19. - 24. 1. 2021 aneb Andělíček policajt - Vašík už zase hraje - inaugurace - půjde se do školy - Bible evening - východ slunce - víkend

 

Jen co začal týden, dostavil se můj starý známý pocit - vyčerpání z toho, že pořád někoho do něčeho tlačím (nebo motivuju, podle toho, na co mám): Karlíka, aby se ve škole snažil, všechny děti, abychom po škole šli aspoň na chvilku ven, ... Zkoušela jsem, co to udělá, když je tlačit nebudu, jestli budou spokojenější, ale nezdálo se mi, že by byli. A tak jsem se jich přímo zeptala. Prý se jim sice nikdy nikam nechce, ale nakonec jsou rádi, že jsme šli, "takže, mami, to prostě budeš muset takhle vydržet".

Vašík tenhle týden zase začal hrát při vyučování online hry - kreslení už nezabírá. Marta doporučuje dělat něco rukama, koupili jsme tedy plastelínu a uvidíme. Na hraní by nebylo nejhorší to, že Václav pak nedělá nic do školy, nehorší je, že se pak nevěnuje pořádně ani škole ani hraní, nic si vlastně pořádně neužije a je z toho (nebo ze sebe?) znechucený.

Ve středu nastaly hned tři události, které nám pozvedly náladu. První byla inaugurace Bidena. Všechny děti dostaly ve škole pár hodin volno, aby se mohly dívat. Nejdůkladněji to vzala jako obvykle Vašíkova paní učitelka, která pak s dětmi rozebírala vystoupení za vystoupením ještě několik dnů. Bidenova inaugurační řeč mě nedostala tolik, jako ta povolební, ale byla hezká, především svojí výraznou snahou spojit a nerozdělovat, a budovat, nikoliv bořit. To ocenila i Marta, která jinak naším zájmem o zdejší politiku okázale pohrdá.

Druhou zprávou, kterou jsme vnímali jako pozitivní, bylo oznámení, že od 16. února děti budou chodit do školy - resp. kluci jen na 2,5 hodiny odpoledne, Marta na celý den. Myslíme si, že u kluků by to mohla být změna k lepšímu - omezí se tím počet zoomů, den bude i díky přesunům méně jednotvárný. U Marty si tím nejsme tak jistí - do školy se totiž vrací jen někteří učitelé, takže i děti, které budou ve škole, budou mít část výuky po zoomu, a navíc to vypadá, že i ti učitelé, kteří ve škole budou, budou mít za úkol učit zároveň děti ve třídě a zároveň děti doma. Proto máme obavu, že možná celé vyučování bude vypadat jako doposud, jen s tím rozdílem, že místo toho, aby děti seděly u iPadu doma, budou u něj sedět ve škole, zarouškovaní, v přesně vyhrazeném prostoru (6 stop od všech ostatních dětí). Určitě tomu ale dáme šanci, doufáme, že se to během několika prvních týdnů nějak zaběhne a že třeba realita nebude tak hrozná, jak to z "prováděcích pokynů" zatím vypadá.

Třetí středeční příjemnou událostí byla večeře a "Bible evening" s Johnem a Thawivann u nás doma. Před nedávnem jsme se dohodli, že si "za domácí úkol" přečteme knihu Kazatel a pak se o ní budeme společně bavit. Honza úkol splnil, já jen napůl, při rozhovoru nic zásadního nepadlo, ale přesto to byl hezký večer.

Ve čtvrtek jsme vyrazili sáňkovat. Konečně totiž napadla trocha sněhu a paní Barbour (Vašíkova a Karlíkova učitelka angličtiny) nám nabídla, že si od ní můžeme půjčit boby. Půjčila nám rovnou troje - a protože celé odpoledne učila, nechala nám je opřené o vchodové dveře, my jsme přijeli, vystoupili z auta, vzali boby a odjeli, aniž bychom se s někým setkali. Byl to docela zvláštní zážitek, v Brně, řekla bych, nemyslitelný. V celém Evanstonu je všeho všudy jeden pořádný sáňkovací kopec, který se jmenuje Mount Trashmore a je velký asi jako polovina Kraví hory. (Co se názvu týče, jde zřejmě o slovní hříčku - kopec je vytvořen z bývalé skládky, proto "trash", a název zároveň odkazuje na známou horu Mount Rushmore, kde jsou ve skále vytesané obří portréty 4 amerických prezidentů.) Na kopci jsou tři sáňkovací plochy. My jsme jako nejlepší vyhodnotili tu středně prudkou, a protože jsme přijeli už celkem pozdě, jezdily na ní děti téměř samy. Karlík zde prolomil svůj strach ze sáňkování a Marta s Vašíkem celou dobu pořádaly bobovací závody inspirované filmem Kokosy na sněhu. Parádní odpoledne.

V pátek mělo být jasno, takže byla ideální příležitost vyrazit na pláž pozorovat východ slunce nad Michiganským jezerem. S touto myšlenkou přišel před Vánocemi John - prý je na to zima nejlepší, protože člověk nemusí vstávat tak brzy. Opravdu, dle googlu mělo slunce vycházet až v 7:12.  Vstali jsme tedy v  6:20, nasoukali na sebe spoustu vrstev oblečení a vykutáleli se ven, do mínus 10 stupňů Celsia (to je ta stinná stránka pozorování východu slunce v zimě). Na nebi byl všeho všudy jeden jediný mrak, bohužel byl však přesně nad východním obzorem. Místo do 7:12 jsme tedy nakonec museli čekat do 7:30, kdy slunce konečně vykouklo i nad mrak. Do té doby jsme na pláži běhali, skákali, pili teplý čaj a dojídali poslední zbytky vánočního cukroví. Takhle zpětne viděno to byla docela romantika.

