12. - 18. 4. aneb Poláci - učení s Natálkou - vycházka do Indian Hill - večeře s Hannah a Alfrédem - očkování - grilování s Mr Spicuzzou - Morton Arboretum

 

 

Každý den čekávám s dalšími rodiči od "kindergarteňáků" na děti před školou,  kde praktikujeme "small talk". Minulý týden jsme takhle klábosili s Dominikem, tátou od polské rodiny, a během rozhovoru jsme zjistili, že jsme sousedé - polská rodina bydlí ve vedlejším domě. Vtipné je, že už tu bydlí nejméně 3 týdny a za tu jsme si toho nevšimli. V pondělí odpoledne jsme tedy konečně podnikli společnou akci - šli jsme do parku na Noyes. Poláci mají tři děti - šesťáka Liona, čtvrťačku Natálii a nejmladšího Kubu. Jak už jsem psala, Natália chodí do třídy s Vašíkem a Kuba s Karlíkem. Lion chodí na Nichols Middle School, jako Marta, ale protože přijeli do USA pozdě, nemohl se už nahlásit k "in person" studiu, a tak je chudák celé dny doma na online výuce. Rodiče doufali, že ho přihlásí alespoň do basketu, aby měl nějaký kontakt s americkými dětmi, ale ukázalo se, že basket stojí do konce školního roku 500 dolarů, což je zkrátka příliš. Lion ale basketbalem zřejmě žije, takže celou dobu v parku strávil střílením na koš. Marta, Václav, Natália a Kuba hráli společně baseball, přeskakovali lano atd., a Karel si jako obvykle opodál bojoval proti neviditelným nepřátelům (občas mě napadne, jestli už bych si s jeho imaginací a samotářstvím neměla dělat starosti, ale zatím tu myšlenku zaháním... nezdá se, že by tím nějak trpěl, když je potřeba, zvládne spolupracovat, a třeba až bude chtít, naučí se i navazovat vztahy). Já jsem si mezitím povídala s rodiči a pak i s paní Barbour, která do parku přijela Polákům něco předat. Byla to paráda. Uvědomila jsem si, jak moc mi dělá dobře mluvit s někým dospělým na živo... Polská rodina je svým způsobem v opačné situaci než my, na Northwestern přijela jako hostující profesorka maminka Beáta, tatínek Dominik pracuje ve firmě, která operuje i na americkém trhu, takže dostal na rok možnost řídit tuhle odnož. Podle něj to nevyžaduje moc práce a má z toho nějaké peníze - bez nich by to totiž z Beátina grantu asi neutáhli. Je to už druhá rodina, kdy je v roli "dependent" muž (první byli Izraelci), a zjišťuju, že mě to vlastně překvapuje, protože si to v našem případě nedokážu představit. Tím nechci říct, že by byl Honza nějaký despota, který by to nepřipustil, jen by mě to prostě asi ani nenapadlo. Možná to ale zmínění "dependent" muži nebrali jako oběť, ale jako vítanou změnu, vybočení ze všedního života... což jsem tak vlastně chápala i já. 

Každopádně od úterka začala Natka chodit dopoledne asi na hodinu a půl k nám, aby mohla dělat nějaké úkoly s Václavem a aby tak měl Dominik víc času věnovat se škole se zbylými dvěma dětmi. S Václavem jsme se rozhodli, že nejlepší bude dělat s Natálkou matematiku, protože ta mu jde a nevyžaduje větší slovní úsilí. Natka nerozumí anglicky zatím skoro vůbec (podobně jako Václav na začátku), takže Vašík jí sice vysvětlí problém anglicky, ale pak je skoro vždycky potřeba to zopakovat česky - což má mnohem větší šanci na úspěch... a když to nezabere, píšou si přes google translator. Musím říct, že Václav je skvělý učitel - když je to potřeba, problém vysvětlí, ale nevnucuje se a není přehnaně dominantní (na rozdíl třeba ode mě). Není to poprvé, co mě v jednání s mladšími dětmi - či v případě Natálky spíš méně zkušenými dětmi - překvapil: s Karlem i s Julianem mu to jde taky bezvadně, s nimi zas umí přesně vyhmátnout, co je bude bavit. Kdo ví, třeba ho čeká učitelská budoucnost.

