10. - 16. 5. aneb Honza finišuje články - basket s Poláky a Skokie Lagoons - očkování, reakce a kampus University of Chicago

 

Honza v poslední době pracuje ještě usilovněji než předtím, má s Giaunlucou Cusatisem rozepsané asi 3 články a strašně rád by alespoň jeden z nich odeslal k recenznímu řízení dřív, než definitivně odjedeme. Pravidelných partnerských týdenních vycházek se držíme zuby nehty, ale na nějakou jinou rodinnou aktivitu mu moc času nezbývá.

Vašík dostal v úterý skvělou nabídku: zahrát si s polským tatínkem Dominkem a jejich nejstarším synem Leonem basket. Dominik s Leonem jezdí hrát několikrát týdně, a to do Mason Parku. Tam je totiž spousta basketbalových hřišť, takže se vždycky najde nějaké volné, zatímco na Noyes je jedno pidihřišťátko se třemi koši a (během trimestru) nespočetným množstvím studentů, kteří si chtějí zahrát. Václav se vrátil asi po dvou hodinách, zcela splavený, s puchýři na nohách, ale s vítězstvím v kapse - s Leonem nad Dominikem vyhráli 3:2.  Honza byl mezitím v práci a my ostatní jsme po dlouhé době jeli do Skokie Lagoons, kam se Karlík už dlouho těšil. Chtěl totiž obhlédnout, jestli ještě stojí bunkr, který si postavili s Martou a Václavem v zimě. Martě se tam naopak vůbec nechtělo, že to prý bude nuda, a tak si vzala s sebou čtečku. Nakonec ji ale Karel dokázal svojí intenzivní hrou strhnout a většinu času společně vylepšovali interiér bunkru tím, že ohlazovali klády na sezení. Zpět k autu jsme to vzali malou oklikou - je fascinující, jak se listnaté lesy ve Skokie Lagoons během roku mění. Když teď na jaře všechno zezelenalo, je to ještě mnohem větší džungle než dřív a na některých malých cestičkách se člověk v tom příšeří skoro bojí.

Ve středu večer vydaly Spojené státy prohlášení, že od nynějška se mohou očkovat proti koronaviru i děti starší 12 let, a tak Honza nelenil a zaregistroval Martu hned na čtvrtek ráno. Děti se očkují Pfizerem, po němž byla Marta trochu unavená - v pátek si v Penny Parku místo skákání z klády na kládu četla - ale školu i všechny ostatní povinnosti (např. páteční návštěvu u Spadlingů) zvládla bez problémů. 

Zato my s Honzou jsme měli potíže vyrovnat se se svojí druhou dávkou Moderny. Na očkování jsme byli v sobotu dopoledne a odpoledne jsme byli domluveni s Poláky, že vyrazíme na jih Chicaga do kampusu slavné University of Chicago (dosud zde pracovalo 100 laureátů Nobelovy ceny, nejvíce z nich ji získalo za ekonomii, fyziku nebo chemii, poslední dvě ceny - za ekonomii a chemii - jsou z roku 2019). Kampus nám doporučili Spaldingovi - prý to tam vypadá jako z filmů o Harrym Potterovi. No, bylo to hezké, ale kampus Nortwestern University se moc neliší. Jen v něm chybí socha Nuclear Energy (postavená na místě, kde byl poprvé provedena řízená řetězová atomová reakce - Enrico Fermi, 1942) a Robbie House slavného architekta Franka Lloyda Wrighta, který má krásná okna z barevných sklíček (ta dělí okno na široké, horizontálně členěné barevné plochy, což má údajně evokovat rozlehlé pláně Midwestu). Z kampusu jsme ještě zamířili do blízké Washington Park Natural Area, což byla vlastně laguna obklopená lesíky, trávou a sem tam nějakými prolézačkami. Byla to moc hezká vycházka, ale už po cestě zpátky začínal být Honza unavenej a hned po večeři si vlezl do postele. Mně začalo být divně až poté, co jsem dopsala blog z některého z předchozích týdnů. V noci jsem pak měla teplotu (37,9°C, nejvyšší za posledních 12 let), která mě provázela až do neděle večer. Naštěstí Honza už na tom byl v neděli mnohem lépe, takže dopoledne zajel nakoupit a odpoledne vzal děti na cyklovyjížďku (na kolech půjčených od Spaldingů a od Izraelců). Tím se mi postaral o jeden z nejhezčích možných odpoledních programů - 4 hodiny čtení knížky Johna Greena Hledání Aljašky, kterou jsem původně stáhla pro Martu.  Byl to takový den matek II, na který budu myslím ještě dlouho vzpomínat.

3. - 9. 5. aneb Vycházky s Honzou - Sára - novinky z Penny Parku - Holy Hill - den matek

 

Už párkát jsem tu psala o soukromých vycházkách s Honzou. Od jisté doby je děláme pravidelně, každý týden jednu, a Honza vždycky vybere nějaké místo, které vypadá podle mapy zajímavě (to se pozná tak, že tam nejsou pravoúhlé ulice). Tento týden jsme zamířili (autem) na sever, pár kilometrů podél břehu jezera do Winnetky. Domy tu nevypadají na první pohled tak honosně jako v Indian Hill, ale stojí na velikých pozemcích, často se spoustou stromů, takže si tam připadáte (skoro) jako uprostřed lesa. Nejprve jsme prozkoumali ulice od silnice směrem "do vnitrozemí", zpět jsme se pak vraceli ulicemi, jejichž domy sousedí přímo s jezerem. Uličky jsou často značeny jako "private", takže jsem se opět trochu bála, jestli nás někdo nenachytá. Když jsme ale došli až k "private" schodům na "private" pláž, nedalo nám to, a museli jsme se jít podívat. Pláž nebyla nic moc, ale otevřel se nám výhled na jezero, přes něž bylo vidět neznámé svítící město v Michiganu, a pokud se člověk podíval k domům, mohl se kochat jejich terasami a představami, jak skvěle se na nich asi musí číst a pít káva (moje představa)/ pracovat (Honzova představa). Vrátili jsme se bez problému - nikdo nás nenachytal a dokonce ani nikdo nezavřel závoru na parkovišti, kde stálo naše auto.

