První větší akcí 16. týdne měla být úterní návštěva botanické zahrady, kde před Vánocemi mají model Chicaga, ve kterém jezdí malé vláčky. Chtěli jsme se tam vydat s Cecílií a Santiagem. Ovšem v úterý ráno jsme se probudili do ošklivého deštivého větrného dne, Santiago navíc s alergickou reakcí na nějaký lék, takže padlo rozhodnutí odložit botanickou zahradu na příští týden. Zároveň se výborně hodilo, že jsem v pondělí udělala těsto na první cukroví, totiž linecké. Perníčky jsem pro letošek vzdala. Nevím, kde sehnat některé ingredience, nemám "správný" igelitový pytlík na zdobení - po domácku vyráběné pytlíky se mi v minulých letech moc neosvědčily - nemám moc času... protože pořád chodíme na nějaké předvánoční party (blíže později), takže perníčky snad příště. V úterý odpoledne jsme tedy pekly. Pozvala jsem kromě Cecílie i Kassie. V Ekvádoru, odkud je Cecílie, se na Vánoce cukroví nepeče vůbec, v Americe se zřejmě peče, jen ne linecké, takže obě dámy se tvářily celkem nadšeně. A bylo to skutečně moc fajn. Kassie, která má nejmladší dítě, se starala hlavně o ně a příležitostně o Martu se Santiagem, Cecília a já jsme vykrajovaly a pekly. Martulka a Santiago byli hrozně samostatní, běhali po bytě, dělali nepořádek, občas nám přišli "pomoct" a byli v sedmém nebi. Martu moc baví vykrajovat, problém je, že se jí zdá nejlepší vykrajovat všechny tvary různě přes sebe - jednou se jí během mého vytahování plechu z trouby podařilo takhle potisknout polovinu rozváleného těsta. Díky všem těmto aktivitám a díky tomu, že jsme celou dobu vedly konverzaci v angličtině, se mi povedlo spálit celé dva plechy, což se mi ještě nikdy nestalo (ale budu si muset zvykat - včera jsem spálila pro změnu vanilkové rohlíčky). To, co zbylo, jsme pak rozdělily na třetiny a každá si odnesla svou část domů - vzhledem k tomu, že jsem dělala těsto z tři čtvrtě kila mouky, to byla spíš taková ukázka, takže v sobotu večer jsme pekli, tentokrát jen s Honzou, zas.
Honza se začal v poslední době nějak víc družit s Cecíliiným manželem Carlosem (pracuje na stejném pracovišti, jen u jiného profesora). Díky této "družbě" jsme byli pozvaní k Cecílii a Carlosovi ve středu na večeři. Byla to prý typicky ekvádorská večeře - zeleninová polévka, do které byly nasypaná trocha ovesných vloček, pak vepřové a spousta druhů vařené zeleniny, vzpomenu si asi jenom brambory, kukuřici a jakýsi speciální "banán na vaření", ale bylo tam určitě ještě hodně dalších věcí. Před večeří nám Carlos vykládal vtipnou historku o jejich zkušenostech se zdejším zdravotnictvím, mj. si stěžoval, že platí 350 dolarů měsíčně za pojištění, ale už několikrát se jim stalo, že když přišli do nemocnice, tak tam nebyl jediný doktor, jen sestřičky. Jinak si pánové za ten večer asi popovídali o všem možném, my s Cecílií jsme tak různě odbíhaly za dětmi, které v 10 hodin chytly druhý dech - začaly se honit po bytě a vřískat nadšením - a spát se šlo asi v jedenáct. Od té doby máme ještě rozhašenější denní režim než předtím, tj. vstáváme mezi 8:30 a 9:15, Marta usíná cca v 9:30, my tak v 1:00. Budeme s tím muset něco udělat. Jinak pro Martu byla návštěva zajímavá ještě tím, že Santiago už má místo nočníku dětské sedátko na dospěláckém záchodě, takže jsme ho ozkoušeli a bylo to velké vzrůšo.
Ve čtvrtek odpoledne jsme se vydali pro změnu na recepci, kterou pořádala Fulbrightova nadace v kulturním centru ve středu Chicaga. Venku bylo cca -13°C, ve vlaku nás obtěžoval jakýsi černošský bezdomovec, jídlo na recepci bylo přežitelné až nedobré, bylo ho málo a nám se nějak nechtělo s nikým bavit, neboť jsme tam nikoho neznali a věděli jsme, že už ty lidi taky nikdy neuvidíme. A tak jsme si pak vzali z jednoho stolu slané tyčinky, přesunuli se do liduprázdného rohu místnosti, koukali se z okna na chicagský ruch pod námi a bylo nám konečně dobře. Po nějaké době začal koncert jakéhosi mixu jazzu a indické hudby. Honza má velký zážitek, že seděl vedle budoucí prezidentky Fulbrightovy komise, na mě s Martou to nijak moc nezapůsobilo. Hudba se poslouchala velmi příjemně, i když to bylo trošku jednotvárné. Aspoň jsme měli čas si uvědomit, že budova, v níž se vše konalo, je skutečně pěkná - při koncertě jsem si poprvé pořádně všimla tiffany výzdoby zdejšího stropu. Martulka to vydržela asi půl hodiny, pak jsme se sbalili, a pomalu odkráčeli na vlak, nebot jsme měli pocit, že máme velkou rezervu. Na nádraží se zjistilo, že nám internet vyhodil odjezdy nějak špatně. Bylo 7:30 a další vlak měl jet nikoliv za 15 minut, ale za 65 minut. Takže jsme si dali mastňáckou americkou večeři složenou z jídel ze tří různých fastfoodů (po recepci jsme totiž měli pořád hrozný hlad) a v 9:15 v pořádku dorazili domů.
