16. týden 7.-13.12. aneb Mezinárodní pečení - večeře u Cecílie - recepce od Fulbrighta - schůzka s Bažantem - předvánoční International Women - víkend

První větší akcí 16. týdne měla být úterní návštěva botanické zahrady, kde před Vánocemi mají model Chicaga, ve kterém jezdí malé vláčky. Chtěli jsme se tam vydat s Cecílií a Santiagem. Ovšem v úterý ráno jsme se probudili do ošklivého deštivého větrného dne, Santiago navíc s alergickou reakcí na nějaký lék,  takže padlo rozhodnutí odložit botanickou zahradu na příští týden. Zároveň se výborně hodilo, že jsem v pondělí udělala těsto na první cukroví, totiž linecké. Perníčky jsem pro letošek vzdala. Nevím, kde sehnat některé ingredience, nemám "správný" igelitový pytlík na zdobení - po domácku vyráběné pytlíky se mi v minulých letech moc neosvědčily - nemám moc času... protože pořád chodíme na nějaké předvánoční party (blíže později), takže perníčky snad příště. V úterý odpoledne jsme tedy pekly. Pozvala jsem kromě Cecílie i Kassie. V Ekvádoru, odkud je Cecílie, se na Vánoce cukroví nepeče vůbec, v Americe se zřejmě peče, jen ne linecké, takže obě dámy se tvářily celkem nadšeně. A bylo to skutečně moc fajn. Kassie, která má nejmladší dítě, se starala hlavně o ně a příležitostně o Martu se Santiagem, Cecília a já jsme vykrajovaly a pekly. Martulka a Santiago byli hrozně samostatní, běhali po bytě, dělali nepořádek, občas nám přišli "pomoct" a byli v sedmém nebi. Martu moc baví vykrajovat, problém je, že se jí zdá nejlepší vykrajovat všechny tvary různě přes sebe - jednou se jí během mého vytahování plechu z trouby podařilo takhle potisknout polovinu rozváleného těsta. Díky všem těmto aktivitám a díky tomu, že jsme celou dobu vedly konverzaci v angličtině, se mi povedlo spálit celé dva plechy, což se mi ještě nikdy nestalo (ale budu si muset zvykat - včera jsem spálila pro změnu vanilkové rohlíčky). To, co zbylo, jsme pak rozdělily na třetiny a každá si odnesla svou část domů - vzhledem k tomu, že jsem dělala těsto z tři čtvrtě kila  mouky, to byla spíš taková ukázka, takže v sobotu večer jsme pekli, tentokrát jen s Honzou, zas.

Honza se začal v poslední době nějak víc družit s Cecíliiným manželem Carlosem (pracuje na stejném pracovišti, jen u jiného profesora). Díky této "družbě" jsme byli pozvaní k Cecílii a Carlosovi ve středu na večeři. Byla to prý typicky ekvádorská večeře - zeleninová polévka, do které byly nasypaná trocha ovesných vloček, pak vepřové a spousta druhů vařené zeleniny, vzpomenu si asi jenom brambory, kukuřici a jakýsi speciální "banán na vaření", ale bylo tam určitě ještě hodně dalších věcí. Před večeří nám Carlos vykládal vtipnou historku o jejich zkušenostech se zdejším zdravotnictvím, mj. si stěžoval, že platí 350 dolarů měsíčně za pojištění, ale už několikrát se jim stalo, že když přišli do nemocnice, tak tam nebyl jediný doktor, jen sestřičky. Jinak si pánové za ten večer asi popovídali o všem možném, my s Cecílií jsme tak různě odbíhaly za dětmi, které v 10 hodin chytly druhý dech - začaly se honit po bytě a vřískat nadšením -  a spát se šlo asi v jedenáct. Od té doby máme ještě rozhašenější denní režim než předtím, tj. vstáváme mezi 8:30 a 9:15, Marta usíná cca v 9:30, my tak v 1:00. Budeme s tím muset něco udělat. Jinak pro Martu byla návštěva zajímavá ještě tím, že Santiago už má místo nočníku dětské sedátko na dospěláckém záchodě, takže jsme ho ozkoušeli a bylo to velké vzrůšo.

Ve čtvrtek odpoledne jsme se vydali pro změnu na recepci, kterou pořádala Fulbrightova nadace v kulturním centru ve středu Chicaga. Venku bylo cca -13°C, ve vlaku nás obtěžoval jakýsi černošský bezdomovec, jídlo na recepci bylo přežitelné až nedobré, bylo ho málo a nám se nějak nechtělo s nikým bavit, neboť jsme tam nikoho neznali a věděli jsme, že už ty lidi taky nikdy neuvidíme. A tak jsme si pak vzali z jednoho stolu slané tyčinky, přesunuli se do liduprázdného rohu místnosti, koukali se z okna na chicagský ruch pod námi  a bylo nám konečně dobře. Po nějaké době začal koncert jakéhosi mixu jazzu a indické hudby. Honza má velký zážitek, že seděl vedle budoucí prezidentky Fulbrightovy komise, na mě s Martou to nijak moc nezapůsobilo. Hudba se poslouchala velmi příjemně, i když to bylo trošku jednotvárné. Aspoň jsme měli čas si uvědomit, že budova, v níž se vše konalo, je skutečně pěkná - při koncertě jsem si poprvé pořádně všimla tiffany výzdoby zdejšího stropu. Martulka to vydržela asi půl hodiny, pak jsme se sbalili, a pomalu odkráčeli na vlak, nebot jsme měli pocit, že máme velkou rezervu. Na nádraží se zjistilo, že nám internet vyhodil odjezdy nějak špatně. Bylo 7:30 a další vlak měl jet nikoliv za 15 minut, ale za 65 minut. Takže jsme si dali mastňáckou americkou večeři složenou z jídel ze tří různých fastfoodů (po recepci jsme totiž měli pořád hrozný hlad) a v 9:15 v pořádku dorazili domů.

