9. - 15. 11. aneb Lepší nálada - americká skautská schůzka - kolo - odpoledne s Izraelci - Lakshmi - Museum of Science and Industry - příjemné zoomy

Tento týden se oproti tomu předchozímu nálada v mužstvu trochu zlepšila - tedy alespoň u Vašíka. Přispělo k tomu asi několik okolností: skvělá pondělní brněnská skautská online schůzka, středeční zoom s Honzíkem, Vojtou a Klárkou Vrbkovými a v neposlední řadě omezení mé účasti na Vašíkově škole... Václav mě v průběhu vyučování prostě přestal volat, a pokud mě zavolá, jde jen o nějaký technický problém, po jehož vyřešení mě ihned pakuje pryč. Díky tomu občas dělá "reading" místo "writing" apod., ale je to víc v klidu. Protože ale nedostávají od paní učitelky skoro žádnou zpětnou vazbu (např. se nikdy nedozví, jestli spočítané příklady byly správně), rozhodla jsem se, že mu budu večer kontrolovat matematiku, psaní a čtení (teď čtou "non-fiction", při níž si musejí každý den zaznamenávat, co nového se dozvěděli) a taky to, že odevzdal všechno, co měl. Zatím se zdá, že to akceptuje.

Možná, že na Václavově optimističtějším pohledu na svět měla podíl i americká skautská schůzka, na níž byli v pondělí i s Karlíkem. Dozvěděli jsme se o ní díky emailové skupině všech rodičů, kteří mají děti na Dewey school. V této skupině si několik maminek sjednávalo setkání, na nichž si budou jejich děti měnit pokémony, a dvě z nich se jen tak mimochodem zmínily, že se jejich kluci znají ze skautu. Rozhodla jsem se kout železo, dokud je žhavé a v neděli večer jsem si od jedné z nich sehnala kontakt na vedoucího, napsala mu a hned v pondělí večer kluci šli na první schůzku. Vašík byl nadšen - ačkoliv se mu tam původně nechtělo - protože hráli různé sportovní hry, které ho bavily. Karlík byl spíš naštvanej, protože na rozdíl od Vašíka jeho družinka celou dobu seděla a učila se zdravovědu. Schůzky se měly konat venku, jednou za 14 dní. Bohužel v průběhu následujícího týdne počty nemocných covidem začaly tak růst, že veškerá organizovaná činnost většího počtu lidí byla v Illinois zastavena. Mrzí nás to - ale doufáme, že nejpozději na jaře tam kluky zase budeme moct vyslat.

Ve středu 11. 11. se tu slavil "Veterans Day", a tudíž (opět) nebyla škola. Dopoledne jsme nejprve zoomovali s téměř všemi členy rodiny Vrbků (= rodina mé sestry), což je pro kluky z obou stran vždycky vítaná příležitost užít si těch pravých "klučičích vtípků" (např. Karlíkův stejně starý bratranec Vojta mu předčítal tzv. bobečkovou knihu, jejímž je autorem). Před polednem jsme se vydali na vyjížďku na kole. Minulý týden nám totiž Eyal (izraelský tatínek) nabízel, že si můžeme půjčit jejich kola. Na rozdíl od Thawivanniny rodiny má Eyalova rodina i dětské kolo - tak akorát pro Karlíka. Nebe bylo bez mráčku, ale byla pěkná zima, takže jsme jeli v bundách a rukavicích  - nejprve po cyklostezce kolem jezera, pak na západ kolem Martiny školy až k řece a zpět po cyklostezce kolem řeky. Byla to trasa, kterou ujede Marta s Gemmou za hodinu, my s Karlíkem jsme jeli dvě hodiny, což bylo tak akorát, abychom úplně nezmrzli. Po cestě jsme si s Karlíkem zpívali anglickou písničku z kindergarten, v níž se na konci hádají slova, a bylo to prima. 

 Odpoledne jsme byli s Eyalem a Shalevem na hřišti a bylo to taky prima. Děti (kromě Karlíka) hrály hrály basket a my s Eyalem jsme se v rozhovoru nějak dostali k ortodoxním židům. Od Eyalovy ženy Nitzan Honza dříve pochopil, že prý ortodoxní židé neplatí daně - což Eyal popřel - nicméně potvrdil, že nemusejí do armády a stát platí mužům za to, že studují talmud. Myslela jsem si, že ženy jsou doma a starají se o četné potomstvo (Eyalovi dřívější zaměstnankyně měly 6 - 8 dětí). To jsem se ale spletla: ženy mají 3 měsíční mateřskou, poté dají dítě do jeslí a jdou do práce, zatímco muž doma (nebo jinde?) studuje Písmo... Když Eyal musel pro mladší děti do školky (která jakožto soukromá opět fungovala, podobně jako v Election Day), snažil se nás Shalev naučit pravidla amerického fotbalu. Bohužel se mu ale nepodařilo vysvětlit je všechna, takže jsme se s Martou jakožto Shalevovi a Vašíkovi protihráči neustále dostávaly do situací, které byly údajně proti pravidlům - pokud ovšem nejste tajný speciální hráč, jímž byl vždy Shalev. Bylo to vtipné. Shalevovi je osm a ještě potřebuje vyhrát za každou cenu. Přesto nás to ale docela bavilo. Jen si budem do příště muset nastudovat pravidla z internetu.

V pátek jsme před tradiční večeří a "ejmenováním" u Thawivann měli odpoledne  schůzku s Lakshmi a její rodinou. Hrál se (obyčejný) fotbal a pak Marta s Vašíkem naučili Lakshmi a Shanti "cukr, káva, limonáda" - samozřejmě v anglickém provedení. Já a Karel jsme většinu času strávili na cestě domů na záchod a zpět.

