7. - 20. 12. 2020 aneb Platba preventivních prohlídek - pláž - zimní svátky různých kultur - online hry - orientační běh

Začnu poněkud neadventně: V průběhu několika minulých týdnů jsme dostali vyúčtování srpnové návštěvy u doktora, kterou jsme museli absolvovat kvůli škole. Je to jedna z věcí, o které by člověk v Česku ani nepřemýšlel a tady je jí docela zaskočen. Možná už jsem to psala, ale náš původní předpoklad byl, že pokud budeme chodit do nemocnice příslušející k univerzitě, budeme mít doktora zdarma, jinak budeme při každé návštěvě platit 20% ceny, avšak maximálně 1000 dolarů na jednu osobu ročně. Potom se ukázalo, že zdarma to nebude nikde. A nakonec se ukázalo, že prvních 200 utracených dolarů na každého platíme rovněž sami. Základní pediatrická prohlídka stála kluky 261 dolarů, Martu 295 dolarů. Kromě ní ale dělali každému dítěti nějaké krevní testy (230 dolarů na jednoho, ale z nějakého důvodu máme započítány jen dvě děti, Václavovi ale naúčtovali za 126 dolarů něco jiného). Dále nás pan doktor přemluvil, abychom děti nechali očkovat standardními vakcínami - hepavakcínou (81 dolarů za kus) a ADN vakcínou (63 dolarů), Martu kromě toho vakcínou proti rakovině děložního čípku (492 dolarů). Martě naúčtovali i "pohovor s panem doktorem" (asi na téma "Tvoje tělo v pubertě") za 35 dolarů. Uvědomuji si, že musíme  vypadat jako úplní cvoci, že jsme děti nechali očkovat, ale ceny Vám bohužel předem nikdo neřekne. Ptala jsem se na ně pana doktora a on nevěděl. Řekl, že si myslí, že je vše hrazeno pojišťovnou. No, nebylo. Suma sumárum jsme v nemocnici se zcela zdravými dětmi strávili 3 hodiny, cena návštěvy byla 2500 dolarů, z toho jsme 1100 platili my a 1400 pojišťovna. A to vše proto (jak poznamenal Honza), aby děti mohly sedět celé dny před obrazovkami. Je to skvělá lekce pro každého Čecha, který by chtěl nadávat na to, jak vysoké částky ze svého platu odvádíme státu. Ano, ale nemusíme se bát, že nebudeme mít na doktora, ať bude náš stav jakkoliv vážný, za což jsem fakt vděčná.

A teď už trochu adventněji, i když se během druhého a třetího adventního týdne  nic zásadního neudálo. Kromě školy jsme trochu pekli a chodili ven, co to šlo. Jednou bylo dokonce tak teplo, že jsme se vydali na pláž - samozřejmě to ani zdaleka nebylo na koupání, ale stavět z písku se dalo docela dobře. Kluci postavili každý své město, pak je spojili silnicí a tu "vydláždili" kameny, Marta si četla a já jsem se courala okolo, fotila maják, trochu se modlila nebo jen tak nechávala plynout myšlenky... je to skvělá prevence proti netrpělivosti a protivnosti (i když někdy ani ta nestačí). Vždycky si vzpomenu, jak jeden bývalý katolický politický vězeň vyprávěl, že byl na cele s nějakým filozofem, který byl sice ateista, ale od svých spoluvězňů si vyžádal hodinu denně ticha, během níž chodil a přemýšlel. Doporučuji.

Celá kindergarten věnovala poslední dva předvánoční týdny seznámení dětí se všemi různými svátky, které slaví v (převážně) zimním čase různé kultury. Do představování některých z nich se zapojili i rodiče Karlíkových spolužáků. Dozvěděli jsme se tak, že Indové slaví v listopadu pětidenní svátek Diwali (jehož principem je asi vítězství dobra nad zlem, ale ve změti bohů, která příběh provází, jsem se ztratila). Během slavnosti se zapalují lampy, nosí nové oblečení a děti se obdarovávají sladkostmi. Maminka Karlíkovy spolužačky Anandini natočila pro děti krátké instruktážní video, jak si vyrobit lampičku z papíru. Bylo to perfektní.

Židé slaví v prosinci Chanuku - svátek světel: je to upomínka na znovudobytí Jeruzaléma v r. 165 př. n. l. Po dobytí chrámu jej chtěli Židé znovu vysvětit a zapálit speciální svícen - menoru. Chrámového oleje ale bylo tak málo, že by to stačilo pouze na jeden den. Výroba posvátného oleje přitom trvá 8 dní. Díky zázraku však olej v menoře hořel celých 8 dní, dokud Židé nevyrobili nový. Stejně dlouho se slaví i Chanuka, každý den se zapaluje jedna svíce v menoře (pokud Vás - tak jako mě - matou 9 ramenné svícny, je to tím, že prostřední svíce slouží k zapalování těch ostatních). Paní učitelka z paralelní třídy dětem ukázala různé menory svojí rodiny - jednu dostali s manželem od rodičů při svatbě, další dostaly děti jako dárek od babiček po narození. Některé vůbec nevypadají tak, jak byste čekali. Kromě toho nám ukázala, jak se hraje tradiční jednoduchá hazardní hra "drejdl"  - tu si mohly děti zkusit v rámci vyučování v online verzi. Co se týče dárků, dnešní americké židovské děti je dostávají, aby nebyly ochuzeny oproti ostatním, dříve ale dostávaly jen peníze ("chanuka gelt"). Během celých svátků se jí jídla připravená na oleji. Eyal (tatínek izraelské rodiny bydlící v našem univerzitním bydlení) si Chanuku moc pochvaluje - miluje totiž koblihy.

Čínani slaví v zimě Čínský Nový rok. Provází ho úklid a zdobení domů, průvody s draky, světly a ohňostroji a děti dostávají v červených obálkách peníze. Jako třeba Karlíkova spolužačka Tina.

Mexičané slaví Las Posadas. Znamená to něco jako "ubytování". Děti chodí v procesích od domu k domu a všude žádají o přístřeší (podobně jako Marie s Josefem). Nikde ale pro ně nemají místo, až v posledním domě, kde je pak velká hostina, v rámci níž děti rozbíjejí tzv. piňatas, ve kterých jsou sladkosti a drobné dárky. Večer se pak jde na půlnoční mši. Na internetu jsem si později přečetla, že svátek byl kreativně zaveden španělskými misionáři. Podle aztéckého kalendáře totiž na 12. prosince připadala oslava matky všech bohů. Tento den je tak blízko katolickým Vánocům, že misionáři převzali (přibližnou) dobu (se souhlasem samotného papeže), ale pozměnili obsah.  

Někteří Afroameričané slaví místo Vánoc svátek Kwanzaa, který začíná 26. prosince a končí 1. ledna. Zavedl ho v roce 1966 jeden afroamerický doktor, aby dal černochům příležitost slavit něco vlastního a ne jen napodobovat většinovou kulturu. Svátek je směsí tradic z různých koutů Afriky, kde se v podobnou dobu slavila první úroda. Zdá se mi ale trochu vykonstruovaný a překombinovaný. Kromě vděčnosti za dary Země je totiž každý ze 7 dní "zasvěcen" jednomu principu: jednotě, sebeurčení (děti vyprávějí, čím by chtěly být), kolektivní práci a zodpovědnosti, kooperativní ekonomice (nakupuje se v místních krámech, aby byla ekonomicky podpořena komunita), smyslu, kreativitě (holčičkám se dělají korálkové účesy) a víře. Každý den se také zapaluje jedna svíčka na speciálním svícnu.

Kromě výše uvedených svátků se děti bavily ještě o Ramadánu (který se ovšem slaví víc na jaře) a svátku svaté Lucie, slaveném v Nizozemí. Všechny svátky mají společné slavnostní jídlo, ve většině z nich hraje roli světlo a v mnohých i úklid a dárky.

Na závěr celého programu se pan učitel ptal dětí, kdo slaví který svátek. V 16 členné třídě se slaví 4 různé svátky: Vánoce, Chanuka, Diwali a Čínský Nový rok. Díky tomu jsem změnila názor na to, zda Američané jsou nebo nejsou praštění, když na pohlednice nepíšou Veselé Vánoce, ale Happy Holiday. Nevnímám to už jako přehnanou politickou korektnost či strach, ale jako prostou ohleduplnost a respekt k tradicím ostatních. Koneckonců taky byste sousedovi nepřáli veselé Vánoce, kdybyste věděli, že je hinduista.

Ve čtvrtek, v předvečer předposledního dne školy, za mnou přišel Vašík, ať ho chodím při zoomech častěji kontrolovat. Se slovy "tak ahoj" chtěl zase odkráčet. Docela mi trvalo z něj vypáčit, co za tím vězí, a nakonec se ukázalo, že během zoomů hraje na internetu hry... což by se ovšem tím, že ho jednou za čas přijdu zkontrolovat, nevyřešilo, dokud bych ho nenachytala. Jeho neochota bavit se o problémech otevřeně mě někdy dost deptá. Po krátké diskuzi nám jako nejlepší nápad připadalo přejít v době, kdy se nudí, z hraní her na kreslení. V pátek to zabralo, tak uvidíme, jak to bude fungovat dál. Mimochodem Marta měla podobný problém při distanční výuce na jaře - tehdy neměla tolik zoomů, ale spoustu úkolů na internetu, a díky tomu poprvé v životě příležitost se toulat po virtuálním světě. Takže zkoukla kde co a pak nestíhala do školy. Byla z toho tehdy dost špatná a dalo jí zabrat, aby to zase zvrátila zpět. Tenhle týden si párkrát během nudných zoomů četla českou knížku, ale nakonec zjistila, že má pak ze sebe špatný pocit, a tak si to zakázala. Doufejme, že k tomu Vašík časem taky dospěje.

V sobotu 19. prosince jsme vyrazili do oblasti zvané Waterfall Glen. Je to les na jihozápadě od Chicaga, v němž je jeden 9 mílový turistický okruh a pak několik menších okruhů pro milovníky orientačního běhu. Na stránkách jsme si stáhli mapu středně těžké trasy (3,7 km kdyby se člověk přesunoval přímočaře od jedné kontroly k další) a začali se prodírat zdejšími listnatými hustníky. Vedla nás střídavě Marta s Václavem a docela jim to šlo. Sami by to ale nezvládli, lesy jsou opravdu husté, často je potřeba překonat nějaký vodní tok a kontroly se hrozně špatně hledají. Říkali jsme si ale, že bychom je někdy na jaře mohli nechat samotné projít si trasu pro začátečníky (i když je možná jeden z nás bude muset zpovzdálí sledovat, protože kdyby je někdo potkal samotné, mohly by z toho být oplétačky). Karlík si mezitím může hrát na nějakém paloučku a my můžem následovat příkladu politického vězně a hodinu "přemýšlet". Už se na to těšíme.

30. 11. - 6. 12. aneb Adventní výzdoba - vysvědčení I,II a III - běhání ve Skokie Lagoons - Honza na nizozemské obhajobě

 

Začal advent, děti nabyly dojmu, že Vánoce jsou za dveřmi a rozhodly se začít s vánoční výzdobou - Václav k naší "mrakodrapové" stěně v obýváku přikreslil Ježíška na saních a Marta vyrobila z ruliček od toaletního papíru svatou rodinu. Kromě toho vyrobila i dlouhatánský papírový řetěz. Karel se nechal inspirovat a rozhodl se udělat také řetěz, který bude mít "one hundred" oček... nakonec jich ale udělal jen "nine" a zbylou práci přenechal Martě. Oproti obyvatelům Evanstonu je ale i Marta žabař. Skoro všechny domy jsou ověšené světýlky a krásnými adventními věnci. Musím přiznat, že co se týče stylu, je výzdoba decentní - věnce jsou obvykle jen zelené s červenou mašlí a světýlka maličká a žlutá, neblikající. Nezřídka to ale zdejší obyvatelé přeženou s množstvím - kromě světélky ověšených verand je obvykle v  předzahrádkách jeden či více svítících stromů a několik vánočních stromků je vidět i skrz okna každého domu. Proč rozvěcují vnitřní vánoční stromky už teď, na začátku prosince, nemám potuchy, ale možná to souvisí s tím, že u nich stromeček asi nehraje nijak zásadní roli. Santa Klaus totiž nechává dárky v krbu. 

