"Výpisky" z knihy Positive discipline

V nějakém záznamu jsem psala, jak mi Marta "vybrala" v knihovně knížku o výchově, a jak se mi ta knížka moc líbí. Jedna kamarádka se pak v emailu ptala, jestli bych o knížce nemohla říct víc. Tak jsem se odhodlala udělat jakýsi "výpisek", který jsem jí poslala, a pak mě napadlo, že by to třeba mohlo zajímat víc lidí, takže patříte-li mezi ně, zde vám ho předkládám v původní emailové nezměněné podobě.

"Zdravím do Brna, a odpovídám tak po šílené době na Tvůj mail, kde ses mě ptala, o čemže je ta kniha o výchově. Přiznávám, že jsem tu odpověď pořád odkládala hlavně proto, ze vůbec nevím, jak do toho. Kniha je z roku 2006, napsala ji Jane Nelsen, jmenuje se Positive Discipline a má lehce přes 300 stránek, přičemž na většině stránek jsou zajímavé věci, takže fakt nevím, jak to smrsknout do jednoho mailu. 

(Nakonec je to šíleně dlouhé, omlouvám se, ale ... znáš mě, jak jednou začnu, nevím, kdy skončit ...)

Autorka tvrdí, že v dnešní době tradiční výchova skrze tresty a odměny už moc nefunguje, děti se buď příliš zaleknou, a pak jsou nesebevědomé a stávají se z nich "závisláci" na názorech ostatních (na nic nemají svůj vlastní názor, vše dělají kvůli pochvale ... až do dospělosti), nebo to v nich vyvolá touhu po rebelii (to dřív nebylo, protože kultura byla všeobecně založena na strachu z autorit. Autoritám se nedomlouvalo - ať už ta autorita byl učitel, rodič, šéf v práci, ženy neodmlouvaly mužům - myšleno manželům, apod.) Podobně autorka odmítá výchovu pomocí tzv. logických důsledků, protože ve většině případů "logické důsledky" vůbec nejsou logické, ale jsou to jen tresty, kterým se říká jinak. Logické důsledky navrhuje použít jen tehdy, pokud vyplývají zcela přirozeně ze situace (dítě často nestihne autobus do školy ... rodiče místo toho, aby jej odvezli, ho nechají přijít pozdě a jednou si projít celou zkušeností až do konce...pak se teda musí společně zasednout ke stolu a vymyslet, jak takovýmto situacím předejít, čemuž ovšem nesmí předcházet řeči typu "my jsme ti to říkali apod" ...o těchhle "mítincích" snad později). Pozitivní disciplína vychází z toho, že "misbehaving chlid is discouraged child", a že se nám dítě svým chováním snaží jen říct, že by chtělo mít pocit "belonging and significance" (asi to budu psát takhle poloanglicky, ať nejsem zbytečně nepřesná). Pokud se nám tenhle pocit podaří znovu navodit, jsme za vodou (to je naprostý opak toho, jak je používán trest. Je tam krásná věta "where did we ever get the crazy idea that in order to make children do better, first we have to make them feel worse?" Na malé děti prý často pomůže obyčejné objetí - i v kuriózních situacích, když mají např. záchvat vzteku - autorka doporučuje říct "let me know when you are ready for hug".) Při metodách, které používáme, si máme vždycky zkontrolovat, že jsme: 1. "kindness and firmness at the same time", 2. že podporujeme pocit "belonging and significance", 3. že naše metoda má dlouhodobý efekt (to tresty nemají - pomůžou většinou okamžitě, ale nezamezí tomu, aby se podobná situace opakovala ještě stokrát) a že děti učíme "social and life skills for good character" (k tomu lze říct, že autorka považuje za dobré děti co nejvíce zahrnout do běžných domácích prací od úplně nejútlejšího věku - mazání chlebů na snídani u ní zvládají myslím už tříleté děti ... kromě toho, že to rodičům - poté, co věnují čas na učení - výrazně pomůže, zvyšuje to u dítěte pocit "belonging and significance", protože bez toho, aby splnilo svůj Úkol, by se rodina neobešla. Jedna ne přímo "skill", ale asi věc dobrá pro život je snažit se brát chyby - včetně např. špatně řešených konfliktů - jako "wonderful opportunities to learn" ... a to u sebe i u dětí ). 

Při řešení konkrétního konfliktu či problému pak autorka navrhuje následující postup: 1. pokusit se pochopit a pak vyjádřit, jak se asi muselo během konfliktu dítě cítit - a říct to před dítětem nahlas, 2. povykládat o podobné situaci ze svého dětství, 3. vyjádřit své pocity během konfliktu, 4. vyzvat dítě k tomu, že společně vymyslíme řešení. Takhle to zní asi trapně, Nelsen tam dává příklad s puberťačkou, u které rodiče objevili flašku s alkoholem a strašně se kvůli tomu pohádali. Pak si maminka uvědomila, že si dcera může připadat tak, že se o ni matka zajímá jen tehdy, když je nějaký průšvih a po "cooling off period" (viz následující odstavec) tam "hodila zpátečku" (1. vyjádřila tuto domněnku a zeptala se, zda se dcera skutečně cítí takto, 2. řekla jakousi svou podobnou zkušenost, 3. omluvila se za své předchozí chování a řekla, že důvod, proč se zajímá o flašku s alkoholem, je ten, že má dceru ráda a nechce, aby měla nějaké problémy ... říct, že důvod je, že mám dceru ráda je velmi účinný nástroj ke smíru ... dětem to prý většinou nedojde, že je mají rodiče rádi ... holt se prostě necítí "belonging, significance" a navíc ještě nemilovaní, 4. a pak se jí dcera úplně normálně svěřila a nějak to vyřešily).

Problém je, že děti nás někdy v inkriminovaný moment nejsou ochotny poslouchat (jsou bez sebe vzteky ... a my někdy taky). 
Na tohle autorka navrhuje tzv "cooling off period". Doporučuje vytvořit místo (případně místa - pro každého jiné), kam se děti či rodiče budou moci jít uklidnit než se začne problém řešit (u rodičů navrhuje záchod - dá se zamčít...doporučuje vybavit ho knihovničkou s příjemnou literaturou, u dětí nějaké speciální místo v jejich pokoji, či jen pokoj jako takový). Vtip je v tom, že aby to fungovalo, nikdo nesmí být na tohle místo posílán "za trest", ale musí to být pro něj pouze možnost, jak se uklidnit - pomocí věcí, které má rád a které ho baví (Nelsen varuje před frází "tak si to běž pěkně do svého pokoje rozmyslet" - dítě se začně rýpat ve svých pocitech a rozmyslí si akorát to, že rodiče jsou fakt hrozně nespravedliví). 

K řešení některých konfliktů nebo problémů, které se týkají více lidí (v rodině či ve třídě) doporučuje Nelsen tzv. "class/ family meetings" (napíšu jen o těch "family". Je to trochu americké, ale věřím, že když to dělají Američani, funguje to. Nejsem si ale jistá, jestli by to u nás nebylo trochu násilné.) Tyto schůzky mají svého "předsedu" (vždy někdo jiný z rodiny - myslím, že to v knize zvládají děti od 5 let) a sekretáře (zapisuje, na čem se rodina dohodla) a mají svůj přesný řád. Na začátku každý z rodiny udělá nějaký "compliment" všem ostatním členům rodiny (děti si to musí během týdne zapisovat nebo zakreslovat, jinak to zapomenou - jsou tedy nuceny neustále sledovat pozitivní chování svého okolí, což je samo o sobě prospěšné). Pak se diskutuje "agenda" - tj. seznam problémů, který vznikl během minulého týdne. Na tento seznam může každý napsat, co chce. Děti tam píšou hlavně věci, které nebylo možné vyřešit v danou chvíli např. pro nedostatek času (spěchalo se do školy, ...). Pak se tam píšou věci, které děti případně rodiče neumí či nemohou samy/i vyřešit a potřebují k tomu tedy pomoc ostatních. V případě, že je problém stále nevyřešen, se jde dokola po členech rodiny a každý navrhne nějaké řešení. Pak se jde dokola ještě jednou, protože někdy při nápadech ostatních někdo dostane ještě lepší nápad. Z navržených řešení si pak lidé, kterých se problém týká, vyberou to, které se jim nejvíc líbí (to vše zapíše "sekretář"). Důležité je, že řešení mají být skutečně řešení (tj. má se hledat cesta, jak např. předejít tomu, aby podobná situace nenastala, popř. co dělat, když nastane), nikoliv převlečené tresty. Předtsavuju si to tak, že když např. dítě sní před večeří čokoládu, není řešením nechat ho bez večeře, ale jde o to vymyslet, jak to vyřešit (Nelsen tvrdí, že často přijdou s nejlepším nápadem děti samy - taky proto, že se jim lépe dodržuje něco, co vymyslelo jiné dítě, než co vymysleli rodiče) - např. víc se dopoledne nasvačit, sníst místo toho půlku jabka, najít jinou zábavnou činnost (televize?) , při které se na hlad zapomene, ...nebo zkrátka něco přijatelného pro dítě i rodiče. Na závěr "family meetingů" se navrhuje naplánovat společnou rodinnou akci, příp. akce na příští týden (popř. aspoň rámcově na příští měsíc, ...). Zase se brainstorminguje, a z napsaného se vybírá.

