40. týden jsme věnovali především přípravě na odjezd do Rocky Mountains - s autem do servisu zjistit, jestli tu cestu vydrží, sehnat plynové bomby (kamenné outdoorové obchody v Chicagu neexistují nebo nejdou najít na netu, takže jsme bomby objednávali online dramaticky 4 dny před odjezdem a doufali, že dojdou), nakoupit jídlo (není tak triviální úkol, uvážíte-li, že jsme vůbec nevěděli, co instantního tu existuje)... a taky dopsat minulé události na blog a jít k volbám. Volit bylo tentokrát o něco složitější než obvykle - když jsme v srpnu odjížděli z ČR, čekalo se, že volby budou na podzim, a tak jsme si zařídili voličské průkazy, které však platí jen po omezenou dobu. Poté, co se volby přesunuly na jaro, nám byly voličské průkazy už k ničemu a bylo potřeba zaregistrovat se na generálním konzulátu v Chicagu do seznamu voličů nejpozději 40 dnů před volbami, pak přijít na samotné volby a pak se ze seznamu odhlásit (poslední dva úkony nelze udělat ve stejný den... naštěstí se ale lze odhlásit prostřednictvím dopisu). Ve volební místnosti sedělo pět členů volební komise a jinak tam bylo pusto a prázdno (není divu - v celých USA volilo jen 480 lidí). Honza byl pobouřen, že tak početná komise uráží jeho inteligenci (jako že to vypadá, že by bez těch pěti lidí nezvládl odvolit) - ale přesto se mě zpoza plenty nahlas zeptal, kolik lidí může zakroužkovat. Ve volební komisi byl i kněz z českého kostela (viz 33. týden), který se k nám ale neměl - buď si nás nepamatoval, nebo se k nám nechtěl hlásit. Jinak "zahraniční" volby vyhrála TOP 09 (37%), druhá byla ODS (27%), ČSSD měla jen 6% a Věci veřejné asi 5%.
V pátek dopoledne v 10:10 jsme vyrazili do Rocky Mountains National Park, což je v Coloradu. Aby se tam člověk dostal, potřebuje strávit 17 hodin jízdou v autě a projet 4 státy - Illinois, Iowou, Nebraskou a Coloradem. My jsme si cestu rozdělili do dvou dnů a i tak nám to stačilo. Všechny státy jsou dost rovné - kupodivu nejméně Iowa, a všude se pasou krávy - směrem ke Coloradu čím dál tím více, takže žádná zvlášť zajímavá podívaná. A bylo šílené vedro - tipuju aspoň 30°C venku, v autě bez klimatizace asi klidně ke 40°C. Člověku se chtě nechtě vynořovaly v hlavě písně tipu "4 bytelný kola", bohužel Martu zrovna nezaujaly, takže většinu cesty jsme strávili u její oblíbené "Okolo Hradce" (ke konci už si i pamatovala, že "vojáci - krása" a že "hubička" znamená "pusinka"... no, není to zrovna výchovná píseň). První noc jsme zakotvili až za tmy kdesi v Nebrasce u rybníka, kolem kterého byla ráno v době našeho vstávání už spousta rybářů, kteří se naštěstí naším kemnpováním 2 metry od cesty nijak nevzrušovali. Druhý den už jsme spali ve východní části Colorada, kde není snad jediného neoploceného místečka - a na těch oplocených jsou krávy, takže jsme byli nuceni hledat kemp. Bylo to lehce dramatické - smrákání, blížící se déšť, první kemp nejprve nenalezen, pak nalezen, leč plný - ale šťastně to dopadlo. Kemp jsme našli, stan postavili když už bylo skoro po dešti a získali jsme báječnou příležitost "naposled" se osprchovat.