Marta se ve škole tento týden začala po dlouhé době bavit s (relativně) novou spolužačkou Sárou, která je "z nějakého státu vedle Saudské Arábie" (přesněji to Marta neví). K rozhovoru došlo poté, kdy obě odmítly hrát v tělocviku hru foursquare s "agresivníma klukama" z jiné třídy. Hra foursquare jinak Martu moc baví - hraje se s míčem ve 4 čtvercích a je tak jednoduchá, že ji s námi může hrát i Karel. Na jednu stranu je tedy vlastně škoda, že ji ve škole nehraje a místo toho chodí kolem bloku, na druhou stranu tak má aspoň šanci seznámit se trochu víc se Sárou. Sářina rodina je tu "navždy", takže ji Marta ze začátku dost litovala, protože ona už se nemůže dočkat, až bude zpátky v Česku a uvidí se se všemi svými kamarádkami. Navíc ji tu škola už většinu času nudí, a taky se jí zdejší ulice zdají strašně opuštěné a připadá si tu nebezpečně (i díky tomu, že ví, že se tu střílející šílenci objevují mnohem častěji, než u nás). Sára to ale vidí jinak. V zemi, z níž pochází (hrozně by mě zajímalo, jaká to je), prý měli školu jen dvě hodiny denně a někdy ani to ne, a na ulicích se bála, protože se u nich před školou jednou porvali dva chlapi s nožema, a když to běžela říct do ředitelny, paní ředitelka odmítla zavolat policii, protože by to poškodilo jméno školy. Sára tedy chodila vždycky rovnou domů, a to byl celý její sociální život (tedy alespoň tak to Marta pochopila, je ale možné, že se toho mnoho ztratilo v překladu - ať už Martině nebo Sářině). Sára si tady tím pádem připadá mnohem bezpečněji a škola se jí zdá úžasná... a já jsem ráda, že Marta vidí, že všechno není černobílé.

Karel si v pátek v Penny Parku poprvé opravdu hezky hrál se spolužáky (Donovanem a Elanem). Dosud to totiž vždycky vypadalo tak, že na mé naléhání, aby se družil, řekl: "Tak dobře mami, já si s nimi budu hrát, ale jen proto, že to chceš... a jen 5 minut!" což splnil a pak přešel zpět ke svému imaginárnímu boji s neviditelnými nepřáteli. Tentokrát poprvé neodpadl při živelné anglické konverzaci a hrál si s klukama, dokud nemuseli jít domů. Podobný scénář nastal následující pátek - to si nejprve hrál s Anandini, a pak s Donovanem. V takových chvílích je mi líto, že tu nezůstaneme ještě rok - bez karantény. Věřím, že při normálním školním režimu (který tu zahrnuje i hraní) by si kamarády nakonec našel a angličtina by nadobro přestala být bariérou. Marta teď přichází do Penny parku tak pozdě, že než si toho její největší kindergartenští příznivci, kterým dříve organizovala zábavu, všimnou, většinou už musejí jít domů... což jí ovšem vůbec nevadí, ba naopak. Zbývá jí totiž víc času na artistické hrátky, které vynalezl Vašík. Penny Park je jedno obrovské dřevěné hradiště a Václav s Martou chodí po jeho střechách a kládách, případně přeskakují z jedné klády na druhou, to vše nad hlavami ostatních hrajících si dětí. V očích některých malých dětí (např. Hazel a Colett) se tím stávají téměř "superhrdiny" (kterých jsou tu spousty a všichni je milují). Každý týden se přitom Marta nebo Václav naučí nějaký nový "trik". Skvělé je, že Václav, který dřív Martě trošku záviděl přízeň menších dětí, je v téhle činnosti tím, kdo má navrch - a Marta se mu vlastně jen snaží vyrovnat. O svém pocitu ve stínu staršího sourozence teď Václav dokonce složil báseň (měli to povinně do školy):

I am a moon

Shine only when the sun is out

Nobody can see me when the sun is there

"I am here, I am here" I call

Still nobody looks at me

But in the shadows of night I make the light

Naštěstí dodal, že tak se cítí jen někdy, a jen v některé společnosti... např. v Penny Parku ... doma prý ne (doufejme).