V pátek odpoledne byla další schůzka Bažantových studentů, tentokrát pro Honzu poněkud neštastná. Model, který Honza programoval od počátku svého pobytu zde, se ukázal v jistém směru jako nedostatečný. Bažant tedy Honzovi cca před měsícem doporučil  poněkud razantní změnu, která zahrnovala spoustu práce a zřejmě téměř žádný nebo jen nepatrný posun ve výsledcích. (Honza si teď občas rve vlasy, že o nedostatečnosti prvního modelu vůbec mluvil.) Od té doby se s tím Honza moří, a pořád to vypadá, že není u konce. A na téhle schůzce po něm Bažant chtěl vědět nejen, jak je na tom s modelem, ale i vědět, jak je na tom s dalším problémem, který zatím Honza vůbec nezačal. Takže blbý. Na druhou stranu - a teď si nemůžu vzpomenout, jestli to bylo předtím, nebo potom - mu Bažant definitivně odklepl dalších pět měsíců zde (tj. od února do června). 

Já jsem se s Martou v pátek zúčastnila předvánočního setkání American International Women. Tentokrát to bylo opět u jedné z nich doma. Už jsem to asi psala - všechny domovy, kde se setkáváme, jsou moc pěkné, ale jsou to taková muzea, všude spousty serepetiček, takže pro Martulku to znamená obrovské pokušení a pro mě téměř nekonečné zakazování. Děti tam tedy vždycky mají vyhrazený nějaký koutek, ale komu by stačil koutek, že. Na setkání spousta lidí donesla cukroví nebo něco jiného na zub a Helga, která je původem z Německa, vykládala o předvánočních a vánočních zvycích v Německu. Pokud jsem stačila pochytit, je to zřejmě velmi podobné, jako u nás. Tak mě hřálo na duši, že pro někoho je normální to, co pro mě. Jinak já toho většinou moc pochytit nestihnu, protože s Martou prozkoumávám terén. Někdy se až stydím... s nikým se nebavím, nebot se většinou nacházím v jiných lokalitách, pak se najím a jedu domů.  Nikdo se ale netváří, že by mu to vadilo. Taky je štěstí, že tam chodí i Cecília, tak nakonec se obvykle bavíme zase spolu.

Na páteční večeři k nám Honza pozval jednu svou známou Číňanku maminku-studentku. Jmenuje se Xiaohong (už jsme ale zase zapomněli, jak se to čte) a má tříletou dceru Ryanne, které se říká Ryry. Manžel momentálně studuje v New Yorku, ona je na Northwestern jako postdok, věnuje se mikrobiologii. Ryry je celý den ve školce, s maminkou je až večer a možná je trochu "nedomaminkovaná", takže vyžaduje, jak se mi zdálo, poměrně hodně pozornosti. Pro Xiaohong to musí být pěkná makačka. Původně jsem se těšila, že si popovídáme s někým novým, jehož svět nejsou jen děti, ale nakonec nás to asi zas tak moc nebavilo. Jednak jsme měli trochu potíže s porozuměním - vyžadovalo to od nás více pozornosti než obvykle, protože Xiaohong má takový asijský, pro nás málo srozumitelný, přízvuk. Jednak se pořád skákalo od tématu k tématu a vždycky, když se došlo na něco (pro mě) zajímavého, přerušila nás Ryry a jednak mi trochu přišlo, že dotazy klademe pořád jen my... a nám dotazy po čase začaly docházet, protože, alespoň v mém případě, jsme zjistili, že toho nemáme zas až tak moc společného. Zřejmě přijde někdy přijde pozvání na večeři od nich, ale nic víc asi od tohoto nového přátelství nečekáme. Martulce si návštěvu užila možná více než my, protože dostala od Xiaohong panenku - miminko, které celý večer ukládala do kočárku a zase z kočárku, jezdila s ním po bytě, přikrývala ho dekou (byla součástí dárku, ale už jsme ji ztratily, takže teď má panenka deku z plínky, ukázalo se totiž, že deka je NUTNÁ... možná proto, že teď balíme Martu v kočárku do deky i my). Mysleli jsme si, že s příchodem nové panenky Marta zanevře na tu starou, ale stal se pravý opak. Teď se stará o obě panenky mnohem více než dřív, panenky se mají jako v ráji (obě jezdí spolu v kočárku přikryté dekou, občas je obě nakrmíme nebo posadíme na nočník).

V sobotu dopoledne jsme byli na Martině prvním dětském divadle - na loutkové pohádce o králíčkovi Petrovi. Pohádka trvala 35 minut a byla na české poměry nestandardně akční... když chtěl králíček přeskočit plot, musel do něj nejprve třikrát narazit hlavou a mocně zařvat. Martulka se tedy dost bála, nakonec jsme si s ní museli od všech těch hrůz sednout trochu dále, ale vydržela s pozorností až do konce, a nám se to taky líbilo. Už se těšíme na mírumilovnější zpracování pohádek v Brně. V neděli jsme byli v plaveckém bazénu s atrakcemi pro malé děti (miniskluzavka do vody, hloubka do poloviny lýtek, fontánky, ...), který nám doporučila jena známá. Atrakce byly parádní, bohužel tam byla hrozně studená voda, takže to zpočátku vypadalo, že Marta bude celou dobu jen lozit po schůdkách od skluzavky, které byly na suchu. nakonec se docela klouzala, ale stejně... té studené vody je škoda.

