Až do pondělka 30. července jsme se věnovali běžným denním činnostem a na úterý 31. července pak připadl kompletní úklid domu a balení části věcí do kufrů, které jsme uskladnili u Leho, a části věcí do batohů a krabic, které jsme chtěli brát s sebou do Yellowstonu. Časový limit na to byl do středy deseti hodin ráno. Bylo to hektické, ale stihli jsme to, i se spánkem. Díky Bohu za sušičku - jela celý den.
Ve středu ráno jsme nasedli do vypůjčeného auta a vyrazili po 35., posléze po 90. dálnici směr Jižní Dakota, Wyoming a v něm Yellowstone. První den večer jsme chtěli dorazit do národního parku Badlands, který je na západě Jižní Dakoty. Plán se zdařil a cca o půl osmé (půl sedmé podle času v Minneapolis) jsme stavěli v kempu stan. Díky hodinovému časovému posunu bylo po večeři ještě dost času na vycházku. Badlands je vyprahlá krajina, plná "skal", které se zblízka ukážou být jen nahromaděnou vyschlou hlínou. Nutno říct, že moc pěkně nahromaděnou. Večer jsme byli úplně unešení. Ráno jsme si pak udělali několikahodinovou vycházku, a bylo to zajímavé... po vyschlé hlíně se chodí docela špatně, je tam spousta ostrých hrbolků - představujeme si to jako chození po "kře ledové" (jak je líčí ve svém románu Trosečníci Polárního moře Běhounek), a vůkol nikde ani stromeček, takže slunce spaluje, co se dá. Na půl dne krása. Ve vyprahlé krajině kupodivu žijí Bighorn sheep (doslova "ovce s velkými rohy") a žerou ty zbytečky trávy, které se tam ještě objeví. Vycházku jsme zakončili strmým sestupem do údolí, při němž jsme ztratili cestu, a slézali proto kamenitým kaňonem, Honza jedno dítě na zádech, druhé v náručí, já jsem měla co dělat sama se sebou.
Po obědě jsme chtěli po středně velkých silnicích dále na západ ke skále zvané Mount Rushmore. Trochu jsme ale kufrovali, a tak jsme absolvovali vyhlídkovou jízdu po jiných částech Badlands a viděli i jednoho bizona. Mount Rushmore je skalnatá hora, z níž sochař Guston Borglum vytesal tváře čtyř významných amerických prezidentů v gigantické velikosti. V muzeu jsme viděli kopii oka jednoho z prezidentů, a byla dlouhá nejmíň 3 metry. Každý z těchto prezidentů dle Borgluma vyjadřuje jednu důležitou americkou "vlastnost" (nebo možná spíš vlastnost amerického státu než Američana jako jednotlivce) - Lincoln jednotu, Jefferson demokracii, Roosewelt silnou vůli a Washington nevíme co. Hodně lidí nám Mount Rushmore doporučovalo a někteří z nich se vyjádřili, že je to "really cool", tak jsem čekala nějaký děsný kýč, ale nakonec to kýč nebyl. Naopak mi to připadá jako hezká "přírodní" pocta americkým vůdcům a myšlenkám, na nichž země stojí. Co je hnusného, je stavba, kterou postavili kousek opodál a která skrývá obchody, restaurace a amfiteátr, zkrátka nezbytnosti k pobavení publika. Z této šílené stavby se jde přes les k pseudoindiánské vesnici, kde stojí dvě týpí, leží několik nástrojů a u nich sedí dva rangeři, kteří hezky vysvětlují jejich funkci. Byli jsme s Honzou překvapení, že "reálná" týpí vypadají zrovna tak, jako ta naše táborová. Taky jsme byli překvapení, že zde píšou "tipi" a ne "tee-pee", jak jsme zvyklí, ale ranger říkal, že je to tak správně. Od indiánské vesnice se přes les dojde pod Mount Rushmore a oklikou zase zpět. Člověk má tedy možnost vidět horu z různých úhlů a z každé strany je sousoší vidět jinak. V místech, kde je zřejmě nejlépe vidět nějaký z prezidentů, je cedulka o prezidentově životě. Bohužel si pamatuju jen to, že Roosewelt stavěl Panamský průplav a že jeden z prezidentů měl asi šest dětí, z nichž se nejmíň čtyři nedožily ani dvou let a jen jedno se dožilo dospělosti... Díky Bohu za moderní medicínu. Spali jsme v kempu ve městě Spearfish, už zase u dálnice, abychom zítra mohli co nejdřív vyrazit plnou parou vpřed.