Do konce pobytu už nám moc času nezbývá, a tak se o víkendech ženeme za vším, co bychom ještě chtěli vidět. Jednou z těchto věcí byla bazilika Holy Hill ve Wisconsinu, kde jsme byli v listopadu. Minule jsme k ní šli ze severu, v okolních lesích byl hon, a tudíž plno lidí s puškami, takže to bylo docela drama. Tentokrát jsme šli z jihu a žádné drama nenastalo, až na to, že Marta byla hrozně znechucená - lesy prý vypadají jako džungle a ani se v nich nedá lézt na stromy. No, to je pravda. My ostatní jsme si ale výlet docela užili. Návštěvu baziliky jsme si užili už míň, kněz ze začátku působil dojmem, že bude od oltáře dštít oheň a síru, pak ale změkl - nebo jsme si na jeho projev zvykli - a tak jsme se během jeho kázání všichni až na Honzu pohroužili do spánku. Probudili jsme se akorát na přijímání. Po cestě autem tam i zpět jsme poslouchali audioknihu "Pan Kaplan má stále třídu rád" a smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali.

V neděli byl den matek, a tak jsem dostala od kluků přáníčka, co vyráběli s paní Barbour ("děkujeme, že nám pereš, ..."), od Marty vlastnoručně pečené cupcaky a od Honzy oběd a bonboniéru. Odpoledne bylo krásně, Honza ale musel pracovat, a tak jsem šla s dětmi do parku. Potkali jsme tam Poláky a Donovana s maminkou. Naše děti z toho nebyly úplně nadšené, protože chtěly hrát baseball, a to je prý obzvlášť s Jakubem dost náročné.  Nakonec jsme se rozdělili na "velké" a "malé". Velcí - čili Marta, Václav a Natália - měli klid na svůj baseball, lezení po stromech apod. My "malí" - čili Jakub, Donovan a já - jsme hráli taky trochu baseball a pak kluci podbíhali pod lanem. (K úplnému výčtu zbývá dodat, že Karel si sám bojoval opodál a Leon si sám hrál basket.) Byla jsem docela ráda, že jsem neplkala s maminkami a strávila odpoledne trochu aktivněji. Na rozdíl od nich mi totiž tentokrát vůbec nebyla zima.

26. 4. - 2. 5. aneb Park s Lakshmi a Poláky - nákupy - Anderson Japanese Garden - Willis Tower

Říkala jsem si, že by bylo strategické, kdybych ještě před naším odjezdem seznámila Poláky s rodinou od Lakshmi. Bydlí minutu od naší univerzitní ubytovny a rodiče jsou moc milí a ochotní, takže by mohli s lecčím pomoct nebo poradit, kdyby bylo potřeba. Zorganizovala jsem tedy společný odpolední sraz v parku. Protože bylo docela teplo, rozhodli jsme se pro park u Lighthouse Beach - s tím, že až děti přestane bavit hrát si v parku, půjdeme na pláž, případně na trávu, kde se dají hrát různé sporty. Setkání se mimořádně vydařilo, kromě Karlíka s Jakubem nakonec všechny děti hrály něco jako "cukr káva limonáda", ovšem na prolízkách, čímž hra získala na zajímavosti (např. zastavit se při slově "bum" zrovna když jedete po klouzačce je celkem oříšek). Hrál dokonce i Leon - možná proto, že nikde v okolí nebyl basketbalový koš. Asi po hodině jsme se opravdu přesunuli na pláž, kde se všichni dali do stavění staveb z písku a kdyby neměli hlad, možná by tam stavěli dodnes. Od Lakshminých rodičů jsme se dozvěděli, že se nechali inspirovat naším výletem do Great Smoky Mountains a jeli tam s holkama na spring break. Potěšilo nás, že jsme jim mohli být nějak "užiteční".

Ve středu jsme s Martou vyrazily na nákupy - potřebovala kalhoty a trička na plánovaný červnový puťák, plavky a spoustu dalších věcí. Obešly, resp. objely, jsme spolu pět obchodů, z posledního jsme odjížděli v 9 večer (s mým tričkem a s mými sandály) a celá akce zabrala asi čtyři hodiny - byl to ale moc příjemně strávený čas. Krásně jsme si totiž popovídaly, nikdo nekvílel ani mě nepopoháněl, Marta mi dokonce v obchodech navrhovala věci, které si mám vyzkoušet, prostě idyla. Ve čtvrtek jsme pak byli nakupovat plavky i s klukama a to byl zážitek úplně jiného druhu. Václav jako obvykle předem propočítával, kolik času to zabere, a byl vrcholně zklamán, když byly jeho propočty překročeny. Ukázalo se totiž, že chlapecké plavky v obchodech buď vůbec nemají, nebo je zakázáno si je kvůli covidu zkoušet. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme v Targetu koupili asi šestero plavek, celkem přibližně za 100 dolarů, doma si je všechny vyzkoušeli a nehodící se vrátili. Jednoduché.

