Když jsme byli před dvěma lety na necelý rok v Chicagu, moc se nám to tam líbilo. Myslím, že i to byl jeden z důvodů, proč Honza zažádal o grant na spolupráci s Jialiang(em) Le(m), pominu-li ovšem to, že spolupracují po skypu již od našeho minulého pobytu v USA, a že tudíž asi mají co řešit a tváří v tvář (popř. tváří v papír) jim to pravděpodobně půjde mnohem lépe než po skypu. Jialanga zná Honza od profesora Bažanta, u nějž byli společně v Chicagu, Jialang u něj dělal celé PhD a získal pak místo na University of Minnesota v Minneapolis. A tak jsme teď tady, na necelé dva měsíce.
Dostat se sem nebylo úplně zadarmo, během procesu jednání s univerzitou Honza postupně zjišťoval další a další položky, které budeme muset zaplatit za vystavování různých papírů k vízům a poslední kapka bylo oznámení úředníka na americké ambasádě, že ještě máme na pokladně zaplatit 4x160 dolarů a bude to. To, že jsme tu přes víza, (což je oficiálně jediná možnost, jak na univerzitě pracovat) nás tedy celkem stálo cca 45 000 Kč + jak říká Honza týden života stráveného vyplňováním formulářů, v nichž se nás, samozřejmě každého zvlášť, např. ptají, hodláme-li tu páchat nějakou teroristickou činnost. Ale už jsme to rozdejchali.
Co se týče fyzického přesunu sem, snažili jsme se na něj moc dopředu nemyslet, abychom se nezačali bát. Cesta totiž měla začít v 1 hodinu v noci jízdou do Prahy, z Prahy letadlem v 7 do Amsterodamu, odtud do Bostonu a konečně do Minneapolis. S cestou taxíkem do místa našeho bydliště jsme počítali s 24 hodinovou "akcí". Děti ale byly skvělé, Marta se už den dopředu ptala, jestli je už tuto noc budeme budit a na celou cestu i pobyt se z neznámých důvodů hrozně těšila. Jediný moment, kdy si při cestě stěžovala, byl nedlouho po příjezdu do Prahy. Prý už toho má plný zuby... V letadlech plakal Václav vždy jen před usnutím (byl unavený a usínání mu v cizím prostředí nešlo) a Marta po probuzení. Dokonce při letu z Amsterodamu nastala zcela idylická třičtvrtě hodina, kdy Václav spal, Honza se díval na jakýsi americký film, Marta na náš notebook na "Ať žijí duchové" a já jsem hrála na letadlové obrazovce sudoku. Byla jsme hrozně udivená, jaké máme už velké dítě, které se zabaví samo. Vůbec zaoceánský let byl prima - skvělé jídlo, kterého bylo hodně, příjemné americké letušky a letušáci, ... V Bostonu jsme měli na přestup jen hodinu a půl, během které bylo potřeba projít přes imigrační úředníky, vyzvednout si zavazadla, znovu je dát k odbavení a doběhnout ke správné bráně. S trochou předbíhání ve frontách jsme to stihli, a tak ještě Honza zvládl zapnout počítač, abychom se z mailu dozvěděli kód, pomocí kterého máme v Minneapolis otevřít schránku s klíčem od domu. K internetu se ale nešlo připojit, ačkoliv na letišti měla být wifi. Druhý pokus jsme tedy podnikli na letišti v Minneapolis. Opět se nešlo připojit. Volali jsme paní sekretářce, přes kterou to bylo domluveno, pět minut před koncem pracovní doby a nikdo to nevzal. Nakonec jsme se ptali nějakého pána s notebookem, jestli jemu internet jede, a tomu se nás zželelo a nechal nás podívat se na mail u sebe. Žádný mail z Ameriky nepřišel, ani do spamů ne. Rozhodli jsme se tedy jet taxíkem k domu, kde jsme měli bydlet a tam to nějak řešit přes sousedy. Měl to být jeden z mnoha domků pro univerzitní pracovníky a studenty, tak se dalo očekávat, že místní budou třeba znát nějaké číslo, na které se volá, když je něco nutně potřeba. Když jsme dojeli taxíkem, podlehla Marta definitivně únavě a brečíc na celé kolo, zhroutila se před našimi dvěřmi na chodník. Ani jsme tedy nemuseli na nikoho zvonit, sousedky vylezly samy - daly nám číslo, daly nám mobil a že prý zrovna jedou nakoupit, tak nám koupily snídani... Dál už šlo všechno hladce - večeři jsme si tentokrát přivezli prozřetelně už z Brna a v noci jsme s Honzou střídaly spánek na pérovací americké posteli a na superměkkém americkém koberci vedle postýlek dětí, které se přece jen občas budily.
