Po mírně hektickém posledním předvánočním týdnu, kdy Honza pracoval i přes celý víkend, jelikož potřeboval najít chybu v programu, po které pátral už týden (našel ji v neděli ve 22:00), jsme v úterý 22. 12. vyrazili na letadlo, které nás dovezlo do New Yorku. Cesta proběhla úplně bez problémů, i když zabrala v podstatě celý den - hodinu dvacet autobusem na letiště, na letišti dvě hodiny do plánovaného odletu, nakonec tři hodiny do skutečného odletu, v New Yorku najít zavazadla, najít kamarádku Vasilinu, u které jsme měli bydlet, pak 20 minut taxíkem do Bronxu, posun času o jednu hodinu vpřed a bylo půl šesté odpoledne. V Chicagu ráno padalo něco mezi deštěm a sněhem, v New Yorku bylo jasno, zima a "spousta" sněhu (asi 10 cm). Bydleli jsme u Honzových ruských kamarádů Vasiliny a Gregorije Filonových. Honza zná Vasilinu z nějakého workshopu v Německu, pár měsíců poté přijela spolu s Gregorijem na návštěvu do Brna, pak jsme je dva roky neviděli a teď jsme se tedy potkali v New Yorku... takové hodně zvláštní mezinárodní přátelství. (Řekla bych, že na to, jak málokrát jsme se v životě viděli, je neuvěřitelné, na jak neformální úrovni tohle přátelství je a moc si toho vážím.) Gregorij je teď rok a půl v New Yorku na postdoku, Vasilina za ním přijela před rokem poté, co v Rusku dodělala PhD. Bydlí podobně jako my na kolejích pro postgraduální studenty, postdoky a jiné podobné existence, v bytě, který je označen jako "1 bedroom" (tedy 1 ložnice, obvykle tam ale bývá ještě obývák), takže jsme se trochu obávali, jak se tam všichni vejdeme a jestli si nebudeme vzájemně moc vadit. Naše obavy ale byly bezpředmětné, pokoje byly obrovské a kuchyň měla ještě svoji zvláštní malou jídelničku, takže večer se šlo oddávat hlasitým společenským hrám bez obav, že by Marta nemohla spát, a Martu šlo ráno docela dobře zabavit v "našem" pokoji, než se Vasilina s Gregorym vzbudili.
Ve středu bylo krásně slunečno, -5°C, ochlazování větrem na subjektivních - 11°C (to píšou v předpovědích na internetu) a my jsme se společně s Vasilinou vydali na procházku Central Parkem. Začali jsme na severu prohlídkou St. Johns Cathedral - zvenku vypadá monumentálně, je v novogotickém stylu, portál připomíná třeba Westminster Abbey, zevnitř je ale v podstatě prázdná. Plány na dovyzdobení, které existují od jejího postavení, se ještě neuskutečnily. Honza podotkl, že nechápe, proč na konci 19. století stavěli kostel v tak monumentálním stylu - že to o všemohoucnosti Boha už v té době stejně nemohlo nikoho přesvědčit. No, v Evropě asi ne, ale s Vasilinou jsme se shodli, že tady na monumentalitu dají ještě dnes. Pokračovali jsme zasněženým Central Parkem a kochali se kopečky, které v Illinois nemáme. Tenhle park jsme New Yorčanům opravdu záviděli - na kopečcích se sáňkovalo, sem tam bylo nějaké umělé jezírko, na jihu parku bylo dokonce kluziště (podle Vasiliny ukrutně drahé a hrozně narvané, pohled na něj s mrakodrapy v pozadí byl ale úžasný), taky jsme narazili na jedno dětské hřiště, jednu kavárnu a jednu fontánu. Park je obrovský - na délku je to asi 60 bloků, Honza tvrdil, že by sem s Vlčaty mohl chodit na celodenní výlety. Cestu parkem jsme (mimo jiné z tepelných důvodů) přerušili krátkou návštěvou Metropolitního muzea. Jsou zde obrazy, fotografie a sochy snad ze všech možných částí světa, takže člověk by sem musel chodit měsíc, aby si prohlédl všechno. My jsme při první návštěvě zvolili evropské malířství 13. - 18. století, resp. jeho velmi malý výsek, protože jsme tu strávili jen hodinu. Martě se totiž nejvíc líbily šňůry, jež oddělovaly diváky od obrazů, z každé místnosti se zvládla podívat tak na 2 obrazy (s mými návodnými otázkami "je tam miminko?" apod.), pak chtěla běhat... čemuž jsme se nedivili, když byla celý den "znehybněná" v dece v kočárku... takže hodina v muzeu byl limitní čas. Na muzeu je bezvadné, že výše vstupného je pouze doporučená, musíte si sice koupit lístek, ale je v podstatě na vás, kolik za něj dáte. To nás moc potěšilo, protože platit 20 dolarů za jednoho při hodinové návštěvě s Martou by se nám moc nechtělo. Rozhodli jsme se, že se sem zajdeme podívat ještě jindy, každý zvlášť. (Mimochodem, podobný systém vstupného zde má více muzeí.)