Po víkendu v Michiganu jsme si naordinovali klidný víkend, během něhož Honza celkem asi 5 hodin pomáhal Patrizii sestavovat skříň z Ikey, já jsem byla na nákupu, s dětmi v kostele a v botanické zahradě, Marta měla angličtinu s Peťou Smělíkovou a setkání s Joyce, děti trošku pracovaly na úkolech do české školy a všichni jsme se dívali na film "Sám doma" (nedabovanej mi přijde mnohem méně hloupej, než když jsem ho viděla loni v české verzi... navíc jsme zjistili, že dům hlavního hrdiny i kostel, kam chodil, jsou kousíček od nás - máme v plánu se tam podívat.) Prostě pohodička.

11. - 18. 1. 2021 aneb Júlinka - po zamrzlých Skokie Lagoons - Step by step - matematický seminář - Michigan

 

Nejpodstatnější událost tohoto týdne nastala hned v pondělí 11. 1. nad ránem - mojí sestře Jitce se narodila Júlinka. (Technicky vzato jsme my tady měli ještě neděli.) Se svým příchodem na svět zodpovědně počkala, až se celá její rodina uzdraví z koronaviru. Na fotkách i přes zoom vypadá krásně a Martě je strašně líto, že si ji nemůže pochovat. Já se na to taky těším a musím přiznat, že trochu závidím - miminka mě ještě pořád (nebo možná už zase?) berou za srdce.

Z šedi všedních dnů (a mé paměti) ještě jasně vystupuje jedna odpolední vycházka po "vnitřním okruhu" zamrzlých Skokie Lagoons (tam, kde jsme byli jednou s Honzou běhat). Pár dní předtím bylo docela teplo, takže sníh roztál, pak ale zase přituhlo a z ušlapaných cestiček se stala ledová plocha. Kluci zahájili vycházku klouzáním po zadku na kopečku u parkoviště a zbytek trasy absolvovali s mokrými kalhotami. Kluzký povrch ani mokré kalhoty jim ale vůbec nevadily a oni se hnali vpřed uzounkými křivolakými pěšinkami takovou rychlostí, že jsme jim my s Martou, vzájemně se podpírající na každém kroku, neměly šanci stačit. Postupem času se začalo stmívat, takže jsem trochu znejistěla, jestli se nám kluci neztratí. Na poloostrově je totiž spousta cestiček, což za světla není problém - poloostrov není velký a většinou je z cestičky na cestičku dobře vidět, za tmy by to ale taková legrace nebyla. Naštěstí na nás kluci před úplným setměním počkali, a pak už jsme šli spolu. Marta během vycházky rozebrala všechny dobré a špatné vlastnosti zdejších učitelů a výuky, což bylo zajímavé. (Pravda, rozebírala to česky, na to, aby děti mluvily anglicky, jsem v rámci všeobecné špatné nálady trochu rezignovala, nahradila jsem to tím, že mi mají 10 minut denně vyprávět anglicky nějaký příběh, a Honzovi se snažila vysvětlit, že cíl číslo jedna je být spokojení a mluvit anglicky je až cíl číslo jedna a půl.) U některých předmětů Martě vadí, že se v nich skoro nic nedělá, a tak je těžké udržet pozornost  - např. v "Science" se učili půl roku o magnetech - loni to probírali ve fyzice 14 dní a dozvěděli se téměř totéž. Taky tvrdí, že je pro ni těžké donutit se učit, protože vlastně nemusejí, jen málokdy mají nějaké testy a při těch je obvykle možné používat materiály (alespoň při distanční výuce), v nichž  se dá daná věc lehce najít a opsat. Baví ji matematika (kde opravdu pracují a dokonce i píšou testy), hodně ji bavily "Media Arts" a docela i hudebka (oba tyto předměty už ale skončily). Do "střední vlny" řadí francouzštinu a Social Studies, kde mají dobrého učitele, ale ona diskuzím moc nerozumí a nemůže se zapojit. Nejhorší jsou Science (kde se toho moc nedělá) a English Learners Arts, kde se dělá teorie literatury (resp. anglické názvy pojmů typu "zápletka", apod.), což Martě v její situaci připadá naprosto zbytečné... a navíc to vypadá, že ani paní učitelku to příliš nebaví. Do tohoto předmětu chodí 6 studentů, většina pozdě, jeden z nich pravidelně o 20 - 30 minut. Marta říkala, že na něj vždycky čekají - takže těch 20 - 30 minut nedělají nic. Možná by to mohlo být docela fajn, kdyby ten čas strávili intenzivní konverzací (v 6 studentech a 2 učitelích by to mohlo jít docela dobře), ale konverzaci nikdo moc neiniciuje, paní učitelky se sice občas na něco zeptají, občas ale zahájí konverzaci např. slovy "to je ale dneska zima", což pro 13 leté děti není zrovna zajímavé téma, a občas se spolu baví španělsky... Martě taky připadají zdejší učitelé málo rázní - např. to 20 minutové čekání v English Learners Arts ji nebetyčně štve a nechápe, proč tomu klukovi nikdo nevynadá. Já její učitele moc neznám, ale co se týče kluků, mám pocit, že tam sice nikdo nikomu nenadává, ale dodržování pravidel se vyžaduje velice striktně - nicméně neagresivním, pouze asertivním způsobem. To je něco, co mi připadá velice inspirativní a co bych se ráda naučila - odstřihnout emoce a trvat v klidu ale pevně na svém... Marta je ale teď vůbec v takovém "vychovávacím" období: připadá jí nejlepší každému hezky na rovinu "vytmavit", co dělá špatně, a tak ho přivést na "správnou cestu", a když k tomu není ochoten nebo toho není schopen, jeho smůla. S bratry jí to teda zatím moc nefunguje... Na konci vycházky mi Marta líčila své zakončení příběhu, jehož začátek četli ve škole a který měli za úkol dopsat. Příběh vyprávěl o dvou dlouholetých kamarádkách, které se ale postupem času staly soupeřkami v plavání. Předepsaná část příběhu končila ve chvíli, kdy se vyhlašovalo, která z nich získala místo v plavecké reprezentaci. Ve "vzorovém" zakončení příběhu paní učitelka doporučovala vybrat jednu z nich, která vyhrála, popsat její pocity a poté popsat, jak se tvářila a cítila ta druhá. Martě ale vadilo, že by soutěž měla být důležitější než přátelství, a tak sice nechala vyhrát jednu z nich, ale ta pak přenechala svoje místo v reprezentaci té druhé, takže na závěr byly šťastné obě - jedna proto, že zachránila přátelství a druhá proto, že dosáhla svého sportovního snu. Byla jsem pyšná, jakou mám nekonformní dceru.