Největší akcí týdne byla sobotní návštěva "Museum of Science and Industry" (což se dá volně přeložit jako "muzeum vědy a průmyslu"). Původně jsme si chtěli návštěvu nechat na zimu, nakonec jsme se ale zalekli, že muzeum díky nové vlně koronaviru (které ty předchozí nesahají ani po kotníky) dřív nebo později zavřou, a šli jsme už teď. Za vstupné naše rodina zaplatila 95 dolarů, ale stálo to zato - strávili jsme tam asi 5 hodin. Jedním z největších lákadel je německá ponorka U505 z druhé světové války, kterou Američané zabavili u pobřeží Afriky a podařilo se jim ji dopravit do Ameriky (bez toho, aby se potopila). Takhle to zní dost suše, ale Američané to umějí prodat. Nejprve jsme s dozvěděli, jakým byly německé ponorky obrovským problémem, protože likvidovaly lodě zásobující Anglii. Pak se je Američané naučili detekovat a začali je honit. Těmto specializovaným americkým jednotkám se říkalo "hunter killers". Jednoho dne měla jedna z těchto jednotek štěstí - nejen že zneškodnila ponorku U505, ale ke všemu se podařilo vyčleněné devítičlenné jednotce ponorku obsadit, vypnout všechny výbušniny, které tam Němci před opuštěním lodi nastražili, a získat tak mnohá cenná vojenská tajemství. K tomu všemu velké fotografie, vítězná, ale nenásilná hudební kulisa, možnost řídit "vlastní ponorku" (resp. dopravit ji do správné hloubky nabíráním a vypouštěním vody), možnost šifrovat a dešifrovat zprávy pomocí "Enigmy" a hlavně možnost podívat se, jak to v ponorce vypadá (úzké dvoupatrové postele - jedna pro dva námořníky, protože ti se střídají ve 12 hodinových službách, některé z postelí i v místnosti s torpédy, kde probíhá každý den nácvik útoku, ...). Před covidem si každý mohl projít celou ponorku, teď do ní lze pouze nahlédnout, ale stejně to stojí za to. Kromě ponorky se dětem moc líbila sekce o bouřích, kde člověk mohl simulovat laviny, tsunami, tornáda apod. a kde dokonce jednou za čtvrt hodiny létaly uvnitř velkého kovového kruhu blesky. Karlíka hodně rozesmutnila sekce o ledovcích. Promítali tam totiž film, který vznikl zrychleným pouštěním záběrů kamer, které autor namontoval v blízkosti největších ledovců, a nechal je běžet 10 let. Ve filmu ledovce doslova mizí před očima. Karlík se skoro rozbrečel ("já mám ty ledy docela rád"). Honza byl pak s Vašíkem ještě v sekci o vesmíru, my s Martou jsme byly na genetice. Spousta interaktivních věcí byla kvůli covidu mimo provoz, na druhou stranu tu ale bylo - asi taky díky covidu - méně lidí než před 11 lety, takže na to, co bylo otevřené, člověk nemusel stát dlouhé fronty. Dětem i nám se tu moc líbilo.

Ještě musím zmínit, že jsem měla tenhle týden dva zoomy se svými brněnskými studenty a oba mi udělaly radost. Jednak mě pozvali na "online-kávu" dva studenti, které už druhý rok neučím, jednak jsem byla na online třídnické hodině sekundánů, které jsem měla loni z matematiky. Byli sdílní a bylo to fajn.

2. - 8. 11. aneb Skautské schůzky online - botanická zahrada - volby - Karlíkův svátek - babička - Tmou - sobota - nedělní depky

 

Po větrné a studené neděli se v pondělí udělalo zase teplo, a tak jsme tento týden trávili co nejvíc času venku. Trochu to komplikovala skutečnost, že se o víkendu změnil čas na zimní, takže poté, co dětem skončí škola, zbývají už necelé dvě hodiny světla. Ale když je teplo, dá se být v parku i za tmy, jen se pak o něco hůř hrají míčové hry.

Vašík měl v pondělí už podruhé on-line brněnskou skautskou schůzku, tentokrát jsme na rozdíl od předchozího týdne neměli žádné technické problémy, a tak si ji Václav opravdu užil. Máme štěstí, že je schůzka zrovna v pondělí, kdy není žádný školní zoom a jsou jen úkoly, které Vašík může udělat později. Karlík Václavovi “zoomování” s kamarády trochu závidí, ale už jsme mu domluvili na další týden online hovor s bratrancem Vojtou.

Úterý bylo dnem voleb amerického prezidenta, a tudíž (už zase) nebyla škola. Chystali jsme se tedy do botanické zahrady, abychom se podívali, jak vypadá na podzim. Chtěla jsem pozvat i Lakshmininu rodinu, ale ta měla jiné plány, a tak jsem se nakonec rozhodla pozvat rodinu Izraelců, s nimiž jsme byli asi před měsícem v parku. Tehdy to nebylo nic moc - děti si nějak nesedly - takže mým nápadem nebyly nijak nadšené. Už mockrát jsme ale probírali, že by jim tu bylo líp, kdyby se s někým skamarádili a že i angličtina by pro ně pak časem byla jednodušší, takže nepsaná dohoda zní, že se budeme snažit se “s nějakým Američanem” vidět dvakrát týdně. A protože na tento týden jsme žádného dalšího “Američana” domluveného neměli, nezbývalo jim než souhlasit. Nakonec s námi šel jen tatínek Eyal a nejstarší syn Shalev, mladší sourozenci byli ve školce (která fungovala, protože je soukromá) a maminka na univerzitě. Tatínek byl hned od začátku příjemně komunikativní (tj. ani málo ani moc), mezi dětmi to trošku vázlo, ale nakonec to taky prolomily. Zastavili jsme se totiž u vody, kde Václav se Shalevem začali budovat přehrady a házet žabky, což je činnost, která nepotřebuje žádné velké domlouvání. Od té doby šli spolu až do konce (pravda - s trochou povzbuzování) a probrali kde co - od oblíbených zvířat, přes sporty až po minecraft. Odpoledne, po obědě a odpočinku, nás pak ještě pozvali do parku, což hodnotíme jako úspěch, protože jinak pořád někoho zveme my. Uvidíme, třeba se to s nimi ještě nějak rozvine.