Nejpalčivějším nedostatkem naší přípravy na Vánoce byl chybějící adventní věnec. Věnce, které tu prodávají, jsou obrovské a jsou určené na dveře, ne na stůl. Rozhodli jsme se tedy zaimprovizovat a místo věnce vyrobit adventní svícen. V Targetu jsme koupili jedinou sadu 4 svíček, kterou tam měli. Svíčky jsme nalepili na lepenku a obskládali je přírodninami, které jsme (pod pláštěm tmy) natrhali a nasbírali po cestě z Targetu. Bylo to dobrodružnější než obvykle, a tudíž možná i lepší.

V pátek jsme my rodiče dostali pro všechny děti mailem "Objective Report Cards", což jsou vlastně vysvědčení za první trimestr. U kluků na škole se hodnotí stupni 1,2,3,4, přičemž čím větší číslo, tím lépe. Hodnotí se pouze "tvrdé" předměty, jako čtení, psaní, matematika, science apod. Hudebka, výtvarka, drama a "library" se nehodnotí. U každého předmětu jsou ještě podrobně rozepsány různé dovednosti (např. u čtení porozumění "fiction", porozumění "non fiction", schopnost napsat hlavní myšlenku, ...), což je fajn. Kluci dostali většinu trojek, což znamená "meet grade level standards" (česky něco jako vyhovuje požadavkům pro příslušnou třídu), Václav pár dvojek ("meet grade level standards with intervention plan", což by šlo přeložit jako vyhovuje požadavkům za pomocí intervenčního plánu) a Kája jednu jedničku z poznávání písmenek ("not making satisfactory progress toward meeting grade level standards", což znamená, že nevyhovuje standardům). Od té doby jsme na tom ale zase dost zapracovali, názvy anglických písmen už umí všechny, takže bych řekla, že příště by to mohlo dopadnout lépe. Kromě toho se ve zprávě hodnotí ne chování jako celek, ale opět jsou tam rozepsané konkrétní dovednosti (např. komunikace s ostatními, zájem a nadšení pro věc, včasné plnění úkolů, ...). Zde jsou stupně S (satisfactory, uspokojivé), I (inconsistent, nestálé), N (needs to improve, potřebuje vylepšit). Václav se fakt snaží, takže jeho S-ka jsou zasloužená, část Karlíkových S-ek (např. ze "zájmu a nadšení") jde ale navrub spíš tomu, že má vypnutý mikrofon, když si stěžuje a kvílí, případně kombinaci motivace a tlaku, které na něj aplikuju. Protože ale píšu blog o 3 týdny později, než bylo vysvědčení, musím říct, že teď se jeho vstřícnost a přístup ke škole dost spravil. Např. s paní Barbour jim to teď jde výborně, čtou a pak převypravují vtipné knížky, učí se americké koledy, ... Kromě známek dostali kluci taky nějaká slovní hodnocení - Kája, že se vždycky snaží a dělá pokroky, Václav že je pozorný a pracovitý.

 U Marty ve škole se hodnotí A,B,C,D,E jak to známe z našich vysokých škol. Zde už je u každého předmětu jen známka, případně ještě slovní hodnocení, podrobné dovednosti se nerozepisují. Marta dostala A-čka a z "english learners arts" C-čko a ze slovních hodnocení se dozvěděla, že: odevzdává včas úkoly, je pozorná posluchačka, dělá pokroky (v angličtině), vždycky se snaží, má zájem a reaguje, získává sebedůvěru (v "science") a je plně zapojena do distanční výuky. 

Vysvědčení přišla na mail hodně pozdě večer, takže jsme je dětem nestihli ukázat ... a pak jsme na to zapomněli, takže je ještě neviděli. Ani ve škole se o tom asi moc nemluvilo, protože se nás na to žádné dítě neptalo. Asi je to dobře. Alespoň u Karlíka máme pocit, že učitelé jsou v hodnocení opravdu objektivní a děti nijak nešetří, a že zpráva je tedy asi určena spíš jako informace pro rodiče než pro děti. Děti by koneckonců měly dostávat zpětnou vazbu průběžně... což je u Karlíka pravda, u Václava částečně (ví, na kolik bodů napsal test z matematiky, ale neví, jaké měl chyby, z ničeho jiného nikdy žádné hodnocení neviděl) u Marty asi téměř vůbec (úkoly se odevzdají a tím je to vyřízené, jestli je někdo čte nebo hodnotí zůstává tajemstvím).

V sobotu jsme vyrazili na skoro-ostrov ve Skokie Lagoons, který je pokryt hustým listnatým lesem, či spíše houštím, mezi nímž se klikatí asi 8 km dlouhá okružní stezička. Vlastně to není nic extra zajímavého, ale děti si tam během listopadu začaly stavět bunkr a já jsem si říkala, že bychom mohli spojit jejich hraní s naším snažením o lepší fyzičku a že bychom si tam mohli zaběhat. Nejprve jsem tedy okruh obíhala já, děti si hrály a Honza četl odborný článek, pak běhal Honza, děti si hrály a já jsem četla Zpověď Nata Turnera (čtu již už dva měsíce a pořád nejsem ani v polovině). Ten, kdo zrovna neběžel, si mohl dát horký čaj a chleba. Celkem vzato velmi příjemně strávené dopoledne. Doufám, že ho ještě někdy zopakujem.

Poslední odstavec doplním já, Honza. Chci ještě napsat o obhajobě disertace v Nizozemí. Oslovili mě asi před tři čtvrtě rokem z univerzity v Delftu. Nějaký student tam dokončil práci na téma, kterému jsem se dříve hodně věnoval, a tak mě požádali, jestli bych tu práci neoponoval. Dopředu mi řekli, že to bude v prosinci a já jim dopředu řekl, že budeme asi pryč v USA. Oni mi tenkrát dokonce řekli, že to vůbec nevadí, že mi zaplatí letenku a všechny výdaje. Kývl jsem na to. Práce byla hezká, napsal jsem spoustu připomínek, ale žádný zásadní problém jsem nenašel. Student to vše opravil a měla proběhnout pouze formální obhajoba. Kvůli pandemii bylo však vše online. Jelikož obhajoba začínala v 10:00 jejich času, musel jsem být 2:15 ráno mého času připraven u počítače. Vyžadovali speciální dress code, bílou košili, šedou kravatu a sako. Ani jedno jsem si s sebou nezabalil. Košili jsem měl jen bílou s modrými pruhy a řekl jsem si, že to musí stačit. Kravatu jsem vyžebral u Gianlucy a sako mi půjčili Spaldingovi. Navíc jsem musel oslovovat předsedu komise i studenta jejich jazykem = Dutch. Takžem jsem seděl uprostřed noci v cizím oblečení a mluvil do počítače skřeky podle fonetického zápisu na papírku. Vše naštěstí dopadlo dobře a student bez problému obhájil. Navíc to prý vše bylo opravdu jen formální (myslím tu obhajobu, ne oponenturu práce), údajně od druhé světové války vyhodily jen jednoho studenta, který se dostavil opilý. Kdyby to místo dvou hodin trvalo polovinu, snad bych si to i užil. Ještě je chci pochválit za dokonalou angličtinu. Připadal jsem si tam se svou angličtinou (možná ještě zhoršenou rozespalostí)  jako venkovan ve velkoměstě.

23. - 29. 11. aneb Thanksgiving

 

Tento blog píšu výjimečně já, Jan, protože nestíháme a současně musíme napsat dva zápisy. Jeden tedy připadá na mě a jeden na Petru.

Zásadní událostí tohoto týdne byl den díkuvzdání, velký americký svátek, kdy se schází rozvětvené rodiny rozmělněné po celých Spojených státech. Ovšem letos pandemie tuto tradici nabourala a zdá se, že spousta rodin respektuje doporučení a nesešla se ke společné večeři. Údajně to způsobilo velké problémy pěstitelům krocanů, neboť ty velké nikdo nechce a ti malí jsou už všichni vyprodaní. My jsme tento problém ale řešit nemuseli, protože jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a měli jsme přinést pouze zeleninu a salát.

Den díkuvzdání byl ve čtvrtek. Výjimečně jsem ani já nešel do práce a zúčastnil se s Martou a Václavem fotbalového utkání, které organizovali Spaldingovi (Thawivannina rodina). Tedy nebyl to ten náš fotbal, kterému se tu říká soccer, ale ten jejich, americký. Údajně je to tradiční aktivita, na den díkuvzdání má být fotbal. Většina lidí to asi chápe jako koukání na televizi s plechovkou piva, Spaldingovi však hrají na trávě naživo. Měl jsem z toho obavu, protože mně ten americký fotbal vždy připadal strašně složitý a nezajímavý. Před jedenácti lety jsme tu dokonce byli sledovat zápas na stadionu, ale byla zima, nerozuměli jsme tomu a navíc se hra neustále přerušovala. Konečně nám ale někdo pořádně vysvětlil pravidla (jen ta základní, plná verze je prý opravdu příšerně komplikovaná). A byla to nakonec perfektní hra. Vždy je potřeba domluvit strategii, kdo kam poběží a komu se nahraje míč. To trvá alespoň 30 sekund a pak se asi 5 sekund hraje. Proto to tenkrát na tom stadionu vypadalo, že se pořád diskutuje a nehraje. Prostě se to musí naplánovat. Nám Eliášům to sice moc nešlo neboť jsme hráli poprvé, ale zakončili jsme to pravým evropským fotbalem, kde jsme zase, troufám si tvrdit, ukázali naše schopnosti v lepším světle. Pak jsme šli domů vykoupat se a převléci se do svátečního.

O půl čtvrté odpoledne jsme už hladoví a v plné parádě zvonili u Thawivann. Původně se mělo kvůli koronaviru jíst venku, kde John stavěl jakýsi igelitový stan zakrývající celou verandu. Ale nakonec asi usoudili, že je už moc zima a jedlo se vevnitř. Začali jsme seznamováním v jejich obývacím pokoji, kam jsme jinak nikdy nebyli pozváni. Seděli jsme v pohodlných křeslech a dokonce zapálili i oheň v krbu. Kromě nás a Spladingů přišli ještě jejich přítel Stephen (student marketingu) a Joyce (učitelka ve školce). Joyce nám při představování řekla, že soukromou školku, ve které pracuje, musí kvůli koronaviru zavřít a že teď bude učit po zoomu tří až pětileté děti za pomoci rodičů. Být jejich rodič tak jsem dost naštvaný, platím drahé školné a navíc musím místo práce trávit dlouhý čas s dětmi na zoomu. Ale chápeme to, jinak to asi nejde a složité to teď mají všichni. Trochu jsme četli z bible a trochu zpívali a pak jsme šli jíst krocana s dalšími nejméně deseti přílohami. Jídlo bylo skvělé a bylo zakončeno úžasným dezertem. Hrozně jsme se přecpali. Pak se děti (naše i jejich) vypařily hrát si společně nějaké hry a dospělí konverzovali. Bylo to příjemné, zajímavé a poučné. Dozvěděli jsme se například jak Stephen uvěřil v Boha (zmínil se mu o tom kamarád ze školy ve třetí třídě a on pak přesvědčil i svého otce) nebo co vše plánují John s Thawivann navštívit v Evropě až tam snad jednou pojedou. Tedy oni už v Evropě byli na svatební cestě, ale teď by se tam rádi podívali znovu. Domů jsme se vrátili až celkem pozdě a spokojení, my i děti.

