Nechce se mně do toho, ale v zájmu úplnosti (tj. zachycení všech podstatných zážitků z US) musím... totiž musím popsat svoji zkušenost s americkým zdravotnictvím. Důvod mého seznámení s tímto systémem je veskrze radostný - v září totiž budeme mít pravděpodobně další miminko. Další (resp. předchozí) radostné zjištění bylo, že Illinois je natolik sociální stát, že "chudí", pod které my podle příjmů spadáme, mohou pojistit své děti - i nenarozené - zadarmo. Původně jsme si totiž říkali, že bychom několik nemnoho návštěv u doktora prostě zaplatili v hotovosti, ale to jsme měli zřejmě úplně mylnou, několik let starou, představu o cenách. Jen tak pro zajímavost: návštěva lékaře, který vám změří tlak a potvrdí těhotenství tím, že udělá (předpokládám) stejný test, který si koupíte v obchodě za 8 dolarů, mě stála po 60% slevě (protože jsem ta "chudá") 87 dolarů. (Podotýkám, že test u doktora byl podmínkou toho, aby mě pojistili.) Ale popořádku. Nechat se pojistit vypadá na první pohled jednoduše. Donesete na jakýsi úřad potvrzení o rodinných příjmech, potvrzení těhotenství od lékaře, vyplníte formulář, získáte dočasnou kartu pojištěnce a do tří týdnů vám dojde karta trvalá. V reálu je těžké najít úřad, kde by to takto proběhlo. Na prvním mi řekli, že dočasnou kartu nedávají, trvalá u nich trvá moc dlouho a doporučili mi jít jinam. Na druhém mě nechali vyplnit jakýsi superobecný a supersložitý formulář samostatně - samozřejmě jsem toho nebyla schopna, ale pán, který jej ode mě přijímal, mi odmítl pomoct s tím, že mám čekat. Tak jsem si teda sedla a čekala, než přišel znovu, že nemyslel čekat tady (však už taky končila pracovní doba), že myslel čekat na telefonát, kdy si se mnou některý z pracovníků smluví schůzku - prý do tří týdnů. Na moji nesmělou námitku, jestli bych nemohla dostat dočasnou kartu mi strčil do ruky lejstro, které jen potvrzovalo, že žádám o jeden z mnoha možných "benefitů"- no hádám, že každý doktor by mě s ním vyhnal. Připadala jsem si jak blbec a hlavně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem ho dobře pochopila. Navíc jsem v té době měla ještě silnou nedůvěru v to, že vám někdo z úřadu zavolá zpátky (teď už jsem zkušenější a strach nemám - všichni tu zřejmě volání zpátky milují, napoprvé nedomluvíte nic). Takže jsem následující den šla ještě na jiný úřad, menší, jen s jedním úředníkem a jednou úřednicí, kteří všechno vyplnili se mnou, dočasná karta byla do dvou týdnů a trvalá asi do měsíce. Ovšem tím, že jsem žádala na dvou místech, jsem v tom centrálnímu úřadu, který je ve Springfieldu (hlavním městě Illinois), udělala asi pěkný guláš. Začali mě tedy zavalovat kromě dopisů s různými dočasnými kartami (doposud jsem nepochopila, proč nevydávají jen jednu) i dalšími dopisy s tím, že moje žádost je neúplná, že moji žádosti nebylo vyhověno apod. Takže jsem kromě tří zmíněných schůzek absolvovala ještě asi 4 velmi dlouhé telefonáty, kdy jsme si krkolomně vysvětlovali, o co komu jde. Procedura pojišťování, se kterou jsem začala 11. 2. slavnostně skončila 29. 3. Takže zbývalo jen najít doktora, resp. dojít do doporučené nemocnice, a to nejprve na finanční oddělení, což je tady vždycky první štace. Vyplníte dotazník, ofotí si tam všechny vaše karty pojištěnce a dají vám číslo na ordinaci (když máte štěstí, pravděpodobně vám dají správné, mně dali špatné), kam si máte zavolat a domluvit schůzku. Na daném čísle ale nikdy nikdo není, jen záznamník, který vám řekne, že tam máte zanechat své číslo a oni vám někdy zavolají zpět. Už jsem říkala, že to nemám ráda - máme tu jen pevnou linku, často nejsem doma, po telefonu rozumím mnohem hůř než osobně... ale jiná možnost nebyla. Zavolali rychle, takže jsem minulé úterý byla slavnostně poprvé u "pořádného" doktora. Návštěva mi vyrazila dech, neb trvala dvě a půl hodiny, a to jsem vůbec nečekala. Za tu dobu jsem hovořila se třemi různými sestrami, dvěma doktorkami, paní z finančního oddělení, paní u "front desk", lékárnicí a lékárníkem. Valné většině z nich jsem vždy musela říct, jak se jmenuju, (takže teď speluju bez rozmýšlení už i příjmení, jako bych se tak vážně jmenovala) a kdy jsem se narodila (takže už umím jejich verzi deset - osm - 1982) a kromě toho ještě nekonečně mnoho dalších informací, které sice už v počítači museli mít jednou zadané - od té první sestry - ale vždycky si to z nějakého důvodu museli naťukat znovu. Někteří z nich si znovu ofocovali mé další karty