V kempu nám večer dali k čaji zdarma zbytky výborného masa, které nestihli do zavírací hodiny prodat, a ráno jsme se byli koupat ve vyhřívaném bazénu. O brzkém odjezdu nemohla být řeč. Nicméně cesta celkem odsejpala, Vašík dokonce brzy usnul a spal jako zabitý, a tak nám dělala starosti jen ubývající zásoba benzínu. Mohli jsme samozřejmě zastavit na nějaké benzínce, jenže to by se Václav vzbudil, a nám se zdálo, že jeho spánek má po téměř dvou dnech v autě cenu zlata. Ukázalo se, že nemá. Když jsme projeli městem Gilette, čekalo nás 70 mil do Buffala a nádrž hlásila benzín na 68 mil. Na mapě mezi těmito dvěma městy nic nebylo (= travnaté pahorky a sem tam nějaká kráva), ale Honzovi připadalo, že by přece napsali, že dalších 70 mil není benzínka a že tedy něco bude a já jsem v to pevně věřila... vždyť já jsem byla hlavní zastánce Václavova spánku! Když jsme ujeli asi 40 mil, hlásila nádrž benzín už jen na 23 mil a v tom jsme uviděli nápis "benzín". Sjeli jsme z dálnice a na pumpě si přečetli, že je "out of order" (= mimo provoz) a že v nouzi se máme na benzín ptát uvnitř v budově. Honza se tedy šel zeptat, ale neměli. Už jsme chtěli odjet a risknout to, když k nám přiběhla paní z benzínky, že k ní přijedou z Gilette kamarádi a že jim tedy zavolá, ať vezmou kanystr s benzínem - a že tu budou třeba za hodinu. Ulevilo se nám. Vašík se samozřejmě probudil, a tak jsme čekali všichni na pobořených houpačkách a dumali o tom, co je tohle místo zač - bývalý motel, kemp a benzínka, teď už jen stavba uprostřed ničeho, s nulovým spojením k civilizaci, neboť jediné auto, které tam stálo, mělo vypuštěné dvě pneumatiky a úplně rozmlácené přední sklo. Paní, která to tam měla na povel, měla dvě čistě a spokojeně vypadající děti, které na její pokyn roznášely ven desítky židlí. Pro koho jsou, jsme se netroufali zeptat. Začali jsme taky nosit židle a čím víc jsme paní pozorovali, tím silnější jsme měli pochyby, zda vůbec nějací kamarádi existují. Po dvou hodinách přijel poslední a zřejmě stálý obyvatel kempu a vyřešil naši situaci tím, že si odčerpal trochu benzínu ze své nádrže a prodal ho nám a ještě jednomu chudákovi, který tam taky uvízl. Honza se mezitím od kluka té paní dozvěděl, že ještě před týdnem benzínka fungovala, ale že už neměli peníze na to, aby koupili další cisternu benzínu, takže ji museli zavřít. Co budou dělat?... Díky historce s benzínem jsme měli časový skluz, ale rozhodli jsme se dojet do zamluveného yellowstonského kempu ještě týž večer. Když se člověk uprostřed Wyomingu odpojí z dálnice, je cesta už krásná. Projíždí se skalnato-lesnatým pohořím Bighorn, jehož nejvyšší hory mají kolem 4000 metrů, a pak pláněmi, kde nejsou ani lidé, ale často už ani ty krávy. Jednou jsem se s Honzou vsadila, že žádná kráva nebude až do obzoru a vyhrála jsem. Na silnici občas 10 mil před námi a za námi nikdo, když jsme po x mílých projížděli nějakou vesnicí, měla třeba 10 obyvatel (je to napsáno na cedulkách u názvu obce). Pak jsme projeli posledním městem Cody, vnořili se do Shoshon National Forest, překrásné skalnato-lesnaté krajiny podél řeky, kde se nám z mysli vynořovali situace z Carla Maye a melodie z Vinettoua a ve 21:20 dorazili do kempu Grant. Tam Honza za tmy uvařil, postavil stan, a já jsem mezitím oblékala děti. Navzdory mému dohledu se Václav několikrát přizabil o nějaký kořen a velmi hlasitě to obrečel.
