Ve středu jsem se byl projít po Minneapolis. Celkově mi přijde, že v tom městě není vůbec nic (asi jako v Brně :-). Navíc když uvážím, že je tu už týden pod nulou a sníh a má to vydržet až do května, žít bych tu opravdu nechtěl. Přeci jenom uvádím pár postřehů. 

Celkově město připomíná Chicago a asi i všechny americká města. Ve středu jsou na sebe natěsnané mrakodrapy, okolo nich kam oko z letadla dohlédne jen rodinné domky a malé stavby. Protože je tu taková zima, všechny mrakodrapy jsou vzájemně pospojovány mosty a tunely. Dominantou města je řeka Mississippi, která tvoří celkem impozantní údolí. Přes něj vede spousta mostů. Jeden z nich má i jakousi historickou významnost - je kamenný a vedla po něm americká železnice. Druhou historickou stavbou je bazilika pany Marie (na fotce). Ta skutečně vypadá jako stará (v americe ale vlastně není starého vůbec nic). Vnitřek celkem připomníná vetší evropské kostely. Posledním zajímavým místem je zahrada se sochami. Celkevě mě ale zklamala. Např. s tou v Oslu se to vůbec nedá srovnat.

Dnes jsem měl seminář pro studenty a profesory. Mluvil jsem o své PhD práci. Celých 45 minut. Docela jsem se bál, protože v oboru mechaniky je tahle škola opravdu jedna z nejlepších. Teď už to mám za sebou. Pocity asi vcelku pozitivní. Tak uvidíme, třeba se někdo ozve, že má o mou práci zájem. 

A ještě něco, mám tu teď kancelář v 7. patře pod zemí! Je to docela zvláštní pocit. Jsem v takové obrovské jeskyni rozškatulkované do místností. Samozřejmě to není poznat. Jen ten pocit. A fakt, že nikde není žádné okno ...

Zítra už konečně jedu domů. Těším se na shledání. 

Minneapolis

V pátek dopoledne jsem opustil Chicago a přiletěl do Minneapolis. Tady teď pracuje jeden kolega, kterého znám z Chicaga. Společně se snažíme prorazit  šíření trhliny pod cyklickým tlakovým zatížením. Hned v pátek jsme šli na večeři do poměrně luxusní restaurace v centru Minneapolis s ním a s šéfem jeho pracoviště. Začínám už být nějak zběhlý ve společenské konverzaci s profesory (velice chytrými) v restauracích.

V Minneapolis bylo trochu chladněji než v Chicagu, ale pořád podzim. K mému překvapení jsem se však v sobotu ráno probudil do sněhové bouře. Na zemi bylo tak 10-15 cm sněhu. Nejprve jsem se vlastně vcelku radoval. Pak mi ale došlo, že tu mám polobotky, jedny kalhoty a jednu mikinu a radost byla pryč. Přesto jsem neodolal a vyrazil na krátkou procházku po městě v chumelenici. Není zas taková zima, aby byl sníh zmrzlý, takže jsem se brodil občas celkem velkou břečkou. Zamířil jsem hlavně k Weismanovu museu (viz. fotka) a podívat se zase na Mississippi (viz. druhá fotka). Vrátil jsem se úplně promočený. Kolega mě pak pro pozval na večeři s kamarády z university, takže mi tam pak byla hrozná zima na ty mokré nohy. 

Dnes (v neděli) jsem zase většinu dne proseděl v hotelu u papíru a počítače. No a pak zase na večeři. Tentokrát ne do restaurace, ale k tomu kolegovi domů. Jmenuje se JiaLiang Le, je z číny. Jeho žena pracuje v Norsku, ale je tu teď u něho na prázdninách. Znám ji z Chicaga. Je moc příjemná. Sraz jme měli ve čtyři. Prvně se jelo do obchodu, pak jsme asi hodinu a půl strávili diskuzí nad prací (jeho žena zatím vařila), a nakonec jsme u večeře a povídání strávili několik hodin až do desíti večer. Mám pocit, že jsou oba stejná krevní skupina jako já. Doufám, že nám práce půjde od ruky. Pak se totiž dá očekávat další spolupráce a já bych je mohl vidět znovu. 

Zpět na americke půdě

Dostal jsem možnost jet na jeden měsíc opět do Chicaga, zase pracovat s profesorem Bažantem. A tak jsem (jako správný despotický manžel) nechal doma Petru a obě dvě děti a vyrazil na výlet. Tentokrát s kolegou Mirkem, který byl můj vedoucí na diplomku i disertaci. Cesta nás oba zmohla, ale hlavně Mirka. Do teď má problémy v noci usnout. Já jsem to zvládl výrazně lépe.

Nebudu psát o práci, protože to nikoho nezajímá. Takže se vrhnu rovnou do mimopracovních problémů, co nás potkaly. Prvním z nich bylo, že jsme nemohli zaplatit ubytovaní. Díky svým kontaktům z dřívějška jsem sehnal celkem levnou kolej, kde jsme dříve bydleli i s Petrou. Ta se dá ovšem platit pouze přes univeritní účet, který vám universita zřídí při zapsání do systému. Proto jsme neprodleně vyrazili na sekretriát, aby nás tam zapsali. Jenže ... Zjistilo se, že nemáme víza J1, které univerzita vyžaduje. Okamžitě nás chtěli poslat do Kanady nebo do Mexika, ať si na jejich půdě vyřídíme to vízum. To jsme logicky odmítli a hádali se. Nakonec došlo k dohodě, že pokud se s profesorem Bažantem budeme bavit pouze o počasí a nedělat žádný výzkum, můžeme zůstat. Náš výzkum naštěstí nespočívá na žádných přístrojích, ale pouze na "čisté a otevřené mysli" a právě na diskuzi s ostatními. Takže jsme ani moc nelhali. Takto jsme mohli zůstat na univerzitě, ale do systému, který by umožnil zaplacení ubytování, nás zapsat nechtěli. Začali jsme tedy bojovat na ubytovně. A druhý den jsme našli ve schránce papír, který nám říkal, že nás do toho zpropadeného systému zapsali (nejspíš nějak hodně neoficiálně) a že můžeme zaplatit. Platba je již provedena a zbyla jen úsměvná historka o vynucování odjezdu za Kandskou hranici.

Při příjezdu jsme měli spoustů plánů, jako např. hrát každý věčer ping-pong, nakoupit dětem spoustu levného lega, zajít si do jazzového klubu, atd. Bohužel ale ping-pongový stůl zrušili, lego je tu stejně dráhé jako v čechách a navíc jsme kvůli dlouhému shánění lega nestihli ten jazz. Dnes jme ale do Chicaga (ačkoliv zase bez jazzu) konečně vyrazili. Už taky bylo na čase. V pátek odlétáme do Minneapolis. 

Prozatím dnes končím. Nenapadá mě co víc napsat. Snad jen to, že jsem pochopil jak příjemný ten rok tady byl. Na všech místech kudy chodím mám vzpomínky na Martu a Petru. Bylo to tu krásné (asi hlavně díky nim) a jsem rád že jsem měl možnost se sem jestě jednou podívat. 

Další zprávy snad brzy z Minnesoty.                Honza

44. týden 21. - 29. 6. aneb Různé večeře a rozlučky, pak odlet, celkem nic extra zajímavého

První část týdne se opět nesla ve znamení posledních večeří (případně obědů). V pondělí oběd u Cecílie (chuťově úžasný, společensky nic extra), pak večeře u nás s Lem a jeho snoubenkou. Le je Honzův nejchytřejší kolega a v sobotu se bude ženit v Las Vegas. A protože je to příliš blízko našeho odjezdu, Honza na svatbu nepojede (možná by nejel ani tak, letenky i hotel jsou nehorázně drahé... především uvážíme-li, že by tam byl 2 dny). Tak jsme oba partnery pozvali aspoň na večeři. Leho partnerka se jmenuje Mňau - z čehož se Marta radovala, my už pak méně, neb jsme cítili jisté zábrany oslovovat někoho Mňau (člověk má při tomto oslovení pořád pocit, jakoby si z ní dělal srandu). Večeře byla perfektní, Le i Mňau velmi nenucení a vtipní. Abslovovali jsme s nimi o týden později ještě poslední předodjezdový oběd, to už tedy byli svoji, ze svatby ale byli unavení a jeden ke druhému mnohem příkřejší než předchozí týden... tedy především Mňau k Lemu. Nevynechala příležitost, aby mu řekla, že je "stupid" a obhajovala to tím, že jí připadá úplně nemístné a trapné, když ženy své muže ve společnosti chválí... tak ho asi raději preventivně shazuje. Nutno říct, že Le má (oprávněně) dostatečně vysoké sebevědomí na to, aby si z toho nic nedělal, a všichni jeho kolegové a přátelé ví o jeho inteligenci (hraničící s genialitou) svoje, takže to víceméně každý přešel s nadhledem. Mně to ale přece jen nedělalo moc dobře - možná proto, že pocházím ze země, kde chválení vlastního muže ve společnosti rozhodně není na denním pořádku (na rozdíl od shazování), takže když to někdo náhodou udělá, připadá mi to spíš pěkné, než že bych si automaticky myslela, že jsou to jen takové řeči a póza.

V úterý nás čekala večeře s dalším Honzovým kolegou - Chrisem. Ten ugriloval na svém zahradním grilu nezdravé, ale zaručeně americké hamburgery. Byly to ale ty nejlepší hamburgery, které jsme tu kdy měli. Ty jsme pak jedli u něj na privátu a u toho probírali klady a zápory partnerského života se speciálním zaměřením na život s Řekyní (Chrisova přítelkyně je totiž z Řecka). Byl to příjemný večer.

Ve středu byl Honza na rozlučkovém obědě s profesorem Bažantem. V téměř luxusní restauraci s nami byl ještě Le (dokončil Ph.D. a odchazí na universitu do Mineapolis) a Vanja Travaš (chorvatský kolega který tu byl na 3 měsíce na návštěvě a odjížděl jen o pár dní později než my). Všichni měli moc dobrou náladu a dost nápadů o čem povídat. 

Ve středu taky přijeli Vrbka a Bob, kteří s námi pobyli do neděle, a pak pokračovali dále na západ - do Yellowstonu a za dalšími krásami americké přírody. Hned ve středu odpoledne jsme je chtěli vytáhnout na krátkou vycházku po campusu, případně k Bahai templu, ale stačili jsme dojít jen do Honzovy kanceláře a začala průtrž mračen. Následující hodinu a půl jsme tedy strávili povídáním nad colou, kafem a lentilkami z automatu v již zavřeném bufetu v Tech building (= budova, kde sídlí technické obory univerzity) a po dešti se vydali domů. Bouřka byla opravdu silná, blýskalo se o sto šest (mnoho fotografů zachytilo, jak dva blesky uhodily zároveň do dvou nejvyšších budov Chicaga - Sears tower a Trump tower... tyto fotky jsme našli v českých novinách) a hodinu bylo mimo provoz i chicagské letiště.

Ve čtvrtek nás čekal oběd s Petrou Sheaffovou, holkou, která nám půjčovala v září stan a karimatky (viz 6. týden), což jsme jí teď vraceli. Konverzaci podobně jako při našem setkání v září obstarávala především ona - za poslední půl rok se na ni sesypalo neuvěřitelně mnoho smůly (zemřela jí dvojačata, která se narodila hrozně předčasně, a jen co Petra přišla z nemocnice domů, zjistila, že mají v bytě štěnice - a protože jimi byl promořen celý dům a bytná se netvářila, že by s tím chtěla něco podniknout, museli se stěhovat... a taky úplně všechno "odštěnicovávat", např. knihy teď mají zabalené v igelitových sáčcích ve sklepě, kde je takto musí nechat myslím rok...). Bylo obdivuhodné, s jakým nadhledem o tom dokázala referovat (a taky s jakou nenuceností se po své zkušenosti chovala k Martě).

V pátek jsme byly s Martou naposledy na pláži - a to s Češkou Míšou a jejími dětmi, s nimiž jsme se potkali čirou náhodou v září v parku a od té doby ještě asi dvakrát. Děti si ale vzájemně asi úplně nesedly, pořád potřebovaly ke svým činnostem naši asistenci a my bychom si zas spíš rády povídaly - tak to možná byla tak trochu všeobecná mírná frustrace... asi nakonec víc pro děti, než pro nás. Odpoledne jsem byla domluvená "se ženskýma" (s Adrianou, Kassie a Cecílií), že podniknem poslední společný park. Z parku pak nakonec sešlo a skončili jsme jen na hřišti před našemi kolejemi, ale jinak se akce nesmírně vyvedla, děti řádily, ani se moc mezi sebou nebili a my jsme ani moc nevykládaly, jen nám bylo spolu dobře. I Honzovi, který tam pak za námi přišel.

