43. týden 14. - 20. 6. aneb Povinnosti - večeře u Craiga - párty u Adriany - koncert v Millenium parku - pláž a večeře s Thawivann - "recovery" kostel

Na začátku týdne jsme se podívali na seznam úkolů, které musíme do konce našeho pobytu udělat, a seznali, že Honza má skoro vše splněno, zatímco já téměř nic. A tak jsem hned začala s telefonováním po všech čertech, abych zrušila všechny větvě svého pojištění apod. Po hodině a půl nepřetržitého telefonování mně zbývalo dovolat se na poslední číslo, na kterém to ovšem žádný den v žádnou hodinu nikdo nebral a podařilo se mi tam dovolat až 8. den, kdy mě přepojili na záznamník. A tak jsem tam nechala své jméno a doufala, že mi třeba někdy zavolají nazpět (skutečně zavolali - a řekli, že tím, že jsem zrušila své předchozí větve pojištění mám automaticky zrušeno všechno. Aha.) Marta si během mého nekonečného telefonování zázračně krásně sama hrála a velice rychle pochopila princip - po každém mém vytočení čísla vyčkala 10 sekund a pak řekla: "Asi nic. " A obvykle měla pravdu. Kromě telefonování mě ještě poměrně dost zaměstnávala výroba darů pro všechny kamarády, které tu necháváme, a vymýšlení a shánění darů, které chceme dovézt do Čech. Honza pak strávil celé hodiny sháněním svatebního daru pro jednoho kolegu. Nakonec jsme přes internet objednali neskutečně drahou houpací síť, a když konečně přišla, málem nás trefil šlak, protože být na kolegově místě a dostat tak objemný svatební dar, asi bychom spíš zuřili než děkovali. 

Ve středu mě a Martu čekala organizace posledního ejmenování u nás v bytě. Přišly ale jen čtyři účastnice a nejaktivnější z nich Thawivann musela odcházet dřív, takže to bylo jakési mdlé. Na večeři jsme byli pozvaní ke Craigovi - což, jestli si vzpomínáte, je člověk, který nám ještě před našim příjezdem do USA vytrhl trn z paty tím, že za nás zaplatil zálohu na ubytování (viz 2. týden), a pak nám nezištně půjčil na celý rok spacáky a karimatky. Na večeři nás Craig vezl svým hybridním autem (pro ženy: auto, které jezdí jen částečně na benzín a částečně na elektřinu) a vysvětlil nám, jak auto pracuje - resp. mluvil o tom a Honza to možná pochopil. Večeře - ve smyslu jídlo - byla naprosto úchvatná. Jedli jsme v altánku na zahradě, kam občas zajdou jeleni. (Tentokrát přišel jen jeden k sousedům.) Jako předkrm byl domácí chleba s máslem a výběrem sýrů, hlavní chod bylo grilované maso s vynikajícími novými bramborami, zelným salátem či opět domácím chlebem. Craig tvrdil, že je to typická americká večeře, Jennifer ale podotkla, že to by místo příloh musel být jen kečup, majonéza a salát smixovaný již v sáčku v obchodě - a my jsme s ní souhlasili. Aspoň všichni naši kamarádi Američani si o nových bramborách ke grilovanému masu mohou nechat jen zdát. Konverzace podobně jako minule trochu vázla - tentokrát už ne tak moc kvůli angličtině jako kvůli nevelkému množství společných témat. Craigovi může být tak kolem padesátky, je na Northwestern cosi jako proděkan a nemají žádné děti, takže jako jediné opravdu společné téma se jevilo kempování v přírodě, které jsme vyčerpali beze zbytku, ovšem na dvě hodiny nám přece jen nestačilo. Kdybychom nemuseli čekat na vlak, zvedli bychom se nejmíň o půlhodinu dřív a bylo by po problému. Ale i takhle jsme to společnými silami nakonec společensky zvládli a ještě si při jízdě zpět naposled užili dvojpatrové chicagské Metry.

Ve čtvrtek večer nás čekala další rozlučková párty - tentokrát to byla večeře u Adriany, kam byli pozvaní všichni ostatní engelhartští kamarádi - Kassie s rodinou, Cecília s rodinou a Alini s rodinou. A bylo to úplně bezvadné. Děti byly hrozně samostatné a hrály si v podstatě bez naší asistence, takže bylo spoustu času na vykládání a na poslouchání. A to bylo tentokrát moc zajímavé, protože tu byli i chlapi... jinak my ženy už máme taky všechna společná témata dost probraná, ale s pány to bylo jiné - sport, práce na univerzitě v Americe i jinde, čeho si na svém pobytu cení, co budou dělat, až se vrátí domů... Moc jsme si to s Honzou užili a pořádně si přitom uvědomili, jaké jsme tu získali úžasné přátele. I když nemají moc stejných zájmů jako my a na výlet by s námi asi nikdy nešli, jde s nimi sdílet všechny radosti i starosti, ze všedních dní i z těch výletů. Byli jsme za jejich přátelství a lásku od toho večera hodně vděční. Předtím jsme si to nikdy tak neuvědomili.

V pátek večer měla původně přijet na víkend Vassilina, ale v poledne napsala, že má moc práce a že tedy nepřijede. Musím se přiznat, docela jsem si oddechla. Určitě by to bylo zase fajn, ale náhlá změna pojetí víkendu ze společensky akčního na nespolečenský a neakční (resp. tak akční a společenský, jak se nám bude chtít) mě opravdu potěšila. Navíc jsem dostala od Honzy propustku a v podvečer jsem vyrazila s jeho chorvatským kolegou Vaňou do chicagského Millenium parku na koncert Beethovena a Haydna. Koncert je zdarma, vpředu jsou židle, ale většina lidí sedí na obrovské travnaté ploše, někteří u toho i večeří, a každý přichází a odchází, jak se mu zrovna chce... což se vám může líbit i nelíbit. Mně toto pojetí docela vyhovovalo - obzvláště spojení vážné hudby a koukání do nebe, na mrakodrapy a pofukující větřík. Po skončení koncertu jsme ještě zamířili k Buckinghamské fontáně, o níž Vaňa četl, že je v noci zcela neodolatelná... tak, byla hezká, ale že bych z toho byla nějak úplně vedle, to teda ne... Celkově to ale byl příjemný večer, včetně úžasného štěstí, díky němuž nepršelo právě jen ty tři hodiny, které jsme na svůj výlet nezbytně potřebovali.