Další den jsme zamířili jako správní "mazáci" nejprve do Visitors centra (= centra pro návštěvníky, něco jako informace), kde jsme zakoupili mapu a prohlédli si výstavku o obrovském ničivém požáru z roku 1988, kdy vyhořela velká část lesů. Ty jsme možná viděli předchozí den při příjezdu - obrovské stráně mrtvých holých stromů. Vypadalo to jako od kůrovce, ale při bližším pohledu byly stromy aspoň u země ohořelé. Většina požárů tu vzniká blesky, a i teď tu hořely lesy na čtyřech místech - ale asi je to normální, protože se tomu nevěnovala skoro žádná pozornost. Zajímavé je, že některá zvířata na požárech profitují - třeba veverkám požár "vylouská" semínka ze šišek a ony se tím pak už nemusejí zatěžovat. Z Visitors Centra jsme šli do Backcountry office, což je kancelář, kde se dá získat povolení na backcountry camping, neboli spaní v terénu, mimo oficiální kemp. Chtěli jsme se zeptat, jak moc to zdejším rangerům připadá s tak malými dětmi bezpečné vzhledem k medvědům, a případně zažádat o nějaké místo na další den, v co nejméně "medvědí" oblasti. Ranger se nejprve tvářil, že grizzliové si chodí, kde chtějí, pak nám pustil instruktážní film, kterak se chovat při setkání s medvědem, a podle něj ať se prý rozhodnem (film musí vidět každý, kdo chce na backcountry camping). Takže teď už i Marta ví, že: "nejprve půjdeme pryč, a když půjde ten medvěd za náma, tak ho postříkáme (rozumějte speciálním "bear sprayem") a když to nepomůže, spadneme na zem na břicho a budeme dělat, že jsme mrtví". No, úplně přesvědčení jsme nebyli, ale na druhou stranu ve filmu říkali, že většina turistů medvěda vůbec za svůj pobyt nevidí. Navíc nám pak ranger říkal, že tu pracuje už 23 let a že těch zranění a smrtí bylo skutečně velmi málo (průměrně každý rok 1 na tisíce turistů) a že se díval na internet a vybral nám nějaké místo, které není zrovna medvědovsky ferkventované (rangeři si o tom vedou záznamy - každý je povinen nahlásit jakýkoliv styk s medvědem, i když ho jen vidí z dálky. U začátku trailů pak je na nástěnce případně papírek, že zde byl tehdy a tehdy viděn medvěd.)... no, mně se tam docela hodně chtělo a Honza zhodnotil, že to není tak velký risk a místo jsme si zamluvili. Pak jsme popojeli autem k West Thumb Geyser Basin. Je to místo na západě Yellowstonského jezera, kde jsou horké prameny a jezírka kolem pramenů jsou zbarvená do modra, hněda, červena či zelena, podle toho, jak je jezírko horké a jaké v něm tím pádem žijí řasy (či jiné potvory). Bylo to hezké, ale bylo tam na úzkých chodníčcích hodně lidí a hodně velké horko, takže jsme před polednem docela rádi nasedli do auta, že pojedem zpět do kempu, necháme Vašíka vyspat ve stanu a odpoledne vyrazíme na Old Faithful Geyser a pak se uvidí. Old Faithful Geyser (= Starý spolehlivý gejzír) je nejslavnější ze všech gejzírů v oblasti. Jednak se jeho erupce dají předpovědět, jednak jsou poměrně časté (v průměru každých 93 minut) a hlavně stříká pořádně vysoko (30 - 55 m). To vše dohromady mu taky asi vysloužilo jméno, které dostal od členů jedné expedice v roce 1870. Díky tomu všemu ale také na jeho produkci čekají pokaždé obrovské davy. Zaujali jsme celkem dobré místo na obrubníku v první řadě a Honza nám k tomu úžehem hrozícímu čekání koupil skvělou zmrzlinu... to bylo poprvé, co jsme měli zdejší speciální yellowstonskou zmrzlinu a lepší jsem nikdy nejedla. A pak gejzír spustil. Tak... dokážu si představit, že kdybych takový gejzír potkala na expedici uprostřed přírody, byla bych z něho "paf", ale jak bylo kolem moc lidí, nemohla jsem se ubránit myšlěnce, že je to celé zinscenované představení a že "teda ten vodotrysk klidně mohli nechat stříkat trochu výš". No, nikomu jsem to neřekla, ale zbytek odpoledne bych bývala ráda strávila na nějaké lesní pěšince, kde nikdo nechodí. Honza ale vymyslel, že půjdeme po dřevěných chodníčcích na holých pláních kolem ostatních gejzírů, protože to určitě bude stát za to. A měl celkem pravdu. Lidí po prvních 200 metrech výrazně ubylo a napětí, jestli daný gejzír zrovna bude stříkat nebo ne, dalo skoro zapomenout na vedro. S