V sobotu jsme s Bobem a Vrbkou podnikli společný výlet do Chicaga. Nejprve jsme šli do Archicentra, které jsme měli doporučené od našich různých předchozích návštěv. Je tam k vidění model města a ke čtení spousta plakátů s informacemi o výstavbě města... na mě až příliš mnoho textu s ne až tak úplně zajímavými informacemi. Pak jsme zamířili do Millenium parku, kde teď v létě už funguje "brouzdaliště" mezi obřími obrazovkami, na nichž se promítají lidé, kterým občas z pusy stříká voda. Náležitě jsme se tam namočili - nejvíc Marta, která pak musela jet jako "huláč" (= nahuláč) jen v tričku a v plíně, a pak taky jeden pán v obleku, který měl čerstvě po promoci a chtěl to asi náležitě oslavit. Na oběd jsme jeli nenápaditě do pizzerie Uno (respektive Duo, neboť v Uno byla větší fronta) a odtud jsme se vydali na minigolf na Navy Pier. Minigolf je tu jiný než v ČR - úkolem není překonávat umělé překážky, ale dostat míček do dírky na zvlněném (pravda taky umělém) minitrávníčku. Marta během hry spala, a tak to byla velká pohoda, nevadila ani superhlasitá hudba z nedalekých kolotočů a vedro.  Já jsem poté už zamířila vlakem domů - předbalovat, ostatní rovněž vlakem pokračovali ještě k Bahai templu, kde se koupali a jinak vyžívali.

Jak jste si jistě všimli, až do neděle jsme ještě pořád nezačali pořádně balit ani uklízet apartmán. V neděli jsme se na to tedy museli vrhnout s plnou vervou. Balení obstarával především Honza - který nekonečně mnohokrát přeskládával věci z jednoho zavazadla do druhého tak, abychom v Americe nemuseli pokud možno nic nechat a zároveň se všechna zavazadla vešla do váhového limitu 23 kg. Podařilo se mu to znamenitě - sbalil dokonce i nočník a nosičku, kterou nám odkázala po svých dětech Thawivann. Já jsem především uklízela - např. na kuchyni jsem strávila v neděli asi 6 hodin. Trochu jsme totiž trnuli hrůzou, že když nebude všechno superčisté, budeme platit velkou pokutu. Smůla v tomto ohledu byla, že před naším příjezdem byl celý apartmán pravděpodobně zcela zrenovován a vybaven úplně novým nábytkem, a to se pak všechno po ročním používání těžko dostává do původního netknutého stavu. 

V úklidu, balení a rozdávání nepotřebných věcí (např. talířů) jsme pokračovali i v pondělí - tedy s krátkou přestávkou na mši, kam jsme slíbili vzít Kassie a dlouhou přestávkou na oběd, kam nás chtěli vzít Le a Mňau (viz výše). Z oběda jsme se vrátili cca ve tři a v pět pro nás měla přijet Thawivann a odvézt nás na letiště. Doma sbaleno, ale binec. Propadla jsem hysterii. Nakonec se to ale zvládlo - sice nedokonale, ale "náhodný kolemjdoucí" asi nepoznal nedostatky na první pohled, a o to šlo. Pak loučení - s Adrianou a Cecílií ještě v době balení, takže se mě to díky stresu ještě nějak nedotýkalo, s Kassie těsně před odjezdem, a to jsme měli všichni - i s Honzou - co dělat, abychom to ustáli. Ovšem nejhorší moment byl ten, kdy Marta začala venku před Thawivanniným autem brečet, že chce do playroom hrát si se želvou. Nejde to. Teď a už asi nikdy. Když jsme sem přijeli, připadalo mi to tu hrozně ošklivé - koleje, prosklená playroom i venkovní hřiště. A teď tu brečíme, že se nám odtud nechce. Autem jedem na letiště nějak nekonečně dlouho - všude jsou zácpy. Na letišti se loučíme s Thawivann - díky stresu z odbavování už jsme zase celkem "nad věcí". Odbavování ale nakonec proběhlo bez problémů - všechna zavazadla nám vzali bez placení (když jsme loni kupovali letenky, mohl mít dospělý zdarma 2 zavazadla, teď už jen jedno... ale díky tomu, že letenky byly z loňska, prošla nám na každého 2), dokonce jsme nakonec "propašovali" zdarma i autosedačku (neměla certifikát, a tak v ní Marta nemohla v  letadle sedět, ale vzali nám ji bez řečí do zavzadlového prostoru). Let byl pro mě docela peklo - tentokrát už jsme neměli nárok na sedadla pro rodiče s malými dětmi u stěny rozdělující třídy, kde je víc místa na nohy, takže jsme se mačkali jako všichni ostatní. Marta celkem pěkně usnula - asi o půlnoci - a spala cca 5 hodin až do doby, než jsme vystupovali. Honza to zvládal taky dobře, ale já... no, shrnula bych to tak, že jsem byla opravdu ráda, že cestuju v 30. týdnu a ne v nejzazším povoleném  36. týdnu, protože to už si skutečně neumím představit, jak bych to přežila. Nakonec jsme ale šťastně vystoupili v Mnichově, kde se ukázalo, že se během letu někde ztratilo madlo od kočárku, a tak jsme značnou část čekání na další letadlo strávili popocházením od jedněch ztrát a nálezů ke druhým, podle toho, kam nás zrovna poslali. Madlo nikde. Zbytek času Honza s Martou hrdinně sledovali letadla a běhali kolem sedadel a já jsem v pololimbu "hlídala" batohy. V Praze už šlo všechno jako po másle, téměř hned jsme potkali všechna naše zavazadla i Honzovu sestru Hanku, která nás odvezla autem domů.

Tímto tedy končí náš americký deníček. Budu-li mít čas a sílu, budu v blogu pokračovat - ovšem mnohem méně intenzivně (představuju si tak jednou za měsíc) a anglicky, neb jsem to poloslíbila svým americkým kamarádkám.

43. týden 14. - 20. 6. aneb Povinnosti - večeře u Craiga - párty u Adriany - koncert v Millenium parku - pláž a večeře s Thawivann - "recovery" kostel

Na začátku týdne jsme se podívali na seznam úkolů, které musíme do konce našeho pobytu udělat, a seznali, že Honza má skoro vše splněno, zatímco já téměř nic. A tak jsem hned začala s telefonováním po všech čertech, abych zrušila všechny větvě svého pojištění apod. Po hodině a půl nepřetržitého telefonování mně zbývalo dovolat se na poslední číslo, na kterém to ovšem žádný den v žádnou hodinu nikdo nebral a podařilo se mi tam dovolat až 8. den, kdy mě přepojili na záznamník. A tak jsem tam nechala své jméno a doufala, že mi třeba někdy zavolají nazpět (skutečně zavolali - a řekli, že tím, že jsem zrušila své předchozí větve pojištění mám automaticky zrušeno všechno. Aha.) Marta si během mého nekonečného telefonování zázračně krásně sama hrála a velice rychle pochopila princip - po každém mém vytočení čísla vyčkala 10 sekund a pak řekla: "Asi nic. " A obvykle měla pravdu. Kromě telefonování mě ještě poměrně dost zaměstnávala výroba darů pro všechny kamarády, které tu necháváme, a vymýšlení a shánění darů, které chceme dovézt do Čech. Honza pak strávil celé hodiny sháněním svatebního daru pro jednoho kolegu. Nakonec jsme přes internet objednali neskutečně drahou houpací síť, a když konečně přišla, málem nás trefil šlak, protože být na kolegově místě a dostat tak objemný svatební dar, asi bychom spíš zuřili než děkovali. 

Ve středu mě a Martu čekala organizace posledního ejmenování u nás v bytě. Přišly ale jen čtyři účastnice a nejaktivnější z nich Thawivann musela odcházet dřív, takže to bylo jakési mdlé. Na večeři jsme byli pozvaní ke Craigovi - což, jestli si vzpomínáte, je člověk, který nám ještě před našim příjezdem do USA vytrhl trn z paty tím, že za nás zaplatil zálohu na ubytování (viz 2. týden), a pak nám nezištně půjčil na celý rok spacáky a karimatky. Na večeři nás Craig vezl svým hybridním autem (pro ženy: auto, které jezdí jen částečně na benzín a částečně na elektřinu) a vysvětlil nám, jak auto pracuje - resp. mluvil o tom a Honza to možná pochopil. Večeře - ve smyslu jídlo - byla naprosto úchvatná. Jedli jsme v altánku na zahradě, kam občas zajdou jeleni. (Tentokrát přišel jen jeden k sousedům.) Jako předkrm byl domácí chleba s máslem a výběrem sýrů, hlavní chod bylo grilované maso s vynikajícími novými bramborami, zelným salátem či opět domácím chlebem. Craig tvrdil, že je to typická americká večeře, Jennifer ale podotkla, že to by místo příloh musel být jen kečup, majonéza a salát smixovaný již v sáčku v obchodě - a my jsme s ní souhlasili. Aspoň všichni naši kamarádi Američani si o nových bramborách ke grilovanému masu mohou nechat jen zdát. Konverzace podobně jako minule trochu vázla - tentokrát už ne tak moc kvůli angličtině jako kvůli nevelkému množství společných témat. Craigovi může být tak kolem padesátky, je na Northwestern cosi jako proděkan a nemají žádné děti, takže jako jediné opravdu společné téma se jevilo kempování v přírodě, které jsme vyčerpali beze zbytku, ovšem na dvě hodiny nám přece jen nestačilo. Kdybychom nemuseli čekat na vlak, zvedli bychom se nejmíň o půlhodinu dřív a bylo by po problému. Ale i takhle jsme to společnými silami nakonec společensky zvládli a ještě si při jízdě zpět naposled užili dvojpatrové chicagské Metry.

Ve čtvrtek večer nás čekala další rozlučková párty - tentokrát to byla večeře u Adriany, kam byli pozvaní všichni ostatní engelhartští kamarádi - Kassie s rodinou, Cecília s rodinou a Alini s rodinou. A bylo to úplně bezvadné. Děti byly hrozně samostatné a hrály si v podstatě bez naší asistence, takže bylo spoustu času na vykládání a na poslouchání. A to bylo tentokrát moc zajímavé, protože tu byli i chlapi... jinak my ženy už máme taky všechna společná témata dost probraná, ale s pány to bylo jiné - sport, práce na univerzitě v Americe i jinde, čeho si na svém pobytu cení, co budou dělat, až se vrátí domů... Moc jsme si to s Honzou užili a pořádně si přitom uvědomili, jaké jsme tu získali úžasné přátele. I když nemají moc stejných zájmů jako my a na výlet by s námi asi nikdy nešli, jde s nimi sdílet všechny radosti i starosti, ze všedních dní i z těch výletů. Byli jsme za jejich přátelství a lásku od toho večera hodně vděční. Předtím jsme si to nikdy tak neuvědomili.

V pátek večer měla původně přijet na víkend Vassilina, ale v poledne napsala, že má moc práce a že tedy nepřijede. Musím se přiznat, docela jsem si oddechla. Určitě by to bylo zase fajn, ale náhlá změna pojetí víkendu ze společensky akčního na nespolečenský a neakční (resp. tak akční a společenský, jak se nám bude chtít) mě opravdu potěšila. Navíc jsem dostala od Honzy propustku a v podvečer jsem vyrazila s jeho chorvatským kolegou Vaňou do chicagského Millenium parku na koncert Beethovena a Haydna. Koncert je zdarma, vpředu jsou židle, ale většina lidí sedí na obrovské travnaté ploše, někteří u toho i večeří, a každý přichází a odchází, jak se mu zrovna chce... což se vám může líbit i nelíbit. Mně toto pojetí docela vyhovovalo - obzvláště spojení vážné hudby a koukání do nebe, na mrakodrapy a pofukující větřík. Po skončení koncertu jsme ještě zamířili k Buckinghamské fontáně, o níž Vaňa četl, že je v noci zcela neodolatelná... tak, byla hezká, ale že bych z toho byla nějak úplně vedle, to teda ne... Celkově to ale byl příjemný večer, včetně úžasného štěstí, díky němuž nepršelo právě jen ty tři hodiny, které jsme na svůj výlet nezbytně potřebovali.