Večer jsme s Honzou začali sledovat na stránkách novin The Guardian volby a od středečního rána to s námi sledovaly i děti, obzvlášť Václav, který si stejnou stránku otevřel na svém tabletu a každých pár hodin nám hlásil, jestli došlo k nějakému posunu. Jeho spolužáci měli toho dne na zoomu místo jména např. “Lakshmi for Biden” nebo “Carter - go Biden not Trump”. A Karlíkovi spolužáci ráno referovali panu učiteli o tom, jak se vůbec nevyspali, protože rodiče se celou noc dívali na volby v televizi… Ve středu ráno to tedy vypadalo dost bídně, ale jak se postupně začaly sčítat i korespondenční hlasy - většinou probidenovské - Trumpův náskok v nerozhodných státech se zmenšoval. Bylo to opravdové drama - např. v Pensylvánii vedl ve středu Trump o 300 000 hlasů, ale v pátek už jen o 1500 a nakonec vyhrál Biden. Díky několikadennímu sledování volební mapy jsme značně rozšířili své povědomí o zeměpisu USA - obzvlášť dobře teď víme, kde leží Nevada, Pensylvánie a Georgia. V sobotu ráno bylo jasno - příštím prezidentem bude Joe Biden. Jeho oficiálnímu jmenování ale budou jistě předcházet mnohé soudní tahanice, z nichž některé (např. v Arizoně) už začaly. Trump se totiž nehodlá vzdát jen tak. Na druhou stranu podle některých komentátorů teď mají Republikáni šanci se od Trumpa odstřihnout a projevit se jako státotvorná strana. Tak uvidíme. V sobotu večer měl Biden projev - moc hezkej - mj. o tom, že by se jeho stoupenci neměli dívat na voliče Trumpa jako na nepřátele, ale jako na Američany, a že chápe, že pro mnohé lidi je tento volební výsledek zklamáním, ale “pojďme si dát vzájemně šanci”... Když si člověk vzpomene, jaký projev měl po svém znovuzvolení Zeman, je mu do breku. 

 

Ve středu měl taky Karlík svátek. Dostal dětský míč na americký fotbal a kromě toho jsme konečně vyzkoušeli "tacos" - to je mexické jídlo, které hraje důležitou roli v jedné Karlíkově oblíbené knížce (Dragons love tacos), a které si proto už dlouho přál vyzkoušet. Dělají ho v restauraci kousíček od nás a člověk si ho buď může odnést domů nebo sníst venku na předzahrádce (nebo spíš na chodníku) u stolečků, v jejichž středu hoří oheň (což je dost atraktivní), z plastových krabiček (což tu atraktivitu zase sráží). Některé druhy tacos byly hodně pálivé - přesně jako v knížce - ale jinak nám moc chutnaly, jen si  je příště asi vezmeme domů.

 

 

Ve čtvrtek odpoledne bylo tak krásně, že jsme na Vašíkovu žádost vyrazili na pláž - tedy ne se koupat, ale stavět hrady a hráze z písku. Chvilku předtím jsem dostala od mamky SMS, že babička je na tom hodně špatně. Před necelým měsícem měla infarkt a od té doby byla v nemocnici. Teď to vypadalo, že už bude na světě jen pár dní. Pláž je u zdánlivě nekonečného jezera, které se obzvlášť večer "slévá" s nebem tak, že není možné rozlišit hranici jednoho ani druhého. Nad tím svítí vycházející hvězdy a odlétající letadla. Na kontemplování smrti je to výborné místo... Babička pokojně umřela v sobotu odpoledne.

V pátek jela Marta odpoledne na kolo s Gemmou a my s Honzou jsme se spolu s kamarády Bobem, Cvrčkem a Jirkou účastnili šifrovací hry TMOU, která probíhá každoročně od pátečního večera do následujícího poledne (brněnského času). Za normálních podmínek je venku, takže jedním z hlavních úkolů je nezmrznout. Tentokrát byla ale díky koronaviru online, takže jsme se jí mohli účastnit i my, i Jirka, který byl tou dobou v Chorvatsku. Až do 9. šifry nám to šlo docela dobře, ale na 10. šifře jsme strávili posledních 6 hodin - na hodně věcí jsme přišli, ale jak z nich přečíst tajenku jsme nevěděli... a to ani poté, co jsme si po skončení hry přečetli řešení organizátorů. Nakonec nám to musely objasnit jiné týmy.

V sobotu dopoledne nás děti nechaly vyspat. Odpoledne jsme byli pozváni na zahradu k profesoru Bažantovi, u kterého tu byl Honza před 11 lety. Profesoru Bažantovi je 83 let, ale je stále aktivní - jak pracovně, tak sportovně. Např. den před naší návštěvou byli se ženou na kole, kde si ona namohla koleno, takže v sobotu kulhala. Původně bylo domluveno, že se nebude nic jíst ani pít, abychom snížili riziko přenosu covidu na minimum. Paní Bažantová o tom ale možná nebyla informována, takže nachystala víno, sýry a sladkosti pro děti, zatímco my jsme nedonesli nic. Příště už budu třeba moudřejší. Na zahradě jsme nakonec strávili dvě hodiny, rozděleni na tři skupiny: muži, ženy a děti. Protože nás od Bažantových dělí nejen věk, ale částečně i pohled na život, měli jsme trochu obavy, jak to zvládneme, a myslím, že za daných podmínek to bylo fajn.