gejzíry je to různé - některé mají erupce pravidelné, jiné ne, některé časté (7-10 minut), jiné ne (2 - 50 let), a tak je vzrušující čekat, který z nich chytnete "v akci". Nakonec je jich v oblasti ale tolik, že mám dojem, že snad každý musí být uspokojen. My jsme tedy byli - viděli jsme Lví gejzír, Kopretinový gejzír, Riverside Geyser (= Gejzír na kraji řeky) a nakonec z dálky i Grant Geyser, nejvyšší předvídatelný gejzír na světě. Děti se na chodníčcích honily a o přestávkách lezly přes klády tak zaujatě, že si u toho Václava nějaký turista filmoval. Při zpáteční cestě na boční parkoviště jsme byli na cestě už skoro sami - a viděli jsme "bizona v páře", který si klidně chodil po údajně tenoučké vrstvě hlíny poblíž gejzírů a neprobořil se. Honza s Václavem taky viděli lišku, já jen ocas, Marta údajně hlavu. Do kempu jsme dojeli značně zmožení, a těšili jsme se na sprchu. Ale "rodinné sprchy" byly obsazené a na dámských byla taková fronta, že nebylo jisté, jestli se s Václavem dostanu do zavírací hodiny dovnitř. Nakonec se však nad námi paní hlídačka smilovala a otevřela nám ještě jedny rodinné sprchy, takže to dobře dopadlo. Václav byl ale celý večer v hodně špatné náladě, přemluvit ho úplně k čemukoliv byl obrovský problém, skoro pořád brečel nebo se vztekal, zkrátka jevil všechny známky začínajícího přetažení, které už jsme znali od Marty z Rocky Mountains. Když nám navíc milý pán, který stanoval vedle, nadšeně vykládal o tom, jak na Lower Falls (cca 2 míle od místa, kde jsme měli následující den stanovat) viděli dneska medvědici se dvěma medvíďaty, rozhodli jsme se, že na backcountry camping kašlem a vymysleli jsme náhradní plán. A u něj zůstalo i další den, kdy se ukázalo, že medvědice nebyla na Lower Falls, ale asi 20 mil vedle.
Ráno jsme se rychle sbalili a jeli cca 1,5 hodiny do kempu Tower, který jsme vybrali jako náhradu za backcountry camping. Byl to menší kemp, kde byly jen kadibudky a pitná voda, žádné sprchy, žádný obchod ani jiné vymoženosti. Na rozdíl od civilizovanějších kempů není možné malé kempy zamluvit předem, funguje tu systém "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Od jednoho Honzova kolegy jsme věděli, že kempy se plní ráno, ale navzdory naší snaze jsme dojeli na místo asi o půl dvanácté. Ale ještě jsme "mleli", jako předposlední. Po obědě jsme dali Václava spát a během toho vymysleli trasu odpolední vycházky. Dojedeme na Mammoth Hot Springs, projdeme kolem horkých pramenů, a pak budeme pokračovat dál do lesa, pryč od davů, ať si konečně pořádně užijeme "normální" přírodu. A to se ukázalo jako skvělý plán... až na to, že cesta byla mnohem náročnější, než jsme si představovali. Naše mapa totiž nebyla moc podrobná, a ani teď, když se do ní znovu dívám, nejsem přes několikero nápisů schopná poznat, kolikže výškových metrů jsme to vlastně vylezli. Pocitově to bylo ale nejmíň 400, skoro ze spodu údolí až na planinku pod horou Sepulcher Mountain. Úplně dole byly prameny, chodníčky, davy turistů a žhavé slunce. Prameny tu jsou na rozdíl od většiny jiných míst nikoliv na rovinné planině, ale v kopci, voda stéká z takových skalek a na fotkách to vypadá moc pěkně. Realita nás trošku zklamala, možná bylo málo vody, možná jsme byli moc připečení z vedra, kdo ví. O kousek výš už jsme šli po kraji lesa, po prachové pěšince, a turisté jezdili kousek od nás po silnici autem. A za chvilku zmizela už i silnice, les zhoustl a my jsme se trochu začali bát medvědů. Les byl borový, borovice krásně voněly, a na zemi byl hustý nízký podrost, který taky voněl. Ale nebylo to hnusné trnité křoví, mělo to spoustu drobných zelených lístečků. Hezčí les jsem ještě neviděla. Jako vzorní poučení turisté jsme si tedy nachystali bear spray do boční kapsičky batohu, tleskali v pravidelných intervalech, a když jsme nevykládali pohádku, zpívali jsme (to medvědy údajně drží stranou). Hitem celého yellowstonského pobytu se staly písně z divokého západu: Čtyři bytelný kola, Little Bighorn, Hloupý krávy, Rudý Voko leze ze stanu. Postupem času jsme obě děti nesly na koních, a Vašík ihned po skončení