V sobotním dopoledni Honza spatřoval jedinečnou (a možná taky už skoro jedinou možnou) příležitost konečně se vykoupat v Michiganském jezeře. Na rozdíl od nás v něm totiž ještě nebyl. Pláže v Evanstonu jsou od začátku června již placené. Platí se 8 dolarů za jednodenní vstup nebo 30 dolarů za měsíční "token", my ale naštěstí máme ty správné přátele s tokeny, takže jsme šli zadarmo a ještě jsme jako bonus získaly společnost Grace a Joy (dvě nejmladší Thawivanniny dcery, 8 let a 3 roky). Všichni jsme si báječně pohráli, stavěli pískové hrady a nádrže, polívali to vodou, a pak sledovali, jak se hroutí, holky si od nás nechaly zahrabávat nohy a pak i celá těla a v mezičasech jsme jedli, pili, hodovali. Jen plavání bylo chabší. Máte na něj totiž vyhrazen jen poměrně malý obdélník u pobřeží - asi aby na vás plavčík dohlédl. V jeho nejhlubších místech je vám voda maximálně po prsa a dál se nesmí. I přesto byl ale Honza návštěvou Michiganského jezera nadšen, až do okamžiku, kdy zjistil, že si nenamazal záda. ještě po 4 dnech vypadala jako čerstvě spálená. Na večer jsme narychlo pozvali Thawivann s rodinou na večeři. Chtěli jsme se s nimi nějak speciálně rozloučit, ale pořád jsme nemohli najít vhodný společný termín - až to za nás vyřešila Vassilina tím, že nepřijela. Stejně jako kdysi na podzim, i tentokrát přivedla Thawivann jen čtyři ze svých šesti dětí, Joy (3), Grace (8), Caleba (11) a Sáru (16), přičemž tři nejmladší si s Martou parádně vyhrály a Sára se tvářila, že ji rozhovor s námi "dospěláky" a ještě ke všemu cizinci ani trochu neznudil. Z našeho pohledu to byl moc podařený večer. Předali jsme Thawivann naše dva dárky, a chvíli nám bylo dopřáno mít dobrý pocit, že jsme jí projevili adekvátní vděčnost za všechnu její péči o nás ... tento dobrý pocit ale trval cca 30 sekund, dokud ona nevybalila překrásné princeznovské šaty pro Martu a neuvěřitelně velkou a tlustou "recovery version of Holy bible" pro nás. Z šatů jsme měli radost velkou, z Bible malou (jak to pro pána krále všechno sbalíme?)... i když Honza si v ní pak několik večerů při uspávání četl, tak si možná spravil chuť.

V neděli jsme přijali Thawivanninu nabídku na návštěvu jejich nedělní bohoslužby. Říkám-li jejich, myslím tím "church in Chicago", či jak ji jiní nazývají "recovery church" (= církev obnovení). V Brně prý existuje taky její "pobočka" - má údajně 4 členy. Bohoslužba trvala cca 2,5 hodiny. Sedí se v čemsi připomínajícím konferenční místnost, židle jsou naskládány do kruhu (resp. obdélníku), v jehož středu jsou k dispozici dva mikrofony pro ty, kteří chtějí shromážděnému společenství něco říct. Na začátku se zpívala píseň, pak jsme (myslím)  všichni společně přečetli krátký úryvek z Bible, po němž následovala promluva hlavního řečníka ke zvolenému tématu. Tato fáze trvala tak 20 minut. Téměř celý zbytek mše byl pak vyplněn promluvami lidí "z davu". Když měl zkrátka někdo něco na srdci, šel k mikrofonu a řekl to. A něco na srdci toho mělo hodně lidí. Některé projevy - vlastně valná většina - byly velmi plamenné, řečníci zatínali pěst a skandovali různá hesla, k nimž dav dodával "ejmén". My jsme toho ale s Honzou nebyli schopni, z neznámých důvodů nás to spíš děsilo. Tak jsme si to tam odseděli, byli jsme čím dál rozpačitější a byli jsme opravdu rádi, když to skončilo. Pak si ovšem Honzu odchytl jeden kluk, od pohledu s Downovým syndromem, a začal ho zpovídat, proč si nevzal chleba a víno a že teda není křesťan a docela Honzu chudáka přimáčkl ke zdi - než Honza zjistil, že nemá příliš smysl se o tom s ním bavit a že je potřeba jen uniknout, trvalo to nejmíň čtvrt hodiny. Nakonec se to ale povedlo. Thawivann nás ještě zahrnula svojí nekonečnou péčí - protože věděla, že chceme jít rovnou do zoo, donesla nám z domu na oběd sendviče a nenechala nás jet metrem, nýbrž donutila celou svoji rodinu (8 lidí) absolvovat v jejich autě pro osm lidí zdlouhavou jízdu do středu Chicaga spolu s námi (tj. 3 děti jely v kufru), místo aby pěkně pádili z kostela domů po dálnici... protože nás přece musí zavézt. No, na mě té péče bylo už moc a místo vděčnosti jsem - přiznávám - trochu zuřila. Nejhorší na tom je, že je zbytečné protestovat - celý proces se tím jen prodlužuje. Hned po vystoupení z auta nám Marta usnula, takže jsme si udělali s Honzou hezkou rychlovycházku Lincoln zoo, při níž jsme hodnotili celý náš pobyt zde... a zjistili jsme, že to tu bylo moc fajn a že se nám domů vlastně zrovna teď ani moc nechce. Marta se probudila až na "farmě pro děti", což je speciální část zoo s domácími zvířaty, a naučila se tu chrochtat jako prase.

42. týden 7. - 13. 6. aneb Prodej auta - Martiny narozeniny - Mormonská bohoslužba - Botanická zahrada

Největším úspěchem, a také největší akcí tohoto týdne byla prodej auta. Před medvědím zásahem (viz minulý zápis) jsme uvažovali o tom, že se auto pokusíme prodat za 2000 dolarů. Po medvědovi byla situace ovšem zcela jiná. Honza se bál, že auto bude zcela neprodejné, a tak nejprve zkoušel psát do jakýchsi podniků, které o sobě tvrdí, že odkoupí každé auto - jeden z nich nám nabídla 200 dolarů, jeden 150 a jeden auto vůbec nechtěl. Tak jsme si řekli, že naše toyota, která tak hrdinně zvládla cestu do Colorada i s výjezdem na nejvyšší celoasfaltovou silnici v USA, si zaslouží víc, a rozhodli se ji inzerovat za 600 dolarů na tzv. Craigslistu (webová stránka, kde můžete nabízet úplně všechno, od kartáčku na zuby po dům, a za hotové). Během prvních 5 hodin přišlo Honzovi asi 20 mailů od zájemců o koupi, z nichž Honza vytřídil asi 3 nejserioznější, kterým odpověděl. 8 hodin po zvěřejnění inzerátu se na auto přišla podívat první paní i s "odborným poradcem" - auto prozkoumali, projeli se a vzali si čas na rozmyšlenou do rána. Honza chudák celou noc snil o tom, že auto kupují, a vždy, když se probudil, byl zklamán, že je to jen sen. Ráno nám napsali, že auto nechtějí. Druhý den se o auto strhla skoro rvačka, když jedni zájemci přijeli 5 minut před dalším zájemcem, který strávil cestou k nám hodinu a půl... jenže kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak jsme cca 24 hodin po započetí "Akce" obdrželi 600 dolarů v hotovosti - snad pravých, ještě neozkoušeno. To bylo ve čtvrtek. Až do tohoto okamžiku byl Honza intelektuálně zcela nepoužitelný, protože měl pořád pocit, že to nějak špatně dopadne - někdo nás ošidí, zvorá se nějaká formalita, kupující auto nabourá, ale bude to ještě pořád na nás nebo tak něco. Ačkoliv se stále může ukázat, že něco z toho je pravda, je Honza od pátku klidný, v práci ho to zase baví a život tím pádem zase nabyl smyslu.

V sobotu jsme pořádali oslavu Martiných narozenin - vzhledem ke zdejším zvyklostem pro všechny spřátelené rodiny (mělo jich být 5, nakonec dorazily jen 4). Průběh celkem standardní - nemastný neslaný začátek, kdy se všichni scházejí hrozně pomalu a není jim příliš co nabídnout (ve smyslu zábavy), takže se začíná pomalinku jíst slané občerstvení, rozbalování dárků (zvyk je, že každá rodina něco věnuje), poté, co se sejdou všichni, zpěv Happy Birthday a dort... a pak volná zábava - celkem vydařená, pro děti vzhledem k atraktivitě rozbalených dárků, pro dospělé vzhledem k většímu množství lidí a tudíž i témat. Původně jsme chtěli oslavu udělat venku na trávníku poblíž parku a pláže, kde by bylo o dětskou zábavu postaráno, počasí nás ale vypeklo, takže jsme byli uvnitř, ale i tak to bylo celkem fajn. Navzdory našemu nabádání, ať to nikdo s dárky moc nepřehání, že budeme mít málo místa v kufrech, dostala Marta od našich kamarádů poměrně velké a asi i docela drahé dary, ze kterých je úplně unešená (i když my na některé z nich máme jiný názor)... barvy se třpytkama, které jdou roztírat štětcem do bloku s předem připravenými ornamenty, dětskou stolní hru Candy Land (hráči si vytahují kartičky s barvami a podle toho se posunují po barevných políčcích... ze začátku to vypadalo, že Martulka není schopná soustředit se déle než 4 kola, od té doby jsme to ale již dvakrát dohrály - se zapojením mé největší trpělivosti - se zjednodušenými pravidly do konce), umělohmotnou sadu, ze které lze sestavit narozeninový dort, krásné tričko, kraťasy a šaty a velké dřevěné korále s tlustou tkanicí na navlékání. 

V sobotu odpoledne pro změnu pršelo, Honza s Martou se ale přesto vypravili na vycházku v pláštěnkách - s dlouhou zastávkou v knihkupectví (ve zdejších knihkupectvích není nic neobvyklého s dětmi posedět, něco jim přečíst, a pak zase odkráčet) a se závěrečným hraním v mokrém parku. Já jsem v získaném čase vyráběla dary, které tu chceme každé rodině zanechat - velmi nevynalézavě opět kreslím hedvábné vitráže, ale třeba to tu ještě neznají. A měla jsem se báječně. 