Do národního parku jsme nakonec dorazili v neděli k poledni a než jsme se rozkoukali, byly asi 4 hodiny odpoledne. K rozkoukání patřil hlavně nákup mapy, vytvoření přibližného plánu, kam chceme jít a hlavně kde chceme spát. V Rocky Mountains máte totiž pro nocování 2 možnosti - buďto jít do oficiálního kempu, nebo ve zmíněném Visitors centru požádat o povolenku k tzv. "backcountry camping", tj. stanování o samotě v lese, avšak na předem přesně stanovených místech (vybraných NP, nikoliv vámi. Pro úplnou přesnost dodávám, že na námi vybraných místech mohly stát vždy dva stany - z jednoho do druhého však nebylo vidět). Nakonec Honza zvolil pro backcountry camping dvě místa a každé jsme si moudře objednali na dvě noci. Tím se zmenšil počet našich stěhování na "místa činu" na polovinu. Jako moudré se to ukázalo hlavně proto, že přenos všech našich spacích věcí byl s jedním dvouletým účastníkem, jedním těhotným účastníkem a místy s metrovými závějemi tajícího sněhu dost složitý, byť to bylo vždy jen cca 1, 5 až 2 míle... Když jsme ale kupovali povolenky (jedno místo stálo 20 dolarů - zřejmě na libovolný počet nocí), neměli jsme o těchto trablích ani zdání a jediným zádrhelem se nám zdálo to, že musíme ještě kamsi jet a pronajmout si tam "medvědí krabici", do které si máme každý večer uložit jídlo někam bokem od stanu. Krabice je prý natolik důmyslná, že se do ní žádný medvěd nedostane (pronájem 4 dolary za den). Pak už jen projet překrásnou lesnatou částí NP k parkovišti, odkud jsme chtěli vyrážet, vybrat z papírových krabic jídlo na dva dny, vybrat oblečení, ve kterém v noci nezmrzneme, ale které zároveň uneseme a hurá "na hory". Nutno říct, že jsme byli z celého procesu již v tuto chvíli poměrně vyčerpaní. Bláhově jsme si nejprve vyšli jen s malým batůžkem podívat se na dvě turisticky hojně navštěvovaná jezera (Bear Lake - 9475 stop n. m., tj. cca 2888 m. n. m., a Nymph Lake - ještě trochu výš) a teprve ve tři čtvrtě na šest se vydali s plnou polní od Bear Lake nahoru k vytouženému Mills Creek Basin, kde jsme měli povoleno spát (cca 2740 m. n. m., ale od Bear Lake to bylo přes kopec). Strategie byla, že Honza nese téměř vše (stan, 3 karimatky, 3 spacáky, deku, velký batoh a ještě malý batůžek), já se starám o malý batoh, foťák, Martu a její batůžek. Ještě než začaly závěje, začala ale tato strategie vážně pokulhávat. Marta už byla unavená a do chození se jí moc nechtělo. Střídaly jsme tedy chůzi pěšky a "koňmo", ve sněhu pak už jen koňmo a nesmo a byly jsme tak pomalé, že tatínek vždycky odnesl věci cca 0,5 míle a pak se pro nás vrátil. Marta po chvíli zřejmě vycítila, že maminka je na sněhu značně nestabilní a celkově neschopná, takže začala brečet a brečela vždycky tak dlouho, dokud se pro ni tatínek nevrátil a nevzal ji na svého stabilního koně. Celá 2,1 míle dlouhá cesta nám trvala 3 hodiny, takže do Mills Creek Basin jsme dorazili až se smrákáním - a to ještě jen díky posunu času, v Chicagu už by byla hluboká tma. Místo ke spaní bylo nadpozemsky krásné - úplná přírodní idyla. Honza, který prorážel cestu, vyrušil na pasece 3 pasoucí se soby.
