33. a 34. týden 6. - 18. 4. aneb Změna plánů - Indiana Dunes - česká mše - výlet "kolem soch" - č. ambasáda a am. hřbitov - večeře u Thaw. - Milwaukee

Úvod - trošku zastaralý, psaný v neděli: Jak jsem již avizovala, počátkem dubna nám začalo období návštěv. Ve čtvrtek 8. dubna přijel Honzův bratranec Radim s přítelkyní Martinou. Podle původního plánu se tu měly návštěvy střídat vždy s několikadenním odstupem skoro až do konce května. Islandská sopka však plány poněkud změnila, takže Radim s Martinou tu zatím zůstavají nejméně o týden déle, než původně chtěli, a jestli se k nám vůbec dostane ještě někdo další, je zatím ve hvězdách. Na jednu stranu mi připadá docela fajn, že naše společnost, co všechno tak ráda plánuje (jako já), byla zase jednou donucena své plány pozměnit. Na druhou stranu si dokážu představit úzkost a nervozitu všech uvíznutých, kteří nemají peníze na to, aby si zaplatili bydlení v hotelu na další týden (nebo týdny?), všech majitelů cestovek a konec konců i všech, kteří by se jen rádi dostali co nejdřív domů - jako jsou Radim a Martina (protože "tady přece už vůbec není co dělat"). Je těžké žít v úplné nejistotě, jestli budete doma za den, za týden, nebo za dva měsíce. Nicméně co se týče našich ztroskotanců, po úvodním šoku se to snaží brát s humorem a vymýšlejí, co "s načatým životem" (neboli co by se tu ještě dalo s omezeným rozpočtem podniknout).

Ale od začátku. V sobotu po příjezdu Martiny a Radima jsme se všichni vydali na výlet do Indiana Dunes, kde jsme byli už v září s babičkou (viz. 5. týden). Na rozdíl od září nám ale cesta tentokrát trvala jen 1,5 hodiny, protože už jsme nebloudili, a také nepršelo, ale svítilo slunce, jak o život. Výlet jsme začali americky stylově grilováním, a pak už jsme se vydali po cestičkách směrem k močálu. Jaro bylo v plném proudu, všude spousta blatouchů. Trochu nám to připomínalo Chlébské (jen se záměnou bledulí za blatouchy). Poměrně dlouhý úsek cesty vedl i po dřevěném chodníčku, spočívajícím těsně nad hladinou, a někdy i těsně pod hladinou vodní plochy zaplavující celý les, kam jsme jen dohlédli. U věže, z níž je údajně možné pozorovat okolní ptactvo (a z níž my jsme viděly jen dvě velmi vzdálené kačeny), jsme se rozdělili. My s Martou jsme šli spinkat, Radim s Martinou se vydali na delší okruh. Spinkání ale poněkud nevyšlo - resp. my s Honzou jsme střídavě usínali a Marta si hrála v listí, tak jsme to po půl hodině vzdali a vyrazili konečně na pískové duny a pak k jezeru. U jezera jsme si užili spoustu legrace - chodili jsme po pláži bosí, utíkali před vlnama a Marta házela do vody všechny kamínky, které na pobřeží našla. Po úmorném vedru v zatím bezlistém lese to bylo velice osvěžující. A pak už jen hupky šupky přes posledních pár dunek do auta. Paradoxně jsme byli z výletu asi mnohem nadšenější než naši hosté a byli jsme rádi, že nás na něj vytáhli. Sami bychom sem už asi nejeli.