Po projití druhé půlky Central Parku jsme dorazili k hlavní nákupní a vánočně-turistické tepně "5th Avenue", kde byla hlava na hlavě. S předvánočními davy v centru Brna se to nedá vůbec srovnat. Kromě lidí, kteří procházeli oběma směry, chodníky zaplňovali ještě stojící lidi, kteří si prohlíželi vánoční výlohy obchodů - obvykle se v nich hýbou nějaké loutky znázorňující postavy z různých pohádek, které občas i mluví, všechno je stříbrné, zlaté, lesklé a barevné... pro děti to musí být ráj (pokud jim tedy nevadí ty davy), nám s honzou se to ale moc nelíbilo. Abych vystihla atmosféru na 5th Avenue, můžu ještě dodat, že když jsem tam byla o tři dny později sama, dokonce jsem na chodníku na několik minut uvízla - všude kolem lidi, všichni evidentně chtěli někam jít, ale prostě to nešlo... lidí okolo i mě samotné se začala zmocňovat mírná panika, začaly se ozývat výkřiky "je tu někde policista?" a "přestaňte se tlačit, jsou tu děti!", což byla pravda a já jsem se skutečně začínala bát, že se jim něco stane. Naštěstí nestalo, po pár minutách se dal dav nějakým zázrakem zase do pohybu. Ale poprvé jsem se vzdáleně přiblížila pocitu, že je možné, aby byl někde někdo ušlapán. Hrdinně jsme se davem prodrali až k Rockefeller Centru, kde každoročně bývá údajně největší vánoční strom na světě (trochu nás zklamal - jak kvalitativně, tak kvantitativně - nezdál se větší, než ten, co bývá na Svoboďáku... nicméně je možné, že jde o optický klam, protože, strom stojí pod mrakodrapem) a když jsme si mohli "odškrtnout", že jsme tu byli, prohlédli jsme si katedrálu sv. Patrika (menší než sv. Jan, hezky vyzdobená, katolická - 25. prosince jsme tu byli na mši) a zamířili do první boční ulice, na kterou jsme narazili. Zajímavé je, že hned když odbočíte z 5th Avenue, koncentrace lidí klesne tak 2ox. Zmožení, ale celkem spokojení jsme dorazili metrem domů, kde Martulka zalehla, a my jsme se dali do hraní společenské hry "Chicago Poker", v níž jsme "domácí mužstvo" roznesli na kopytech... nicméně se nehrálo o peníze...
