V pátek 4. 6. bylo hlavním cílem dobalit se a vyjet na náš plánovaný výlet do americké divočiny. Honza jel ráno vypůjčit auto na letiště (kde půjčovně nevadí mezinárodní řidičák, na rozdíl od lokálních půjčoven), poté nakoupil zásoby na téměř 14 dní a vyzvedl od paní Barbour zapomenutou autosedačku. My ostatní jsme mezitím balili, sáčkovali ovesné kaše na snídaně a bramborky na večeře. Děti taky v parku pohřbívaly sbírku cca třiceti Karlíkových klacků, které za rok nasbíral. Vyrazili jsme kolem třetí, kdy je v Chicagu největší dopravní špička, takže průjezd městem nám trval strašně dlouho. Byli jsme ale vybaveni těmi nejlepšími hity - soundtrackem k Mamma Mia a Jesus Christ Superstar, a tak nám to ani tak moc nevadilo. Ještě před setměním jsme dorazili do skvělého Koa kempu u města Milan poblíž hranice s Iowou a zatímco já jsem vařila, Honza se stihl s dětmi ještě vykoupat ve zdejším bazénu.
V sobotu jsme pokračovali v cestě Iowou a Nebraskou a odpoledne jsme vjeli do Colorada. Tam měli velice příjemné "welcome odpočívadlo" s několika přístřešky alá týpí a obchůdkem s docela zajímavými suvenýry a hlavně skvělou kávou. Po 12 hodinách na cestě jsme sjeli ke kempu do města Brush. Ukázalo se ale, že je to především camp pro RV, na stany tam byla dvě místa na pláccích s gumovými odřezky. Zhýčkaní Koa kempem z předchozí noci jsme se rozhodli pokračovat v cestě k dalšímu asi 12 mil vzdálenému kempu. Ten byl ale pouze pro RV a kromě toho to v něm šíleně smrdělo. Ani pokus č. 3 nebyl úspěšný, kemp zakreslený v mapě jsme vůbec nenašli, a tak jsme se nakonec pokorně vrátili do Brushe, kde se nám nakonec spalo docela dobře.
V neděli jsme si nejprve v Denveru vyzvedli z půjčovny bear canistry (které slouží k bezpečnému uskladnění jídla před medvědy) a pak jsme vjeli do hor. Pohledy byly úchvatné, ale v té době už jsme měli cestování plné zuby, takže jsme to ani moc neocenili. Jedinou záchranou bylo poslouchání audioknihy Pána Prstenů. Na druhou stranu jsme byli docela rádi, že ještě nemusíme ven, protože oblohu nad horami křižovaly četné blesky. Do Rio Grande National Forest jsme dojeli až po čtvrté. Plánovali jsme vyrazit po Ute Trail. Původně jsme chtěli do večera ujít ještě pár mil, nakonec nám ale třídění věcí na ty, které budeme potřebovat na pětidenní puťák, a na ty ostatní trvalo strašně dlouho a ještě déle trvalo Honzovi a Martě zavěsit "nepotřebné" jídlo bezpečně na stromy v blízkém lesíku. V autě jsme ho nechávat nechtěli, stále totiž máme v živé paměti, jak nám do něj před 11 lety vlezl medvěd, sežral tam, co mohl, a při tom auto dost zničil. Když bylo vše hotovo, bylo už tak pozdě, že jsme se rozhodli přespat na místě, přímo na břehu Rio Grande, a vydat se na cestu až ráno. Před spaním jsme si ale ještě chtěli obhlédnout zítřejší trasu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo mostu našli ceduli se vzkazem "most byl zničen, najděte si každý svoji vlastní cestu přes řeku". To je možná docela jednoduché v srpnu, kdy už není moc vody, ale teď, na začátku června, kdy na hřebenech ještě neroztál sníh, se to jevilo jako dost obtížný úkol. Honza se nicméně rozhodl, že to vyzkouší, a to už večer, ať ráno neztrácíme čas. Chvíli jsme šli podél břehu a hledali nejvhodnější místo, ale vypadalo to všude podobně - řeka byla široká asi deset metrů, na některých místech hluboká aspoň po pás a byl tam celkem silný proud. Honza v ní udělal pár kroků, ale velmi rychle se rozhodl, že to nemá cenu: sám a bez věcí by se na druhou stranu asi dostal, ale s velkými batohy a dětmi by to mělo smysl, jen pokud by šlo o život... a to nešlo. A tak jsme museli změnit plán. Jak se později ukázalo, bylo to potřeba ještě mnohokrát. V noci byla strašlivá zima - však jsme taky spali asi v 2900 m. n. m. V lahvích nám zmrzla voda a Marta, Vašík a Honza, kteří spali pod širákem, měli namrzlé spacáky. Od té doby spaly všechny děti ve stanu se mnou a s Karlíkem, navzdory tomu ale Marta celý zbytek pobytu bojovala s počínajícím zánětem močového měchýře. Naštěstí jsme ho brusinkami udrželi na uzdě a nakonec i zahnali.