 

Večer jsem byla s dětmi na "starlight movie", což je promítání filmu pod širým nebem, které Evanston organizuje zdarma po celý podzim jednou za 14 dní. Byl to animovaný film pro děti Moana. Všichni jsme mu docela rozuměli a pokud snad někdo něčemu nerozuměl, Karlík mu to rád vysvětlil - prý už ho totiž viděl v Brně u kamarádky Emičky.  

Neděle byla odpočinková, pouze s vycházkou (a hraním na horaly) v Ryerson Area. Navzdory tomu si děti pořád na něco stěžovaly. Večer jsme se o tom trochu bavili a ukázalo se, že jim teď hodně chybí kamarádi a celkově mají pocit, že jim to tu nic nepřináší. Nejhůř se momentálně cítí asi Vašík, který má bohužel tu smůlu, že kromě chybějících kamarádů je taky nejčastějším terčem naší (nebo mojí) kritiky. Na rozdíl od Marty mu totiž ještě pomáhám se školou, a tak mě vytáčí, když si u toho kope nohou do stolu, hýbe myší, tváří se, že ničemu nerozumí apod. Karlík možná dělá totéž, ale u něj mám pocit, že na to má v 5 letech ještě nárok... ale zpět ke kamarádům. Z venku to možná vypadá, že tu máme už docela dost kamarádů a je nám dobře, ale není vidět, že nás to všechny stojí hroznou námahu. Se zdejšími "kamarády" totiž nemáme společný ani jazyk a asi ani většinu zájmů. A navíc by se bez nás klidně obešli. Děti mají pocit, že by se bez nich taky obešly, ale my s Honzou si myslíme, že pak by pro ně ten pobyt tady ztrácel hodně ze své ceny.  A tak lavírujem mezi tím, co je příjemné a tím, co je (možná) přínosné... a u toho docela často nezvládáme své emoce a jsme na sebe vzájemně nepříjemní. To jen tak, abych uvedla na pravou míru mylné dojmy o "americkém snu", které jsem v některých z vás asi vzbudila svými dosavadními zápisy. Nicméně zatím máme alespoň my dospělí pocit, že to stojí za to.

26. 10. - 1. 11. 2020 aneb Makáme - Halloween - hřbitovy - kolo

Po návratu ze Smoky Mountains jsme se od neděle do pátku snažili dohonit školu. Týdenní absence, která má jiné důvody než zdravotní problémy či úmrtí v rodině, je totiž oficiálně neomluvitelná a Vašíkova paní učitelka bere tento předpis dost vážně. Chtěli jsme tedy alespoň vzbudit dojem, že se snažíme. Nakonec byla se vším nejdřív hotová Marta, s Karlíkem jsme skončili až dnes (po 8 dnech) a Vašíkovi pořád něco chybí (a není to proto, že by nic nedělal). 

 

Kromě školy jsme se taky intenzivně připravovali na sobotní Halloween. Honza zinicioval několik podvečerních vycházek po okolních čtvrtích, na nichž jsme obhlíželi halloweenskou výzdobu a snažili se ji zdokumentovat. Na rozdíl od našeho prvního pobytu v Americe už nás nešokuje téměř nic, ani nafukovací mumie vylézající z hrobek. Vyděsil nás jen první vlkodlak, který na nás začal vrčet... Naopak mě napadlo, že je to možná dobrá prevence proti strachu - když se děti naučí nebát se tohoto, nebudou se bát snad už vůbec ničeho. Kromě vycházek jsme zakoupili a vydlabali tři dýně, uvařili dýňovou polívku, upekli dýňový koláč a dýňová semínka (ta měla největší úspěch) a nachystali tři kostýmy - netopýra, pavouka a mozkomora. V sobotu odpoledne jsme se sešli v parku u Bahai Templu s Patrizií, Julianem a poprvé i s jeho tatínkem Bernardem, Marta s Václavem udělali mladším klukům pětiminutovou dobrodružnou cestu za sladkostmi, vypili jsme si horkou čokoládu (uvařenou na plynové bombě) a dali si Patríziin jablečný koláč, a pak jsme vyrazili "trick-or-treatovat" do přilehlých ulic. Ty už nepatří do Evanstonu, ale do dalšího "města" - Wilmette. Z vycházek po výzdobách nám ale připadalo, že ve Wilmette se na Halloween "hraje" víc - a je to logické, v naší části Evanstonu bydlí (alespoň za normálních podmínek) spousta studentů... Obvykle "trick-or-treatování" vypadá tak, že děti chodí po ulicích, klepou na dveře, řeknou "trick or treat" a dostanou od domácích nějakou sladkost. Letos ale město vydalo pokyny, jak trick-or-treatovat bezpečně, tak, aby se co nejvíc zamezilo přenosu koronaviru: žádné klepání na dveře, sladkosti mají být vystaveny venku na předzahrádkách, v jednotlivých sáčcích nebo taštičkách, v bezpečných vzdálenostech od sebe navzájem. Děti mají mít roušky i pod maskami a všichni mají dodržovat "6 feet distance". Svým způsobem to ale bylo letos díky těmto opatřením mnohem srdečnější, než si to pamatujeme z minula - spousta lidí seděla v převlecích na verandách (protože nemohli být doma) a užívali si halloweenskou atmosféru, někteří měli sladkosti ve velkých čarodějných kotlících, ti ještě kreativnější si nainstalovali z verandy 6 stop dlouhou trubku, kterou posílali dětem sladkosti rovnou do taštiček. Převleky většinou nebyly moc strašidelné, spíš nápadité - od dinosaurů, přes zahradníky, roboty, princezny až po superhrdiny. Potkali jsme i rodinku, kde byla maminka i všechny holčičky přestrojené za geishy. "Trick-or-treatovat" chodí totiž jen menší děti. Ty větší (např. Martiny spolužáci) mají kostýmy mnohem strašidelnější (Marta jich pár viděla na předhalloweenských zoom hodinách). Ti ale už nechodí po domech, spíš se asi obvykle setkávají s kamarády na nějakých halloweenských párty, jejichž program nám zůstal utajen... Trochu jsem se bála, jaké to bude - přece jen jsme nevěděli, jak se "správně" chovat a chodit po domech úplně cizích lidí a prosit o sladkosti mi připadá jako docela náročný společenský úkol i v jazyce, který ovládáte - ale nakonec to bylo moc fajn. Velkým dílem k tomu přispěla Marta, která šla vždycky první, hlasitě zdravila a děkovala a byla moc milá. Klukům pak stačilo držet se jejího vzoru. A ještě větším dílem k tomu přispěli neuvěřitelně milí obyvatelé Wilmette. 