Čtvrtek - štědrý den. Američani nemají volno, mají totiž jen slavnostní večeři a dárky od Santa Clause jsou pod stromečkem až ráno. Rusové Vánoce buď vůbec neslaví (věřících už je v Rusku prý málo, pro ateisty je největším svátkem nový rok, který je ovšem doplněn o všechny vánoční zvyky včetně dárků a koled), nebo je slaví až v noci ze 6. na 7. ledna (věřící pravoslavné církve). Grigorij šel tedy do práce a dohoda zněla tak, že den strávíme jako každý jiný, nicméně večer budeme mít všichni společně rybu (dělala Vasilina), bramborový salát (dělala jsem já) a cukroví a pak půjdeme k umělému pidistromečku, pod který jsme dovezli ze Chicaga většinu dárků nejen pro sebe navzájem, ale i pro naše hostitele. Honza tedy ráno odjel na sochu Svobody a Ellis Island a my "dámy" jsme vyrazily do bronxské zoo. Honza musel chudák udělat tak trochu rychloturistiku, aby byl odpoledne včas doma. Hodně času z výpravy na sochu Svobody totiž zabere cestování - nejprve jel hodinu a půl k přístavišti, odkud vyjíždí trajekt na obě atrakce, vystál si hodinovou frontu, pak jel půl hodiny trajektem, na sochu se ani nedostal nahoru, neboť je potřeba to předem rezervovat (prý tak měsíc dopředu), byl tu asi 45 minut, následoval přejezd na Ellis Island, na kterém je krásné muzeum o tom, jak na tomto ostrově byli přistěhovalci vpouštěni do USA (zde byl opět asi 45 minut), a pak rychle (2h) zase domů. Z Honzova líčení jsem měla dojem, že to jediné, co stálo zato, byl Ellis Island. A tak, když jsem o tři dny později stála ve frontě na trajekt dvě a půl hodiny, celou dobu jsem si říkala, jestli to má cenu a jestli to není jen takový snobismus. Ale nakonec to z mého pohledu stálo zato, dokonce jsem zpětně ocenila i tu dlouhou frontu (... vysvětlím později). Bronxská zoo se na první pohled nezdá nijak oslňující, ale my jsme měly úžasné štěstí, protože jsme přišly zrovna v době krmení lachtanů a lachtaňat, která si s ošetřovateli házela ufem, a v době "cvičení tygrů". Cvičení tygrů ovšem není cirkusácké, tygři nepředvádějí žádné super kousky a ošetřovatelka mezi ně ani nevstupuje. Dle teorie ošetřovatelů jde o to cvičit tygry v aktivitách, které by dělali ve volné přírodě (např. při lovu), ale v zoo je nedělají. Ošetřovatelka si tedy obvykle napíchne na tyčku nějaké maso a to dá např. do výšky asi dvou metrů, takže tygr je nucen stoupnout si na zadní. Tygři ale všechno dělali děsně pomalu, při lovu by jim kořist tisíckrát utekla, takže nevím, jestli to cvičení není jen takové vytváření iluze "aby to bylo jako ze života". Tygři byli ale nejlepší mimo dobu cvičení, neboť se v napadaném sněhu váleli na zádech, sem tam si vyskočili na nějakou padlou větev a neleželi ani sekundu (jak to většinou dělají tygři u nás). Asi to bylo tou zimou - já jsem pořád žila v představě, že tygři žijí v džungli a mají rádi teplo, a tak mě to hrozně překvapilo... takže jsem si nakonec našla na internetu, že některé druhy tygrů žijí v oblastech, kde je téměř pořád sníh (např. tygr ussurijský) a některé v džungli (tygr bengáslký). Stálo by za to zjistit, co mají v brněnské zoo, a jestli je to tygr ussirijský, jděte se na něj podívat v zimě. Všechny tři jsme z toho byly unešené, Vasilina si libovala, jakou jsme si vybrali pěknou dobu a Martulka dělala "uáá" ještě chvíli po tom, co jsme od tygrů odešly.
Odpoledne to chvíli vypadalo, že se nám večer trochu zvrtne - Grigorij, který tvrdil, že přijde mezi pátou a šestou, nebyl doma ještě v šest deset, Honza se s Vasilinou bavil zaníceně o práci, Marta už měla hlad a nudila se, a ještě ke všemu se ukázalo, že má přijít "Jurko" s kufrem, který mu mají Vasilina a Grigorij odvézt do Ruska, a že tu chvíli zůstane, neb jsou s Grigorijem velcí kamarádi. Ideální konstelace pro slavnostní večeři. Nakonec jsem Martino a svoje mírné rozladění šalamounsky vyřešila vycházkou ven - venku sice není žádné hřiště ani park, ale hodně amerických domů je o Vánocích ozdobeno různými světýlky, někdy vkusnými, někdy méně vkusnými, ale přiznávám, že už jsem jich viděla tolik, že mám pocit, že tyhle dvě kategorie přestávám rozlišovat a líbí se mi téměř všechna. Po cestě jsme si