V pondělí ráno jsme se autem vrátili pár mil zpět, k výtoku z Rio Grande Reservoir, odkud vede podél Weminuche Creeku stezka na stejný hřeben, na nějž bychom se dostali po Ute Trailu. Při stoupání příkrým svahem obdivujeme (a fotíme) kytičky a hlavně nespočetné potoky a potůčky razící si cestu lesním podrostem. Brzy přecházíme sedlo Weminuche Pass, přes nějž jde rozvodí Atlantiku a Tichého oceánu (Honza klukům doporučuje čůrat na obě strany sedla a představovat si, jak daleko od sebe se obě části tekutiny za čas ocitnou). V poledne se dostáváme na hranici lesa, k širokému údolí formovanému ledovcem, kterým meandruje malá říčka. Všude kolem ní to čvachtá, sníh tu roztál teprve nedávno a občas je docela kumšt najít místo, kudy lze projít suchou nohou (zvlášť pro Martu, která vyrostla z pohorek a protože jsme nesehnali kožené, které chtěla, rozhodla se puťák absolvovat v teniskách). Na konci údolí potkáváme tři poutníky, kteří jdou několikaměsíční Continental Divide Trail z Mexika do Kanady. Říkají, že hřebeny jsou celé pod sněhem a že od začátku své cesty neviděli nikde tolik zeleně jako v tomto údolí. Trošku nám zatrnulo, protože naše zítřejší trasa vede právě po Continental Divide Trailu. Vlastně jsme to ale tušili - i od Rio Grande bylo vidět, že vrcholky hor jsou pod sněhem. Rozhodli jsme se to ale prozatím hodit za hlavu a začali znovu stoupat podél North Fork River, tentokrát ještě příkřeji než ráno a už s výrazně menším elánem. K večeru sotva pleteme nohama a jsme rádi, když dorážíme na rovnější loučku, kde budeme moct spát. Honza vyráží hledat nejvhodnější místo na stan (ideálně s ohništěm), Marta si skicuje okolní hory a kluci sbírají losí kosti, kterých je na louce spousta. Za chvilku mají sestavenou skoro celou losí páteř. Já mezitím u lesa nad loukou s kostmi nacházím ohniště, a tak když se Honza vrátí, vítězoslavně mu ukazujeme, kde budeme moci spát. Vtom ale přibíhá Karlík s dalším úlovkem - poměrně čerstvou losí nohou a my trochu znejistíme: znamená to, že jsou poblíž medvědi? Nakonec se raději přesouváme o pár set metrů dál na místo, které našel Honza. Poslední úsek od řeky vzhůru už se sotva šineme. Stojí to ale za to. Místo je překrásné, závětrná loučka u lesa, bez kostí a s krásným výhledem na protější hřebeny. Večer zpíváme u ohně stejně jako první večer všechny písně o divokém západě, na které si vzpomeneme, a když jdeme spát, hasíme oheň sněhem, který je od nás asi dva metry. Jsme asi 3500 m.n.m
V úterý ráno nás čeká nejkrásnější snídaně našeho života, výhledu na protější hřebeny už nebrání ani jeden mráček, a tak si uděláme památeční fotku na samospoušť a s vervou vyrážíme nahoru na hřeben. Cesta lesem je ale výrazně méně schůdná než jsme byli doposud zvyklí, brodíme se směsí sněhu a spadlých kmenů a než se dostaneme k hřebenové "tyčce", trvá nám to věčnost. Na hřebeni je to už ale lepší, je holý, takže se tam sníh rozpouští rychleji, a nám se jde docela dobře. Jediný problém je, že po první přestávce nemůžeme najít cestu dál. Nakonec se rozhodneme pro jednu ze steziček, která je tak uzounká, že ji podezíráme z toho, že je jen zvířecí, a šlapeme po ní mírně vzhůru až pod vrcholek hory. Po cestě potkáváme losici s losátkem. Nahoře chceme obědvat, ale ještě než stihneme nachystat knockebroty, salám, sýr a česnek, Honza po důkladném prozkoumání mapy (která nemá vrstevnice, takže se podle ní orientuje o hodně hůř než jsme zvyklí) přináší nepříjemnou zprávu - jsme na špatném hřebeni. Ten, na