V pátek odpoledne byla další schůzka Bažantových studentů, tentokrát pro Honzu poněkud neštastná. Model, který Honza programoval od počátku svého pobytu zde, se ukázal v jistém směru jako nedostatečný. Bažant tedy Honzovi cca před měsícem doporučil poněkud razantní změnu, která zahrnovala spoustu práce a zřejmě téměř žádný nebo jen nepatrný posun ve výsledcích. (Honza si teď občas rve vlasy, že o nedostatečnosti prvního modelu vůbec mluvil.) Od té doby se s tím Honza moří, a pořád to vypadá, že není u konce. A na téhle schůzce po něm Bažant chtěl vědět nejen, jak je na tom s modelem, ale i vědět, jak je na tom s dalším problémem, který zatím Honza vůbec nezačal. Takže blbý. Na druhou stranu - a teď si nemůžu vzpomenout, jestli to bylo předtím, nebo potom - mu Bažant definitivně odklepl dalších pět měsíců zde (tj. od února do června).
Já jsem se s Martou v pátek zúčastnila předvánočního setkání American International Women. Tentokrát to bylo opět u jedné z nich doma. Už jsem to asi psala - všechny domovy, kde se setkáváme, jsou moc pěkné, ale jsou to taková muzea, všude spousty serepetiček, takže pro Martulku to znamená obrovské pokušení a pro mě téměř nekonečné zakazování. Děti tam tedy vždycky mají vyhrazený nějaký koutek, ale komu by stačil koutek, že. Na setkání spousta lidí donesla cukroví nebo něco jiného na zub a Helga, která je původem z Německa, vykládala o předvánočních a vánočních zvycích v Německu. Pokud jsem stačila pochytit, je to zřejmě velmi podobné, jako u nás. Tak mě hřálo na duši, že pro někoho je normální to, co pro mě. Jinak já toho většinou moc pochytit nestihnu, protože s Martou prozkoumávám terén. Někdy se až stydím... s nikým se nebavím, nebot se většinou nacházím v jiných lokalitách, pak se najím a jedu domů. Nikdo se ale netváří, že by mu to vadilo. Taky je štěstí, že tam chodí i Cecília, tak nakonec se obvykle bavíme zase spolu.
Na páteční večeři k nám Honza pozval jednu svou známou Číňanku maminku-studentku. Jmenuje se Xiaohong (už jsme ale zase zapomněli, jak se to čte) a má tříletou dceru Ryanne, které se říká Ryry. Manžel momentálně studuje v New Yorku, ona je na Northwestern jako postdok, věnuje se mikrobiologii. Ryry je celý den ve školce, s maminkou je až večer a možná je trochu "nedomaminkovaná", takže vyžaduje, jak se mi zdálo, poměrně hodně pozornosti. Pro Xiaohong to musí být pěkná makačka. Původně jsem se těšila, že si popovídáme s někým novým, jehož svět nejsou jen děti, ale nakonec nás to asi zas tak moc nebavilo. Jednak jsme měli trochu potíže s porozuměním - vyžadovalo to od nás více pozornosti než obvykle, protože Xiaohong má takový asijský, pro nás málo srozumitelný, přízvuk. Jednak se pořád skákalo od tématu k tématu a vždycky, když se došlo na něco (pro mě) zajímavého, přerušila nás Ryry a jednak mi trochu přišlo, že dotazy klademe pořád jen my... a nám dotazy po čase začaly docházet, protože, alespoň v mém případě, jsme zjistili, že toho nemáme zas až tak moc společného. Zřejmě přijde někdy přijde pozvání na večeři od nich, ale nic víc asi od tohoto nového přátelství nečekáme. Martulce si návštěvu užila možná více než my, protože dostala od Xiaohong panenku - miminko, které celý večer ukládala do kočárku a zase z kočárku, jezdila s ním po bytě, přikrývala ho dekou (byla součástí dárku, ale už jsme ji ztratily, takže teď má panenka deku z plínky, ukázalo se totiž, že deka je NUTNÁ... možná proto, že teď balíme Martu v kočárku do deky i my). Mysleli jsme si, že s příchodem nové panenky Marta zanevře na tu starou, ale stal se pravý opak. Teď se stará o obě panenky mnohem více než dřív, panenky se mají jako v ráji (obě jezdí spolu v kočárku přikryté dekou, občas je obě nakrmíme nebo posadíme na nočník).
V sobotu dopoledne jsme byli na Martině prvním dětském divadle - na loutkové pohádce o králíčkovi Petrovi. Pohádka trvala 35 minut a byla na české poměry nestandardně akční... když chtěl králíček přeskočit plot, musel do něj nejprve třikrát narazit hlavou a mocně zařvat. Martulka se tedy dost bála, nakonec jsme si s ní museli od všech těch hrůz sednout trochu dále, ale vydržela s pozorností až do konce, a nám se to taky líbilo. Už se těšíme na mírumilovnější zpracování pohádek v Brně. V neděli jsme byli v plaveckém bazénu s atrakcemi pro malé děti (miniskluzavka do vody, hloubka do poloviny lýtek, fontánky, ...), který nám doporučila jena známá. Atrakce byly parádní, bohužel tam byla hrozně studená voda, takže to zpočátku vypadalo, že Marta bude celou dobu jen lozit po schůdkách od skluzavky, které byly na suchu. nakonec se docela klouzala, ale stejně... té studené vody je škoda.
Toť ze 17. týdne vše. Ještě bych sem měla napsat jednu aktualitu, protože příští týden už na ni zapomenu: napsali mi z České spořitelny, že moji reklamace uznali, a vrátili mi vše až na 3800 Kč. Takový předvánoční dárek. V úterý odlétáme do New Yorku, takže příští blog bude bůhvíkdy. Přeji vám tedy už teď hezké Vánoce.
