V pondělí bylo volno, protože Američané slavili Memorial Day (tj. Památku padlých). Dopoledne jsme strávili češtinou a doděláváním dárečků pro učitele a kamarády. Vyráběli jsme pro ně vonné svíčky a děti kreslily děkovné kartičky. Na odpoledne jsme pozvali Karlíkovy spolužáky a jejich rodiče na rozlučkovou párty do Isabela Butler Parku. Ukázalo se ale, že jsme datum zvolili špatně - naprostá většina lidí byla přes prodloužený víkend pryč (což jsme tušili) a vraceli se až v pondělí večer (odhadovali jsme, že přijedou už odpoledne). V parku jsme se tedy sešli jen s Poláky, Patrizií a Eliasem a Donnovanem s maminkou. Tentokrát jsme místo hamburgerů dělali tortilly - jsou rychlejší a každý si do nich může dát, co chce. Patrizia a Donnovanova maminka byly zprvu nervózní, protože měly pocit, že jsme v nebezpečné (černošské) čtvrti, časem se ale trochu uvolnily. My, co se ve čtvrtích nevyznáme, jsme se tu necítili nebezpečně nikdy a i děti byly uvolněné hned. Tím, že jich tu bylo míň, měl Karlík větší šanci se zapojit a taky toho náležitě využil. Bylo to fajn odpoledne.
V úterý Honzovi začala třídenní konference Bazant-Biot organizovaná Northwestern university. Protože ale naprostá většina přednášejících odmítla přijet osobně, konalo se vše jen online. Honza šéfoval jedné sekci, a tak měl trochu strach, aby nebyly technické problémy, ale s pomocí dvou studentů to zvládl dobře. Karlík šel se školou na "field trip" (tj. školní výlet), a to do Penny Parku vzdáleného od školy cca 300 metrů. I na tuto vzdálenost byl ale potřeba písemný souhlas rodičů. Marta měla odpoledne po škole domluvenou poslední "skicovací" schůzku se Shruti. Vlastně šlo o schůzku navíc - tři slíbené (a zaplacené) už proběhly. Konečně se potkaly naživo - v Raymond Parku - a skicovaly bok po boku, co jim přišlo pod ruku. Marta dostala i pozvání do Indie, kam se chce Shruti s rodinou "časem" vrátit. Prý Martu provede Bombají a pokreslí jí ruce hennou. Po skicování jsme si Martu vyzvedli a pokračovali k jezeru, kde se konal první letní jazzový koncert pod širým nebem. Prakticky to vypadá jako jeden velký piknik s živou hudbou: každý si donese židličku nebo deku, většina má s sebou něco k jídlu, lidé si podupávají do rytmu, někteří tancují, kolem se batolí děti. My jsme seděli hodně daleko, a tak jsme si mohli i házet ufem a nikoho to nerušilo. Byla tam krásná atmosféra - možná i proto, že to po roce, kdy bylo všechno v Evanstonu zavřené, byla první veřejná akce této velikosti. Po cestě domů nás děti přemluvily k brodění (resp. spíš brouzdání při břehu) z Lee Beach do kampusu. Zapadající slunce, nekonečné jezero, za zády Chicago. V tomhle okamžiku bych náš pobyt z fleku prodloužila o další rok.
Ve středu 2. 6. byl poslední školní den - pro kluky, kteří chodí do školy jen odpoledne, to bylo fajn. Dvě a půl hodiny byly na závěrečné rozloučení tak akorát. Pro Martu, která byla ve škole od 8:30 do 15:30, to byla trochu ztráta času - s většinou učitelů se dívali na videa. Jedna z mála zajímavých hodin bylo drama, kde jim paní učitelka (kterou jinak Marta moc nemá ráda) ukazovala různé typy líčení na divadle - tj. jak se "vyrábějí" vrásky, apod. Vysvědčení jsme opět dostali jen emailem, kdybychom to dětem neřekli, ani by o něm nevěděly. U Marty a Karlíka bylo vše stejné jako minulý trimestr, Vašík se formálně zlepšil v angličtině i v matematice - z té dostal dokonce spoustu čtverek, což znamená "exceeds grade level standards" a v celostátním matematickém "MAP testu" se vyšplhal na 94 percentil. Měl radost a my jsme mu to moc přáli - poslední trimestr opravdu pracoval na plný plyn, žádné online hry, a tak je fajn, že to ocenila i paní učitelka. Po skončení vyučování nastalo před školou velké loučení všech se všemi. Zdejší systém totiž každý rok děti znovu namíchá do nových tříd a obvykle má každý ročník i svého speciálního učitele. Děti se tedy až na konci prázdnin dozví, kdo je bude učit a se kterými ze svých bývalých spolužáků budou chodit dál do třídy a se kterými ne (přičemž třídy jsou celkem čtyři, takže pravděpodobnost, že zůstanete se svým nejlepším kamarádem, je celkem malá). Nejhezčí loučení bylo s Vašíkovou paní učitelkou - za rok jde do důchodu a uvažuje, že by pak s manželem (bude-li to možné) trochu cestovali po Evropě... tak jsme ji pozvali, ať se u nás zastaví. Pak nás Patrizia s Eliasem vzali na prohlídku svého nového domu - mohli jsme např. zhlédnout skříň, kterou Honza v zimě montoval atd. Dům není velký, zato je moc příjemný, minutu od školy, v klidné čtvrti, blízko parku, prostě paráda. Jen k jezeru je to trochu dál, což však zase jistě snížilo pořizovací cenu. Poté se šlo do Penny Parku, kde byla spousta spolužáků. Pro nás to byla poslední návštěva, a tak děti cítily nutnost znovu vyzkoušet všechny své "parkourové" cesty a vůbec, užít parku, co se dalo.