 

Abychom neslavili všechny svaté jen "po americku", vypravili jsme se v neděli na hřbitov, resp. na hřbitovy. Na první jsme dojeli ve 3:52, ale zavírali ho ve čtyři, takže jsme udělali jen okružní jízdu autem (jezdit po hřbitově autem je tu úplně normální). Druhý zavírali naštěstí až v pět, takže jsme se po něm mohli projít i pěšky. Hřbitovy tu vypadají jako jeden velký trávník, ze kterého buď ční jednoduché náhrobní kameny nebo jsou na zemi připevněné malé destičky, často jen 20 x 40 cm. Jednotlivé hroby od sebe nejsou nijak oddělené. Nejtypičtější nápis je např. "mother - Anne Brown", obvykle (ale ne vždy) je tam i rok úmrtí, někdy i rok narození. Žádné fotografie, žádné akademické tituly, žádné okázalé projevy smutku, žádná soutěž o nejkrásnější údržbu. A taky žádné svíčky (nevíme, jestli se to tu vůbec nedělá, nebo jestli je to tím, že rodina žije většinou tak daleko od svých předků, že jet na dušičky na hřbitov by znamenalo např. 10 hodin v autě). Kromě nás byla na hřbitově ještě malá smečka psovitých šelem, pravděpodobně kojotů. 

 

Honza mě o víkendu taky vytáhl na soukromou vyjížďku na kole - do Botanical Garden a zpět. Bylo překrásné počasí, všude se třepotala halloweenská výzdoba a zářily předvolební cedule a my jsme si užívali po téměř čtvrt roce dvou hodin bez dětí (pokud nepočítám ten den, kdy jsme vstávali v pět a snažili se získat řidičák)... Další den jel Honza na krátkou projížďku nejprve s Martou a pak s Vašíkem, ale to už tak krásně nebylo.

18. - 25. 10. aneb Great Smoky Mountains den po dni

 

 

Byl to nejlepší týden našeho dosavadního pobytu zde. Mimo jiné jsme během něj pochopili (nebo se tomu alespoň přiblížili), jak vypadá "správný" les - že to zdaleka nejsou jen stromy, ale taky bujná vegetace pod nimi. Taky jsme si perfektně odpočinuli od intelektuálních činností i od nesnází, které s sebou nese snaha o sociální kontakty. Nikdo na nikoho neječel (ani já ne) a nikdo se nevztekal. Nebyl potřeba žádný multitasking, nebylo potřeba s nikým držet krok. Zkrátka ideální dovolená.

Great Smoky Mountains se rozprostírají kolem hranic států Tennesee a North Carolina, 10 hodin jízdy na jih od Evanstonu. Takhle dlouho jezdíme jen k moři a osvědčuje se nám taktika vyrazit cca ve 4 ráno, protože docela dlouhou část cesty děti spí a je klid. Tentokrát jsme vyjížděli asi o půl páté a měli tak možnost projíždět Chicagem za tmy, ale ještě bez provozu. Pohled z Lake Shore Drive na osvětlené mrakodrapy a mosty nad Chicago River by stál za ranní vstávání, i kdybychom nikam dál nejeli. Děti se vzbudily kolem osmé a od té doby jsme celý zbytek cesty tam i zpět poslouchali audioknihu Harryho Pottera (přinejmenším prvních 5 dílů je na youtube a Karlík to "sjiždí" už několik týdnů). Bylo to prima - což jsme si uvědomili ještě víc v momentech, kdy se audiokniha vypla - pak totiž do minuty došlo k nějakému konfliktu. Do kempu jsme dorazili až o půl páté odpoledne - nejvíc nás zdržela zácpa v šíleném městě Pigeon Forge těsně před Great Smoky Mountains. Město vypadá jako jeden velký zábavní park a je tam narváno k prasknutí, auty i lidmi, covid-necovid. Spaní jsme měli rezervované v kempu Elkmont, kde se v podvečer procházeli divocí krocani (došlo nám, proč je typickým slavnostním jídlem - např. na Thanksgiving day - krocan... pravděpodobně se "v dávných dobách" procházeli všude). Děti hbitě postavily stan a během nezáživného vybalování jsme je poslali pro dřevo na večerní oheň. Za chvíli však byly zpátky s tím, že jim nějaká rangerka říkala, že nemají být v lese samy, protože tam může být medvěd.  Když se na stejné místo vydal o chvíli později Honza, opravdu medvěda potkal - ten se na něj ale jen zadíval a odběhl, takže Marta s Vašíkem, které tam Honza zavolal, už ho neviděli a hrozně toho litovali. Před setměním jsme se ještě vydali na vycházku k potůčku lemovanému neprostupným houštím rododendronů, připravili si nad ohněm smore's (to je ta americká pochoutka, kterou nás naučil Mr Spicuzza u Devil's lake) a vyslali děti spát. Mysleli jsem si, že je budeme brzy následovat, ale byli jsme pozváni k sousednímu ohni na drink. Naši sousedé byli Indové. Ukázalo se, že drinkem myslí whiskey s colou (Honza tvrdí, že whiskey byla 15 let stará, takže ji pil samotnou... jako jediný). K tomu rozbalili několik balíčků chipsů a různých dalších indických dobrůtek, takže jsem se po skromné večeři docela najedla. Nejstarší z nich byl majitel několika benzínek v Alabamě a jednoho motelu v Michiganu. V USA už je asi osm let, ženu a děti má ale v Indii - čeká, až dostane zelenou kartu a oni budou moct přijet za ním. Prý si s nimi ale každý den "zoomuje". Kromě něj byla u ohně jeho sestra a dva indičtí studenti techniky, jejichž snem je získat práci v Silicon Valley. Nepřipadali mi ale jako nějací snílci, kteří nestojí nohama na zemi  - prostě jen chtějí zkusit prorazit a buď se to povede nebo ne. Majitel benzínek v jejich životě figuruje asi trochu jako starší bratr, který na rozdíl od nich umí vařit (což je podstatné, chcete-li přežít) a ví, "jak to ve světě chodí". Musím říct, že jsem jejich odvahu a odhodlání opustit navždycky svoji zemi a zkusit štěstí jinde obdivovala... Spát jsme šli příjemně líznutí.