V neděli jsme se vydali autem na českou mši. Radim s Martinou totiž přivezli kontakt na jediného českého faráře v Chicagu, který tu spravuje český kostel. V kostele bylo asi 40 převážně starších lidí a absolutní ticho - spíš hrobové než nábožné - čemuž jsme tu už odvykli. Navíc všechny děti seděly vzadu, asi aby nerušily. My jsme šli ale odvážně dopředu, protože když je Marta vzadu, kde nic nevidí, je to pro ni mnohem větší nuda a ruší tím víc. Celá mše nám připadala docela příšerná, kázání bylo o nebi a o pekle... no, s Honzou jsme se shodli, že už nebudem kritizovat, že Američané mají mše moc entusiastické, a taky jsme se shodli, že jsme (ještě stále) v katolické církvi pravděpodobně jen proto, že máme štěstí na kostel. Pokud bych měla porovnat povrchní dojem z americké a této české mše, řekla bych, že Američani si jdou mši (s mírnou nadsázkou) užít, Češi ji jdou přežít či přetrpět. Po mši nás ale pan farář pozval "na pokec", který byl moc zajímavý. Dozvěděli jsme se třeba, že sem přišel, aniž by uměl anglicky - prostě nebylo koho jiného sem poslat. Spadá pod brněnskou diecézi, ta se o něho ale - pokud jsem to dobře pochopila - vůbec nezajímá a chicagská diecéze taky ne, takže z mého pohledu si tu musí připadat jako "sám voják v poli". Zdá se ale, že dělá, co jen je v jeho silách - pronajal nový, lepší kostel, který je jen pro Čechy a tudíž není potřeba plánovat mše tak, aby se nějak vměstnaly mezi mše španělské (pro Mexičany) a anglické, pořádá různé "tancovačky", maškarní bály, pašijové hry, ... Dále jsme se dozvěděli, že v jeho farnosti je zapsáno jen 250 lidí, ačkoliv Čechů tu určitě musí žít mnohonásobně víc, zjistili jsme, že v Americe si hrob nepronajímáte, ale kupujete na věky věků (takže teoreticky časem dojde místo) a dostali jsme leták s adresou českého konzulátu, kam se musíme jít během týdne zapsat, chceme-li volit do parlamentu.

Radim s Martinou během neděle a pondělí stihli vycházku po downtownu (= středu Chicaga) a cyklovýlet do botanické zahrady a v úterý odpoledne jsme společně (ale bez Honzy) vyrazili na nejméně osmikilometrový výlet po Evanstonu. Část výletu vedla kolem rušných čtyřproudovek, část byla ale moc hezká - sice taky vedle čtyřproudovky, ale v parčíku po klikaté cyklo-běho stezce, v němž byla spousta moderních soch. Mám ráda, když jsou sochy - obzvláště moderní - venku, protože ať se člověku líbí nebo ne, určitě mu zpříjemňují vycházku a naopak vycházka člověku zpříjemňuje dívání na sochy. Procházkou po parku byl splněn jeden ze čtyř cílů vycházky. Druhý z cílů byla návštěva levného obchoďáku Targetu (kvůli případnému nakoupení suvenýrů) byl splněn jen částečně - návštěva proběhla, nákup ne. Poslední dva cíle - ochutnávka pravé "chicagské" pizzy a návštěva amerického hřbitova ale poněkud nevyšly. Šli (resp. šly) jsme moc pomalu a setmělo se. Takže výsledné dojmy poněkud smíšené, Radim ale aspoň viděl "skutečný americký život", který ho  - na rozdíl od muzeí - zajímá.