povykládali vánoční příběh i s pastýři a třemi krály, prostě se vším všudy a viděly jsme kromě spousty hezkých světýlek i jeden fakt nechutný dům, kde byl kromě kýčovitého "novobarokního" betléma ještě Santa Claus, mažoretky oblečené do santa clausovského a nejméně dvacet tančících známých osobnostní typu Michaela Jacksona, všichni nasvícení, v téměř životní velikosti. Lidé se sjížděli auty podívat se na tu show a nejneuvěřitelnější na tom bylo, že si to zřejmě dali na zahradu svého rodinného domku úplně obyčejní lidé, nebyl to žádný obchod či muzeum. S Honzou, který nás měl dohnat, jsme se nějak minuly a potkaly se až před domem, ale nakonec to nikomu z nás až zas tak nevadilo. Doma už byl v tu dobu "Jurka", který mi připadal trochu od rány, ale jinak byl fajn. A tak jsme s ním celkem obyčejně snědli pečenou rybu (Vasilina ryby vaří teď pořád, jelikož mají před vánocemi půst, ale vaří hrozně zdravě, takže zásadně nesmaží. Ryba tedy byla pečená a byla dobrá... Honza si ale hned po příjezdu domů "objednal" na večeři guláš a ještě několik dní mu trvalo, než se vzpamatoval z newyorkské zdravé stravy), pak cukroví. Žádné zvyky ani ohlédnutí za minulým rokem se nekonalo, ale my tři jsme šli ke stroměčku, zazpívali půjdem spolu do Betléma a začali rozbalovat. Všichni tři Rusové se ze začátku tvářili jako publikum, pak se ale trochu chytli, protože jak už jsem psala, pod stromečkem bylo něco i pro ně a zas něco od nich pro nás. Marta dostala v prvním dárku "puzzle"(osm dřevěných kousků se doplňuje do předem vyříznutých děr, na kouscích i v dírách je nakreslený totožný obrázek, takže celkem jednoduché, ale velice oblíbené... měli jsme už ozkoušeno něco podobného). Vůbec se od něj nechtěla odtrhnout a ostatní dárky vytrvale odmítala. Nakonec si ale dala říct a rozbalila ještě lego-duplo, které se postupem času taky stalo velkým hitem, Špalíček veršů a pohádek (který ovšem vyžaduje více soustředění než její dosavadní knížky, takže je zatím trochu v pozadí) a od Vasiliny plyšového medvídka (povšimnut od té doby jednou) a dřevěnou mašinku se dvěma vagónky, které se spojují magnety (bezva). My jsme od Filonových dostali puzzle s fotkou New Yorku s 2000 kousky, což byla sranda - a možná trochu i trapas - protože my jsme jim dali taky puzzle New Yorku (Chicago mají jen škaredé), ale jen se 750 kousky... a pak teda ještě malované hrnky a pralinky, tak snad nakonec nevypadalo tak neúměrně, jak nám v první chvíli připadalo. Marta si pak večer ještě chvilku hrála a když šla spát, usedli jsme s Honzou na gauč a četli si. Zbytek osazenstva hrál nějakou společenskou hru a všichni jsme se měli dobře. Tak ten štědrý večer asi nakonec za daných podmínek dopadl pro všechny zúčastněné docela dobře.
V pátek jsme jeli "Uptown" a šli na mši do katedrály sv. Patrika. Manhattan - nejvýznamější část New Yorku, která se dá celá pokládat za jeho centrum - má tři části: Uptown, tj. Horní město, Middletown, tj. Střední město, a Downtown, tj. Dolní město. V případě ostatních měst - např. Chicaga, ale i Evanstonu, se v případě, že jedete do centra, říká, že jedete "downtown". Byli jsme tedy docela překvapeni, že tady je to jinak, ale rychle jsme si zvykli, včetně Martulky, která "Uptown" i "Downtown" zvládá ještě teď bravurně. V kostele bylo narváno, ale naštěstí jsme přišli včas a seděli jsme, takže jsme ji prožili docela příjemně a dokonce vytrvali (skoro) až do konce. Zbytek dne jsme procházeli městem - byli jsme na Time Square (náměstí se spoustou reklam, zklamalo nás), byli jsme u starého nádraží Grand Central (budova moc pěkná, působí anglickým, resp. Harry-Potterovským dojmem), byli jsme ve čtvrtích China Town a Soho a Little Italy. Počasí už nebylo tak pěkné, jako předchozí dny, bylo docela nevlídno, kolem nuly a s občasnými tendencemi k mrholení, a možná i proto nám tentokrát připadal New York docela nevlídný. A hlavně hrozně špinavý. Popelnice se nevedou, před domy, a to dokonce i na Manhattanu, jsou obrovské černé igelitové pytle s odpadky, a leží jich tu celé hory (možná to tedy bylo částečně tím, že se o svátcích zřejmě nevyvážely odpadky). dlažba téměř