V neděli jsme byli s Kassie a Travisem v mormonském kostele na tříhodinové bohoslužbě. První hodina je pro všechny společná. Děti početně téměř vyrovnají počet dospělých a hlasově je asi 500 násobně předčí, takže téměř nevíme, co se vpředu dělo. Tato část bohoslužby je ze všech částí nejpodobnější katolické mši, přesto je ale hodně jiná - zpívá se málo, čte se málo, modlí se málo a hodně se káže, tipla bych, že tak 80 procent času (zatímco u nás je to přibližně obráceně). A nekleká se, nestoupá se, nikam se nechodí, jen se sedí... takže člověk mnohem snadněji usíná, jak správně podotkl Honza. Sympatické je, že nekáže kněz, ale obyčejní lidé, vybraní z davu... samozřejmě asi nejméně o týden dříve, takže mají čas se na promluvu připravit. Kněz na bohoslužbě ostatně ani není - je tam jen "bishop", který však hlavně uděluje příkazy svým pomocníkům, nevzpomínám si, že by se do bohoslužby nějak aktivně nahlas zapojil. Co se týče kázání, nejsem schopná kvalifikovaně posoudit, jestli kázání nekvalifikovaných lidí "z davu" byla dobrá nebo ne, protože jsem je neslyšela nebo nebyla příliš schopná přes pláč či křik všudepřítomných dětí vnímat. Jestli jsem ale to správně postřehla, většina kázání se týkala spíše životních zkušeností než "teologie", což je na jednu stranu fajn (kdo vám kdy vykládá životní zkušenosti v katolickém kostele?) na druhou stranu si nejsem jistá, jestli to přece jen není trochu málo. Nakonec ale asi stejně nejvíc záleží na tom, jak vám které kázání zrovna sedne - ať jste v jakémkoliv kostele, můžete mít pocit, že vůbec nevíte, o čem ten člověk mluví, a taky můžete mít pocit, že zrovna tohle byste se měli pokusit do svého života aplikovat hned teď. Nejpodstatnějším "teologickým" rozdílem oproti katolické mši asi je, že mormoni berou přijímání jen jako symbol - upomínku na poslední večeři, takže neprobíhá žádné proměňování chleba a vína a přijímat může každý, kdo chce. Bishopovi pomocníci se pomodlí nad chlebem a vodou (mormoni nesmějí pít víno), pak je na táckách roznášejí po kostele a každý si vezme kousek, i úplně malé děti. S Honzou jsme se shodli, že katolická mše nám nakonec připadá pro "náhodného kolemjdoucího" atraktivnější - tedy katolická mše ve studentském kostele, kam teď chodíme. Těžko říct, jestli v Čechách taky. Už jsme to totiž trochu zapomněli. Pomalu si začínáme na zdejší rozjásanost  a "akčnost" zvykat a kdo ví, jestli náhodou návrat do Čech neponesem nakonec docela těžce. V dalších dvou částech mše se lidé dělí do skupin a v nich se účastní tzv. "classes" (něco jako lekcí či kurzů). Každý lekce je hodinová, takže za neděli stihnete dvě, první libovolnou, druhou rozdělenou na ženy a muže. Mně moje "netříděná" lekce připadala trochu jako kurz správné životosprávy, nic zajímavého jsem se nedozvěděla (pokud nepočítám např. to, že vnuk jedné účastnice si sám stele postel už od tří let), ale nebyla to nuda (tedy na poprvé). Je obdivuhodné, jak zde mají lidé pocit, že by měli sdílet své myšlenky nebo zkušenosti. Když kohokoliv napadne cokoliv, co se týká daného tématu třeba jen vzdáleně, hned se přihlásí a řekne to. A vedoucí kurzu mu řekne "děkuji, že jste se s námi podělil o svoji zkušenost". Na jednu stranu to lidi určitě víc vtahuje do tématu - připadají si důležitou součástí skupiny, na druhou stranu to občas jen zdržuje... a opravdu je potřeba o všem tak vykecávat? (Že to teda říkám zrovna já...) Sdílelo se o sto šest i na Honzově pouze pánském kurzu. Závěrem: jsme moc rádi, že jsme tu byli a že jsme to mohli vidět. Podle našich chabých zkušeností nejsou mormoni žádní fanatici, skoro bych řekla, že jsou méně náboženští, než třeba katolíci. Na první pohled mi totiž připadalo, že tu jde tak nějak víc o společenství a podporu jeden druhého než o nějaké duchovno. První pohled ale samozřejmě může být úplně mimo.

Odpoledne jsme vyrazili s Carlosem, Cecílií a Santiagem naposled do botanické zahrady - jejich autem, Honza na kole. Zahrada byla opět úžasná - úplně jiná než před měsícem, kdy jsem tu byla s rodiči. Tulipány jsou pryč, zato teď kvetou růže. Marta byla Santiagem motivovaná ke skvělým chodeckým či přesněji běžeckým výkonům, takže jsme zahradu tentokrát obešli poměrně rychle a ani nestihli propadnout zoufalství, že k východu už asi nikdy nedojdem. Děti lítaly po trávnících, kopírovaly každou hloupost, kterou ten druhý vymyslel a bylo jim zjevně dobře a nám bylo taky dobře, a taky trochu smutno, že už tu možná nikdy nebudem. Cestou zpátky byla průtrž mračen, takže Honza přijel domů jako vodník. Dodnes nám v obýváku smrdí jeho mokré tenisky.

40. a 41. týden 24. 5. - 6. 6. aneb Volby - Rocky Mountains den po dni (milovníkům medvědů doporučujeme 3. a 4. den)

40. týden jsme věnovali především přípravě na odjezd do Rocky Mountains - s autem do servisu zjistit,  jestli tu cestu vydrží, sehnat plynové bomby (kamenné outdoorové obchody v Chicagu neexistují nebo nejdou najít na netu, takže jsme bomby objednávali  online dramaticky 4 dny před odjezdem a doufali, že dojdou), nakoupit jídlo (není tak triviální úkol, uvážíte-li, že jsme vůbec nevěděli, co instantního tu existuje)... a taky dopsat minulé události na blog a jít k volbám. Volit bylo tentokrát o něco složitější než obvykle - když jsme v srpnu odjížděli z ČR, čekalo se, že volby budou na podzim, a tak jsme si zařídili voličské průkazy, které však platí jen po omezenou dobu. Poté, co se volby přesunuly na jaro, nám byly voličské průkazy už k ničemu a bylo potřeba zaregistrovat se na generálním konzulátu v Chicagu do seznamu voličů nejpozději 40 dnů před volbami, pak přijít na samotné volby a pak se  ze seznamu odhlásit (poslední dva úkony nelze udělat ve stejný den... naštěstí se ale lze odhlásit prostřednictvím dopisu). Ve volební místnosti sedělo pět členů volební komise a jinak tam bylo pusto a prázdno (není divu - v celých USA volilo jen 480 lidí). Honza byl pobouřen, že tak početná komise uráží jeho inteligenci (jako že to vypadá, že by bez těch pěti lidí nezvládl odvolit) - ale přesto se mě zpoza plenty nahlas zeptal, kolik lidí může zakroužkovat. Ve volební komisi byl i kněz z českého kostela (viz 33. týden), který se k nám ale neměl - buď si nás nepamatoval, nebo se k nám nechtěl hlásit. Jinak "zahraniční" volby vyhrála TOP 09 (37%), druhá byla ODS (27%), ČSSD měla jen 6% a Věci veřejné asi 5%.

V pátek dopoledne v 10:10 jsme vyrazili do Rocky Mountains National Park, což je v Coloradu. Aby se tam člověk dostal, potřebuje strávit 17 hodin jízdou v autě a projet 4 státy - Illinois, Iowou, Nebraskou a Coloradem. My jsme si cestu rozdělili do dvou dnů a i tak nám to stačilo. Všechny státy jsou dost rovné - kupodivu nejméně Iowa, a všude se pasou krávy - směrem ke Coloradu čím dál tím více, takže žádná zvlášť zajímavá podívaná. A bylo šílené vedro - tipuju aspoň 30°C venku, v autě bez klimatizace asi klidně ke 40°C. Člověku se chtě nechtě vynořovaly v hlavě písně tipu "4 bytelný kola", bohužel Martu zrovna nezaujaly, takže většinu cesty jsme strávili u její oblíbené "Okolo Hradce" (ke konci už si i pamatovala, že "vojáci - krása" a že "hubička" znamená "pusinka"... no, není to zrovna výchovná píseň). První noc jsme zakotvili až za tmy kdesi v Nebrasce u rybníka, kolem kterého byla ráno v době našeho vstávání už spousta rybářů, kteří se naštěstí naším kemnpováním 2 metry od cesty nijak nevzrušovali. Druhý den už jsme spali ve východní části Colorada, kde není snad jediného neoploceného místečka - a na těch oplocených jsou krávy, takže jsme byli nuceni hledat kemp. Bylo to lehce dramatické - smrákání, blížící se déšť, první kemp nejprve nenalezen, pak nalezen, leč plný - ale šťastně to dopadlo. Kemp jsme našli, stan postavili když už bylo skoro po dešti a získali jsme báječnou příležitost "naposled" se osprchovat.

Do národního parku jsme nakonec dorazili v neděli k poledni a než jsme se rozkoukali, byly asi 4 hodiny odpoledne. K rozkoukání patřil hlavně nákup mapy, vytvoření přibližného plánu, kam chceme jít a hlavně kde chceme spát. V Rocky Mountains máte totiž pro nocování 2 možnosti - buďto jít do oficiálního kempu, nebo ve zmíněném Visitors centru požádat o povolenku k tzv. "backcountry camping", tj. stanování o samotě v lese, avšak na předem přesně stanovených místech (vybraných NP, nikoliv vámi. Pro úplnou přesnost dodávám, že na námi vybraných místech mohly stát vždy dva stany - z jednoho do druhého však nebylo vidět). Nakonec Honza zvolil pro backcountry camping dvě místa a každé jsme si moudře objednali na dvě noci. Tím se zmenšil počet našich stěhování na "místa činu" na polovinu. Jako moudré se to ukázalo hlavně proto, že přenos všech našich spacích věcí byl s jedním dvouletým účastníkem, jedním těhotným účastníkem a místy s metrovými závějemi tajícího sněhu dost složitý, byť to bylo vždy jen cca 1, 5 až 2 míle... Když jsme ale kupovali povolenky (jedno místo stálo 20 dolarů - zřejmě na libovolný počet nocí), neměli jsme o těchto trablích ani zdání a jediným zádrhelem se nám zdálo to, že musíme ještě kamsi jet a pronajmout si tam "medvědí krabici", do které si máme každý večer uložit jídlo někam bokem od stanu. Krabice je prý natolik důmyslná, že se do ní žádný medvěd nedostane (pronájem 4 dolary za den). Pak už jen projet překrásnou lesnatou částí NP k parkovišti, odkud jsme chtěli vyrážet, vybrat z papírových krabic jídlo na dva dny, vybrat oblečení, ve kterém v noci nezmrzneme, ale které zároveň uneseme a hurá "na hory". Nutno říct, že jsme byli z celého procesu  již v tuto chvíli poměrně vyčerpaní. Bláhově jsme si nejprve vyšli jen s malým batůžkem podívat se na dvě turisticky hojně navštěvovaná jezera (Bear Lake - 9475 stop n. m., tj. cca 2888 m. n. m., a Nymph Lake - ještě trochu výš) a teprve ve tři čtvrtě na šest se vydali s plnou polní od Bear Lake nahoru k vytouženému Mills Creek Basin, kde jsme měli povoleno spát (cca 2740 m. n. m., ale od Bear Lake to bylo přes kopec). Strategie byla, že Honza nese téměř vše (stan, 3 karimatky, 3 spacáky, deku, velký batoh a ještě malý batůžek), já se starám o malý batoh, foťák, Martu a její batůžek. Ještě než začaly závěje, začala ale tato strategie vážně pokulhávat. Marta už byla unavená a do chození se jí moc nechtělo. Střídaly jsme tedy chůzi pěšky a "koňmo", ve sněhu pak už jen koňmo a nesmo a byly jsme tak pomalé, že tatínek vždycky odnesl věci cca 0,5 míle a pak se pro nás vrátil. Marta po chvíli zřejmě vycítila, že maminka je na sněhu značně nestabilní a celkově neschopná, takže začala brečet a brečela vždycky tak dlouho, dokud se pro ni tatínek nevrátil a nevzal ji na svého stabilního koně. Celá 2,1 míle dlouhá cesta nám trvala 3 hodiny, takže do Mills Creek Basin jsme dorazili až se smrákáním - a to ještě jen díky posunu času, v Chicagu už by byla hluboká tma. Místo ke spaní bylo nadpozemsky krásné - úplná přírodní idyla. Honza, který prorážel cestu, vyrušil na pasece 3 pasoucí se soby.

TRASA: bez batohů Bear Lake (2888 m.n.m) - Nymph Lake a zpět (cca 1 míle, převýšení cca 80 m); s batohy Bear Lake - Mills Creek Basin (2740 m. n. m; 2,1 míle = 3,4 km, převýšení cca 80 m)

Ráno jsme vyrazili na lehko dolů podél potoka do tzv. Hollowel Parku. Překrásná cesta s překrásným počasím, některé pohledy opravdu jako z divokého západu (louka, na ní uschlá borovice, v pozadí skály). Z Hollowel Parku jsme přejeli autobusem (jezdí tu na jaře jen o svátcích, v létě možná i ve všední dny) k Bear Lake a odtud autem zase zpět... to celé proto, abychom následující den mohli jít k autu s plnou polní pěkně z kopce a bez sněhu. Autobusem jsme se pak ještě popovezli na zastávku, která se jmenuje Cub Lake, a odtud jsme po tzv. Fern Lake Trailu pokračovali proti proudu řeky až k "The Pool". Řeka je zařízlá v hlubokém kaňonu, z jedné strany červené skály, z druhé lesnatoskalnaté kopce, dole borovice nebo břízy. Shodli jsme se, že na těchhle horách je úžasné, že mají všechna pásma moc hezká - lesy i louky, bezlesé travnaté i skalnaté kopce nad nimi a pravděpodobně i nejvyšší zasněžené vrcholky. Abyste viděli "skutečnou (nezničenou) přírodu", není potřeba drápat se nijak daleko od lidí a parkovišť. "Příroda" začíná prakticky hned (už při výhledu z auta), lidi znatelně mizí cca 2 míle od parkovišť - a po 7 hodině večerní asi i blíže. Pro dovolenou s malým dítětem ideální - musíme ale přiznat, že jsme se přece jen párkrát zasnili, jaké by to bylo, být tu sami během skutečného léta a moci přejít celé hory od východu na západ. Fern Lake Trail byl tedy lidmi docela přeplněný, ale stačilo začít se drápat přes kopec směrem k Mill Creek Basin a cesta se téměř úplně vylidnila. Stoupání to bylo docela slušné, asi 350 metrů, a po jeho skončení jsem si definitivně přiznala, že mám opravdu hodně namožená lýtka - další den jsem chodila jak kdybych právě abslvovala "100 km z Brna do Brna". Marta se střídavě nesla u táty na koni (v náročnějších úsecích), nebo šla pěšky, vše za zpěvu písně B-I-N-G-O, a byla náramně spokojená (však nám taky po jejím poledním spinkání trvalo dvě hodiny ji do takto skvělé nálady dostat). Večer jsme se v Mills Creek Basin - ženy částečně, pánové zcela - okoupali v potoce, na kterém bylo poznat, že ještě před pár kilometry byla jeho voda sněhem. Místo sobů jsme tentokrát potkali ještě jednoho stanujícího - Patrika z Denveru. Když viděl, že máme k večeři rýži se zeleninou z plechovky, podělil se s námi o své instantní těstoviny s masovými koulemi ("you need meat") a taky o své nesčetné životní zážitky. Byl to moc příjemný večer. Tentokrát nám trochu trvalo Martu uspat a taky byla větší zima, takže spaní už nebylo tak komfortní jako první noc.

