"Vnitřní rozklad" již dlouhou dobu idylického rodinného života, který v těchto týdnech proběhl, jsem už popsala v minulém zápisu, takže tentokrát téměř čistě popisně a objektivně. Dva dny poté, co odjeli moji rodiče, přijeli za námi Honzovi polští kamarádi z Dánska Michal a Agnieszka. Přijeli v sobotu večer, takže neděli jsme mohli strávit společně. Začali jsme vycházkou po Chicagu a pokračovali obědem v pizzerii Duo (ve vyhlášené pizzerii Uno, kde dělají pravou "chicagskou pizzu", se na stůl čekalo ve frontě, tak jsme se přesunuli do 20 metrů vzdálené pizzerie Duo, která má zřejmě stejného majitele, stejný jídelníček, stejné ceny, ale zřejmě není tak vyhlášená, takže se tu nečekají fronty). Zlatým hřebem byla vyjížďka v lodičce po Chicagské řece s výkladem o architektuře a trochu i historii města. Měli jsme úžasného mladého a entusiastického průvodce, který během 75 minut vyjma desetiminutové přestávky na pokochání výhledem snad téměř neklesl hlasem. Mluvil vtipně, a přitom jeho výklad poskytoval i spoustu informací - můžeme-li to tedy jako úplní neznalci historie a architektury posoudit. Například jsme se dozvěděli, proč má chicagská vlajka 2 modré pruhy (Chicago river a Michiganské jezero), tři bílé pruhy (3 "pevniny" oddělené vodami) a 4 hvězdičky (významné události v Chicagu - požár, cosi a dvě světové výstavy). Z dějin Chicaga mě zaujala ještě historka o panu Kaneovi, který nechal postavit chicagskou operu pro svoji ženu, neúspěšnou operní zpěvačku, kterou v New Yorku v opeře nechtěli. Z architektury jsme byli mj. upozorněni na to, že jeden mrakodrap má vypadat jako láhev šampaňského. Michal a Agnieszka rozuměli všemu (mluví prefektně, už v Polsku chodili na univerzitu, kde bylo všechno v angličtině a v Dánsku už jsou 4 roky), Honza skoro všemu, já máločemu (ovšem můžu se vymlouvat, že většinu času jsem měla na klíně posazenou, postavenou nebo zavěšenou Martu)... takže mi to pak doma u fotek museli ti pokročilejší znovu celé převyprávět. Po vyjížďce zamířil Michal s Agnieszkou na Sears Tower a my domů. V dalších dnech se návštěva vždycky ráno vytratila a vrátila se až večer. Ačkoliv jsme měli strach, jak ponesou večerní scénky, a taky jak se s nimi budeme schopni po těchto scénkách společensky bavit, konverzace šla kupodivu jako po másle, ba pravděpodobně nám právě naopak celou situaci zjednodušili tím, že vždycky začali natolik nenásilně o něčem jiném, že jsme na své vlastní problémečky rychle zapomněli. Byl to perfektní relax a myslím, že i Martulka jaksi vycítila, že tu nemá jen nás, a buď se stihla vyřvat před příchodem návštěvy, nebo se omezila na mnohem kratší dobu, než jsme čekali. Michal s Agnieszkou odjížděli ve středu, v úterý mě Honza s nimi vyslal na večeři, tak jsem si ještě užila nejen rozhovoru, ale i výborných žebírek.
V sobotu jsem byla Honzou opět vyslána na další relax - výstavu Henriho Matisse, která je teď dočasně v Art Institute. Šla jsem tam na taťkovo doporučení (Art Intitute ho natolik okouzlil, že tam byl dokonce dvakrát) a nelitovala jsem. Bylo to jen pár místností, takže člověk mohl přečíst všecko, co tam bylo napsáno, a taky si samozřejmě všecko prohlédnout. Popisky na mě trochu rozvláčné, ale občas perfektní fotografická dokumentace neustálého přemalovávání díla, kdy se z něj během deseti let stalo něco docela jiného než na začátku - a kdyby to neznělo blbě, řekla bych, že výsledek byl "pravdivější" (konkrétně jde o obraz "Bathers by a River", http://www.artic.edu/aic/collections/artwork/79307). Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že jsme nemohli jít s Honzou spolu - mám totiž nostalgické vzpomínky na společné procházení galerií v Londýně a v Oslu, ze kterých jsme pravděpodobně oba měli víc, než kdybychom tam byli sami. Jenže Martu by to hrozně nudilo a babička s dědečkem už byli v trapu, takže jindy. Odpoledne jsme byli všichni pozvaní na oslavu Leho (Honzův čínský kolega) dokončeného doktorátu. Přesněji šlo o grilování v parku u Bahai Templu. Až na to, že byla zima, to byla krása - pohráli jsme si v parku, potkali tam tři Thawivanniny děti a manžela, kluci (myšleno Honzovi kolegové) si zahráli ufobal a s Martou jsme pak celkem úspěšně zkoušeli fotbal... a maso bylo vynikající.