Může se stát, že problémy s dětmi mají pořád stejný charakter. Autorka tvrdí, že je to tím, že dítě má tzv. "mistaken goal" vyplývající z "mistaken belief", neboli že mylně věří nějaké strategii, která mu pomůže cítit se "belonging a significance". Strategie jsou čtyři a projevují se takto: 1. dítě vyžaduje neustálou pozornost (věří, že je "belonging" jen tehdy, když mu rodiče či učitelé věnují pozornost . Pomáhá vytvořit si "tajný nonverbální signál" - třeba ruku na srdce - který se ukáže vždycky, když si dítě žádá o pozornost a znamená třeba "mám tě rád". Dál pomáhá vyčlenit si na dítě pravidelně nějaký čas - častost a délka závisí na věku dítěte, takže když pak vyžaduje pozornost v době, kdy se nám to nehodí, jde říci, "teď nemůžu, ale těším se na 6 hodin večer, až budeme společně ...."). 2. "to be boss"(věří, že je "belonging" jen tehdy, když všechno řídí. Rodičům se radí pokud možno "withdraw" z konfliktu, uklidnit se, být "kind and firm", jednat místo toho, aby mluvili, rozhodnout se, co budou dělat místo toho, aby se snažili donutit dítě dělat to, co chtějí oni, a vytvořit si s dětmi pomocí brainstormingu např. během family mítinků tzv. "routine charts", které popisují, co je potřeba v konfliktních situacích dělat - typicky večer před uložením do postele, ráno před odchodem do školy, ale i odpoledne po příchodu ze školy. Místo hádání se pak může rodič jednoduše říct "co je další položka v "routine chart"?" a je to. rafy lze dělat i s předškoláky - můžou je kreslit. Dál je dobré děti "přesměrovat" pozitivním směrem). 3. "revenge" (dítě nevěří, že je "belonging", ve skutečnosti se cítí být zraňováno, a tak podobně zraňuje ostatní. Pomáhá vyjádřit, že vidíme, že dítě se cítí být zraněné a "can we talk about it?", dál povzbuzovat). 4. "assumed inadeqacy" (dítě nevěří, že by vůbec mohlo být "belonging", připadá si, že není možné, aby vlůbec mohlo něco dělat dobře, a tak se snaží přesvědčit svým chováním ostatní, aby od něho nic neočekávali - všechno už dopředu vzdává, nesnaží se. Rodičům se radí ukázat víru, že to dítě nakonec zvládne, dál přestat kritizovat, oceňovat každý pokrok - je jedno jak malý, nelitovat dítě a asi ani sebe, nevzdávat to, vymýšlet příležitosti, v nichž by dítě mohlo mít úspěch, stavět na jeho zájmech, povzbuzovat - povzbuzovat - povzbuzovat.) Vtipné je, že všechny 4 "mistaken goals" se můžou projevit v dané situaci stejným chováním, takže je někdy poněkud těžké rozeznat, o jaký z "goalů" jde. Nelsen tvrdí, že nejlépe se to pozná podle našich rodičovských pocitů. V 1. případě se cítíme naštvaní, "irritated", vinní. V 2. případě se cítíme "provoked, chellenged, threatened, defeated" (asi to budu psát úplně anglicky ... je zřejmě důležité přeložit si to správně, a to si nevezmu na triko). V 3. případě se cítíme "hurt, disappointed, disbelieving, disgusted" a ve 4.případě "despair, hopeless, helpless, inadequate".

Řekla bych, že to je to hlavní, co mě z knihy zaujalo (jsou tam samozřejmě ještě jiné části - např. zvláštnosti každého dítěte, podle toho, kolikáté je v sourozeneckém pořadí, jakési "lifestyle priorities" rodičů, které mě ale moc neoslovily. Co mě oslovilo, ale už nemám síly to popisovat, protože je toho hodně, jsou spousty konkrétních návrhů, co dělat, když ... se děti perou (nezasahovat - říct, že věříme, že jsou schopny si to vyřešit samy. Když zasahovat, řešit to s oběma dětmi stejně - ať už jsme viděli cokoliv. Př. starší brácha bouchne miminko - oba odvedeme do jejich postele s tím, že není čas na praní - nejprve se věnujeme tomu, kdo podle nás začal - asi se necítí "belonging and significance", tak to v něm potřebujeme obnovit - a řekneme mu, že až bude ready, půjdeme spolu vyzvednout z postýlky miminko. Zní to divně, ale jsou pro to jakési důvody - nevíme, kdo skutečně začal, tímto jednáním neposilujeme v mladším sourozenci provokování jako jednání, jak se zbavit staršího, ve starším neposilujeme pocit, že jsme nespravedliví a že on vždycky za všechno může), jak co nejvíc zpříjemnit ukládání sobě i dětem ("routine charts", kvalitní "bedtime sharing" - rodina sdílí své nejlepší a nejhorší zážitky celého dne - každý člen řekne své. Když se děti necítí "belonging and significance", po uložení pořád otravují - chtějí pít, čůrat, ...), ...

Dívala jsem se, že na "http://www.bookfayre.cz/books/name/jane_nelsen.1083700.html.cs" stojí knížka 479 Kč, což mi přijde hodně (hlavně proto jsem to psala tak podrobně - ať se kdyžtak třeba můžeš kvalifikovaně rozhodnout). Mě ale zaujala natolik, že si ji tu asi koupím, nebo ofotím, takže když budeš mít zájem, přivezu ji za rok do Brna.

Mějte se krásně 

Petra"

Devátý týden 21. - 26. 10. aneb schůzka s Bažantem po třetí - Cecília - výprava na americké farmy - Thawivann s rodinou na návštěvě u nás

Když jsme se v pondělí o půl osmé večer vrátili z "bivaku", uložili Martu a vybalili, zasedl Honza k emailům a zjistil, že v úterý odpoledne je schůzka s Bažantem. To bylo trochu nečekané, protože do té doby si všichni mysleli, že bude v pátek. Nicméně Honza nějak stihl během dopoledne dokončit něco, co by se dalo prezentovat, a ze schůzky přišel v o moc lepší náladě než minule - Bažant s ním trochu diskutoval, a pak řekl své obligátní "good". Na schůzce šlo asi nejvíc o to, jaké výsledky bude mít Vítek s Chrisem ve výzkumu pro Chrysler. Už jsem se zmiňovala o šibeničním termínu 11 dní, za který měli dokončit výzkum, který v průběhu minulých dvou let Chris snad ani nezačal. Bohužel zvolili nějakou ne úplně dobrou taktiku, takže výsledky byly dost blbé - aby to vycházelo, muselo by se cosi přeprogramovat, a na to už nebyl čas. Vítek tedy Bažantovi navrhl mírný podvod - totiž tvářit se, že jakési lokální maximum je vlastně globální maximum (pokud jsem to dobře pochopila), což Bažant rezolutně odmítl. Ukázalo se, že projekt pro Chrysler Bažant zadal ještě někomu jinému, a ten měl zřejmě výsledky lepší, nebo alespoň použitelné. Otázka je, zda by stejné rezolutní odmítnutí podvodu přišlo i v případě, že by jinak nebylo co Chrysleru prezentovat, ale Honza si myslí, že asi jo (a vypadá, že si toho moc váží). Schůzku s Chryslerem měl Bažant včera a další peníze budou (prý se jich potřebují zbavit ... ??? Ať žije krize.)

