Když jsme se v pondělí o půl osmé večer vrátili z "bivaku", uložili Martu a vybalili, zasedl Honza k emailům a zjistil, že v úterý odpoledne je schůzka s Bažantem. To bylo trochu nečekané, protože do té doby si všichni mysleli, že bude v pátek. Nicméně Honza nějak stihl během dopoledne dokončit něco, co by se dalo prezentovat, a ze schůzky přišel v o moc lepší náladě než minule - Bažant s ním trochu diskutoval, a pak řekl své obligátní "good". Na schůzce šlo asi nejvíc o to, jaké výsledky bude mít Vítek s Chrisem ve výzkumu pro Chrysler. Už jsem se zmiňovala o šibeničním termínu 11 dní, za který měli dokončit výzkum, který v průběhu minulých dvou let Chris snad ani nezačal. Bohužel zvolili nějakou ne úplně dobrou taktiku, takže výsledky byly dost blbé - aby to vycházelo, muselo by se cosi přeprogramovat, a na to už nebyl čas. Vítek tedy Bažantovi navrhl mírný podvod - totiž tvářit se, že jakési lokální maximum je vlastně globální maximum (pokud jsem to dobře pochopila), což Bažant rezolutně odmítl. Ukázalo se, že projekt pro Chrysler Bažant zadal ještě někomu jinému, a ten měl zřejmě výsledky lepší, nebo alespoň použitelné. Otázka je, zda by stejné rezolutní odmítnutí podvodu přišlo i v případě, že by jinak nebylo co Chrysleru prezentovat, ale Honza si myslí, že asi jo (a vypadá, že si toho moc váží). Schůzku s Chryslerem měl Bažant včera a další peníze budou (prý se jich potřebují zbavit ... ??? Ať žije krize.)
Marta a já jsme navázaly další "známost", co vypadá, že by mohla být vážná. Pozvaly jsme jednoho deštivého dne po konverzaci na kafe Cecílii se synem Santiagem, a pak jsme byly na oplátku zase my u nich (pozn. Kassie už u nás byla třikrát, my u nich ještě ani jednou). Cecília je z Ekvádoru, manžel dělá taky stavařinu - ale s Honzou se neznají. Santiago má 2 roky a 8 měsíců a připadá mi na kluka hrozně klidný a "hodný" až gentlemanský. Projevuje se to např. tak, že když hrají s Martou na honču, nikdy jí nedá babu, stačí mu, že ji dohonil, popřípadě předhonil a že je to legrace. Taky mi připadá, že někdy se s ní začne honit jen proto, že ho do toho povzbudí maminka (španělsky, takže v podstatě nevím, co mu říká) - Marta je na něj přece jen malá a pro něj je to asi mnohem menší zábava, než pro ni. Přiznávám, že navzdory všem těmto dobrým vlastnostem bych ho za chlapečka nechtěla, možná za holčičku. Cecília je nejotevřenější ze všech lidí, které jsem tu potkala - jednak na všechno velmi otevřeně odpovídá, jednak se i dost otevřeně ptá - což mi velmi vyhovuje. Myslím, že je ohromná manželka. Chodila se svým tehdy ještě ne-manželem 6 let, když dostal stipendium na pobyt v Japonsku na x let (nakonec z toho bylo 8 let,a le nevím, kolik to mělo být původně). Odjížděl tam sám. Poté, co odjel, nesměl prvního půl roku z nějakých důvodů opustit Japonsko. Jenže se mu hrozně stýskalo, a tak ho napadlo, že si Cecílii vezme - v zastoupení - a ona za ním pak přijede. A Cecília skutečně absolvovala svatební obřad s bratrem svého manžela, včetně focení svatebních fotografií atd. - navzdory své katolické mamince a své budoucí tchýni, která ji neměla ráda - a odjela do Japonska, ačkoliv neuměla ani slovo žádným jazykem mimo španělštinu. Zvládla to tam 8 let, i když práci měla jen někdy, a to ještě jen na částečný úvazek (bez znalosti japonštiny práci sehnat skoro nešlo), a teď jsou tady - snad na rok, ale Cecília už říká, že když má člověk za manžela vědce, nikdy neví, kde bude příští rok. Přitom v jejím líčení není ani náznak nějaké ironie, nebo toho, že by si stěžovala, líčí to s nadhledem jako historku k pobavení, ale je jasné, že to pro ni nebylo a není lehké. Připadá mi jako svatá žena.