Hned ráno jsme dobalili, sedli do auta a vyrazili na třídenní výpravu do Ann Arbor v Michiganu, kde jsme opět navštívili naše přátele Vasilinu, Gregoryho a jejich děti Margaritu a miminko Viktora. Jsou to ti Rusové, u kterých jsme už jednou pobývali. Vezli jsme nějaké dárky (CD Dvořáka, ufo talíř, hru "set" domácí výroby a plastovou baseballovou pálku s míčky) abychom se jim odvděčili za jejich pohostinnost, ubytování a jídlo zdarma. Oni nám však dali krabici plnou výborné čokolády a obrovskou, těžkou a jistě velmi drahou luxusní verzi hry "monopoly" a "clue" (monopoly jsou předlohou hry sázky a dostihy, clue je taková detektivní hra, kterou jsme předtím neznali). Na takový dárek jsme nebyli připravení a nezareagovali jsme úplně vhodně. Čokoládu jsme naštěstí snědli po večerech s nimi, ale s hrou to bude složité. Rádi bychom si ji vzali zpět do Brna, ale nevíme jak ji přepravit. Navíc příště musíme přinést nějaký dárek alespoň částečně vyrovnávající hodnotou i kvalitou ten jejich.

Měli jsme pocit, že to bylo vcelku vřelé setkání, hlavně Margarita se na naše děti asi dost těšila, protože kvůli koronaviru teď moc kamarádů nevídá. Hned jsme vyrazili do parku házet si s ufem a s míčem na americký fotbal. Večer jsme si pak s Margaritou zahráli hru "clue", kde zvítězí ten, kdo nejdříve určí, kdo je vrah, jaká je vražedná zbraň a kde došlo k vraždě. Ovšem já jsem to celé pokazil, neboť jsem přehlédl jednu svoji kartu. Tím pádem jsem všechny zcela zmátl a nikdo kvůli tomu nebyl schopen určit místo, kde k vraždě došlo. 

Rána u nich bývají lehce trapná, protože večer si vždy povídáme do půlnoci, takže my pak ráno vyspáváme. Oni ale musí vstávat kvůli Viktorovi už okolo 6:30. Jsou ale milí a nijak nám to nepřipomínají. Dopoledne jsem vyrazili autem do nedaleké rekreační oblasti na krátkou vycházku a pouštění draka. Vrátili jsme se dost pozdě a tak odpoledne zbyl už jen čas na animovaný film, co chtěla vidět Margarita. Já a Petra jsme místo filmu vyrazili sami na romantickou procházku po okolí a srovnávali ho s Evantonem. Mají tam menší domy, více zeleně mezi nimi a celkově je to takové útulnější. Byla už tma a měli už všude vánoční výzdobu, což asi k našemu příjemnému naladění dost přispělo. Večer jsme se pak bohužel při diskuzi trochu chytli s Gregorym ohledně názoru na liberální a genderové tendence v Americe. Měli jsme z toho celkem špatný pocit. Naštěstí se zdá, že jsme to všichni rozchodili. Příště budeme muset být opatrnější. Každopádně tam asi znovu pojedeme o vánočních prázdninách (s tím velkým vánočním darem), snad své pozvání nezruší. 

Poslední den, v neděli, už jsme stihli jen naučit Margaritu baseball (tedy naši hodně upravenou a zjednodušenou verzi) a párkrát se vystřídat v poli a na pálce. Asi ji to hodně bavilo, slíbila, že bude trénovat. Pak už nás čekala jen čtyřhodinová cesta domů. S audioknihou Harry Potter nám cestování ubíhá rychle a bez hádek, takže jsme pocitově za chvíli vjížděli do nočního rozsvíceného Chicaga. Skoro všichni už mají doma vánoční stromek, takže děti sledovaly blikající stromky v oknech mrakodrapů.

16. - 22. 11. aneb Shred - návrat paní Barbour - Martu povzbuzující zoomy - Honzův úspěch - výlet k bazilice Holly Hill

 

Už delší dobu pociťujem znechucení nad svými tlustými těly (jak říká Honza), a tak jednou z největších změn tohoto týdne bylo, že jsme začali cvičit "Jillian Michaels - 30 days shred". Je to takové  půlhodinové "cvičení pro ženy" podle videa, které nám ale dá všem pěkně zabrat. Při jarní karanténně se nám docela osvědčilo. Tenkrát cvičili poctivě i Marta s Vašíkem. Teď cvičíme většinou jen my s Honzou, a to ještě ne každý den, děti se přidají jen příležitostně. Několik prvních dní nás tak bolely svaly, že základní úkony typu zvednout se z postele byly problém, ale teď už je to lepší.

Další změnou  - tentokrát pro kluky - byl návrat paní Barbour. Její nemocná maminka, o níž se starala, zemřela, a paní Barbour se vrátila do školy. Pro Vašíka její návrat znamenal vítanou změnu - přesto, že pak musí dodělávat úkoly, které ostatní spolužáci dělali v době, kdy on byl s paní Barbour. Pro Karlíka to ale znamená dvakrát čtvrt hodinu zoomů navíc, což ho nijak netěší. Navíc jeho pan učitel prodloužil ranní zoomy a  ještě přidal dvakrát týdně 20 minut procvičování písmenek dětem, které "potřebují větší podporu" (neboli jsou oproti spolužákům pozadu). To ale probíhá ve formě 2 děti a pan učitel a děti u toho můžou kreslit na obrazovku, takže je to interaktivnější a Karlíka to docela baví. Celkově je ovšem Karlík dopoledne na zoomu 2 a čtvrt hodiny s čtvrthodinovou přestávkou (půlhodinové ranní setkání celé třídy, pak navazující práce ve 4 členné skupince, po přestávce paní Barbour a ihned po ní "art", čili hudebka, drama nebo výtvarka). Odpoledne pak má zoom od 13 do 14 (nejprve procvičování písmenek s Mr Spicuzzou, pak tělocvik a pak paní Barbour ve skupince) a po hodinové přestávce následuje závěrečná půlhodinka s celou třídou. Mimo to je potřeba ve volném čase udělat 4 - 6 úkolů. Ten první týden mu to dalo dost zabrat, na paní Barbour (která taky začala procvičováním písmenek) se téměř neustále mračil a odpovídal jí tónem, který nikoho nenechal na pochybách, jak ho tato činnost otravuje. Od té doby jsme ale s paní Barbour společnými silami upravily strategii, slíbila jsem jí, že písmenka s ním budu víc procvičovat já a ona se tedy bude moct zaměřit trochu víc na komunikaci - takže čtou knížky o zvířatech, které Karlíka zajímají mnohem víc než písmenka, a trochu se o nich baví. Karlík tak např. odpovídá na otázky, jestli jí taky rád ryby jako medvěd na obrázku apod. Nejlepší samozřejmě je, když je to vtipné - např. když je tázán, jestli jí taky tuleně. A úplně největší bomba byla, když paní Barbour před Thankgiving přišla do výuky s kloboukem, který vypadal jako krocan. Po šíleném startu je to tedy myslím na dobré cestě.

Vrcholem týdne byla středa. Alespoň pro Martu a pro Honzu. Marta totiž byla svojí českou třídní pozvána na třídnickou zoom hodinu se svými českými spolužáky. Musela kvůli tomu vstávat v šest, ale asi si to náramně užila: nejprve se všichni zajímali, jaké to tady je, a na konci byli rozděleni do skupinek a Marta si tak mohla popovídat jen s kamarádkami. Prostě prima. Od té doby byla na třídnických zoom hodinách ještě dvakrát a vždycky je to dobré... občas se směje tak hlasitě, že to vzbudí i mě s Honzou. Kromě toho měla Marta tento týden i zoom s kamarádkou Jindřiškou. Myslím, že kontakty s českými kamarády jí i Vašíkovi hodně zvedají náladu.

Honzovi se ve středu podařilo dokončit program, který počítá to, co teoreticky odvodil asi před měsícem (nebo spíš pochopil, jak to teoreticky odvodil Gianluca Cusatis). Je to ten problém, u nějž měl pocit, že Gianlucovu práci zjednodušil, ale pak zjistil, že zaměnil u a v... Asi by bylo hezké, kdybych dokázala Honzovu práci popsat pomocí podstaty problému, který řeší, a ne různými náhražkami. Bohužel si ale jeho práci obvykle spojuju jen s lidmi, se kterými to řeší (takže např. vím, že dneska pracoval "na té práci s Le-m") a jen v ojedinělých případech vím alespoň téma (např. "buňky"). Zájemci o bližší seznámení s jeho prací se tedy budou muset obrátit přímo na něj. Každopádně důsledek středečního Honzova úspěchu (kromě jeho skvělé nálady) byl, že celé rodině koupil na oslavu Coca-Colu, což děti nadchlo.

Na sobotu jsem naplánovala výlet s duchovní tečkou na konci. Tyhle typy výletů se mi z nějakého důvodu opravdu daří. Už dvakrát jsme byli jen s Honzou na dvě noci poblíž kláštěra v Želivě (ubytování se jmenuje "Hide away" a provozují ho nějací Angličani). Poprvé jsme absolvovali skvělou prohlídku kláštěra a večeři v klášterní restauraci, podruhé jsme si udělali výlet na zapadlý židovský hřbitov, od kterého jsme nic moc neočekávali a nakonec byl senzační. Tuto sobotu jsme se vydali (samozřejmě i s dětmi) do Wisconsinu, kde jsme chtěli ujít asi 7 mil po tzv. Ice Age Trail (po jejíž jiné části jsme šli už při pobytu u Devil's lake) a skončit u katolické baziliky na Holly Hill (tj. Svatém kopci), kde shodou okolností měla být v 16:30 mše. Jediný háček celého plánu byl v tom, že trasa netvořila okruh, takže jeden dospělý musel vždy popojet autem dopředu a jít naproti zbytku rodiny. Rozhodli jsme se, že nejprve pojedu autem já, nechám ho v půlce a od půlky pojede Honza. Byl překrásný slunečný den, teplota lehce nad nulou, a já jsem po dlouhé době měla asi hodinu jen pro sebe, takže jsem vyrážela s více než radostnou náladou. Pár minut poté, co jsem vešla do lesa, jsem ale potkala lovce ve svítivě oranžovém obleku schovaného v "bunkru" z větví, který evidentně čekal, až bude moct na něco vystřelit. Naštěstí si za cíl nezvolil mě a ačkoliv moje cesta vedla těsně kolem něho, nic mi neřekl, a tak jsem šla - lehce znepokojeně - dál. Na konci lesa jsem pak z dálky zahlédla několik dalších střelců.  Pár minut poté jsem u jedné chalupy potkala místní paní, která mi řekla, že dnes tu začíná lovecká sezóna, lesy jsou lovci úplně narvané a že chodit tam je hazard se životem. Vysvětlila jsem jí, že jdu naproti zbytku své rodiny, že nikde není žádná cedule o uzavření a že auto máme právě za tím lesem, ve kterém je hon. Dala mi alespoň svítivě oranžový nákrčník a přála mi, aby mě nezabili. Její znepokojení se na mě přeneslo a byla jsem dost na nervy - alespoň do té doby, než jsem potkala Honzu s dětmi, před kterými bylo potřeba se tvářit klidně. Abych to zkrátila - prošli jsme bez úhony a střelbu jsme zaslechli jen možná (přesněji slyšeli jsem dvě rány neznámého původu). Krajina byla řídce obydlená a moc hezká, listnaté lesíky se střídaly s loukami a poli, kopečky se střídaly s údolíčky a mezi tím vším se klikatila naše uzounká stezka. Když už se stmívalo, dorazili jsme k bazilice. Stojí spolu s klášterem na kopci, takže je vidět už zdaleka (jen se nám to nepodařilo fotograficky zachytit). Mše byla slavnostní - byl totiž předvečer slavnosti Ježíše Krista Krále, poslední neděle liturgického roku. Obřad proto provázalo vykuřování kadidlem a nebeské zpěvy jeptišek. Z kostela jsme pak šli ještě asi čtvrt hodiny temným lesem k zaparkovanému autu. Byla to moc krásná sobota.