kterém máme být, je naproti - celý pod sněhem. A přejít na něj znamená vrátit se k hřebenové "tyčce" z dnešního rána nebo si cestu střihnout nízkými hustými vrbičkami. Teď už je nám jasné, proč jsme měli takové problémy najít cestu! No, nedá se nic dělat. Po sejití kamenitého traversu volíme variantu "vrbičky" a dereme se vpřed. Když jsme konečně na správné cestě, odměňujeme se sušenkou. To ale nevíme, že to nejnáročnější nás teprve čeká. Cesta vede sedýlkem, které se momentálně změnilo v jeden veliký močál. Jen co z něj vybředneme, začíná pro změnu sněhová pokrývka, sem tam přerušená kameny. Ze začátku to docela jde, ale nahoře jsou některá místa tak hluboká, že tam zapadáme po kyčle. Občas je docela problém zapadlou nohu vyndat - několikrát málem propadám panice a před očima se mi vynořují vybílené losí kosti ze včerejška. Nemuseli tam zbýt po medvědovi. Možná tam jen pár losů zapadlo do sněhu a už se nedokázali vyprostit. Ve sněhu je navíc zima a když tam člověku uvízne noha třeba na minutu, už je to - alespoň subjektivně - na jeho tělesné teplotě docela znát. První rupnou nervy Vašíkovi, když ho ale pořádně oblečeme, mj. do dlouhých kalhot místo do kraťasů, vyráží hrdinně dál. Dlouhé kalhoty chrání nejen před zimou, ale i před podrápáním o sníh. (Všichni kromě Karlíka, který je v dlouhém od rána, máme večer takových škrábanců a modřin několik.) Naštěstí sněhová pole nejsou nekonečná, je to vždycky maximálně 20 metrů, pak vede cesta kousek po kamenech. Přesto ale po několika zapadeních ztrácím odvahu vstupovat na sníh znovu a znovu. V jednu chvíli jsem opravdu na vážkách, zda to neotočit. Honza ale vypadá odhodlaně, uklidňuje nás, že už jsme v půlce a já si z toho dedukuju nevyřčené, totiž že cesta zpět by pravděpodobně nebyla příjemnější než cesta vpřed. Nakonec vynaleznu skvělou techniku, která snižuje pravděpodobnost propadnutí - sundám si batoh a vleču ho po sněhu vedle sebe. Dost mě to uklidňuje. Taky blahořečím Bohu, že to děti zvládají tak dobře a my je nemusíme "zachraňovat". Mám totiž dost co dělat sama se sebou. Za chvilku ale dopadá krize na Karlíka. Také jeho přioblékáme a pak si jej bere do péče Marta, která s ním neúnavně vtipkuje. Karlíkova nálada se během minuty obrací z "mínus sta" na "plus dvacet", naštěstí je ještě ve věku, kdy to jde snadno, neboť vše závisí na tom, jak je mu "teď" (teplo a zábava = dobře) a nedělají mu hlavu žádné případné budoucí problémy, jako např. další sněhové závěje. Konečně scházíme z hřebene (3790 m.n.m) do sedla, zalézáme do závětří a dobíjíme energii sušenkami. Protější hřeben už jenom líznem - plánujeme spát pod ním u Squaw Lake. V momentě, kdy vidíme (částečně zamrzlé) jezero pod sebou, pookřejeme - teď už víme, že i kdyby tam byly bůhvíjaké závěje, zvládneme to. Jediný, kdo nepookřeje, je Marta - jako obvykle se držela statečně tak dlouho, dokud nebyly zažehnány krize všech ostatních, a se svojí krizí počkala, až když to vnější podmínky dovolily... U jezera stavíme stan a z posledních zbytečků sil se přesouváme 150 metrů k ohništi na večeři a posezení u ohně. Dnes je Martě 13 let, a tak dostává symbolický "dort" z 5 sušenek Oreo a na něm Honzův hořící lihový zapalovač. Bere to se stoickým klidem a trochu se rozveselí až poté, kdy se jí podaří částečně si usušit boty a zahřát nohy. Sušíme všichni, děti jsou šikovnější než my s Honzou, protože na rozdíl od nás žádné boty nepřipečou. Zpíváme tentokrát asi jen dvě písně, na víc nemáme energii.