Během ledna jsme také začali s novou večerní zábavou pro celou rodinu - díváme se na seriál z 90. let "Step by step" (anglicky, s anglickými titulky). Pro ty, kteří nevědí, o co jde - seriál sleduje život rodiny, která vznikla sňatkem dvou single rodičů - matky se třemi dětmi a otce se třemi dětmi. Nyní je tedy v rodině 6 dětí a "x" naprosto různých přístupů k životu. Seriál je trochu prostoduchý, ale díky tomu baví i Karlíka i nás - a navíc je to co se týče angličtiny bohulibá činnost.

V pátek jsem absolvovala online seminář "Matematika pro život" konající se v Praze od 9:00 do 17:30, což pro mě znamenalo od 2:00 do 10:30. Bylo to celkem fajn, ale loňský ročník, který probíhal ještě "in person" mi dal mnohem víc. Uvědomila jsem si na vlastní kůži, jak je těžké udržet u počítače pozornost, obzvláště v případě, že máte pocit, že to, o čem se mluví, už víte, a tudíž teď nemusíte dávat pozor. Kdyby to bylo na normální přednášce, nezbývá vám nic jiného než vytrvat v poslouchání, maximálně si kreslit (ok, v dnešní době lze asi i koukat do mobilu - já mám ale chytrý mobil teprve od nedávna, takže v tom ještě nejsem zběhlá). Když jste ale online, začnete si např. googlit něco o přednášejícím a než se nadějete, už se mluví o něčem, co nevíte, a vy jste ten bod zvratu prokaučovali. Díky semináři se tedy prohloubilo mé pochopení pro Vašíkovo hraní her během vyučování... Taky jsem musela obdivovat přednášející - nikdo z posluchačů nesměl mít zapnutou kameru ani mikrofon (což je asi pro bezproblémový přenos nutné), takže přednášející mluvili opravdu "do zdi", s nulovou zpětnou vazbou (kromě závěrečných dotazů zaslaných písemně).

Víkend byl prodloužen o pondělní svátek "doktora Martina Luthera Kinga Juniora" (opravdu to říkají takto dlouze). Využili jsme ho tedy k návštěvě Vassiliny a Grigoriho v Michiganu (kam jsme měli jet po Vánocích, ale nakonec jsme byli nachlazení a nejeli jsme). Dětem se moc nechtělo, minule si s Margaritou připadaly trochu "pod pantoflem", ale tentokrát se jim podařilo prosadit alespoň některé ze svých nápadů na hry a činnosti, které by šly dělat. Jako úplně nejlepší na zdejších pobytech jim ale připadá to , že spí všichni tři v jednom pokoji, takže si večer můžou povídat, popřípadě přehrávat zábavné scénky. V Evanstonu má Marta samostatný pokoj, za což je většinu dne vděčná, ale večer by měnila... Tentokrát bylo v Ann Arboru trochu sněhu, takže se venkovní aktivity nesly především v duchu zimních radovánek - byli jsme sáňkovat na zabijáckém kopci v blízkém parku, tatínci a Marta s Vašíkem rozpoutali sněhovou bitku "všichni proti všem" o několika kolech, Margarita postavila obřího sněhuláka a Karel "sněžný hrad". Poslední den děti postavily na vycházce v blízkém lesíku sněžnou pevnost a pak se ji snažily - neúspěšně - ubránit před Honzou. Odpoledne jsme hráli snad všechny skautské hry svého dětství (medvěd ve srubu, elektřina, ...) a naučili se od Margarity nějaké nové, např. Poison Frog. Trochu s překvapením jsme s Honzou zjistili, že po dvou hodinách her máme dost. Co se týče "dospělácké konverzace", tentokrát jsme se vyhli kontroverzním (genderovým a sociálním) tématům. Objevilo se ale jiné závažné téma - ukázalo se, že Vassilině v pátek před naším příjezdem řekl šéf na univerzitě, že jí neprodlouží smlouvu, takže bude od března bez práce. Vassilina s ním měla už předtím nějaké spory (a nebyla sama), pravděpodobně je to člověk, s nímž není jednoduché vyjít. Už z předchozí situace bylo jasné, že si bude muset po skončení projektu, na němž pracuje, najít nové místo, nečekala ale, že to bude tak rychle. Štve ji to o to víc, že si před vstupem do nové práce chtěla zvýšit kvalifikaci a zapsat si na univerzitě kurzy strojového učení, jejichž termín zápisu ovšem čerstvě vypršel. Nakonec se jí možná podaří nějak vyjednat, aby se mohla do jarního běhu ještě zapsat, ale celé by to bylo mnohem jednodušší, kdyby s ní šéf mluvil s předstihem... Tahle situace vedla k obecnější debatě o práci na univerzitách. Pochopila jsem, že zjednodušeně je to takhle: aby člověk získal práci na univerzitě, je potřeba podávat projekty, a s tím se musí začít brzy. Pokud totiž člověk prošvihne prvních pár let po PhD a teprve pak se snaží žádat o nějaký grant, hodnotitelé často podlehnou dojmu, že je divné, že někdo "tak starý" ještě žádný grant nedostal a dají jej raději někomu, u něhož mají pocit, že je větší pravděpodobnost, že bude mít nějaké výsledky. Nejlepší je pracovat na nějakém grantu ještě na PhD. To ovšem Vassilina dělala v Rusku, do USA přišla až potom. Chvilku trvalo, než se rozkoukala, pak získala v New Yorku místo v týmu u jednoho profesora, pár let poté měla první dítě a pak bouračku, z níž jí zůstaly několikaleté úporné bolesti hlavy, které její výkonnost velmi snižovaly. Navíc asi své vědomosti neumí úplně dobře "prodat". Suma sumárum s ní profesor rozvázal spolupráci, ona se s Grigorim přestěhovala do Michiganu, začala znovu u zdejšího profesora a dopadlo to, jak to dopadlo. Vysněná profesorská pozice na univerzitě tím asi navždy padá. No, nezávidím jí. Do té doby jsem si asi nikdy neuvědomila, jak jsou univerzity strašně konkurenčním prostředím, kde je pravděpodobně potřeba mít zároveň "tah na branku", ale zároveň se jím nenechat zcela pohltit a pracovat trpělivě a poctivě "na svém", protože jinak by člověk skončil s permanentním pocitem selhání (vždycky je totiž na světě někdo lepší než on)... i když pocit neustálého selhávání můžete mít kdekoliv, nejen na univerzitě. (Odkud to jenom znám?)