Toť ze 17. týdne vše. Ještě bych sem měla napsat jednu aktualitu, protože příští týden už na ni zapomenu: napsali mi z České spořitelny, že moji reklamace uznali, a vrátili mi vše až na 3800 Kč. Takový předvánoční dárek. V úterý odlétáme do New Yorku, takže příští blog bude bůhvíkdy. Přeji vám tedy už teď hezké Vánoce. 

15. týden 29. 11. - 6. 12. aneb 1. adventní neděle - Thanksgiving - večeře s mormony - výstava betlémů - vánoční trh - Honza a skaut

Tentokrát začnu nedělí, přesněji 1. adventní nedělí. Doma obvykle vyrábím na adventní dobu věnec. (Tady jsem ho zatím nesehnala a nejspíš ani neseženu. A na výrobu taky není ani pomyšlení - nejsou větve.) Nevím, jestli to všichni ví, ale adventní věnec má 4 svíčky - podobně jako advent má 4 neděle -  a každou neděli se zapaluje o jednu svíčku více. Pokud si tedy v pokoji, kde máte věnec,  zhasnete, budete tam mít každý týden trochu více světla a na konci adventu, kdy budou svítit všechny svíčky, už tam bude skoro jako v poledne. Tento děj má symbolizovat příchod Ježíše do našeho světa jako příchod světla. Píšu to celé proto, že jsem se letos první adventní neděli přesvědčila o tom, jak velkou "tmu" člověk může mít. Většinu času o sobě přemýšlím jako o v jádru hodné osobě, která zdraví, děkuje, prosí, má ráda své bližní - nebo alespoň ty nejbližší - a podle toho se chová, tj. přeje jim vše dobré. A v neděli jsem zjistila, že to tak není. Že stačí, když se pár věcí zvrtne (viz minulé 2 týdny) a když se Marta 10 dní brání veškeré péči o své blaho (přebalovat jsem několikrát musela tak, že jsem jí zaklekla nohy... jinak by nevydržela na místě ani sekundu... u toho hysterický řev - nepříjemný zážitek) a stane se ze mě pomstychtivá obluda, která nejen že ostatním nepřeje dobro, ale chce i rozdávat rány - a rozdává - dospělým jen slovně, Martě i na zadek - a vytrvale. Hnus. Nechci to popisovat příliš podrobně - jednak byste se mnou už do smrti nepromluvili a jednak je mi teď špatně, jen na to pomyslím. Na druhou stranu mi přijde fér to napsat, abychom tu nevytvářeli mylný obraz spořádané rodinky (což mám někdy pocit, že děláme). Co teda jsem - ta (s prominutím) svině nebo ta hodná holka? Těžko říct, každopádně v adventu bude určitě co rozsvěcovat. (Ještě musím dodat, že v pondělí se z Marty stala jako zázrakem neproblémová holčička a ze mě tím pádem taky. Zatím to trvá.)

V pondělí jsme byli pozvaní na večeři ke Kassie - byla to taková náhrada za Thanksgiving (Díkůvzdání), kdy jsme pozvání museli odříct, protože jsme byli nemocní. Thanksgiving se v Americe slaví od roku 1621. O rok dříve sem přijelo z Anglie 100 tzv. "Pilgrims" (Poutníků), kteří se odtrhli od anglikánské církve a zřejmě měli v Anglii mezi ostatními věřícími dost peklo, a tak je napadlo odjet sem (celou historii Thankgiving mi vyprávěla Thawivann, něčemu jsem tak úplně nerozumněla, něco jsem si domyslela a navíc Thawivann není tak úplně důvěryhodný zdroj - občas vidí realitu příliš ze svého pohledu a s historií to bude možná podobně ...  takže tomu nemůžete tak úplně věřit). Původně chtěli poutníci dorazit už v létě nebo na podzim, nakonec ale přijeli až na začátku zimy - neměli domy, neměli moc co jíst, průzkum neznámé krajiny byl během zimních vánic nebezpečný. Během prvních dvou měsíců polovina zemřela. Občas zahlédli Indiány, jakmile ale Indiáni zjistili, že o nich Poutníci ví, vždycky hned zmizeli. Jednoho dne přišel do osady Indián, který mluvil lámanou angličtinou ("broken english"), ledy byly prolomeny. Později se Poutníci seznámili s jiným anglicky mluvícím Indiánem - Squantem. Ten uměl anglicky velmi dobře, neboť utekl ze španělského otroctví do Anglie, kde několik let pracoval, a pak se s jednou anglickou lodí vrátil zpět do Ameriky. Squanto naučil Poutníky pěstovat kukuřici, chytat ryby, zkrátka uživit se. Na podzim po první sklizni, která byla díky Squantovi hojná, uspořádali Poutníci hostinu,  na kterou pozvali i Indiány.  Mělo to být díkůvzdání Bohu za to, že jim dal dobrou úrodu. Den díkůvzdání se slavil předtím i v Anglii, nebyl však ničím mimořádným. Mimořádnou událost z něj pro Poutníky udělalo až přežití první americké zimy. 50 Poutníků a 90 Indiánů hodovalo tři dny. Hlavní menu byli divocí krocani. Krocani jsou hlavním chodem dodnes, Díkůvzdání se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu, celá Amerika má volno, hraje se fotbal a na krocana se sejde celá rodina. Po historické vložce zpět ke Kassie.