neexistuje, všechno je betonové. Nakonec se nám asi nejvíc ze všeho líbila Little Italy, kde to bylo takové kultivované. Je zajímavé, že ačkoliv jsme v "tolerantní" Americe, kde se na rozdíly v rasách "nehledí", uvědomujem si tu rozdíly mnohem víc než u nás, a někdy naneštěstí podléháme (resp. já podleéhám, Honza ne) generalizaci. Když u nás potkáte černocha, je to pravděpodobně student, když v Americe potkáte černocha, je to řidič autobusu, člověk z informační budky v metru, obsluhující v McDonaldu či na přepážkách na letišti. Díky tomu, že mají asi docela těžkej život, jsou občas nepříjemní, a taky jsou průměrně mnohem tlustší než běloši neřkuli než Asiaté (... teorie: snaží se stres zahnat jídlem).V metrech a v autobusech v Evanstonu "bílí" nejezdí téměř vůbec, v New Yorku ano, ale černochů je přesto převaha. Podobné je to s národnostním rozložením bezdomovců. Některých z nich se trochu bojíme, chovají se divně a my nevíme - ještě tím, že jim moc nerozumíme - co to znamená. A já mám pocit, že člověku tak nějak přechází do podvědomí černoch=nižší vrstva (což je samozřejmě blbost, jen popisuju, že jsem si toho u sebe všimla). Je teda fakt, že stejně asi na první pohled poznáte, s kým máte tu čest, spíš podle výrazu obličeje, než podle barvy pleti. No, tak jsem zhodnotila, že je vážně dobře, že teď je černoch americkým prezidentem, třeba to s těmihle - pravděpodobně nejen mými - předsudky trochu pohne. Podobně jsem zjistila, že se distancuju od Korejců, což je ale z jiného důvodu: u nás na kolejích je jich totiž strašně moc, baví se mezi sebou korejsky i když jsou mezi jinými lidmi (např. na playgroup), a tím vytvářejí dojem jakéhosi ghetta, do kterého nelze vstoupit (abych je omluvila ... trochu je to tím, že některé Korejky neumí skoro vůbec anglicky. A nemají snahu se učit, protože to nepořebují). Výsledkem ovšem u mě je, že já je zas nezvu do "svého světa". Tolik kulturní vložka.
V sobotu Vasilina s Grigorijem odjížděli do Ruska a my jsme se opět rozdělili na dva týmy. Já jsem ráno vyrazila ještě jednou do Metropolitního muzea, Honza s Martou měli jet později do "American Museum of Natural History", které má údajně dobrou část pro děti. Tohle muzeum je od Metropolitního muzea odděleno jen Central Parkem, kde jsme se v jednu měli sejít, jít na oběd, a pak se my dospělí vyměnit. V Metropolitním muzeu jsem šla znovu na evropskou část, kterou jsem ani tak nestihla celou. Obrazy byly hezké a rozmanité, jen jsme se pak s Honzou shodli, že se nám moc nelíbily popisky. Většinou popisovaly, kdo si obraz objednal, kde obraz visel, apod., a málo se v nich mluvilo např. o námětu, nebo o stylu, nebo zkrátka o něčem, co by nám připadalo zajímavé. V Londýně se nám to líbilo mnohem víc. Při snaze o nalezení východu z muzea jsem se ztratila, takže jsem na místo srazu přišla o pár minut později. Lilo jako z konve, takže jsem ani nečekala, že by Honza čekal s kočárkem, na který jsme zapomněli pláštěnku v Chicagu, opravdu venku. Prohlédla jsem pořádně vstupní halu v Metropolitním muzeu, a když jsem je tam nenašla a když nebyli ani v parku, šla jsem do druhého muzea s tím, že třeba kvůli dešti čekají tam. Nečekali. Takže zase zpět. Potkali jsme se po třičtvrtě hodině čirou náhodou před Metropolitním muzeem, které Honza s Martulkou celou dobu víceméně obcházeli, a nechápali jsme, jak jsme se mohli minout. Honza už prý chtěl jít na oběd, a pak jet domů. Nikdo z nás neměl dostupný mobil, já ani klíče od bytu. Honza pak šel po obědě do Metropolitního muzea podle původního plánu, ale my s Martou jsme toho lijáku měly plné zuby a jely jsme moc rády domů - hrát si s legem a číst si, každá podle svého gusta. A měly jsme se skvěle. (Dopolední návštěva "American Museum of Natural History" Honzovi s Martulkou moc nevyšla - vyjeli z domu docela pozdě, neboť Marta si místo oblékání a čištění zubů chtěla hrát s legem, pak byla hodinová fronta u pokladny, kterou Marta naštěstí prospala, a když se konečně vzbudila, zbývalo na prohlídku 15 minut... vstupné ale bylo naštěstí rovněž jen doporučené, protože jinak by to bylo k naštvání, takhle to bylo jen k povzdechu "ach jo".)