TRASA: Mills Creek Basin (2888 m.n.m) - Hollowell Park; autobusová zastávka Cubs Lake - The Pool - Mills Creek Basin (6,2 míle = 10 km, převýšení cca 350 m)

Ráno jsme vstali, uvařili snídani a když jsme k ní zasedli, uviděla jsem na paloučku zvíře. Se zvoláním "hele, nějaký zvíře" jsem se těšila na soba (kterého jsem Honzovi od prvního dne záviděla), jenže se ukázalo, že to není sob, ale medvěd a že ačkoliv nás vidí, jde přímo k nám - asi na snídani. Byl od nás tipuju tak 20 metrů, a tak jsme nic moc nerozmýšleli, popadli Martu a rádoby volným krokem odkráčeli cca 150 metrů z dohledu. Honza pak chodil každých deset minut kontrolovat, co medvěd dělá. Za tímto účelem si vždycky vzal takovou kládičku, kterou nesl vztyčenou nad hlavou, aby vypadal vyšší ("táta- kacek- medved - lekl"). Medvěda to ale nezastrašilo a po 20 minutách rozmýšlení se definitivně rozhodl sníst všechny naše zásoby - naštěstí Honza už předtím ukořistil uvařenou ovesnou kaši, tak jsme se mohli aspoň najíst. Po jídle jsme ještě chvíli vyčkávali, a když se stav nezměnil, přestalo to Honzu bavit a rozhodl se, že vyzkouší Patrikovu radu zahnat medvěda řevem. Prvně řval jen jako náhodný kolemjdoucí, medvědovi ale asi naše jídlo moc chutnalo, a tak bylo potřeba jít na něj přímo. Honza tedy zvedl ruce v mikině nad hlavu (aby vypadal mohutnější), šel k medvědovi a křičel "uáá, kšá potvoro" (řev jsme s Martou slyšely a Marta pomáhala, jinak ale historku známe jen z vyprávění, byly jsme "uklizeny" na "bezpečném" místě asi 150 metrů od dějiště). Medvěd se na něho díval, a když byli od sebe už jen asi 15 nebo 20 metrů, rozhodl se, že to vzdá, a velmi rychle utekl. Honza říkal, že kdyby to medvěd nezvdal, asi by to musel vzdát on - pokud by to teda ještě šlo. Trochu rozklepaní jsme sbalili a vydali se s věcmi do auta. V plánu byl výlet kolem tzv. Moraine Parku - obrovské louce, uprostřed níž meandrovala řeka a pásla se stáda sobů. Soby jsem vyfotila asi milionkrát než jsem zjistila, že jsou na lidi celkem zvyklí a neutíkají, ani když jste docela blízko. Bylo to moc fajn. Marta se nesla velkou část cesty v nosičce zapůjčené od Thawivann a na rozdíl od podzimu proti tomu vůbec neprotestovala, naopak si docela užívala, že nemusí chodit sama. Odpoledne začínalo foukat a honily se mraky, tak jsme chvíli uvažovali, jestli skutečně stanovat mimo kemp, ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme a když začne někde po cestě pršet, zabalíme to. Počasí se ale umoudřilo a my jsme v klidu dokoupili medvědem snězené zásoby (nejvíc mu chutná sušené mlíko a cukr, zlikvidoval ale celkem všechno až na sůl), přejeli do jiné části hor (u níž jsem si až později v mapě všimla nápisu "wilderness"= divočina) a přestěhovali všechny spací věci z parkoviště Wild Basin (na 1,5 míle vzdálené místo na spaní Pine Ridge (cca 2700 m.n.m.). Cesta byla tentokrát v pohodě, jen Marta byla opravdu hodně unavená, což se projevovalo výbuchy negativismu. Vrcholem negativismu bylo nekonečné, třeba hodinové, uspávání - nechtěla ležet ve spacáku, mimo spacák, nechtěla povídat pohádku, zpívat písničky, nechtěla, abychom na ni sahali, v podstatě to vypadalo, že tak nějak vůbec nechce být na světě, aspoň ne tam, kde zrovna byla... Nakonec nějak usnula a my jsme se modlili, aby vydržela spát celou noc. Nevydržela. Uprostřed noci to začalo nanovo. Bylo nám jí hrozně líto, protože hrozně moc brečela a bylo vidět, že je jen unavená a není schopná se uklidnit, ale nemohli jsme nic dělat - resp. všechny naše pokusy situaci ještě zhoršily. Tak jsme si nejdřív vzájemně vyčetli, kdo za to může (pravděpodobně jen pokus o přesun vlastních výčitek svědomí na druhého), naštěstí za chvilku jsme znovu spojili své síly a rozhodli se zkusit ji uspat venku. Honza s ní tedy chodil okolo stanu tak dlouho, dokud mu neusnula v náručí. V půl sedmé ráno jsme pak celý proces opakovali ještě jednou - a tak jsme s delšími přestávkami vydrželi spát až do půl deváté.

TRASA: s batohy Mills Creek Basin - Hollowell Park (1,7 míle = 2,7 km); bez batohů obejití moraine Parku (cca 5,2 míle = 8,4 km); s batohy Wild Basin - Pine Ridge (2700 m.n.m.; 1,5 míle = 2,4 km, převýšení 120 m) 

Ráno jsme byli pevně rozhodnuti strávit následující noc v kempu, kde (snad) medvědi nehrozí, takže můžete mít ve stanu jídlo, kterým by třeba mohlo být možné Martulku uklidnit... a taky se tam lépe chodí v noci po venku. Podrobné úvahy, kde zakončit den, jsme si ale nechali až na dobu po snídani. Ještě před ní mi přišla Marta (po vycházce s tatínkem pro jídlo schované na noc v lese) vesele oznámit, že "medved - chleba - zase", neboli, že medvěd nám zase sežral chleba. Tak jsme si na dané téma zavtipkovali (i když mně už se vtipkovalo o něco hůř než včera), když tu k nám míří "ranger" (tak se tu jmenují strážci parku) a ptá se, jestli jsme "Jan Elias". Jestli ano, má pro nás prý špatné zprávy: přes noc nám nějaký medvěd ohnul zadní dveře u auta, vyrazil sklo, vlezl dovnitř, mírně roztrhal potah sedadla  a sežral zásoby na další dny. S autem prý ale snad půjde dojet domů... "Dovolili" jsme rangerovi vlézt do auta, uklidit ho a odstěhovat další jídlo, které by mohlo přilákat další medvědy, do rangerského srubu a začali se pomalu balit rozmýšlejíc, co teď. Původně plánovaný výlet do údolí s vodopády jsme omezili na výběh k nejbližším vodopádům tzv. Calypso Cascades, a pak už jsme spěchali na domluvenou polední schůzku s rangery. Musím říct, že rangeři auto skutečně krásně uklidili, jediná nevýhoda byla, že na smluvenou schůzku nepřišli, takže jsme byli i bez posledního jídla, které po medvědovi zbylo. Nakonec se ale zcela neinformovaný, zmatený ale velmi vstřícný ranger, který hlídal vstup do NP, dovysilačkoval k někomu, kdo o jídle věděl, a cca po 1,5 hodině čekání na parkovišti jsme mohli "z divočiny" odjet - se zbytky jídla, okýnkem překrytým fólií a zalepeným "gorilla tape" a potvrzením, že za to může medvěd, kdyby nás stavěla policie. Honza chvíli váhal, jestli nejet domů, ale když už jsme tu byli... Nechtěli jsme však už riskovat, že nám nějaký další medvěd vleze do auta chráněného jen "gorilla tape" a zdemoluje ho tak, že s ním už vůbec nepůjde odjet, a tak jsme se rozhodli pro kemp. Od rangerů jsme totiž věděli, že tam mají uzamykatelné kovové skříňky, kam si můžete všechno jídlo schovat. Během cesty do kempu jsme si zajeli "do Mekáče" - užít si civilizace a nasytit Martu hranolkami, neboť naše instantní jídla jí zrovna nejela (takže v noci mohla mít možná i hlad) a po opětovném nákupu potravin jsme zvolili zakotvili v kempu Glacier Basin s krásným výhledem na hory, mj. na nejvyšší horu Rocky Mountains. nebylo ještě tak pozdě, a tak jsme se vydali na vycházku od Bear lake k vodopádům Alberta falls, spravit si chuť . Marta v nosičce skoro hned usnula, my jsme šli na lehko, krásné počasí, čím dál lepší rozhled, čím dál větší nadšení. Nakonec jsme to museli obrátit skoro ve třech tisících metrech (odhad 2970), abychom nezapadli na severní straně hory do sněhu a hlavně abychom nakoupili dřevo na večerní táborák. V kempu se totiž může rozdělávat ohen, ale nesmí se tam sbírat dřevo - musí se koupit, 15 polínek za 4 dolary. Třísky na podpal jsme odmítli. Shodou okolností kempovali téměř vedle nás další Češi - Ctirad a Lenka, momentálně z Minnesoty, jinak ze severních Čech, a tak jsme si večer u ohně báječně popovídali a Marta usnula Honzovi v náručí, ani nevěděla jak.

TRASA: bez batohů: Pine Ridge - Calypso Cascades a zpět (1 míle = 1,6 km, převýšení 80 m); s batohy Pine Ridge - Wild Basin (1,5 míle = 2,4 km); bez batohů: Bear Lake - 1. rozcestník nad Alberta Falls a zpět (3,4 míle = 5,5 km, převýšení 150 metrů)

Čtvrtek měl být naším posledním dnem v Rocky Mountains (teda původně předposledním, ale nějak už jsme měli pocit, že jsme si těch hor užili dost). Honza tedy vyrazil od Bear Lake nahoru na hřeben - na Flattop Mountain (3756 m.n.m), my s Martou jsme vyrazily na dámský výlet zkopce dle mapy podél potoka, ve skutečnosti jen na doslech od něj, po krásné lesní pěšince. Obě výpravy si své trasy zřejmě užily až do dna - Honza výhledy, sníh (šel v teniskách, pohorky tu nemáme), převýšení, vítr..., my klacky, házení kameny, hledání značek, sledování mravenců, zpěv a koupání nohou v potoce. Po omezeně dlouhou dobu idyla. Ačkoliv Honza měl trasu dvakrát delší a nekonečně mnohokrát větší převýšení, přišel nám poslední míli naproti, což nás - aspoň psychicky - docela zachránilo.  Marta mu pak usnula v náručí ještě než jsme došli do kempu. V druhé půlu odpoledne jsme pak vyrazili autem na tzv. Trail Ridge Road - údajně nejvýše položenou "celozpevněnou" (v originále "totaly paved", asi myslí celoasfaltovou) silnici vedoucí přes hory z východu na západ. Zážitkem byla už samotná jízda, mnohokrát přerušená, neboť auta před námi zastavovali a lidi z nich fotili pasoucí se soby, cílem byl tzv. Rock Cut (3734 m. n. m). Z tohoto místa vede půl míle dlouhá naučná stezka tzv. alpskou tundrou, tedy krajinou, kde mezi kameny roste už jen nějaká tráva a lišejníky a žijí tu jen vysoce odolná zvířata. Bylo vhodně pochmourné počasí a foukal studený vítr, a tak jsme všechny živé tvory, pro které je tundra domovem, mohli náležitě ocenit. Večer opět táborák a poměrně klidný spánek.