Marta a já jsme navázaly další "známost", co vypadá, že by mohla být vážná. Pozvaly jsme jednoho deštivého dne po konverzaci na kafe Cecílii se synem Santiagem, a pak jsme byly na oplátku zase my u nich (pozn. Kassie už u nás byla třikrát, my u nich ještě ani jednou). Cecília je z Ekvádoru, manžel dělá taky stavařinu - ale s Honzou se neznají. Santiago má 2 roky a 8 měsíců a připadá mi na kluka hrozně klidný a "hodný" až gentlemanský. Projevuje se to např. tak, že když hrají s Martou na honču, nikdy jí nedá babu, stačí mu, že ji dohonil, popřípadě předhonil a že je to legrace. Taky mi připadá, že někdy se s ní začne honit jen proto, že ho do toho povzbudí maminka (španělsky, takže v podstatě nevím, co mu říká) - Marta je na něj přece jen malá a pro něj je to asi mnohem menší zábava, než pro ni. Přiznávám, že navzdory všem těmto dobrým vlastnostem bych ho za chlapečka nechtěla, možná za holčičku. Cecília je nejotevřenější ze všech lidí, které jsem tu potkala - jednak na všechno velmi otevřeně odpovídá, jednak se i dost otevřeně ptá - což mi velmi vyhovuje. Myslím, že je ohromná manželka. Chodila se svým tehdy ještě ne-manželem 6 let, když dostal stipendium na pobyt v Japonsku na x let (nakonec z toho bylo 8 let,a le nevím, kolik to mělo být původně). Odjížděl tam sám. Poté, co odjel, nesměl prvního půl roku z nějakých důvodů opustit Japonsko. Jenže se mu hrozně stýskalo, a tak ho napadlo, že si Cecílii vezme - v zastoupení - a ona za ním pak přijede. A Cecília skutečně absolvovala svatební obřad s bratrem svého manžela, včetně focení svatebních fotografií atd. - navzdory své katolické mamince a své budoucí tchýni, která ji neměla ráda - a odjela do Japonska, ačkoliv neuměla ani slovo žádným jazykem mimo španělštinu. Zvládla to tam 8 let, i když práci měla jen někdy, a to ještě jen na částečný úvazek (bez znalosti japonštiny práci sehnat skoro nešlo), a teď jsou tady - snad na rok, ale Cecília už říká, že když má člověk za manžela vědce, nikdy neví, kde bude příští rok. Přitom v jejím líčení není ani náznak nějaké ironie, nebo toho, že by si stěžovala, líčí to s nadhledem jako historku k pobavení, ale je jasné, že to pro ni nebylo a není lehké. Připadá mi jako svatá žena. 

V sobotu jsme byli na doporučení Thawivann a Petry Scheaffové na "apple farm" (tj. farmě, kde se pěstují jabka). Funguje to tak, že každý si natrhá či nasbírá do své nádoby od jakékoliv odrůdy kolik chce, a pak to zřejmě zaplatí. Píšu "zřejmě", protože když jsme přijeli na farmu my, sezóna byla už u konce, na některých stromech už nebylo téměř nic - ale na některých jiných toho zas bylo ještě dost - a všechno bylo zdarma. Stromy jsou malinké, takže na nejnižší větve dosáhne i Marta. Trhání ale vyžaduje docela sílu. Martulka se několikrát musela na stopku přímo zavěsit, takže poté, co se jablko konečně oddělilo od stromu, spadla i s ním dozadu na zadek. Po téhle zkušenosti se pak většinou spokojila s tím, že házela utržená jabka do igelitky. Měli jsme se krásně - ráno lilo jako z konve a vypadalo to, že bude pršet ještě týden, v poledne už bylo nebe bez mráčku a my jsme si trhali zadarmo jabka, poprvé na americkém venkově (Pozn. 1: venkovní ovzduší a rodinné ovzduší byla v posledním týdnu trochu analogická, takže jsme slunečno opravdu uvítali. Pozn. 2: původně jsme si mysleli, že v Illinois žádný venkov ani neexistuje). Honzu to nadchlo. Když jsme natrhali jednu tašku (víc nemáme kde skladovat a Martulka si říkala o změnu činnosti), popojeli jsme tři míle na "animal farm"  (farma, kde se chovají zvířata). Měli tu zvířata neobvyklá - osla, lamy, holuby a páva - i obvyklá - slepice, husy, krocany, kozy, krávy, psa. Skvělá příležitost pro právě nacvičené "jak dělá ... ?"(dosaď slepička atd.) Farmou nás nikdo neprovázel - do všech stavení (kromě obytného) se může jakýkoliv kolemjedoucí kdykoliv volně podívat. V jedné stodole mají vyloženou různou zeleninu a nanošený zřejmě již nepotřebný nábytek, na všem jsou ceny, ale funguje to jako samoobsluha - včetně placení. Kromě zvířat tu mají ohniště se krásnými sedátky, parčík s malými stromečky, volejbalové hřiště, pole s kukřicí, v němž si návštěvníci můžou projít "corn trail" (kukuřičnou stezku - je kraťoučká, ale děti na ni nesmí bez doprovodu), dál pole s dýněmi a možná ještě spoutu dalších věci - nepoznali jsme totiž, kde farma končí. Ke konci se u nás na pár slov zastavil i farmář - moc jsme mu nerozuměli, ale byl přátelský. Tady to zase nadchlo mě. Nabyla jsem - zřejmě mylného - dojmu, že tady bych žila hned.

Na nedělní podvečer jsme pozvali na večeři Thawivann s manželem Johnem a dětmi. Děti přišly jen čtyři nejmladší, ale i tak jsem si musela půjčovat od Cecílie příbory a nádobí a měla jsem docela strach, jak to všechno organizačně zvládneme. A zvládli jsme to dobře - především díky naprosto bohorovnému klidu celé rodiny Spaldingových. Martulka se po překonání počáteční nedůvěry zcela přiřadila k ostatním dětem - nejprve jí třináctiletý Luke četl českého krtečka. Při této příležitosti zjistil, že když se řekne "pizza" (což byl v knížce ve skutečnosti koláč), Marta se "picne" (plácne se rukou do hlavy). Museli jsme to trochu složitě vysvětlovat, ale děti to pak vytahovaly znovu a znovu během celého večera. Dál se bavily tím, že si hrály s legem - to zpočátku, a jak večer postupoval, začaly se vzájemně ostřelovat nafukovacím balónkem, válet se po sobě a tak podobně. Marta byla druhou půlku večera smíchy úplně bezsebe - smíchy úplně ječela, až jsme ji museli mírnit - ale moc to nešlo, Spaldingovi zas mírnili své kluky, aby ji tolik nerozesmívali - ale taky to moc nešlo. My dospělí jsme si bezvadně popovídali - dokud jsme se slyšeli - především asi Honza a Thawivann. John se držek trošku zpátky a já jsem druhou půlku večera strávila spíš s dětmi a poslouchala jsem jen na jedno ucho. Nejzajímavější bylo asi líčení Thawivannina dětství v Kambodži. rodiče byli zřejmě bohatí, tatínek snad byl něco jako velvyslanec, maminka řídila obrovský dům, početné služebnistvo a početné potomstvo. Rodiče a tři sourozenci byli zabiti v občanské válce, když bylo Thawivann 11 let, a zbylých 6 dětí si pak "rozebraly" různé rodiny do adopce. Taky mě překvapilo, jak Thawivann líčila svůj přechod od buddhismu ke křesťanství (hrozně ráda o křestanství mluví - jako tady všichni). Překvapilo mě na tom to, že k němu došlo víceméně už za života jejích rodičů - buddhistů. Poslali ji do školy, kterou řídily misionářky, a na rozdíl od buddhismu, který Thawivann naháněl strach (měla pocit, že jsou na ni kladeny hrozně vysoké nároky) ji křesťanství uklidňovalo a připadalo jí jako náboženství šťastných lidí. Snažila se pak "naočkovat" i rodiče, kteří se sice nenechali, ale zároveň jí nebránili - což se mi zdá, vzhledem k tomu, že jí tehdy bylo třeba 10, obdivuhodné nebo spíš neuvěřitelné. Spaldingovi odcházeli asi o půl deváté (začínali jsme v pět) a my jsme ráno zaspali až do devíti.

P.S.: Martulka je od neděle tak trochu chlapeček (resp. chlapeček, jak já si ho představuju), pořád se někam sápe, nedokáže klidně sedět a u každé činnosti vydrží sotva několik minut.

Co tu vlastně dělám?

Začínají se množit dotazy o tom, co zde na Northwestern vlastně dělám. Protože i Petra začíná stupňovat svůj nátlak, abych napsal o své práci, rozhodnul jsem se vyhovět a stručně popsat, co se po mně chce a s čím tu den co den více či méně úspěšně bojuju.

Pracuji pod vedením prof. Bažanta, který (kromě další spousty věcí) odvodil jakousi formulku, která popisuje, jak se mění chování těles se zvětšující se velikostí. Například chcete postavit přehradu a potřebujete vědět, jakou pevnost bude mít beton, který vám přivezou. Jednoduše si tedy vyrobíte ze stejného betonu malý vzorek a necháte si ho v laboratoři "ozkoušet" podle normy. Pak víte, že pevnost toho betonu je třeba 2 MPa. Jenže reálně bude vaše přehrada  asi 100 krát větší než testovaný vzorek a skutečná pevnost takto velkého tělesa bude menší.