V neděli jsme se opět rozdělili - Honza s Martulkou plánovali jít dopoledne do kostela a odpoledne do botanické zahrady, kde měli mít podobné modely vláčků, na kterých jsme byli v Chicagu (ovšem bez Honzy). Nakonec byly lístky na modely vláčků vyprodané, takže si jen prošli zahradu, naštěstí nebyla moc zima svítilo sluníčko, takže se snad měli docela dobře i bez modelů. Já jsem jela na sochu Svobody a na Ellis Island. Jak už jsem psala, čekala jsem ve frontě na trajekt dvě a půl hodiny. Před samotným vstoupením na trajekt procházíte bezpečnostní kontrolou stejně jako na letišti (jen boty jsme si nemuseli zouvat), trajekt pak jede nejprve asi 20 minut na sochu Svobody, tam můžete být jak dlouho chcete, a pak nasednete na další trajekt, který vás doveze na Ellis Island. Protože jsem podobně jako Honza neměla zarezervován výstup do koruny sochy, zůstala jsem dole a musela jsem se spokojit s jejím obejitím. Bylo mi to trochu líto, ale i tak to bylo bezva - krásná viditelnost, výhledy na Manhattan (a tak jsem fotila jako Japonci), zeleno, nepřecpáno lidma (na rozdíl od fronty a trajektu). Na návštěvu imigrantského muzea na Ellis Islandu mi zbyla jen hodina a půl, což je - odhaduju - tak polovina času, který by bylo možné v muzeu strávit tak, aby to bylo pořád zajímavé. Ellis Island je malinký ostrůvek u Manhattanu, na kterém přistávaly lodě přivážející na přelomu 19. a 20. století přistěhovalce (hlavně) z Evropy. Cesta z Evropy trvala týden až měsíc, lodě byly přecpané, hrozně to házelo, cestující museli, pokud jsem to správně pochopila, dost času strávit na vlhké palubě. Poté, co konečně přistáli v USA, museli ještě projít velice důkladnou kontrolou - zdravotní (největší strašák byla kontrola očí), psychickou, pohovorem (přičemž většinou neuměli moc anglicky, takže se občas stávalo, že dítě bylo uznáno za mentálně postižené, ačkoliv jen nerozumělo otázkám... naštěstí tyhle omyly pak dodatečně odhalily jiné testy, vyvinuté přesně pro tyhle případy). Na kabáty lidí kreslili úřednícu z Ellis Islandu křídou písmenka (např. X neprošel, pak měli různé zkratky pro choroby očí apod.), podle kterých pak byli lidé dále tříděni. Obvykle proces trval 5-8 hodin (které tihle lidi strávili ve frontách či v narvané čekárně, s brečícími unavenými dětmi na klíně). Kdo neprošel ze zdravotních důvodů, byl většinou poslán do nemocnice na Ellis Islandu, odkud byl po uzdravení vpuštěn do USA. Zbytek rodiny na něj čekal v ubytovně. Nepříjemné bylo, že za nemocným mohl snad jen jeden člen rodiny jednou týdně na pět minut a v ubytovně nebylo vůbec, co dělat, nedalo se ani bavit s ostatními, jednak měl každý svých problémů dost, jednak většinou každý mluvil jiným jazykem. 2% žadatelů o vstup bylo odesláno domů. Důvody byly zdravotní, politické (v určité době nebyli vpouštěni komunisté), nebo zkrátka ty, že tito lidé vypadali, že budou "zátěží pro společnost" (čili že si na sebe nevydělají). Neumím si představit dilema, které zažívali ostatní členové rodiny, kteří byli vpuštěni - jet domů, nebo zůstat ve vysněné Americe, ale navždycky bez jednoho z nich... Muzeum je udělané moc hezky, je tam spousta fotografií (Honza správně podotkl, že ty fotky něčím připomínají fotky lidí, kteří jsou odváženi do koncentračních táborů... mají velké kufry a strach a je jich tam šíleně moc v dlouhých nekonečných frontách, cítí, že se budou muset ponížit... nicméně samozřejmě vidina budoucnosti byla úplně jiná a jiné byly také důvody, které je do téhle fronty dovedly...), jsou tam ukázky např. mentálních testů, jsou tam krátké vysvětlující tabulky a krátké úryvky pamětníků (které se mi zdály nejpůsobivější) a dají se tam shlédnout dva filmy, které jsou krátké, otitulkované a člověk se toho z nich hodně dozví. V tomhle muzeu jsem zpětně ocenila ty dvě a půl hodiny ve frontě i všechny trable spojené s vízy a s prohlídkami na letišti. Člověk si tak dokáže alespoň o něco málo lépe představit atmosféru, která v téhle budově panovala. (Říkala jsem si, že třeba to ti Američané nakonec mají takhle zorganizované schválně, aby nám poskytli co nejautentičtější zážitek, za který je ovšem nemůže ještě nikdo žalovat...za autentičtější už by asi mohl.)