9. - 15. 11. aneb Lepší nálada - americká skautská schůzka - kolo - odpoledne s Izraelci - Lakshmi - Museum of Science and Industry - příjemné zoomy

Tento týden se oproti tomu předchozímu nálada v mužstvu trochu zlepšila - tedy alespoň u Vašíka. Přispělo k tomu asi několik okolností: skvělá pondělní brněnská skautská online schůzka, středeční zoom s Honzíkem, Vojtou a Klárkou Vrbkovými a v neposlední řadě omezení mé účasti na Vašíkově škole... Václav mě v průběhu vyučování prostě přestal volat, a pokud mě zavolá, jde jen o nějaký technický problém, po jehož vyřešení mě ihned pakuje pryč. Díky tomu občas dělá "reading" místo "writing" apod., ale je to víc v klidu. Protože ale nedostávají od paní učitelky skoro žádnou zpětnou vazbu (např. se nikdy nedozví, jestli spočítané příklady byly správně), rozhodla jsem se, že mu budu večer kontrolovat matematiku, psaní a čtení (teď čtou "non-fiction", při níž si musejí každý den zaznamenávat, co nového se dozvěděli) a taky to, že odevzdal všechno, co měl. Zatím se zdá, že to akceptuje.

Možná, že na Václavově optimističtějším pohledu na svět měla podíl i americká skautská schůzka, na níž byli v pondělí i s Karlíkem. Dozvěděli jsme se o ní díky emailové skupině všech rodičů, kteří mají děti na Dewey school. V této skupině si několik maminek sjednávalo setkání, na nichž si budou jejich děti měnit pokémony, a dvě z nich se jen tak mimochodem zmínily, že se jejich kluci znají ze skautu. Rozhodla jsem se kout železo, dokud je žhavé a v neděli večer jsem si od jedné z nich sehnala kontakt na vedoucího, napsala mu a hned v pondělí večer kluci šli na první schůzku. Vašík byl nadšen - ačkoliv se mu tam původně nechtělo - protože hráli různé sportovní hry, které ho bavily. Karlík byl spíš naštvanej, protože na rozdíl od Vašíka jeho družinka celou dobu seděla a učila se zdravovědu. Schůzky se měly konat venku, jednou za 14 dní. Bohužel v průběhu následujícího týdne počty nemocných covidem začaly tak růst, že veškerá organizovaná činnost většího počtu lidí byla v Illinois zastavena. Mrzí nás to - ale doufáme, že nejpozději na jaře tam kluky zase budeme moct vyslat.

Ve středu 11. 11. se tu slavil "Veterans Day", a tudíž (opět) nebyla škola. Dopoledne jsme nejprve zoomovali s téměř všemi členy rodiny Vrbků (= rodina mé sestry), což je pro kluky z obou stran vždycky vítaná příležitost užít si těch pravých "klučičích vtípků" (např. Karlíkův stejně starý bratranec Vojta mu předčítal tzv. bobečkovou knihu, jejímž je autorem). Před polednem jsme se vydali na vyjížďku na kole. Minulý týden nám totiž Eyal (izraelský tatínek) nabízel, že si můžeme půjčit jejich kola. Na rozdíl od Thawivanniny rodiny má Eyalova rodina i dětské kolo - tak akorát pro Karlíka. Nebe bylo bez mráčku, ale byla pěkná zima, takže jsme jeli v bundách a rukavicích  - nejprve po cyklostezce kolem jezera, pak na západ kolem Martiny školy až k řece a zpět po cyklostezce kolem řeky. Byla to trasa, kterou ujede Marta s Gemmou za hodinu, my s Karlíkem jsme jeli dvě hodiny, což bylo tak akorát, abychom úplně nezmrzli. Po cestě jsme si s Karlíkem zpívali anglickou písničku z kindergarten, v níž se na konci hádají slova, a bylo to prima. 

 Odpoledne jsme byli s Eyalem a Shalevem na hřišti a bylo to taky prima. Děti (kromě Karlíka) hrály hrály basket a my s Eyalem jsme se v rozhovoru nějak dostali k ortodoxním židům. Od Eyalovy ženy Nitzan Honza dříve pochopil, že prý ortodoxní židé neplatí daně - což Eyal popřel - nicméně potvrdil, že nemusejí do armády a stát platí mužům za to, že studují talmud. Myslela jsem si, že ženy jsou doma a starají se o četné potomstvo (Eyalovi dřívější zaměstnankyně měly 6 - 8 dětí). To jsem se ale spletla: ženy mají 3 měsíční mateřskou, poté dají dítě do jeslí a jdou do práce, zatímco muž doma (nebo jinde?) studuje Písmo... Když Eyal musel pro mladší děti do školky (která jakožto soukromá opět fungovala, podobně jako v Election Day), snažil se nás Shalev naučit pravidla amerického fotbalu. Bohužel se mu ale nepodařilo vysvětlit je všechna, takže jsme se s Martou jakožto Shalevovi a Vašíkovi protihráči neustále dostávaly do situací, které byly údajně proti pravidlům - pokud ovšem nejste tajný speciální hráč, jímž byl vždy Shalev. Bylo to vtipné. Shalevovi je osm a ještě potřebuje vyhrát za každou cenu. Přesto nás to ale docela bavilo. Jen si budem do příště muset nastudovat pravidla z internetu.

V pátek jsme před tradiční večeří a "ejmenováním" u Thawivann měli odpoledne  schůzku s Lakshmi a její rodinou. Hrál se (obyčejný) fotbal a pak Marta s Vašíkem naučili Lakshmi a Shanti "cukr, káva, limonáda" - samozřejmě v anglickém provedení. Já a Karel jsme většinu času strávili na cestě domů na záchod a zpět.

Největší akcí týdne byla sobotní návštěva "Museum of Science and Industry" (což se dá volně přeložit jako "muzeum vědy a průmyslu"). Původně jsme si chtěli návštěvu nechat na zimu, nakonec jsme se ale zalekli, že muzeum díky nové vlně koronaviru (které ty předchozí nesahají ani po kotníky) dřív nebo později zavřou, a šli jsme už teď. Za vstupné naše rodina zaplatila 95 dolarů, ale stálo to zato - strávili jsme tam asi 5 hodin. Jedním z největších lákadel je německá ponorka U505 z druhé světové války, kterou Američané zabavili u pobřeží Afriky a podařilo se jim ji dopravit do Ameriky (bez toho, aby se potopila). Takhle to zní dost suše, ale Američané to umějí prodat. Nejprve jsme s dozvěděli, jakým byly německé ponorky obrovským problémem, protože likvidovaly lodě zásobující Anglii. Pak se je Američané naučili detekovat a začali je honit. Těmto specializovaným americkým jednotkám se říkalo "hunter killers". Jednoho dne měla jedna z těchto jednotek štěstí - nejen že zneškodnila ponorku U505, ale ke všemu se podařilo vyčleněné devítičlenné jednotce ponorku obsadit, vypnout všechny výbušniny, které tam Němci před opuštěním lodi nastražili, a získat tak mnohá cenná vojenská tajemství. K tomu všemu velké fotografie, vítězná, ale nenásilná hudební kulisa, možnost řídit "vlastní ponorku" (resp. dopravit ji do správné hloubky nabíráním a vypouštěním vody), možnost šifrovat a dešifrovat zprávy pomocí "Enigmy" a hlavně možnost podívat se, jak to v ponorce vypadá (úzké dvoupatrové postele - jedna pro dva námořníky, protože ti se střídají ve 12 hodinových službách, některé z postelí i v místnosti s torpédy, kde probíhá každý den nácvik útoku, ...). Před covidem si každý mohl projít celou ponorku, teď do ní lze pouze nahlédnout, ale stejně to stojí za to. Kromě ponorky se dětem moc líbila sekce o bouřích, kde člověk mohl simulovat laviny, tsunami, tornáda apod. a kde dokonce jednou za čtvrt hodiny létaly uvnitř velkého kovového kruhu blesky. Karlíka hodně rozesmutnila sekce o ledovcích. Promítali tam totiž film, který vznikl zrychleným pouštěním záběrů kamer, které autor namontoval v blízkosti největších ledovců, a nechal je běžet 10 let. Ve filmu ledovce doslova mizí před očima. Karlík se skoro rozbrečel ("já mám ty ledy docela rád"). Honza byl pak s Vašíkem ještě v sekci o vesmíru, my s Martou jsme byly na genetice. Spousta interaktivních věcí byla kvůli covidu mimo provoz, na druhou stranu tu ale bylo - asi taky díky covidu - méně lidí než před 11 lety, takže na to, co bylo otevřené, člověk nemusel stát dlouhé fronty. Dětem i nám se tu moc líbilo.

Ještě musím zmínit, že jsem měla tenhle týden dva zoomy se svými brněnskými studenty a oba mi udělaly radost. Jednak mě pozvali na "online-kávu" dva studenti, které už druhý rok neučím, jednak jsem byla na online třídnické hodině sekundánů, které jsem měla loni z matematiky. Byli sdílní a bylo to fajn.

2. - 8. 11. aneb Skautské schůzky online - botanická zahrada - volby - Karlíkův svátek - babička - Tmou - sobota - nedělní depky

 

Po větrné a studené neděli se v pondělí udělalo zase teplo, a tak jsme tento týden trávili co nejvíc času venku. Trochu to komplikovala skutečnost, že se o víkendu změnil čas na zimní, takže poté, co dětem skončí škola, zbývají už necelé dvě hodiny světla. Ale když je teplo, dá se být v parku i za tmy, jen se pak o něco hůř hrají míčové hry.

Vašík měl v pondělí už podruhé on-line brněnskou skautskou schůzku, tentokrát jsme na rozdíl od předchozího týdne neměli žádné technické problémy, a tak si ji Václav opravdu užil. Máme štěstí, že je schůzka zrovna v pondělí, kdy není žádný školní zoom a jsou jen úkoly, které Vašík může udělat později. Karlík Václavovi “zoomování” s kamarády trochu závidí, ale už jsme mu domluvili na další týden online hovor s bratrancem Vojtou.

Úterý bylo dnem voleb amerického prezidenta, a tudíž (už zase) nebyla škola. Chystali jsme se tedy do botanické zahrady, abychom se podívali, jak vypadá na podzim. Chtěla jsem pozvat i Lakshmininu rodinu, ale ta měla jiné plány, a tak jsem se nakonec rozhodla pozvat rodinu Izraelců, s nimiž jsme byli asi před měsícem v parku. Tehdy to nebylo nic moc - děti si nějak nesedly - takže mým nápadem nebyly nijak nadšené. Už mockrát jsme ale probírali, že by jim tu bylo líp, kdyby se s někým skamarádili a že i angličtina by pro ně pak časem byla jednodušší, takže nepsaná dohoda zní, že se budeme snažit se “s nějakým Američanem” vidět dvakrát týdně. A protože na tento týden jsme žádného dalšího “Američana” domluveného neměli, nezbývalo jim než souhlasit. Nakonec s námi šel jen tatínek Eyal a nejstarší syn Shalev, mladší sourozenci byli ve školce (která fungovala, protože je soukromá) a maminka na univerzitě. Tatínek byl hned od začátku příjemně komunikativní (tj. ani málo ani moc), mezi dětmi to trošku vázlo, ale nakonec to taky prolomily. Zastavili jsme se totiž u vody, kde Václav se Shalevem začali budovat přehrady a házet žabky, což je činnost, která nepotřebuje žádné velké domlouvání. Od té doby šli spolu až do konce (pravda - s trochou povzbuzování) a probrali kde co - od oblíbených zvířat, přes sporty až po minecraft. Odpoledne, po obědě a odpočinku, nás pak ještě pozvali do parku, což hodnotíme jako úspěch, protože jinak pořád někoho zveme my. Uvidíme, třeba se to s nimi ještě nějak rozvine.