V sobotním dopoledni Honza spatřoval jedinečnou (a možná taky už skoro jedinou možnou) příležitost konečně se vykoupat v Michiganském jezeře. Na rozdíl od nás v něm totiž ještě nebyl. Pláže v Evanstonu jsou od začátku června již placené. Platí se 8 dolarů za jednodenní vstup nebo 30 dolarů za měsíční "token", my ale naštěstí máme ty správné přátele s tokeny, takže jsme šli zadarmo a ještě jsme jako bonus získaly společnost Grace a Joy (dvě nejmladší Thawivanniny dcery, 8 let a 3 roky). Všichni jsme si báječně pohráli, stavěli pískové hrady a nádrže, polívali to vodou, a pak sledovali, jak se hroutí, holky si od nás nechaly zahrabávat nohy a pak i celá těla a v mezičasech jsme jedli, pili, hodovali. Jen plavání bylo chabší. Máte na něj totiž vyhrazen jen poměrně malý obdélník u pobřeží - asi aby na vás plavčík dohlédl. V jeho nejhlubších místech je vám voda maximálně po prsa a dál se nesmí. I přesto byl ale Honza návštěvou Michiganského jezera nadšen, až do okamžiku, kdy zjistil, že si nenamazal záda. ještě po 4 dnech vypadala jako čerstvě spálená. Na večer jsme narychlo pozvali Thawivann s rodinou na večeři. Chtěli jsme se s nimi nějak speciálně rozloučit, ale pořád jsme nemohli najít vhodný společný termín - až to za nás vyřešila Vassilina tím, že nepřijela. Stejně jako kdysi na podzim, i tentokrát přivedla Thawivann jen čtyři ze svých šesti dětí, Joy (3), Grace (8), Caleba (11) a Sáru (16), přičemž tři nejmladší si s Martou parádně vyhrály a Sára se tvářila, že ji rozhovor s námi "dospěláky" a ještě ke všemu cizinci ani trochu neznudil. Z našeho pohledu to byl moc podařený večer. Předali jsme Thawivann naše dva dárky, a chvíli nám bylo dopřáno mít dobrý pocit, že jsme jí projevili adekvátní vděčnost za všechnu její péči o nás ... tento dobrý pocit ale trval cca 30 sekund, dokud ona nevybalila překrásné princeznovské šaty pro Martu a neuvěřitelně velkou a tlustou "recovery version of Holy bible" pro nás. Z šatů jsme měli radost velkou, z Bible malou (jak to pro pána krále všechno sbalíme?)... i když Honza si v ní pak několik večerů při uspávání četl, tak si možná spravil chuť.

V neděli jsme přijali Thawivanninu nabídku na návštěvu jejich nedělní bohoslužby. Říkám-li jejich, myslím tím "church in Chicago", či jak ji jiní nazývají "recovery church" (= církev obnovení). V Brně prý existuje taky její "pobočka" - má údajně 4 členy. Bohoslužba trvala cca 2,5 hodiny. Sedí se v čemsi připomínajícím konferenční místnost, židle jsou naskládány do kruhu (resp. obdélníku), v jehož středu jsou k dispozici dva mikrofony pro ty, kteří chtějí shromážděnému společenství něco říct. Na začátku se zpívala píseň, pak jsme (myslím)  všichni společně přečetli krátký úryvek z Bible, po němž následovala promluva hlavního řečníka ke zvolenému tématu. Tato fáze trvala tak 20 minut. Téměř celý zbytek mše byl pak vyplněn promluvami lidí "z davu". Když měl zkrátka někdo něco na srdci, šel k mikrofonu a řekl to. A něco na srdci toho mělo hodně lidí. Některé projevy - vlastně valná většina - byly velmi plamenné, řečníci zatínali pěst a skandovali různá hesla, k nimž dav dodával "ejmén". My jsme toho ale s Honzou nebyli schopni, z neznámých důvodů nás to spíš děsilo. Tak jsme si to tam odseděli, byli jsme čím dál rozpačitější a byli jsme opravdu rádi, když to skončilo. Pak si ovšem Honzu odchytl jeden kluk, od pohledu s Downovým syndromem, a začal ho zpovídat, proč si nevzal chleba a víno a že teda není křesťan a docela Honzu chudáka přimáčkl ke zdi - než Honza zjistil, že nemá příliš smysl se o tom s ním bavit a že je potřeba jen uniknout, trvalo to nejmíň čtvrt hodiny. Nakonec se to ale povedlo. Thawivann nás ještě zahrnula svojí nekonečnou péčí - protože věděla, že chceme jít rovnou do zoo, donesla nám z domu na oběd sendviče a nenechala nás jet metrem, nýbrž donutila celou svoji rodinu (8 lidí) absolvovat v jejich autě pro osm lidí zdlouhavou jízdu do středu Chicaga spolu s námi (tj. 3 děti jely v kufru), místo aby pěkně pádili z kostela domů po dálnici... protože nás přece musí zavézt. No, na mě té péče bylo už moc a místo vděčnosti jsem - přiznávám - trochu zuřila. Nejhorší na tom je, že je zbytečné protestovat - celý proces se tím jen prodlužuje. Hned po vystoupení z auta nám Marta usnula, takže jsme si udělali s Honzou hezkou rychlovycházku Lincoln zoo, při níž jsme hodnotili celý náš pobyt zde... a zjistili jsme, že to tu bylo moc fajn a že se nám domů vlastně zrovna teď ani moc nechce. Marta se probudila až na "farmě pro děti", což je speciální část zoo s domácími zvířaty, a naučila se tu chrochtat jako prase.