Ve středu jsme se pokusili napravit, co jsme v úterý nezvládli. Ráno jsme vyrazili i s Honzou na českou ambasádu v Chicagu - zapsat se do seznamu voličů. Až na to, že jsme si zapomněli doma papírek s adresou a při hledání ambasády jsme se tedy vzájemně ztratili, proběhla celá akce hladce. Pak jel Honza pracovat a my jsme šli na oběd na tu chicagskou pizzu. Její specifičnost spočívá v tom, že je z jiného těsta - ne tak křupavého, vrstva těsta je vyšší a vše se zapéká v "kastrůlku". Čekali jsme asi 40 minut, ale Marta byla bezvadná, většinu času strávila výrobou svého vlastního čaje (máchání sáčku, slazení, citronování, míchání - aby se ochladil, a konečně polykání po lžičkách). Čekání stálo za to. Pizza byla moc dobrá. Z restaurace jsme nabrali směr Sears Tower (nejvyšší mrakodrap na západní polokouli - viz 1. týden), kam jsme ale s Martou vyslaly jen návštěvu a pokusily se - neúspěšně - dole na terase o spánek. Radim i Martina se po návratu zdáli být s mrakodrapem spokojení, i když Martinina první slova nahoře po vystoupení z výtahu prý byla: "A to už výš nejede?" Inu, Martina je holt na pohledy shora zvyklá - měří víc než 190 cm (jeden Američan z toho byl tak vedle, že se s ní musel cestou na Sears Tower poměřit).  Vlakem jsme dojeli na katolický hřbitov, který je ale koncipovaný úplně jinak, než naše hřbitovy. Všude je krásně ostříhaná tráva, ze které trčí náhrobní kameny, popř. jsou tam jen horizontální destičky se jmény. Nikde ale nejsou záhonky s kytkama nebo svíčky. I kytek ve váze bylo na hřbitově jen pár. A místo cestiček jsou tu silničky, aby se dalo zajet autem až ke hrobu. Z vlaku to vypadá krásně a udržovaně, ale zblízka je to jakési mrtvé (je mi to hloupé, ale nemůžu najít lepší slovo), vypadá to, že jen k málo hrobům někdo chodí. Je to možná částečně proto, že už všichni z rodiny umřeli (viz kupování hrobů na věky),  částečně proto, že tady málokdy rodiče a děti žijí ve stejném městě... a nebo to Američanům jen nepřipadá důležité? Domů jsme pokračovali pěšky po pobřeží, cca 3 km. S unavenou, a tedy ukňouranou Martou, která nechtěla jet v kočárku, ale ani nechtěla jít pěšky, jen se vrtat klackem v cestičkách, to ale bylo dost vyčerpávající. Těsně před cílem nám ale usnula, my s Martinou jsme zašly do pekařství na buchtu, radim do obchodu pro pivo, a tak to všechno dobře dopadlo. Uvědomila jsem si, jak je pro nás bezva, že každá naše návštěva má trochu jiný vkus - někdo je na kytičky v botanické zahradě, někdo na architekturu, někdo na výlety po obyčejných věcech  - takže s každým máme možnost vidět něco, co by nás samotné možná ani nenapadlo, a co přitom zato stojí - třeba hřbitov.

Ve čtvrtek nás pozvala Thawivann na večeři. Po úvodním tápání při hledání vhodného tématu se nakonec řeč docela rozproudila, především zásluhou dalšího hosta - Billa. Billovi je asi sedmdesát a narodil se ve Skotsku, takže - podle mého názoru - je mu Evropa poněkud bližší než zbývajícím členům čtvrteční společnosti a má o ní úžasné vědomosti (Honza tedy tvrdí, že vědomosti mají všichni kromě nás, já si myslím, že průměrný Američan zas tak moc vědomostí nemá). Vykládal o druhé světové válce, a pak o tom, jak pracoval jako námořník na dopravních lodích. Radim zase vykládal o pořadu, který točil  s Američany, kteří byli v druhé světové válce sestřeleni nad Tišnovem (pozn.: Radim pracuje v tišnovské televizi). Oba s Honzou na Radimovi obdivujeme, že je schopen si s kýmkoliv zajímavě popovídat o čemkoliv (výše uvedený rozhovor s českým farářem se jistě také povedl také díky Radimovu "moderování"). Marta po snězení tří lžiček odběhla s dětmi kamsi dozadu a byla "pyč" po celý zbytek večera.  Domů jsme ji odnášeli téměř spící.