TRASA: bez batohů Bear Lake (2888 m.n.m) - Nymph Lake a zpět (cca 1 míle, převýšení cca 80 m); s batohy Bear Lake - Mills Creek Basin (2740 m. n. m; 2,1 míle = 3,4 km, převýšení cca 80 m)
Ráno jsme vyrazili na lehko dolů podél potoka do tzv. Hollowel Parku. Překrásná cesta s překrásným počasím, některé pohledy opravdu jako z divokého západu (louka, na ní uschlá borovice, v pozadí skály). Z Hollowel Parku jsme přejeli autobusem (jezdí tu na jaře jen o svátcích, v létě možná i ve všední dny) k Bear Lake a odtud autem zase zpět... to celé proto, abychom následující den mohli jít k autu s plnou polní pěkně z kopce a bez sněhu. Autobusem jsme se pak ještě popovezli na zastávku, která se jmenuje Cub Lake, a odtud jsme po tzv. Fern Lake Trailu pokračovali proti proudu řeky až k "The Pool". Řeka je zařízlá v hlubokém kaňonu, z jedné strany červené skály, z druhé lesnatoskalnaté kopce, dole borovice nebo břízy. Shodli jsme se, že na těchhle horách je úžasné, že mají všechna pásma moc hezká - lesy i louky, bezlesé travnaté i skalnaté kopce nad nimi a pravděpodobně i nejvyšší zasněžené vrcholky. Abyste viděli "skutečnou (nezničenou) přírodu", není potřeba drápat se nijak daleko od lidí a parkovišť. "Příroda" začíná prakticky hned (už při výhledu z auta), lidi znatelně mizí cca 2 míle od parkovišť - a po 7 hodině večerní asi i blíže. Pro dovolenou s malým dítětem ideální - musíme ale přiznat, že jsme se přece jen párkrát zasnili, jaké by to bylo, být tu sami během skutečného léta a moci přejít celé hory od východu na západ. Fern Lake Trail byl tedy lidmi docela přeplněný, ale stačilo začít se drápat přes kopec směrem k Mill Creek Basin a cesta se téměř úplně vylidnila. Stoupání to bylo docela slušné, asi 350 metrů, a po jeho skončení jsem si definitivně přiznala, že mám opravdu hodně namožená lýtka - další den jsem chodila jak kdybych právě abslvovala "100 km z Brna do Brna". Marta se střídavě nesla u táty na koni (v náročnějších úsecích), nebo šla pěšky, vše za zpěvu písně B-I-N-G-O, a byla náramně spokojená (však nám taky po jejím poledním spinkání trvalo dvě hodiny ji do takto skvělé nálady dostat). Večer jsme se v Mills Creek Basin - ženy částečně, pánové zcela - okoupali v potoce, na kterém bylo poznat, že ještě před pár kilometry byla jeho voda sněhem. Místo sobů jsme tentokrát potkali ještě jednoho stanujícího - Patrika z Denveru. Když viděl, že máme k večeři rýži se zeleninou z plechovky, podělil se s námi o své instantní těstoviny s masovými koulemi ("you need meat") a taky o své nesčetné životní zážitky. Byl to moc příjemný večer. Tentokrát nám trochu trvalo Martu uspat a taky byla větší zima, takže spaní už nebylo tak komfortní jako první noc.
TRASA: Mills Creek Basin (2888 m.n.m) - Hollowell Park; autobusová zastávka Cubs Lake - The Pool - Mills Creek Basin (6,2 míle = 10 km, převýšení cca 350 m)