Já se snažím tento tzv. vliv velikosti modelovat. Používám k tomu model, který naprogramoval můj kamarád Honza Skoček, se kterým jsem se seznámil v Dánsku. Bohužel jsem strávil ohromné množství času (asi jeden měsíc) na úpravách tohoto kódu tak, aby vyhovoval mým potřebám. Doufám, že tato část je již u konce.

Druhou podstatnou složkou takového modelování je náhodnost parametrů. Model obsahuje jakousi lokální pevnost, kterou je nutné uvažovat jako náhodnou. Stejně jako v realitě, i tady platí, že tato lokální pevnost ve dvou bodech, které jsou blízko sebe, si bude podobná, zatímco lokální pevnosti ve dvou vzdálených bodech spolu nijak nebudou souviset. Lokální pevnost tedy generuji jako takzvané náhodné pole (viz. obrázek).

V současné době se snažím začít s výpočty sdružené úlohy (tedy model na porušení betonu + náhodné pole pro lokální pevnosti). Pořád ale odhaluji další a další komplikace. Snad už to tento týden prolomím. Pak bude potřeba počítat spousty realizací pro různě velká tělesa a různě velké zářezy v tělese. Tyto výpočty budou počítači trvat nejspíš několik měsíců. Snad to ale nebude vyžadovat žádnou další práci, nechám jen zapnutý počítač (ne můj, je tady speciální - na výpočty)  a budu dělat další projekt.

Čímž se dostávám k další části mojí práce, která se postupně rozjíždí. Nevím, jestli je to obecně známé, ale není možné postavit konstrukci tak, aby byla 100% pravděpodobnost, že nespadne. Je jakési obecně uznávané optimum, se kterým pracují normy, a to, že asi u jedné ze sta tisíc konstrukcí dojde k poruše. Spočítat pravděpodobnost poruchy reálné konstrukce se snaží spousty lidí a existují spousty postupů a teorií, jak to udělat. Jednou z nejjednoduších metod je tzv. Cornelův index spolehlivosti. Jednoduše předpokládáte, že na konstrukci působí náhodné zatížení a konstrukce má náhodnou únostnost. Mají-li obě tyto veličiny normální (Gaussovo) rozdělení, pak lze jednoduše získat odhad pravděpodobnosti poruchy. Ovšem mají-li veličiny jiné než normální rozdělení, vzniká chyba. S tím jak se konstrukce zvětsuje (laboratorní vzorek -> přehrada), tak se rozdělení pro její odolnost začíná posouvat od normálního k Weibullovu. Tato změna rozdělení je popsána zase prof. Bažantem, říká tomu grafted distribution. Abych vám přiblížil, jak to vypadá, přikládám distribuční funkci tohoto rozdělení.

Není to tak hrozné, jak to vypadá, ale nijak pěkné to taky není. Cílem projektu je modifikovat Cornellův index spolehlivosti za předpokladu zmíněného grafted rozdělení. Sám zatím moc nevím, co s tím, a bohužel mám na tomto projektu spolupracovat (rozuměj vést projekt) s jedním Indem, který právě zahájil své Ph.D. Tak uvidíme, držte mi palce. Další meeting je až příští úterý, takže mám ještě čas ...

(psáno Honzou, schválenou Petrou ... až na to, že jsem Honzu do ničeho nutit nemusela)

Osmý týden 14.-20.10. aneb nakupování - ejmenování u nás doma a Marta - oběd v čínské restauraci - Calvinovy narozeniny - "bivak" v Kettle Moraine

Osmý týden byl týden nákupů, kakání na nepravděpodobných místech a bivakování pod stanem. Nákupy: jak jsem již psala, předchozí týden se tu denní teploty (limitně) blížily nule, noční zřejmě klesly i pod nulu, a my jsme chtěli jet na dva dny do Wisconsinu - teď natvrdo přiznávám, že pod stan, což asi nebylo z předchozích zápisů zřejmé. Z toho všeho vyplynula nutnost obstarat Martulce skutečně zimní výbavu. Se sháněním zimní bundy, oteplovaček  a pletených i "lyžařských" rukavic jsem začala už v pondělí. Dopoledne půlhodinka pěšky do jednoho sekáče, v něm asi hodina  - když už jsem tu byla, chtěla jsem obhlídnout i jiné věci, které bychom mohli v nejbližší době potřebovat...ale skoro nic mě nechytlo za srdce, i když velikostně by něco z toho šlo, takže jsem to ve své nerozhodnosti pořád přehrabovala a nakonec odešla s oběma typy rukavic a pyžamem s dlouhým rukávem. (Martulka se moc pěkně sama zabavila vystavenými dětskými knížkami.) Do oběda ještě nějaký čas zbýval, takže jsme se vydaly vlakem do druhého, strašně malého sekáče, kde jsem se opět přehrabovala, Marta začala být unavená a měla hlad, navíc tam bylo málo místa na její manévrování, takže nakonec jsem koupila jedny lacláče (červené, jak to správné americké holčičky nosí) a odtáhly jsme na zastávku vlaku, Marta pobrekávající, já znechucená svojí absolutní neschopností rychlého rozhodování a tím, že jsem koupila v podstatě samé blbosti. Jakoby nám nestačilo nákupní dopoledne, vyjely jsme hned po odpoledním spinkání do celkem levného obchoďáku "Target". Cesta autem v dopravní špičce, která je celé odpoledne, trvá asi půl hodiny. Musíme se ale pochlubit, cesty autem po městě už obě zvládáme docela dobře, problémy vždy přislíbím vyřešit na další červené a Marta to celkem akceptuje. Jestli mi dopoledne připadalo, že jsem nerozhodná, v Targetu jsem předvedla naprostý vrchol bezradnosti. Bundičky mi připadaly buď málo teplé, nebo byly dvojvrstvé, což se zas špatně obléká. Navíc jsem zjistila, že Martulka už má tak velké břicho, že přes něj bundu pro 1,5 roční děti nezapne a že má problémy i se světle modrou bundou pro děti dvouleté, která byla do té doby mým favoritem. Oblékala jsem ji a zase svlékala snad stokrát, fakt se divím, že to tak dobře zvládla (Marta, nikoliv bunda). Pro Martu byl ovšem obchoďák hotový ráj. Procházela se mezi regály, občas něco z dětského oblečení vyrabovala, ale protože nebyla sama (a taky proto, že jsem ji často ztratila z dohledu), přestala jsem to po nějaké době řešit, zřejmě jsou tu na tohle zvyklí. Několikrát jsem se nechala rozmýšlením natolik unést, že jsem pak Martu musela hledat v úplně jiném oddělení. A do téhle nerozhodné idylky přišlo to kakání. Neměla jsem samozřejmě s sebou žádnou náhradní plínku (vždyť jedem jen na chvilku nakupovat, že), takže mi připadalo, že nezbývá nic jiného, než že to Martulka bude muset přežít v té špinavé až domů. A ona se taky původně tvářila, že to zvládne... dokud chodila. Jenže pak už byla unavená, já jsem ji posadila do košíku ... a pořád nám zbývalo koupit ještě bodyčka, podívat se, jestli nemají pro Honzu nějakou mikinu či svetr k narozeninám a jestli nemají plavky (které jsem si minulý týden zapomněla v Ymce a oni mi je tam během několika málo hodin ukradli). Jo, a taky jsme musely koupit na víkend termosku a ideálně ještě haloweenský kostým pro Martu (hrozí nám nějaká party). Hm. Sezení ve špinavé plínce spolu s únavou udělalo po chvíli své a až v momentě, kdy jsme byly obě už dost nanervy, mě napadlo, že by tu přece mohli mít i plínky (a měli) a já bych mohla přebalit na záchodě! Paní u pokladny se mě při placení s úsměvem zeptala "How are you?" ... jako by jí to z Martulčina výrazu nebylo jasné. Cesta zpět byla v pohodě, jen Honza už trnul strachy, protože jsme se vrátily asi o půl deváté. Poprvé v životě celý den chození po obchodech (shopping), pro Američana asi nic nezvyklého, pro mě horor. (Délka tohoto líčení naprosto odpovídá délce celého procesu a neschopnost vyjádřit se stručně naprosto odpovídá mé neschopnosti rozhodnout se.) K nakupování už jen tolik - v úterý jsme jeli s Martou a Vítkem Šmilauerem na pravidelný nákup potravin (celé "pospinkací" odpoledne), ve středu jsem byla sama kupovat plavky + nakonec Honzovi svetr (celý večer), v pátek nakupování hračky pro Calvina k narozeninám - (celé "pospinkací" odpoledne), vše autem. Uvědomila jsem si, kolik mi auto ušetřilo (resp. stále šetří) nervů. Jinak by každý nákup vybavení byl celodenní akcí typu IKEA (viz první týden) a každý nákup potravin by byl provázen nekonečným rozhodováním, kolik toho koupit, abych to zároveň unesla a zároveň nám to vystačilo nejlépe na týden. Takže jsem stále vděčnější Honzovým rodičům, že nám na to auto půjčili. Máme ho od 25. září a už jsme najeli asi 800 mil (přes 1200 km)- tedy samozřejmě ne jen po obchodech. 