V pátek byli Radim s Martinou v China Townu a v sobotu jsme v klasické sestavě (bez Honzy, který byl na odpoledne pozván profesorem Bažantem na koncert) vyjeli autem do Milwaukee. Řídil Radim, který je zkušený řidič auta s manuální převodovkou, takže - např. na rozdíl ode mě - má tendenci na začátku každé jízdy pořád řadit a mačkat spojku. Po vyhopsání z parkoviště už byla ale jízda hladká a plynulá a v Milwaukee jsme byli ve skvělém čase hodina čtyřicet. Prohlídku údajně historického města jsme začali na pobřeží vycházkou po tzv. Lakeshore State Park (něco jako chráněné území), na němž Michiganské jezero tvořilo jakousi lagunku. Kolem lagunky ale byla jen tráva, spousty racků a zbytky klepítek, která rackové asi vyplyvují. A hrozně, hrozně větrno.  Najedli jsme se s větrem v zádech a výhledem na plachetnice a těšili se do městské zástavby, která část větru odcloní. Milwaukee je opravdu nejhistoričtější město, které jsem tu zatím viděla (ale já viděla jen Chicago, New York a pak jakýsi Woodstock), některé domy ve středu města jsou třeba 150 let staré. Ve středu města panuje oporti Chicagu poklidná atmosféra, policajti tu jezdí na koni a na motorkách (a všichni nám kynuli), je tu spousta obrubníků (které jsou teď pro Martu nejlepší motivací k chůzi) a spousta cedulek, co zajímavého se kterým směrem nachází a jak je to daleko. Takže nemusíte mít mapu (jako jsme neměli my) a nemusíte být ani moc připraveni (jako jsme nebyli my), a přesto můžete mít kráznou vycházku, kde vidíte to podstatné - City Hall, katedrálu s krásným moderním křížem, park na památku prvního jezuity, který sem přišel na konci 17. století na misie, promenádu okolo řeky, tzv. 3rd Old World Street (= něco jako 3. starosvěstká ulice). Nejvíc mi to asi připomínalo malá městečka, která jsme procházeli s Honzou v Dánsku. K poslední destinaci jsme museli popojet autem. Měl to být "Mitchell park" se skleníky. Z fotek na internetu vypadal moc pěkně. Ve skutečnosti v něm kromě skleníků nic extra zajímavého nebylo, byl trochu špinavý a nacházel se zřejmě v centru hispánské čtvrti. Přesto jsme tam zašli na prolízky "za odměnu" a Martina se tak seznámila se spoustou dětí z mexických rodin, které navzdory tomu, že doma mluví španělsky, mluvily prý anglicky lépe než ona. Byla z toho pak chvilku nesvá, až jsme ji s Honzou uklidnili, že všechny cizinecké děti tu mluví anglicky lépe než my. V parku jsme po telefonátu s Honzou definitivně zjistili, že Radim s Martinou tu budou muset zůstat o týden déle, neboť v neděli se do Evropy nedostanou. Takže jsme v neděli vyrazili společně do amerického kostela a odpoledne uspořádali piknik s Chrisem (Honzův kolega). Piknik se moc povedl - po společenské i gastronomické stránce, jedinou nevýhodou byla teplota, pravděpodobně nižší než 10°C. 

Já, Honza, jsem byl v sobotu pozvaný profesorem Bažantem na koncert Chicagské filharmonie. Odjížděli jsme už v 6:30 odpoledne, což se mi hodilo, protože jsem se mohl vymluvit z výletu do Milwaukee a zůstat pracovat doma. O půl sedmé jsem jen vyběhl z domu a nasednul do auta k Bažantovým. Jeho žena, Iva, řídila. Na koncert jsme přijeli asi o hodinu dříve, tak se šlo ještě do restaurace na takzvaný humus.  Koncert začal krásnou skladbou "Three Dances from El Amor Brujo" od Manuella de Fally. Z toho jsem byl vážně unešený a těšil se, co přijde dál (protože jsem si já ani profesor Bažant doma nenastudovali program).  A zcela nečekaně přišel jakýsi moderní tanec. Byla to choreografie na hudbu nějakého mladíka, který dostal od filharmonie roční stipendium na komponování. Moc tanci nerozumím, ale Petřina sestra Jitka mě již něco shlédnout donutila. Takže můžu říci, že to asi bylo provedené velice dobře. Jmenovali se Hubbard Street Dance. Ale nějak jsem neměl pocit že takový tanec patří na koncert a s tím jsem k tomu asi také přistupoval. Takže výsledný dojem z tance spíše záporný. Po přestávce hráli Maurice Ravela, a to - ačkoliv z počátku 19 století  - mi zase přišlo nějak moc moderní. Celkový pocit tedy nic moc, zvláště když to srovnám s tou operou, co jsem byl předtím. Po cestě domů mi prof. Bažant říkal, že dirigentem Chicágské filharmonie byl dokonce jeden čas i Kubelík a že dvakrát v Chicagu po revoluci hrála i Česká filharmonie.