Celý rok jsme plánovali, že na jaře pozveme Cusatisovi do Anderson Japanese Garden a v sobotu k tomu konečně došlo. Dokonce se při této příležitosti udělalo nejen slunečno ale i teplo. Jinak je tu totiž většinou kolem deseti stupňů, někdy i méně… a mně je v parcích pořád zima. Zmíněná japonská zahrada je v Rockfordu, necelé 2 hodiny jízdy na západ od Chicaga. Byli jsme tam v minulých letech už dvakrát, takže to pro nás nebyla žádná novinka, přesto je to vždycky krása. Kdybychom tam byli sami s Honzou, asi bychom se loudali a snažili se vychutnat si každý kousíček. Cusatisovi, a koneckonců i naše děti, to ale trochu hnali, takže jsme zahradu prošli za necelou hodinku, a protože zbývalo ještě dost času do návštěvy restaurace, kde Cusatisovi zamluvili oběd, usadili jsme se u rybníčku pod slunečníkem. Děti byly naštěstí vybaveny bloky na kreslení, takže zatímco my jsme konverzovali, oni se rozložili po okolních kamenech a velice pokojně kreslili. Teď je to docela baví, zvlášť když kreslí všichni zároveň a můžou pak porovnávat svoje výtvory. Po chvilce ale přišla zaměstnankyně zahrady, že na kameny se nesmí, a když si všimla, že máme na stolečku vybalenou svačinu, řekla, že se tu vlastně nesmí ani jíst. Děti se tedy přesunuly na dřevěné molo a čvachtaly si alespoň nohy ve vodě… načež je jedna návštěvnice upozornila, že ve vodě jsou dravé želvy a že by je mohly kousnout. Naštěstí už byl skoro čas vyrazit do restaurace. Tam si děti po vzoru Gianlucy a Clary daly coca-colu a Karlík dostal od paní servírky pastelky a omalovánky s rébusy a od té chvíle byli všichni v sedmém nebi. Honza je totiž dost razantní odpůrce jídel v restauarcích (s dětmi), takže taková příležitosti se jim jen tak nenaskytne. Kluci pak měli burgry a Marta tortillu a asi vypadali fakt vděčně, protože Cusatisovi z nich byli úplně paf. Korunu tomu nasadil Karlík, který když zjistil, že si může odnést omalovánky domů, z radosti mě objal. I my dospělí jsme si restauraci - a hlavně rozhovor - dost užili, což při obědě se zahraničním  kolegou nemusí být úplně automatické. Čím dál víc se ukazuje, že si Honza s Gianlucou sednou nejen pracovně, ale i osobně. Na některý z dalších víkendů už plánují společné kolo.

V neděli nás čekala další z atrakcí, na které jsme čekali celý rok, totiž návštěva nejvyššího mrakodrapu v Chicagu - Willis Tower. Ta byla celou dobu zavřená a otevřeli ji až teď. Lístky je samozřejmě potřeba koupit dopředu a na přesný čas, jako kamkoliv během pandemie. To je obecně trochu nevýhoda, protože nikdy nevíte, jaké bude počasí, ale zase je ve všech muzeích a na jiných turistických atrakcích mnohem méně lidí. Pokud někdo jede do Chicaga jen na pár dní či dokonce hodin, je často Willis Tower tím jediným místem, kam se stihne podívat. Proto je dole v přízemí výstava, která se snaží vystihnout hlavní zajímavosti z historie i současnosti města - píšou tu např. o velkém požáru v roce 1871, který zničil domy sto tisícům lidí, paradoxně tak ale umožnil Chicagu stát se místem, kde se zrodila moderní městská (mrakodrapová) architektura. Zajímavý byl taky popis, jak v 19. století zvedali chicagské domy o 3 stopy výše jen za pomoci heverů (kvůli zpevnění bažinaté půdy, na níž město stojí) a jak otáčeli tok Chicago river, která dřív vtékala do Michiganského jezera, což je místní zdroj pitné vody. Teď řeka z jezera vytéká. Jako obvykle se při procházení výstavy nemusíte příliš namáhat čtením popisků a spíš na sebe necháváte působit atmosféru úzké klikaté "naučné stezky" plné audiovizuálních vjemů - např. se tu virtuálně projedete slavným L-trainem (vlakem, který jezdí nad úrovní silnic) a u toho koukáte z jeho oken na jednotlivé chicagské čtvrti (čínskou, italskou, mexickou, ... v mnohých z nich jsme nikdy nebyli), můžete si "stoupnout" na slavnou chicagskou "deep dish" pizzu, setkat se s Barrackem Obamou a jeho ženou v životní velikosti (ovšem v papírové podobě) a poslechnout si úryvky jazzové hudby. Když jsme se dost vynadívali, nacpali nás jako sardinky do výtahu se spoustou dalších návštěvníků, covid-necovid, a jeli jsme do 103. patra. Při jízdě se na obrazovce objevovaly známé světové stavby, v jejichž výšce jsme se právě nacházeli (pyramida v Gíze, Eiffelovka, ...) Nahoře jsme se mohli podívat postupně do všech čtyř světových stran. Nejvíc nás bavilo pozorovat lidi, cyklisty a auta přímo pod námi - vypadali jako z nějaké modelářské soutěže. Taky jsme viděli basketbalové hřiště na střeše mrakodrapu, v němž je vězení. Bohužel ale zrovna nikdo basket nehrál. Největší atrakcí jsou 2 skleněné krychle vyčnívající ze stěny Willis Tower ven. V nich stojíte na skleněné podlaze více než 400 metrů nad úrovní ulice. Před 11 lety byl problém se do nich vůbec dostat, natož se tam fotografovat, teď má každá skupinka možnost strávit v krychli 2 minuty. Po prvotním váhání tam tedy děti s Honzou dělali i stojky a mosty... Protože bylo krásně, chtěli jsme si odpoledne ještě projít město - z dřívějška si pamatuju, že tu mívají na jaře mezi mrakodrapy vysázené tulipány, a mají je i letos! V létě to tu vypadalo jako po vymření, teď je už spousta lidí naočkovaných a na všeobecné náladě a ruchu v ulicích je to znát.  Šli jsme podél Chicago river, koukali na mrakodrapy, parníky a kajaky na řece a v tom si Vašík všiml, že do řeky spadl ptáček, který se snaží odrazit od hladiny a odletět, ale nejde mu to. Honza se už už chytal zábradlí, aby se nahnul nad řeku a zabalil ptáčka do mikiny, ale právě v tom okamžiku k nám doplul pán na kajaku a když pochopil naše zmatené pokřikování, vylovil ptáčka pádlem. Na oběd jsme měli deep dish pizzu ze slavné Pizzerie Uno, která byla bohužel plně obsazená, ale prodávala pizzu i s sebou. Jedli jsme ji tedy na schodech u řeky.  Za 30 dolarů jsme se všichni přejedli a ještě nám trochu zbylo. Pak jsme pokračovali proti proudu řeky směrem k jezeru. Po cestě jsem propadla fotografické vášni a zůstala pozadu. Ačkoliv jsem pak šla už docela rychle, pořád se mi nedařilo ostatní dohnat - a to už jsem byla na konci promenády. Mobil jsem samozřejmě neměla, zůstal u Honzy v batohu, měla jsem jen foťák. Když jsem došla k prolízkám, došlo mi, že kdyby na mě ostatní čekali, bude to právě tady, takže bylo jasné, že jsem je přešla. Obrátila jsem se tedy zpět. Pak už jsme se našli za chvilku. U jezera jsme se vydali na sever a došli až na Ohio beach, která byla v létě zavřená, dnes se tam ale čvachtalo ve vodě docela dost lidí - ovšem jen po kolena. Bylo sice vedro, ale voda je pořád strašně studená. Po půl hodině byl Karlík od pasu dolů mokrý, a tak byl čas vydat se domů. Při cestě na L-train jsme neúmyslně zvolili trasu, která vedla kolem nocovišť bezdomovců. Bylo nám z toho docela úzko - i Karlíkovi, který plánuje, že v dospělosti sestaví bezdomoveckou kapelu. V L-trainu jsme pak všichni až na Honzu usnuli, a tak nám ta hodinová cesta rychle utekla.

