Během tohoto týdne se nic zásadního nestalo, ovšem o to víc se mohla projevit pravdivost přísloví "stokrát nic umořilo osla". Ale k tomu se dostanu až za chvíli.
Začnu něčím pozitivním - je tady opravdu krásný podzim. Stromy tu hýří barvami - obvykle je vršek červený, prostředek žlutý a spodek zelený (což neumím biologicky vysvětlit, protože jsem si myslela, že chlorofil přestává být "aktivní" díky nižšímu množství dopadajícího světla - a to by přece mělo méně dopadat na listy dole než na ty nahoře. Uměl byste to někdo zdůvodnit?) Při jedné z procházek Marta prohlásila, že bychom vždycky mohli strávit podzim tady a zbytek roku u nás v ČR.
Pokud si vzpomínáte na všechny smluvené schůzky, které vznikly z naší snahy jet s někým kempovat, možná jste si všimli, že jednu z nich jsme v předchozích týdnech ještě nepodnikli. S Izraelci, kteří bydlí ve vedlejším domě (který patří také univerzitě), jsme se sešli v pondělí na hřišti. Mají tři děti ve věku 7, 5 a 2 roky, což by nemuselo být špatné, ale myslím, že z toho nic moc nebude. Jednak jsou hodně aktivní, takže moc nemají čas a mají spoustu svých kontaktů takže žádné další už asi vytvářet nepotřebují, jednak si děti úplně nesedly... možná to bylo tím, že nejstarší kluk Shalev potkal v parku kamarády ze školy, s nimiž se bavil rychle, a Marta s Václavem byli logicky out. Jediná jiskřička přeskočila při hovoru o minecraftu - ale to bylo až těsně před koncem. S maminkou se ale povídalo pěkně. Mají to opačně než my - ona je jako postdoc na univerzitě, manžel je doma (loni pracoval ve skvělé firmě, ale ta během koronaviru zkrachovala, tak přešel do jiné a ta taky zkrachovala... a pak nastala distanční výuka, takže stejně někdo musel koordinovat děti). Původně tu měli být dva roky, ale rádi by to prodloužili, protože je v Izraeli trochu štvou některé zvyklosti - např. to, že ortodoxní Židé nejen že nemusejí do armády, ale nemusejí ani odvádět daně... a v současné době je jich už 17%, protože mají hodně dětí.
Ve čtvrtek jsme se potkali se spolužáky z Karlíkovy třídy. Pan učitel totiž zinicioval vzájemnou výměnu mailů všech rodičů, kteří o to mají zájem (což byli všichni až na jedny). V této skupině pak vzešel nápad na pravidelné setkávání v parku (což všichni považují za covid - bezpečnou variantu), a tohle byl první pokus. Některé děti se chytily hned, některé později a Karlík skoro vůbec - když je tam hodně lidí, je pro každého jednodušší hrát si s někým, kdo mu rozumí. Myslím, že pro Karla by nejlepší strategií bylo nemluvit, ale být pořád poblíž "centra dění" - houpat se na stejných houpačkách, ručkovat na stejných prolízkách atd. To je ale nad jeho síly, takže většinou po chvilce uteče někam do svého koutku, kde si může v klidu hrát s imaginárními parťáky či protivníky. Asi po hodině ale nastala chvilka, kdy se povedl drobný kontakt, a to když děti odešly z hřiště na travnatý kopeček, kde válely sudy. To byla "strangers friendly" aktivita, do které se mohl zapojit i Karel. Děti z Karlíkovy třídy jsou hodně mezinárodní, rodiče jsou Čínani, Němci, Poláci, Brazilci, Skotové a tu a tam se najde i nějaký rodilý Američan. Taky máme ve třídě rodinu se dvěma tatínky (a žádnou maminkou), kteří mají dvojčata a vypadají moc příjemně.