32. týden 29. 3. - 5. 4. aneb Prozatímní zkušenost s americkým zdravotnictvím - kadeřník - Marta - čt, pá, so - neděle - pondělí - závěr

Nechce se mně do toho, ale v zájmu úplnosti (tj. zachycení všech podstatných zážitků z US) musím... totiž musím popsat svoji zkušenost s americkým zdravotnictvím. Důvod mého seznámení s tímto systémem je veskrze radostný - v září totiž budeme mít pravděpodobně další miminko. Další (resp. předchozí) radostné zjištění bylo, že Illinois je natolik sociální stát, že "chudí", pod které my podle příjmů spadáme, mohou pojistit své děti - i nenarozené - zadarmo. Původně jsme si totiž říkali, že bychom několik nemnoho návštěv u doktora prostě zaplatili v hotovosti, ale to jsme měli zřejmě úplně mylnou, několik let starou, představu o cenách. Jen tak pro zajímavost: návštěva lékaře, který vám změří tlak a potvrdí těhotenství tím, že udělá (předpokládám) stejný test, který si koupíte v obchodě za 8 dolarů, mě stála po 60% slevě (protože jsem ta "chudá") 87 dolarů. (Podotýkám, že test u doktora byl podmínkou toho, aby mě pojistili.) Ale popořádku. Nechat se pojistit vypadá na první pohled jednoduše. Donesete na jakýsi úřad potvrzení o rodinných příjmech, potvrzení těhotenství od lékaře, vyplníte formulář, získáte dočasnou kartu pojištěnce a do tří týdnů vám dojde karta trvalá. V reálu je těžké najít úřad, kde by to takto proběhlo. Na prvním mi řekli, že dočasnou kartu nedávají, trvalá u nich trvá moc dlouho a doporučili mi jít jinam. Na druhém mě nechali vyplnit jakýsi superobecný a supersložitý formulář samostatně - samozřejmě jsem toho nebyla schopna, ale pán, který jej ode mě přijímal, mi odmítl pomoct s tím, že mám čekat. Tak jsem si teda sedla a čekala, než přišel znovu, že nemyslel čekat tady (však už taky končila pracovní doba), že myslel čekat na telefonát, kdy si se mnou některý z pracovníků smluví schůzku - prý do tří týdnů. Na moji nesmělou námitku, jestli bych nemohla dostat dočasnou kartu mi strčil do ruky lejstro, které jen potvrzovalo, že žádám o jeden z mnoha možných "benefitů"- no hádám, že každý doktor by mě s ním vyhnal. Připadala jsem si jak blbec a hlavně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem ho dobře pochopila. Navíc jsem v té době měla ještě silnou nedůvěru v to, že vám někdo z úřadu zavolá zpátky (teď už jsem zkušenější a strach nemám - všichni tu zřejmě volání zpátky milují, napoprvé nedomluvíte nic). Takže jsem následující den šla ještě na jiný úřad, menší, jen s jedním úředníkem a jednou úřednicí, kteří všechno vyplnili se mnou, dočasná karta byla do dvou týdnů a trvalá asi do měsíce. Ovšem tím, že jsem žádala na dvou místech, jsem v tom centrálnímu úřadu, který je ve Springfieldu (hlavním městě Illinois), udělala asi pěkný guláš. Začali mě tedy zavalovat kromě dopisů s různými dočasnými kartami (doposud jsem nepochopila, proč nevydávají jen jednu) i dalšími dopisy s tím, že moje žádost je neúplná, že moji žádosti nebylo vyhověno apod. Takže jsem kromě tří zmíněných schůzek absolvovala ještě asi 4 velmi dlouhé telefonáty, kdy jsme si krkolomně vysvětlovali, o co komu jde. Procedura pojišťování, se kterou jsem začala 11. 