19. - 25. 4. aneb drily, Poláci, lego, umění a večerě u Thawivann

 

Opět jsme ve skluzu s psaním blogu a tak byli přizváni i ti méně talentovaní. Tento týden tedy píšu já, Honza.

V průběhu posledních pár týdnů měly děti ve škole nácviky, oni tomu říkají dril. Jsou celkem tři, požární dril, dril na hurikán a dril na ozbrojeného útočníka. Kluci požár oželeli, byl totiž tenkrát v pátek, kdy jsme se báli, že má Petra covid, místo školy doma. Takže to víme jen od Marty - vyjde se spořádaně z místnosti a čeká se před budovou, ideálně s nějakým čtením. Při drilu na hurikán se spořádaně odejde do velké hlavní místnosti, tam si všichni sednou na turka, zakryjí si hlavu rukama a čekají. Ti zkušení a chytřejší si s sebou opět vezmou nějaké čtení. A pokud do budovy vnikne ozbrojený útočník, učitel zamkne třídu, všichni si stoupnou tak, aby nebyli od dveří moc vidět, jsou úplně potichu a zase čtou. Marta si čtečku nebrala, a tak se na drilech dost nudila, nejlepší je prý požár, to se alespoň jde ven. Pak to ale za požár schytala, neboť byl v průběhu hodiny zvané "drama". Měl začít v celou, stejně jako ta hodina, a měl trvat 15 minut. Marta se tedy nepřipojila na zoom a čekala, až vypukne požár. Ten ale vypukl až o čtvrt a trval neplánovaně skoro půl hodiny. Po návratu do třídy bylo už tak pozdě, že se Marta na hodinu už nepřipojila a jen napsala omluvný e-mail paní učitelce. My jsme doma žasli nad její zodpovědností, ale paní učitelka jí místo obdivu zapsala neomluvenou hodinu. Řešit to nebudeme, protože je nám to celkem jedno, jen to nechápeme. Marta má s paní učitelkou z "drama" dlouhodobě špatný vztah a po této události celkem chápeme proč.

S drily souvisí ještě jedna vtipná příhoda. Kluci mají ve škole "show talentů", která obvykle zřejmě probíhá naživo, ale letos byla formou krátkých videí. Zadání znělo, ať je to hlavně originální. Kluci poslali video, jak spolu v brnění z lepenky bojují dřevěnými meči. Není to nic světoborného, ale snažili se a secvičili perfektní šermířský souboj (můžete si ho prohlédnout na petraajan.rajce.idnes.cz/ v albu Evanstonské jaro). V týdnu nám ale přišel e-mail, že video bylo ze soutěže vyřazeno, neboť zobrazuje násilí a zbraně. Ano, je to samozřejmě pravda, ale překvapuje nás, že dětská duše nesnese pohled na šermující kluky, ale zvládne trénink na ozbrojeného útočníka ve škole.

Ve středu jsme se sešli s Dominikem a Beátou (to jsou ti Poláci, kteří jsou tu také na rok a přijeli před dvěma měsíci), jen dospělí s dospělými. Nechali jsme večer děti doma samotné a šli do vedlejšího domu na návštěvu. S sebou jsme vzali jedno víno, tortilly a domácí guacamoly, oni nás ale trumfli alespoň 4x, jejich stůl byl plný jídla. Také jejich apartmán byl daleko vybavenější než náš. Uvědomil jsem si, že asi držím rodinu hodně zkrátka a než se něco koupí, tak to třikrát projde hlasováním. Oni se tím evidentně tolik nezabývají, mají už třeba kobereček v koupelně, televizi, také hned koupili auto. Večer s nimi byl příjemný, bylo cítit, že pocházíme ze stejné části světa, stejné kultury. Zaujalo mě, že Češi jsou podle nich viděni v Polsku jako inteligentní a vyspělý národ. Na mou otázku proč odpověděli Kaczynského politikou a prorůstáním církve do státu. V této souvislosti možná ten Babiš není to nejhorší, co nás mohlo potkat. Hodně se pilo (dvě lahve vína), což tu není zvykem. Alespoň ne v našem okolí. Také se dost kritizovalo. No prostě centrální/východní Evropa.