42. týden 7. - 13. 6. aneb Prodej auta - Martiny narozeniny - Mormonská bohoslužba - Botanická zahrada

Největším úspěchem, a také největší akcí tohoto týdne byla prodej auta. Před medvědím zásahem (viz minulý zápis) jsme uvažovali o tom, že se auto pokusíme prodat za 2000 dolarů. Po medvědovi byla situace ovšem zcela jiná. Honza se bál, že auto bude zcela neprodejné, a tak nejprve zkoušel psát do jakýchsi podniků, které o sobě tvrdí, že odkoupí každé auto - jeden z nich nám nabídla 200 dolarů, jeden 150 a jeden auto vůbec nechtěl. Tak jsme si řekli, že naše toyota, která tak hrdinně zvládla cestu do Colorada i s výjezdem na nejvyšší celoasfaltovou silnici v USA, si zaslouží víc, a rozhodli se ji inzerovat za 600 dolarů na tzv. Craigslistu (webová stránka, kde můžete nabízet úplně všechno, od kartáčku na zuby po dům, a za hotové). Během prvních 5 hodin přišlo Honzovi asi 20 mailů od zájemců o koupi, z nichž Honza vytřídil asi 3 nejserioznější, kterým odpověděl. 8 hodin po zvěřejnění inzerátu se na auto přišla podívat první paní i s "odborným poradcem" - auto prozkoumali, projeli se a vzali si čas na rozmyšlenou do rána. Honza chudák celou noc snil o tom, že auto kupují, a vždy, když se probudil, byl zklamán, že je to jen sen. Ráno nám napsali, že auto nechtějí. Druhý den se o auto strhla skoro rvačka, když jedni zájemci přijeli 5 minut před dalším zájemcem, který strávil cestou k nám hodinu a půl... jenže kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak jsme cca 24 hodin po započetí "Akce" obdrželi 600 dolarů v hotovosti - snad pravých, ještě neozkoušeno. To bylo ve čtvrtek. Až do tohoto okamžiku byl Honza intelektuálně zcela nepoužitelný, protože měl pořád pocit, že to nějak špatně dopadne - někdo nás ošidí, zvorá se nějaká formalita, kupující auto nabourá, ale bude to ještě pořád na nás nebo tak něco. Ačkoliv se stále může ukázat, že něco z toho je pravda, je Honza od pátku klidný, v práci ho to zase baví a život tím pádem zase nabyl smyslu.

V sobotu jsme pořádali oslavu Martiných narozenin - vzhledem ke zdejším zvyklostem pro všechny spřátelené rodiny (mělo jich být 5, nakonec dorazily jen 4). Průběh celkem standardní - nemastný neslaný začátek, kdy se všichni scházejí hrozně pomalu a není jim příliš co nabídnout (ve smyslu zábavy), takže se začíná pomalinku jíst slané občerstvení, rozbalování dárků (zvyk je, že každá rodina něco věnuje), poté, co se sejdou všichni, zpěv Happy Birthday a dort... a pak volná zábava - celkem vydařená, pro děti vzhledem k atraktivitě rozbalených dárků, pro dospělé vzhledem k většímu množství lidí a tudíž i témat. Původně jsme chtěli oslavu udělat venku na trávníku poblíž parku a pláže, kde by bylo o dětskou zábavu postaráno, počasí nás ale vypeklo, takže jsme byli uvnitř, ale i tak to bylo celkem fajn. Navzdory našemu nabádání, ať to nikdo s dárky moc nepřehání, že budeme mít málo místa v kufrech, dostala Marta od našich kamarádů poměrně velké a asi i docela drahé dary, ze kterých je úplně unešená (i když my na některé z nich máme jiný názor)... barvy se třpytkama, které jdou roztírat štětcem do bloku s předem připravenými ornamenty, dětskou stolní hru Candy Land (hráči si vytahují kartičky s barvami a podle toho se posunují po barevných políčcích... ze začátku to vypadalo, že Martulka není schopná soustředit se déle než 4 kola, od té doby jsme to ale již dvakrát dohrály - se zapojením mé největší trpělivosti - se zjednodušenými pravidly do konce), umělohmotnou sadu, ze které lze sestavit narozeninový dort, krásné tričko, kraťasy a šaty a velké dřevěné korále s tlustou tkanicí na navlékání. 

V sobotu odpoledne pro změnu pršelo, Honza s Martou se ale přesto vypravili na vycházku v pláštěnkách - s dlouhou zastávkou v knihkupectví (ve zdejších knihkupectvích není nic neobvyklého s dětmi posedět, něco jim přečíst, a pak zase odkráčet) a se závěrečným hraním v mokrém parku. Já jsem v získaném čase vyráběla dary, které tu chceme každé rodině zanechat - velmi nevynalézavě opět kreslím hedvábné vitráže, ale třeba to tu ještě neznají. A měla jsem se báječně. 