4. - 10. 1. 2021 aneb Zase škola - Honza a práce - večeře se Spaldingovými - Karlíkovy narozeniny - výlet do Wisconsinu - neděle I a II

 

V pondělí 4. ledna dětem znovu začala škola a šlo to dost ztuha - hlavně Karlíka to hodně rozčilovalo. U mě, Marty a Vašíka to spíš vedlo k "depce", která se ale naplno projevila až v neděli, takže o tom později.

Honza naopak během týdne něco nového vymyslel (ve vaně, jako Archimédes), hodně konzultoval s Cusatisem a dokonce se mu ho podařilo o něčem přesvědčit, takže byl nadmíru spokojený... a poněkud nesoustředěný na rodinný život.

V pondělí večer přišli na večeři Thawivann a John Spaldingovi (opět "na tajňačku", návštěvy u nás stále nejsou povoleny). Bylo to velmi příjemné - hlavně bylo fajn, že jsme měli konečně čas si s nimi trochu popovídat. V pátky, kdy k nim chodíme na "ejmenování", je vždycky mezi večeří a "ejmenovacím zoomem" jen pár minut. Probíralo se mimo jiné, jaké jsou dobré předpoklady pro manželství (všechny jejich děti jsou zatím svobodné), a že i když jsou předpoklady splněné, je to docela dřina. Spaldingovi především zdůrazňovali, že to chce každodenní odpouštění. Taky jsme z Johna vymámili, že se ženil ve dvaadvaceti a je ženatý 33 let... čímž jsme vydedukovali jeho věk, o kterém jsme už dlouho přemýšleli (protože nám připadal starší než naši tátové, ale stále pracuje). Thawivann nám potom navrhla, že by k nám mohli s Johnem pravidelně chodit a číst s námi Bibli. To nás trochu zarazilo a vzali jsme si čas na rozmyšlenou. Honza se trochu děsí, že by si připadal tlačen do nějaké větší náboženské zapálenosti, na pátečních setkáních se může "schovat" za ostatní, což mu vyhovuje. Já bych to naopak někdy docela ráda za páteční ejmenování vyměnila, protože mi víc vyhovuje menší počet lidí a hlavně osobní, nikoliv "zoomová" komunikace. Napsali jsme tedy Spaldingům email, v němž jsme se snažili vyjasnit pozice a dohodli jsme se, že to zkusíme jednou a uvidíme.

Během pondělní večeře nám Thawivann nabídla, že si někdy můžeme půjčit na vycházku jejich psa Muffina. Je to skvělý nápad - v zimě jsme venku poněkud bezradní, na zemi je tající sníh, sporty moc hrát nejdou a procházet se jen tak je pro děti nuda. S Muffinem je to trochu zábavnější. 

V úterý měl Karlík narozeniny (na které se těšil už od září, kdy měl narozeniny Vašík). Těšil se tak moc, že se mnou dokonce bez řečí připravil pro celou rodinu toasty ... jinak je - co se týče domácích prací - hrozný lenoch. Dostal přívěšek hraničářského dubového listu, speciální bábovky na stavění hradu z písku nebo sněhu, počítačovou hru Coding Monkey (= programování pro děti, zkoušeli to předtím ve škole a moc ho to bavilo), od Marty ručně vyráběné omalovánky a od Vašíka ručně vyráběnou masku Nasgúla i se zbraní... a samozřejmě dort (podle nového, skvělého receptu: https://carujeme.cz/video-extra-vlacny-cokoladovy-dort/). Kromě toho dostal od babičky a dědečka peníze, které investoval do zakoupení legopanáčků z Pána Prstenů, aby mohli dělat s Vašíkem opravdové bitvy.