V sobotu mělo pršet, takže jsme plánovali vnitřní aktivity. Nakonec se ten déšť nějak vypařil, ale plánu jsme se už drželi. Petra s Martou vyrazily za kulturou, do Chicago Art Institute. Nadšené byly hlavně z textilních koláží umělkyně Bisa Butler. A pak také z kavárny, kterou navštívily při zpáteční cestě. Já jsem s kluky vyrazil autem do Lego Factory, jakéhosi muzea lega asi hodinu cesty na západ. Marta v Lego muzeu byla před 11 lety a koupili jsme tam tenkrát naši Duplo sadu. Trochu jsem si tedy pamatoval, jak to tam vypadá. Hned na začátku byl obrovský lego model Chicaga. Kluci byli nadšení a já celkem taky. Pak byla lego džungle s velkými lego papoušky, krokodýli a opicemi, to bylo taky hezké. A pak už to šlo z kopce, alespoň pro mě. Třeba jízda vozíkem v lego hradu byla vyloženě slabá, stejně tak stolky pro stavění vždy nabízeli tak hrozně málo kostek, že se nikomu z nás nechtělo cokoliv začínat. Nakonec nás ale zachránil rozestavěný lego hrad se spoustou kostek k dokončení. Václav tam strávil asi hodinu, Karel se mnou v průběhu šel na lego film ve formátu 4D. Sice nevím, co bylo to čtvrté D, ale film byl super a Karel se strašně smál. Po cestě zpět jsme zastavili na oběd v jakémsi parku, kde zrovna lítali s RC letadly a drony. Takže jsme u chroupání salámu obdivovali jejich výkony a spokojeně se slunili v předpovězeném dešti.

V neděli se u Spaldingů konala slavnostní večeře. Původně jsme se měli sejít už někdy v březnu, ale vše se muselo odložit, protože John dostal covid. Myslím, že hlavním důvodem svolání večeře bylo to, že Carol s Billem už byli naočkovaní a tak se mohli zúčastnit. Carol a Bill jsou další z širokého kruhu křesťanských kamarádů Thawivann, kteří ale patří do starší věkové skupiny. Nevíme sice, kolik jim je, ale vypadají už vážně celkem staře. Petra si Carol pamatuje, protože před 11 lety spolu chodily na ejmenování, Billa si pamatujeme také, protože je nezapomenutelný. Hodně a rád mluví a někdy je to i celkem zajímavé. Byl totiž námořník a plavil se všude možně (Suez, Panama, Bombaj, ... ). Mysleli jsme si, že brázdil oceány celý život, ale v neděli jsme pochopili, že to bylo jen pár let okolo roku 1950, pak se zamiloval do Carol a s námořničinou skoncoval. Kromě nich se večeře zúčastnili ještě Hannah a Alfréd a také Stephen. Ten v létě začíná Ph.D. studium na universitě v Minneapolis, takže zde jsem zase já musel předvést své hluboké znalosti o tamnější univerzitě. Ještě jsme v rozhovoru narazili na literaturu. Dostali jsme se k ní přes knihu Marka Twaina Život na Mississippi, kam jsem se probojovali od námořních historek (kniha je o parnících na Mississippi). Protože skoro nikdo nic nečetl, tak jsme se vytasili se slavným americkým románem Moby Dick, který teď chroustá Petra. Je totiž docela nečitelný a zajímalo nás, proč je tak slavný. Thawivann, která má Ph.D. ze (středověké) literatury nám vysvětlila, že to by první a neúspěšný pokus o čistě americký román podle vzoru Homéra. Tedy asi je to slavné, protože to bylo v něčem první a také že se to úplně nepovedlo. Večer příjemně utekl nám i dětem, už se těšíme na další návštěvu u nich.

Závěrem se ještě zmíním o svém předodjezdovém stresu. Jedeme už za necelé dva měsíce, já mám pocit že práce není dodělaná, do Česka nás nepustí, testy nám nevyjdou, auto neprodáme, projekt nesplním a kdo ví co ještě. Petra ze mě už trochu šílí, ale občas mám i lepší chvilku, ve které to trochu urovnám. No, nechtěl bych žít sám se sebou, opravdu ji obdivuji. 

12. - 18. 4. aneb Poláci - učení s Natálkou - vycházka do Indian Hill - večeře s Hannah a Alfrédem - očkování - grilování s Mr Spicuzzou - Morton Arboretum

 

 