 Na večeři byli pozváni ještě dva mormonští misionáři. Misionářství je velice zvláštní aspekt mormonského života. Nikdo do něj (údajně) není nucen, ale tak nějak se očekává, že po dokončení střední školy se mladý muž vydá na dva roky na misie. Přitom si nemůže vybrat, kam bude vyslán, ani s kým tam bude působit (misionáři chodí vždycky ve dvojicích), chodí po ulici až 10 hodin denně šest dní v týdnu a celý pobyt na misii si platí sám. Původní záměr asi byl, i když jsme to původně nepochopili, že nás budou misionáři po večeři "učit" (původně jsme si mysleli, že budou "učit" Kassie a Travise, ale to jsme si mysleli špatně). Honza ale spěchal do skautu (o skautu více v "Honzově doložce"), takže z toho naštěstí moc nebylo. Fakt nevíme, co se od nás při takovém učení čeká, když je od počátku zřejmé, že patříme jinam a nehodláme to měnit. Kassie tvrdí, že misionáři nečekají nic - že mi řeknou, že si mám přečíst knihu Mormon a když při modlitbě poznám, že se v ní píše pravda, zapíšou mě do "mormonského seznamu". Nám to ale stejně není moc příjemné. Já bych se docela ráda o mormonech něco dozvěděla, protože mám jako všichni pocit "od mormonů ruce pryč" a vlastně nevím proč, a tak bych ráda zjistila, co je za tím... když už je tu mormonka jedna z mých nejlepších kamarádek. Ale skutečně čistě informativně, což nevím, jestli je u nich možné. Zatím jsme dostali zapůjčené "výukové" CD, kterak moderní zakladatel mormonství Joseph Smith ke svému mormonství přišel - americký slaďák, kde se člověk nedozví vůbec nic. Asi si někdy řeknu o vybrané pasáže z knihy Mormon, ale ještě jsem se neodhodlala.

Shodou okolností se další událost tohoto týdne týkala také mormonů. V mormonském kostele byla totiž o víkendu výstava betlémů. Betlémů bylo asi 100. Některé byly tuzemské, po domácku vyráběné, některé byly cizí, které dostali různí členové církve jako dárek nebo které získali misionáři během misií. Bylo to moc hezké - keňský Ježíšek byl černoch, čínský Číňan, u doma vyrobených Betlémů byly popisky, kdo je při jaké příležitosti vyrobil a kdo všechno z rodiny si s nimi hrál. V kostele byla i výtvarná dílnička pro děti, kde se mohly tisknout na papír tiskátka s vánočními motivy, podobně motivované byly i různé nálepky a dokonce tam měli stavebnici, která obsahovala 4 jesličky s dítětem, 4 Marie, 4 Josefy a 12 králů. Na závěr večera měl být koncert hudebně nadaných členů různých církví. Ačkoliv nezpívali nijak oslnivě, docela mě to vánočně naladilo. Kromě zpěvu pak ještě "hráli na zvonky" - asi 15 dam v bílých rukavičkách drželo 15 zvonů - každá jeden - a cinkalo podle not a na pokyny dirigenta. Byla to taková živá zvonkohra, pěkná a podle Honzy snobská. Po půl hodině se Marta začala projevovat příliš hlasitě, tak jsme to vzdali, ale i tak to byl báječný večer.

V neděli jsme jeli do Chicaga na vánoční trh. Trh byl založen zřejmě německými přistěhovalci v roce 1997 a je velice podobný trhům u nás - jen o něco tradičnější: žádné svítivé příšery, pouze stánky s dřevěnými hračkami, vánočními ozdobami, pletenými svetry se vzory, ale i náušnicemi, dřevěnými sponami do vlasů, a samozřejmě jídlem - evropským tradičním, jako je štrůdl... za 8 dolarů jeden kus, nebo "typicky americkým" jako je pizza. Kromě stromu tu mají ještě poměrně velký betlém. zajímavé je, že trh je asi 4 krát menší, než trh v Brně na Svoboďáku. Nekoupili jsme tu nic, ale hezky jsme si pochodili a taky dobře promrzli. Rozmrznout jsme se vydali do Dunkin Donats, což je americký řetězec "pekařství", kde si můžete sednout a dát si převážně velice sladké buchty a čaj. Prodávají tu ale i ničím neplněné croissanty, takže se sem může uchýlit i ten, kdo nechce odcházet s cukrem slepenou pusou. Čaj a buchty nás povzbudili, takže jsme se rozhodli ještě dojít k Millenium parku, ale zjistili jsme, že kromě vánočního trhu a docela pěkných světýlek na stromech v Chicagu před Vánocemi "chcípl pes". Říkal nám to už předtím jeden Honzův kolega a my jsme mu zas tak moc nevěřili, ale měl pravdu. Na druhou stranu jsme na něj dali, když říkal, že New York je o Vánocích bezva, a rozhodli jsme se navštívit tam jedny ruské kamarády právě během Vánoc. Budeme tam přes Štědrý den, takže teď plánujeme (resp. ještě neplánujeme, ale měli bychom), jak to udělat - mít Vánoce tam? A to budeme všechny dárky vozit tam za zase zpět? Tady? Ale kamarádi čekají, že to tam nějak oslavíme... Na obou místech? Zatím nevíme. Ono se to nějak vyvrbí. Přeju především všem pečlivým hospodiňkám, ať se to nějak vyvrbí i u nich, aby se z toho před Vánocemi nezcvokly.