Jedna z aktivit, které navrhoval pan učitel Spicuzza rodičům ze své třídy, bylo "apple picking" neboli sbírání jablek. To je tady na podzim velmi populární volnočasovou aktivitou - vyjedete na nějakou "venkovskou" farmu, zaplatíte si vstupné a zažijete "autentický" život farmáře. Rozhodli jsme se jet na co nejbližší farmu, která ovšem není v Illinois, ale ve Wisconsinu, asi hodinu jízdy. Vstupné si musí zaplatit každý člen výpravy zvlášť a závisí na velikosti taštičky, do které chcete trhat. Nejlevnější taštička stojí 15 dolarů a vejde se do ní asi 8 jablek (jako správní hamouni jsme jich tam narvali 10). Velikosti taštiček pak vzrůstají mnohem rychleji než jejich cena, ale protože jsme byli v šoku z celkové částky, kterou na farmě naše pětičlenná rodina zanechá, koupili jsme tři nejmenší a dvě o trochu větší (stejně bychom asi více jablek v našem teplém bytě neuskladnili). Od pokladny jsme odcházeli dost znechucení. Jakmile jsme se ale dostali do sadu, byla to nádhera. Sad je obrovský, takže se tam návštěvníci dobře rozprostřou, a má aspoň 30 odrůd jablek. Všechny jsou popsané na zadní straně mapky, kterou dostanete při vstupu. Každou odrůdu, která nám připadala z popisu aspoň trochu zajímavá, jsme ochutnali (což se možná nesmí, ale měli jsme pocit, že na to máme za ty peníze nárok) a rozhodli se, jestli ji berem nebo ne. Teď tedy víme, že "the best" jsou: Golden Delicious, Golden Supreme, Honey Crisp, Snow Sweet (vyšlechtěno na univerzitě v Minnesotě) a Gala. V nejzazším bodě sadu Karlík zatoužil jet zpátky na vozíku taženém traktůrkem (což bylo v ceně taštiček), takže našemu autentickému zážitku už nic nechybělo.
Po cestě zpátky z farmy jsme měli v plánu zajet do outlet centra plného obchodů se slevami (zabírají tři veliká "náměstí" vedle sebe), protože potřebujeme nějaké zimní vybavení. Chystáme se totiž na týden do Smoky Mountains National Park, což jsou hory vysoké asi jako Jeseníky, kde může být v druhé půlce října už pěkná zima. V korona-době může být v každém obchodě jen omezené množství lidí, takže je potřeba si nejprve vystát venku někdy docela dlouhou frontu. Ze začátku jsme měli pocit, že nejsme moc úspěšní, ale nakonec jsme tam koupili jednu zimní bundu, jedny pohorky, dvoje šusťáky, šestery kalhoty, dvoje šaty, tři trička, troje tlusté ponožky a jednu mikinu a nechali jsme tam neuvěřitelné množství peněz. (Když to Honza sečetl s ranními jablky a večerním nákupem, protáčely se mu z toho panenky.)
V neděli jsme byli v kostele (poprvé i s Honzou, protože Gianlucu pořád bolí rameno a nemůže na kolo) a pak jsme jeli s Cusatisovými místo minulého týdne grilovat. Jídlo se - řekla bych - velmi vydařilo, konverzace byla celkem fajn a jejich kluci byli o něco méně odtažití než minule. Nakonec Gianluca navrhl, že si zahrajem fotbal (který on na rozdíl od svých synů miluje - a navíc kopat se dá i se špatným ramenem), do kterého se zapojili úplně všichni, kromě Clary a mě - my jsme totiž nutně musely fotografovat. Vrátili jsme se domů před čtvrtou a čekalo nás něco nevídaného - volné odpoledne. Byl to moc příjemný víkend.
Honza byl tenhle týden nadšený z práce, která ho bavila a postupovala vpřed, i když ne tak rychle, jak by očekával. (Možná stojí za zmínku, že už na začátku září říkal, že i kdyby ten rok nebyl k ničemu jinému než k tomu, co se do té doby naučil, stálo by to za to.) Tento optimismus ale během následujícího týdne vyprchal, neboť si Honza našel ve své práci chybu, která byla jako na potvoru úplně na začátku všech jeho úvah... takže teď by dle svého vyjádření potřeboval pracovat tři měsíce v kuse aby to dohnal a ne s námi pořád někam jezdit. Celkem ho chápu, protože kromě výše zmíněných aktivit jsme se ještě ve středu potkali na chvíli s Patrizií a v pátek odpoledne jsme byli na dvě hodiny v Ryerson area (bylo krááásně a "volání divočiny" nešlo odolat) a na "ejmenovací" večeři u Thawivann (kam je potřeba něco upéct nebo uvařit). Všechny tyhle akce byly fajn, ale nějak se to sečetlo a vyústilo v moji i jeho krizi, která však patří až do dalšího týdne...
Žádné komentáře:
Okomentovat