Ve středu bylo "ejmenování" u nás doma. Až na to, že se Martulka hned první paní zalekla tak, že se mě pak nechtěla pustit, tudíž jsem musela všechno servírovat jednou rukou, to proběhlo celkem v pohodě. Marta teď má z některých neznámých lidí opět záchvaty panického strachu, na které pomůže jen chytnutí do náručí, a to nejde vždycky. Když jsme jeli nakupovat s Vítkem, měla první záchvat, když se objevil ve dveřích... záchvat trval během jízdy výtahem, cesty k autu a skončil až když se Vítek posadil na místo spolujezdce, tudíž se ztratil z dohledu. Další záchvat začal, když jsme u obchodu vystoupili a Marta zjistila, že tam Vítek pořád je. Během nákupu si ale zvykla, a když jsme se před dveřmi loučili, už mu říkala "bye" více než přátelsky. Podobný průběh to mělo s ejmenovacími dámami - po první hodině v mé náruči se na jejich přítomnost adaptovala, a nakonec za nimi málem vyrážela na chodbu, aby se řádně rozloučila ("bye"). "Bye" je teď Martino oblíbené slovo. Někdy říká "bye" třeba i uprostřed návštěvy, až to skoro vypadá, jako by přítomným chtěla naznačit, ať už jdou domů. 

V pátek jsem byla s Martulkou a s International American Women (spolek, s nímž už proběhla seznamovací káva, viz pátý týden) na obědě v čínské restauraci v čínsko vietnamské čtvrti. Původně jsem myslela, že se po čtvrti aspoň trochu projdem, ale některé International Women už mají s chozením problémy, takže jsme ušly cca 150 metrů do restaurace a pak 150 metrů zpět. Oběd byl moc dobrý, seděly jsme kolem kulatého stolu, v jehož prostředku byl otáčecí pidistoleček. Na ten nám servírovali spousty čínských jídel, která objednávala jedna Taiwanka, my jsme si od každého daly něco málo na talířek a otočily stoleček k další stolovnici. Uprostřed oběda řekla Marta "kaka" a mě došlo, že jsem se z pondělka nepoučila a že jsem už zase zapomněla doma náhradní plínku. Navíc v čínských restauracích nemají na rozdíl od všech ostatních amerických institucí na dámském záchodě přebalovací pulty, takže jsme veškerou očistu musely provést na mramorovém obložení umyvadel. Marta prvně řvala, ale pak mi začala ukazovat světýlka na stropě a vypadala spokojeně. Jak tak ležela s nahým zadkem u umyvadla, přemýšlela jsem, co dál. Neměla jsem žádnou rozumnou alternativu, venku zima - chodit v počůraných gatích by bylo jednak zdraví ohrožující, jednak bychom se asi mezi International Women už nemohly nikdy ukázat (organizátorky jsou fakt dámy)... a pak mě napadlo, že je jistá velmi malá pravděpodobnost, že by plínky mohla mít maminka chlapečka, co jsou  mu dva roky a osm měsíců ... a ono fakt jo. Ještě, že se nám to nestalo v ČR, tam už by byly všechny takhle staré děti "potty trained" (omlouvám se za ten amerikanismus, ale tohle úzloví se mi hrozně líbí, znamená to něco jako "trénovaný na nočník"). Martulka po návratu z koupelny jen zářila a dávala si do nosu, takže všechny dámy otáčely stolečkem pořád jenom k nám. Vydařená akce.

Výlet do Wisconsinu jsme po pečlivém studiu předpovědi počasí naplánovali na neděli a pondělí s tím, že v sobotu půjde Honza do práce. Sobotní večer jsme pak strávili na Calvinových (chlapeček od Kassie) prvních narozeninách. Všem kromě oslavence se akce aspoň trochu líbila - byly tam šíleně sladké americké dortíky a spousta nafukovacích balónků, oslavovat přišli i Calvinovi američtí sousedé (ani jsem nevěděla, že by u nás na kolejích ještě nějaký Američan bydlel ... a oni tam byli hned tři!) a zpívalo se stylově Happy birthday. S úplně správnou americkou výslovností jsem to snad ještě nikdy neslyšela - u birTH..., skutečně dávají jazyk mezi zuby, při kterémžto zvuku se nedá zpívat, takže to zní trochu jako pomlka, při maximálním využití představivosti jako brumendo.

V neděli "ráno" jsme v 10:30 vyrazili do state parku Kettle Moraine do Wisconsinu. Park nám doporučil Craig, který nám také půjčil dva spacáky. Stan a tři karimatky zapůjčila Petra Sheefova a od Thawivann jsme měli půjčenou nosičku pro Martu. Všichni nám to nabídli sami od sebe, bez nějakého žádání, a všechny věci si prý můžeme nechat celou dobu, co budeme v USA... je tu o nás zkrátka postaráno, věci nám padají do klína, aniž bychom pro to něco dělali. Před půl druhou jsme byli na parkovišti u výchozího bodu tzv. Zilmer Trails ("Zilmerovy stezky"). Za parkování se platilo 10 dolarů, a to dost kuriózním způsobem. Člověk je hodil do jedné z obálek, které byly k dispozici pod informativní cedulí o tom, kolik máte zaplatit. Pořád jsme si nezvykli, že se tady všude platí za parkování poměrně velké sumy, a dělá nám problém se s těmi penězi rozloučit, obzvláště, když to nikdo nehlídá. Pak jsme si ale řekli, že to musíme brát tak, že je to na údržbu parku, zaplatili a vyrazili na výlet. Krajina je tu opravdu moc pěkná, je to vidět už při příjezdu autem po tzv. Kettle Moraine Scenic Drive (něco jako silnice s výhledy na Kettle Moraine). Mně to trochu připomíná listnatou a plošší Šumavu - vždycky sem tam pár domků a jinak louky a lesy, výhledy. Když člověk vystoupí z auta a vydá se na výlet pěšky, uvědomí si, jak je tu hrozně členitý terén, samé trochu nahoru, trochu dolů. Ideální na běžky nebo, jak podotkl Honza, na orientační běh. Asi za to může ledovec, který tu kdysi byl. Procházka byla tak krásná, že během ní Honzu napadlo, že bychom nemuseli spát v kempu, jak jsme původně zamýšleli, ale mohli bychom spát u tzv. shelteru (přístřešek), který jsme potkali po cestě. Možná se ten nápad zrodil už před vycházkou - v momentě placení parkovného. Doma jsme se dívali na internet a za dopředu objednané místo ke stanování chtěli v kempu asi 40 nebo 50 dolarů, takže finanční stránka celé idey hrála jistě nezanedbatelnou úlohu. A jak Honza řekl, tak jsme učinili. Došli jsme asi 2 km do auta pro věci (dva velké batohy a obrovský igelitový pytel se spacáky ... nedostali jsme k nim od Craiga obaly) a s věcmi jsme táhli 2 km zpět k shelteru. Tam Honza postavil stan, Martulka chodila kolem a tvářila se důležitě a já jsem fotila. Aby bylo aspoň nějaké drama, zničili jsme jednu tyčku od stanu. Naštěstí ale pořád šla použít... v přístřešku by se dalo spát jen v nejvyšší nouzi - neměl dveře a měl dvě sice dlouhé, ale zato úzké dřevěné lavice asi metr nad zemí, na zemi pak byla pěti centimetrová vrstva prachu. K večeři jsme měli z domu uvařený guláš, který od rána ještě nestačil úplně vystydnout. Po něm jsme si ještě vyšli na 150 metrovou vycházku s baterkou, pouštěli po potoce lístečky, dívali se na večernici a vzpomínali (někteří), kdy jsme byli naposledy pod stanem.  Při ukládání jsme se tvářili, jako že se nic neděje a všechno je normálka - modlení, prohlížení knížky, ... ale za sebe musím říct, že jsem byla přece jen napjatá, jak tu noc Marta zvládne. A zvládla ji dobře. Kromě jedné asi hodinové epizody, kdy jí pořád nešlo znovu usnout, spala celou noc. Spánek během epizody jsme nakonec přivolali pitím - byla to jediná chvíle, kdy se Marta plně vzbudila, usmála se na nás, ukázala na hrnek, řekla "toto", pak ho celý vyzunkla a do minuty spala.  Možná jste si všimli, že jsme měli jen dva spacáky - jako správní mastňáci jsme si s sebou ale vzali ještě dvě peřiny a deku, něco z toho jsme použili na izolaci od země, pod jednou peřinou spal zcela navlečený Honza. Nám, co umíme mluvit, bylo celkem teplo, Martě podle teploty rukou snad taky. Docela dobře jsme zvládli i ráno, i když Martulce během balení stanu a věcí asi trochu zmrzly ručičky (rukavice po chvíli svléká, budeme muset trénovat), takže pak byla trošku ukňouraná.  Ale po poledním 15 minutovém spánku se to spravilo. Ještě musím dodat, že další dramatický prvek našeho bivakování byl, že u shelteru jsme byli načerno - správně má člověk zřejmě někde získat povolení, ale to by musel dopředu vědět, že tam chce spát. Kdyby strážci parku chtěli, nebylo by těžké nás podle auta stojícího na parkovišti vystopovat. Ale zřejmě nechtěli. Zpět k programu pondělního dopoledne. Poté, co jsme dorazili k autu, jsme si na teploměru přečetli, že je 9 stupňů Celsia, zaradovali se, že jsme nejeli minulý víkend, ale přesto si pořádně zatopili a popojeli na (neplacené) parkoviště u lesa prošpikovaného dalšími traily. Odpoledne jsme ještě vylezli na rozhlednu a prošli si nejkratší trasu na dalším z míst, odkud vedly značené stezky. Na trailech je fajn, že jsou zřejmě stavěny pro průměrného Američana - nejdelší okruhy měří osm kilometrů a na každém místě se najde nějaký okruh, který je dlouhý jen něco přes kilometr. S Martulkou většinou volíme kombinaci tras, která vychází tak na 6 km. Většinu z toho se Marta samozřejmě nese. Další možnost je nechodit pěšky, ale projezdit kraj na koni (po tzv. horse trailech) nebo na horském kole (tzv. loops). I když nejsem příznivcem horských kol, tady by to byla paráda. Cestičky jsou klikaté nejen vertikálně, ale i horizontálně a navíc hrozně úzké, takže člověk musí být pořád napjatý, co přijde. Odjížděli jsme moc spokojení - že se nám to tak vyvedlo, a taky že už nás do jara žádná podobná akce nečeká.