V sobotu jsme byli na doporučení Thawivann a Petry Scheaffové na "apple farm" (tj. farmě, kde se pěstují jabka). Funguje to tak, že každý si natrhá či nasbírá do své nádoby od jakékoliv odrůdy kolik chce, a pak to zřejmě zaplatí. Píšu "zřejmě", protože když jsme přijeli na farmu my, sezóna byla už u konce, na některých stromech už nebylo téměř nic - ale na některých jiných toho zas bylo ještě dost - a všechno bylo zdarma. Stromy jsou malinké, takže na nejnižší větve dosáhne i Marta. Trhání ale vyžaduje docela sílu. Martulka se několikrát musela na stopku přímo zavěsit, takže poté, co se jablko konečně oddělilo od stromu, spadla i s ním dozadu na zadek. Po téhle zkušenosti se pak většinou spokojila s tím, že házela utržená jabka do igelitky. Měli jsme se krásně - ráno lilo jako z konve a vypadalo to, že bude pršet ještě týden, v poledne už bylo nebe bez mráčku a my jsme si trhali zadarmo jabka, poprvé na americkém venkově (Pozn. 1: venkovní ovzduší a rodinné ovzduší byla v posledním týdnu trochu analogická, takže jsme slunečno opravdu uvítali. Pozn. 2: původně jsme si mysleli, že v Illinois žádný venkov ani neexistuje). Honzu to nadchlo. Když jsme natrhali jednu tašku (víc nemáme kde skladovat a Martulka si říkala o změnu činnosti), popojeli jsme tři míle na "animal farm" (farma, kde se chovají zvířata). Měli tu zvířata neobvyklá - osla, lamy, holuby a páva - i obvyklá - slepice, husy, krocany, kozy, krávy, psa. Skvělá příležitost pro právě nacvičené "jak dělá ... ?"(dosaď slepička atd.) Farmou nás nikdo neprovázel - do všech stavení (kromě obytného) se může jakýkoliv kolemjedoucí kdykoliv volně podívat. V jedné stodole mají vyloženou různou zeleninu a nanošený zřejmě již nepotřebný nábytek, na všem jsou ceny, ale funguje to jako samoobsluha - včetně placení. Kromě zvířat tu mají ohniště se krásnými sedátky, parčík s malými stromečky, volejbalové hřiště, pole s kukřicí, v němž si návštěvníci můžou projít "corn trail" (kukuřičnou stezku - je kraťoučká, ale děti na ni nesmí bez doprovodu), dál pole s dýněmi a možná ještě spoutu dalších věci - nepoznali jsme totiž, kde farma končí. Ke konci se u nás na pár slov zastavil i farmář - moc jsme mu nerozuměli, ale byl přátelský. Tady to zase nadchlo mě. Nabyla jsem - zřejmě mylného - dojmu, že tady bych žila hned.
Na nedělní podvečer jsme pozvali na večeři Thawivann s manželem Johnem a dětmi. Děti přišly jen čtyři nejmladší, ale i tak jsem si musela půjčovat od Cecílie příbory a nádobí a měla jsem docela strach, jak to všechno organizačně zvládneme. A zvládli jsme to dobře - především díky naprosto bohorovnému klidu celé rodiny Spaldingových. Martulka se po překonání počáteční nedůvěry zcela přiřadila k ostatním dětem - nejprve jí třináctiletý Luke četl českého krtečka. Při této příležitosti zjistil, že když se řekne "pizza" (což byl v knížce ve skutečnosti koláč), Marta se "picne" (plácne se rukou do hlavy). Museli jsme to trochu složitě vysvětlovat, ale děti to pak vytahovaly znovu a znovu během celého večera. Dál se bavily tím, že si hrály s legem - to zpočátku, a jak večer postupoval, začaly se vzájemně ostřelovat nafukovacím balónkem, válet se po sobě a tak podobně. Marta byla druhou půlku večera smíchy úplně bezsebe - smíchy úplně ječela, až jsme ji museli mírnit - ale moc to nešlo, Spaldingovi zas mírnili své kluky, aby ji tolik nerozesmívali - ale taky to moc nešlo. My dospělí jsme si bezvadně popovídali - dokud jsme se slyšeli - především asi Honza a Thawivann. John se držek trošku zpátky a já jsem druhou půlku večera strávila spíš s dětmi a poslouchala jsem jen na jedno ucho. Nejzajímavější bylo asi líčení Thawivannina dětství v Kambodži. rodiče byli zřejmě bohatí, tatínek snad byl něco jako velvyslanec, maminka řídila obrovský dům, početné služebnistvo a početné potomstvo. Rodiče a tři sourozenci byli zabiti v občanské válce, když bylo Thawivann 11 let, a zbylých 6 dětí si pak "rozebraly" různé rodiny do adopce. Taky mě překvapilo, jak Thawivann líčila svůj přechod od buddhismu ke křesťanství (hrozně ráda o křestanství mluví - jako tady všichni). Překvapilo mě na tom to, že k němu došlo víceméně už za života jejích rodičů - buddhistů. Poslali ji do školy, kterou řídily misionářky, a na rozdíl od buddhismu, který Thawivann naháněl strach (měla pocit, že jsou na ni kladeny hrozně vysoké nároky) ji křesťanství uklidňovalo a připadalo jí jako náboženství šťastných lidí. Snažila se pak "naočkovat" i rodiče, kteří se sice nenechali, ale zároveň jí nebránili - což se mi zdá, vzhledem k tomu, že jí tehdy bylo třeba 10, obdivuhodné nebo spíš neuvěřitelné. Spaldingovi odcházeli asi o půl deváté (začínali jsme v pět) a my jsme ráno zaspali až do devíti.
P.S.: Martulka je od neděle tak trochu chlapeček (resp. chlapeček, jak já si ho představuju), pořád se někam sápe, nedokáže klidně sedět a u každé činnosti vydrží sotva několik minut.
Žádné komentáře:
Okomentovat