V sobotu jsme děti vytáhli na výlet do State Parku Kettle Moraine ve Wisconsinu, přesněji do jeho části zvané Scuppernong Trail System. U nás v Evanstonu bylo skoro horko, ve Wisconsinu ovšem byla spousta sněhu, takže jsem litovali, že jsme si vzali jen pletené rukavice. Marta s Vašíkem strávili skoro celý osmikilometrový okruh povídáním o posledním letním táboře rodin s dětmi. (Pravděpodobně jejich téma plnilo stejnou funkci jakou plnilo v Cimrmanově "Dobytí severního pólu" vyprávění o požáru Národního divadla - navodit si pocit tepla a navíc v našem případě možná i zahnat zimní splín.) S Karlíkem jsem tedy tentokrát musela hrát dračák já - a ačkoliv jsem se snažila, jako obvykle mi nakonec řekl, že to nebylo dostatečně bojovné. Během cesty jsme si všimli zvláštní věci: na mnoha větvích visely provazce sněhu jako vánoční řetězy nebo jako sněžní hadi. To bylo pro nás něco nového - ale možná jsme jen nikdy nebyli dostatečně všímaví. Zkoušeli jsme to vyfotit (viz fotka nahoře), ale naživo je to lepší. V jedné chvíli se nám otevřel výhled na sever - myslíme si, že na obzoru byla vidět bazilika Holly Hill, kde jsme byli na konci listopadu. Je zajímavé, jak člověka vždycky potěší, když má kolem sebe něco známého, nějaký pevný bod, ke kterému se může vztahovat. Kromě Karlíka, kterého nic z toho nijak zvlášť nezaujalo, jsme si výlet všichni užili.

V neděli měla Marta "anglický" den - nejprve online hodinu se svojí českou třídní Peťou Smělíkovou a jejím synem Vítkem (který se trochu předvádí, takže Marta hraje roli té "hodné") a potom setkání s Joyce. Možná už jsem o tom psala, ale při nějakém rozhovoru z Marty vylezlo, že jí přijde, že se teď v angličtině nikam neposunuje, a tak jsme vymysleli, že by mohla s někým chodit pravidelně na procházky a mluvit. Otázka byla s kým. Vrstevníky by to totiž asi nudilo, navíc by se před nimi Marta styděla. Nakonec nás napadla Joyce. Tu známe přes Thawivann. Je to mladá holka z Hongkongu, která nejprve vystudovala chemii, ale pak přesedlala na učitelství, odjela do Ameriky, udělala si kurz a momentálně učí v Montessori školce. Je moc milá, mluví dobře anglicky, je trpělivá a chodí ráda na vycházky - takže se stala ideální adeptkou. První setkání dopadlo docela dobře, i když bylo trochu jiné, než jsme očekávali. Nakonec se totiž ukázalo, že Joyce pozvala na vycházku se psy kromě Marty i Grace a Joy Spaldingovy, které jsou sice fajn, ale ve větší skupině lidí se Marta až tak moc nedostane ke slovu. Nicméně k nějaké konverzaci došlo a Marta se vrátila celkem spokojená.

Večer už ale moc spokojená nebyla, stejně jako Vašík a já, což vedlo ke spoustě malicherných sporů, které byly poslední týden na denním pořádku. Naštěstí to tentokrát vyústilo ve velkou debatu, v níž každý řekl, s kým a čím má problém, a po nějaké době se podařilo, že to ti ostatní přijali, místo aby obhajovali, proč to nemůžou dělat jinak. Zlatým hřebem byl moment, kdy děti dospěly k závěru, že už to mají vyřešené, a že teď je řada na mně, abych jim řekla své problémy, a oni mi s nimi pomůžou. A tak jsem na ně tedy vybalila své znechucení nad sebou samotnou a svojí neschopností ovládat své emoce (navzdory 38 rokům tréninku), a Marta mi řekla, že jsem na sebe moc přísná a že to je normální. Bylo to úsměvné a myslím, že pro děti to nakonec byla ta nejlepší medicína na jejich potíže - připadali si užiteční a šli spát nadmíru spokojení... Během jarní karantény jsme jednou taky dospěli k velké diskuzi "kdo koho a proč štve" a tenkrát to hodně pomohlo. Tentokrát jsme asi byli všichni méně vstřícní, takže teď, když to píšu (po 14 dnech) už je bohužel vše téměř při starém.

28. 12. 2020 - 3. 1. 2021 aneb Česká škola - Covid - Silvestr - 1. leden - Marta a angličtina

  