Ráno se docela dlouho vyhříváme v paprscích slunce a vychutnáváme si pocit, že život je krásný a všechno je v pořádku: Marta si kreslí, kluci si hrají na břehu jezera. Taky zjišťujeme, že my, kteří s sebou nemáme klobouky, máme fest spálené pěšinky ve vlasech. Od té chvíle tedy chodíme na slunci důsledně s hlavou zahalenou v šátku. Přesto se nám strupy loupou ještě asi 2 týdny... Rozhodli jsme se, že zkušenost s Continental Divide Trailem už nám stačila a že dnes sejdeme údolím po Squaw Trailu zpět do kempu, kde máme auto. Kdybychom byli zkušenější, věděli bychom, že na sníh je potřeba vyrazit brzy, ideálně za úsvitu, protože se pak tolik nepropadá, a nebyli bychom bývali tak vyšťavení. To ovšem víme až teď. Ve středu ráno jsme to nevěděli a už jsme se jenom těšili dolů. V lese bylo plno spadlých stromů, skutečnou překážku však představoval až Squaw Creek, který bylo potřeba přebrodit. U něj na nás čekalo několik svišťů a byli zvědaví, jak se s tím popasujeme. Honza s sebou ale nosí tenkou šňůrku, kterou navázal na oba konce potoka, a s její pomocí jsme to všichni bez nesnází zvládli. Vždycky jsem překvapená, kolik "zálesáckých" pomůcek se opravdu hodí. Zbytek dne ubíhal pomalu, panorama bylo krásné, ale cesta jednotvárná a bylo vedro. Ke konci potok velmi zmohutněl a propadl se do skalnatých kaňonů, a tak zase bylo na co se dívat. Spali jsme v Thirty Miles Campgroundu na spodním konci nádrže Rio Grande Reservoir, kudy prý každý den prochází los. Viděli jsme ho i tentokrát a žasli nad jeho velikostí...
Ve čtvrtek ráno jsme začali přemýšlet, co dál. Z původně plánovaného čtyř až pětidenního puťáku se nakonec vyklubal třídenní, takže teď jsme měli den k dobru. Zároveň ale bylo potřeba přehodnotit náš další plán, který opět počítal s přechodem velmi vysokého hřebenu v sousedním San Juan National Forest. Výstup i sestup z hřebene navíc vypadaly z mapy velmi strmě. Do toho se nám s batohy nechtělo, a tak jsme opět změnili plán a rozhodli se přejet autem k asi 70 mil vzdálenému Big Meadows Reservoir, vyjít kousek s batohy, přespat ještě pod úrovní sněhu a další den si udělat kolečko po hřebeni bez batohů. U Big Meadows Reservoir je velké rekreační středisko a v okolí nádrže se to hemží rybáři. Nahoru podél Archuleta Creeku ale vyrazí už jen nemnozí a po pár mílých nepotkáte ani nohu. Jedním z důvodů možná je, že přes cestu leží dost spadlých kmenů. Zdejší lesy jsou totiž silně napadeny jakýmsi broukem podobným kůrovci (Pine Bee), a v nižších polohách jsou z velké části suché. Spadlé kmeny mají ale i pozitivní efekt - často slouží jako improvizované mostky přes potok, který by se jinak musel brodit. Na mnoha místech je potok pod kmenem docela hluboko, kmen je navíc neočištěný, trčí z něj stále spousta větví a já jsem měla trochu strach, abychom s batohem neztratili rovnováhu. Nicméně nikdo nikam nespadl a protože trasa byla krátká, stihli jsme se v potoce i pořádně vykoupat a kluci si stihli pohrát na piráty. Jediný problém bylo najít bezpečné místo na spaní. Nakonec jsme z trailu odbočili a vyšplhali se na asi 100 metrů vysokou skálu, kde bylo stromů méně, a tak se dalo najít místečko, na něž by žádný padající strom (snad) nedosáhl. Ze skály byl navíc krásný výhled na okolní hřebínky.
