Nejpodstatnější událost tohoto týdne nastala hned v pondělí 11. 1. nad ránem - mojí sestře Jitce se narodila Júlinka. (Technicky vzato jsme my tady měli ještě neděli.) Se svým příchodem na svět zodpovědně počkala, až se celá její rodina uzdraví z koronaviru. Na fotkách i přes zoom vypadá krásně a Martě je strašně líto, že si ji nemůže pochovat. Já se na to taky těším a musím přiznat, že trochu závidím - miminka mě ještě pořád (nebo možná už zase?) berou za srdce.
Z šedi všedních dnů (a mé paměti) ještě jasně vystupuje jedna odpolední vycházka po "vnitřním okruhu" zamrzlých Skokie Lagoons (tam, kde jsme byli jednou s Honzou běhat). Pár dní předtím bylo docela teplo, takže sníh roztál, pak ale zase přituhlo a z ušlapaných cestiček se stala ledová plocha. Kluci zahájili vycházku klouzáním po zadku na kopečku u parkoviště a zbytek trasy absolvovali s mokrými kalhotami. Kluzký povrch ani mokré kalhoty jim ale vůbec nevadily a oni se hnali vpřed uzounkými křivolakými pěšinkami takovou rychlostí, že jsme jim my s Martou, vzájemně se podpírající na každém kroku, neměly šanci stačit. Postupem času se začalo stmívat, takže jsem trochu znejistěla, jestli se nám kluci neztratí. Na poloostrově je totiž spousta cestiček, což za světla není problém - poloostrov není velký a většinou je z cestičky na cestičku dobře vidět, za tmy by to ale taková legrace nebyla. Naštěstí na nás kluci před úplným setměním počkali, a pak už jsme šli spolu. Marta během vycházky rozebrala všechny dobré a špatné vlastnosti zdejších učitelů a výuky, což bylo zajímavé. (Pravda, rozebírala to česky, na to, aby děti mluvily anglicky, jsem v rámci všeobecné špatné nálady trochu rezignovala, nahradila jsem to tím, že mi mají 10 minut denně vyprávět anglicky nějaký příběh, a Honzovi se snažila vysvětlit, že cíl číslo jedna je být spokojení a mluvit anglicky je až cíl číslo jedna a půl.) U některých předmětů Martě vadí, že se v nich skoro nic nedělá, a tak je těžké udržet pozornost - např. v "Science" se učili půl roku o magnetech - loni to probírali ve fyzice 14 dní a dozvěděli se téměř totéž. Taky tvrdí, že je pro ni těžké donutit se učit, protože vlastně nemusejí, jen málokdy mají nějaké testy a při těch je obvykle možné používat materiály (alespoň při distanční výuce), v nichž se dá daná věc lehce najít a opsat. Baví ji matematika (kde opravdu pracují a dokonce i píšou testy), hodně ji bavily "Media Arts" a docela i hudebka (oba tyto předměty už ale skončily). Do "střední vlny" řadí francouzštinu a Social Studies, kde mají dobrého učitele, ale ona diskuzím moc nerozumí a nemůže se zapojit. Nejhorší jsou Science (kde se toho moc nedělá) a English Learners Arts, kde se dělá teorie literatury (resp. anglické názvy pojmů typu "zápletka", apod.), což Martě v její situaci připadá naprosto zbytečné... a navíc to vypadá, že ani paní učitelku to příliš nebaví. Do tohoto předmětu chodí 6 studentů, většina pozdě, jeden z nich pravidelně o 20 - 30 minut. Marta říkala, že na něj vždycky čekají - takže těch 20 - 30 minut nedělají nic. Možná by to mohlo být docela fajn, kdyby ten čas strávili intenzivní konverzací (v 6 studentech a 2 učitelích by to mohlo jít docela dobře), ale konverzaci nikdo moc neiniciuje, paní učitelky se sice občas na něco zeptají, občas ale zahájí konverzaci např. slovy "to je ale dneska zima", což