Díky tomu, že jsme kvůli nachlazení neodjeli do Michiganu, se před námi otevřel celý týden bez jakéhokoliv programu, což přineslo otázku "co s načatým životem". Vánoční nálada (alespoň mezi dětmi) totiž začala opadávat a začaly se opět objevovat konflikty. Ukázalo se ale, že nejlepší způsob, jak zamezit konfliktům mezi dětmi, je stát se jejich společným nepřítelem - což se mi mimoděk podařilo, protože jsem se rozhodla, že trochu zapracujem na české škole. Po návratu do ČR budou totiž děti muset dělat zkoušky, aby nemusely opakovat ročník. Pro Vašíka to znamená trénovat hlavně češtinu, pro Martu to bude znamenat naučit se skoro všechno, protože učební plány se téměř vůbec nepřekrývají - dokonce ani v matematice ne. Kupodivu ani jeden z nich moc neprotestoval, oba celkem pilně pracovali, ale uklidňovali se tím, že spolu halasně komentovali své utrpení a moji bezcitnost. Aby to nebylo nespravedlivé, s Karlíkem jsme trénovali písmenka a 20 minut denně dělal ST Math (= skvělý program s tučňáčkem na učení veškerých matematických základů, kde ovšem nemusíte umět číst ani psát; úkol je většinou "zjevný" na první pohled, k jeho splnění stačí na obrazovce přemisťovat číslice či obrázky). Kromě toho jsme byli jeden den v Lincoln zoo, jeden den ve Skokie lagoons - podívat se, jestli zvířátka snědla jabka a mrkve ze stromečku, který jsme jim připravili před týdnem... jabka byla pryč, mrkve všechny zůstaly. Dívali jsme se také na Mamma Mia - už podruhé, a Chatrč - krásný, inspirativní, i když lehce kýčovitý film o Bohu (jehož drsný začátek, kde unesou a zabijí malou holčičku, jsem pouze převyprávěla). Honza během všech těchto aktivit pracoval.

Volný týden byl také skvělou dobou na zoomování s kamarády z ČR, jejíž hlídací PES ukazoval tou dobou stupeň 5, takže se stejně nedalo nikam moc jet (pokud teda člověk není zrovna vlastníkem chalupy). Skypovali jsme i s rodiči a sourozenci. Veškerou touto komunikací jsme strávili odhadem 15 hodin - neuvěřitelné. Tím nejpodstatnějším, co jsme se dozvěděli, bylo, že celá moje rodina - oba rodiče, oba sourozenci, švagr a jeho maminka - onemocněla covidem. Štědrý večer totiž strávili společně, aniž by komukoliv cokoliv bylo, a asi tři dny poté se začali u některých z nich projevovat první příznaky. Zajímavé bylo, že byly u každého úplně jiné - někdo měl teplotu, někdo rýmu a dutiny, někoho strašně bolela hlava, časem někteří ztratili čich a přišly i dýchací potíže. Naštěstí to zatím vypadá, že nikdo nebude muset být hospitalizovaný, ale (mohu-li soudit) i tak jde o mnohem nepříjemnější nemoc, než je obyčejná chřipka. Lituju hlavně Jitku, která má doma tři děti v karanténně a za pár dní má nastoupit do porodnice na císařský řez se čtvrtým dítětem.

Na Silvestra bylo krásně, a tak jsme si vyrazili na výlet do Waterfall Glen, kde jsme už byli na orienťáku. Jeli jsme i s Honzou, který se rozhodl pracovat místo toho v sobotu, kdy mělo být škaredě. Tentokrát jsme šli celé 9,5 mílové kolečko, které vede kolem oploceného areálu Argon National Laboratory. Připadali jsme si trochu jako v amerických filmech či seriálech, v nichž se čas od času vyskytují super tajné laboratoře plné padouchů. Náš výlet ale probíhal v naprostém poklidu (hlavně proto, že velkou část kluci hráli dračák) až do té doby, než jsem si vzpomněla, že jsme ráno dali do trouby ořechové suchárky, zapomněli je vyndat a hlavně zapomněli vypnout troubu. Než bychom se dostali domů, trvalo by to 2,5 hodiny, a tak jsme se rozhodli zavolat sousedům, aby nám dali číslo na někoho, kdo je dnes "in charge". Ukázalo se, že je to Nikki, která ovšem bydlí jinde. Poté, co přišla, zjistila, že si vzala špatné klíče (čemuž se nedivíme, protože nám na začátku pobytu dali taky špatné klíče a zjevně si v nich ještě neudělali pořádek). Zavolala tedy superviserovi, který má univerzální klíče. Jestli nakonec otevřel on nebo jen poslal Nikki pro správné klíče, jsme se už nedozvěděli, nicméně byt byl zachráněn, suchárky vyndány a my jsme mohli výlet v klidu dokončit. Chtěla jsem zkusit s dětmi udělat nějakou rekapitulaci, jakou dělá vždycky na Silvestra náš kamarád Víťa, ale skončilo to jen vzpomínkami na to, co všechno bylo loni skvělé - a bylo toho hodně. Večer jsme byli pozváni k Thawivann na "malou párty", kde měli být kromě její rodiny 2 - 4 další lidé. Nakonec jich tam bylo včetně nás 12 (+5 členů Thawivanniny rodiny), ovšem jen z 5 různých rodin (+ Thawivanniny rodiny). Ve světle toho, jak účinně se během jedné návštěvy nakazila covidem moje rodina, nám to připadalo trochu nezodpovědné, ale už jsme tam byli, a tak jsme tam i zůstali. Nejprve se jedly dobroty a vykládalo se, pak jsme zpívali křesťanské písně spolu s dalšími zoomujícími členy recovery church (viděla jsem tak po 10 letech Carol Baker, s níž jsem se tehdy vídala každou středu na ženském "ejmenování") a nakonec "děti" (ve věku 10 - 28 let) hrály různé online i offline hry. Já jsem s Karlíkem docela rychle zmizela domů, ale podle vyprávění a videa si to Marta s Václavem hodně užili. Václav hrál šachy s třináctiletou Shannon, kterou ostatní vybrali jakožto nejlepší hráčku, a třikrát po sobě ji porazil. (Když pak prohrál v jakési jiné hře, měla z toho nezřízenou radost.) Honza s Thawivann a Johnem skládali puzzle a u toho si povídali. Půlnoc prý úplně zasklili, a tak ji mládež oslavila sama.