P.S.: na Picase jsou konečně nové fotky.

Honzova doložka:

Začal jsem chodit do skautu. Jistě vás napadne proč, měl bych se přece starat o rodinu nebo pracovat. Ale já vlastně musím. Zavázal jsem se k tomu v projektu, kterým jsem zaslal Fulbrightově komisi. A nakonec jsem docela rád. Nejprve jsem vyhledával na internetu nějaký oddíl v okolí, ale celkem bezúspěšně. Nakonec mi jeden doporučila Thawivann, chodí tam totiž její syn Luke. Takže jsem asi před měsícem a půl poprvé vyrazil. Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Jedna možnost byla, že to bude podobné jako u nás, druhá pak že to bude úplně jiné. No, a je to od každého trochu. Například na začátku schůzky, která se koná každý týden, se vztyčuje vlaka, říká se skautský slib a je krátká modlitba. Na konci se troubí večerka. Všichni jsou celou dobu v kroji. Na druhou stranu, v průběhu schůzky panuje celkem velký chaos. Dohromady se nestihne skoro nic udělat, občas se hraje vybíjená, ale někdy se nestihne ani ta. Výlety vůbec nevedou, mají jednou měsíčně akci s přespáním. Na žádné jsem zatím nebyl, ale vypadají lákavě - například přespání v ponorce přímo v torpédové "trubici". Zatím jsem se upsal na výpravu nazvanou Klondike, která se koná v lednu. Spí se venku pod stanem. Ale vzhledem k tomu, že je tady už teď mínus čtrnáct, tak začínám přemýšlet že se hodím marod. No prostě: BUĎ PŘIPRAVEN.   

 

13. a 14. týden 16. - 29. 11. aneb ... bylo toho tolik, že nadpisy odstavců se sem nevejdou

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale uplynulých 14 dní bylo poněkud katastrofických, takže jsem na psaní blogu neměla ani čas ani sílu.

V pondělí 16. 11. k nám na 12 dní přijela Jitka s Honzou (Vrbkou). Hrozně jsem se na to těšila, protože v předchozích týdnech na mě začal doléhat jakýsi splín a Marta začínala být vzdorovitější, takže ten kousek domova, co měl přijet, mě docela držel nad vodou. Marta se na nové obyvatele bytu docela rychle adaptovala - po úvodní scénce, kdy plakala když jsme jeli všichni společně ve výtahu, a pak se plížila chodbou podél zdi se slovy "bo-, bo-!" (znamenalo "bojím", teď je změněno na "bjíš" jako "bojíš"), dostala od Jitky čokoládu a od té doby byla teta nejoblíbenější dospělý. I teď na ni stále ještě vzpomíná při každém jídle a ukazuje mi, kde by měla teta správně sedět. Marta teď o hodně věcech ví, jak by se měly "správně" dělat a vyžaduje, abychom se podle toho řídili - např. pokapané věci se utírají hadrou - nezáleží na tom, jestli to je stůl, kde hadra pomůže, nebo tričko, kde už nic nepomůže. Marta si někdy utírá dokonce i jazyk (který si zřejmě taky pokapala). Další typická situace - když někdo uprostřed jídla dopije a Martulka si všimne, že má prázdnou skleničku, ihned ho odešle do kuchyně, aby si šel přidat pití. Tolik o Martě a teď zpět k pondělku.

Jitce během jízdy letadlem nebylo moc dobře a když dorazili k nám, byla už prakticky úplně nemocná. Honza vypadal, že je v pořádku, ale další ráno taky lehl. Takže v úterý a středu místo objevování různých architektonických divů Chicaga, kterých měl Honza na seznamu pěknou řádku, bylo na programu léčení. Jitka si celkem rychle nasadila antibiotika (máme jich tu z Brna pro jistotu docela dost, abychom pokud možno nemuseli k doktorovi), která zabrala, takže s námi mohla absolvovat různé akce po Evanstonu jako ejmenování, procházka po areálu univerzity se zakončením v pekařství, které funguje zároveň jako kavárna a tak. Honza, který sází podobně jako můj Honza zásadně na paralen, se z nemoci vyhrabával trochu déle, ale už ve středu odpoledne jsme všichni - mimo pracujících - vyjeli na vyjížďku do Bahai chrámu a ve čtvrtek Jitka s Honzou vyrazili s patřičnou zásobou léků do Chicaga do Art Institute, v pátek na "dvě věže" - Sears Tower a John Hancock Tower, což je menší, ale starší a architektonicky "čistší" mrakodrap. Honza si na "Johnu Hancockovi" koupil model této věže z lega, bohužel se touhle věží chtěl pár dní kochat jen v obalu, a pak jsme na ni nějak zapomněli, takže jsme za celý pobyt nezjistili, jak vypadá postavená. John Hancock se moc líbil i Jitce. Ta byla nejvíc nadšená z audioprůvodce pro děti, který byl vtipný, poučný a mírně interaktivní. Musíme tam někdy taky zajít. Myslím, že jediné, co se Jitce s Honzou během prvních dní nelíbilo byli - kromě jejich nemoci - typicky americké domy, které jim připadají kýčovité, zatímco mě se líbí - i když s kýčovitostí po vysvětlení souhlasím (tváří se jako staré a zřejmě nejsou).