V neděli jsme byli s Kassie a Travisem v mormonském kostele na tříhodinové bohoslužbě. První hodina je pro všechny společná. Děti početně téměř vyrovnají počet dospělých a hlasově je asi 500 násobně předčí, takže téměř nevíme, co se vpředu dělo. Tato část bohoslužby je ze všech částí nejpodobnější katolické mši, přesto je ale hodně jiná - zpívá se málo, čte se málo, modlí se málo a hodně se káže, tipla bych, že tak 80 procent času (zatímco u nás je to přibližně obráceně). A nekleká se, nestoupá se, nikam se nechodí, jen se sedí... takže člověk mnohem snadněji usíná, jak správně podotkl Honza. Sympatické je, že nekáže kněz, ale obyčejní lidé, vybraní z davu... samozřejmě asi nejméně o týden dříve, takže mají čas se na promluvu připravit. Kněz na bohoslužbě ostatně ani není - je tam jen "bishop", který však hlavně uděluje příkazy svým pomocníkům, nevzpomínám si, že by se do bohoslužby nějak aktivně nahlas zapojil. Co se týče kázání, nejsem schopná kvalifikovaně posoudit, jestli kázání nekvalifikovaných lidí "z davu" byla dobrá nebo ne, protože jsem je neslyšela nebo nebyla příliš schopná přes pláč či křik všudepřítomných dětí vnímat. Jestli jsem ale to správně postřehla, většina kázání se týkala spíše životních zkušeností než "teologie", což je na jednu stranu fajn (kdo vám kdy vykládá životní zkušenosti v katolickém kostele?) na druhou stranu si nejsem jistá, jestli to přece jen není trochu málo. Nakonec ale asi stejně nejvíc záleží na tom, jak vám které kázání zrovna sedne - ať jste v jakémkoliv kostele, můžete mít pocit, že vůbec nevíte, o čem ten člověk mluví, a taky můžete mít pocit, že zrovna tohle byste se měli pokusit do svého života aplikovat hned teď. Nejpodstatnějším "teologickým" rozdílem oproti katolické mši asi je, že mormoni berou přijímání jen jako symbol - upomínku na poslední večeři, takže neprobíhá žádné proměňování chleba a vína a přijímat může každý, kdo chce. Bishopovi pomocníci se pomodlí nad chlebem a vodou (mormoni nesmějí pít víno), pak je na táckách roznášejí po kostele a každý si vezme kousek, i úplně malé děti. S Honzou jsme se shodli, že katolická mše nám nakonec připadá pro "náhodného kolemjdoucího" atraktivnější - tedy katolická mše ve studentském kostele, kam teď chodíme. Těžko říct, jestli v Čechách taky. Už jsme to totiž trochu zapomněli. Pomalu si začínáme na zdejší rozjásanost  a "akčnost" zvykat a kdo ví, jestli náhodou návrat do Čech neponesem nakonec docela těžce. V dalších dvou částech mše se lidé dělí do skupin a v nich se účastní tzv. "classes" (něco jako lekcí či kurzů). Každý lekce je hodinová, takže za neděli stihnete dvě, první libovolnou, druhou rozdělenou na ženy a muže. Mně moje "netříděná" lekce připadala trochu jako kurz správné životosprávy, nic zajímavého jsem se nedozvěděla (pokud nepočítám např. to, že vnuk jedné účastnice si sám stele postel už od tří let), ale nebyla to nuda (tedy na poprvé). Je obdivuhodné, jak zde mají lidé pocit, že by měli sdílet své myšlenky nebo zkušenosti. Když kohokoliv napadne cokoliv, co se týká daného tématu třeba jen vzdáleně, hned se přihlásí a řekne to. A vedoucí kurzu mu řekne "děkuji, že jste se s námi podělil o svoji zkušenost". Na jednu stranu to lidi určitě víc vtahuje do tématu - připadají si důležitou součástí skupiny, na druhou stranu to občas jen zdržuje... a opravdu je potřeba o všem tak vykecávat? (Že to teda říkám zrovna já...) Sdílelo se o sto šest i na Honzově pouze pánském kurzu. Závěrem: jsme moc rádi, že jsme tu byli a že jsme to mohli vidět. Podle našich chabých zkušeností nejsou mormoni žádní fanatici, skoro bych řekla, že jsou méně náboženští, než třeba katolíci. Na první pohled mi totiž připadalo, že tu jde tak nějak víc o společenství a podporu jeden druhého než o nějaké duchovno. První pohled ale samozřejmě může být úplně mimo.

Odpoledne jsme vyrazili s Carlosem, Cecílií a Santiagem naposled do botanické zahrady - jejich autem, Honza na kole. Zahrada byla opět úžasná - úplně jiná než před měsícem, kdy jsem tu byla s rodiči. Tulipány jsou pryč, zato teď kvetou růže. Marta byla Santiagem motivovaná ke skvělým chodeckým či přesněji běžeckým výkonům, takže jsme zahradu tentokrát obešli poměrně rychle a ani nestihli propadnout zoufalství, že k východu už asi nikdy nedojdem. Děti lítaly po trávnících, kopírovaly každou hloupost, kterou ten druhý vymyslel a bylo jim zjevně dobře a nám bylo taky dobře, a taky trochu smutno, že už tu možná nikdy nebudem. Cestou zpátky byla průtrž mračen, takže Honza přijel domů jako vodník. Dodnes nám v obýváku smrdí jeho mokré tenisky.

40. a 41. týden 24. 5. - 6. 6. aneb Volby - Rocky Mountains den po dni (milovníkům medvědů doporučujeme 3. a 4. den)

40. týden jsme věnovali především přípravě na odjezd do Rocky Mountains - s autem do servisu zjistit,  jestli tu cestu vydrží, sehnat plynové bomby (kamenné outdoorové obchody v Chicagu neexistují nebo nejdou najít na netu, takže jsme bomby objednávali  online dramaticky 4 dny před odjezdem a doufali, že dojdou), nakoupit jídlo (není tak triviální úkol, uvážíte-li, že jsme vůbec nevěděli, co instantního tu existuje)... a taky dopsat minulé události na blog a jít k volbám. Volit bylo tentokrát o něco složitější než obvykle - když jsme v srpnu odjížděli z ČR, čekalo se, že volby budou na podzim, a tak jsme si zařídili voličské průkazy, které však platí jen po omezenou dobu. Poté, co se volby přesunuly na jaro, nám byly voličské průkazy už k ničemu a bylo potřeba zaregistrovat se na generálním konzulátu v Chicagu do seznamu voličů nejpozději 40 dnů před volbami, pak přijít na samotné volby a pak se  ze seznamu odhlásit (poslední dva úkony nelze udělat ve stejný den... naštěstí se ale lze odhlásit prostřednictvím dopisu). Ve volební místnosti sedělo pět členů volební komise a jinak tam bylo pusto a prázdno (není divu - v celých USA volilo jen 480 lidí). Honza byl pobouřen, že tak početná komise uráží jeho inteligenci (jako že to vypadá, že by bez těch pěti lidí nezvládl odvolit) - ale přesto se mě zpoza plenty nahlas zeptal, kolik lidí může zakroužkovat. Ve volební komisi byl i kněz z českého kostela (viz 33. týden), který se k nám ale neměl - buď si nás nepamatoval, nebo se k nám nechtěl hlásit. Jinak "zahraniční" volby vyhrála TOP 09 (37%), druhá byla ODS (27%), ČSSD měla jen 6% a Věci veřejné asi 5%.