1. ledna jsme měli na oběd pozvané sousedy, kteří nám pomáhali s akcí "suchárky" (pozvali jsme je ale už týden předtím). Jsou to Patricia, Bernabe a dvouletý Julian z Chile. Honza se asi od Bernabeho dozvěděl docela dost o historii Jižní Ameriky, já jsem byla trochu mimo (protože nemáme dost nádobí, a tak se muselo neustále něco umývat) a Patricia taky, protože Julian neměl zrovna dobrý den. Nejen, že nic nesnědl, ale všechny hračky systematicky házel na zem (včetně všeho lega)... prý to tak dělá každé ráno. Myslím, že až půjde v září do školy, bude mít trochu "hard time". Marta z toho vyšilovala, ale situaci zachraňoval Václav, který vymyslel několik skvělých vtípků, které pak s velkým úspěchem mnohokrát opakoval (např. předstíral, že běží a narazí do zdi). Ještě že ho máme.

Marta měla poslední tři dny vánočních prázdnin tři zoomy se svojí třídní (mojí kolegyní) Peťou Smělíkovou a jejím synem Vítkem, na kterých trénovali anglický minulý čas. Zjistila totiž, že se to opravdu hodí. Po zoomech vypadala moc spokojeně - pochopila jsem z jejího líčení, že je to přínosné a zábavné... a taky je dobré, že tam není sama. K mému údivu poslední den kývla na Petin návrh, že by v tom mohli zkusit o víkendech pokračovat. Tak uvidíme. 

21. - 27. 12. 2020 aneb Lightscape, Vánoce a návštěvy

 

V pondělí k nám dorazily Joy, Grace a Sára Spaldingovy, to jsou dcery od Thawivann. Petra je pozvala na pečení lineckého. Nebyli jsme si jistí, že budou chtít přijít, ale asi to braly také jako únik z domu. Naznačovaly, že doma je to před Vánocemi složité, Thawivann je hodně úkoluje a nemají klid. Sára, ta nejstarší, už bydlí jinde, ale na Vánoce přijela k rodičům a nejspíš byla ihned zapřažena do domácích prací. Já jsem se takticky uklidil do práce, abych neotravoval, ale nakonec jsem se tam zasekl a přišel jsem už tak pozdě, že jsem je ani nestihl. Petra ale říkala, že se to povedlo. Napekly spoustu lineckého cukroví a hodně si u toho povídaly. (Petřina poznámka - protože jsem si hodně povídala se Sárou a nebyla moc pozorná, Marta na sebe vzala moji obvyklou roli kontrolora plechů v troubě a jen kmitala. Příjemně mě to překvapilo.)

Další den jsem opět unikl na univerzitu. Petra s dětmi dopoledne vyrazila do Ryerson, kde děti mají domeček z větví, kde si hrají na horaly. V průběhu jí ale volala Thawivann, že bychom mohli přijít na oběd, že se chystají grilovat a posedět u ohně na zahradě. Petra z toho byla trochu rozpačitá, děti měly po obědě domluvené hraní hry Among Us s českými kamarády. Navíc jsme měli nepříjemný pocit, že celá akce je možná hlavně Thawivanninou reakcí na naše pozvání holek k pečení cukroví. Nakonec jsme to nějak domluvili na pozdější hodinu a dostavili se (i se mnou) k nim na zahradu, jen co děti dokončily svoje herní setkání. Pomohli jsme zapálit oheň a Karel všechny oslnil tím, jak přikládal lopatou houby, které osekával ze špalků okolo. K jídlu byly grilované hot dogy a k pití teplý mošt. Bavili jsme se nakonec s Jonathanem, nejstarším synem, který bydlí v Saint Louis a na Vánoce také přijel k rodičům. Věnuje se svému PhD studiu zaměřenému na genetickou analýzu příčin a predispozicí rakoviny. Studuje to překvapivě na rybách. Bylo to zajímavé, ale ještě zajímavější bylo sledovat jeho diskuzi s Thawivann o houbách. Jonathanovi bylo totiž líto, že se pálí houby, které on by rád snědl. Podle jeho aplikace na mobilu byly totiž jedlé. Thawivann to považovala téměř za sebevraždu a snažila se mu to zakázat. Sice je nakonec nesnědl, ale bylo jasné, že Thawivanniny pokyny už na něho neplatí a je schopný ji velmi úspěšně ignorovat. Prostě se už opravdu osamostatnil.

Zlatým hřebem předvánočního období byla večerní návštěva botanické zahrady. Mají tam show zvanou Lightscape, která byla velmi rychle beznadějně vyprodaná. Petra s Martou ale vyjadřovaly silnou touhu se tam podívat. Sháněl jsem tedy lístky na různých internetový bazarech, bohužel bezúspěšně. Nakonec ovšem botanická zahrada nabídla k prodeji další lístky, a ty už se mi koupit podařilo. Bylo to ale pekelně drahé, takže jsme se rozhodli ušetřit alespoň za parkování. Jeli jsem tedy autem k zahradě, tam jsem vyložil rodinu a začal shánět parkovací místo v okolí. Rychle jsem ale zjistil, že to mají pojištěné a všude jsou značky se zákazem parkování právě v době Lightscape. Musel jsem jet hodně daleko, zaparkovat a pak sprintovat zpět. Skoro jsme to nestihli. Navíc jsme vypadali jako praví hamouni Češi, jediní ze všech jsme do zahrady vstupovali po svých. Brzy po vstupu bylo ale vše zapomenuto. Jednalo se o spoustu světelných instalací doplněných hudbou. Některé byly statické, jiné se naopak divoce hýbaly. Nejvíce se nám líbila japonská zahrada, neonové šňůry nebo obrovské květiny. Děti i my jsme byli nadšení.