2. slavnostně skončila 29. 3. Takže zbývalo jen najít doktora, resp. dojít do doporučené nemocnice, a to nejprve na finanční oddělení, což je tady vždycky první štace. Vyplníte dotazník, ofotí si tam všechny vaše karty pojištěnce a dají vám číslo na ordinaci (když máte štěstí, pravděpodobně vám dají správné, mně dali špatné), kam si máte zavolat a domluvit schůzku. Na daném čísle ale nikdy nikdo není, jen záznamník, který vám řekne, že tam máte zanechat své číslo a oni vám někdy zavolají zpět. Už jsem říkala, že to nemám ráda - máme tu jen pevnou linku, často nejsem doma, po telefonu rozumím mnohem hůř než osobně... ale jiná možnost nebyla. Zavolali rychle, takže jsem minulé úterý byla slavnostně poprvé u "pořádného" doktora. Návštěva mi vyrazila dech, neb trvala dvě a půl hodiny, a to jsem vůbec nečekala. Za tu dobu jsem hovořila se třemi různými sestrami, dvěma doktorkami, paní z finančního oddělení, paní u "front desk", lékárnicí a lékárníkem. Valné většině z nich jsem vždy musela říct, jak se jmenuju, (takže teď speluju bez rozmýšlení už i příjmení, jako bych se tak vážně jmenovala) a kdy jsem se narodila (takže už umím jejich verzi deset - osm - 1982) a kromě toho ještě nekonečně mnoho dalších informací,  které sice už v počítači museli mít jednou zadané - od té první sestry - ale vždycky si to z nějakého důvodu museli naťukat znovu. Někteří z nich si znovu ofocovali mé další karty pojištění. Kromě toho, že to dlouho trvalo, byli ale všichni (až na lékárníka) velice milí a vstřícní - což mi zatím připadá jako jediný pozitivní rozdíl oproti tomu, když se dostanete do nemocnice v ČR. Naopak negativní mi připadá, že tady jste ještě o něco více posílání od čerta k ďáblu (teda některým z nich "stačí" zavolat a přijít později), což má za důsledek, že na preventivní prohlídce strávíte 2,5 hodiny, zatímco u nás sice čekáte 10 až 40 minut, ale pak je to za 10 minut sfouknuté i s ultrazvukem. Tady se na ultrazvuk telefonuje zvlášť - mluvila jsem se dvěma slečnami, celkem to trvalo 15 minut, částečně proto, že jsem jim nerozuměla, částečně proto, že ony nerozuměly mně, částečně proto, že po mně chtěli informace, které jsem nevěděla, a částečně proto, že Marta se během telefonátu stihla např. neotevřitelně zavřít v pokoji a potřebovala zachránit. Nicméně vypadá to, že jsem to nakonec domluvila, tak uvidím, až tam přijdu. No, člověk si skoro říká, jestli mu ta procedura stojí zato - ale asi bych jinak byla trochu nervózní a kdyby se něco semlelo, měla bych černé svědomí.

