Den poté, co jsme se vrátili z New Yorku, čekala Honzu další schůzka s Bažantem a "jeho hochy". Ačkoliv všichni byli přes Vánoce někde pryč, proběhlo to uspokojivě, žádný průšvih, že by toho někdo měl málo... hlavně Bažant byl v dobré náladě, takže se dalo o případných problémech mluvit a nebylo to stylem "good" nebo "ne-good" - což se někdy stává, když je unavený a problémy ho nezajímají.
Protože v Evanstonu bylo konečně pár centimetrů sněhu, začali jsme uvažovat, kde sehnat sáně - abychom měli aspoň nějakou venkovní zábavu. Klasické sáně jsem na internetu neobjevila, objevila jsem boby, ale když jsme přijeli do příslušného obchodu, neměli je - a kupovat je přes internet se nám nechtělo - jednak by po nás chtěli určitě nemalý peníz za doručení, jednak hrozilo riziko, že než nám je dodají, bude sníh na několik týdnů zas pryč. Nakonec - po celodenním popojíždění po obchodech v širém okolí - jsem koupila polystyrenovou neřiditelnou placku, která má oproti jiným podobným plackám očko, kam si člověk může navléct provázek (kdyby ho ovšem měl kde koupit), takže jde použít nejen na ježdění z kopce, ale i jako tažné vozidlo. Protože v pátek bylo volno, hned jsme se rozhodli placku ozkoušet všichni dohromady. Popojeli jsme čtvrt hodiny autem na vzácné místo, které není rovné, ale jsou na něm mírné kopečky, vybalili jsme "sáně" ... a ouha, Martulka na nich zásadně odmítala jezdit. Jednou s ní Honza sjel za breku, zbytek času stála na kopci a dívala se, jak my - ve snaze ji motivovat - sáňkujeme o sto šest. Přičítám to zčásti tomu, že byla fakt velká zima (ani ne tak teplotně, jako pocitově, protože zase docela foukalo). Jenže tak je to tady pořád - a když není, všechen sníh hned sleze. Takže uvidíme - teď v pondělí při sjíždění už nebrečela, ale že by chtěla jet znovu, to ji ani nenapadlo - vždycky jela "z donucení" a jen se mnou. Sáňky se ale výborně osvědčily jako podložka na přebalování - Marta na nich hrozně ráda leží - samozřejmě vevnitř - a vůbec, jako domácí hračka jsou docela fajn. Takže aspoň něco.
Jinak se nám teď zdá, že Marta zas trochu povyrostla - po návratu z New Yorku, kde chudák většinu času seděla omotaná dekou v kočárku (ale díky zimě vůbec neprotestovala, v létě by nám to neprošlo), začala být komunikativnější a často jí stačí komunikovat sama se sebou. Takže si třeba "čte" sama nahlas knížky, sedí si v křesle a přitom si vykládá a zpívá a totéž dělá v autě (předtím bylo nutné mít do auta něco na jídlo). Abych byla úplně přesná, tohle se stávalo minulý týden - teď jí roste stolička, takže to není úplně ono, ale doufám, že to nebyla jen přechodná fáze a zas to přijde. Moc se nám to líbilo. Naučila se taky hodně nových slov... jen my jsme teď v učení se, co ta slova znamenají, poněkud pozadu.
Na Silvestra jsme byli původně domluvení s Cecíliinou rodinou, nakonec se ale ukázalo, že je to jediný den, kdy je jejich kamarád může vzít kamsi daleko kupovat auto, takže jsme to zrušili. Večer jsme strávili s Vítkem Šmilauerem. Diskuze s ním se nám v poslední době vždycky stočí na nějaké "světově závažné téma" ("ekologičtí a jiní aktivisté ... má vůbec aktivismus smysl?"...), takže to tak dopadlo i tentokrát ("žilo se lehčeji dřív nebo teď?"), což mělo za důsledek, že jsme s Honzou skoro vkročili do nového roku pohádaní - naštěstí jsme z toho zvládli v posledních dvaceti minutách vybruslit. O půlnoci jsme slyšeli pár rachejtlí, z okna ale nebyla vidět ani jedna a než jsme vyšli z domu (bydlíme v pátém podlaží), bylo už všude zase ticho. Nečekala bych, že je to vůbec někde v západním světě možné.