Druhý den ráno jsme vše sbalili a přesunuli se do kempu v Cades Cove - ten byl totiž výchozím místem našeho plánovaného třídenního puťáku. Po návratu z "divočiny" jsme v něm pak měli rezervované další dvě noci. I puťákové noclehy je potřeba si dopředu rezervovat - nemůžete totiž spát úplně kdekoliv, pouze na vyhrazených tábořištích. Okruh, který jsme vymysleli, měl ale první myslitelné tábořiště asi jen 3 míle od auta a další tábořiště zase bylo moc daleko. Rozhodli jsme se tedy udělat si před puťákem ještě výlet k vodopádu Abram Falls a teprve pak vyrazit do "skutečných" hor. Výlet k Abram Falls sice znamenal popojet ještě asi pět mil autem, ale to nám připadalo jako kousíček. To jsme ovšem nevěděli, že údolím vede pouze jednosměrná silnice (tzv. Cades Cove Loop), kterou lidé chápou jako vyhlídkovou trasu, takže se na ní jede neuvěřitelně pomalu, abyste měli čas se kochat pohledem okolo. K východišti trasy na Abram Falls jsme jeli hodinu. Cesta k vodopádům vede podél krásného potoka Abrams Creek, na němž údajně žije vydra. Protože Karlík je taky tak trochu vydra, museli jsme přislíbit, že na cestě zpět uděláme přestávku na hraní na kamenech v potoce. Než bys řekl švec, přebrodil se Karel přes celý (poměrně široký a prudký) potok na druhou stranu a vyšplhal tam na kládu, jejíž jeden konec byl na břehu a druhý ponořený ve vodě. Při cestě zpátku mu ale ujela noha a sletěl do vody, proud se ho snažil strhnout, ale on se naštěstí stihl zachytit klády rukama, a zůstal tak, než pro něj Honza doběhl. Voda nebyla hluboká, takže nešlo o život, ale kdyby ho proud strhl, určitě by to bylo mnohem nepříjemnější. Takhle vyvázl jen s odřeným břichem. Abrams Falls i celá trasa stojí za to, jen je tam hodně lidí, protože tam i zpět je to jen 5 mil. Takže jsme se dost těšili, až vyrazíme do divočiny. Projet druhou půlku Cades Cove Loop nám ale trvalo hodinu a půl a než jsme se pak na parkovišti v kempu přebalili, bylo pět hodin (chicagského času, tedy šest hodin zdejšího času). Nasadili jsme batohy a vyrazili vzhůru, opět podél potoka, tentokrát Anthony Creeku. Ačkoliv jsme šli docela ostrým tempem - děti krásně šlapaly, takže jsem byla ze všech nejpomalejší - přece jen se nám nepodařilo potřebné 3 míle ujít dřív, než padla tma. S baterkami to šlo o dost pomaleji - jednak terén nebyl úplně jednoduchý a kluci se taky trochu báli... a popravdě my taky - abychom tábořiště nepřešli. Naštěstí ale na tábořišti už stály dva stany jiných skupin, v nichž se svítilo, takže v 6:50 (chicagského času) jsme spokojeně odložili batohy, postavili stan, zavěsili jídlo a hygienické potřeby na strom kvůli medvědům (mají tu na to na tábořištích takové chytré "udělátko", takže není potřeba s sebou vláčet žádné "bearboxy"), navečeřeli se a šli spát... Protože se v pěti už moc nevejdeme do stanu (resp. možná bychom se vešli, ale já z toho mám "trauma" z dětství), musí Honza spát venku. První noc s ním spali venku i Marta s Václavem, dnes už toho ale měli dost, a tak spali ve stanu. 