V pátek dopoledne v 10:10 jsme vyrazili do Rocky Mountains National Park, což je v Coloradu. Aby se tam člověk dostal, potřebuje strávit 17 hodin jízdou v autě a projet 4 státy - Illinois, Iowou, Nebraskou a Coloradem. My jsme si cestu rozdělili do dvou dnů a i tak nám to stačilo. Všechny státy jsou dost rovné - kupodivu nejméně Iowa, a všude se pasou krávy - směrem ke Coloradu čím dál tím více, takže žádná zvlášť zajímavá podívaná. A bylo šílené vedro - tipuju aspoň 30°C venku, v autě bez klimatizace asi klidně ke 40°C. Člověku se chtě nechtě vynořovaly v hlavě písně tipu "4 bytelný kola", bohužel Martu zrovna nezaujaly, takže většinu cesty jsme strávili u její oblíbené "Okolo Hradce" (ke konci už si i pamatovala, že "vojáci - krása" a že "hubička" znamená "pusinka"... no, není to zrovna výchovná píseň). První noc jsme zakotvili až za tmy kdesi v Nebrasce u rybníka, kolem kterého byla ráno v době našeho vstávání už spousta rybářů, kteří se naštěstí naším kemnpováním 2 metry od cesty nijak nevzrušovali. Druhý den už jsme spali ve východní části Colorada, kde není snad jediného neoploceného místečka - a na těch oplocených jsou krávy, takže jsme byli nuceni hledat kemp. Bylo to lehce dramatické - smrákání, blížící se déšť, první kemp nejprve nenalezen, pak nalezen, leč plný - ale šťastně to dopadlo. Kemp jsme našli, stan postavili když už bylo skoro po dešti a získali jsme báječnou příležitost "naposled" se osprchovat.

Do národního parku jsme nakonec dorazili v neděli k poledni a než jsme se rozkoukali, byly asi 4 hodiny odpoledne. K rozkoukání patřil hlavně nákup mapy, vytvoření přibližného plánu, kam chceme jít a hlavně kde chceme spát. V Rocky Mountains máte totiž pro nocování 2 možnosti - buďto jít do oficiálního kempu, nebo ve zmíněném Visitors centru požádat o povolenku k tzv. "backcountry camping", tj. stanování o samotě v lese, avšak na předem přesně stanovených místech (vybraných NP, nikoliv vámi. Pro úplnou přesnost dodávám, že na námi vybraných místech mohly stát vždy dva stany - z jednoho do druhého však nebylo vidět). Nakonec Honza zvolil pro backcountry camping dvě místa a každé jsme si moudře objednali na dvě noci. Tím se zmenšil počet našich stěhování na "místa činu" na polovinu. Jako moudré se to ukázalo hlavně proto, že přenos všech našich spacích věcí byl s jedním dvouletým účastníkem, jedním těhotným účastníkem a místy s metrovými závějemi tajícího sněhu dost složitý, byť to bylo vždy jen cca 1, 5 až 2 míle... Když jsme ale kupovali povolenky (jedno místo stálo 20 dolarů - zřejmě na libovolný počet nocí), neměli jsme o těchto trablích ani zdání a jediným zádrhelem se nám zdálo to, že musíme ještě kamsi jet a pronajmout si tam "medvědí krabici", do které si máme každý večer uložit jídlo někam bokem od stanu. Krabice je prý natolik důmyslná, že se do ní žádný medvěd nedostane (pronájem 4 dolary za den). Pak už jen projet překrásnou lesnatou částí NP k parkovišti, odkud jsme chtěli vyrážet, vybrat z papírových krabic jídlo na dva dny, vybrat oblečení, ve kterém v noci nezmrzneme, ale které zároveň uneseme a hurá "na hory". Nutno říct, že jsme byli z celého procesu  již v tuto chvíli poměrně vyčerpaní. Bláhově jsme si nejprve vyšli jen s malým batůžkem podívat se na dvě turisticky hojně navštěvovaná jezera (Bear Lake - 9475 stop n. m., tj. cca 2888 m. n. m., a Nymph Lake - ještě trochu výš) a teprve ve tři čtvrtě na šest se vydali s plnou polní od Bear Lake nahoru k vytouženému Mills Creek Basin, kde jsme měli povoleno spát (cca 2740 m. n. m., ale od Bear Lake to bylo přes kopec). Strategie byla, že Honza nese téměř vše (stan, 3 karimatky, 3 spacáky, deku, velký batoh a ještě malý batůžek), já se starám o malý batoh, foťák, Martu a její batůžek. Ještě než začaly závěje, začala ale tato strategie vážně pokulhávat. Marta už byla unavená a do chození se jí moc nechtělo. Střídaly jsme tedy chůzi pěšky a "koňmo", ve sněhu pak už jen koňmo a nesmo a byly jsme tak pomalé, že tatínek vždycky odnesl věci cca 0,5 míle a pak se pro nás vrátil. Marta po chvíli zřejmě vycítila, že maminka je na sněhu značně nestabilní a celkově neschopná, takže začala brečet a brečela vždycky tak dlouho, dokud se pro ni tatínek nevrátil a nevzal ji na svého stabilního koně. Celá 2,1 míle dlouhá cesta nám trvala 3 hodiny, takže do Mills Creek Basin jsme dorazili až se smrákáním - a to ještě jen díky posunu času, v Chicagu už by byla hluboká tma. Místo ke spaní bylo nadpozemsky krásné - úplná přírodní idyla. Honza, který prorážel cestu, vyrušil na pasece 3 pasoucí se soby.