TRASA: Honza: Bear Lake - Flattop Mountain (3756 m.n.m) a zpět (9 mil = 14,5 km, převýšení 870 m); Petra a Marta: Glacier Gorge Parking Lot - Glacier Gorge Trail - Sprague Lake - Glacier Basin (4,6 mil = 7,5 km); společně Tundra Trail (3734 m.n.m.) tam zpět a ještě jakási vyhlídka: (1,2 míle = 1,9 km)

V pátek ráno jsme vyrazili domů. Navzdory našim mírným obavám, jak vydrží "gorilla tape" proběhlo všechno hladce, dokonce jsme na noc našli kemp, kde byly houpačky a skluzavka (a Martulka se konečně dočkala "parku"... ze začátku jsme ji totiž trochu mátli tím, že jedeme do národního parku...) Výsledné zhodnocení: překrásná příroda, spousta zvířat na dosah ruky (kromě medvědů a sobů nepřebrné množství ptáčků, třeba takových, co vypadají jako kolibříci), velké zážitky, některé na hranici toho, co bychom neměli výčitky s Martou vyzkoušet. Marta tu jaksi vyspěla, naučila se tu spoustu věcí (např. kakat v přírodě) a krásně se sžila s tatínkem. Vždycky s ním stavěla stan, často s ním i vařila, chodila mýt nádobí a ke konci pobytu už s ním trávila téměř 100% času ráno i večer. Konečně byla příležitost, aby se pořádně ukázalo, že táta je prostě jednička - kromě toho, že zahnal medvěda a zvládl všechny výše uvedené věci, taky proto, že na rozdíl od mámy ji mohl nosit - a nosil - kdykoliv se jí zachtělo. Když doma "jen chodí do práce", je to pro ni takové méně uchopitelné. Koneckonců tady to bylo nesrovnatelně více uchopitelné i pro mě. Díky.

P.S.: Od návratu do Evanstonu je Marta anděl - vstřícná, chápavá vůči všem našim nárokům na ni, rozumná ("už jdeš do té vany?" "ještě ne, ještě ponožky"... rozumějte sundat), roztomilá. A my jsme zrovna takoví. Takže se o nic se nehádáme, na všem se domluvíme. Se stavem "před horama" se to nedá srovnat. A všechny mé kamarádky ji obdivují, jak vyrostla. Až budeme mít nějakou další rodičovskou nebo výchovnou krizi, možná zas někam vyrazíme.

P.S.2: Celkem bez batohů Honza: 43,5 km, převýšení 1530 m; Petra + Marta: 36,5 km, převýšení 660 m; s batohy všichni (ale hlavně Honza): 10,9 km, převýšení 200 m... takže čísla nejsou zrovna závratná, ale nám to úplně stačilo. 

37. týden (část) - 39. týden 7. - 23. 5. aneb Michal a Agnieszka - výstava a grilování - Laďa a Petra - víkendové kolo a sailing

"Vnitřní rozklad" již dlouhou dobu idylického rodinného života, který v těchto týdnech proběhl, jsem už popsala v minulém zápisu, takže tentokrát téměř čistě popisně a objektivně. Dva dny poté, co odjeli moji rodiče, přijeli za námi Honzovi polští kamarádi z Dánska Michal a Agnieszka. Přijeli v sobotu večer, takže neděli jsme mohli strávit společně. Začali jsme vycházkou po Chicagu a pokračovali obědem v pizzerii Duo (ve vyhlášené pizzerii Uno, kde dělají pravou "chicagskou pizzu", se na stůl čekalo ve frontě, tak jsme se přesunuli do 20 metrů vzdálené pizzerie Duo, která má zřejmě stejného majitele, stejný jídelníček, stejné ceny, ale zřejmě není tak vyhlášená, takže se tu nečekají fronty). Zlatým hřebem byla vyjížďka v lodičce po Chicagské řece s výkladem o architektuře a trochu i historii města. Měli jsme úžasného mladého a entusiastického průvodce, který během 75 minut vyjma desetiminutové přestávky na pokochání výhledem snad téměř neklesl hlasem. Mluvil vtipně, a přitom jeho výklad poskytoval i spoustu informací - můžeme-li to tedy jako úplní neznalci historie a architektury posoudit. Například jsme se dozvěděli, proč má chicagská vlajka 2 modré pruhy (Chicago river a Michiganské jezero), tři bílé pruhy (3 "pevniny" oddělené vodami) a 4 hvězdičky (významné události v Chicagu - požár, cosi a dvě světové výstavy). Z dějin Chicaga mě zaujala ještě historka o panu Kaneovi, který nechal postavit chicagskou operu pro svoji ženu, neúspěšnou operní zpěvačku, kterou v New Yorku v opeře nechtěli. Z architektury jsme byli mj. upozorněni na to, že jeden mrakodrap má vypadat jako láhev šampaňského. Michal a Agnieszka rozuměli všemu (mluví prefektně, už v Polsku chodili na univerzitu, kde bylo všechno v angličtině a v Dánsku už jsou 4 roky), Honza skoro všemu, já máločemu (ovšem můžu se vymlouvat, že většinu času jsem měla na klíně posazenou, postavenou nebo zavěšenou Martu)... takže mi to pak doma u fotek museli ti pokročilejší znovu celé převyprávět. Po vyjížďce zamířil Michal s Agnieszkou na Sears Tower a my domů. V dalších dnech se návštěva vždycky ráno vytratila a vrátila se až večer. Ačkoliv jsme měli strach, jak ponesou večerní scénky, a taky jak se s nimi budeme schopni po těchto scénkách společensky bavit, konverzace šla kupodivu jako po másle, ba pravděpodobně nám právě naopak celou situaci zjednodušili tím, že vždycky začali natolik nenásilně o něčem jiném, že jsme na své vlastní problémečky rychle zapomněli. Byl to perfektní relax a myslím, že i Martulka jaksi vycítila, že tu nemá jen nás, a buď se stihla vyřvat před příchodem návštěvy, nebo se omezila na mnohem kratší dobu, než jsme čekali. Michal s Agnieszkou odjížděli ve středu, v úterý mě Honza s nimi vyslal na večeři, tak jsem si ještě užila nejen rozhovoru, ale i výborných žebírek.

V sobotu jsem byla Honzou opět vyslána na další relax - výstavu Henriho Matisse, která je teď dočasně v Art Institute. Šla jsem tam na taťkovo doporučení (Art Intitute ho natolik okouzlil, že tam byl dokonce dvakrát) a nelitovala jsem. Bylo to jen pár místností, takže člověk mohl přečíst všecko, co tam bylo napsáno, a taky si samozřejmě všecko prohlédnout. Popisky na mě trochu rozvláčné, ale občas perfektní fotografická dokumentace neustálého přemalovávání díla, kdy se z něj během deseti let stalo něco docela jiného než na začátku - a kdyby to neznělo blbě, řekla bych, že výsledek byl "pravdivější" (konkrétně jde o obraz "Bathers by a River", http://www.artic.edu/aic/collections/artwork/79307). Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že jsme nemohli jít s Honzou spolu - mám totiž nostalgické vzpomínky na společné procházení galerií v Londýně a v Oslu, ze kterých jsme pravděpodobně oba měli víc, než kdybychom tam byli sami. Jenže Martu by to hrozně nudilo a babička s dědečkem už byli v trapu, takže jindy. Odpoledne jsme byli všichni pozvaní na oslavu Leho (Honzův čínský kolega) dokončeného doktorátu. Přesněji šlo o grilování v parku u Bahai Templu. Až na to, že byla zima, to byla krása - pohráli jsme si v parku, potkali tam tři Thawivanniny děti a manžela, kluci (myšleno Honzovi kolegové) si zahráli ufobal a s Martou jsme pak celkem úspěšně zkoušeli fotbal... a maso bylo vynikající. 

V neděli přijel Honzův brněnský kolega Laďa s přítelkyní Petrou.  Protože neletěli z Evropy, ale z New Yorku, kde už prožili týden u jedné kamarádky, naplánovali jsme jim hned po příjezdu vycházku po campusu s cílem u Bahai Templu. Nesli to velmi statečně, neb kamarádka je už vydrezúrovala, že ani minuta nesmí zůstat nevyužita, a protože ona má čas především po nocích, byli nám asi v podstatě vděční, že námi "nařízený" program je aspoň ve dne. Marta dostala od Petry moc krásný batoh a v něm plyšového pejska. Oboje se od té doby stalo Martiným nezbytným zavazadlem na všech vycházkách - jen se teď snažíme jí vysvětlit, že o všechno, co si s sebou na vycházky vezme, se musí taky celou dobu starat, a nikoliv to po prvních 100 metrech nacpat rodičům (a že toho je - obvykle kočárek pro panenky, dvě panenky, deka pro panenky, batoh, medvěd a pes). Teoreticky to už pochopila (vždy před vycházkou mě informuje, že "Marta starat, máma néé"), v praxi, obzvlášť když už je trochu hlad nebo únava, to tak dobře nejde. Zatím jsme ale na všechna místa dorazily se všemi zvířaty, takže vlastně všechno dobře dopadlo. Do stádia, kdy by byla Marta schopna dopředu si říct, že je toho moc a že si něco nevezme, jsme se ještě nedostaly (jednou jsme se tedy dvakrát vracely, vždy po 100 metrech od domu - jednou vrátit panenky, podruhé zvířata a napotřetí jsme vyrazily jen s prázdným kočárkem). V dalších dnech se Laďa s Peťou ráno vytratili - téměř odmítaje snídani - a večer vrátili navečeření a s nakoupenými pochutinami na večer, takže v podstatě hostili spíš oni nás. Hráli jsme ligretto, Honza s Laďou probírali školu a politiku, Peťa vykládala o zdravotních problémech své babičky a o problémech s novým bytem.

Ve čtvrtek Laďa i Peťa odjeli ještě na pár dní do New Yorku - stihnout, co dosud nestihli, a nám začalo připadat, že bez návštěv se tady nějak nic neděje. Honza tedy vymyslel nabitý víkendový program. Sobota dopoledne - Honza skautská brigáda, zbytek rodiny - obrážení tzv. "garage sales" (= doslovně garážové prodeje) za účelem sehnání dětských dlouhých kalhot. V obchodech totiž s úderem jara jdou sehnat jen sukýnky a kraťasy (nebo rifle, abych jim nekřivdila) - protože je přece teplo. Garage sales fungují tak, že lidi vystaví před dům pár dní předem ceduli s upoutávkou a v den D vynesou na trávník všechny věci, kterých se chtějí zbavit, prodávají je doslova za babku (kalhoty jsme zakoupili za 50 centů), takže kupující jsou velice spokojeni a prodávající též - protože se zase něčeho zbavili. Sobota odpoledne - vyjížďka po Skokie lagoons na kole, nejdřív já a Honza hlídal, pak obráceně. Nakonec jsem ujela asi 20 km, ovšem asi dvakrát pomaleji než normálně. Musím říct, že těm pivním břicháčům jízdu na kole nezávidím. Na neděli Honza domluvil s Chrisem opět "sailing". Bylo téměř bezvětří, takže Chris se nezdráhal vzít ani mě, a díky tomuto klidnému počasí to tentokrát nebyl příliš sportovní zážitek, spíš odpočinek (což mi ovšem po sobotě nevadilo). 

P.S.: V pátek vyrážíme na více než týdenní výlet do Rocky Mountains, takže opět počítejte s blogovací přestávkou. A hlavně držte palce, ať se nám nerozbije auto.

Mezinávštěvní a ponávštěvní všeobecný rozklad aneb Úvod - Marta a usínání - jsme protivní a Marta taky - různé teorie - Marta je ale i šikovná

Když ve čtvrtek 6. 5. odjeli moji rodiče s Pavlem, měli jsme dva dny volna do další návštěvy. Přiznáváme, tak trochu jsme se těšili, jak to bude jednoduché, když budeme doma jen tři a že se po dlouhé době třeba trochu víc pobavíme o každodenních záležitostech, nebo že si sebe navzájem o něco víc užijeme nějakým jiným způsobem. Ovšem představovali jsme si, že tento způsob bude pozitivní. První samostatnou nocí počínaje jsme se ovšem začali navzájem z neznámých důvodů spíše trápit (že by "postnávštěvní stresová porucha"?).