pojištění. Kromě toho, že to dlouho trvalo, byli ale všichni (až na lékárníka) velice milí a vstřícní - což mi zatím připadá jako jediný pozitivní rozdíl oproti tomu, když se dostanete do nemocnice v ČR. Naopak negativní mi připadá, že tady jste ještě o něco více posílání od čerta k ďáblu (teda některým z nich "stačí" zavolat a přijít později), což má za důsledek, že na preventivní prohlídce strávíte 2,5 hodiny, zatímco u nás sice čekáte 10 až 40 minut, ale pak je to za 10 minut sfouknuté i s ultrazvukem. Tady se na ultrazvuk telefonuje zvlášť - mluvila jsem se dvěma slečnami, celkem to trvalo 15 minut, částečně proto, že jsem jim nerozuměla, částečně proto, že ony nerozuměly mně, částečně proto, že po mně chtěli informace, které jsem nevěděla, a částečně proto, že Marta se během telefonátu stihla např. neotevřitelně zavřít v pokoji a potřebovala zachránit. Nicméně vypadá to, že jsem to nakonec domluvila, tak uvidím, až tam přijdu. No, člověk si skoro říká, jestli mu ta procedura stojí zato - ale asi bych jinak byla trochu nervózní a kdyby se něco semlelo, měla bych černé svědomí.
Jinak kromě společensky vyčerpávající návštěvy nemocnice a vyčerpávajícího telefonátu s nemocnicí jsem minulý týden absolvovala ještě jednu společensky vyčerpávající akci - návštěvu kadeřnictví. Dostala jsem se do rukou nějakému mladíčkovi, který se mě zeptal, jak to chci. Tak jsem mu ukázala, jak to chci dlouhé a myslela jsem logicky, že tak dlouhé budu mít všechny vlasy, tedy že výsledkem bude krátké mikádo. Na to on mi řekl, že na tak krátko to ostříhat nejde, že by vzadu musel udělat zub (proč proboha?) a že mi to tedy udělá delší. A že když mám "barriers in communication", tak si mám příště donést obrázek. Aha. No nakonec jsme si navzdory mým "barriers" pěkně popovídali, jakou skvělou kadeřnickou školu má za sebou, a jak jsem se zakecala, nevšimla jsem si, že mi udělal jednu stranu viditelně kratší, a sice jsem si všimla, že výsledek nemá s mikádem nic společného, ale s těmi svými "barriers" bych s tím už stejně nic nenadělala. Takže pocitově byl začátek minulého týdne repeticí období krátce po příjezdu, kdy pocity méněcennosti vyústily do absolutní jistoty, že už nikdy nechci mluvit s žádným Američanem.
Pro Martu byl minulý týden obdobím překračování dosavadních hranic. V parku už hravě zvládne to, co byl ještě na podzim problém, třeba vyšplhat po krátkém žebříku, a když má dobrý den, dokonce po mě vyžaduje, abych šla "pyč". A když se vzdálím nedostatečně, dostanu přidělenou lavičku, na kterou si mám sednout a ze které se tedy můžu dívat. (Samozřejmě to tak není vždycky, jsou plačtivé dny, kdy jsem potřeba v tak těsné blízkosti, jaká je jen možná.) Marta udělala i velký pokrok v mluvení a ve vykládání zážitků. Dokáže mi třeba po půl dni převyprávět událost, která se stala dopoledne - pravda, na porozumění tomuto vykládání je ještě stále potřeba být u události nejprve přítomen, protože vyprávění je jednak heslovité a jednak, když nevíte, o co jde (jako často Honza), není úplně snadné odhadnout, která slova Marta říká. Nicméně rychlost, s jakou dokáže snad ze dne na den zdvojnásobit svůj slovník, mi vyráží dech. Velmi zábavnou činností se během minulého týdne stalo umývání nádobí. Na tento skvělý nápad přišli s tátou a funguje to docela dobře, jen se u toho spotřebuje strašně moc vody... což nám tu z ekonomického hlediska nevadí, protože platíme pevnou sumu, i kdybychom myly nádobí od rána do večera. Marta stojí na židli, kterou si sama dotlačí, a umývá příbory nebo hrnky, dospělý se ze strany snaží dosáhnout na dřez a myje všechno zbývající nádobí. Každý má svoji houbičku a když to nejde, myjeme společně štětkou. S překračováním hranic vlastních dovedností ovšem Marta začala zkoušet překračovat i hranice dosavadních domácích pravidel, takže na všechny úkony, kde doposavad fungovaly drobné úskoky ("kterou knížku si na nočníku přečteme?") najednou nefungovalo vůbec nic - úskoky, hrubá síla, smlouvání ani rázné povely. Po pár dnech to dokonce začalo vypadat, že Marta začíná být na jakékoliv požadavky vyloženě alergická a Honza, který je v povelech většinou ráznější než já (i když požaduje totéž), se od Marty musel držet dost často v uctivé vzdálenosti (když se nedržel, použila své oblíbené "pyč" a odstrčila ho). Teď už to ale vypadá, že jsme zase "v okey", veškeré nevyslovené dohody o tom, které úskoky budou fungovat, už zase platí, tak doufám, že to nezakřiknu.