Ráno jsme vstali, uvařili snídani a když jsme k ní zasedli, uviděla jsem na paloučku zvíře. Se zvoláním "hele, nějaký zvíře" jsem se těšila na soba (kterého jsem Honzovi od prvního dne záviděla), jenže se ukázalo, že to není sob, ale medvěd a že ačkoliv nás vidí, jde přímo k nám - asi na snídani. Byl od nás tipuju tak 20 metrů, a tak jsme nic moc nerozmýšleli, popadli Martu a rádoby volným krokem odkráčeli cca 150 metrů z dohledu. Honza pak chodil každých deset minut kontrolovat, co medvěd dělá. Za tímto účelem si vždycky vzal takovou kládičku, kterou nesl vztyčenou nad hlavou, aby vypadal vyšší ("táta- kacek- medved - lekl"). Medvěda to ale nezastrašilo a po 20 minutách rozmýšlení se definitivně rozhodl sníst všechny naše zásoby - naštěstí Honza už předtím ukořistil uvařenou ovesnou kaši, tak jsme se mohli aspoň najíst. Po jídle jsme ještě chvíli vyčkávali, a když se stav nezměnil, přestalo to Honzu bavit a rozhodl se, že vyzkouší Patrikovu radu zahnat medvěda řevem. Prvně řval jen jako náhodný kolemjdoucí, medvědovi ale asi naše jídlo moc chutnalo, a tak bylo potřeba jít na něj přímo. Honza tedy zvedl ruce v mikině nad hlavu (aby vypadal mohutnější), šel k medvědovi a křičel "uáá, kšá potvoro" (řev jsme s Martou slyšely a Marta pomáhala, jinak ale historku známe jen z vyprávění, byly jsme "uklizeny" na "bezpečném" místě asi 150 metrů od dějiště). Medvěd se na něho díval, a když byli od sebe už jen asi 15 nebo 20 metrů, rozhodl se, že to vzdá, a velmi rychle utekl. Honza říkal, že kdyby to medvěd nezvdal, asi by to musel vzdát on - pokud by to teda ještě šlo. Trochu rozklepaní jsme sbalili a vydali se s věcmi do auta. V plánu byl výlet kolem tzv. Moraine Parku - obrovské louce, uprostřed níž meandrovala řeka a pásla se stáda sobů. Soby jsem vyfotila asi milionkrát než jsem zjistila, že jsou na lidi celkem zvyklí a neutíkají, ani když jste docela blízko. Bylo to moc fajn. Marta se nesla velkou část cesty v nosičce zapůjčené od Thawivann a na rozdíl od podzimu proti tomu vůbec neprotestovala, naopak si docela užívala, že nemusí chodit sama. Odpoledne začínalo foukat a honily se mraky, tak jsme chvíli uvažovali, jestli skutečně stanovat mimo kemp, ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme a když začne někde po cestě pršet, zabalíme to. Počasí se ale umoudřilo a my jsme v klidu dokoupili medvědem snězené zásoby (nejvíc mu chutná sušené mlíko a cukr, zlikvidoval ale celkem všechno až na sůl), přejeli do jiné části hor (u níž jsem si až později v mapě všimla nápisu "wilderness"= divočina) a přestěhovali všechny spací věci z parkoviště Wild Basin (na 1,5 míle vzdálené místo na spaní Pine Ridge (cca 2700 m.n.m.). Cesta byla tentokrát v pohodě, jen Marta byla opravdu hodně unavená, což se projevovalo výbuchy negativismu. Vrcholem negativismu bylo nekonečné, třeba hodinové, uspávání - nechtěla ležet ve spacáku, mimo spacák, nechtěla povídat pohádku, zpívat písničky, nechtěla, abychom na ni sahali, v podstatě to vypadalo, že tak nějak vůbec nechce být na světě, aspoň ne tam, kde zrovna byla... Nakonec nějak usnula a my jsme se modlili, aby vydržela spát celou noc. Nevydržela. Uprostřed noci to začalo nanovo. Bylo nám jí hrozně líto, protože hrozně moc brečela a bylo vidět, že je jen unavená a není schopná se uklidnit, ale nemohli jsme nic dělat - resp. všechny naše pokusy situaci ještě zhoršily. Tak jsme si nejdřív vzájemně vyčetli, kdo za to může (pravděpodobně jen pokus o přesun vlastních výčitek svědomí na druhého), naštěstí za chvilku jsme znovu spojili své síly a rozhodli se zkusit ji uspat venku. Honza s ní tedy chodil okolo stanu tak dlouho, dokud mu neusnula v náručí. V půl sedmé ráno jsme pak celý proces opakovali ještě jednou - a tak jsme s delšími přestávkami vydrželi spát až do půl deváté.