Další den jsme vyrazili zase vzhůru na hřeben. Čekalo nás osm mil. V nižších polohách je les - obzvlášť kolem potoků - plný rododendronů, výše už rododendrony mizí a zůstávají jen nízké listnaté stromy a nějaké kytky. Na hřebeni jsou na některých místech dokonce holinky, ze kterých je krásný rozhled na severozápad do Tennesee i na jihovýchod do Severní Karolíny. Překvapilo nás, jak je hornatá. Kromě toho jsem celý den nevycházela z údivu, jak je to putování jednoduché - měla jsem trochu strach, jak sbalíme všechno jídlo a ještě teplé bundy pro děti (průměrná teplota v říjnu zde bývá přes den kolem 12°C, přes noc cca 4°C, ale my jsme měli štěstí - skoro celou dobu jsme přes den chodili v tričkách s krátkým rukávem) a jestli to všechno unesem. A taky jsem podvědomě počítala s tím, že bude potřeba pořád někoho motivovat k chůzi. Sbalili jsme se ale úplně bez problémů (Marta i Václav kromě svého oblečení nesli i nějaké společné jídlo, Karlík všem pláštěnky a jednu karimatku) a alespoň dva první dny nebylo potřeba motivovat vůbec nikoho. Naopak, Karel skákal jako kamzíček, jako by ani nevěděl, že jde, protože Václav mu celý den vykládal dračák. Ani večer a ráno nebyly nijak složité - večer se děti samostatně vrhaly na stavění stanu, ráno vstávaly s úsměvem na tváři, takže stačilo vykopat ze spacáku sebe. Pravda, třetí den už to tak úplně růžové nebylo, ale i tak byla radost s nimi putovat... Hřeben, po kterém jsme druhý den šli, je součástí trasy zvané Appalachian trail, která se táhne ze státu Main na severovýchodním pobřeží USA přes celé spojené státy až do Georgie a měří 2193 mil. Víme to od chlapíka, který spal ten den na stejném tábořišti jako my (Derick Knob). Měl za sebou už 2000 mil, denně ujde kolem 17 mil a celou trasu chce dokončit 5. listopadu (zvládl by to i dřív, ale chce si na pár dní zaskočit za přítelkyní). Čas od času teď na něj myslíme. Jmenuje se Spencer a před nedávnem vystoupil z armády, kde sloužil 10 let v ponorce. Zajímavá osobnost. Nějak mám pocit, že na lidi, kteří nemají žádné extra pevné vazby ani plány do budoucna, tu člověk narazí častěji než u nás. Na jednu stranu jim to dává obrovskou svobodu, na druhou stranu ta neukotvenost může leckoho lekat... ale je neleká. A nemám pocit, že by tu neukotvenost udržovali proto, aby měli stále možnost volby a nezavřeli si žádné dveře (jako to dělá spousta mladých lidí u nás) - tito lidé se volbám nevyhýbají, vstupují do dveří a zase z nich v pravý (nebo možná nepravý, kdo ví) čas vycházejí.

Třetí den jsme se vzbudili se svítáním, sbalili se a bez snídaně se vydali na cestu. Měli jsme totiž před sebou 15 mil - většinou z kopce - a nechtěli jsme zase zatmět. Vařili jsme asi až po hodině a půl chůze. Hřeben byl tak krásný, že se nám strašně nechtělo sestupovat, ale nedalo se nic dělat. Sestupovali jsme opět podél krásného divokého potoka plného vodopádů - Middle Prong Little River. Do jisté fáze jsme u něj byli sami, takže jsme se stihli vykoupat a pohrát si (jak kdo), níže už jsme potkávali skupinky až davy lidí, kteří si vyšli na procházku z parkoviště v údolí. Údolím vede široká prašná cesta pro auta, kterou bylo potřeba projít, než se naše trasa zanořila opět do lesa. Před úplným umořením nás zachránila další brodicí a koupací přestávka. Pak jsme se opět vydali vzhůru do lesů k našemu poslednímu puťákovému tábořišti u bezejmenného, ale vydatného potoka, v němž děti objevily raka. Večer u ohně jsme zpívali různé písně opěvující divoký západ. Během dne se totiž ukázalo, že u Karlíka fungují jako solidní náhražka dračáku, do kterého se už Vašíkovi nechtělo a s dospělými ho Karlík hrát nechce, protože to prý není dostatečně bojovné. Tentokrát jsme spali venku všichni.

Ráno jsme se plazili jako šneci - nějak nám došla energie. Nicméně do oběda jsme měli za sebou i posledních pět puťákových mil a ocitli se zase v kempu v Cades Cove. Celkem jsme na puťáku ušli 50 km a vystoupali (i sešli) 2200 m, na což jsme docela hrdí. Po obědě Honza vyrazil na protější hřeben (Rich Mountain), který vypadal z výhledů na Apalachian trailu lákavě. Já jsem měla v plánu s dětmi relaxovat někde na sluníčku - děti chtěly k potoku, já jsem chtěla na místo s výhledem, ideálně k nějaké chalupě, která tu zbyla po původních osadnících z 19. století - takových chalup totiž stojí v Cades Cove několik a když jsme kolem nich projížděli před pár dny autem, vypadaly zajímavě. Nakonec jsme zvládli obojí. Znamenalo to bohužel jít většinu času pěšky po Cades Cove Loop, kde se vedle nás sunula krokem nekonečná řada aut - ale borovice naštěstí voněly silněji než výfuky. Nejprve jsme došli k John Oliver Cabin, kde jsme si dali oběd, děti kreslily a já jsem si četla z brožurky moudra o zdejším údolí. Nejzajímavější byla část o chestnutech (což je nějaký druh kaštanu) - v 19. století se tady totiž lidi i zvířata každý podzim nadlábli chestnuty k prasknutí. Jedli je všichni - od medvědů až po veverky a díky nim byli na zimu pěkně tlustí. Lidé se vydávali do hor s celými rodinami a vozíky i na několik týdnů a sváželi chestnuty ve velkém. Pak ale z Evropy přišla nějaká choroba, která velkou část chestnutů zahubila a zvířata musela přejít na žaludy, které jsou hořčí a méně výživné. Navíc kvetou dříve než chestnuty, takže se občas stane, že květy na jaře pomrznou a zvířata mají na podzim smůlu - přežijí jen ta nejšikovnější, která si dokážou sehnat něco jiného. Hned po přečtení tohoto článku jsme uviděli na stromě veverku, jak trhá, loupá a žere jakýsi veliký ořech - chestnut to asi nebyl, ale i tak jsme ji pozorovali s obrovským napětím. Po cestě k potoku jsme pak potkali ještě pár srnek a když jsme si dosyta vyhráli, vydali jsme se zkratkou přes údolí na druhou část Cades Cove Loop, která nás zavedla zpět do tábora. Byl už podvečer, okolní hory byly krásně osvětlené a z lesů se vycházela napást celá stádečka jelenů. Když už nás silnice přestávala bavit a vypadalo to, že tábor je blízko, rozhodli jsme se odbočit po lesní cestě a zkusit, jestli náhodou nepovede správným směrem. Nevedla - zato jsme na ní narazili na medvěda (který tedy nebyl na ní, ale u ní) - k velké radosti dětí, které se už bály, že za celou dobu žádného neuvidí. Medvěd mě přiměl k rozhodnutí vrátit se zpátky na silnici a pokorně po ní dojít až do kempu. 