Jinak kromě společensky vyčerpávající návštěvy nemocnice a vyčerpávajícího telefonátu s nemocnicí jsem minulý týden absolvovala ještě jednu společensky vyčerpávající akci - návštěvu kadeřnictví. Dostala jsem se do rukou nějakému mladíčkovi, který se mě zeptal, jak to chci. Tak jsem mu ukázala, jak to chci dlouhé a myslela jsem logicky, že tak dlouhé budu mít všechny vlasy, tedy že výsledkem bude krátké mikádo. Na to on mi řekl, že na tak krátko to ostříhat nejde, že by vzadu musel udělat zub (proč proboha?) a že mi to tedy udělá delší. A že když mám "barriers in communication", tak si mám příště donést obrázek. Aha. No nakonec jsme si navzdory mým "barriers" pěkně popovídali, jakou skvělou kadeřnickou školu má za sebou, a jak jsem se zakecala, nevšimla jsem si, že mi udělal jednu stranu viditelně kratší, a sice jsem si všimla, že výsledek nemá s mikádem nic společného, ale s těmi svými "barriers" bych s tím už stejně nic nenadělala. Takže pocitově byl začátek minulého týdne repeticí období krátce po příjezdu, kdy pocity méněcennosti vyústily do absolutní jistoty, že už nikdy nechci mluvit s žádným Američanem. 

Pro Martu byl minulý týden obdobím překračování dosavadních hranic. V parku už hravě zvládne to, co byl ještě na podzim problém, třeba vyšplhat po krátkém žebříku, a když má dobrý den, dokonce po mě vyžaduje, abych šla "pyč". A když se vzdálím nedostatečně, dostanu přidělenou lavičku, na kterou si mám sednout a ze které se tedy můžu dívat. (Samozřejmě to tak není vždycky, jsou plačtivé dny, kdy jsem potřeba v tak těsné blízkosti, jaká je jen možná.) Marta udělala i velký pokrok v mluvení a ve vykládání zážitků. Dokáže mi třeba po půl dni převyprávět událost, která se stala dopoledne - pravda, na porozumění tomuto vykládání je ještě stále potřeba být u události nejprve přítomen, protože vyprávění je jednak heslovité a jednak, když nevíte, o co jde (jako často Honza), není úplně snadné odhadnout, která slova Marta říká. Nicméně rychlost, s jakou dokáže snad ze dne na den zdvojnásobit svůj slovník, mi vyráží dech. Velmi zábavnou činností se během minulého týdne stalo umývání nádobí. Na tento skvělý nápad přišli s tátou a funguje to docela dobře, jen se u toho spotřebuje strašně moc vody... což nám tu z ekonomického hlediska nevadí, protože platíme pevnou sumu, i kdybychom myly nádobí od rána do večera. Marta stojí na židli, kterou si sama dotlačí, a umývá příbory nebo hrnky, dospělý se ze strany snaží dosáhnout na dřez a myje všechno zbývající nádobí. Každý má svoji houbičku a když to nejde, myjeme společně štětkou. S překračováním hranic vlastních dovedností ovšem Marta začala zkoušet překračovat i hranice dosavadních domácích pravidel, takže na všechny úkony, kde doposavad fungovaly drobné úskoky ("kterou knížku si na nočníku přečteme?") najednou nefungovalo vůbec nic - úskoky, hrubá síla, smlouvání ani rázné povely. Po pár dnech to dokonce začalo vypadat, že Marta začíná být na jakékoliv požadavky vyloženě alergická a Honza, který je v povelech většinou ráznější než já (i když požaduje totéž), se od Marty musel držet dost často v uctivé vzdálenosti (když se nedržel, použila své oblíbené "pyč" a odstrčila ho). Teď už to ale vypadá, že jsme zase "v okey", veškeré nevyslovené dohody o tom, které úskoky budou fungovat, už zase platí, tak doufám, že to nezakřiknu.  