TRASA: s batohy Mills Creek Basin - Hollowell Park (1,7 míle = 2,7 km); bez batohů obejití moraine Parku (cca 5,2 míle = 8,4 km); s batohy Wild Basin - Pine Ridge (2700 m.n.m.; 1,5 míle = 2,4 km, převýšení 120 m)
Ráno jsme byli pevně rozhodnuti strávit následující noc v kempu, kde (snad) medvědi nehrozí, takže můžete mít ve stanu jídlo, kterým by třeba mohlo být možné Martulku uklidnit... a taky se tam lépe chodí v noci po venku. Podrobné úvahy, kde zakončit den, jsme si ale nechali až na dobu po snídani. Ještě před ní mi přišla Marta (po vycházce s tatínkem pro jídlo schované na noc v lese) vesele oznámit, že "medved - chleba - zase", neboli, že medvěd nám zase sežral chleba. Tak jsme si na dané téma zavtipkovali (i když mně už se vtipkovalo o něco hůř než včera), když tu k nám míří "ranger" (tak se tu jmenují strážci parku) a ptá se, jestli jsme "Jan Elias". Jestli ano, má pro nás prý špatné zprávy: přes noc nám nějaký medvěd ohnul zadní dveře u auta, vyrazil sklo, vlezl dovnitř, mírně roztrhal potah sedadla a sežral zásoby na další dny. S autem prý ale snad půjde dojet domů... "Dovolili" jsme rangerovi vlézt do auta, uklidit ho a odstěhovat další jídlo, které by mohlo přilákat další medvědy, do rangerského srubu a začali se pomalu balit rozmýšlejíc, co teď. Původně plánovaný výlet do údolí s vodopády jsme omezili na výběh k nejbližším vodopádům tzv. Calypso Cascades, a pak už jsme spěchali na domluvenou polední schůzku s rangery. Musím říct, že rangeři auto skutečně krásně uklidili, jediná nevýhoda byla, že na smluvenou schůzku nepřišli, takže jsme byli i bez posledního jídla, které po medvědovi zbylo. Nakonec se ale zcela neinformovaný, zmatený ale velmi vstřícný ranger, který hlídal vstup do NP, dovysilačkoval k někomu, kdo o jídle věděl, a cca po 1,5 hodině čekání na parkovišti jsme mohli "z divočiny" odjet - se zbytky jídla, okýnkem překrytým fólií a zalepeným "gorilla tape" a potvrzením, že za to může medvěd, kdyby nás stavěla policie. Honza chvíli váhal, jestli nejet domů, ale když už jsme tu byli... Nechtěli jsme však už riskovat, že nám nějaký další medvěd vleze do auta chráněného jen "gorilla tape" a zdemoluje ho tak, že s ním už vůbec nepůjde odjet, a tak jsme se rozhodli pro kemp. Od rangerů jsme totiž věděli, že tam mají uzamykatelné kovové skříňky, kam si můžete všechno jídlo schovat. Během cesty do kempu jsme si zajeli "do Mekáče" - užít si civilizace a nasytit Martu hranolkami, neboť naše instantní jídla jí zrovna nejela (takže v noci mohla mít možná i hlad) a po opětovném nákupu potravin jsme zvolili zakotvili v kempu Glacier Basin s krásným výhledem na hory, mj. na nejvyšší horu Rocky Mountains. nebylo ještě tak pozdě, a tak jsme se vydali na vycházku od Bear lake k vodopádům Alberta falls, spravit si chuť . Marta v nosičce skoro hned usnula, my jsme šli na lehko, krásné počasí, čím dál lepší rozhled, čím dál větší nadšení. Nakonec jsme to museli obrátit skoro ve třech tisících metrech (odhad 2970), abychom nezapadli na severní straně hory do sněhu a hlavně abychom nakoupili dřevo na večerní táborák. V kempu se totiž může rozdělávat ohen, ale nesmí se tam sbírat dřevo - musí se koupit, 15 polínek za 4 dolary. Třísky na podpal jsme odmítli. Shodou okolností kempovali téměř vedle nás další Češi - Ctirad a Lenka, momentálně z Minnesoty, jinak ze severních Čech, a tak jsme si večer u ohně báječně popovídali a Marta usnula Honzovi v náručí, ani nevěděla jak.
