o pár dní později než my). Všichni měli moc dobrou náladu a dost nápadů o čem povídat.
Ve středu taky přijeli Vrbka a Bob, kteří s námi pobyli do neděle, a pak pokračovali dále na západ - do Yellowstonu a za dalšími krásami americké přírody. Hned ve středu odpoledne jsme je chtěli vytáhnout na krátkou vycházku po campusu, případně k Bahai templu, ale stačili jsme dojít jen do Honzovy kanceláře a začala průtrž mračen. Následující hodinu a půl jsme tedy strávili povídáním nad colou, kafem a lentilkami z automatu v již zavřeném bufetu v Tech building (= budova, kde sídlí technické obory univerzity) a po dešti se vydali domů. Bouřka byla opravdu silná, blýskalo se o sto šest (mnoho fotografů zachytilo, jak dva blesky uhodily zároveň do dvou nejvyšších budov Chicaga - Sears tower a Trump tower... tyto fotky jsme našli v českých novinách) a hodinu bylo mimo provoz i chicagské letiště.
Ve čtvrtek nás čekal oběd s Petrou Sheaffovou, holkou, která nám půjčovala v září stan a karimatky (viz 6. týden), což jsme jí teď vraceli. Konverzaci podobně jako při našem setkání v září obstarávala především ona - za poslední půl rok se na ni sesypalo neuvěřitelně mnoho smůly (zemřela jí dvojačata, která se narodila hrozně předčasně, a jen co Petra přišla z nemocnice domů, zjistila, že mají v bytě štěnice - a protože jimi byl promořen celý dům a bytná se netvářila, že by s tím chtěla něco podniknout, museli se stěhovat... a taky úplně všechno "odštěnicovávat", např. knihy teď mají zabalené v igelitových sáčcích ve sklepě, kde je takto musí nechat myslím rok...). Bylo obdivuhodné, s jakým nadhledem o tom dokázala referovat (a taky s jakou nenuceností se po své zkušenosti chovala k Martě).
V pátek jsme byly s Martou naposledy na pláži - a to s Češkou Míšou a jejími dětmi, s nimiž jsme se potkali čirou náhodou v září v parku a od té doby ještě asi dvakrát. Děti si ale vzájemně asi úplně nesedly, pořád potřebovaly ke svým činnostem naši asistenci a my bychom si zas spíš rády povídaly - tak to možná byla tak trochu všeobecná mírná frustrace... asi nakonec víc pro děti, než pro nás. Odpoledne jsem byla domluvená "se ženskýma" (s Adrianou, Kassie a Cecílií), že podniknem poslední společný park. Z parku pak nakonec sešlo a skončili jsme jen na hřišti před našemi kolejemi, ale jinak se akce nesmírně vyvedla, děti řádily, ani se moc mezi sebou nebili a my jsme ani moc nevykládaly, jen nám bylo spolu dobře. I Honzovi, který tam pak za námi přišel.
V sobotu jsme s Bobem a Vrbkou podnikli společný výlet do Chicaga. Nejprve jsme šli do Archicentra, které jsme měli doporučené od našich různých předchozích návštěv. Je tam k vidění model města a ke čtení spousta plakátů s informacemi o výstavbě města... na mě až příliš mnoho textu s ne až tak úplně zajímavými informacemi. Pak jsme zamířili do Millenium parku, kde teď v létě už funguje "brouzdaliště" mezi obřími obrazovkami, na nichž se promítají lidé, kterým občas z pusy stříká voda. Náležitě jsme se tam namočili - nejvíc Marta, která pak musela jet jako "huláč" (= nahuláč) jen v tričku a v plíně, a pak taky jeden pán v obleku, který měl čerstvě po promoci a chtěl to asi náležitě oslavit. Na oběd jsme jeli nenápaditě do pizzerie Uno (respektive Duo, neboť v Uno byla větší fronta) a odtud jsme se vydali na minigolf na Navy Pier. Minigolf je tu jiný než v ČR - úkolem není překonávat umělé překážky, ale dostat míček do dírky na zvlněném (pravda taky umělém) minitrávníčku. Marta během hry spala, a tak to byla velká pohoda, nevadila ani superhlasitá hudba z nedalekých kolotočů a vedro. Já jsem poté už zamířila vlakem domů - předbalovat, ostatní rovněž vlakem pokračovali ještě k Bahai templu, kde se koupali a jinak vyžívali.