V neděli přijel Honzův brněnský kolega Laďa s přítelkyní Petrou. Protože neletěli z Evropy, ale z New Yorku, kde už prožili týden u jedné kamarádky, naplánovali jsme jim hned po příjezdu vycházku po campusu s cílem u Bahai Templu. Nesli to velmi statečně, neb kamarádka je už vydrezúrovala, že ani minuta nesmí zůstat nevyužita, a protože ona má čas především po nocích, byli nám asi v podstatě vděční, že námi "nařízený" program je aspoň ve dne. Marta dostala od Petry moc krásný batoh a v něm plyšového pejska. Oboje se od té doby stalo Martiným nezbytným zavazadlem na všech vycházkách - jen se teď snažíme jí vysvětlit, že o všechno, co si s sebou na vycházky vezme, se musí taky celou dobu starat, a nikoliv to po prvních 100 metrech nacpat rodičům (a že toho je - obvykle kočárek pro panenky, dvě panenky, deka pro panenky, batoh, medvěd a pes). Teoreticky to už pochopila (vždy před vycházkou mě informuje, že "Marta starat, máma néé"), v praxi, obzvlášť když už je trochu hlad nebo únava, to tak dobře nejde. Zatím jsme ale na všechna místa dorazily se všemi zvířaty, takže vlastně všechno dobře dopadlo. Do stádia, kdy by byla Marta schopna dopředu si říct, že je toho moc a že si něco nevezme, jsme se ještě nedostaly (jednou jsme se tedy dvakrát vracely, vždy po 100 metrech od domu - jednou vrátit panenky, podruhé zvířata a napotřetí jsme vyrazily jen s prázdným kočárkem). V dalších dnech se Laďa s Peťou ráno vytratili - téměř odmítaje snídani - a večer vrátili navečeření a s nakoupenými pochutinami na večer, takže v podstatě hostili spíš oni nás. Hráli jsme ligretto, Honza s Laďou probírali školu a politiku, Peťa vykládala o zdravotních problémech své babičky a o problémech s novým bytem.
Ve čtvrtek Laďa i Peťa odjeli ještě na pár dní do New Yorku - stihnout, co dosud nestihli, a nám začalo připadat, že bez návštěv se tady nějak nic neděje. Honza tedy vymyslel nabitý víkendový program. Sobota dopoledne - Honza skautská brigáda, zbytek rodiny - obrážení tzv. "garage sales" (= doslovně garážové prodeje) za účelem sehnání dětských dlouhých kalhot. V obchodech totiž s úderem jara jdou sehnat jen sukýnky a kraťasy (nebo rifle, abych jim nekřivdila) - protože je přece teplo. Garage sales fungují tak, že lidi vystaví před dům pár dní předem ceduli s upoutávkou a v den D vynesou na trávník všechny věci, kterých se chtějí zbavit, prodávají je doslova za babku (kalhoty jsme zakoupili za 50 centů), takže kupující jsou velice spokojeni a prodávající též - protože se zase něčeho zbavili. Sobota odpoledne - vyjížďka po Skokie lagoons na kole, nejdřív já a Honza hlídal, pak obráceně. Nakonec jsem ujela asi 20 km, ovšem asi dvakrát pomaleji než normálně. Musím říct, že těm pivním břicháčům jízdu na kole nezávidím. Na neděli Honza domluvil s Chrisem opět "sailing". Bylo téměř bezvětří, takže Chris se nezdráhal vzít ani mě, a díky tomuto klidnému počasí to tentokrát nebyl příliš sportovní zážitek, spíš odpočinek (což mi ovšem po sobotě nevadilo).
P.S.: V pátek vyrážíme na více než týdenní výlet do Rocky Mountains, takže opět počítejte s blogovací přestávkou. A hlavně držte palce, ať se nám nerozbije auto.
Žádné komentáře:
Okomentovat