Asi bych měla na závěr školního roku zdejší školu nějak globálně zhodnotit. Je to ale těžké, protože to má strašně moc aspektů. Začnu tím, co mi připadalo skvělé: Až na velmi drobné výjimky všichni učitelé vynakládali hodně sil k utvoření dobrého - nebo alespoň nějakého - kolektivu a dobré atmosféry "ve třídě", jak jen to bylo za koronavirových podmínek možné. Všichni měli k dětem úctu a snažili se být pozitivní. U Vašíka se mi moc líbil způsob učení angličtiny (tj. analogie naší češtiny) zaměřený více na obsah než na formu. Čtvrťáci psali spoustu esejů na spoustu různých témat. Pravidelně četli velmi různorodé články a snažili se porozumět, co jimi chtěl jejich autor říct (porozumění se pak občas testovalo v testech A,B,C,D, což přineslo i několik vtipných momentů, kdy jsme ani já ani paní učitelka netrefily tu správnou odpověď.) V závěru roku četli všichni stejnou knihu, diskutovali o ní a pak se v eseji snažili vyjádřit její hlavní myšlenku. Kromě angličtiny mi připadali taky velmi přínosné různé zeměpisno-dějepisné projekty typu výroba časopisu o "Midwest" nebo projekt o historii kmene Čerokíjů. Vašík si z toho zapamatoval mnohem víc, než kdyby do něj stejné informace někdo "nalil". Při tvoření projektů hodně pomáhá přístup k mnoha perfektním online knihám přes "Get Epic". Zde jsou knihy naučné i beletristické, oboje mnoha různých úrovní. Můžete si tam tedy zadat např. "Cherokees" a systém vyplivne pět třicetistránkových knih o tomto kmeni a člověku "stačí" zorientovat se v nich, vybrat tu nejlepší a přečíst ji. To ale pro průměrného čtvrťáka není úplně lehký úkol a zde vidím slabinu zdejší výuky - málo konkrétní vedení (např. k některým tématům systém vyplivne desítky knih a děti tráví spoustu času tím, že v nich listují a neví, do čeho se pustit... myslím, že zde by paní učitelka mohla udělat předvýběr nebo aspoň poradit, jak se pozná "ta pravá" kniha). Ještě větším problémem je malá až nulová zpětná vazba k tomu, co člověk vytvořil. Mám pocit, že žádný z esejů či projektů se k Vašíkovi nikdy nevrátil, k žádnému z nich nedostal žádný komentář. To se pak člověk těžko může někam posunout. Totéž platí o matematice - kromě zřídka psaných počítačem opravovaných testů Václav nikdy nevěděl, jestli to, co spočítal, je správně nebo ne. Obvykle jsem se snažila dělat matematického "kontrolora" já, u esejů bylo fajn, že je často procházeli s paní Barbour, běžné děti ale tuto podporu neměly. Takže výuku na elementary school bych shrnula: dobrý kolektiv, dobrá motivace, zadávání zajímavých a užitečných úkolů, ovšem s nulovou zpětnou vazbou, čímž se jejich efektivita výrazně snižuje a navíc z toho lze získat pocit, že Vaše práce padá do černé díry, která hodnotí jen "odevzdal/neodevzdal", a tudíž není potřeba se nějak moc snažit. U Marty na middle school k nevýhodám navíc přistupuje neuvěřitelně pomalé tempo (a tedy častá nuda) v přírodovědných předmětech. I angličtinu měla Marta mnohem horší - na rozdíl od Vašíka za celý rok nenapsala snad žádný esej a pouze se učili "teorii literatury", matematiku měla ale zase mnohem lepší co se týče metod i zpětné vazby. Hodně tedy asi záleží na konkrétním učiteli (jako všude). Velký rozdíl oproti české škole je kladení důrazu na aktuální společenská témata, především "black lives matter" a LGBTQ₊ (viděli jsme i nápis LGBTQIA₊, z čehož poslední dvě písmenka ani nevíme, co znamenají ... možná nebude trvat dlouho a za chvíli tam bude celá abeceda). Každému z těchto témat byl věnován speciální týden, přičemž obzvláště bizarní to bylo u Marty ve škole, kde se těmto problémům museli věnovat ve všech předmětech - i v matematice, science, ... a protože každý předmět má jiného učitele, ale všichni učitelé asi četli stejnou metodickou příručku, bylo to tisíckrát totéž. Byla bych nerada, aby to bylo pochopeno špatně - určitě bylo (alespoň pro naše děti) přínosné se o tom bavit, jen toho zkrátka bylo někdy moc. Např. Vašíkova paní učitelka pravidelně vybírala články na porozumění textu o černoších, takže Vašík za mnou přišel na jaře s otázkou, jestli něco významného udělal někdy i nějaký běloch. Co se týče LGBTQ₊, to bylo pro naše děti úplné zjevení. Sotva jsme ale přijeli zpět do Česka, ukázalo se, že u Marty ve skautu je jedna holka, co si momentálně cítí jako kluk, takže se Martě americká průprava velmi rychle hodila. Myslím, že navzdory občasné přehlcenosti jsme my i děti díky hovorům o těchto tématech otevřenější a citlivější a určitě nemáme pocit, že "je to jen nějaká americká vymyšlenost", která ve skutečnosti žádným problémem není.