A teď už konečně k Velikonocům. Po dvou letech jsme je zase "prokostelovali" a nejen proto to bylo letos - z mého pohledu - moc fajn. Ve čtvrtek večer jsme chtěli jít na mši, kde kněz myje věřícím nohy (jako Ježíš svým učedníkům), ovšem před "akcí" jsme museli odejít, protože Marta byla úplně grogy, resp. nacházela se těsně před tímto stavem, což se projevuje tak, že je vždycky přehnaně aktivní a "neřiditelná". V pátek jsme byli po čtvrteční zkušenosti v kostele už odpoledne, mše trvala hodinu a půl a kupodivu jsem ji docela pěkně zvládli, prošli jsme si i celé pašije v obrázkové Bibli. V sobotu mi Honza nabídl hlídání až do okamžiku, kdy douklidím, co potřebuju, což se nakonec ukázalo být v podstatě celým dnem. Dopoledne byli s Martou v Ymce, protože pršelo, odpoledne jsme všichni vyrazili do vzdálenějšího parku, ženy autem, táta na kole. Po společně strávené hodince jsem se vydala na kole domů (pro změnu uklízet), Honza s Martou ještě prozkoumali pobřeží jezera a objevili na něm vrbu, takže hurá, mrskačka bude. Večer jsem chtěla jít s Honzou na velikonoční vigilii (= "bdění", neboli cca tříhodinová mše v noci, v níž proběhlo vzkříšení) a Martu jsme měli v plánu nechat spící doma, hlídanou skrz "chůvičku" od Kassie (tj. dát k Martě monitor, který přenáší zvuk, a reproduktor dát do bytu ke Kassie). Chůvičky ale na potřebnou vzdálenost zřejmě nefungují, takže se nakonec Honza (velmi rád) obětoval a nechal mě jít samotnou. Bylo to opravdu dlouhé, od 9 cca do 12, čtyřem čtením z úvodních sedmi jsem nerozuměla (jsou to proroci) - takže ze začátku trochu nuda, ale jak začala nějaká "akce" (křest, biřmování, obnova křestních slibů), zase jsem se probrala a chytlo mě to. Ke konci, když mé nadšení trochu opadlo, jsem tedy už zase začínala mít tendence přemýšlet, jestli to tu není trochu víc divadlo než společná modlitba, ale kopla jsem to "do outu"... člověku se tu mnohem lépe "duchovně" žije, když se tím nezaobírá - protože to konec konců není jeho věc. No, každopádně výsledný pocit byl kladný.
V neděli ráno jsme skypovali s Honzovými prarodiči, pak se s Honzou solidně pohádali a na fáze odkráčeli do parku, pak se v parku usmířili, šli do kostela, kde už nebylo místo, tak jsme mši strávili v "předsíni", kde bylo ale výborně slyšet... a Marta to kupodivu docela pěkně vydržela, i když nic neviděla. "Po spa" jsme měli namyšlený výletek ven. Počasí nás ale pěkně vypeklo, protože po cca 20 minutách venku začalo hustě pršet, blýskat se a hřmět. Tak jsme utekli do "shelteru" (přístřešek), ve kterém jsme si původně chtěli dát po výletě večeři. My s Honzou jsme vybalili jídlo, Marta nechtěla. Nejdřív si hrála na lavičkách a pak, že chce jít do deště, takže jsme jí oblíkli pláštěnku a ona si hrála s klackama v kalužích, procházela se v okolním lesíku, chodila křovím a my jsme si povídali. Idyla. Lepší výlet jsme si nemohli přát.
V pondělí ráno proběhl velmi mírumilovný mrskut, jinak byl ale normální pracovní den, v němž měl navíc Honza meeting. Prý na něm vůbec neměl co prezentovat, ale doufal, že po minulém "úspěchu" se to přežije, a taky že jo. Bažant měl navíc nějakou vstřícnou náladu a zajímal se nejen o výsledky, ale i o průběh Honzovi práce (někdy se valně nezajímá ani o jedno, ani o druhé), takže nakonec z toho zřejmě byla docela pěkná debata.
Teď nás čeká vlna návštěv, na které se už asi 3 měsíce moc těšíme... a trošku taky samozřejmě bojíme, jak nám to spolu na našem omezeném prostoru půjde. Ale snad půjde.
Žádné komentáře:
Okomentovat