Poslední den ve Smoky Mountains jsme chtěli prozkoumat okolí hory Mount Le Conte, která leží v severovýchodnější části národního parku. V jejím těsném sousedství leží hora Cliff Top (1996 m.n.n), na niž vedou dvě trasy, každá z jiného údolí a obě (dle doporučení na internetu) měly stát zato. Honza nás tedy dovezl na začátek Alum Cave Trail a sám odjel do protějšího údolí na začátek Rainbow Falls Trailu. Po cestě jsme se ještě zastavovali ve Visitors centru, kde měli mít (podle vyprávění Lakshminých rodičů) nějaké brožurky pro děti, za jejichž vyplnění lze získat odznak rangera, o která Karlík velice stál, Vašík spíše stál a Martě to bylo ukradené. Bylo nám jasné, že je to trochu na poslední chvíli, ale do té doby jsme v žádném Visitors Centru nebyli a trochu jsme doufali, že když jsme strávili tři dny na puťáku, nebude pro nás vyplnění knížečky nic těžkého. Podmínky získání odznaku jsou ale koncipovány pro trochu jiný druh návětšvníků než jsme my - základem je projít trasu kolem centra dlouhou asi 1 míli, na níž nafotíte potřebné fotky (např. rangera, americkou vlajku, most, koš na odpadky chráněný proti medvědům atd.) a složíte báseň a i vyplnění knížečky vyžadovalo víc času, než jsme si mohli dovolit (pokud jsme chtěli stihnout vyšplhat na Cliff Top). Marta s Vašíkem tedy Karlíkovi slíbili, že mu doma vyrobí "odznak horala" za to, že spal v divočině, a svůj slib opravdu splnili. Karlík si knížečku vyplnil doma - je moc hezká, ale mám pocit, že pro nás je zbytečná - snaží se inspirovat děti k tomu, co dělají naše děti samy od sebe, tedy např. pozorovat různá zvířata, jakkoliv jsou malá. Výstup na Cliff Top nám dal docela zabrat, bylo to 8 kilometrů a 930 výškových metrů. Po cestě občas poprchávalo, občas nás obklopila mlha, o to překvapivější byly ale pohledy, když se mlha roztrhla. Na rozdíl od hřebene, kde jsme byli na puťáku, je Cliff Top skalnatější a někde je potřeba se přidržovat řetězů. V horních částech přechází listnatý les do lesa jehličnatého a podrost už netvoří rododendrony, ale pěkně huňatý mech. Pod vrcholem hory jsou chatky, v nichž se dá zřejmě přespat, a poněkud spletitá síť tras, kde se nám skoro podařilo zabloudit - což by znamenalo riziko, že mineme Honzu ... nutno říct, že ani jeden z nás neměl ve Smoky Mountains signál a že máme jen jedny klíče od auta, takže kdybychom se minuli, byl by to opravdu problém. Ale naštěstí jsme se neminuli a závěrečný výstup na vrchol už jsme podnikli všichni dohromady. Dolů jsme sestupovali "Honzovou" cestou Rainbow Falls Trail, jejímž největším lákadlem je vysoký, ale nepříliš vydatný vodopád. Nám se ale nejvíc líbila část, kdy jsme procházeli spáleným lesem (zřejmě od blesku). Poslední tři čtvrtě hodiny už jsme toho měli plné zuby, ale Honza se vytasil s písní "Jupí, čerte, jdi radši dál", která klukům připadala ohromně vtipná, a tak jsme se dostali k autu ještě za světla. Po cestě do kempu jsme museli na chvíli vyjet z parku a projet nechutně turistickým městem Gatlinburg, kde byla hlava na hlavě (většina bez roušek) a atrakce na atrakci. K ránu začalo lít, takže jsme mokré věci naházeli do auta, ale než jsme stačili vyjet, pršet přestalo. Uvařili jsme tedy ještě kaši, abychom měli dost sil na desetihodinové poslouchání Harryho Pottera (a Honza samozřejmě na řízení). Do Evanstonu jsme dorazili k večeru, ukrutně špinaví, trochu mokří, ale ohromně spokojení... (A Harry nás natolik chytl, že ho "musíme" doposlouchat - Honza teď umývá nádobí a dělá další jednotvárné činnosti zásadně se sluchátky na uších.)