jednoho Little Bighornu zavelel "ještě - Indiáni", a tak jsme začali zase znovu. Marta se pak velice zajímala o různé detaily písně ("a jaký sen měl ten Jim Bridger?"), takže nám cesta nakonec docela utekla. Na nejvyšším bodu byla planinka a z ní krásný rozhled. Dole jezdila maličká autíčka, ale zdálo se to nekonečně daleko. Byly jsme dvě míle od civilizace a kolem nás úplná divočina. Začalo mi být trochu líto, že jsme vzdali ten backcountry camping. Po cestě dolů mi už ale začaly docházet síly, takže jsem nakonec velmi ráda sešla na parkoviště a dala si - znovu - tu zdejší báječnou zmrzlinu. Těsně před opuštěním lesa nám "zatarasilo" cestu stádo laní od jelenů wapiti... Večer byl v kempu "ranger program" - jeden z rangerů vykládal o vlcích. Vašík to vydržel asi minutu a půl, ale Marta tam byla s Honzou celou hodinu, ačkoliv to bylo prosté vykládání v angličtině, bez diáků nebo jiných "berliček". Honza byl z vykládání nadšený, Marta též - dostala na konci kartičku s vlkem a dobrotu, oboje i pro Vašíka. Vašík musel mít kartičku v ruce, když usínal... Vlci tu byli na začátku 20. století vyhubeni - a to samotnými rangery, ale pak se přemnožili jeleni wapiti, a kterémusi osvícenému rangerovi došlo, že vybíjet šelmy není to pravé. V roce 1995 sem bylo tedy převezeno z Kanady (?) osm (?) vlků, a dneska je jich v Yellowstonu už asi sto. To je prý deadline, víc by se jich tu neuživilo. (Pro srovnání - medvědů grizzly je tu prý 150, i víc, medvědů baribalů je tu nepočítaně). Rangeři dávají vůdcům smečky speciální obojky, a pak je sledují, takže přednáška se vlastně sestávala z historie vzniku a zániku všech smeček během těch dvaceti let, co tu vlci jsou. Takový vlčí dějepis.
Protože jsme děti neplánovanou náročností vycházky už zase přetáhli (Marta měla večer jeden "hysterický" záchvat, Vašík hlasitě protestoval proti všemu a všem), ještě ten večer jsme znovu okleštili své plány a vzdali chystaný přejezd do pohoří Grand Teton. Je to též národní park, jižně od Yellowstonu, a prý moc krásný, ale budeme ho muset nechat na příště. Místo dlouhého cestování do ještě náročnější oblasti jsme tedy ráno poodjeli jen kousek do Lamar Valley, což je údolí, kde se dle průvodců schází ráno a večer všechna divoká zvěř, co jí tu jen je: vlci, bizoni, medvědi, jeleni wapiti, losi,... Vyrazili jsme ale pozdě, a tak jsme potkali jen bizony. Pásli se na protější straně řeky, na naší straně měli jen jednoho velvyslance, kterého jsme obešli předpisovým obloukem o poloměru 25 metrů... Zdálo se ale, že jsme mu úplně jedno. Pak jsme šli chvíli podél řeky, po brodu chvíli házeli kamínky, popovídali si s místní rybářkou a došli po stezičce necelou míly k dalšímu parkovišti. Dnes byly přírodní vůně ještě silnější než včera. Asi je hloupost, aby na yellowstonských pláních rostla levandule, ale k ničemu bližšímu tu vůni přirovnat neumím. Byli jsme spokojení, nebyli jsme utahaní a dokonce jsem nemusela vykládat ani jednu pohádku. Hurá! Po Vašíkově poledním spaní jsme se vydali na větší výlet po okraji kaňonu vymletého Yellowstone River (část Specimen Ridge Trail). Šlo se pěkně, pohled na řeku i kaňon byl krásný a za čas začal být i dramatický, protože se kolem nás začaly stahovat bouřkové mraky. V dáli bouřilo a hřmělo a my šli a šli a čekali, co z toho bude. Pak na nás spadlo pár kapek a bouře odletěla kousek dál. V klidu jsme tedy dokončili přírodní část výletu. Při cestě po silnici k autu však bylo jasné, že se bouřka vrací v plné parádě. Nakonec to vyšlo akorát. Při zapínání dětí do autosedaček už jsme si docela promočili záda. Vypršelo se ale rychle a večer už bylo zase krásně. Vystřídali jsme se s Honzou na vycházce k Tower Falls, pak uspali děti a v klidu a beze strachu z medvědů (i ten kemp má něco do sebe) seděli dlouho do noci u ohně. V noci výjimečně nebyla tak děsná zima, jako doposud, takže jsem ani nemusela mít na sobě dvoje kalhoty a tři svrchní vrstvy... V Minneapolis jsem měla pocit, že jsem dětem vzala spoustu oblečení úplně zbytečně. Tady jsem ten pocit ztratila. Přece jen je poznat, že spíme cca v 2500 m. n. m.