P.S.: Odkazuji vás na fotky, které jsou na adrese http://picasaweb.google.com/HonzaElias. Myslím, že jsou výstižnější, než slova.

(Psáno Petrou, ostatní už spí.)

Sedmý týden 6. - 13.10. aneb Druhá schůzka s Bažantem - babička (a EJMENOVÁNÍ) - výlet do Skokie lagoons - výlet do Starved Rocks

Na začátku týdne se Honzův školitel Bažant konečně vrátil z Evropy a hned na úterý svolal (ne)pravidelnou schůzku všech svých postgraduálních studentů. Honza na ni tentokrát odcházel s lepším pocitem, než po ní přicházel. Nějak se mu totiž nepovedlo prezentovat nové výsledky dostatečně srozumitelně, což vyvozuje z toho, že Bažant se dost brzy začal ptát, a to na dotazy, které zas Honzovi připadaly příliš jednoduché, než aby se na to někdo mohl ptát ... což Honzu samozřejmě vykolejilo, takže opět neodpověděl zcela srozumitelně a tak to chvíli pokračovalo, dokud to nějak nerozmotali a Bažant neřekl "good". To jen, abyste (někteří) věděli, že "úspěch" na první schůzce nebyl nic samozřejmého a neočekávali ho automaticky.

Úterý bylo také posledním dnem, kdy babička vyrazila do Chicaga, tentokrát již jako ostřílená turistka - do středu města jela metrem (jako obvykle) a odtud k Nature History Museu autobusem (č. 14). Já sama se po naší zkušenosti s autobusy snažím jejich využití co nejvíc eliminovat a raději bych šla k muzeu pěšky, než riskovala, že dojedu kdovíkam. Ale babička je holt odvážná, na rozdíl od nás se s řidiči autobusů ráda baví, i když jim (možná) moc nerozumí. Vždycky jim řekne, kam jede, a že se posadí těsně za ně, a aby jí řekli, až bude mít vystoupit. A vyplácí se jí to. Všude dojela bez problémů. Uvnitř muzea je toho podle vyprávění spousta - třeba kostra tyranosaura, která je z 90% z pravých kostí (blížeji o muzeu snad, až tam někdy půjdeme sami). Večer jsme měli slavnostní palačinkovou večeři na rozloučenou, protože ve středu babička odjížděla. Vykládali jsme do pozdních nočních hodin, i když původní plán byl jít brzy spát, protože ve středu nás (resp. babičku) kromě odjezdu čekalo ještě "EJMENOVÁNÍ". Nutno říct, že oproti prvnímu ejmenování jsou všechna ostatní mnohem méně intenzivní - je na nich méně jídla, před jídlem se neejmenuje a i během čtení to s ejmeny nikdo už tak moc nepřehání. Ale čtení a výklad přečteného se "nefláká". Já jsem z toho ale pořád trochu rozpačitá, resp. možná i víc než poprvé. Většinou se nečte přímo Bible, ale nějaká brožurka, v níž je např. výklad toho, co to znamená být křesťanem. V téhle brožurce je sice spousta odkazů na Bibli, ale Bible to holt není - na to je brožurka příliš jednoznačná. A já mám pocit, že i všechny dámy, které na tato setkání chodí, to mají všechno trochu moc jednoznačné. Zdá se mi, že to občas vyznívá tak, že chceš-li se stát křesťanem, přečti si tuhle brožurku, dělej, co ti říká, tj. přijmi Ježíše Krista do svého srdce, a jseš "v all rightu". Ale o tom, že to není vůbec jednoduché, nebo o tom, jak to konkrétně dělat, se mlčí. Dál mi někdy připadá, že všeobecný postoj je, že my jsme ti křestani, kteří ví, jak správně žít, zatímco ostatní se můžou postavit na hlavu, ale dokud nepřijmou Ježíše Krista, mají smůlu. Nějak mám zkrátka pocit, že víme líp než Pán Bůh, jak to s kým dopadne. Ale já jsem byla a stále jsem přehnaně alergická na jakýkoliv náznak elitářství, takže možná se mi to všechno jen zdá. Navíc jde skutečně jen o pocity, co se slov týče, nemám žádné námitky. Tak zpět k prokazatelné realitě. Na tomto setkání byla hvězda č. 1 samozřejmě babička, ještě dnes mi znovu všichni říkali, že ji rádi poznali, shodli se, že je to "very intelectual lady" a ptali se, jak se jí to líbilo.  V poledne jsme byli s babičkou na rozlučkovém obědě v restauraci Olive Mountain (tam, kde jsme byli předtím s Craigem) a v šest hodin večer pro babičku začala  cca 22 hodinová cesta domů. Její odjezd jsme intenzivně pocítili hned po večeři, protože nám během svého pobytu zde celou dobu umývala nádobí. Moje máma mi říkala, že si během babiččiny návštěvy USA připadala tak trochu tady, společně s ní, a já jsem si uvědomila, že já jsem si zase skrze ni připadala tak trochu doma - najednou to prostě nebylo tak daleko. Takže jsem se hned ve čtvrtek ráno začala těšit, že za měsíc přijede Jitka (sestra) s manželem Honzou.

O víkendu jsme původně chtěli jet na celý víkend někam do Wisconsinu do state parku, ale předpověď hlásila na sobotu déšť a sníh, a tak jsme to nakonec odložili - snad na další víkend. U nás v Illinois nepršelo, a tak jsme rozhodli v sobotu absolvovat jen dopolední vycházku v okolí Skokie lagoons (stejná oblast, jako náš první výlet "do lesa", jen severněji) a v neděli jet do 2 hodiny vzdáleného state parku Starved rocks. Sobotní dopolední vycházka nezačala příliš optimisticky, teploty byly jen lehce nad nulou a Martulka ze začátku pořád pobrekávala a nechávala se pouze nést, ježdění v kočárku nebo samostatná chůze nebyly vůbec na pořadu dne. Skokie lagoons jsou tvořeny soustavou rybníků, o nichž jsme si mysleli, že tvoří podkovu. Začali jsme vycházku z "neobloučkové" strany podkovy s tím, že půjdeme z vnější strany jedné nožičky podkovy, pokusíme se odtud najít lávku vedoucí do středu podkovy a tímto středem se vrátíme zpět - bude to tak 3 míle a budem brzy doma.  Za stavu mírného zmrzla a neustálého uklidňování Martulky jsme však došli až k obloučku a odbočka nikde. A tak jsme si řekli, že už to tedy obejdem celé. Lávku vedoucí do středu jsme našli až v půlce druhé nožičku podkovy. (Tato nožička byla mnohem přívětivější, trochu za větrem a Marta si tu vynahradila své strádání v první části cesty - viz fotky.) Pořád nám připadalo, že stojí za to po ní jít - do středu podkovy totiž vedla lesní cesta (časem se ukázalo, že se později mění na stezičku), kdežto do té doby jsme šli po asfaltové cyklostezce odděleni od aut jen úzkým pruhem lesa. A tak jsme se vydali do krásného lesa, ve kterém žijí jeleni a na břehu spousta vodních ptáků, a který se po čase stává mnohem méně prostupným, než v okolí lávky. Když jsme se prodrali k místu, které bylo od auta cca 200 metrů vzdušnou čarou, Marta v kočárku usnula a my jsme zjistili, že rybníky netvoří podkovu, ale ovál, a že se k autu dostaneme jedině tak, že se pokorně vrátíme k lávce. (Po čtvrt hodině prodírání zpět se Marta vzbudila.) Celková trasa nakonec měřila cca 6 mil a domů jsme z dopolední vycházky dojeli o tři čtvrtě na tři.