Ráno jsme vyrazili znovu po Archuleta Trailu až k Archuleta Laku, nad nímž se tyčila Mt Hope. Zde se naše trasa opět setkávala s Continental Divide Trailem. Honza si v jezeře zaplaval, nám ostatním byla zima i na břehu. Po Continental Divide Trailu jsme pokračovali pár mil k jihovýchodu, částečně sněhem, částečně lesem, částečně kamennou sutí. Bez batohů ale děti skákaly jako kozičky, s úsměvem na rtech, až jsme se báli, že si zvrtnou nohu. Zpátky jsme šli po South Fork Trailu (podél South Fork Creeku). Cesta vedla překrásnými místy, rozkvetlými loukami i lesem a byla bez sněhu. Když jsme ale sešli o něco níž, z lesa se stal prales plný popadaných stromů, mezi nimiž nebyla žádná pěšinka vidět. Naštěstí jsme už z předchozího hřebene měli výbornou zkušenost s mapami.cz (což byla jediná věc, ke které se nám tu hodil telefon. Signál jsme v celém Rio Grande National Forest neměli.) Šli jsme tedy zdánlivě nazdařbůh za Honzou, který ovšem naši cestu pečlivě kontroloval s mobilem v ruce. V jednu chvíli už se mi zdálo, že jsme totálně ztracení - ale dozvěděla jsem se, že naopak, stojíme prý přesně na trailu. Na popadaných kmenech se nejvíce ukázala věková propast mezi námi a dětmi. Zatímco děti pořád skákaly jako kozičky, já jsem se bála o kolena a přelézala každý strom s nejvyšší opatrností, vědoma si toho, že odtud by mě s nefunkční nohou nikdo dolů jen tak nedopravil. Když jsme dorazili ke stanu, byli jsme už zase slušně vyřízení.
V sobotu nás čekala cesta dolů k autu a pak 50 mílová jízda nejprve do Pagosa Springs a pak kousek na sever k Fourmile Trailheadu. Odtud vede turistická trasa ke dvěma vodopádům, které jsem si ještě v Evanstonu našla na internetu a hodně mě lákaly. Původně jsme právě od nich měli vyrazit na dvoudenní puťák, vystoupat na hřeben, přespat tam a vrátit se jinou cestou zpět. Jak už jsem ale psala, nakonec jsme se rozhodli jinak. Velké batohy jsme asi po míli zanechali na louce v křoví a vyrazili k vodopádům jen na lehko. Celou cestu lemovaly výhledy na velice zvláštní skalnaté útvary složené ze spousty malých příkrých kuželů, ozářené podvečerním světlem. Byl to takový turistický bonbónek, krátká krásná trasa se skvělým "double" cílem (tj. dvěma vodopády). Však jsme tu taky potkali více lidí než všechny předchozí dny dohromady. Při posezení u vodopádů mi bylo líto, že nemůžem dál, až na hřeben. Nedalo se ale nic dělat, batohy byly dole a v pondělí už jsme měli koupenou prohlídku skalního městečka v Mesa Verde National Park, takže bylo potřeba se tam zítra dopravit. Spali jsme na louce s nádherným výhledem. Bohužel atmosféru u ohně trošku srážel rozhovor dětí o tom, jak až budou velké, nebudou nic dělat a pouze se nechají nosit na nosítkách od svých otroků (tj. jejich dětí).