V úterý ráno jsme přejeli do civilizovaného kempu Canyon Village se sprchami, obchodem apod. a ještě dopoledne odtud poodjeli k severní hraně kaňonu Grand Canyon of Yellowstone. Je to týž kaňon, kolem kterého jsme šli předchozí den, jen zhruba o 15 mil výše proti proudu. Kaňon je velké lákadlo pro turisty, protože jsou tu dva krásné vodopády - Vyšší (Upper Falls) a Nižší (Lower Falls). Názvy ovšem vypovídají jen o postavení vodopádů na řece, ve skutečnosti je ten Nižší mnohem vyšší. Měří 93 metrů a protéká jím neuvěřitelné množství vody (dle brožury asi 142 000 litrů za sekundu). Nad vodopádem je plošinka, kam se dá z hrany kaňonu sejít, takže voda se řítí do hlubiny přímo pod vámi. Nic takového jsme s Honzou doposud neviděli. Výsledný dojem trochu kazily davy turistů, vedro a neustálý tlak na to, abych vykládala další a další pohádky. Zjistila jsem, že když je to kolem moc hezké, vykládat prostě nemůžu. Musím se na tu krásu soustředit. Už chápu, proč moje rodiče štvalo, že se na puťácích pořád s děckama (nebo s nimi) bavíme a nedíváme se kolem. Mně to teď sice neštvalo, ale musela jsem si vydobýt vyprávěcí přestávky na "krásno". Marta to celkem respektovala, i když mě občas popoháněla slovy: "Ale mami, dyť už ses přece dívala!". Je fascinující, jak tak krásný kaňon připadá dětem úplně normální, bez nějaké zvláštní hodnoty, hodný stejné pozornosti, jako pampelišky v Lužánkách... Dopoledne jsme nakonec hlavně popojížděli po severní hraně od jednoho výhledového místa k druhému - místa byla od sebe daleko a Honza je chtěl vidět nejlépe všechna, tak byl okouzlen. Z jednoho výhledu jsme viděli nejmíň sto metrů pod sebou (ale ještě nejmíň dalších sto metrů nad řekou) na skalní věžičce hnízdo orla, orel slétal dolů do "propasti" a zase se vracel a my jsme mu trochu záviděli... Odpoledne jsme chtěli udělat větší výlet do lesů na jih od kaňonu a po cestě zpět jít tentokrát po jeho jižní hraně. Na začátku stezky ale byla zátarasa - cesta byla zavřená kvůli medvědům. Možná tam právě měli nějakou mršinu a nebylo radno se jim plést do cesty. A tak nakonec zůstalo jen u té hrany kaňonu. Bylo tu ale méně turistů než ráno a šli jsme pěšky, bez auta, takže jsem z toho měla mnohem víc než dopoledne. Stejně ale ty davy špatně zvládám. Uzavřené cesty do lesa mi bylo docela líto. Večer jsem byla tentokrát já na "ranger programu", byl o historii bizonů v USA, s promítáním. Nejzajímavější mi ale připadala nikoliv historická fakta, ale biologická, třeba to, že bizonům začíná být zima až při -32°F (asi -35°C).