Výlet do Starved rocks nebyl kupodivu provázen žádným ztracením ani deštěm, pouze jsme na placené dálnici dvakrát vjeli do špatného pruhu,  kde se mýtné nedalo  platit v hotovosti (pruh byl jen pro auta s jakýmsi I pasem), takže teď doufáme, že nás kvůli tomu nikdo nepožene před soud. Na výlet s námi jel Vítek Šmilauer, což je Pražák, který je tu u Bažanta třikrát na dva měsíce. Teď mu má během 11 dní dodělat výzkum pro Chrysler. Výzkum měl probíhat už dva roky, ale asi nijak moc neprobíhal, a jeho výsledky má shrnovat zpráva, která musí být hotová taktéž v těch 11 dnech. Vítkovi je 31 a už je docent, čímž nám vyrazil dech. Kdybychom ho neznali a nevěděli, že je hodnej a bezelstnej, mohli bychom mít pocit, že se nám občas snaží vyrazit dech i jinak - ví úplně cokoliv, na co se ho zeptáte, nebo ani nezeptáte. Ale je moc fajn. Starved rocks jsou (zřejmě) pískovcové skály na břehu přehrady, v nichž původně žili Indiáni (kterým Francouzi říkali Illinois - odtud název státu). Na rozdíl od Českého ráje ale skalami protéká spousta potoků, které na některých místech tvoří vodopády, a skály jsou tedy vytvarované spíš vodou než větrem. Nakonec nám to připomínalo spíš Moravský kras. Honza výstižně poznamenal, že v Americe musí člověk jet autem dvě hodiny, aby pak narazil na Moravský kras. Je pravda, že jsme možná od slavného "state parku" čekali víc, hlavně víc divočiny, než spoustu velmi upravených turistických cestiček se spoustou turistů. Na druhou stranu to zatím bylo určitě to nejlepší, co jsme z americké přírody viděli. Bylo tam pěkně a mělo by tam být něco k vidění v jakémkoliv ročním období - chystáme se to otestovat. Každopádně si zde začínáme více vážit krásy a dostupnosti naší přírody (já jsem např. Moravský kras neměla až do tohoto víkendu moc ráda a rozhodně ho nepovažovala za žádné terno, ale asi s obojím začnu).

Moje práce po internetu mě docela chytla, vyrábím testy, které mají "handicapované studenty provést kapitolou Limita a spojitost funkce" (pro ty, komu to něco řekne). Docela s nadšením jsem vyrobila první dva testy, které se týkají definice limity ... a hned mi bylo řečeno, že je to na hranici či za hranicí chápání handicapovaných studentů, a že tedy náplň dalších testů budeme muset prokonzultovat... Tak to mám - bála jsem se, že se mi do toho nebude chtít, že si na práci nanejdu čas a že to budu muset odřeknout, a třeba nakonec naopak budu odřeknuta já.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)

Šestý týden 30.9. - 5.10. aneb Marta - oběd s Craigem - babička a Chicago - výlet na Indiana Dunes - Petra a práce

Minulý týden mi Jitka (sestra) řekla, že přestávám psát o Martě. "Když ona je teď hrozně hodná," snažila jsem se bránit. "Tak piš o tom, jak je hodná," odpověděla Jitka nekompromisně. Dnes se o to tedy pokusím, i když musím přiznat, že je mnohem jednodušší psát o problémech a konfliktech než o bezkonfliktním a harmonickém životě, a se záživností čtení to bude možná podobné. Protože podzim už tu začíná vystrkovat růžky (teploty jsou kolem 15°C a často hrozně fouká), snažím se chodit s Martou do parků, co to jen jde, protože tuším, že už to dlouho nepůjde. (Marta je venku díky chladnějšímu počasí méně aktivní, v kočárku zvládáme mnohem větší úseky než dříve, a já si to docela užívám.) V parcích jsou důmyslné PROLÉZAČKY, nejsou dřevěné, jako u nás, jsou většinou z umělé hmoty - takže jsou asi ošklivější, zato účelnější. Většinou jde o nějaký velký "hrad", na nějž se dá vylézt různými cestami (po schodech, po více či méně visutých žebřících, nevisuté žebříky bývají často alespoň nějak vypoulené, ...) a z nějž se dá také různými cestami dostat dolů - obvykle po skluzavce - jednoduché či ve tvaru šroubovice. Jednotlivé hradní věže jsou odděleny pevnými či visutými mosty nebo ručkovacími tyčemi. Řekla bych, že děti si tu - na rozdíl od našich prolézaček - docela máknou. Hradní věže bývají dost vysoké - některé mají podlahu výše než 164 cm (měřeno srovnávací metodou). Od konce srpna, kdy jsme přijeli, udělala Martulka ve zlézání prolézaček velký pokrok. Ze začátku jsme ji museli nahoru vždy doprovázet, posadit na klouzačku, seběhnout dolů a odtud ji povzbuzovat, aby sjela. Teď už dlouho leze po schodech sama - po čtyřech - a sama si i sedá na skluzavky a sjíždí dolů. Stačí, když to kontrolujeme zespodu (což je někdy docela hluboko pod ní - ze začátku jsem měla strach, ale ona je naštěstí ještě stále "bezpečné" dítě, které se nevrhá nikam po hlavě). Od pondělka Marta zkouší zdolávat schody se zábradlím přiměřené výšky jako člověk, tj. vzpřímeně. Jinak jsme v průběhu minulých týdnů zaznamenali, že UMÍ SAMA VYLÉZT NA lavičku (moc nevíme jak, lavička je jí po prsa), do kočárku (když jsem vysávala, potřebovala si tam vzít krekry, které často vozíme s sebou, abychom překonali nudné pasáže našich cest ... v kočárku ji nalezla babička, které se zdálo, že je Martulka nějak dlouho potichu) a na houpacího "koně" v místní herně pro děti (jezdí na něm tryskem jako Vinnetou). Taky má ráda MÍČE. V pondělí jsme spolu házely kaštany "na cíl" (pískoviště 4x10 metrů). Martulka si vždycky došla od pískoviště asi 7 m k místu, odkud jsem házela já, a pak se přibližovala tak dlouho, dokud se vzdálenost nesmrskla na 20 cm, odkud se trefila třemi kaštany ze čtyř. Házení jí tedy moc nejde, zato si vymyslela pěknou indoorovou hru - popohánění míče smetáčkem. Čas od času si Martulka vzpomene, že má PANENKU, a to se pak o ni docela pěkně stará - dělá jí "malá", ale ze všeho nejraději ji krmí a bohužel i napájí. Všechny tyto činnosti si zkouší také na mladších dětech, dostane-li k tomu příležitost. Co se týče herny pro děti (tzv. "playroom"), jsme zřejmě jediné dvě osoby, které se snaží po sobě UKLÍZET. Přišla jsem na to, že nejlepší je jít příkladem... většinou stačí, když začnu házet věci do určených krabic a Martulka mi přijde pomoct. Když nepřijde, hrajeme hru na letadlo (to je Marta, já jsem motor, který ji udržuje ve vzduchu), které rekognoskuje terén, vezme, na co přijde, a pak to háže ze vzduchu do krabice. Je to naprosto nejspolehlivější způsob započetí úklidu (přemlouvání a plácání přes ruku, když házela věci schválně jinam, jsem taky zkoušela a nikam to nevedlo), akorát trochu zatěžuje motor. Doufám, že časem dostanu nějaký oddechovější nápad. MLUVENÍ zatím nic moc, ale lepší se to - hlavně v tom smyslu, že již dříve vyslovované slabiky mají teď ještě mnohem více významů, než dříve. Onehdá jsme například seděli na liduprázdném nádraží na lavičce a čekali na vlak a Martulka mi říká "pá". Většinou to znamená pán, paní, pálí (jídlo, když je horké ... od té doby, co se to naučila, ji pálí úplně všechno), dvakrát po sobě to znamená papat nebo pá pá, ale zdálo se mi, že nic z toho se nedá v této situaci použít. Začala jsem ji tedy přemlouvat, že tam žádný pán není, ale ona trvala na svém. A pak mi došlo, že "pá" je nově taky pták - a když jsem se skrčila, abych měla Martulčin rozhled, skutečně jsem uviděla na střeše jakéhosi přístěnku sochu ptáka... Dále umí "tata", "toto", "ta" (znamená tam nebo tady), "teta", "baba" a konečně došlo i na "mama". Sobě zřejmě říká "ma" - a možná i díky tomu má občas trošku chaos v tom, kdo je máma a kdo je Marta (hlavní důvod asi je, že když při slově máma ukazuju na sebe, ona to napodobí a ukáže taky na sebe). Dál se snaží o "vlak" (jezdí nám pod okny tak každých 10 minut), umí "há" (hrát si) a naučila se "hi" (anglicky ahoj na uvítanou) a "bye" (ahoj na rozloučenou). Když má chuť, říká to úplně neznámým kolemjdoucím - někteří jí nerozumí, tak musím trochu překládat, ale ti, kteří rozumí, jsou z ní úplně paf... což ji motivuje k dalším pokusům.