Jak jste si jistě všimli, až do neděle jsme ještě pořád nezačali pořádně balit ani uklízet apartmán. V neděli jsme se na to tedy museli vrhnout s plnou vervou. Balení obstarával především Honza - který nekonečně mnohokrát přeskládával věci z jednoho zavazadla do druhého tak, abychom v Americe nemuseli pokud možno nic nechat a zároveň se všechna zavazadla vešla do váhového limitu 23 kg. Podařilo se mu to znamenitě - sbalil dokonce i nočník a nosičku, kterou nám odkázala po svých dětech Thawivann. Já jsem především uklízela - např. na kuchyni jsem strávila v neděli asi 6 hodin. Trochu jsme totiž trnuli hrůzou, že když nebude všechno superčisté, budeme platit velkou pokutu. Smůla v tomto ohledu byla, že před naším příjezdem byl celý apartmán pravděpodobně zcela zrenovován a vybaven úplně novým nábytkem, a to se pak všechno po ročním používání těžko dostává do původního netknutého stavu.
V úklidu, balení a rozdávání nepotřebných věcí (např. talířů) jsme pokračovali i v pondělí - tedy s krátkou přestávkou na mši, kam jsme slíbili vzít Kassie a dlouhou přestávkou na oběd, kam nás chtěli vzít Le a Mňau (viz výše). Z oběda jsme se vrátili cca ve tři a v pět pro nás měla přijet Thawivann a odvézt nás na letiště. Doma sbaleno, ale binec. Propadla jsem hysterii. Nakonec se to ale zvládlo - sice nedokonale, ale "náhodný kolemjdoucí" asi nepoznal nedostatky na první pohled, a o to šlo. Pak loučení - s Adrianou a Cecílií ještě v době balení, takže se mě to díky stresu ještě nějak nedotýkalo, s Kassie těsně před odjezdem, a to jsme měli všichni - i s Honzou - co dělat, abychom to ustáli. Ovšem nejhorší moment byl ten, kdy Marta začala venku před Thawivanniným autem brečet, že chce do playroom hrát si se želvou. Nejde to. Teď a už asi nikdy. Když jsme sem přijeli, připadalo mi to tu hrozně ošklivé - koleje, prosklená playroom i venkovní hřiště. A teď tu brečíme, že se nám odtud nechce. Autem jedem na letiště nějak nekonečně dlouho - všude jsou zácpy. Na letišti se loučíme s Thawivann - díky stresu z odbavování už jsme zase celkem "nad věcí". Odbavování ale nakonec proběhlo bez problémů - všechna zavazadla nám vzali bez placení (když jsme loni kupovali letenky, mohl mít dospělý zdarma 2 zavazadla, teď už jen jedno... ale díky tomu, že letenky byly z loňska, prošla nám na každého 2), dokonce jsme nakonec "propašovali" zdarma i autosedačku (neměla certifikát, a tak v ní Marta nemohla v letadle sedět, ale vzali nám ji bez řečí do zavzadlového prostoru). Let byl pro mě docela peklo - tentokrát už jsme neměli nárok na sedadla pro rodiče s malými dětmi u stěny rozdělující třídy, kde je víc místa na nohy, takže jsme se mačkali jako všichni ostatní. Marta celkem pěkně usnula - asi o půlnoci - a spala cca 5 hodin až do doby, než jsme vystupovali. Honza to zvládal taky dobře, ale já... no, shrnula bych to tak, že jsem byla opravdu ráda, že cestuju v 30. týdnu a ne v nejzazším povoleném 36. týdnu, protože to už si skutečně neumím představit, jak bych to přežila. Nakonec jsme ale šťastně vystoupili v Mnichově, kde se ukázalo, že se během letu někde ztratilo madlo od kočárku, a tak jsme značnou část čekání na další letadlo strávili popocházením od jedněch ztrát a nálezů ke druhým, podle toho, kam nás zrovna poslali. Madlo nikde. Zbytek času Honza s Martou hrdinně sledovali letadla a běhali kolem sedadel a já jsem v pololimbu "hlídala" batohy. V Praze už šlo všechno jako po másle, téměř hned jsme potkali všechna naše zavazadla i Honzovu sestru Hanku, která nás odvezla autem domů.
Tímto tedy končí náš americký deníček. Budu-li mít čas a sílu, budu v blogu pokračovat - ovšem mnohem méně intenzivně (představuju si tak jednou za měsíc) a anglicky, neb jsem to poloslíbila svým americkým kamarádkám.