Středa měla být posledním celým dnem v Yellowstonu, a tak jsme se mohli vyšťavit. Vydali jsme se na šestimílový výlet do oblasti zvané Midway Basin k vodopádu Fairy Falls (= Vílí vodopád). Až k vodopádu byla cesta docela široká a písečná, takže se po ní šlo dobře i Vašíkovi, kterého jinak strkáme bez diskuze do nosičky. Tady se mohl konečně realizovat - ušel s Honzou za ruku nejmíň míli a ani se u toho moc nezastavoval. Bohužel ta široká cesta byla vykoupena opět docela velkým počtem turistů... Fairy Falls byly oproti Lower Falls jen takovým kapajícím kohoutkem, ale přesto to bylo příjemné osvěžení. Cesta od vodopádu šla hlavně prérií, kde hrozně pražilo slunko. To nás rychle zničilo. Bylo tam ale jedno hezké místo - gejzír v pustině. Šli jsme jen pár metrů od něj a na rozdíl od gejzírů na hlavních turistických místech tu nebyla ani jedna cedulka, že se můžeme propadnout a že k němu nemáme chodit, ba ani šlapat na půdu kolem. Naopak, bez šlapání na půdu kolem bychom se prostě nedostali dál. Člověku pak hned připadá tenhle gejzír nějak přírodnější než ty ocedulkované... Když jsme se doplazili s jazykem na vestě a dětmi na ramenou na vysněné parkoviště u Fountain Flats, Honza odešel pro auto a my jsme se s dětmi brodily na kraji řeky a pouštěly po vodě klobouky. Naštěstí se mi nakonec podařilo všechny pochytat (klobouky, ne děti). Když Honza přijel, nabrali jsme z auta věci na backcountry camping a vyrazili asi míli na "objednané" místo. Bylo překrásné, v řídkém lesíku na kraji potoka, v pozadí tři kouřící gejzíry uprostřed prérie. Byli jsme šťastní, že jsme se nakonec odhodlali. Jedli jsme kvůli medvědům raději na druhé straně potoka, než jsme měli stan, a věci Honza věšel na příčnou kládu, která je tu pro tyto účely nachystaná od rangerů mezi stromy. Není ale ve výšce 3 metry, jak avizují, ale nejmíň 5 metrů, takže ani všechny naše svázané uzlovačky nestačily na to, aby se tam pytel s našimi potravinami dal vytáhnout jen tak ze země. Honza musel na strom vylézt, přitom se mu uzlovačky přetrhly, pytel spadl... Přesný sled událostí dál nevím, ale nakonec lezl Honza na strom třikrát.
Medvěd žádný nepřišel, ani večer, ani ráno. U auta nás po přebalení věcí a Vašíka čekal už jen přejezd na poslední doporučované místo - Norris Geyser Basin. Je to velmi slabý odvar gejzírů u Old Faithful, lidí i slunce je tu skoro stejně, a tak jsme trochu litovali, že jsme místo Norris gejzírů nešli raději kamkoliv do lesa. No, příště... Na to "příště" nám toho tu zbývá ještě spousta. Při cestě autem jsme se dostali do kolony, která byla vedena dvěma bizony. Na jednom parkovišti jsme ji šikovně předjeli, ale bizoni vypadali, že jim jejich vůdčí role docela vyhovuje a že se jí rádi zhostí i pro následujících několik mil. Cesta ubíhala docela rychle. Děti až do večera vůbec nevyžadovaly naši pozornost. Martulka si hrála vzadu na sedadle s panenkami a krabičkami od dojezených hranolek a byla v sedmém nebi, Vašík chvíli spal a chvíli jí sekundoval. Chtěli jsme spát před pohořím Bighorn, ale jediný kemp v poslední vesnici pod horami "Ten Sleep" vypadal zarostle, opuštěně a podezřele. Stál zde jediný přívěs, možná už několik let. A tak jsme začali vyjíždět nahoru. Přejezd celých hor znamenal asi 60 mil. Ještě jsme nebyli ani v půlce, když se začalo pomalu stmívat. Těsně pod hřebenem vykoukla ale cedule Sitting Bull Camp (= Kemp Sedícího Býka), a kemp měl díky Bohu ještě několik volných míst. Do té doby nám děti usnuly. Václav zvládl vzbuzení dobře, dokonce v nestřežené chvíli odešel do houstnoucí tmy "taky pro dřevo" (jako táta). Martu ale vzbuzení úplně vyvedlo z rovnováhy, všechno negovala a křičela na celé kolo. Za přibližujícího se hřmění jsme ji chvíli přemlouvali, aby večeřela, ale pak jsme to vzdali a raději šupali do stanu. Vyšlo to (už zase) akorát - bouřka začala v momentě, kdy jsme zapnuli zip. Přehnala se ale rychle. Byli jsme rádi, přinesla velký vichr a nevypadalo to na klidnou noc... S počasím jsme měli celou dobu, co jsme tu byli, ohromné štěstí.