V pátek večer jsme byli všichni pozvaní k Thawivann na předoslavu Thanksgiving společně s dalšími asi 35 jejími "kamarády" z církve - od středoškoláků až po důchodce. Honza Vrbka zůstal doma pracovat - do neděle večer musel odeslat jakýsi projekt - my ostatní jsme ale šli, a navzdory takovému obrovskému množství lidí se nám to líbilo. Večeře sestávala z krocana, rýže, nádivky, spousty salátů a dalšího množství věcí - každý donesl něco. Pak si šly děti hrát, od středoškoláků výše se všichni sesedli v jednom z obýváků, teenageři hráli na kytaru náboženské písničky, které ale zněly úplně jako od táboráku (některé měly i stejnou melodii jako naše táborákové... Honza celkem trefně poznamenal, že nadšení středoškoláků může vyplývat z toho, že na akcích jsou společně holky i kluci - atmosféra nám skutečně silně připomínala naše roverské akce před deseti lety... jen tady je to bohužel pod dohledem dospělých). Následovalo společné čtení sedmi bodů, které popisovaly, co přináší křesťanské společenství, a pak asi kdo chtěl, řekl, který z bodů ho oslovuje a proč... já už jsem tam na konci nebyla - hrála jsem si s Martou s autíčky v jiném obýváku. Honza se akce myslím docela bál - bál se, že to na něj bude trochu moc křesťanské a "happy", ale nakonec byl asi spokojen... ačkoliv mi tvrdí, že mu lidé vůbec nechybí, že se přece dostatečně bavíme po skypu (s rodiči, on občas s brněnskými kolegy), myslím, že občas přece jen trochu strádá odtržením od společnosti, a tady si to snad vynahradil. Trošku problém je, že nás Thawivann nepřestává zvát na podobné akce, které se konají každých 14 dní, a to už by pro nás přece jen bylo trochu moc - snažíme se chodit každý jednou týdně večer plavat, Honza teď chodí v pondělí do skautu, takže tohle by byl čtvrtý pravidelně zaplněný večer... navíc já přece jen nejsem úplně srozuměná s formou náboženského života, který tahle skupina vede, a Honza už teprv ne. Všechny důvody jsem se snažila Thawivann svojí lámanou angličtinou taktně naznačit, ale pozvání přicházejí pořád...

V sobotu ráno se Marta probudila s horečkou, takže jsem s ní zůstala doma (resp. šly jsme zhýrale na Family fun do Ymcy, protože kromě horečky Martulka nejevila nejmenší známky nemoci, naopak její aktivita byla snad ještě větší než normálně a hrozilo, že se za celý den doma zblázníme). Oba Honzové s Jitkou vyjeli k asi dvě hodiny vzdálenému Farnsworth house, což je "chata" navržená Miesem van der Rohe. Na prohlídku zde se musí člověk objednat předem, dům však otevírali až v deset, takže se všichni zúčastnění rozhodli, že bude lepší vyjet a zavolat z Honzova mobilu až po cestě - prohlídky měly být ten den ještě tři. Asi po hodině a půl jízdy se konečně dovolali a bylo jim řečeno, že všechno je již plné a že mohou přijet jedině v úterý, kdy je provedou každého za sto dolarů. Chvilka nervozity, co dělat (připomnělo mi to naši cestu do IKEy druhý týden pobytu). Nakonec se duchapřítomně rozhodli dojet na místo. Ačkoliv všechny prohlídky byly skutečně vyprodané, paní pokladní je do nejbližší z nich zkrátka dopsala a od každého si vzala 20 dolarů. Dům je na pohled krásný - trochu divné je, že je celý prosklený, což mělo původně za účel spojit obyvatele s přírodou, bohužel Mies van der Rohe byl tak slavný, že dům začal velice brzy přitahovat různé zvědavce, navíc blízko od něj postavili silnici, takže se soukromím a spojením člověka s přírodou byl konec. Nemohl to van der Rohe předpokládat?Perlička na závěr - Mistr původně nechtěl majitelce domu dovolit, aby v domě měla skříň... nakonec si ji ale vybojovala. Martě během dne horečka neklesala a já jsem se rychle blížila ke stavu "nemocná". Večer se diskutoval program na neděli. Honza Vrbka potřeboval dokončit svůj projekt, takže se s Jitkou rozhodli jít pouze odpoledne na koncert Chicago symphonic orchestra - rozhodla jsem se vypláznout 42 dolarů a jít na jeden z nejlepších orchestrů světa s nimi, ačkoliv mi nebylo úplně dobře a měli hrát Schumanna a Mozarta.