Ve čtvrtek večer totiž Marta poprvé zcela odmítla sama usnout. Důvody můžou být dva - jednak jsme během návštěvního období dvakrát nebyli důslední a vzali ji večer z postýlky mezi nás (s tím, že to bude pro všechny strany příjemnější, než řvaní), jednak se den předtím naučila sama vylézt ze své cestovní postýlky. Takže když teď protestovala proti spaní , nestála a neřvala u toho v posteli jako dřív, ale přesunula se z postele ke dveřím, do kterých vytrvale bušila, neboť je neumí otevřít (místo klik jsou tu koule, které musíte při otevírání pootočit, což chce větší zručnost). Křičela a bušila opravdu vytrvale, nejen ve čtvrtek večer, ale i několik dalších poledních i večerních "spinkání". Večery obvykle skončily tak, že si nakonec vlezla zpět do postýlky a usnula, poledne tak, že jsme po určité době vyměkli a otevřeli jí (rekord byl hodina a čtvrt). Místo odpočinkové idylky se tak stal popolední čas dobou hrůzy a soubojem, kdo déle vydrží s nervama . Ze začátku jsme byli "drsní" a nechodili za ní, protože, jak už jsem o tom psala v 29. týdnu, se nám to při předchozích problémech se spaním vyplatilo - do tří dnů se vždycky uklidnila a usínala sama do 5 až 15 minut. Tentokrát se zpočátku také zdálo, že se situace zlepšuje, po pár dnech se ale začala zase zhoršovat a Marta se dokonce začala při poledních pokusech o spinkání pokakávat, což se jí předtím nestávalo - nebo rozhodně ne bez toho, že by nás předem varovala (tedy ona nás tentokrát, když se to stalo poprvé, taky varovala, ale my jsme to považovali za její strategický tah, kterak uniknout spaní. Další dny už jsem ale žádné volání "kakat" nezaznamenala, a stejně "to tam bylo".) Mimo to  začínala vždycky předem natahovat - u oběda nebo u večeře, zkrátka kdykoliv si vzpomněla, co ji "pak" čeká. Zkrátka podtrženo sečteno, připadalo nám, že jsme v Martě během asi 3 dnů vypěstovali s dobrým úmyslem docela velké trauma a byli jsme z toho nešťastní, ale taky protivní a unavení (odpadla odpolední "bezmartičková" dvouhodinka a večery byly téměř celé zaplněny řevem, při kterém se nedá ani relaxovat a moc ani pracovat). Nejprve jsme se snažili zpříjemnit samotné ukládání, takže do postýlky se během těchto dní přestěhovali tři plyšové ovce, plyšový medvěd a dvě panenky, zpívali jsme ukolébavky a nosili vodu a - aspoň pokud jde o mne - připadali si jako otroci (což mě štvalo... jenže zas trauma je trauma, že...), ale od uložení nechávali dveře zavřené. Ale bylo to pořád horší, a tak jsme asi po týdnu vyměkli a šli do ložnice. Od té doby si u ní čteme, dokud neusne, nebo dokud si netoupne či jinak "nezlobí". To si pak jdeme číst za dveře. Celá story má zatím nejasný konec - trauma je pravděpodobně z větší části zažehnáno (žádné pokakávání, žádné plakání u jídla),  "akce" ale trvá večer cca 20 - 40 minut, polední spinkání v posteli je zatím pasé (a v kočárku nebo autosedačce to většinou Marta během odpoledne dohání) a o spinkání obecně není radno mluvit (když se o něm potřebujeme bavit s Honzou, nahrazujeme ho šifrovaným "chrupky chrupky"). Nějaké negativní pocity ohledně spaní tudíž asi zatím stále přetrvávají, pro žádnou stranu není dosažený stav zatím ideální (podle mě se tím všichni vzájemně neúměrně unavujeme), nicméně ničeho lepšího teď dosáhnout neumíme. Takže kdyby vás něco napadlo, napište.

Tak to by bylo o spinkání. Přibližně ve stejné době, kdy začaly spací scénky, jsme na sebe začali být s Honzou fest protivní a těžko říct, co bylo důsledkem čeho. Každopádně s každou další návštěvou jsme se "dali zase do rychtyku" a po jejím skončení - neplánovaně - zase začali prudit. A ani Marta se v tomhle ohledu nedala zahanbit. Zahrnovala - a zahrnuje - nás spoustou požadavků, z nichž ne všechny můžeme a ne všechny chceme splnit. A nesplnění samozřejmě trestá vzteklým brekem. A my vzteklý brek trestáme nejprve domlouváním, následně vzteklým řevem, který pramení z pocitu, že jsme absolutně bezmocní a máme zcela nevychované a rozmazlené dítě, občas naplácáním. Nic z toho nezabírá - obvykle čím jdeme vztekleji a silověji, tím vzteklejší a silovější je reakce. Marta dokonce teď občas na nezdar při své činnosti reaguje slovem "bum" a naštěstí jen náznakem tohoto aktu - ať už vůči mně nebo vůči věcem. Tak se snažím naplácání úplně vyhnout a vzteku, co to jen jde, abych jí nedávala příklad. A taky se snažím vyhnout pocitu, že je to boj "o moc" a že tedy nesmím ustoupit za žádnou cenu, protože - ačkoliv při tom třeba ani neřvu - to jde ze mě asi jaksi vycítit a všechno končí tak, že jsme s Martou obě zakopané ve svém zákopu, z něhož nehodláme udělat ani krok... a hlavně ať už to dopadne jakkoliv, jedna z nás "prohraje", což se jí nelíbí. Většinou nejlépe zabere "vcítění", klidné navržení různých možností, jak situaci řešit - přijatelně pro obě strany (tak můžeme "vyhrát" obě dvě), nebo odvedení pozornosti (což si pořád říkám, jestli je vůbec nějaká výchova - ale vzpomínám si, že v "pozitivní disciplíně" psali, že do tří let je to to nejúčinnější, co jde udělat). Jenže to chce nebeskou trpělivost a taky hodně chytrých nápadů, což jsem při svém "návštěvním" modlitebním výpadku jaksi neměla odkud brát... Tak teď se trochu víc snažím modlit se, nebýt zoufalá, být trpělivá a neprudit, ovšem se střídavými úspěchy (resp. neúspěchy, v nichž se sem tam ukáže i nějaký ten úspěch).

Ještě bych možná měla doplnit, že jsem se snažila testovat teorii jedné kamarádky, že děti jsou protivné, když jsou matky nervózní. Možná ano, ale určitě nelze slovo "když" nahradit "právě tehdy, když". Dnes jsem byla odpoledne jako anděl a nic. Nicméně musím přiznat, že mi připadá, že Marta většinou stupňuje své požadavky v reakci na nějaký svůj vnitřní diskomfort, o kterém ale podle mě neví, čím je způsobený (někdy to může být moje protivnost, někdy ale důvod nevím ani já). A tak zkouší, co by mohlo pomoct - vzít si s sebou ven o jednu panenku navíc, kočárek, batoh, ještě vodičku, ještě chlebíček  a bláhově si myslí, že pak jí bude lépe... což většinou není. A situace se logicky jen zhorší, když zhorším svým chováním ten diskomfort. Takže ideální je nejprve ji vždycky "hodit do pohody" - pokud nás tedy napadne, jak. Vtipné je, že si myslím, že my to děláme často podobně, jako Marta - jen ne tak okatě. Taky nás štve "něco, nevíme co", jsme protivní, prolézáme ledničku, koukáme na filmy a seriály a naivně si myslíme, že se to pak zlepší. Většinou nezlepší.

Abych si ovšem jen nestěžovala. Když Marta netrpí žádným diskomfortem, je moc šikovná. Snaží se hodně mluvit, nejnověji se snaží zřejmě i o souvětí "když..., tak...", z něhož se jí ale zatím daří většinou jen první věta (většinou ale opakuje nějaká moje pravidla, takže druhou půlku souvětí umím hravě doplnit). Taky se možná snaží mluvit "anglicky" - usuzuji z toho, že teď častěji mluví souvislé nesmysly, které občas prokládá slovy jako "and", "so" a "no" (z čehož jasně vidíte, jak pestrý je můj anglický slovník). Je moc šikovná na hřištích, už ji skoro nemusím hlídat, vyleze kdejaký žebřík, od jedné Číňanky se naučila jezdit ze skluzavek po hlavě a dokonce už umí po kluzké ploše skluzavky vyšplhat nahoru. Docela se směju, když ji vidím hrát si na hřištích, o kterých jsem si v září myslela, že jsou pro "strašně staré" děti. Poslední velký viditelný pokrok proběhl v oblasti Martulčina společenského života. Marta už je teď mnohem raději s kamarády než sama - obvykle spolu hlavně běhají a řvou, tedy nedělají tak "hodnotné" aktivity, jako když si hraje sama, ale zato je to větší zábava. Se Santiagem už se ale i objímají a já začínám mít podezření, že Santi je Martina první "láska", lze-li to tak říct (Honza tvrdí, že nelze)... nikoho jiného totiž neobjímá (rodiče nevyjímaje).  I "boj o hračky", se kterým jsme se dřív trochu trápily, je teď už lepší. Marta si většinou nechá rozumně vysvětlit, že kluk jí tu lopatku potom vrátí. A když to tak skutečně je, ještě dlouho o tom mluvíme ("kuk...vátí")... tak si myslím, že dostatek pozitivních zkušeností už ji trochu uklidnil a že ví, že když něco půjčí, určitě to dopadne zase dobře. 

Z "babiččina" deníčku aneb Chicago/Evanston & Martin, Pavel a Ivana Čadkovi, 22.4. - 6.5.2010

Jaro probíhá pro mladé Eliášovy ve šňůře návštěv z Evropy. Doslova si tu podávaly dveře.

Když Honzův bratranec Radim se svou dívkou Martinou museli kvůli „uzavřenému nebi“ zůstat o týden déle, mělo to tu výhodu/nevýhodu, že jsme zde od našeho čtvrtečního příjezdu do jejich nedělního odjezdu pobývali společně. Hostitelé situaci zvládli bravurně - v obýváku za gaučem byl zřízen spací koutek pro dva statečné, u jídel jsme se prostřídali, a kuchyň se změnila ve velkokapacitní vývařovnu (se vzestupem kvantity kvalita nepoklesla!).

V neděli Honza odvezl Radima s Martinou na letiště, a rovnou tam zůstal, aby vyzvedl a přivezl Katku a Petra Bellovy - naše společné přátele-matematiky (oba získali stipendium na PhD. studium na universitě v New Yorku, jsou nyní uprostřed pětiletého studia a udělali si nyní malý výlet na jih). S nimi jsme v pondělí obhlédli „downtown“ (poctiví čtenáři blogu už vědí, že jde o střed Chicaga, ostatně i u nás se říká „SJEDU do města“, i když to vůbec nemusí být z kopečka dolů). Obdivovali jsme mrakodrapy, zvláště pak ty staré - bohatě zdobené odzdola až nahoru, Millenium park s lesklou Cloud Gate alias „Fazolí“, na jejímž povrchu se odráží nejen nebe a okolní mrakodrapy, ale i všichni kolemstojící (Martin si stoupl „dovnitř“v okamžiku, kdy tam nikdo jiný nebyl, a uviděl se 18x!), Arch (architektonické) Centrum, budovu Art Institute, poloostrov se zábavním parkem Navy Pier, Buckinghamskou fontánu a hlavně jsme pojedli slavnou chicagskou pizzu v pizzerii Uno (byla v Americe první, pro velký zájem pak majitel a“objevitel vysoké pizzy“ založil naproti další podnik, který vtipně nazval Duo - jak praví poučná výzdoba na stěnách podniku). Vrcholem byl výjezd na vrchol nejvyššího mrakodrapu západní polokoule - Sears (Willis) Toweru, kde jsme najednou měli „městečko jako na dlani“).

Všechny tyto objekty, jakož i velkolepá výsadba tisíců větruodolných tulipánů a jiné zeleně po okrajích i uprostřed víceproudých vozovek, nás okouzlily, i když chlad a fakt dost svěží (prostě chicagský) vítr bránily totálnímu uchvácení.

V úterý ráno se s námi Katka a Petr rozloučili, takže jsme tam pak byli jen tři navíc.