TRASA: bez batohů Bear Lake (2888 m.n.m) - Nymph Lake a zpět (cca 1 míle, převýšení cca 80 m); s batohy Bear Lake - Mills Creek Basin (2740 m. n. m; 2,1 míle = 3,4 km, převýšení cca 80 m)

Ráno jsme vyrazili na lehko dolů podél potoka do tzv. Hollowel Parku. Překrásná cesta s překrásným počasím, některé pohledy opravdu jako z divokého západu (louka, na ní uschlá borovice, v pozadí skály). Z Hollowel Parku jsme přejeli autobusem (jezdí tu na jaře jen o svátcích, v létě možná i ve všední dny) k Bear Lake a odtud autem zase zpět... to celé proto, abychom následující den mohli jít k autu s plnou polní pěkně z kopce a bez sněhu. Autobusem jsme se pak ještě popovezli na zastávku, která se jmenuje Cub Lake, a odtud jsme po tzv. Fern Lake Trailu pokračovali proti proudu řeky až k "The Pool". Řeka je zařízlá v hlubokém kaňonu, z jedné strany červené skály, z druhé lesnatoskalnaté kopce, dole borovice nebo břízy. Shodli jsme se, že na těchhle horách je úžasné, že mají všechna pásma moc hezká - lesy i louky, bezlesé travnaté i skalnaté kopce nad nimi a pravděpodobně i nejvyšší zasněžené vrcholky. Abyste viděli "skutečnou (nezničenou) přírodu", není potřeba drápat se nijak daleko od lidí a parkovišť. "Příroda" začíná prakticky hned (už při výhledu z auta), lidi znatelně mizí cca 2 míle od parkovišť - a po 7 hodině večerní asi i blíže. Pro dovolenou s malým dítětem ideální - musíme ale přiznat, že jsme se přece jen párkrát zasnili, jaké by to bylo, být tu sami během skutečného léta a moci přejít celé hory od východu na západ. Fern Lake Trail byl tedy lidmi docela přeplněný, ale stačilo začít se drápat přes kopec směrem k Mill Creek Basin a cesta se téměř úplně vylidnila. Stoupání to bylo docela slušné, asi 350 metrů, a po jeho skončení jsem si definitivně přiznala, že mám opravdu hodně namožená lýtka - další den jsem chodila jak kdybych právě abslvovala "100 km z Brna do Brna". Marta se střídavě nesla u táty na koni (v náročnějších úsecích), nebo šla pěšky, vše za zpěvu písně B-I-N-G-O, a byla náramně spokojená (však nám taky po jejím poledním spinkání trvalo dvě hodiny ji do takto skvělé nálady dostat). Večer jsme se v Mills Creek Basin - ženy částečně, pánové zcela - okoupali v potoce, na kterém bylo poznat, že ještě před pár kilometry byla jeho voda sněhem. Místo sobů jsme tentokrát potkali ještě jednoho stanujícího - Patrika z Denveru. Když viděl, že máme k večeři rýži se zeleninou z plechovky, podělil se s námi o své instantní těstoviny s masovými koulemi ("you need meat") a taky o své nesčetné životní zážitky. Byl to moc příjemný večer. Tentokrát nám trochu trvalo Martu uspat a taky byla větší zima, takže spaní už nebylo tak komfortní jako první noc.

TRASA: Mills Creek Basin (2888 m.n.m) - Hollowell Park; autobusová zastávka Cubs Lake - The Pool - Mills Creek Basin (6,2 míle = 10 km, převýšení cca 350 m)