V úterý nebo ve středu jsme si udělali s Honzou krásnou podvečerní vycházku do luxusní čtvrti Indian Hills. Čtvrti dominuje velké soukromé golfové hřiště a na většinu přiléhajících ulic mají zakázaný vjezd lidé, kteří tam nebydlí. My jsme ale šli pěšky, takže pro nás zákaz neplatil. Na ulicích jsme byli úplně sami - možná proto, že byla celkem zima. Zajímavé je, že oproti jiným částem města jsou zde uličky klikaté - jinde se jede striktně pravoúhle... Cestou jsme probírali všechno možné, mj. jsme spočítali, že za tři a půl roku bude Martě tolik, kolik bylo nám, když jsme se seznámili.

V pátek jsme mimořádně nešli na večeři ke Spaldingům - John už sice oficiálně skončil svoji 10 denní po-covidovou karanténu, ale my jsme přece jen chtěli ještě pár dní počkat. Stejně na tom byli Hannah a Alfred, mladí manželé z Thawivanniny "recovery" církve, s nimiž se známe právě od Spaldingů. Slovo dalo slovo a Hannah a Alfred přišli na večeři k nám (resp. si většinu večeře sami přinesli, v recovery church fungují společné večeře vždycky tak, že každý přinese něco). Po zoomovém "ejmenování" nám Alfred vyprávěl zajímavý příběh o tom, jak jeho dědeček utíkal s rodinou za komunistické revoluce z Číny na Thaiwan, protože patřil k armádě, tj. předchozí vládnoucí moci. Podobně utíkala spousta lidí, a mnoho z nich s sebou vzalo různá cenná umělecká či historická díla. Proto se prý Thaiwanci považují za nositele "té pravé" čínské kultury - v Číně totiž bylo za kulturní revoluce skoro všechno zničeno.

V sobotu se nám přihodilo něco, co by se nám v Česku nestalo - dostali jsme první dávku proticovidové vakcíny Moderna! Jak se nám to podařilo? Od pondělka byla v Evanstonu vyhlášena možnost nechat se očkovat pro všechny starší 16 let. O očkování byl ale obrovský zájem, takže všechny termíny byly ihned rozebrány. Existovala možnost jet několik hodin autem na jih Illinois, kde o vakcíny není takový zájem, ale do toho se nám nechtělo. Pak jsme se dozvěděli od paní Barbour, že ona nechala své 17-leté syny na očkovat ve Wisconsinu, což je jen hodinu jízdy... prý tam o vakcíny stejně nikdo nestojí. Zaregistrovali jsme se tedy tam, ale měli jsme špatný pocit, že podvádíme - na stránkách psali, že se mají registrovat jen lidi z Kenoshi a okolí. Těžko říct, jestli by Američané považovali za okolí něco, odkud se jede hodinu autem. Volných termínů tam ale byla spousta, takže paní Barbour měla asi pravdu - nevypadalo to, že bychom svým očkováním vyfoukli někomu vakcínu před nosem. Nakonec to ale dopadlo ještě jinak - kvůli špatnému svědomí Honza během týdne znovu hledal možnost očkování v Evanstonu a podařilo se mu zaregistrovat nás oba do řetěce lékáren Walgreens. Až po registraci si všiml, že konkrétní lékárna je sice od nás jen 15 minut autem, ale má už chicagskou adresu, takže pro ni platí chicagská pravidla, která ovšem očkování lidí pod 60 (?) let ještě nepřipouští. Nicméně jsme se rozhodli to risknout a risk vyšel, navzdory tomu, že se nás tam ptali na adresu a že jsme jim řekli, že bydlíme v Evanstonu. Pravda, Honzovi, který si zapomněl doklad o pojištění, dali k vyplnění ještě nějaký papír, kde podepisoval, že pracuje ve školství a žije v Chicagu. Nikomu ale rozpor jeho výpovědí nevadil. Nakonec jsme tedy navzdory prvotnímu dobrému úmyslu přece jen podváděli. Částečnou omluvou - či výmluvou - pro nás je, že bychom chtěli stihnout obě vakcíny do odjezdu. Snížili bychom tak riziko, že nám vyjde den před odletem pozitivní test - což by výrazně zmírnilo Honzův stres. Protože ale píšu blog s velkým zpožděním, vím že v Chicagu začali lidi starší 16 let očkovat jen o týden později než v Evanstonu, takže bychom to pravděpodobně stihli i bez podvádění. 