pro 13 leté děti není zrovna zajímavé téma, a občas se spolu baví španělsky... Martě taky připadají zdejší učitelé málo rázní - např. to 20 minutové čekání v English Learners Arts ji nebetyčně štve a nechápe, proč tomu klukovi nikdo nevynadá. Já její učitele moc neznám, ale co se týče kluků, mám pocit, že tam sice nikdo nikomu nenadává, ale dodržování pravidel se vyžaduje velice striktně - nicméně neagresivním, pouze asertivním způsobem. To je něco, co mi připadá velice inspirativní a co bych se ráda naučila - odstřihnout emoce a trvat v klidu ale pevně na svém... Marta je ale teď vůbec v takovém "vychovávacím" období: připadá jí nejlepší každému hezky na rovinu "vytmavit", co dělá špatně, a tak ho přivést na "správnou cestu", a když k tomu není ochoten nebo toho není schopen, jeho smůla. S bratry jí to teda zatím moc nefunguje... Na konci vycházky mi Marta líčila své zakončení příběhu, jehož začátek četli ve škole a který měli za úkol dopsat. Příběh vyprávěl o dvou dlouholetých kamarádkách, které se ale postupem času staly soupeřkami v plavání. Předepsaná část příběhu končila ve chvíli, kdy se vyhlašovalo, která z nich získala místo v plavecké reprezentaci. Ve "vzorovém" zakončení příběhu paní učitelka doporučovala vybrat jednu z nich, která vyhrála, popsat její pocity a poté popsat, jak se tvářila a cítila ta druhá. Martě ale vadilo, že by soutěž měla být důležitější než přátelství, a tak sice nechala vyhrát jednu z nich, ale ta pak přenechala svoje místo v reprezentaci té druhé, takže na závěr byly šťastné obě - jedna proto, že zachránila přátelství a druhá proto, že dosáhla svého sportovního snu. Byla jsem pyšná, jakou mám nekonformní dceru.
Během ledna jsme také začali s novou večerní zábavou pro celou rodinu - díváme se na seriál z 90. let "Step by step" (anglicky, s anglickými titulky). Pro ty, kteří nevědí, o co jde - seriál sleduje život rodiny, která vznikla sňatkem dvou single rodičů - matky se třemi dětmi a otce se třemi dětmi. Nyní je tedy v rodině 6 dětí a "x" naprosto různých přístupů k životu. Seriál je trochu prostoduchý, ale díky tomu baví i Karlíka i nás - a navíc je to co se týče angličtiny bohulibá činnost.
V pátek jsem absolvovala online seminář "Matematika pro život" konající se v Praze od 9:00 do 17:30, což pro mě znamenalo od 2:00 do 10:30. Bylo to celkem fajn, ale loňský ročník, který probíhal ještě "in person" mi dal mnohem víc. Uvědomila jsem si na vlastní kůži, jak je těžké udržet u počítače pozornost, obzvláště v případě, že máte pocit, že to, o čem se mluví, už víte, a tudíž teď nemusíte dávat pozor. Kdyby to bylo na normální přednášce, nezbývá vám nic jiného než vytrvat v poslouchání, maximálně si kreslit (ok, v dnešní době lze asi i koukat do mobilu - já mám ale chytrý mobil teprve od nedávna, takže v tom ještě nejsem zběhlá). Když jste ale online, začnete si např. googlit něco o přednášejícím a než se nadějete, už se mluví o něčem, co nevíte, a vy jste ten bod zvratu prokaučovali. Díky semináři se tedy prohloubilo mé pochopení pro Vašíkovo hraní her během vyučování... Taky jsem musela obdivovat přednášející - nikdo z posluchačů nesměl mít zapnutou kameru ani mikrofon (což je asi pro bezproblémový přenos nutné), takže přednášející mluvili opravdu "do zdi", s nulovou zpětnou vazbou (kromě závěrečných dotazů zaslaných písemně).
Víkend byl prodloužen o pondělní svátek "doktora Martina Luthera Kinga Juniora" (opravdu to říkají takto dlouze). Využili jsme ho tedy k návštěvě Vassiliny a Grigoriho v Michiganu (kam jsme měli jet po Vánocích, ale nakonec jsme byli nachlazení a nejeli jsme). Dětem se moc nechtělo, minule si s Margaritou připadaly trochu "pod pantoflem", ale tentokrát se jim podařilo prosadit alespoň některé ze svých nápadů na hry a činnosti, které by šly dělat. Jako úplně nejlepší na zdejších pobytech jim ale připadá to , že spí všichni tři v jednom pokoji, takže si večer můžou povídat, popřípadě přehrávat zábavné scénky. V Evanstonu má Marta samostatný pokoj, za což je většinu dne vděčná, ale večer by měnila... Tentokrát bylo v Ann Arboru trochu sněhu, takže se venkovní aktivity nesly především v duchu zimních radovánek - byli jsme sáňkovat na zabijáckém kopci v blízkém parku, tatínci a Marta s Vašíkem rozpoutali sněhovou bitku "všichni proti všem" o několika kolech, Margarita postavila obřího sněhuláka a Karel "sněžný hrad". Poslední den děti postavily na vycházce v blízkém lesíku sněžnou pevnost a pak se ji snažily - neúspěšně - ubránit před Honzou. Odpoledne jsme hráli snad všechny skautské hry svého dětství (medvěd ve srubu, elektřina, ...) a naučili se od Margarity nějaké nové, např. Poison Frog. Trochu s překvapením jsme s Honzou zjistili, že po dvou hodinách her máme dost. Co se týče "dospělácké konverzace", tentokrát jsme se vyhli kontroverzním (genderovým a sociálním) tématům. Objevilo se ale jiné závažné téma - ukázalo se, že Vassilině v pátek před naším příjezdem řekl šéf na univerzitě, že jí neprodlouží smlouvu, takže bude od března bez práce. Vassilina s ním měla už předtím nějaké spory (a nebyla sama), pravděpodobně je to člověk, s nímž není jednoduché vyjít. Už z předchozí situace bylo jasné, že si bude muset po skončení projektu, na němž pracuje, najít nové místo, nečekala ale, že to bude tak rychle. Štve ji to o to víc, že si před vstupem do nové práce chtěla zvýšit kvalifikaci a zapsat si na univerzitě kurzy strojového učení, jejichž termín zápisu ovšem čerstvě vypršel. Nakonec se jí možná podaří nějak vyjednat, aby se mohla do jarního běhu ještě zapsat, ale celé by to bylo mnohem jednodušší, kdyby s ní šéf mluvil s předstihem... Tahle situace vedla k obecnější debatě o práci na univerzitách. Pochopila jsem, že zjednodušeně je to takhle: aby člověk získal práci na univerzitě, je potřeba podávat projekty, a s tím se musí začít brzy. Pokud totiž člověk prošvihne prvních pár let po PhD a teprve pak se snaží žádat o nějaký grant, hodnotitelé často podlehnou dojmu, že je divné, že někdo "tak starý" ještě žádný grant nedostal a dají jej raději někomu, u něhož mají pocit, že je větší pravděpodobnost, že bude mít nějaké výsledky. Nejlepší je pracovat na nějakém grantu ještě na PhD. To ovšem Vassilina dělala v Rusku, do USA přišla až potom. Chvilku trvalo, než se rozkoukala, pak získala v New Yorku místo v týmu u jednoho profesora, pár let poté měla první dítě a pak bouračku, z níž jí zůstaly několikaleté úporné bolesti hlavy, které její výkonnost velmi snižovaly. Navíc asi své vědomosti neumí úplně dobře "prodat". Suma sumárum s ní profesor rozvázal spolupráci, ona se s Grigorim přestěhovala do Michiganu, začala znovu u zdejšího profesora a dopadlo to, jak to dopadlo. Vysněná profesorská pozice na univerzitě tím asi navždy padá. No, nezávidím jí. Do té doby jsem si asi nikdy neuvědomila, jak jsou univerzity strašně konkurenčním prostředím, kde je pravděpodobně potřeba mít zároveň "tah na branku", ale zároveň se jím nenechat zcela pohltit a pracovat trpělivě a poctivě "na svém", protože jinak by člověk skončil s permanentním pocitem selhání (vždycky je totiž na světě někdo lepší než on)... i když pocit neustálého selhávání můžete mít kdekoliv, nejen na univerzitě. (Odkud to jenom znám?)
Žádné komentáře:
Okomentovat