Další den jsme si udělali výletovou přestávku v Black Hills. Když jsme jeli do Yellowstonu, vypadalo to jako krásné hory. Většina našeho trailu ale šla po kravské stezce, takže výsledný dojem nevalný... A taky jsme zpětně ještě víc ocenili Yellowstone - je to tam krásné každým coulem. Black Hills jsou oproti němu ubožáci. Spali jsme v kempu v Murdo, kousek od dálnice. V sobotu o půl sedmé večer jsme v pořádku dojeli do minneapoliského Holidays Innu, kde jsme měli spát poslední noc. Honza navezl od Leho kufry a když jsme je spolu s batohy a dalšími věcmi vyvalili do hotelového pokoje, skoro se tam nedalo chodit. Zdálo se nemožné nacpat všechny ty věci dovnitř a ještě se vejít do limitu 23 kg na zavazadlo. Navíc Honza zapomněl vypůjčit váhu. Byla jsem ale celkem klidná, od minula vím, že Honza sbalí všecko a nakonec se ukázalo, že i váhový limit odhadl bezvadně. Zatímco jel Honza pro kufry, já jsem šla s dětmi na kopeček k Witch's Hat (vodárenská věž s výhledem na Minneapolis). Honza tam pak za námi přijel na večeři. Uvařili jsme si ji na plynovém vařiči na piknikovém stole v parku. Bylo to příjemné rozloučení s městem.
Ráno jsme okusili hotelovou snídani - toasty, máslo, marmeláda, musli s mlékem, strašně kyselý džus, čaj - a pak jsme si chtěli jít ještě na hodinu pohrát do van Cleve's Parku, než budeme moci jet k Lemu na oběd. Začalo ale trochu pršet, takže jsme se uchýlili do budovy uprostřed parku (zřejmě něco na způsob Domu dětí) a Honza tam četl dětem anglické obrázkové knížky. V domě zároveň probíhalo modlitební setkání jakési církve, kterou jsme za chvíli identifikovali jako "recovery" církev. Asi po půl hodině vyšla z modlitební místnosti asijsky vypadající žena a dala se se mnou do řeči - odkud jsme, jak se řekne česky "Praise you, Lord Jesus Christ" (= Chválím Tě, Pane Ježíši Kriste) a tak. A najednou z ní vylezlo, že je z Taiwanu a odtud už byl jen krok k zjištění, že je manželkou Samuela Kaa, u nějž jsme byli na modlitební večeři (viz 5. týden). Loučili jsme se tedy velice srdečně. Oběd u Leho byl bezvadný - výborné jídlo, dobře jsme si popovídali, pak nás pustili na vycházku, ať si prý oddechnem, nakonec za námi i na chvíli přišli do parku. Doufám, že až bude mít Jia-liang za 4 roky sabatikl, přijedou s Mňau a Melody do Brna, a my budeme mít šanci jim to splatit. Jia-liang se zatím zapřísahá, že ano... Cestou na letiště nám auto začalo hlásit nízký tlak v pneumatikách. Nějak se s tím ale vyrovnalo bez naší pomoci a my jsme v pořádku dojeli, Honza v pořádku vrátil auto, a pak nás různé slečny na letišti díky Vašíkovi vždycky přetáhli dopředu do fronty - na odbavení zavazadel, na bezpečnostní kontrole,... takže jsme nakonec byli se všemi nepříjemnostmi hotoví hrozně rychle a zbyla nám ještě skoro hodina na hraní v dětském koutku. Let byl neočekávaně příjemný. Děti se před večeří dívali na Disneyho a po večeři rychle usnuly. Nám s Honzou sice spát nešlo, ale aspoň jsme měli příležitost prožít filmovou (Honza), resp. sudokovou noc. Během druhého letu si pán před námi stěžoval letušce, že ho Vašík zezadu kope a to ho ruší, a ta to potom přetlumočila mně... Vzhledem k malému prostoru mezi sedadly a tomu, že mi Václav seděl na klíně, se s tím ale nedalo moc nic dělat. Nedělal to naschvál... Trochu mě naštvalo, že to pán neřekl přímo nám, nebo že si nepřesedl na volné místo, které měl jednu řadu před sebou, ale asi už mám zkreslenou perspektivu. Na pražské letiště jsme dorazili unavení, ale ve skvělé náladě a moc rádi jsme se nechali svézt Honzovým tatínkem domů (maminka, která ho do Prahy doprovázela, musela zpátky autobusem).
Jsme rádi, že jsme tam byli. A jsme rádi, že už jsme zas doma.