Odpoledne jsme pozvali na grilování Mr Spicuzzu. Ptala jsem se ho, zda je pravda, že existuje velký rozdíl mezi výsledky testů černošských a bílých dětí (navzdory stejným školám, třídám, učitelům - viz blog z předpředminulého týdne) a jak on vidí údajnou strategii školského okrsku charakterizovanou souslovím "low floor - high ceiling". Rozdíly ve výsledcích potvrdil a souhlasí také, že je to dáno rodinným prostředím. Vedení školského okrsku o tom prý ale nechce nic slyšet (pravděpodobně takové úvahy považuje za rasistické). Raději neustále snižuje požadavky - takže "floor" je "lower and lower", což ale dle Mr Spicuzzy nikomu nepomáhá, protože je to pak strašná nuda... jako např. nová učebnice matematiky, povinná pro celý district, která směřuje s učivem vpřed jen velmi velmi pomalu. Nedávno byli učitelé požádáni o zpětnou vazbu, po jejím poskytnutí jim ale bylo řečeno, že navzdory jejich negativnímu hodnocení se bude učebnice používat i nadále... Pochopili jsme, že systém tu zřejmě funguje mnohem centralizovaněji než u nás, kde si každá škola (a v případě naší školy téměř i každý učitel) může dělat, co uzná za vhodné. Obojí má jistě své výhody a nevýhody, řekla bych ale, že v českém systému je menší pravděpodobnost, že budou učitelé frustrovaní ze své bezmoci (vůči nadřízeným, ne vůči dětem!). Z Mr Spicuzzy jsem tuto frustraci cítila dost silně. Po jídle jsme si zahráli baseball. Za 20 minut jsme Mr Spicuzzu zcela vyřídili (pálí perfektně, ale běhá bídně), a tak jsme se raději rozloučili. Děti si ještě užily šplhání na stromy a běhání bosky po pláži, později po kotníky ve vodě, později po kolena ve vodě, kluci následně téměř po pás ve vodě. Byla docela zima, ale stálo to za to.

V neděli jsme podnikli výpravu do Morton Arboreta. Je docela veliké, obešli jsme v něm několikamílový okruh. Obzvlášť hezké byly části s jehličnany, kvetoucími magnóliemi, kvetoucími ovocnými stromy, s narcisy a jakýmisi velkými druhy plicníků. (Snažila jsem se děti přemluvit, aby se nechaly vyfotit u překrásné hrušně - z jedné z výsledných fotek nahoře je jistě jasné, co si o tomto mém nápadu myslely). Karlíkovi se taky líbilo v "dětské" části zahrady, Marta s Vašíkem se tam ale ostentativně nudili. Největší zážitek máme z želvího rybníčku, resp. z takové větší kaluže, v jejímž středu ležely tři větve, a na nich se slunily desítky vodních želv... Do arboreta je docela drahé vstupné a musím říct, že botanická zahrada, která je blíž a zadarmo (resp. za parkovné, jedete-li autem) se mi vlastně líbí víc. A líbí se mi víc i arboretum v Brně. Budete-li mít čas (a bude-li v dobách covidu otevřené), určitě si tam někdy zajděte.