A nastal den D. V neděli ráno jsem se probudila prokazatelně nemocná. Přetrpěla jsem s Jitkou kostel - Honza zůstal s nemocnou Martou doma - a pak jsem spala až do chvíle, kdy jsme museli odcházet do Chicaga na koncert, kam se mi v současném stavu moc nechtělo - jenže 42 dolarů je 42 dolarů. (Honza zůstal s Martou doma.) Po cestě jsme si ale s Jitkou báječně popovídali a v Chicagu jsme se stavili v kavárně Starbucks cofee na čaj. A tady začaly moje trable. Nejprve nám Honza objednal zázvorový čaj, kterého bylo asi půl litru, byl vařící, v papírovém kelímku a voněl asi jako náš čistící prostředek na vanu - 20 minut jsem byla rozhodnutá vzít si jej ven a vylít do nejbližšího kanálu. Poté, co trochu vychladl, se dal pít. Jitka byla od začátku největší hrdina - pipetovala si slámkou čaj z jednoho papírového kelímku do druhého, aby jí vychladl rychleji, a měla tak jako jediná z nás dopito již v okamžiku, kdy jsme se už vážně museli zvednout a odejít na koncert. Během našeho vtipkování nad zázvorovým čajem přišli ke stolečku, který byl nepříjemně blízko u nás, černoch s černoškou a velmi zdvořile se mě ptali, jestli jim můžu uhnout, pak tam cosi furt řešili, nakonec si nic neobjednali, řekli mi, že se tam nemůžou vejít, a odešli. Když jsme dospěchali ke koncertní síni, zjistila jsem, že nemám peněženku. Bylo v ní sice jen 27 dolarů, ale zato všechny karty - především česká i americká platební karta. Na tomto místě by asi bylo dobré říct, že tady po vás málokdy chtějí při placení kartou PIN - někdy chtějí podpis, na který se stejně nedívají, většinou nechtějí nic - karta jen projede mašinkou. Na černochy jsem si vzpomněla hned. Běžela jsem zpět do kavárny, ale tam podle očekávání peněženka nebyla. Snažili jsme se z foyeru dovolat domů Honzovi - nebral telefon. Bylo to už po začátku koncertu, takže to chvíli vypadalo, že celou první část nás už ani nepustí dovnitř. Nakonec nám pan uvaděč řekl, že nám nemůže říct, že můžem jít dovnitř, ale že jsou v zadní řadě na kraji volná sedadla... Po každé skladbě jsme volali znovu - Honza to stále nebral. Nakonec se ukázalo, že měl vypojený telefon - v telefonu se ale ozýval zvuk zvonění, což nás zmátlo. Kdybych věděla, že má vypojený telefon, možná bych jela domů. Jitce a Honzovi se koncert líbil moc, a mě asi nakonec za daných podmínek docela taky (kromě toho, že jsem byla nervózní z peněženky, mě chřipkově bolela záda a tak nějak všechno, navíc klasicismus není můj šálek čaje). Myslela jsem si, že jako úplní laici nepoznáme rozdíl mezi orchestrem v Brně a tady, ale nešlo jej nepoznat. Zdejší orchestr je skutečně výborný. Z Chicaga jezdí o víkendu vlaky každé dvě hodiny. Když jsme tedy konečně dojeli domů a zablokovali karty, bylo asi půl osmé. Peněženku mi ukradli o půl třetí - pán z České spořitelny mi ale řekl, že z ní vybrali "jen" asi 4000 Kč. U americké karty výdaje ještě nevěděli. Denní limit americké karty je 1000 dolarů. Honza byl skvělej - jeho klid v téhle situaci podobně jako v situaci, kdy jsem o prázdninách fest odřela půjčené auto, by byl na Nobelovu cenu míru. Abych řekla pravdu, nejvíc jsem se bála jeho reakce - o peníze šlo tak nějak až v druhé řadě. V pondělí se ukázalo, že mi z české karty ukradli celkem asi 18 000 Kč ve třech platbách, z americké jen 23 dolarů - když z ní chtěli zaplatit 800 dolarů, byla už zablokovaná ... tak to zaplatili tou českou. Znovu jsem volala do Spořitelny, jaktože mi řekli včera něco jiného a jestli skutečně musím celých 18 000 platit já - Honza Vrbka totiž od začátku říkal, že bych měla platit jen něco kolem 5000 Kč a ať se jich zeptám. Po asi 6 přepojeních a dlouhém zjišťování mi bylo řečeno, že pokud šlo o "nepinovou" transkaci, platím skutečně jen 4500 Kč, zbytek mi banka vrátí - do dnešní chvíle ale není úplně zřejmé, jestli platím 4500 z každé transakce, nebo celkem - ať je to ale jak chce, pořád bych měla dostat dost peněz zpět... chce to ale samozřejmě zajít do Spořitelny a podat reklamaci, kde musím vypisovat, kolik transakcí bylo, kde se konaly apod. ... jako by to Spořitelna nevěděla sama líp než já, která to opisuju z jejích výpisů z účtu. Řekla jsem, že budu ještě 7 měsíců pryč a paní mi odpověděla, že to mám tedy buď vyřídit, až se vrátím, nebo to může vyřídit někdo s úředně ověřenou plnou mocí v češtině. Už jsem začala zjišťovat, kde je konzulát, abych tam s Jitkou kvůli plné moci zašla, když mi paní volala zpět, že to ještě zjišťovala a že mi mohou formuláře poslat emailem. Andělé ještě existují. Ale Spořitelnu vyhodnocuju jako pěknou potvoru - myslím si, že když blokuju kartu, mohli by mě o možnosti získat zpět utracené peníze informovat. Kdybych se nezeptala, nemám nic. Když jsem se zeptala, stejně nikdo nic neví - nakonec mám pocit, že celá reklamace bude záviset na osobním pocitu paní, která se tím bude zabývat. Takže to byla neděle. Omlouvám se za to podrobné líčení, asi se z toho ještě stále potřebuju vykecat. Honza mi po všech telefonátech řekl: "A teď o tom za trest budeš psát dvě hodiny blog." Jo, ale pozitivní tečka na závěr - Honza Vrbka stihl dodělat a odeslat svůj projekt. Další pozitivní věc je, že na mém místě v kavárně neseděla Jitka - té by byli bývali mohli ukrást i pas.