Večer jsme s Honzou začali sledovat na stránkách novin The Guardian volby a od středečního rána to s námi sledovaly i děti, obzvlášť Václav, který si stejnou stránku otevřel na svém tabletu a každých pár hodin nám hlásil, jestli došlo k nějakému posunu. Jeho spolužáci měli toho dne na zoomu místo jména např. “Lakshmi for Biden” nebo “Carter - go Biden not Trump”. A Karlíkovi spolužáci ráno referovali panu učiteli o tom, jak se vůbec nevyspali, protože rodiče se celou noc dívali na volby v televizi… Ve středu ráno to tedy vypadalo dost bídně, ale jak se postupně začaly sčítat i korespondenční hlasy - většinou probidenovské - Trumpův náskok v nerozhodných státech se zmenšoval. Bylo to opravdové drama - např. v Pensylvánii vedl ve středu Trump o 300 000 hlasů, ale v pátek už jen o 1500 a nakonec vyhrál Biden. Díky několikadennímu sledování volební mapy jsme značně rozšířili své povědomí o zeměpisu USA - obzvlášť dobře teď víme, kde leží Nevada, Pensylvánie a Georgia. V sobotu ráno bylo jasno - příštím prezidentem bude Joe Biden. Jeho oficiálnímu jmenování ale budou jistě předcházet mnohé soudní tahanice, z nichž některé (např. v Arizoně) už začaly. Trump se totiž nehodlá vzdát jen tak. Na druhou stranu podle některých komentátorů teď mají Republikáni šanci se od Trumpa odstřihnout a projevit se jako státotvorná strana. Tak uvidíme. V sobotu večer měl Biden projev - moc hezkej - mj. o tom, že by se jeho stoupenci neměli dívat na voliče Trumpa jako na nepřátele, ale jako na Američany, a že chápe, že pro mnohé lidi je tento volební výsledek zklamáním, ale “pojďme si dát vzájemně šanci”... Když si člověk vzpomene, jaký projev měl po svém znovuzvolení Zeman, je mu do breku. 

 

Ve středu měl taky Karlík svátek. Dostal dětský míč na americký fotbal a kromě toho jsme konečně vyzkoušeli "tacos" - to je mexické jídlo, které hraje důležitou roli v jedné Karlíkově oblíbené knížce (Dragons love tacos), a které si proto už dlouho přál vyzkoušet. Dělají ho v restauraci kousíček od nás a člověk si ho buď může odnést domů nebo sníst venku na předzahrádce (nebo spíš na chodníku) u stolečků, v jejichž středu hoří oheň (což je dost atraktivní), z plastových krabiček (což tu atraktivitu zase sráží). Některé druhy tacos byly hodně pálivé - přesně jako v knížce - ale jinak nám moc chutnaly, jen si  je příště asi vezmeme domů.

 

 

Ve čtvrtek odpoledne bylo tak krásně, že jsme na Vašíkovu žádost vyrazili na pláž - tedy ne se koupat, ale stavět hrady a hráze z písku. Chvilku předtím jsem dostala od mamky SMS, že babička je na tom hodně špatně. Před necelým měsícem měla infarkt a od té doby byla v nemocnici. Teď to vypadalo, že už bude na světě jen pár dní. Pláž je u zdánlivě nekonečného jezera, které se obzvlášť večer "slévá" s nebem tak, že není možné rozlišit hranici jednoho ani druhého. Nad tím svítí vycházející hvězdy a odlétající letadla. Na kontemplování smrti je to výborné místo... Babička pokojně umřela v sobotu odpoledne.

V pátek jela Marta odpoledne na kolo s Gemmou a my s Honzou jsme se spolu s kamarády Bobem, Cvrčkem a Jirkou účastnili šifrovací hry TMOU, která probíhá každoročně od pátečního večera do následujícího poledne (brněnského času). Za normálních podmínek je venku, takže jedním z hlavních úkolů je nezmrznout. Tentokrát byla ale díky koronaviru online, takže jsme se jí mohli účastnit i my, i Jirka, který byl tou dobou v Chorvatsku. Až do 9. šifry nám to šlo docela dobře, ale na 10. šifře jsme strávili posledních 6 hodin - na hodně věcí jsme přišli, ale jak z nich přečíst tajenku jsme nevěděli... a to ani poté, co jsme si po skončení hry přečetli řešení organizátorů. Nakonec nám to musely objasnit jiné týmy.

V sobotu dopoledne nás děti nechaly vyspat. Odpoledne jsme byli pozváni na zahradu k profesoru Bažantovi, u kterého tu byl Honza před 11 lety. Profesoru Bažantovi je 83 let, ale je stále aktivní - jak pracovně, tak sportovně. Např. den před naší návštěvou byli se ženou na kole, kde si ona namohla koleno, takže v sobotu kulhala. Původně bylo domluveno, že se nebude nic jíst ani pít, abychom snížili riziko přenosu covidu na minimum. Paní Bažantová o tom ale možná nebyla informována, takže nachystala víno, sýry a sladkosti pro děti, zatímco my jsme nedonesli nic. Příště už budu třeba moudřejší. Na zahradě jsme nakonec strávili dvě hodiny, rozděleni na tři skupiny: muži, ženy a děti. Protože nás od Bažantových dělí nejen věk, ale částečně i pohled na život, měli jsme trochu obavy, jak to zvládneme, a myslím, že za daných podmínek to bylo fajn.

 

Večer jsem byla s dětmi na "starlight movie", což je promítání filmu pod širým nebem, které Evanston organizuje zdarma po celý podzim jednou za 14 dní. Byl to animovaný film pro děti Moana. Všichni jsme mu docela rozuměli a pokud snad někdo něčemu nerozuměl, Karlík mu to rád vysvětlil - prý už ho totiž viděl v Brně u kamarádky Emičky.  

Neděle byla odpočinková, pouze s vycházkou (a hraním na horaly) v Ryerson Area. Navzdory tomu si děti pořád na něco stěžovaly. Večer jsme se o tom trochu bavili a ukázalo se, že jim teď hodně chybí kamarádi a celkově mají pocit, že jim to tu nic nepřináší. Nejhůř se momentálně cítí asi Vašík, který má bohužel tu smůlu, že kromě chybějících kamarádů je taky nejčastějším terčem naší (nebo mojí) kritiky. Na rozdíl od Marty mu totiž ještě pomáhám se školou, a tak mě vytáčí, když si u toho kope nohou do stolu, hýbe myší, tváří se, že ničemu nerozumí apod. Karlík možná dělá totéž, ale u něj mám pocit, že na to má v 5 letech ještě nárok... ale zpět ke kamarádům. Z venku to možná vypadá, že tu máme už docela dost kamarádů a je nám dobře, ale není vidět, že nás to všechny stojí hroznou námahu. Se zdejšími "kamarády" totiž nemáme společný ani jazyk a asi ani většinu zájmů. A navíc by se bez nás klidně obešli. Děti mají pocit, že by se bez nich taky obešly, ale my s Honzou si myslíme, že pak by pro ně ten pobyt tady ztrácel hodně ze své ceny.  A tak lavírujem mezi tím, co je příjemné a tím, co je (možná) přínosné... a u toho docela často nezvládáme své emoce a jsme na sebe vzájemně nepříjemní. To jen tak, abych uvedla na pravou míru mylné dojmy o "americkém snu", které jsem v některých z vás asi vzbudila svými dosavadními zápisy. Nicméně zatím máme alespoň my dospělí pocit, že to stojí za to.

26. 10. - 1. 11. 2020 aneb Makáme - Halloween - hřbitovy - kolo

Po návratu ze Smoky Mountains jsme se od neděle do pátku snažili dohonit školu. Týdenní absence, která má jiné důvody než zdravotní problémy či úmrtí v rodině, je totiž oficiálně neomluvitelná a Vašíkova paní učitelka bere tento předpis dost vážně. Chtěli jsme tedy alespoň vzbudit dojem, že se snažíme. Nakonec byla se vším nejdřív hotová Marta, s Karlíkem jsme skončili až dnes (po 8 dnech) a Vašíkovi pořád něco chybí (a není to proto, že by nic nedělal). 

 

Kromě školy jsme se taky intenzivně připravovali na sobotní Halloween. Honza zinicioval několik podvečerních vycházek po okolních čtvrtích, na nichž jsme obhlíželi halloweenskou výzdobu a snažili se ji zdokumentovat. Na rozdíl od našeho prvního pobytu v Americe už nás nešokuje téměř nic, ani nafukovací mumie vylézající z hrobek. Vyděsil nás jen první vlkodlak, který na nás začal vrčet... Naopak mě napadlo, že je to možná dobrá prevence proti strachu - když se děti naučí nebát se tohoto, nebudou se bát snad už vůbec ničeho. Kromě vycházek jsme zakoupili a vydlabali tři dýně, uvařili dýňovou polívku, upekli dýňový koláč a dýňová semínka (ta měla největší úspěch) a nachystali tři kostýmy - netopýra, pavouka a mozkomora. V sobotu odpoledne jsme se sešli v parku u Bahai Templu s Patrizií, Julianem a poprvé i s jeho tatínkem Bernardem, Marta s Václavem udělali mladším klukům pětiminutovou dobrodružnou cestu za sladkostmi, vypili jsme si horkou čokoládu (uvařenou na plynové bombě) a dali si Patríziin jablečný koláč, a pak jsme vyrazili "trick-or-treatovat" do přilehlých ulic. Ty už nepatří do Evanstonu, ale do dalšího "města" - Wilmette. Z vycházek po výzdobách nám ale připadalo, že ve Wilmette se na Halloween "hraje" víc - a je to logické, v naší části Evanstonu bydlí (alespoň za normálních podmínek) spousta studentů... Obvykle "trick-or-treatování" vypadá tak, že děti chodí po ulicích, klepou na dveře, řeknou "trick or treat" a dostanou od domácích nějakou sladkost. Letos ale město vydalo pokyny, jak trick-or-treatovat bezpečně, tak, aby se co nejvíc zamezilo přenosu koronaviru: žádné klepání na dveře, sladkosti mají být vystaveny venku na předzahrádkách, v jednotlivých sáčcích nebo taštičkách, v bezpečných vzdálenostech od sebe navzájem. Děti mají mít roušky i pod maskami a všichni mají dodržovat "6 feet distance". Svým způsobem to ale bylo letos díky těmto opatřením mnohem srdečnější, než si to pamatujeme z minula - spousta lidí seděla v převlecích na verandách (protože nemohli být doma) a užívali si halloweenskou atmosféru, někteří měli sladkosti ve velkých čarodějných kotlících, ti ještě kreativnější si nainstalovali z verandy 6 stop dlouhou trubku, kterou posílali dětem sladkosti rovnou do taštiček. Převleky většinou nebyly moc strašidelné, spíš nápadité - od dinosaurů, přes zahradníky, roboty, princezny až po superhrdiny. Potkali jsme i rodinku, kde byla maminka i všechny holčičky přestrojené za geishy. "Trick-or-treatovat" chodí totiž jen menší děti. Ty větší (např. Martiny spolužáci) mají kostýmy mnohem strašidelnější (Marta jich pár viděla na předhalloweenských zoom hodinách). Ti ale už nechodí po domech, spíš se asi obvykle setkávají s kamarády na nějakých halloweenských párty, jejichž program nám zůstal utajen... Trochu jsem se bála, jaké to bude - přece jen jsme nevěděli, jak se "správně" chovat a chodit po domech úplně cizích lidí a prosit o sladkosti mi připadá jako docela náročný společenský úkol i v jazyce, který ovládáte - ale nakonec to bylo moc fajn. Velkým dílem k tomu přispěla Marta, která šla vždycky první, hlasitě zdravila a děkovala a byla moc milá. Klukům pak stačilo držet se jejího vzoru. A ještě větším dílem k tomu přispěli neuvěřitelně milí obyvatelé Wilmette. 

 

Abychom neslavili všechny svaté jen "po americku", vypravili jsme se v neděli na hřbitov, resp. na hřbitovy. Na první jsme dojeli ve 3:52, ale zavírali ho ve čtyři, takže jsme udělali jen okružní jízdu autem (jezdit po hřbitově autem je tu úplně normální). Druhý zavírali naštěstí až v pět, takže jsme se po něm mohli projít i pěšky. Hřbitovy tu vypadají jako jeden velký trávník, ze kterého buď ční jednoduché náhrobní kameny nebo jsou na zemi připevněné malé destičky, často jen 20 x 40 cm. Jednotlivé hroby od sebe nejsou nijak oddělené. Nejtypičtější nápis je např. "mother - Anne Brown", obvykle (ale ne vždy) je tam i rok úmrtí, někdy i rok narození. Žádné fotografie, žádné akademické tituly, žádné okázalé projevy smutku, žádná soutěž o nejkrásnější údržbu. A taky žádné svíčky (nevíme, jestli se to tu vůbec nedělá, nebo jestli je to tím, že rodina žije většinou tak daleko od svých předků, že jet na dušičky na hřbitov by znamenalo např. 10 hodin v autě). Kromě nás byla na hřbitově ještě malá smečka psovitých šelem, pravděpodobně kojotů. 