 

Petra s Martou nás provedly po kampusu Northwestern University s krásnou parkovou úpravou na břehu velikánského, studeného Michiganského jezera (s vlnami, přílivy a odlivy jako moře), ve Willmette (navazuje ze severu na Evanston stejně plynule jako navazuje Evanston ze severu na Chicago) jsme si prohlédli Bahai  House of Worship (něco jako chrám „sjednocujícího“ náboženství bahai, vzhledem je to takový menší Taj Mahal s krásnou parkovou úpravou kolem), jindy zase - za příznivějších klimatických podmínek - nádhernou Chicago Botanic Garden, ZOO Brookfield (kolem hodiny cesty autem, založená 1935, kdysi jedna z předních světových ZOO, s minimem klecí, zato s umnými výběhy, pavilony a scenériemi afrických, asijských, amerických tropů, pouští, pralesů, stepí, arktických i antarktických pobřeží, s mnoha interaktivními prvky pro děti i dospělé. V letošní výroční rok se chystá otevření nových nebo renovovaných úseků, na to jsme tam ale byli moc brzy.) „Středně vzdálené“ (1,5 hodiny) byly Starved Rock, pískovcové útvary nad přehradou na řece Illinois, s historií indiánských sídlišť a válek, zimním hnízdištěm orlů bělohlavých (ty Eliášovi viděli, když tam byli v zimě, my už ne), vyhlídkami, kaňony, vodopády - našly se tu úseky parkové i ty à la americká divočina.

Petra s Honzou a Martou ještě bez nás jeli do vzdálenější (cca 2 hod. jízdy) Japonské zahrady, a byli nadšení, že to i za tu cestu rozhodně stálo. My jsme však „museli“ navštívit spoustu míst v Chicagu: především všechna velká muzea, z nichž většina je soustředěna v „Museum Campus“ na břehu Michiganského jezera (Field Museum o Zemi a jejích obyvatelích - úchvatná byla zejména expozice evoluce a dále dinosauří, mamuti a mastodonti, planetárium, Muzeum vědy a průmyslu, Sheddovo akvárium). Všude jsme strávili několik hodin, a snadno by se tam šlo ještě jednou, tentokrát už „naostro“. Všude velmi zajímavé expozice, interaktivní prvky, naučné i „zážitkové“ filmy - mj. i „3D“ s prostorovým vjemem a „4D“, kde navíc na vás foukalo, sněžilo, pršelo a země (sedadla) se otřásala.

Teď se tomu tuším říká „Edutainment“ - zábavné učení se. Např. už vím, že kuře se klubá z vajíčka 10 hodin, pamatuji se, jak obtížně se učí prvním krůčkům, „umím“ vyvolat lavinu a tsunami, obdivovala jsem, na základě jakých pozorování Koperník a pak Galileo dali vale  geocentrismu, politovala jsem kosmonauty Apolla pro podmínky, v jakých ve vesmíru pobývali a absolutně žasla nad tím, jak kterékoli zákoutí přírody i vesmíru je složité i jednoduché zároveň, vždy však plné harmonie a elegance.

 

Pak přišly zážitky čistě umělecké - ať už architektura mrakodrapů, ale i parků, ulic, nábřeží, mostů, L-trainů (elevated train, „vláčky hromadné dopravy“ proplétající se mezi mrakodrapy ve výši 1.-2. patra, nerušící dopravu pod nimi, a relativně rychle dopravující cestující do centra a zpět), nebo obrazy v dalším rozsáhlém muzeu - Art Institute (Martin tam byl 2x, jednou s příplatkem na expozici Henri Mattise), anebo koncert v Symphony Center, impozantní koncertní budově, v níž jsme z nebeských výšin galerie shlédli Chicagský symfonický orchestr a violoncellistu Gonziakova s perfektním provedením skladeb Haydna, Faurého a Mozarta (což jsou věci náročné právě na tu perfektnost, zato ale „chudé“ na - laciný - efekt).

 

Nejen uměním živ jest člověk, ba musíme přiznat, že „prvotní potřeby“ jsou skutečně prvotní, a tak když počasí „vyřešilo“ problémy se zimou a větrem, museli jsme my několikrát denně řešit problémy s prázdným žaludkem. Ráno bylo o nás perfektně postaráno - Martička určila dobu vstávání, Honza ji rytířsky odvedl z ložnice, aby Petra mohla dospat, a s Martou posazenou na dosti vysoké kuchyňské lince pak mazali chleby nebo vařili kaši, nachystali na stůl a čekali, až se spáči probudí, uvedou do lidského stavu a přijdou ke stolu.

Na výlety jsme si někdy brali chleby s sebou (Petra vymyslela takovou náplň, že se to vyrovnalo obědu, a Mc Donaldi by mohli závidět), jindy jsme otestovali veřejná zařízení: „Pekařství“ v Evanstonu (Marta to měla slíbené za odměnu při naší první větrné evanstonské vycházce, ve skutečnosti to byla odměna pro nás všechny - vyberete si relativně trochu dražší „buchtu“, k ní však máte k dispozici výběr neomezeného množství studených nápojů, možná i teplých, a prostředí je tam moc pěkné - jako ostatně všude), pizzeria Uno (já jsem si dala malou pizzu se salátem a byla spokojená, že mám zeleninu a hodně pizzového „okraje“, ostatní si dali velkou pizzu na čtvrtiny a byli spokojení, že tam mají málo „okraje“ - který prý Američané normálně nechávají na talíři), Sub Way (cenově únosný řetězec, objednat si ale např. snídaňový snap je sice možné i večer, musíš však říct, jaké chceš vajíčko, jaký chleba, jakou zeleninu, jaký dressing … no vypadali jsme tam jako debilní vyorané myší), Corner Bakery (řetězec „pekařství na rohu“ v centru Chicaga, kde se Vás na nic moc neptají, protože je jídelní lístek i s ukázkami řádně vyvěšen), čínskou restauraci (můj první intimní styk s jídelními tyčinkami, jídlo dobré, dezert „zajímavý“, káva dosti odporná - zato jí byl pořádný kafáč), došlo i na „Mekáče“ nebo na jejich konkurenta Kingsburgra, vrcholem byla ovšem steaková večeře - Pavel s Petrou jeden večer a zbylí s Petrou jiný večer v podniku Prérijní měsíc (ceny úměrně vyšší, ale steaky skvělé - to by člověk asi doma neudělal).

Nemůžu ovšem zapomenout na Restauraci u Petry, na níž byla většina té stravovací zátěže, a pochutnali jsme si vždycky, navíc dostali i inspiraci pro vlastní vaření. Před odjezdem došlo i na grilování v parku ve Willette (je tam k dispozici spousta zahradních grilů a laviček kolem).

 

K duchovním záležitostem patřily dvě bohoslužby v katolickém kostele, kam Petra s Honzou a Martou chodí nejčastěji - poprvé jsem měla pocit skutečného „radostného a vlídného společenství“, překvapily a „pohladily“ mě např. koberce na zemi, sklopná klekátka, ale hlavně křídlo, výborný pianista a výborní zpěváci (a předzpěváci), i to, že každý dostal noty i text, takže se zpívalo hojně a hromadně. Podruhé bych asi už dala zapravdu Petře, že je to zkrátka „jiný způsob“, ale my z ČR máme pocit menšího prostoru ke kontemplaci, tichému ponoření se. Jako by tu byli příliš zaujatí svým jásáním tady na světě, a nestarali se o „signály shora“. Je to ovšem samozřejmě jen můj vlastní individuální pocit.

 

Ze společenských událostí dominovaly dvě - Thawivann nás pozvala na sobotní večeři, bylo tam i několik dalších hostí a (prý výjimečně) všech 6 jejích dětí a manžel. Děti s námi večeřely jen některé, i tak jsem ale měla ohromný zážitek z prostorné jídelny s prostorným stolem pro 12 osob - kromě prostírání pro hosty tu bylo dost prostoru i pro velké mísy a podnosy se všemi možnými dobrotami (každý něco přinese, pak se to podává). Všechno pak probíhalo i  velmi kultivovaně. Kromě jídelny je tu i „obývák“- místnost se sedacím nábytkem, s průhledem do „hudebního salonku“ s křídlem, regálem not a knih a zákoutím s dalšími hudebními nástroji - obě místnosti s prosklenými stěnami do zahrady.

Nejstarší syn Jonathan (18) hraje na trombón, ale i na klavír, a protože se v koutě našlo i violoncello, uspořádali nám Jonathan s Pavlem malý koncert (shodli se na Seaint Saënsově Labuti - kdo nezná podle jména, určitě by poznal na poslech).

Konverzačně jsme tedy bolestně naráželi na (vlastní) jazykové bariéry, ale hosté se snažili, my taky, a tak jsme se nakonec dost dobře pobavili. Dobře jsme se pobavili taky při večeři s Honzovým kolegou Chrisem - mluví hezky a jako říká Honza, dobře se s ním povídá „o čemkoli“. Večeře byla ovšem malou odměnou za Chrisovo odpolední pozvání na „sailing“ na malé jachtě. Chrisovi postupně dělali prvního námořního důstojníka Honza, Martin i Pavel, a byl to prý zážitek,  zároveň ale i sport a ne zrovna jednoduchá záležitost - alespoň pro  „zelenáče“.

 

Snad se nikdo nebude divit, že alespoň pro Martina a pro mne toto všechno vydalo jen za polovinu radostí i důvodů, proč do Chicaga jet. Osm měsíců odloučení, resp. spojení jen „chladnou“ technikou skypu (i když samozřejmě díky Bohu za něj!) nás naplnila očekáváním, resp. nakonec raději i „ne-těšením se, aby se to ještě nějak nezvrtlo, až budeme moci všechny normálně vidět a obejmout. Marta velice vyspěla, „rozmluvila se“, ráda všechno komentuje, co se děje, co vidí, pak znovu opakuje své vzpomínky, a pro nás je to velká zábava, ale občas i docela trénink ucha, paměti i fantazie, o čem to vlastně mluví … Mám pocit, že vyloženě chce, abychom její myšlenku, vyjadřovanou zatím „modifikovanými“ jednotlivými slovy, převyprávěli nějakou kultivovanou větou. Knihy básniček, říkadel nebo příběhů mají stále velkou přitažlivost. Expertem na Hrubínovy veršované pohádky je Honza, který na Martu každou chvíli hodí kontrolní otázku (Šly ty děti do lesa? Chtěla být zvířátka u toho hospodáře?). Martička radostně odpovídá - tu dobře, tu špatně, ale vždy s úsměvem.  Rodiče se snaží její lingvistické choutky zneužít - pardon, využít, k něžné manipulaci ohledně toho, co se bude nebo nebude dělat. Boj je to férový, s předem nepředvídatelným průběhem  i výsledkem (nakonec rodiče zpravidla „zvítězí“, mnohokrát si toho Marta ani nevšimne). Je taky tělesně zdatná, moc tuku na ní není, četné průlezky zvládá s přehledem a bezpečně . (Výjimka se najde, např. když popáté vylezla na naštěstí nevysoký žebřík a opojena úspěchem se nahoře pustila oběma rukama - a hele! ono se to nemá! Dopadla ale elegantně do „hlubšího dřepu“, navíc podklad pod těmito atrakcemi je dobře vyměkčen.)

 Z cizích lidí, hlavně mužů, má strach tak trochu pořád, změnila ale repertoár a místo obranného pláče se zadívá do země a strne jako socha. Jen ty oči jí nenápadně lítají nahoru a dolů, aby zkontrolovala, jestli „nebezpečí“ trvá. Občas je sice „smutná“ (jak eufemisticky komentovala Petra posledních 15 km jízdy ze ZOO, kdy Marta po probuzení zjistila, že vedle ní sedí místo maminky babička), ale mráček vystřídá sluníčko většinou jako mávnutím kouzelného proutku. 

Nezbývá než zopakovat velké DÍKY za všechno, co jsme prožili i za všechny, s nimiž jsme se setkali (samí příjemní lidé!). Taky za štěstí, že letadla v Evropě začala létat přesně ode dne našeho odletu, a že jsme se podle plánu dostali i zpátky (po našem příletu už se zase ten sopečný mrak roztahuje). No a my osobně se těšíme na konec června, kdy se Honza, Petri i Honza vrátí domů.

 

Zapsala: Ivana

Neschválil to nikdo.

Vliv doznívajícího časového posunu nelze vyloučit, ale neomlouvá.