Večer jsem ještě proběhla znovu vánočně nazdobený Uptown, který nám v pátek připadal tak nevlídný a pochopila jsem, že se sem musí chodit za tmy. Lidí je tu sice ještě více než za světla, ale není vidět špína a šeď všudypřítomného betonu, naopak, jsou vidět jen světélka na stromech a na domech, lidi, ačkoliv je jich tam tak moc, nejsou naštvaní, ale vesměs vstřícní druhému vyhovět, a bez kočárku se mi mezi nimi docela dobře kličkovalo. Fotila jsem o sto šest a ačkoliv jsem neměla stativ, něco z toho ani nebylo rozmazané (viz picasa album).
Pondělí jsme měli vyhrazeno na Down Town, tedy Wall Street, k ní přilehlý kostel sv. Trojice s pěkným hřbitovem, a hlavně Brooklyn Bridge. Ten je nejstarším mostem zavěšeným na ocelových lanech ( je z roku 1883) a kromě čtyřproudé silnice je na něm i lávka pro pěší, která je nad silnicí trochu vyvýšená, takže vás auta neruší. Z mostu jsou krásné výhledy na bližší Downtown i vzdálenjěší Uptown. Most je dlouhý asi 2 kilometry, my jsme došli asi do dvou třetin, kde výhledy víceméně končí, a pak se vydali zpět. Martulka šla velkou část cesty sama, proplétala se mezi turisty a kupodivu ani jednou nebyla shozena. Všem se nám to moc líbilo, nejvíc asi Honzovi, který tu experimentoval s focením panoramat. Posledním místem, které jsme chtěli v Downtownu navštívit, bylo tzv. Ground Zero - tak se jmenuje místo, kde dřív stála Dvojčata. Bohužel, resp. pro budoucí generace bohudík, je teď toto místo celé oplocené, neboť tu provádějí rekonstrukci. Měl by tu stát jeden mrakodrap (Honza tvrdí, že zase nejvyšší v New Yorku, já doufám, že nemá pravdu) a pak by tu měl být jakýsi park s "uměleckou zdí" - zřejmě vzpomínkové místo. Již před tím, než jsme byli u Ground Zero jsem si uvědomila svůj měnící se postoj k událostem 11. září. Tehdy to pro mě bylo něco "za devatero horami a devatero řekami", hrozné, ale svojí dálkou mírně nereálné, poté, co jsme přijeli do New Yorku mi došlo, že je to něco, co se může stát "tady a teď" (a pravděpodobně samozřejmě nestane, jen chci říct, že se to pro mě stalo reálnějším a asi osobnějším).
V úterý nás čekalo balení, úklid (na poslední chvíli jsme zničili hadici od vysavače) a odjezd. Na letišti v Chicagu jsme se potkali s Vítkem Šmilauerem, který přiletěl z ČR, a byli jsme hrozně rádi... že jsme zase "doma" (po výletu do New Yorku jsme to tak začali brát - tedy především Honza) i že se zas vidíme s Vítkem. Navzdory všem odlišnostem, které mezi námi jsou, jsme rádi, že ho tu máme. A jsme taky rádi, že jsme v malém a krásném Evanstonu a ne velkolepém a špinavém New Yorku. Z našeho úhlu pohledu je tam pár bezva míst ve dne a hezká procházka v noci, taky je krásné vidět Manhattan z letadla, ale jestli vám můžeme pro cestování po USA něco doporučit, přijeďte raději k nám - zatím jsou všechny termíny až do konce června volné. And you are very welcome.