Ve středu večer šel Honza ještě na rozlučkovou vycházku s profesorem Bažantem - chtěli jsme jej i s jeho ženou pozvat na večeři, ale nepodařilo se nám najít společný volný termín, a tak byl Honza vyzván, aby se přidal na jeho každodenní "workout". Součástí tohoto workoutu je i "trénink chození do kopce", přičemž v Evanstonu žádný kopec není. Profesor Bažant tedy tento problém řeší tak, že desetkrát po sobě sejde a zase vyjde svah na břehu řeky. Řeč byla asi hlavně o politice, což nebylo úplně oddechové téma, ale alespoň se při ní zase o něco víc vyjevilo, jak moc svázaná je v tomhle ohledu debata na univerzitách.
Ve čtvrtek byl super náročný den. Ráno jsme s Martou jely autobusem na druhou dávku očkování proti covidu, Honza odešel do práce sledovat online konferenci. Poté přijela Thawivann, abychom jejím autem mohly odvézt různé domácí potřeby, které už nepotřebujeme (peřiny, kuchyňské nádobí, odpadkový koš, ...) na "sbírku" pro budoucí studenty. To samozřejmě vyžadovalo předchozí praní, sušení, mytí a třídění. Pak následoval oběd (zbytek tortill z pondělka - jedli jsme je na stole, bez talířů, neboť jsme již žádné neměli), balení na puťák a rozlučkové setkání s Lakshminou rodinou. Šli jsme s nimi a s Poláky do parku u Orrington school a alespoň my rodiče jsme se úplně bezvadně pobavili. Ukázalo se, že Lakshmi jede s rodinou také do Colorada, a tak jsme probírali, co tam plánují vidět, různé tipy na audioknihy, atd. Dostali jsme se ale i k tomu, jak těžké je vybrat si v Americe "tu správnou" vysokou školu a podle čeho se vůbec pozná (ne vždy to musí být ta s nejlepším jménem - ta je někdy jen zbytečně drahá). Pankaj taky velice zajímavě vyprávěl o tom, jak diskutuje se svými studenty v rámci "social studies" o politice - vzhledem k tomu, že většina z nich je "bidenovců", říkal, že jeho úlohou je vlastně hrát "ďáblova advokáta" a snažit se vymyslet, jaké argumenty může mít protistrana (tj. "trumpovci"). Na večer jsme ještě měli pozvání od paní Barbour - pozvala nás k ní na zahradu na oheň, kde chtěla dělat smores. Dokonce nám nabídla dovoz i odvoz, protože už jsme neměli auto a MHD by to k ní bylo skoro hodinu. Bylo to moc fajn. Poznali jsme i část její rodiny - partnerku Carol a sedmnáctiletého syna Izáka, který se s námi docela družil. Nejstarší dcera a druhý syn byli pryč - dceři ještě neskončil trimestr a syn pomáhal jako vedoucí na letním táboře. Vypadalo to, že celá rodina žije typickým americkým životem - moc se nehýbou (alespoň rodiče), moc necestují (v Coloradu, kam se chystáme, byli jednou) a spíš popíjí na dvorku slazené plechovkové nápoje. Taky na své děti moc netlačí. Přesto, že toho nemáme zas tak moc společného, bylo nám s nimi dobře. A je to z velké části paní Barbour, komu vděčíme za to, že tu bylo převážnou většinu roku dobře i Karlíkovi a především Václavovi. Byla jeho velkou podporou, která ho vždycky chápala a nechtěla po něm nikdy víc, než zvládl - na rozdíl od ambiciózních rodičů.