Ráno jsme vstali, uvařili snídani a když jsme k ní zasedli, uviděla jsem na paloučku zvíře. Se zvoláním "hele, nějaký zvíře" jsem se těšila na soba (kterého jsem Honzovi od prvního dne záviděla), jenže se ukázalo, že to není sob, ale medvěd a že ačkoliv nás vidí, jde přímo k nám - asi na snídani. Byl od nás tipuju tak 20 metrů, a tak jsme nic moc nerozmýšleli, popadli Martu a rádoby volným krokem odkráčeli cca 150 metrů z dohledu. Honza pak chodil každých deset minut kontrolovat, co medvěd dělá. Za tímto účelem si vždycky vzal takovou kládičku, kterou nesl vztyčenou nad hlavou, aby vypadal vyšší ("táta- kacek- medved - lekl"). Medvěda to ale nezastrašilo a po 20 minutách rozmýšlení se definitivně rozhodl sníst všechny naše zásoby - naštěstí Honza už předtím ukořistil uvařenou ovesnou kaši, tak jsme se mohli aspoň najíst. Po jídle jsme ještě chvíli vyčkávali, a když se stav nezměnil, přestalo to Honzu bavit a rozhodl se, že vyzkouší Patrikovu radu zahnat medvěda řevem. Prvně řval jen jako náhodný kolemjdoucí, medvědovi ale asi naše jídlo moc chutnalo, a tak bylo potřeba jít na něj přímo. Honza tedy zvedl ruce v mikině nad hlavu (aby vypadal mohutnější), šel k medvědovi a křičel "uáá, kšá potvoro" (řev jsme s Martou slyšely a Marta pomáhala, jinak ale historku známe jen z vyprávění, byly jsme "uklizeny" na "bezpečném" místě asi 150 metrů od dějiště). Medvěd se na něho díval, a když byli od sebe už jen asi 15 nebo 20 metrů, rozhodl se, že to vzdá, a velmi rychle utekl. Honza říkal, že kdyby to medvěd nezvdal, asi by to musel vzdát on - pokud by to teda ještě šlo. Trochu rozklepaní jsme sbalili a vydali se s věcmi do auta. V plánu byl výlet kolem tzv. Moraine Parku - obrovské louce, uprostřed níž meandrovala řeka a pásla se stáda sobů. Soby jsem vyfotila asi milionkrát než jsem zjistila, že jsou na lidi celkem zvyklí a neutíkají, ani když jste docela blízko. Bylo to moc fajn. Marta se nesla velkou část cesty v nosičce zapůjčené od Thawivann a na rozdíl od podzimu proti tomu vůbec neprotestovala, naopak si docela užívala, že nemusí chodit sama. Odpoledne začínalo foukat a honily se mraky, tak jsme chvíli uvažovali, jestli skutečně stanovat mimo kemp, ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme a když začne někde po cestě pršet, zabalíme to. Počasí se ale umoudřilo a my jsme v klidu dokoupili medvědem snězené zásoby (nejvíc mu chutná sušené mlíko a cukr, zlikvidoval ale celkem všechno až na sůl), přejeli do jiné části hor (u níž jsem si až později v mapě všimla nápisu "wilderness"= divočina) a přestěhovali všechny spací věci z parkoviště Wild Basin (na 1,5 míle vzdálené místo na spaní Pine Ridge (cca 2700 m.n.m.). Cesta byla tentokrát v pohodě, jen Marta byla opravdu hodně unavená, což se projevovalo výbuchy negativismu. Vrcholem negativismu bylo nekonečné, třeba hodinové, uspávání - nechtěla ležet ve spacáku, mimo spacák, nechtěla povídat pohádku, zpívat písničky, nechtěla, abychom na ni sahali, v podstatě to vypadalo, že tak nějak vůbec nechce být na světě, aspoň ne tam, kde zrovna byla... Nakonec nějak usnula a my jsme se modlili, aby vydržela spát celou noc. Nevydržela. Uprostřed noci to začalo nanovo. Bylo nám jí hrozně líto, protože hrozně moc brečela a bylo vidět, že je jen unavená a není schopná se uklidnit, ale nemohli jsme nic dělat - resp. všechny naše pokusy situaci ještě zhoršily. Tak jsme si nejdřív vzájemně vyčetli, kdo za to může (pravděpodobně jen pokus o přesun vlastních výčitek svědomí na druhého), naštěstí za chvilku jsme znovu spojili své síly a rozhodli se zkusit ji uspat venku. Honza s ní tedy chodil okolo stanu tak dlouho, dokud mu neusnula v náručí. V půl sedmé ráno jsme pak celý proces opakovali ještě jednou - a tak jsme s delšími přestávkami vydrželi spát až do půl deváté.

TRASA: s batohy Mills Creek Basin - Hollowell Park (1,7 míle = 2,7 km); bez batohů obejití moraine Parku (cca 5,2 míle = 8,4 km); s batohy Wild Basin - Pine Ridge (2700 m.n.m.; 1,5 míle = 2,4 km, převýšení 120 m) 

Ráno jsme byli pevně rozhodnuti strávit následující noc v kempu, kde (snad) medvědi nehrozí, takže můžete mít ve stanu jídlo, kterým by třeba mohlo být možné Martulku uklidnit... a taky se tam lépe chodí v noci po venku. Podrobné úvahy, kde zakončit den, jsme si ale nechali až na dobu po snídani. Ještě před ní mi přišla Marta (po vycházce s tatínkem pro jídlo schované na noc v lese) vesele oznámit, že "medved - chleba - zase", neboli, že medvěd nám zase sežral chleba. Tak jsme si na dané téma zavtipkovali (i když mně už se vtipkovalo o něco hůř než včera), když tu k nám míří "ranger" (tak se tu jmenují strážci parku) a ptá se, jestli jsme "Jan Elias". Jestli ano, má pro nás prý špatné zprávy: přes noc nám nějaký medvěd ohnul zadní dveře u auta, vyrazil sklo, vlezl dovnitř, mírně roztrhal potah sedadla  a sežral zásoby na další dny. S autem prý ale snad půjde dojet domů... "Dovolili" jsme rangerovi vlézt do auta, uklidit ho a odstěhovat další jídlo, které by mohlo přilákat další medvědy, do rangerského srubu a začali se pomalu balit rozmýšlejíc, co teď. Původně plánovaný výlet do údolí s vodopády jsme omezili na výběh k nejbližším vodopádům tzv. Calypso Cascades, a pak už jsme spěchali na domluvenou polední schůzku s rangery. Musím říct, že rangeři auto skutečně krásně uklidili, jediná nevýhoda byla, že na smluvenou schůzku nepřišli, takže jsme byli i bez posledního jídla, které po medvědovi zbylo. Nakonec se ale zcela neinformovaný, zmatený ale velmi vstřícný ranger, který hlídal vstup do NP, dovysilačkoval k někomu, kdo o jídle věděl, a cca po 1,5 hodině čekání na parkovišti jsme mohli "z divočiny" odjet - se zbytky jídla, okýnkem překrytým fólií a zalepeným "gorilla tape" a potvrzením, že za to může medvěd, kdyby nás stavěla policie. Honza chvíli váhal, jestli nejet domů, ale když už jsme tu byli... Nechtěli jsme však už riskovat, že nám nějaký další medvěd vleze do auta chráněného jen "gorilla tape" a zdemoluje ho tak, že s ním už vůbec nepůjde odjet, a tak jsme se rozhodli pro kemp. Od rangerů jsme totiž věděli, že tam mají uzamykatelné kovové skříňky, kam si můžete všechno jídlo schovat. Během cesty do kempu jsme si zajeli "do Mekáče" - užít si civilizace a nasytit Martu hranolkami, neboť naše instantní jídla jí zrovna nejela (takže v noci mohla mít možná i hlad) a po opětovném nákupu potravin jsme zvolili zakotvili v kempu Glacier Basin s krásným výhledem na hory, mj. na nejvyšší horu Rocky Mountains. nebylo ještě tak pozdě, a tak jsme se vydali na vycházku od Bear lake k vodopádům Alberta falls, spravit si chuť . Marta v nosičce skoro hned usnula, my jsme šli na lehko, krásné počasí, čím dál lepší rozhled, čím dál větší nadšení. Nakonec jsme to museli obrátit skoro ve třech tisících metrech (odhad 2970), abychom nezapadli na severní straně hory do sněhu a hlavně abychom nakoupili dřevo na večerní táborák. V kempu se totiž může rozdělávat ohen, ale nesmí se tam sbírat dřevo - musí se koupit, 15 polínek za 4 dolary. Třísky na podpal jsme odmítli. Shodou okolností kempovali téměř vedle nás další Češi - Ctirad a Lenka, momentálně z Minnesoty, jinak ze severních Čech, a tak jsme si večer u ohně báječně popovídali a Marta usnula Honzovi v náručí, ani nevěděla jak.