Během první poloviny dalšího týdne Martě klesla nejen horečka, ale i nálada - nálada dokonce až pod bod mrazu, já jsem pokračovala v nemoci a Honza, který pracoval víc doma (resp. ve společenské místnosti u nás na kolejích), aby nám pomohl, onemocněl. Dál jsem taky při nákupu zjistila, že americká banka nezablokovala jen moji kartu, ale i Honzovu. Jitka s Honzou Vrbkou byli už úplně zdraví, a tak se vrhli na všechna muzea v Chicagu - Natural History Museum, Adler Planetarium, Museum of Science and Industry a Shedd Aquarium. Pokud mohu soudit, největší zážitek měli právě z akvária, konkrétně ze show s delfíny. Na show totiž běží neprve půl hodiny upoutávky, samotná show pak trvá cca 40 minut, z toho jsou v ní živá zvířata cca 5 - 10 minut, zbytek času se na pozadí promítá led, ze stropu se spouštějí různí lidé převlečení za orly apod. Nic kýčovitějšího si asi nelze představit. Protože Honza Vrbka už nemusel pracovat na projektu a protože už všichni byli aklimatizovaní, trávili jsme večery společenštěji než dříve - hráli jsme ping pong a karetní hru Ligretto - pokud jsme tedy zrovna netelefonovali do banky - a navzdory všem smůlám jsme se měli docela dobře.

Poslední série menších "katastrof" začala v pátek. Honza se prohlásil definitivně za nemocného a zůstal doma, my ostatní jsme se ještě s Vítkem Šmilauerem vydali autem do Milwaukee, kde je muzeum moderního umění. Po cestě začalo auto dělat divné zvuky, kdykoliv jsme brzdili. Nevypadalo to ale nijak vážně, a tak jsme jeli dál. Na dálnici do Milwaukee je několik míst, kde se platí clo - a na jednom z nich jsme trochu drcli do auta, které čekalo před námi. Nic se ale naštěstí nestalo - auto mělo jen úplně malinký škrábaneček, my trochu promáčklou SPZ ... a vzbudila se nám Martulka, toť vše. Řidička drcnutého auta ale byla trochu nervózní, a ke všemu tam zrovna náhodou byli i policajti, kteří ji po prohlídce jejího auta sice zrazovali od toho, aby to nějak řešila, nicméně ona chtěla, aby byl sepsán protokol. A tak jsme tam strávili 50 minut, hezkej černej policajt s nabitou pistolí s námi sepsal protokol a Honza Vrbka od něj dostal jako řidič jakési papíry, které pak doma vyplňoval asi dvě hodiny a které musel odeslat spolu se 75 dolary pokuty do x dní na policii. Muzeum v Milwaukee je moc pěkné - mě zaujala především budova, v níž se muzeum nachází. Střecha má totiž dvě křídla jako nějaký obrovský pták. Křídla se mohou pohybovat podle toho, jak svítí slunce, a tudíž - jestli jsem to dobře pochopila - udržují uvnitř vhodné osvětlení. Budovu navrhnul Španěl Santiago Calatrava (nikdy předtím jsem neslyšela, ale tenhle dům stojí vážně zato, takže třeba ještě uslyším). Musím říct, že jsem ale byla v muzeu poněkud otupělá - začínalo toho být na mě trochu moc - kromě všeho ostatního na mě začala doléhat Martina několik dní trvající špatná nálada - tenhle den byla od rána "na dudlíku", protože nic jiného ji nemohlo udržet ve stavu "neplakající". Cesta zpět proběhla až na dvě malá ztracení docela v pohodě. Přijeli jsme ale docela pozdě - určitě mnohem později, než (můj) Honza očekával, a jeho uvítání tentokrát nebylo na Nobelovu cenu míru. Marta začala brečet, já jsem se urazila a Honza Vrbka začal sepisovat přiznání o bouračce.

V sobotu měla Jitka a Honza odlétat. Honza ještě vyrazil do Chicaga na poslední architektonické skvosty, Jitka nám dopoledne hlídala Martu, abychom si mohli jet koupit zimní kabáty, odpoledne balila a od tří hodin netrpělivě podupávala u dveří, kdy se ten Honza vrátí z Chicaga. Ukázalo se, že mu ujel jeden vlak a že další, o němž si původně mysleli, že je ještě bezproblémový, nestíhá autobus na poslední check -in na letišti. Ale máme auto, které sice vydává divné zvuky, ale ještě jezdí, takže nakonec všechno dobře dopadlo. Večer jsme se s Honzou dívali na šíleně sentimentální film Austrálie, který jsem z velké části probrečela, jelikož počínaje tímto večerem, tu budeme na dlouhou dobu, pokud ne "navždycky" (myšleno do června), sami. Navzdory tomu, že se nakonec za těch 14 dní stalo docela dost "katastrof", myslím, že nejméně do poloviny pobytu tu panoval božský klid a mír a alespoň my "domácí" jsme si to skutečně užili. Ke konci nás všechny stále se množící katastrofy asi trochu převálcovaly, tak doufám, že to nebude to jediné, co si Jitka s Honzou budou z pobytu pamatovat. Pro mě i pro Martu zůstává především Jitčina návštěva světlým bodem, který už je bohužel za námi.

P.S.: Teď v úterý byl Honza s autem v servisu - vyměnili nám zadní brzdy a jakýsi řetěz v motoru - 460 dolarů. Nějaké zvuky dělá ale auto občas pořád. Během jízdy do servisu se Honza stavoval na čtvrt hodiny v práci a zastavil bohužel u hydrantu, kterého si nevšiml - pokuta 50 dolarů. A dnes nám přestal fungovat skype. Ale jednou to už snad musí být všechno, ne?