Každý den čekávám s dalšími rodiči od "kindergarteňáků" na děti před školou,  kde praktikujeme "small talk". Minulý týden jsme takhle klábosili s Dominikem, tátou od polské rodiny, a během rozhovoru jsme zjistili, že jsme sousedé - polská rodina bydlí ve vedlejším domě. Vtipné je, že už tu bydlí nejméně 3 týdny a za tu jsme si toho nevšimli. V pondělí odpoledne jsme tedy konečně podnikli společnou akci - šli jsme do parku na Noyes. Poláci mají tři děti - šesťáka Liona, čtvrťačku Natálii a nejmladšího Kubu. Jak už jsem psala, Natália chodí do třídy s Vašíkem a Kuba s Karlíkem. Lion chodí na Nichols Middle School, jako Marta, ale protože přijeli do USA pozdě, nemohl se už nahlásit k "in person" studiu, a tak je chudák celé dny doma na online výuce. Rodiče doufali, že ho přihlásí alespoň do basketu, aby měl nějaký kontakt s americkými dětmi, ale ukázalo se, že basket stojí do konce školního roku 500 dolarů, což je zkrátka příliš. Lion ale basketbalem zřejmě žije, takže celou dobu v parku strávil střílením na koš. Marta, Václav, Natália a Kuba hráli společně baseball, přeskakovali lano atd., a Karel si jako obvykle opodál bojoval proti neviditelným nepřátelům (občas mě napadne, jestli už bych si s jeho imaginací a samotářstvím neměla dělat starosti, ale zatím tu myšlenku zaháním... nezdá se, že by tím nějak trpěl, když je potřeba, zvládne spolupracovat, a třeba až bude chtít, naučí se i navazovat vztahy). Já jsem si mezitím povídala s rodiči a pak i s paní Barbour, která do parku přijela Polákům něco předat. Byla to paráda. Uvědomila jsem si, jak moc mi dělá dobře mluvit s někým dospělým na živo... Polská rodina je svým způsobem v opačné situaci než my, na Northwestern přijela jako hostující profesorka maminka Beáta, tatínek Dominik pracuje ve firmě, která operuje i na americkém trhu, takže dostal na rok možnost řídit tuhle odnož. Podle něj to nevyžaduje moc práce a má z toho nějaké peníze - bez nich by to totiž z Beátina grantu asi neutáhli. Je to už druhá rodina, kdy je v roli "dependent" muž (první byli Izraelci), a zjišťuju, že mě to vlastně překvapuje, protože si to v našem případě nedokážu představit. Tím nechci říct, že by byl Honza nějaký despota, který by to nepřipustil, jen by mě to prostě asi ani nenapadlo. Možná to ale zmínění "dependent" muži nebrali jako oběť, ale jako vítanou změnu, vybočení ze všedního života... což jsem tak vlastně chápala i já. 

Každopádně od úterka začala Natka chodit dopoledne asi na hodinu a půl k nám, aby mohla dělat nějaké úkoly s Václavem a aby tak měl Dominik víc času věnovat se škole se zbylými dvěma dětmi. S Václavem jsme se rozhodli, že nejlepší bude dělat s Natálkou matematiku, protože ta mu jde a nevyžaduje větší slovní úsilí. Natka nerozumí anglicky zatím skoro vůbec (podobně jako Václav na začátku), takže Vašík jí sice vysvětlí problém anglicky, ale pak je skoro vždycky potřeba to zopakovat česky - což má mnohem větší šanci na úspěch... a když to nezabere, píšou si přes google translator. Musím říct, že Václav je skvělý učitel - když je to potřeba, problém vysvětlí, ale nevnucuje se a není přehnaně dominantní (na rozdíl třeba ode mě). Není to poprvé, co mě v jednání s mladšími dětmi - či v případě Natálky spíš méně zkušenými dětmi - překvapil: s Karlem i s Julianem mu to jde taky bezvadně, s nimi zas umí přesně vyhmátnout, co je bude bavit. Kdo ví, třeba ho čeká učitelská budoucnost.

V úterý nebo ve středu jsme si udělali s Honzou krásnou podvečerní vycházku do luxusní čtvrti Indian Hills. Čtvrti dominuje velké soukromé golfové hřiště a na většinu přiléhajících ulic mají zakázaný vjezd lidé, kteří tam nebydlí. My jsme ale šli pěšky, takže pro nás zákaz neplatil. Na ulicích jsme byli úplně sami - možná proto, že byla celkem zima. Zajímavé je, že oproti jiným částem města jsou zde uličky klikaté - jinde se jede striktně pravoúhle... Cestou jsme probírali všechno možné, mj. jsme spočítali, že za tři a půl roku bude Martě tolik, kolik bylo nám, když jsme se seznámili.

V pátek jsme mimořádně nešli na večeři ke Spaldingům - John už sice oficiálně skončil svoji 10 denní po-covidovou karanténu, ale my jsme přece jen chtěli ještě pár dní počkat. Stejně na tom byli Hannah a Alfred, mladí manželé z Thawivanniny "recovery" církve, s nimiž se známe právě od Spaldingů. Slovo dalo slovo a Hannah a Alfred přišli na večeři k nám (resp. si většinu večeře sami přinesli, v recovery church fungují společné večeře vždycky tak, že každý přinese něco). Po zoomovém "ejmenování" nám Alfred vyprávěl zajímavý příběh o tom, jak jeho dědeček utíkal s rodinou za komunistické revoluce z Číny na Thaiwan, protože patřil k armádě, tj. předchozí vládnoucí moci. Podobně utíkala spousta lidí, a mnoho z nich s sebou vzalo různá cenná umělecká či historická díla. Proto se prý Thaiwanci považují za nositele "té pravé" čínské kultury - v Číně totiž bylo za kulturní revoluce skoro všechno zničeno.