TRASA: bez batohů: Pine Ridge - Calypso Cascades a zpět (1 míle = 1,6 km, převýšení 80 m); s batohy Pine Ridge - Wild Basin (1,5 míle = 2,4 km); bez batohů: Bear Lake - 1. rozcestník nad Alberta Falls a zpět (3,4 míle = 5,5 km, převýšení 150 metrů)

Čtvrtek měl být naším posledním dnem v Rocky Mountains (teda původně předposledním, ale nějak už jsme měli pocit, že jsme si těch hor užili dost). Honza tedy vyrazil od Bear Lake nahoru na hřeben - na Flattop Mountain (3756 m.n.m), my s Martou jsme vyrazily na dámský výlet zkopce dle mapy podél potoka, ve skutečnosti jen na doslech od něj, po krásné lesní pěšince. Obě výpravy si své trasy zřejmě užily až do dna - Honza výhledy, sníh (šel v teniskách, pohorky tu nemáme), převýšení, vítr..., my klacky, házení kameny, hledání značek, sledování mravenců, zpěv a koupání nohou v potoce. Po omezeně dlouhou dobu idyla. Ačkoliv Honza měl trasu dvakrát delší a nekonečně mnohokrát větší převýšení, přišel nám poslední míli naproti, což nás - aspoň psychicky - docela zachránilo.  Marta mu pak usnula v náručí ještě než jsme došli do kempu. V druhé půlu odpoledne jsme pak vyrazili autem na tzv. Trail Ridge Road - údajně nejvýše položenou "celozpevněnou" (v originále "totaly paved", asi myslí celoasfaltovou) silnici vedoucí přes hory z východu na západ. Zážitkem byla už samotná jízda, mnohokrát přerušená, neboť auta před námi zastavovali a lidi z nich fotili pasoucí se soby, cílem byl tzv. Rock Cut (3734 m. n. m). Z tohoto místa vede půl míle dlouhá naučná stezka tzv. alpskou tundrou, tedy krajinou, kde mezi kameny roste už jen nějaká tráva a lišejníky a žijí tu jen vysoce odolná zvířata. Bylo vhodně pochmourné počasí a foukal studený vítr, a tak jsme všechny živé tvory, pro které je tundra domovem, mohli náležitě ocenit. Večer opět táborák a poměrně klidný spánek.

TRASA: Honza: Bear Lake - Flattop Mountain (3756 m.n.m) a zpět (9 mil = 14,5 km, převýšení 870 m); Petra a Marta: Glacier Gorge Parking Lot - Glacier Gorge Trail - Sprague Lake - Glacier Basin (4,6 mil = 7,5 km); společně Tundra Trail (3734 m.n.m.) tam zpět a ještě jakási vyhlídka: (1,2 míle = 1,9 km)

V pátek ráno jsme vyrazili domů. Navzdory našim mírným obavám, jak vydrží "gorilla tape" proběhlo všechno hladce, dokonce jsme na noc našli kemp, kde byly houpačky a skluzavka (a Martulka se konečně dočkala "parku"... ze začátku jsme ji totiž trochu mátli tím, že jedeme do národního parku...) Výsledné zhodnocení: překrásná příroda, spousta zvířat na dosah ruky (kromě medvědů a sobů nepřebrné množství ptáčků, třeba takových, co vypadají jako kolibříci), velké zážitky, některé na hranici toho, co bychom neměli výčitky s Martou vyzkoušet. Marta tu jaksi vyspěla, naučila se tu spoustu věcí (např. kakat v přírodě) a krásně se sžila s tatínkem. Vždycky s ním stavěla stan, často s ním i vařila, chodila mýt nádobí a ke konci pobytu už s ním trávila téměř 100% času ráno i večer. Konečně byla příležitost, aby se pořádně ukázalo, že táta je prostě jednička - kromě toho, že zahnal medvěda a zvládl všechny výše uvedené věci, taky proto, že na rozdíl od mámy ji mohl nosit - a nosil - kdykoliv se jí zachtělo. Když doma "jen chodí do práce", je to pro ni takové méně uchopitelné. Koneckonců tady to bylo nesrovnatelně více uchopitelné i pro mě. Díky.

P.S.: Od návratu do Evanstonu je Marta anděl - vstřícná, chápavá vůči všem našim nárokům na ni, rozumná ("už jdeš do té vany?" "ještě ne, ještě ponožky"... rozumějte sundat), roztomilá. A my jsme zrovna takoví. Takže se o nic se nehádáme, na všem se domluvíme. Se stavem "před horama" se to nedá srovnat. A všechny mé kamarádky ji obdivují, jak vyrostla. Až budeme mít nějakou další rodičovskou nebo výchovnou krizi, možná zas někam vyrazíme.

P.S.2: Celkem bez batohů Honza: 43,5 km, převýšení 1530 m; Petra + Marta: 36,5 km, převýšení 660 m; s batohy všichni (ale hlavně Honza): 10,9 km, převýšení 200 m... takže čísla nejsou zrovna závratná, ale nám to úplně stačilo.