 

Honza mě o víkendu taky vytáhl na soukromou vyjížďku na kole - do Botanical Garden a zpět. Bylo překrásné počasí, všude se třepotala halloweenská výzdoba a zářily předvolební cedule a my jsme si užívali po téměř čtvrt roce dvou hodin bez dětí (pokud nepočítám ten den, kdy jsme vstávali v pět a snažili se získat řidičák)... Další den jel Honza na krátkou projížďku nejprve s Martou a pak s Vašíkem, ale to už tak krásně nebylo.

18. - 25. 10. aneb Great Smoky Mountains den po dni

 

 

Byl to nejlepší týden našeho dosavadního pobytu zde. Mimo jiné jsme během něj pochopili (nebo se tomu alespoň přiblížili), jak vypadá "správný" les - že to zdaleka nejsou jen stromy, ale taky bujná vegetace pod nimi. Taky jsme si perfektně odpočinuli od intelektuálních činností i od nesnází, které s sebou nese snaha o sociální kontakty. Nikdo na nikoho neječel (ani já ne) a nikdo se nevztekal. Nebyl potřeba žádný multitasking, nebylo potřeba s nikým držet krok. Zkrátka ideální dovolená.

Great Smoky Mountains se rozprostírají kolem hranic států Tennesee a North Carolina, 10 hodin jízdy na jih od Evanstonu. Takhle dlouho jezdíme jen k moři a osvědčuje se nám taktika vyrazit cca ve 4 ráno, protože docela dlouhou část cesty děti spí a je klid. Tentokrát jsme vyjížděli asi o půl páté a měli tak možnost projíždět Chicagem za tmy, ale ještě bez provozu. Pohled z Lake Shore Drive na osvětlené mrakodrapy a mosty nad Chicago River by stál za ranní vstávání, i kdybychom nikam dál nejeli. Děti se vzbudily kolem osmé a od té doby jsme celý zbytek cesty tam i zpět poslouchali audioknihu Harryho Pottera (přinejmenším prvních 5 dílů je na youtube a Karlík to "sjiždí" už několik týdnů). Bylo to prima - což jsme si uvědomili ještě víc v momentech, kdy se audiokniha vypla - pak totiž do minuty došlo k nějakému konfliktu. Do kempu jsme dorazili až o půl páté odpoledne - nejvíc nás zdržela zácpa v šíleném městě Pigeon Forge těsně před Great Smoky Mountains. Město vypadá jako jeden velký zábavní park a je tam narváno k prasknutí, auty i lidmi, covid-necovid. Spaní jsme měli rezervované v kempu Elkmont, kde se v podvečer procházeli divocí krocani (došlo nám, proč je typickým slavnostním jídlem - např. na Thanksgiving day - krocan... pravděpodobně se "v dávných dobách" procházeli všude). Děti hbitě postavily stan a během nezáživného vybalování jsme je poslali pro dřevo na večerní oheň. Za chvíli však byly zpátky s tím, že jim nějaká rangerka říkala, že nemají být v lese samy, protože tam může být medvěd.  Když se na stejné místo vydal o chvíli později Honza, opravdu medvěda potkal - ten se na něj ale jen zadíval a odběhl, takže Marta s Vašíkem, které tam Honza zavolal, už ho neviděli a hrozně toho litovali. Před setměním jsme se ještě vydali na vycházku k potůčku lemovanému neprostupným houštím rododendronů, připravili si nad ohněm smore's (to je ta americká pochoutka, kterou nás naučil Mr Spicuzza u Devil's lake) a vyslali děti spát. Mysleli jsem si, že je budeme brzy následovat, ale byli jsme pozváni k sousednímu ohni na drink. Naši sousedé byli Indové. Ukázalo se, že drinkem myslí whiskey s colou (Honza tvrdí, že whiskey byla 15 let stará, takže ji pil samotnou... jako jediný). K tomu rozbalili několik balíčků chipsů a různých dalších indických dobrůtek, takže jsem se po skromné večeři docela najedla. Nejstarší z nich byl majitel několika benzínek v Alabamě a jednoho motelu v Michiganu. V USA už je asi osm let, ženu a děti má ale v Indii - čeká, až dostane zelenou kartu a oni budou moct přijet za ním. Prý si s nimi ale každý den "zoomuje". Kromě něj byla u ohně jeho sestra a dva indičtí studenti techniky, jejichž snem je získat práci v Silicon Valley. Nepřipadali mi ale jako nějací snílci, kteří nestojí nohama na zemi  - prostě jen chtějí zkusit prorazit a buď se to povede nebo ne. Majitel benzínek v jejich životě figuruje asi trochu jako starší bratr, který na rozdíl od nich umí vařit (což je podstatné, chcete-li přežít) a ví, "jak to ve světě chodí". Musím říct, že jsem jejich odvahu a odhodlání opustit navždycky svoji zemi a zkusit štěstí jinde obdivovala... Spát jsme šli příjemně líznutí.

Druhý den ráno jsme vše sbalili a přesunuli se do kempu v Cades Cove - ten byl totiž výchozím místem našeho plánovaného třídenního puťáku. Po návratu z "divočiny" jsme v něm pak měli rezervované další dvě noci. I puťákové noclehy je potřeba si dopředu rezervovat - nemůžete totiž spát úplně kdekoliv, pouze na vyhrazených tábořištích. Okruh, který jsme vymysleli, měl ale první myslitelné tábořiště asi jen 3 míle od auta a další tábořiště zase bylo moc daleko. Rozhodli jsme se tedy udělat si před puťákem ještě výlet k vodopádu Abram Falls a teprve pak vyrazit do "skutečných" hor. Výlet k Abram Falls sice znamenal popojet ještě asi pět mil autem, ale to nám připadalo jako kousíček. To jsme ovšem nevěděli, že údolím vede pouze jednosměrná silnice (tzv. Cades Cove Loop), kterou lidé chápou jako vyhlídkovou trasu, takže se na ní jede neuvěřitelně pomalu, abyste měli čas se kochat pohledem okolo. K východišti trasy na Abram Falls jsme jeli hodinu. Cesta k vodopádům vede podél krásného potoka Abrams Creek, na němž údajně žije vydra. Protože Karlík je taky tak trochu vydra, museli jsme přislíbit, že na cestě zpět uděláme přestávku na hraní na kamenech v potoce. Než bys řekl švec, přebrodil se Karel přes celý (poměrně široký a prudký) potok na druhou stranu a vyšplhal tam na kládu, jejíž jeden konec byl na břehu a druhý ponořený ve vodě. Při cestě zpátku mu ale ujela noha a sletěl do vody, proud se ho snažil strhnout, ale on se naštěstí stihl zachytit klády rukama, a zůstal tak, než pro něj Honza doběhl. Voda nebyla hluboká, takže nešlo o život, ale kdyby ho proud strhl, určitě by to bylo mnohem nepříjemnější. Takhle vyvázl jen s odřeným břichem. Abrams Falls i celá trasa stojí za to, jen je tam hodně lidí, protože tam i zpět je to jen 5 mil. Takže jsme se dost těšili, až vyrazíme do divočiny. Projet druhou půlku Cades Cove Loop nám ale trvalo hodinu a půl a než jsme se pak na parkovišti v kempu přebalili, bylo pět hodin (chicagského času, tedy šest hodin zdejšího času). Nasadili jsme batohy a vyrazili vzhůru, opět podél potoka, tentokrát Anthony Creeku. Ačkoliv jsme šli docela ostrým tempem - děti krásně šlapaly, takže jsem byla ze všech nejpomalejší - přece jen se nám nepodařilo potřebné 3 míle ujít dřív, než padla tma. S baterkami to šlo o dost pomaleji - jednak terén nebyl úplně jednoduchý a kluci se taky trochu báli... a popravdě my taky - abychom tábořiště nepřešli. Naštěstí ale na tábořišti už stály dva stany jiných skupin, v nichž se svítilo, takže v 6:50 (chicagského času) jsme spokojeně odložili batohy, postavili stan, zavěsili jídlo a hygienické potřeby na strom kvůli medvědům (mají tu na to na tábořištích takové chytré "udělátko", takže není potřeba s sebou vláčet žádné "bearboxy"), navečeřeli se a šli spát... Protože se v pěti už moc nevejdeme do stanu (resp. možná bychom se vešli, ale já z toho mám "trauma" z dětství), musí Honza spát venku. První noc s ním spali venku i Marta s Václavem, dnes už toho ale měli dost, a tak spali ve stanu. 

Další den jsme vyrazili zase vzhůru na hřeben. Čekalo nás osm mil. V nižších polohách je les - obzvlášť kolem potoků - plný rododendronů, výše už rododendrony mizí a zůstávají jen nízké listnaté stromy a nějaké kytky. Na hřebeni jsou na některých místech dokonce holinky, ze kterých je krásný rozhled na severozápad do Tennesee i na jihovýchod do Severní Karolíny. Překvapilo nás, jak je hornatá. Kromě toho jsem celý den nevycházela z údivu, jak je to putování jednoduché - měla jsem trochu strach, jak sbalíme všechno jídlo a ještě teplé bundy pro děti (průměrná teplota v říjnu zde bývá přes den kolem 12°C, přes noc cca 4°C, ale my jsme měli štěstí - skoro celou dobu jsme přes den chodili v tričkách s krátkým rukávem) a jestli to všechno unesem. A taky jsem podvědomě počítala s tím, že bude potřeba pořád někoho motivovat k chůzi. Sbalili jsme se ale úplně bez problémů (Marta i Václav kromě svého oblečení nesli i nějaké společné jídlo, Karlík všem pláštěnky a jednu karimatku) a alespoň dva první dny nebylo potřeba motivovat vůbec nikoho. Naopak, Karel skákal jako kamzíček, jako by ani nevěděl, že jde, protože Václav mu celý den vykládal dračák. Ani večer a ráno nebyly nijak složité - večer se děti samostatně vrhaly na stavění stanu, ráno vstávaly s úsměvem na tváři, takže stačilo vykopat ze spacáku sebe. Pravda, třetí den už to tak úplně růžové nebylo, ale i tak byla radost s nimi putovat... Hřeben, po kterém jsme druhý den šli, je součástí trasy zvané Appalachian trail, která se táhne ze státu Main na severovýchodním pobřeží USA přes celé spojené státy až do Georgie a měří 2193 mil. Víme to od chlapíka, který spal ten den na stejném tábořišti jako my (Derick Knob). Měl za sebou už 2000 mil, denně ujde kolem 17 mil a celou trasu chce dokončit 5. listopadu (zvládl by to i dřív, ale chce si na pár dní zaskočit za přítelkyní). Čas od času teď na něj myslíme. Jmenuje se Spencer a před nedávnem vystoupil z armády, kde sloužil 10 let v ponorce. Zajímavá osobnost. Nějak mám pocit, že na lidi, kteří nemají žádné extra pevné vazby ani plány do budoucna, tu člověk narazí častěji než u nás. Na jednu stranu jim to dává obrovskou svobodu, na druhou stranu ta neukotvenost může leckoho lekat... ale je neleká. A nemám pocit, že by tu neukotvenost udržovali proto, aby měli stále možnost volby a nezavřeli si žádné dveře (jako to dělá spousta mladých lidí u nás) - tito lidé se volbám nevyhýbají, vstupují do dveří a zase z nich v pravý (nebo možná nepravý, kdo ví) čas vycházejí.