Ráno jsme mohli pořádně ocenit přednosti našeho domku. Je to řadový domek, řada má těchto domů pět, a takové řady jsou čtyři za sebou. Mezi prostředními dvěma řadami je park s prolézačkami. O čtyřicet metrů vedle je vše, včetně parku, ještě jednou. Dům má v přízemí kuchyň spolu s obývákem, ve sklepě pračku, sušičku a "místnost na hraní", v níž ovšem nic není, a nahoře dvě ložnice, koupelnu a kumbálek s poličkami. Přiznávám, že jsem se docela těšila, že si zkusím, jaké to je mít dům... a zatím nevím. Naprosto úchvatná je možnost vyslat děti ven a vařit nebo vybalovat doma. Navíc jsou tu děti skoro v každém domě, takže si venku nemusejí hrát samy, ale mají tu velkou partu - tedy v případě, že jsou tu déle, s ostatními dětmi se znají a mluví anglicky. To naše děti nesplňují a Martulce to dělá velké problémy - je tu totiž v této situaci v podstatě jediná, kromě nemluvících "mimin" Václavova věku. Většinou tedy, pokud je venku někdo cizí, musím být venku i já jakožto ochrana před nebezpečím kontaktu. Skoro mi je tedy kvůli Martě líto, že tu nebudeme déle, aby stihla něco málo anglicky pochytit a zapadnout tak do kolektivu. Ale každý den se najde aspoň půl hodina, kdy jsou děti venku samy a - soudě z občasných kontrol - mají se skvěle. Z parků jsou úplně nadšené. Nevýhoda domu je neustálé chození po schodech, protože vždycky se najde něco, co jsme zapomněli nahoře, a taky občas neustálé přezouvání z botiček do ponožek a opačně, protože Václav se nemůže rozhodnout, jestli bude venku nebo doma. Někdy tím strávíme desítky minut.
Ve středu jsme podnikli výpravu do obchodu Rainbow, což měl být levný a zároveň nejbližší hypermarket. Šli jsme pěšky a byly jsme tam s Martulkou cca za hodinu, možná i dřív. Nákup byl psychicky náročný, hlavně pro Honzu: obě děti chtěly sedět v nákupním vozíku, což samozřejmě nejde, k tomu hledat potraviny, které jsou přece jen v každém obchoďáku trochu jiné, přesto nám ale náš minulý pobyt v USA výrazně pomohl. S prvním nákupem v Evanstonu se to vůbec nedá srovnat. Už víme, co kupovat, většinou i jak se to jmenuje, a u některých věcí i kolik to přibližně stojí, navíc umíme víc anglicky, takže u pokladny už nevypadáme jako cvoci a jsme schopni paní pokladní s úsměvem odpovědět, že ten nákup za 150 dolarů opravdu poneseme domů na zádech (měli jsme s sebou 2 gemmy) a ani si u toho nepřipadáme trapně. Rainbow skutečně není drahý, i když na levnost našeho předchozího osvědčeného obchodu Aldi nemá. Nedaleko od obchodu navíc jede autobus, skoro až k nám domů, takže jsme se mohli svézt (při jízdě autobusem jsme opět museli ocenit, že už to známe z Evanstonu - např. víme, že je potřeba tahat za takovou šňůru, chceme-li, aby autobus zastavil a že se skoro nikdy přesně neví, v kolik daný autobus jede).
Zbytek všedních dní jsem já s dětmi strávila po parcích. Objevili jsme ještě dva, jeden kousek od nás, druhý cca 25 minut dětské chůze, ale veliký, je v něm vlak, náklaďák, houpačky, klouzačky a dokonce jeden tobogán (tak říká Marta kryté klouzačce) a taky je tam docela velké brouzdaliště. Nemůžu si pomoct, ale parky tu mají udělané opravdu skvěle, obzvlášť prolízky. Byla jsem z nich nadšená už minule a teď jsem asi ještě víc. Přijde mi, že oproti našim "neškodným" parkům se na těch zdejších dá daleko víc vycvičit fyzička - hlavně šplhání a ručkování. Václav je na to samozřejmě ještě malý, ale Marta už to zkouší, protože to odkoukala od ostatních dětí, a ačkoliv není žádný Herkules, chce to zkoušet pořád dokola. Včera už dokonce přeručkovala celou cca 2,5 metru dlouhou tyč, což je pro ni nadlidský výkon (a pro mě teda skoro taky. Od dětských let jde má fyzička strmě dolů.) Honza během našeho ručkování zařizoval všechno možné, hlavně internet, takže prochodil a projezdil už skoro celé město. Už ve čtvrtek mu ale přidělili kancelář, takže v krátkých mezičasech i pracoval. (Pozn.: internet nakonec máme i s kabelovou televizí, protože to je zrovna teď v akci, a tedy o polovinu levnější než pouhý internet.)