A teď už konečně k Velikonocům. Po dvou letech jsme je zase "prokostelovali" a nejen proto to bylo letos - z mého pohledu - moc fajn. Ve čtvrtek večer jsme chtěli jít na mši, kde kněz myje věřícím nohy (jako Ježíš svým učedníkům), ovšem před "akcí" jsme museli odejít, protože Marta byla úplně grogy, resp. nacházela se těsně před tímto stavem, což se projevuje tak, že je vždycky přehnaně aktivní a "neřiditelná". V pátek jsme byli po čtvrteční zkušenosti v kostele už odpoledne, mše trvala hodinu a půl a kupodivu jsem ji docela pěkně zvládli, prošli jsme si i celé pašije v obrázkové Bibli. V sobotu mi Honza nabídl hlídání až do okamžiku, kdy douklidím, co potřebuju, což se nakonec ukázalo být v podstatě celým dnem. Dopoledne byli s Martou v Ymce, protože pršelo, odpoledne jsme všichni vyrazili do vzdálenějšího parku, ženy autem, táta na kole. Po společně strávené hodince jsem se vydala na kole domů (pro změnu uklízet), Honza s Martou ještě prozkoumali pobřeží jezera a objevili na něm vrbu, takže hurá, mrskačka bude. Večer jsem chtěla jít s Honzou na velikonoční vigilii (= "bdění", neboli cca tříhodinová mše v noci, v níž proběhlo vzkříšení) a Martu jsme měli v plánu nechat spící doma, hlídanou skrz "chůvičku" od Kassie (tj. dát k Martě monitor, který přenáší zvuk, a reproduktor dát do bytu ke Kassie). Chůvičky ale na potřebnou vzdálenost zřejmě nefungují, takže se nakonec Honza (velmi rád) obětoval a nechal mě jít samotnou. Bylo to opravdu dlouhé, od 9 cca do 12, čtyřem čtením z úvodních sedmi jsem nerozuměla (jsou to proroci) - takže ze začátku trochu nuda, ale jak začala nějaká "akce" (křest, biřmování, obnova křestních slibů), zase jsem se probrala a chytlo mě to. Ke konci, když mé nadšení trochu opadlo, jsem tedy už zase začínala mít tendence přemýšlet, jestli to tu není trochu víc divadlo než společná modlitba, ale kopla jsem to "do outu"... člověku se tu mnohem lépe "duchovně" žije, když se tím nezaobírá - protože to konec konců není jeho věc. No, každopádně výsledný pocit byl kladný.

V neděli ráno jsme skypovali s Honzovými prarodiči, pak se s Honzou solidně pohádali a na fáze odkráčeli do parku, pak se v parku usmířili, šli do kostela, kde už nebylo místo, tak jsme mši strávili v "předsíni", kde bylo ale výborně slyšet... a Marta to kupodivu docela pěkně vydržela, i když nic neviděla. "Po spa" jsme měli namyšlený výletek ven. Počasí nás ale pěkně vypeklo, protože po cca 20 minutách venku začalo hustě pršet, blýskat se a hřmět. Tak jsme utekli do "shelteru" (přístřešek), ve kterém jsme si původně chtěli dát po výletě večeři. My s Honzou jsme vybalili jídlo, Marta nechtěla. Nejdřív si hrála na lavičkách a pak, že chce jít do deště, takže jsme jí oblíkli pláštěnku a ona si hrála s klackama v kalužích, procházela se v okolním lesíku, chodila křovím a my jsme si povídali. Idyla. Lepší výlet jsme si nemohli přát.

V pondělí ráno proběhl velmi mírumilovný mrskut, jinak byl ale normální pracovní den, v němž měl navíc Honza meeting. Prý na něm vůbec neměl co prezentovat, ale doufal, že po minulém "úspěchu" se to přežije, a taky že jo. Bažant měl navíc nějakou vstřícnou náladu a zajímal se nejen o výsledky, ale i o průběh Honzovi práce (někdy se valně nezajímá ani o jedno, ani o druhé), takže nakonec z toho zřejmě byla docela pěkná debata.

Teď nás čeká vlna návštěv, na které se už asi 3 měsíce moc těšíme... a trošku taky samozřejmě bojíme, jak nám to spolu na našem omezeném prostoru půjde. Ale snad půjde.