V sobotu jsme s Cecílií, Carlosem a Santiagem vyrazili na druhý chicagský vyhlídkový mrakodrap John Hancock Tower - starší a údajně architektonicky čistší než Sears Tower, kde jsme byli v létě. Rozhodli jsme se zvolit čas tak, abychom tam byli pokud možno na přelomu světla a tmy - měla to být taková náhrada za new yorkskou (jak se správně píšou malá a velká písmenka?) Empire State Building, kde bychom museli stát ve frontě (venku) hodinu a půl, a to se nám s Martulkou nechtělo. Nějakou frontu jsme si ale museli vystát i zde, a díky tomu jsme byli nahoře spíše na přelomu stmívání a úplné tmy. Hlavní rozdíl oproti Sears Tower je ten, že John Hancock stojí na pobřeží, takže je z něj vidět jezero (pokud tedy není zrovna tma), za dobré viditelnosti prý i části pobřeží okolních států, v noci je odtud zase kouzelná tzv. Lakeshore Drive - x- proudá silnice, která vede podél pobřeží a v noci vypadá jako velký svítící had. To na Sears Tower nemáte. Na druhou stranu na ostatní mrakodrapy se z Johna Hancocka díváte spíše zpovzdálí, když jste na Sears Tower, jsou přímo pod vámi. Chcete-li tedy srovnávat, srovnáváte nesrovnatelné. Podobně je to s informacemi, které vám věže poskytnou - na Sears Tower se dá spousta informací pochytit už během čekání ve frontě (zdi jsou informací plné) a dozvíte se něco o tom, jak se věž stavěla, na Johnu Hancockovi si můžete zdarma půjčit krásně namluveného audioprůvodce, v němž je ovšem popsané jen to, co vidíte z okna, o stavbě věže ani slovo. Je to asi fajn, když Chicago ještě moc neznáte, pro nás to ale už zas tak moc přínosné nebylo. Každopádně to byl příjemný výlet, taky tím, že byla hrozitánská zima - během 7 minutové cesty od vlaku k mrakodrapu jsme promrzli na kost, takže člověk měl pocit tak trochu hrdinského činu a pak velké vděčnosti, že je někde v teple a ještě s tak parádním výhledem.
V neděli jeli Honza a Martulka samostatně do Legolandu (já jsem dopisovala blog o New Yorku), takže předávám slovo...
V neděli odpoledne jsme s Martou vyrazili do Legolandu. Do Dánska jsme samozřejmě neletěli, mají tu v Chicagu vlastní. Je vtipně umístěn naproti obchodu IKEA, kam jsme v prvním týdnu podnikli strastiplný výlet autobusem. Teď už ale máme auto, takže jsme tam byli za necelou hodinu. Marta cestou spala, protože po obědě jí to doma nějak moc nešlo. Hned za vstupními dveřmi na nás čekal lego model Chicaga se spoustou lego panáčků. Martě se moc líbil. Mohla si stisknout tlačítko a zahoukali hasiči. Pak už nás ale zval průvodce do džungle. Byla to celkem temná místnost se spoustou lego zvířat - tygr, houpající se opice, krokodýl, papoušek, ... Průvodce nám ukázal mayskou lego masku a řekl, že někde v džungli je další. A že když ji najdeme a dáme do ní ruku, něco se stane. Později jsme masku našli a já jsem jí strčil dlaň do chřtánu a ... Nebudu to přece prozrazovat, až sem přijedete, uvidíte sami. Martě se v džungli celkem líbilo, ale pak jsme objevili obrovského lego pavouka střežícího poklad a Marta se začala bát. Za východem z džungle byl lego Harry Potter, lego Hagrid a nějaký lego rytíř z hvězdných válek. Marta se jich všech strašně bála, tak jsme utíkali dál. Minuli jsme dračí jízdu, což je asi nějaká projížďka na lego drakovi, pravděpodobně strašidelná. Nešli jsme ani do 4D kina (víte někdo, co to znamená?) a vydali se do lego továrny. Tam nám dost znuděný průvodce ukazoval, jak se to lego vyrábí. Odnesli jsme si od tam jednu lego kostku s popiskem. Výpravu jsme zakončili u obrovské haldy dupla - to je takové větší lego pro malé děti. Marta si tam stavěla s přestávkami asi 45 minut. U východu z Legolandu jsme ještě museli projít lego obchodem, jsme přece v Americe. Po cestě zpátky mi Marta v autě zpívala písničky a povídala spoustu věcí. Byl jsem pyšný, že jsme to zvládli tak dobře i bez Petry.
Ahoj je fain, že jste si taky užili kapku sněhu. Kdyby šel zabalit a poslat, tak vám ho tam odešlu několik beden :) V Brně 2 dny vytrvale a hustě sněží, do práce je lepší dojet na běžkách než MHD, prostě ladovská zima... A příští týden straší, že začne být pod mínus dvacet stupňů. Užívejte zimu a ježdění na "placce s dírkou".
OdpovědětVymazat