V sobotu ráno jsme vyrazili na krátkou vycházku podél řeky Mississippi. Jsou tu velké vodopády, u kterých dřív byly mlýny, díky nimž se město rozrostlo. Mlýny už tu samozřejmě nesjou a vodopády jsou "zkrocené", takže jestli se dá mluvit vůbec o romantice, je to taková industriální romantika. Na nějaké bližší zkoumání cedulek o historii jsme neměli čas, protože jsme byli pozváni na oběd k Jialiangovi domů. (Nicméně cedulky jsou v plánu, tak o historii města třeba později). S Jialiangovou ženou, která má vtipné jméno Mňau, se už trošku známe z Evanstonu. Mají teď půlroční dceru Melody, se kterou jim pomáhají Jialiangovi rodiče. Přijeli kvůli tomu na půl roku z Číny. Tihle asijští prarodiče mě fascinují. V Evanstonu na kolejích jich také pár bylo a v domcích okolo nás teď jsou taky. Obvykle neumí ani slovo anglicky, celý den se starají o nemluvňata, se kterými jsou zavření doma, nebo vyjdou maximálně na dvorek a vypadají u toho úplně spokojeně. Buď nemají žádné vlastní ambice, nebo je dokážou přetavit a být spokojení s tím, co je. Ať tak či tak, je to obdivuhodné a inspirující. Já tu jsem týden, anglicky umím určitě víc než oni a už začínám mít pocit, že není do čeho vrtnout. Teď zpět k obědu - byl moc dobrý, po gastronomické i společenské stránce. S Le - ovýma (nebo jak to mám říct) se nám dobře povídá. Sice jsem nepřišla na to, co máme společného, protože oni moc přírodu a vůbec jakákoliv dobrodružství nemusí a holčičku mají ještě malou, ale je to uvolněné a příjemné. Při odpolední kávě přišla řeč na to, že prý má Honza požádat příští rok o místo assistant professor, že příští roky bude z nějakého důvodu jednodušší to dostat, a že bychom tudíž v Minneapolis mohli žít spolu. Mysleli jsme si s Honzou, že je to vtip, ale když nás pak Le-ovi ještě vezli do obchodu, Mňau mi znovu říkala, že mně se přece v USA líbí, a že je to skvělé místo na vychovávání dětí (doslova: vzdělání je zadarmo až po univerzitu) a proč teda by Honza o to místo nepožádal. Nějak nebyl čas jí vysvětlovat, že u nás je vzdělání zadarmo i s univerzitou... A asi lehčí život, aspoň co se týče vyžadovaného pracovního nasazení a sociálních jistot. Honza říká: "Ti Američani to mají fakt těžký... ale naštěstí neví, že jinde to je jednodušší, a tak jsou spokojení."
V neděli jsme vyrazili autobusem do města, přesněji do Sculpure garden, což je zahrada s moderními sochami. Honza už ji znal, byl tu před dvěma lety při svém podzimním pobytu v Americe. Mně se zahrada docela líbila a děti vypadaly také celkem spokojeně, ale není to nic, bez čeho by se nedalo žít. Pokračovali jsme k bazilice Panny Marie, obrovskému katolickému kostelu. Ačkoliv mi přijde trošku srandovní napodobovat starý architektonický i sochařský styl, některá místa v kostele mi připadala jako stvořená pro meditaci, kontemplaci, zkrátka pro modlitbu... na což bych tam ovšem musela být sama a mít dost času... Po prohlédnutí kostela jsme vyšli ven a přímo nám v ústrety šli první účastníci průvodu za práva homosexuálů na svatbu (teda pokud jsme to dobře pochopili). Trošku jsme tedy uhnuli z původně plánované trasy, abychom jim nezavazeli, a prošli jsme střed města s mrakodrapy směrem na sever, kde už je řeka a za ní nedaleko náš dům. Střed města je malinký a moc toho v něm není. Narazili jsme jen na jednu ulici plnou obchodů a restaurací, která byla jen pro pěší. Ostatní ulice jsou docela rušné a pro vycházku nic moc. To se nejlíp pozná s Martou. S tou se totiž musí pořád vykládat, a tak si člověk dobře uvědomuje, kdy musí řvát, aby ho bylo slyšet, a kdy ne. Z autobusu ovšem vypadalo město hezky - všude kytky, malé stromky... bylo to tak i v Chicagu. Malé zelené oázy uprostřed víru velkoměsta. Marta nakonec byla statečná, a tak jsme cestu zpět (cca 5 - 6 km městem) zvládli celou pěšky.
Více příště.