Třetí den jsme se vzbudili se svítáním, sbalili se a bez snídaně se vydali na cestu. Měli jsme totiž před sebou 15 mil - většinou z kopce - a nechtěli jsme zase zatmět. Vařili jsme asi až po hodině a půl chůze. Hřeben byl tak krásný, že se nám strašně nechtělo sestupovat, ale nedalo se nic dělat. Sestupovali jsme opět podél krásného divokého potoka plného vodopádů - Middle Prong Little River. Do jisté fáze jsme u něj byli sami, takže jsme se stihli vykoupat a pohrát si (jak kdo), níže už jsme potkávali skupinky až davy lidí, kteří si vyšli na procházku z parkoviště v údolí. Údolím vede široká prašná cesta pro auta, kterou bylo potřeba projít, než se naše trasa zanořila opět do lesa. Před úplným umořením nás zachránila další brodicí a koupací přestávka. Pak jsme se opět vydali vzhůru do lesů k našemu poslednímu puťákovému tábořišti u bezejmenného, ale vydatného potoka, v němž děti objevily raka. Večer u ohně jsme zpívali různé písně opěvující divoký západ. Během dne se totiž ukázalo, že u Karlíka fungují jako solidní náhražka dračáku, do kterého se už Vašíkovi nechtělo a s dospělými ho Karlík hrát nechce, protože to prý není dostatečně bojovné. Tentokrát jsme spali venku všichni.

Ráno jsme se plazili jako šneci - nějak nám došla energie. Nicméně do oběda jsme měli za sebou i posledních pět puťákových mil a ocitli se zase v kempu v Cades Cove. Celkem jsme na puťáku ušli 50 km a vystoupali (i sešli) 2200 m, na což jsme docela hrdí. Po obědě Honza vyrazil na protější hřeben (Rich Mountain), který vypadal z výhledů na Apalachian trailu lákavě. Já jsem měla v plánu s dětmi relaxovat někde na sluníčku - děti chtěly k potoku, já jsem chtěla na místo s výhledem, ideálně k nějaké chalupě, která tu zbyla po původních osadnících z 19. století - takových chalup totiž stojí v Cades Cove několik a když jsme kolem nich projížděli před pár dny autem, vypadaly zajímavě. Nakonec jsme zvládli obojí. Znamenalo to bohužel jít většinu času pěšky po Cades Cove Loop, kde se vedle nás sunula krokem nekonečná řada aut - ale borovice naštěstí voněly silněji než výfuky. Nejprve jsme došli k John Oliver Cabin, kde jsme si dali oběd, děti kreslily a já jsem si četla z brožurky moudra o zdejším údolí. Nejzajímavější byla část o chestnutech (což je nějaký druh kaštanu) - v 19. století se tady totiž lidi i zvířata každý podzim nadlábli chestnuty k prasknutí. Jedli je všichni - od medvědů až po veverky a díky nim byli na zimu pěkně tlustí. Lidé se vydávali do hor s celými rodinami a vozíky i na několik týdnů a sváželi chestnuty ve velkém. Pak ale z Evropy přišla nějaká choroba, která velkou část chestnutů zahubila a zvířata musela přejít na žaludy, které jsou hořčí a méně výživné. Navíc kvetou dříve než chestnuty, takže se občas stane, že květy na jaře pomrznou a zvířata mají na podzim smůlu - přežijí jen ta nejšikovnější, která si dokážou sehnat něco jiného. Hned po přečtení tohoto článku jsme uviděli na stromě veverku, jak trhá, loupá a žere jakýsi veliký ořech - chestnut to asi nebyl, ale i tak jsme ji pozorovali s obrovským napětím. Po cestě k potoku jsme pak potkali ještě pár srnek a když jsme si dosyta vyhráli, vydali jsme se zkratkou přes údolí na druhou část Cades Cove Loop, která nás zavedla zpět do tábora. Byl už podvečer, okolní hory byly krásně osvětlené a z lesů se vycházela napást celá stádečka jelenů. Když už nás silnice přestávala bavit a vypadalo to, že tábor je blízko, rozhodli jsme se odbočit po lesní cestě a zkusit, jestli náhodou nepovede správným směrem. Nevedla - zato jsme na ní narazili na medvěda (který tedy nebyl na ní, ale u ní) - k velké radosti dětí, které se už bály, že za celou dobu žádného neuvidí. Medvěd mě přiměl k rozhodnutí vrátit se zpátky na silnici a pokorně po ní dojít až do kempu. 

Poslední den ve Smoky Mountains jsme chtěli prozkoumat okolí hory Mount Le Conte, která leží v severovýchodnější části národního parku. V jejím těsném sousedství leží hora Cliff Top (1996 m.n.n), na niž vedou dvě trasy, každá z jiného údolí a obě (dle doporučení na internetu) měly stát zato. Honza nás tedy dovezl na začátek Alum Cave Trail a sám odjel do protějšího údolí na začátek Rainbow Falls Trailu. Po cestě jsme se ještě zastavovali ve Visitors centru, kde měli mít (podle vyprávění Lakshminých rodičů) nějaké brožurky pro děti, za jejichž vyplnění lze získat odznak rangera, o která Karlík velice stál, Vašík spíše stál a Martě to bylo ukradené. Bylo nám jasné, že je to trochu na poslední chvíli, ale do té doby jsme v žádném Visitors Centru nebyli a trochu jsme doufali, že když jsme strávili tři dny na puťáku, nebude pro nás vyplnění knížečky nic těžkého. Podmínky získání odznaku jsou ale koncipovány pro trochu jiný druh návětšvníků než jsme my - základem je projít trasu kolem centra dlouhou asi 1 míli, na níž nafotíte potřebné fotky (např. rangera, americkou vlajku, most, koš na odpadky chráněný proti medvědům atd.) a složíte báseň a i vyplnění knížečky vyžadovalo víc času, než jsme si mohli dovolit (pokud jsme chtěli stihnout vyšplhat na Cliff Top). Marta s Vašíkem tedy Karlíkovi slíbili, že mu doma vyrobí "odznak horala" za to, že spal v divočině, a svůj slib opravdu splnili. Karlík si knížečku vyplnil doma - je moc hezká, ale mám pocit, že pro nás je zbytečná - snaží se inspirovat děti k tomu, co dělají naše děti samy od sebe, tedy např. pozorovat různá zvířata, jakkoliv jsou malá. Výstup na Cliff Top nám dal docela zabrat, bylo to 8 kilometrů a 930 výškových metrů. Po cestě občas poprchávalo, občas nás obklopila mlha, o to překvapivější byly ale pohledy, když se mlha roztrhla. Na rozdíl od hřebene, kde jsme byli na puťáku, je Cliff Top skalnatější a někde je potřeba se přidržovat řetězů. V horních částech přechází listnatý les do lesa jehličnatého a podrost už netvoří rododendrony, ale pěkně huňatý mech. Pod vrcholem hory jsou chatky, v nichž se dá zřejmě přespat, a poněkud spletitá síť tras, kde se nám skoro podařilo zabloudit - což by znamenalo riziko, že mineme Honzu ... nutno říct, že ani jeden z nás neměl ve Smoky Mountains signál a že máme jen jedny klíče od auta, takže kdybychom se minuli, byl by to opravdu problém. Ale naštěstí jsme se neminuli a závěrečný výstup na vrchol už jsme podnikli všichni dohromady. Dolů jsme sestupovali "Honzovou" cestou Rainbow Falls Trail, jejímž největším lákadlem je vysoký, ale nepříliš vydatný vodopád. Nám se ale nejvíc líbila část, kdy jsme procházeli spáleným lesem (zřejmě od blesku). Poslední tři čtvrtě hodiny už jsme toho měli plné zuby, ale Honza se vytasil s písní "Jupí, čerte, jdi radši dál", která klukům připadala ohromně vtipná, a tak jsme se dostali k autu ještě za světla. Po cestě do kempu jsme museli na chvíli vyjet z parku a projet nechutně turistickým městem Gatlinburg, kde byla hlava na hlavě (většina bez roušek) a atrakce na atrakci. K ránu začalo lít, takže jsme mokré věci naházeli do auta, ale než jsme stačili vyjet, pršet přestalo. Uvařili jsme tedy ještě kaši, abychom měli dost sil na desetihodinové poslouchání Harryho Pottera (a Honza samozřejmě na řízení). Do Evanstonu jsme dorazili k večeru, ukrutně špinaví, trochu mokří, ale ohromně spokojení... (A Harry nás natolik chytl, že ho "musíme" doposlouchat - Honza teď umývá nádobí a dělá další jednotvárné činnosti zásadně se sluchátky na uších.)

12. - 16. 10. aneb stříhání - třídní schůzky - různá virtuální i skutečná setkání

Tento týden píšu opět já, Honza, protože zítra odjíždíme na týden pryč a nestíháme. Takže s Petrou sedíme oba u jednoho stolu a bušíme do počítačů. Ona píše předchozí zápis a já tento a u toho se hloupě hádáme. Zítra brzy ráno nasedáme do auta (které je už teď nacpané k prasknutí) a vyrážíme do Great Smoky Mountains National Park kempovat a toulat se po lesích.

V tomto týdnu se toho zas tak moc nestalo, ale něco přeci jen. Budu to psát trochu na přeskáčku. Byli jsme se ostříhat (tedy kromě Marty, a Petře jen zastřihli ofinu). Do nedalekého kadeřnictví jsme se museli objednat na přesný čas po internetu. Stříhali tam takoví obrovští černoši, samí chlapi. Já jsem byl ve středu, asi půl hodiny po mě jezdil asi 20 různými elektrickými stříhacími strojky a nakonec zhruba desetkrát střihl nůžkami. Petra šla s kluky v sobotu. Ostříhaní jsme pěkně a byl to i zajímavý zážitek.

 

Přes celý týdne probíhaly pozdě odpoledne zoom hovory učitelů s rodiči, takové třídní schůzky jeden na jednoho. V úterý to měli kluci. To bylo trochu jednodušší, protože je má většinu času jen jeden učitel/učitelka. Poslouchali jsme oba, já i Petra. Oba učitelé nám ukázali tabulky, kde bylo u jednotlivých kritérií napsáno, jestli to dítěti jde, nebo potřebuje více cvičit. Zdálo se mi, že Václavovi jde škola perfektně a ztrácí pouze kvůli angličtině. Co se týče Karla, tam se divím, že je pan učitel vůbec schopen něco hodnotit. Ale zhodnotil a sice to nebylo úžasné, ale špatné také ne. Mimochodem, Karel se teď s Petrou učí číst a psát písmena. Nejsem žádný vzdělávací expert, ale zdá se mi, že by to ještě klidně mohlo rok počkat. Ve středu pak bylo setkání tří Martiných učitelů s Petrou. K dalším učitelům se už Petra nestihla zapsat, bylo tam plno. Všichni tři Martu chválili, že je hodně aktivní a ptá se.

Ve středu byla domluvena další schůzka s rodinou od Lakhsmi, to je ta sympatická holka od Václava za třídy. Tentokrát jsem s nimi do parku šel i já. Přišlo mi, že děti se k sobě moc nemají, spíš se musí trochu nutit. S rodiči to ale bylo příjemné, celou dobu jsme si povídali o rodinách, kamarádech, cestování a dalších nehlubokých ale celkem zajímavých tématech. Ve čtvrtek bylo setkání rodin od Karla ze školy v parku. Kájův pan učitel rozeslal těm co chtěli, kontakty na ostatní rodiče. Díky tomu se samovolně zorganizovaly čtvrteční setkání, a tento čtvrtek tam přišlo alespoň 8 rodin. Já jsem nešel, takže o tom nic nevím. Z Petřiných zpráv jsem pochopil, že ona se tam cítila trochu mimo. Třeba se to časem zlepší, tyto setkání mají být každý čtvrtek.

Protože toho učitelé tento týden kvůli těm třídním schůzkám měli hodně, tak v pátek nebyla škola. Původně chtěla Petra s dětmi vyjet na nějakou farmu v okolí a nasbírat dýně, ale vstali hrozně pozdě a rozhodli se místo toho věnovat den přípravě kostýmů na Halloween. Všichni se už těšíme, spousta domů v okolí má nádhernou výzdobu a nás mrzí, že také nemáme dvorek, který bychom si vyzdobili. Kostýmy jdou koupit všude, ale nejsou úplně levné. Tak se Petra s dětmi rozhodla něco vyrobit. Na internetu našli různé návody a děti si vybraly mozkomora, pavouka a netopýra. Můžete hádat kdo koho. Potom vyrazili nakupovat látky a další potřebné vybavení a asi to vůbec nebylo jednoduché. Navštívili několik obchodů a večer se konečně vrátili se vším potřebným. Už jim chybí jen drát a celé to spojit dohromady.