V neděli ráno jsme byli svědky krásné scény - Karlík pobíhal po louce a snažil se chytat motýly. Za těch 10 dní naší cesty už se sjednotila barva jeho kraťasů (původně béžová), trička (původně šedá) a kůže, takže vypadal jako nějaké malé bezstarostné zvířátko. Člověku se při pohledu na něj vybavil Millerův Krteček. Další program dne byl ale mnohem méně poetický - čekal nás asi 2,5 hodinový přejezd do Mesa Verde National Park. Po cestě jsme se stavili v Durangu (městě známém z mnoha westernů) na nákup a na zmrzlinu. Od Duranga na západ jsme projížděli stále chudšími městy, mnohá z nich působila dojmem, že jediné, co jejich obyvatelé mají, je auto, tudíž centrem všeho dění je benzínka. Spousta domů se rozpadala, půda byla všude vyprahlá, bez pořádného zavlažování naprosto nepoužitelná pro pěstování čehokoliv. Nemáme nejmenší potuchy, čím se tam lidé živí. A v téhle bezútěšné krajině se ukrývá maličký národní park Mesa Verde, neboli Zelený stůl. Mesa Verde leží pár desítek kilometrů od hranic Utahu, Arizony a Nového Mexika na tzv. koloradské náhorní plošině (2000 m.n.m), která zasahuje do všech těchto států a (jak jsem si přečetla a můžu potvrdit) je charakteristická barevnými skalami, vysokohorskými pouštěmi a hlubokými kaňony. V těchto kaňonech v Mesa Verde kdysi tekla voda, ale dnes už jsou dávno vyschlé. Jediné, co tam tedy zůstává zelené, jsou suchomilné stromy. My jsme tam dorazili až odpoledne a v počátku jsme byli trochu v šoku z tamního vedra a sucha. Po promáčeném Rio Grande National Forest to byla velká změna. Podařilo se nám ale najít si místo na stan částečně ve stínu a když jsme se (po 10 dnech!) vysprchovali a seděli s mokrými vlasy ve větru, byla nám skoro zima. Večer jsme stihli jen krátkou, ale zato krásnou vycházku na "Point Lookout", jedno z nejvyšších míst široko daleko, tonoucí opět ve večerních slunečních paprscích.
Mesa Verde není národním parkem kvůli jedinečné přírodě, ale kvůli stovkám zachovalých skalních městeček vystavěných Indiány v 11. - 13. století. A my jsme se rozhodli během pondělka prozkoumat, co půjde. První místo, kam jsme zamířili, se jmenuje Far View Sites. Je ještě z doby, kdy Indiáni žili a farmařili nahoře na náhorní plošině. Svá obydlí si ale nestavěli do výšky, ale hloubili si je do země. Kromě obytných a skladovacích prostor měli i kruhovou společenskou místnost, které říkali kiva. Postupem času svá obydlí ze záhadných důvodů přesunuli do příkrých skalnatých svahů kaňonů, těsně pod převis vytvořený náhorní plošinou. Farmařili ale stále nahoře. Právě tato skalní městečka jsou nejkrásnější. Pouze jedno z nich - Spruce Tree House - je přístupné bez průvodce. To bylo ale bohužel zavřené. Naštěstí jsme ale měli objednánu prohlídku do tzv. Square Tower House, který nás lákal hlavně tím, že do něj mohla skupinka jen o deseti lidech, takže byla šance, že člověk uvidí i něco jiného než záda ostatních turistů. Kromě naší rodiny tam tedy bylo už jen 5 lidí, všichni starší než my. Ranger, který naši výpravu vedl, se nejprve díval na Karlíka s pochybovačným pohledem, zda zvládne cestu po žebřících, nakonec měl ale největší problém jeden starší pán, který při cestě zpět nahoru nemohl popadnout dech a ranger s ním musel zůstat v kaňonu, dokud se mu neudělalo lépe. Ranger byl zvláštní - zjevně mu hodně záleželo na tom, abychom pocítili jedinečnou atmosféru místa, ale vlastně nám toho - kromě popisu svých pocitů - zas tak moc neřekl a když nás pak vyzval k dotazům, mnohé z nich ho pobouřily, např. kde tu ve skalách pohřbívali mrtvé. Chvíli nám trvalo, než nám došlo proč: rangeři jsou totiž cvičeni v úctě ke zdejším kulturám, a to především proto, že potomci zdejších Indiánů ještě žijí a mohli by leccos považovat za urážku (on už samotný fakt, že z míst, kde žili Vaši předkové, rýžují běloši na turistech spoustu peněz, je na pováženou). My v Evropě jsme většinou potomci kultur, které tu žili před námi, a tak se jim klidně hrabeme v hrobech a vůbec nám to nevadí, protože víme, že