TRASA: bez batohů: Pine Ridge - Calypso Cascades a zpět (1 míle = 1,6 km, převýšení 80 m); s batohy Pine Ridge - Wild Basin (1,5 míle = 2,4 km); bez batohů: Bear Lake - 1. rozcestník nad Alberta Falls a zpět (3,4 míle = 5,5 km, převýšení 150 metrů)
Čtvrtek měl být naším posledním dnem v Rocky Mountains (teda původně předposledním, ale nějak už jsme měli pocit, že jsme si těch hor užili dost). Honza tedy vyrazil od Bear Lake nahoru na hřeben - na Flattop Mountain (3756 m.n.m), my s Martou jsme vyrazily na dámský výlet zkopce dle mapy podél potoka, ve skutečnosti jen na doslech od něj, po krásné lesní pěšince. Obě výpravy si své trasy zřejmě užily až do dna - Honza výhledy, sníh (šel v teniskách, pohorky tu nemáme), převýšení, vítr..., my klacky, házení kameny, hledání značek, sledování mravenců, zpěv a koupání nohou v potoce. Po omezeně dlouhou dobu idyla. Ačkoliv Honza měl trasu dvakrát delší a nekonečně mnohokrát větší převýšení, přišel nám poslední míli naproti, což nás - aspoň psychicky - docela zachránilo. Marta mu pak usnula v náručí ještě než jsme došli do kempu. V druhé půlu odpoledne jsme pak vyrazili autem na tzv. Trail Ridge Road - údajně nejvýše položenou "celozpevněnou" (v originále "totaly paved", asi myslí celoasfaltovou) silnici vedoucí přes hory z východu na západ. Zážitkem byla už samotná jízda, mnohokrát přerušená, neboť auta před námi zastavovali a lidi z nich fotili pasoucí se soby, cílem byl tzv. Rock Cut (3734 m. n. m). Z tohoto místa vede půl míle dlouhá naučná stezka tzv. alpskou tundrou, tedy krajinou, kde mezi kameny roste už jen nějaká tráva a lišejníky a žijí tu jen vysoce odolná zvířata. Bylo vhodně pochmourné počasí a foukal studený vítr, a tak jsme všechny živé tvory, pro které je tundra domovem, mohli náležitě ocenit. Večer opět táborák a poměrně klidný spánek.
TRASA: Honza: Bear Lake - Flattop Mountain (3756 m.n.m) a zpět (9 mil = 14,5 km, převýšení 870 m); Petra a Marta: Glacier Gorge Parking Lot - Glacier Gorge Trail - Sprague Lake - Glacier Basin (4,6 mil = 7,5 km); společně Tundra Trail (3734 m.n.m.) tam zpět a ještě jakási vyhlídka: (1,2 míle = 1,9 km)
V pátek ráno jsme vyrazili domů. Navzdory našim mírným obavám, jak vydrží "gorilla tape" proběhlo všechno hladce, dokonce jsme na noc našli kemp, kde byly houpačky a skluzavka (a Martulka se konečně dočkala "parku"... ze začátku jsme ji totiž trochu mátli tím, že jedeme do národního parku...) Výsledné zhodnocení: překrásná příroda, spousta zvířat na dosah ruky (kromě medvědů a sobů nepřebrné množství ptáčků, třeba takových, co vypadají jako kolibříci), velké zážitky, některé na hranici toho, co bychom neměli výčitky s Martou vyzkoušet. Marta tu jaksi vyspěla, naučila se tu spoustu věcí (např. kakat v přírodě) a krásně se sžila s tatínkem. Vždycky s ním stavěla stan, často s ním i vařila, chodila mýt nádobí a ke konci pobytu už s ním trávila téměř 100% času ráno i večer. Konečně byla příležitost, aby se pořádně ukázalo, že táta je prostě jednička - kromě toho, že zahnal medvěda a zvládl všechny výše uvedené věci, taky proto, že na rozdíl od mámy ji mohl nosit - a nosil - kdykoliv se jí zachtělo. Když doma "jen chodí do práce", je to pro ni takové méně uchopitelné. Koneckonců tady to bylo nesrovnatelně více uchopitelné i pro mě. Díky.
P.S.: Od návratu do Evanstonu je Marta anděl - vstřícná, chápavá vůči všem našim nárokům na ni, rozumná ("už jdeš do té vany?" "ještě ne, ještě ponožky"... rozumějte sundat), roztomilá. A my jsme zrovna takoví. Takže se o nic se nehádáme, na všem se domluvíme. Se stavem "před horama" se to nedá srovnat. A všechny mé kamarádky ji obdivují, jak vyrostla. Až budeme mít nějakou další rodičovskou nebo výchovnou krizi, možná zas někam vyrazíme.
P.S.2: Celkem bez batohů Honza: 43,5 km, převýšení 1530 m; Petra + Marta: 36,5 km, převýšení 660 m; s batohy všichni (ale hlavně Honza): 10,9 km, převýšení 200 m... takže čísla nejsou zrovna závratná, ale nám to úplně stačilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat