V pondělí 4. ledna dětem znovu začala škola a šlo to dost ztuha - hlavně Karlíka to hodně rozčilovalo. U mě, Marty a Vašíka to spíš vedlo k "depce", která se ale naplno projevila až v neděli, takže o tom později.
Honza naopak během týdne něco nového vymyslel (ve vaně, jako Archimédes), hodně
konzultoval s Cusatisem a dokonce se mu ho podařilo o něčem přesvědčit,
takže byl nadmíru spokojený... a poněkud nesoustředěný na rodinný život.
V pondělí večer přišli na večeři Thawivann a John Spaldingovi (opět "na tajňačku", návštěvy u nás stále nejsou povoleny). Bylo to velmi příjemné - hlavně bylo fajn, že jsme měli konečně čas si s nimi trochu popovídat. V pátky, kdy k nim chodíme na "ejmenování", je vždycky mezi večeří a "ejmenovacím zoomem" jen pár minut. Probíralo se mimo jiné, jaké jsou dobré předpoklady pro manželství (všechny jejich děti jsou zatím svobodné), a že i když jsou předpoklady splněné, je to docela dřina. Spaldingovi především zdůrazňovali, že to chce každodenní odpouštění. Taky jsme z Johna vymámili, že se ženil ve dvaadvaceti a je ženatý 33 let... čímž jsme vydedukovali jeho věk, o kterém jsme už dlouho přemýšleli (protože nám připadal starší než naši tátové, ale stále pracuje). Thawivann nám potom navrhla, že by k nám mohli s Johnem pravidelně chodit a číst s námi Bibli. To nás trochu zarazilo a vzali jsme si čas na rozmyšlenou. Honza se trochu děsí, že by si připadal tlačen do nějaké větší náboženské zapálenosti, na pátečních setkáních se může "schovat" za ostatní, což mu vyhovuje. Já bych to naopak někdy docela ráda za páteční ejmenování vyměnila, protože mi víc vyhovuje menší počet lidí a hlavně osobní, nikoliv "zoomová" komunikace. Napsali jsme tedy Spaldingům email, v němž jsme se snažili vyjasnit pozice a dohodli jsme se, že to zkusíme jednou a uvidíme.
Během pondělní večeře nám Thawivann nabídla, že si někdy můžeme půjčit na vycházku jejich psa Muffina. Je to skvělý nápad - v zimě jsme venku poněkud bezradní, na zemi je tající sníh, sporty moc hrát nejdou a procházet se jen tak je pro děti nuda. S Muffinem je to trochu zábavnější.
V úterý měl Karlík narozeniny (na které se těšil už od září, kdy měl narozeniny Vašík). Těšil se tak moc, že se mnou dokonce bez řečí připravil pro celou rodinu toasty ... jinak je - co se týče domácích prací - hrozný lenoch. Dostal přívěšek hraničářského dubového listu, speciální bábovky na stavění hradu z písku nebo sněhu, počítačovou hru Coding Monkey (= programování pro děti, zkoušeli to předtím ve škole a moc ho to bavilo), od Marty ručně vyráběné omalovánky a od Vašíka ručně vyráběnou masku Nasgúla i se zbraní... a samozřejmě dort (podle nového, skvělého receptu: https://carujeme.cz/video-extra-vlacny-cokoladovy-dort/). Kromě toho dostal od babičky a dědečka peníze, které investoval do zakoupení legopanáčků z Pána Prstenů, aby mohli dělat s Vašíkem opravdové bitvy.
V sobotu jsme děti vytáhli na výlet do State Parku Kettle Moraine ve Wisconsinu, přesněji do jeho části zvané Scuppernong Trail System. U nás v Evanstonu bylo skoro horko, ve Wisconsinu ovšem byla spousta sněhu, takže jsem litovali, že jsme si vzali jen pletené rukavice. Marta s Vašíkem strávili skoro celý osmikilometrový okruh povídáním o posledním letním táboře rodin s dětmi. (Pravděpodobně jejich téma plnilo stejnou funkci jakou plnilo v Cimrmanově "Dobytí severního pólu" vyprávění o požáru Národního divadla - navodit si pocit tepla a navíc v našem případě možná i zahnat zimní splín.) S Karlíkem jsem tedy tentokrát musela hrát dračák já - a ačkoliv jsem se snažila, jako obvykle mi nakonec řekl, že to nebylo dostatečně bojovné. Během cesty jsme si všimli zvláštní věci: na mnoha větvích visely provazce sněhu jako vánoční řetězy nebo jako sněžní hadi. To bylo pro nás něco nového - ale možná jsme jen nikdy nebyli dostatečně všímaví. Zkoušeli jsme to vyfotit (viz fotka nahoře), ale naživo je to lepší. V jedné chvíli se nám otevřel výhled na sever - myslíme si, že na obzoru byla vidět bazilika Holly Hill, kde jsme byli na konci listopadu. Je zajímavé, jak člověka vždycky potěší, když má kolem sebe něco známého, nějaký pevný bod, ke kterému se může vztahovat. Kromě Karlíka, kterého nic z toho nijak zvlášť nezaujalo, jsme si výlet všichni užili.
V neděli měla Marta "anglický" den - nejprve online hodinu se svojí českou třídní Peťou Smělíkovou a jejím synem Vítkem (který se trochu předvádí, takže Marta hraje roli té "hodné") a potom setkání s Joyce. Možná už jsem o tom psala, ale při nějakém rozhovoru z Marty vylezlo, že jí přijde, že se teď v angličtině nikam neposunuje, a tak jsme vymysleli, že by mohla s někým chodit pravidelně na procházky a mluvit. Otázka byla s kým. Vrstevníky by to totiž asi nudilo, navíc by se před nimi Marta styděla. Nakonec nás napadla Joyce. Tu známe přes Thawivann. Je to mladá holka z Hongkongu, která nejprve vystudovala chemii, ale pak přesedlala na učitelství, odjela do Ameriky, udělala si kurz a momentálně učí v Montessori školce. Je moc milá, mluví dobře anglicky, je trpělivá a chodí ráda na vycházky - takže se stala ideální adeptkou. První setkání dopadlo docela dobře, i když bylo trochu jiné, než jsme očekávali. Nakonec se totiž ukázalo, že Joyce pozvala na vycházku se psy kromě Marty i Grace a Joy Spaldingovy, které jsou sice fajn, ale ve větší skupině lidí se Marta až tak moc nedostane ke slovu. Nicméně k nějaké konverzaci došlo a Marta se vrátila celkem spokojená.
Večer už ale moc spokojená nebyla, stejně jako Vašík a já, což vedlo ke spoustě malicherných sporů, které byly poslední týden na denním pořádku. Naštěstí to tentokrát vyústilo ve velkou debatu, v níž každý řekl, s kým a čím má problém, a po nějaké době se podařilo, že to ti ostatní přijali, místo aby obhajovali, proč to nemůžou dělat jinak. Zlatým hřebem byl moment, kdy děti dospěly k závěru, že už to mají vyřešené, a že teď je řada na mně, abych jim řekla své problémy, a oni mi s nimi pomůžou. A tak jsem na ně tedy vybalila své znechucení nad sebou samotnou a svojí neschopností ovládat své emoce (navzdory 38 rokům tréninku), a Marta mi řekla, že jsem na sebe moc přísná a že to je normální. Bylo to úsměvné a myslím, že pro děti to nakonec byla ta nejlepší medicína na jejich potíže - připadali si užiteční a šli spát nadmíru spokojení... Během jarní karantény jsme jednou taky dospěli k velké diskuzi "kdo koho a proč štve" a tenkrát to hodně pomohlo. Tentokrát jsme asi byli všichni méně vstřícní, takže teď, když to píšu (po 14 dnech) už je bohužel vše téměř při starém.
Žádné komentáře:
Okomentovat