je to cesta za poznáním. Tady by to sice taky byla cesta za poznáním, ale museli by to dělat sami Indiáni. Mnohem sdílnější byl dobrovolník, který doprovázel naši skupinu, toho se děti mohly zeptat na cokoliv. Nejzajímavější bylo, jak Indiáni vyráběli provazy a košíky z yuky. To je strašně nepříjemná teplomilná rostlina, které tu rostou kvanta. Krásně kvete, ale listy má pevné a ostré jako břitvu. Ty bylo potřeba nejprve odřezat (trhat se nedají), pak uvařit a teprve pak z nich šly splétat provazy. K odřezání bylo ale nejprve potřeba mít nůž, a na ten bylo potřeba přinést vhodný kámen, jehož naleziště bylo desítky kilometrů daleko... Zkrátka člověk musel mít obrovskou trpělivost. Naše babička měla yuku na předzahrádce a maminka ji nikdy neměla ráda. Kdyby ovšem věděla, že bez ní by byli Indiáni nahraní, jistě by změnila názor. I my jsme se na tuto rostlinu pak dívali s daleko větším respektem. Kromě zprostředkování prohlídky Cliff Dwellings byl pro nás ranger důležitý i jinak. Jedině ranger totiž může jmenovat dítě tzv. junior rangerem, a to až poté, co dítě splní všechny náročné úkoly, specifické pro daný národní park. Na rozdíl od Great Smoky Mountains jsme si na to tady vzpomněli včas, a tak Karlík všechny úkoly stihl, a při slavnostním jmenování byl natolik v transu, že slíbil nejen chránit přírodu, ale i poslouchat každého člena rodiny a nezlobit v autě. Po prohlídce Square Tower Housu jsme se vydali na okružní jízdu po vyhlídkách na jiná skalní městečka. Líbila se nám všechna. Nejkrásnější to musí být na Vánoce, kdy tu dělají speciální akci - ve všech městečcích rozsvítí světla, a vy si tak všimnete i těch maličkých, kterých byste si jinak nezaznamenali. Když už jsme byli dostatečně vykoukaní, vydali jsme se ještě na procházku Spruce Canyonem. Byla dlouhá jen 2,5 míle, ale úplně nás vysušila. Člověk snadno získal úctu nejen k Indiánům, ale i ke všem objevitelům, kteří tu museli přežít, aniž by mohli spoléhat nato, že si budou moct za půl hodiny natočit vodu z kohoutku. Večer jsme se vydali na kratičkou vycházku na západ slunce. Byl to krásný závěr celé naší cesty. Teď už nám zbývalo jen šťastně dorazit zpět do Evanstonu... a pak domů.
Na cestě zpět se nestalo nic podivuhodného. Zajímavý byl snad jen nocleh v kempu v Nebrasce. Kemp byl opět hlavně pro RV, za stan po nás nejprve chtěli 10 dolarů na osobu (což byla cena noclehu v kempu v Mesa Verde... ten byl ovšem s tím zdejším, vzdáleným 400 metrů od dálnice, nesrovnatelný). Nakonec paní slevila na 7 dolarů za osobu. Když jsme objeli celý kemp a nenašli jsme trávník, na němž jsme si podle jejích instrukcí měli postavit stan, přišla nám ho ukázat. Byl na něm nápis "zde můžete venčit své pejsky". Naštěstí tam žádný produkt venčení nezůstal. Bylo tam jen vedro, hluk od dálnice, pár komárů a nad polem romanticky spousta světlušek. Nakonec jsme se ale vyspali dobře a ve středu večer v pořádku dorazili do Evanstonu.
PS od Honzy: Z Petřina líčení se zdá, že já jsem si žádnou krizí na hřebenu neprošel. Na dně jsem nebyl jen proto, že jsem tam měl rodinu o kterou jsem se musel starat. Nohy jsem měl sedřené, boty úplně mokré, často jsem se vůbec nebyl schopen vyhrabat ze sněhu. Petra navíc nezmínila, že se nám (alespoň mně) kvůli nadmořské výšce hůře dýchalo. A hlavně jsem se bál o děti. A pořád jsem přemýšlel, co dělat. Otočit se, zkusit přespat na hřebeni, jít dál. Hrůza. Večer jsem byl tak hotový, že jsem vůbec nemohl dojít 200 m k ohništi.
A ještě jeden poznatek o divočině. Byla to nádhera, ale hodně na mě doléhalo, že jsme tam byli úplně sami. Žádní turisté, rangeři, chaty, telefonní signál, nic. Jen hory, stromy, sníh, medvědi a míle a míle nádherné divočiny. Nikdy jsem to takhle silně nepocítil, takové zvláštní mrazení, že už tu nikdo jiný, kdo by napravil moje chyby, není a nejde ani přivolat. S daleko větším respektem teď hledím na pradávné objevitele a dobrodruhy a představuji si, že jsem malinko toho jejich děsu ze samoty a neznáma také zažil.