Na středu byl naplánovaný velký úklid. Já jsem měl naštěstí moc práce, a tak jsem opět unikl. Petra zapojila děti a údajně jí hodně pomohly. (Petřina poznámka: ano, děti byly úžasné, Marta i Václav mj. bezvadně uklidili svoje pokoje, včetně utření prachu a umytí podlah. Karel taky vypadal, že pracuje.) Vrátil jsem se odpoledne do vycíděného bytu a zapojil se alespoň do přípravy jídla. Každý rok dělám bramborový salát a kapra. Toho jsme ale letos neměli, v běžných obchodech nebyl k sehnání a dál jsme už nepátrali. Takže Petra místo toho udělala řízky. Rybí polévku nakonec ale zvládla, jen nebyla kapří ale z aljašské tresky.

Na Vánoce jsme se všichni snažili držet půst až do večeře. Nakonec to nezvládl jen Karel, který měl dvakrát suchou bagetu. I tak je to celkem obdivuhodné. Místo výletu do Vranova na jesličky jsme vyrazili za kopci. Petra našla asi hodinu a čtvrt jízdy na severozápad oblast zvanou Glacier Park Recreation Area, která o sobě hrdě tvrdí, že jsou tam jediné kopce v celém Illinois. Byla strašná zima, asi mínus 10 stupňů Celsia, a k tomu dost foukalo, ale bohužel nesněžilo. Po dlouhé jízdě autem jsme vyrazili pěšky a rychle začali mrznout. Nakonec jsme zvládli celý plánovaný okruh (1.5 hodiny) celkem hravě až na Karla, který ke konci úpěl. Po cestě zpět jsme si pořádně zatopili a rozmrzali.

Doma děti stihly krátké online setkání s Martinem, Ivanou, Pavlem a Vrbkovými, kteří už měli rozbalené dárky a byli najezení. To byla chvíle, která nám opravdu zvýraznila časový posun (pak ještě silvestrovská půlnoc, ale o tom snad později). K večeři jsme usedali celkem pozdě. Zpívání koled zpestřil Václav na flétnu. Sice na ni půl roku necvičil, ale zvládl to perfektně. Po zpívání jsme ještě vyběhli ven, protože trochu nasněžilo. Oběhli jsme si náš dům a když jsme se vrátili zpět, čekaly na nás pod stromečkem dárky. U jejich rozbalování se zase předvedl Karel, který měl za úkol podle napsaných jmen určit, komu dárek náleží. Marta dostala bláznivý americký vánoční svetr, pastelky, 3D bludiště pro kuličku a jemnou deku. Václavův hlavní dar byla lego loď z Pána prstenů a audiokniha Pána prstenů. Karel dostal hraničářskou pláštěnku, dřevěný meč, audioknihu Hobit a kouzelnické šachy. Pláštěnku a meč od té doby nosí úplně všude. Večer mi Petra říkala, že se prý Marta bála, že tu nemůžeme mít pořádné Vánoce. Pak ale Petře potvrdila, že to byly Vánoce přesně jak mají být. To byla opravdu pocta.

Na Boží hod jsme vyrazili do kostela. Byl velký problém něco sehnat, všechny mše byly zaplněné a nešlo se nikam registrovat. Nakonec Petra objevila volná místa v kostele svaté Gertrudy, asi dvacet minut autem směrem na Chicago. Vyklubal se z toho nádherný velký kostel, kde navíc hudbu zprostředkovala zpěvačka, klavír, trubka a pozoun. Já a myslím že i ostatní jsme byli hudbou nadšení, hlavně tou trubkou. Úžasně se rozléhala v tom prázdném kostelním prostoru. Myslím, že kdyby mladí křestané přesvědčující neznabohy k víře zahodili kytary a začali s trubkou, měli by větší úspěchy. Dalším vtipným prvkem mše byl Karel, který samozřejmě vyrazil v plné hraničářské zbroji, takže byl v kostele za hvězdu. Na konci se za ním zastavil i kněz a pochválil mu hraničářskou pláštěnku.

Odpoledne si děti už strašně toužily hrát s dárky, ale byli jsme ještě pozvaní k Gianlucovi Cusatisovi na zahradu a na procházku se psy. Přes jejich protesty a počáteční nechuť se i tato akce vydařila. Na zahradě jsme dostali horké kakao s marshmallowny a šlehačkou (vše smíchané v jednom hrnku). Gianluca rozdělal velký oheň, kde dospělí konverzovali, zatímco děti blbnuly se psy. Ti jsou sice velcí, ale pořád štěňata, takže chtějí stále dovádět, nejlépe se s lidmi přetahovat o plyšového hada. Zakončili jsme to dlouhou procházkou se psy po Skokie lagoons, po cestě jsme ještě ozdobili vánoční stromek pro zvířata. 

Na Štěpána jsme chtěli odpočívat, což jsme také realizovali. Kromě online schůzky s Modřicemi jsme se flákali a nevytáhli paty z domu. Další den jsme měli v plánu vyrazit na 3 dny do Michiganu za Vasilinou a Gregorym, ale z plánu nakonec sešlo. Petru začalo bolet v krku a pak se přidal i Václav, že ho bolí hlava. Měli jsme trochu obavy, jestli to není covid, a tak jsme návštěvu raději zrušili. Nakonec to asi nic nebylo, neboť Petře se udělalo další den o hodně lépe a Václav se o své bolesti hlavy už nikdy nezmínil. Místo návštěvy jsme si tedy protáhli naše lenošení a vůbec nám nebylo špatně.