Já jsem byl v pátek v práci. Ráno jsem měl seminář, na kterém jsem 50 minut přednášel po zoomu studentům University v Minnesotě. Požádal mě o to kolega Jia-Liang Le, se kterým se známe už od našeho prvního pobytu tady před 11 roky. Také jsme ho dvakrát navštívili v Minneapolis. Celkem jsem na to nadával, protože příprava mě stála strašně času. Nakonec to ale bylo příjemné. Těžko říct, co si o tom myslelo publikum, neboť získat nějakou zpětnou vazbu na zoomu je zcela nemožné. V podvečer jsem pak měl, opět po zoomu, asi dvouhodinovou diskuzi u piva s dvěma kamarády z Čech, Jirkou a Víťou. Kvůli mně byli vzhůru asi do půl druhé ráno. Jedno z hlavních témat byl koronavirus v Čechách. Sledujeme tady ty čísla s velkou obavou. Spousta našich známých doma je už nakažená. Ani si neumíme představit, jaké to bude mít dlouhodobé následky. Přejeme Vám všem v Čechách pevné zdraví. Možná se to rychle přežene, ale zatím se nám z těch čísel zdá, že jsme pouze na začátku velmi náročného období.

V pátek večer jsme byli opět pozvaní na večeři a společné modlitby k Thawivann, ale tentokrát jsme odmítli. Už toho bylo na nás moc. Kluci, kterým se tam většinou moc nechce, se však tentokrát strašně těšili, protože si minule mohli hrát se samojezdícími vláčky na baterie. Takže byli dost naštvaní, že se nešlo. Celá sobota padla na přípravy k puťáku. Marta se ale domluvila s jednou holkou ze školy (iniciativně jí sama napsala e-mail a navrhla vyjížďku na kole), a tak jsem s ní odpoledne běžel ke škole, kde jsem ji zanechal. Zvládla se pak sama vrátit v pořádku domů a zdála se mi nadšená. Asi si perfektně popovídaly, na kole jely kolem řeky k obchodu, kde si koupily horkou čokoládu a zase jely zpět. Doufáme s Petrou, že by to třeba mohlo přerůst v nějaké dlouhodobější kamarádství. Ta kamarádka se jmenuje Gemma, snad o ní časem ještě napíšeme.

Poslední téma jsou naše krize. Začnu Petřinou krizí, na kterou jsem už úplně zapomněl. Petra mi teď přes stůl tvrdí, že měla krizi v úterý. Že už toho na ni bylo hrozně moc a přestávala to zvládat. A prý jsem ji zachránil, protože jsem přišel domů a vzal děti do parku. Škoda, že si to své hrdinství už skoro nevybavuji. Moje krize byla pracovní. Měl jsem pocit, že mi tady práce celkem jde. Odvozuji tady nějaké, na mě hodně složité rovnice a práci jsem v pondělí dodělal. Ve středu jsem měl virtuální schůzku s Gianlucou (tím profesorem, co jsem k němu jel) a velmi rychle se ukázalo, že to mám špatně. Přehlédl jsem písmenka, U jsem považoval za V. Takže to teď musím předělat. Mělo by to jít, ale znamená to ještě hodně přemýšlění, přepsání osmi stránek výpočtů a hlavně musím nějak napravit svou reputaci. Ačkoliv Gianluca byl i přesto spokojený, já jsem se styděl a moje sebevědomí se propadlo do hlubin.

Málem bych zapomněl, já jsem měl tento týden narozeniny a Petra oslavila svůj další rok už v minulém týdnu. Děkujeme za přání a dárky.

5. - 11. 10. 2020 aneb Krásný podzim - Izraelci - Karlíkovi spolužáci - apple picking - nákupy - neděle - Honzova práce aj.

 

 Během tohoto týdne se nic zásadního nestalo, ovšem o to víc se mohla projevit pravdivost přísloví "stokrát nic umořilo osla". Ale k tomu se dostanu až za chvíli.

 Začnu něčím pozitivním - je tady opravdu krásný podzim. Stromy tu hýří barvami - obvykle je vršek červený, prostředek žlutý a spodek zelený (což neumím biologicky vysvětlit, protože jsem si myslela, že chlorofil přestává být "aktivní" díky nižšímu množství dopadajícího světla - a to by přece mělo méně dopadat na listy dole než na ty nahoře. Uměl byste to někdo zdůvodnit?) Při jedné z procházek Marta prohlásila, že bychom vždycky mohli strávit podzim tady a zbytek roku u nás v ČR.

Pokud si vzpomínáte na všechny smluvené schůzky, které vznikly z naší snahy jet s někým kempovat, možná jste si všimli, že jednu z nich jsme v předchozích týdnech ještě nepodnikli. S Izraelci, kteří bydlí ve vedlejším domě (který patří také univerzitě), jsme se sešli v pondělí na hřišti. Mají tři děti ve věku 7, 5 a 2 roky, což by nemuselo být špatné, ale myslím, že z toho nic moc nebude. Jednak jsou hodně aktivní, takže moc nemají čas a mají spoustu svých kontaktů takže žádné další už asi vytvářet nepotřebují, jednak si děti úplně nesedly... možná to bylo tím, že nejstarší kluk Shalev potkal v parku kamarády ze školy, s nimiž se bavil rychle, a Marta s Václavem byli logicky out. Jediná jiskřička přeskočila při hovoru o minecraftu - ale to bylo až těsně před koncem. S maminkou se ale povídalo pěkně. Mají to opačně než my - ona je jako postdoc na univerzitě, manžel je doma (loni pracoval ve skvělé firmě, ale ta během koronaviru zkrachovala, tak přešel do jiné a ta taky zkrachovala... a pak nastala distanční výuka, takže stejně někdo musel koordinovat děti). Původně tu měli být dva roky, ale rádi by to prodloužili, protože je v Izraeli trochu štvou některé zvyklosti - např. to, že ortodoxní Židé nejen že nemusejí do armády, ale nemusejí ani odvádět daně... a v současné době je jich už 17%, protože mají hodně dětí. 

Ve čtvrtek jsme se potkali se spolužáky z Karlíkovy třídy. Pan učitel totiž zinicioval vzájemnou výměnu mailů všech rodičů, kteří o to mají zájem (což byli všichni až na jedny). V této skupině pak vzešel nápad na pravidelné setkávání v parku (což všichni považují za covid - bezpečnou variantu), a tohle byl první pokus. Některé děti se chytily hned, některé později a Karlík skoro vůbec - když je tam hodně lidí, je pro každého jednodušší hrát si s někým, kdo mu rozumí. Myslím, že pro Karla by nejlepší strategií bylo nemluvit, ale být pořád poblíž "centra dění" - houpat se na stejných houpačkách, ručkovat na stejných prolízkách atd. To je ale nad jeho síly, takže většinou po chvilce uteče někam do svého koutku, kde si může v klidu hrát s imaginárními parťáky či protivníky. Asi po hodině ale nastala chvilka, kdy se povedl drobný kontakt, a to když děti odešly z hřiště na travnatý kopeček, kde válely sudy. To byla "strangers friendly" aktivita, do které se mohl zapojit i Karel. Děti z Karlíkovy třídy jsou hodně mezinárodní, rodiče jsou Čínani, Němci, Poláci, Brazilci, Skotové a tu a tam se najde i nějaký rodilý Američan. Taky máme ve třídě rodinu se dvěma tatínky (a žádnou maminkou), kteří mají dvojčata a vypadají moc příjemně.

 Jedna z aktivit, které navrhoval pan učitel Spicuzza rodičům ze své třídy, bylo "apple picking" neboli sbírání jablek. To je tady na podzim velmi populární volnočasovou aktivitou - vyjedete na nějakou "venkovskou" farmu, zaplatíte si vstupné a zažijete "autentický" život farmáře. Rozhodli jsme se jet na co nejbližší farmu, která ovšem není v Illinois, ale ve Wisconsinu, asi hodinu jízdy. Vstupné si musí zaplatit každý člen výpravy zvlášť a závisí na velikosti taštičky, do které chcete trhat. Nejlevnější taštička stojí 15 dolarů a vejde se do ní asi 8 jablek (jako správní hamouni jsme jich tam narvali 10). Velikosti  taštiček pak vzrůstají mnohem rychleji než jejich cena, ale protože jsme byli v šoku z celkové částky, kterou na farmě naše pětičlenná rodina zanechá, koupili jsme tři nejmenší a dvě o trochu větší (stejně bychom asi více jablek v našem teplém bytě neuskladnili). Od pokladny jsme odcházeli dost znechucení. Jakmile jsme se ale dostali do sadu, byla to nádhera. Sad je obrovský, takže se tam návštěvníci dobře rozprostřou, a má aspoň 30 odrůd jablek. Všechny jsou popsané na zadní straně mapky, kterou dostanete při vstupu. Každou odrůdu, která nám připadala z popisu aspoň trochu zajímavá, jsme ochutnali (což se možná nesmí, ale měli jsme pocit, že na to máme za ty peníze nárok) a rozhodli se, jestli ji berem nebo ne.  Teď tedy víme, že "the best" jsou: Golden Delicious, Golden Supreme, Honey Crisp, Snow Sweet (vyšlechtěno na univerzitě v Minnesotě) a Gala. V nejzazším bodě sadu Karlík zatoužil jet zpátky na vozíku taženém traktůrkem (což bylo v ceně taštiček), takže našemu autentickému zážitku už nic nechybělo.

Po cestě zpátky z farmy jsme měli v plánu zajet do outlet centra plného obchodů se slevami (zabírají tři veliká "náměstí" vedle sebe), protože potřebujeme nějaké zimní vybavení. Chystáme se totiž na týden do Smoky Mountains National Park, což jsou hory vysoké asi jako Jeseníky, kde může být v druhé půlce října už pěkná zima. V korona-době může být v každém obchodě jen omezené množství lidí, takže je potřeba si nejprve vystát venku někdy docela dlouhou frontu. Ze začátku jsme měli pocit, že nejsme moc úspěšní, ale nakonec jsme tam koupili jednu zimní bundu, jedny pohorky, dvoje šusťáky, šestery kalhoty, dvoje šaty, tři trička, troje tlusté ponožky a jednu mikinu a nechali jsme tam neuvěřitelné množství peněz. (Když to Honza sečetl s ranními jablky a večerním nákupem, protáčely se mu z toho panenky.)

V neděli jsme byli v kostele (poprvé i s Honzou, protože Gianlucu pořád bolí rameno a nemůže na kolo) a pak jsme jeli s Cusatisovými místo minulého týdne grilovat. Jídlo se - řekla bych - velmi vydařilo, konverzace byla celkem fajn a jejich kluci byli o něco méně odtažití než minule. Nakonec Gianluca navrhl, že si zahrajem fotbal (který on na rozdíl od svých synů miluje - a navíc kopat se dá i se špatným ramenem), do kterého se zapojili úplně všichni, kromě Clary a mě - my jsme totiž nutně musely fotografovat. Vrátili jsme se domů před čtvrtou a čekalo nás něco nevídaného - volné odpoledne. Byl to moc příjemný víkend.

Honza byl tenhle týden nadšený z práce, která ho bavila a postupovala vpřed, i když ne tak rychle, jak by očekával. (Možná stojí za zmínku, že už na začátku září říkal, že i kdyby ten rok nebyl k ničemu jinému než k tomu, co se do té doby naučil, stálo by to za to.) Tento optimismus ale během následujícího týdne vyprchal, neboť si Honza našel ve své práci chybu, která byla jako na potvoru úplně na začátku všech jeho úvah... takže teď by dle svého vyjádření potřeboval pracovat tři měsíce v kuse aby to dohnal a ne s námi pořád někam jezdit. Celkem ho chápu, protože kromě výše zmíněných aktivit jsme se ještě ve středu potkali na chvíli s Patrizií a v pátek odpoledne jsme byli na dvě hodiny v Ryerson area (bylo krááásně a "volání divočiny" nešlo odolat) a na "ejmenovací" večeři u Thawivann (kam je potřeba něco upéct nebo uvařit). Všechny tyhle akce byly fajn, ale nějak se to sečetlo a vyústilo v moji i jeho krizi, která však patří až do dalšího týdne...