V sobotu se nám přihodilo něco, co by se nám v Česku nestalo - dostali jsme první dávku proticovidové vakcíny Moderna! Jak se nám to podařilo? Od pondělka byla v Evanstonu vyhlášena možnost nechat se očkovat pro všechny starší 16 let. O očkování byl ale obrovský zájem, takže všechny termíny byly ihned rozebrány. Existovala možnost jet několik hodin autem na jih Illinois, kde o vakcíny není takový zájem, ale do toho se nám nechtělo. Pak jsme se dozvěděli od paní Barbour, že ona nechala své 17-leté syny na očkovat ve Wisconsinu, což je jen hodinu jízdy... prý tam o vakcíny stejně nikdo nestojí. Zaregistrovali jsme se tedy tam, ale měli jsme špatný pocit, že podvádíme - na stránkách psali, že se mají registrovat jen lidi z Kenoshi a okolí. Těžko říct, jestli by Američané považovali za okolí něco, odkud se jede hodinu autem. Volných termínů tam ale byla spousta, takže paní Barbour měla asi pravdu - nevypadalo to, že bychom svým očkováním vyfoukli někomu vakcínu před nosem. Nakonec to ale dopadlo ještě jinak - kvůli špatnému svědomí Honza během týdne znovu hledal možnost očkování v Evanstonu a podařilo se mu zaregistrovat nás oba do řetěce lékáren Walgreens. Až po registraci si všiml, že konkrétní lékárna je sice od nás jen 15 minut autem, ale má už chicagskou adresu, takže pro ni platí chicagská pravidla, která ovšem očkování lidí pod 60 (?) let ještě nepřipouští. Nicméně jsme se rozhodli to risknout a risk vyšel, navzdory tomu, že se nás tam ptali na adresu a že jsme jim řekli, že bydlíme v Evanstonu. Pravda, Honzovi, který si zapomněl doklad o pojištění, dali k vyplnění ještě nějaký papír, kde podepisoval, že pracuje ve školství a žije v Chicagu. Nikomu ale rozpor jeho výpovědí nevadil. Nakonec jsme tedy navzdory prvotnímu dobrému úmyslu přece jen podváděli. Částečnou omluvou - či výmluvou - pro nás je, že bychom chtěli stihnout obě vakcíny do odjezdu. Snížili bychom tak riziko, že nám vyjde den před odletem pozitivní test - což by výrazně zmírnilo Honzův stres. Protože ale píšu blog s velkým zpožděním, vím že v Chicagu začali lidi starší 16 let očkovat jen o týden později než v Evanstonu, takže bychom to pravděpodobně stihli i bez podvádění. 

Odpoledne jsme pozvali na grilování Mr Spicuzzu. Ptala jsem se ho, zda je pravda, že existuje velký rozdíl mezi výsledky testů černošských a bílých dětí (navzdory stejným školám, třídám, učitelům - viz blog z předpředminulého týdne) a jak on vidí údajnou strategii školského okrsku charakterizovanou souslovím "low floor - high ceiling". Rozdíly ve výsledcích potvrdil a souhlasí také, že je to dáno rodinným prostředím. Vedení školského okrsku o tom prý ale nechce nic slyšet (pravděpodobně takové úvahy považuje za rasistické). Raději neustále snižuje požadavky - takže "floor" je "lower and lower", což ale dle Mr Spicuzzy nikomu nepomáhá, protože je to pak strašná nuda... jako např. nová učebnice matematiky, povinná pro celý district, která směřuje s učivem vpřed jen velmi velmi pomalu. Nedávno byli učitelé požádáni o zpětnou vazbu, po jejím poskytnutí jim ale bylo řečeno, že navzdory jejich negativnímu hodnocení se bude učebnice používat i nadále... Pochopili jsme, že systém tu zřejmě funguje mnohem centralizovaněji než u nás, kde si každá škola (a v případě naší školy téměř i každý učitel) může dělat, co uzná za vhodné. Obojí má jistě své výhody a nevýhody, řekla bych ale, že v českém systému je menší pravděpodobnost, že budou učitelé frustrovaní ze své bezmoci (vůči nadřízeným, ne vůči dětem!). Z Mr Spicuzzy jsem tuto frustraci cítila dost silně. Po jídle jsme si zahráli baseball. Za 20 minut jsme Mr Spicuzzu zcela vyřídili (pálí perfektně, ale běhá bídně), a tak jsme se raději rozloučili. Děti si ještě užily šplhání na stromy a běhání bosky po pláži, později po kotníky ve vodě, později po kolena ve vodě, kluci následně téměř po pás ve vodě. Byla docela zima, ale stálo to za to.

V neděli jsme podnikli výpravu do Morton Arboreta. Je docela veliké, obešli jsme v něm několikamílový okruh. Obzvlášť hezké byly části s jehličnany, kvetoucími magnóliemi, kvetoucími ovocnými stromy, s narcisy a jakýmisi velkými druhy plicníků. (Snažila jsem se děti přemluvit, aby se nechaly vyfotit u překrásné hrušně - z jedné z výsledných fotek nahoře je jistě jasné, co si o tomto mém nápadu myslely). Karlíkovi se taky líbilo v "dětské" části zahrady, Marta s Vašíkem se tam ale ostentativně nudili. Největší zážitek máme z želvího rybníčku, resp. z takové větší kaluže, v jejímž středu ležely tři větve, a na nich se slunily desítky vodních želv... Do arboreta je docela drahé vstupné a musím říct, že botanická zahrada, která je blíž a zadarmo (resp. za parkovné, jedete-li autem) se mi vlastně líbí víc. A líbí se mi víc i arboretum v Brně. Budete-li mít čas (a bude-li v dobách covidu otevřené), určitě si tam někdy zajděte.