A teď k událostem minulého týdne. Na úterý nás pozval Craig ("proděkan", který byl u nás asi před 3 týdny s manželkou na večeři) na oběd do restaurace. Chtěl nás tu seznámit s Češkou, která je v USA už asi 15 let. Jmenuje se Petra Sheaffova (provdala se za Američana, ale trvala na příponě "ová" ... což ji dost vystihuje. Snaží se být velmi originální a daří se jí to.) Oběd byl bezvadnej - byli jsme v restauraci Olive Mountain, kuchyně alá Střední východ. K obědu si můžete dát některé z cca 25 menu, které stojí kolem 7 dolarů. Přitom pití a předkrm (polévka nebo "hummus", což je dle slovníku arabská pasta z cizrny, nebo ještě cosi jiného) jsou v ceně. Navíc je v ceně to, že vás číšník usadí u stolu, nabídne vysokou židličku pro dítě a plastový kelímek a po odchodu dítěte zřejmě dost dlouho uklízí rýži, která je všude okolo (rýže ze Středního východu se vůbec nelepí, jiné přílohy než rýže neexistují, teda kromě humusu a chleba, ale ten není nic moc). Jinde dostanete za 7 dolarů sendvič, který někdy není moc dobrý a rozhodně se nepřejíte (říká Honza). Konverzaci u stolu obstarávala z 90% Petra (Scheaffova, samozřejmě), což bylo fajn. Po nás ostatních se chtělo jen občas se zasmát, nebo nanejvýš mít nějakou vtipnou připomínku, což podle mého odhadu vyhovuje Craigovu naturelu a zcela jistě mé znalosti angličtiny. Honzovi to možná vyhovovalo o něco méně než nám, ale přežil to, ani se nemusel moc snažit. Craig i Petra jezdí rádi do přírody, takže nám slíbili zapůjčit různé spacáky apod., až budeme někam chtít jet my (uvažujeme, že bychom jeli tento víkend do jednoho "státního" parku do Wisconsinu). Navíc při hovoru o chicagské galerii "Art Institute" nám Craig nabídl, že bychom tam někdy mohli zajít spolu - prý tam chodí s manželkou Jennifer každý měsíc. Zdálo se mi to jako velmi gentlemanská nabídka vzhledem k tomu, že viděl Martulčino minirodeo u stolu (byla celkem hodná, ale bylo to na ni dlouhé...) a že bylo jasné, že bychom ji vzali s sebou. Tak snad někdy, až začne pořádná zima (všichni říkají, že je to tu krušné a když vidím začátek podzimu, docela jim věřím).

  

Ve středu měl být podle předpovědi téměř jediný hezký den v celém týdnu, takže jsme se s babičkou rozhodly jet poprvé do centra Chicaga. Udělaly jsme si vyhlídkovou vycházku podél řeky, pak jsme si prohlídly Millenium park, a pak jsme tak dlouho hledaly zastávku autobusu, který by nás dovezl k Sears Tower, že už se nám zdálo rychlejší k ní dojít. Nebyla to pravda - příště pojedem. Chicago je strašně hlučné, chodníky nejsou moc široké a chodí tam hodně lidí. Růžový kočárek pro panenky jsme sice prozřetelně nechaly doma, ale i tak nebylo úplně jednoduché zajistit Martulce životní prostor, když už bylo neudržitelné vézt ji nadále v kočárku (zavedly jsme teď systém "dojedeme k tamtomu semaforu, a když budeš chtít pořád chodit, budeš...". Zatím se docela osvědčuje - a já vždycky tiše jásám, když se za semaforem na nějaké chození ještě aspoň na chvíli zapomene). Sears Tower už babička absolvovala sama, my jsme jely domů - prohlídka je dlouhá a my už jsme tam byly. Asi bychom správně měli být po celý zbytek dne v napětí, zda babička dorazí v pořádku domů, ale nebyli jsme (veškeré napětí za nás obstarala babička sama - byla z toho nesvá už od rána; trasu jsme spolu ale prošly na mapě a v reálu jsme se po cestě "tam" dívaly na všechny rohy - tedy vlastně roh - kde se zatáčí, takže mně bylo jasné, že to dobře dopadne.) Od té doby z babičky alespoň z mého pohledu spadly veškeré obavy, že se ztratí. Ve čtvrtek si zopakovala sobotní cestu do botanické zahrady, tentokrát sama autobusem (v sobotu jsme některé části zahrady vynechali) a v pátek jela do Chicaga do již zmiňovaného Art Institute - opět zcela sama. Co se týče Chicaga, je teď z nás nejvíce orientovaná - po návratu mi začala popisovat, jak nešla po ulici Monroe, ale po Adams a já jsem vůbec nevěděla, která bije. A taky toho nejvíce viděla.

  

V sobotu jsme podle plánu č. 1 chtěli jet na výlet do "státního" parku (= přírodní park, který je asi méně významný než národní park) Indiana Dunes, což jsou písečné duny na jižním břehu Michiganského jezera. Hlásili ale déšť, takže plán č. 2 byl jet tam v neděli. V sobotu ráno však bylo hezky, takže jsme podle plánu č. 3 vyrazili, a to s nejméně hodinovým zpožděním, oproti odjezdu podle plánu č. 1. Protože jsme spěchali, rozhodli jsme se jídlo koupit "někde tam". Mělo to být cca 1,5 hodiny autem po dálnici. Dálnice ale byla kolem Chicaga dost ucpaná, navíc jsme někde během jízdy v jednom z celkem 8 až 16 pruhů přehlédli rozdělení dálnice a vydali se delší cestou. Asi po 2 hodinách jsme zahlédli ceduli Indiana Dunes a mysleli si, že máme jízdu za sebou. A tak jsme odbočili na první Indiana Dunes (mrtvo ... byla to pouze okrajová část, mapka říkala, že hlavní část je dále), na druhé Indiana Dunes (pouze název vesnice) a když jsme již jako místní znalci minuli několik dalších cedulí, odbočili jsme již správně na Indiana Dunes State Park. Bylo však po sezóně, takže všechna občerstvení byla zavřená. (Jediné, co zůstalo otevřené, byla pokladna na vybírání parkovného.) Naštěstí jsme po cestě prozřetelně zastavili u jedné benzínky, měli na ní ale jen toustový chleba. Byly asi dvě hodiny odpoledne, ze západu se hnaly mraky, všichni jsme měli hlad a Marta byla unavená. Pohled přes jezero směrem k Chicagu byl ale nádherný - Chicago bylo vidět, i když to bylo asi 50 mil ... tedy po silnici - a neméně krásný byl pohled na duny. Písek je vidět jen úplně u jezera, dále jsou duny zarostlé lesem, cestičky v těchto lesích jsou ale písečné a člověk se tam boří. S přihlédnutím ke všem okolnostem Honza vytvořil plán (č. 1b), že se na pláži u jezera najíme toustového chleba (Marta odmítla), pak vyrazíme na jakousi stezku, která má jít přes tři nejvyšší duny a má mít asi 2,5 km, a pak Honza dojde pro auto a my na něj počkáme na konci stezky. Když jsme se přehoupli přes první větší dunu, začalo pršet. Všichni jsme si oblékli pláštěnky, přičemž jsme se stačili pohádat, kdo si ji obleče jako druhý (první ji měla na sobě Marta). Když jsme vylezli na druhou dunu, kde byla vyhlídka, babička řekla, že půjde zpátky a počká na nás u auta (plán č. 2b). Když jsme lezli na třetí dunu, Martulka usnula Honzovi v náručí - a tak ji nesl v pláštěnce po celý zbytek cesty. Duny jsou krásné i když prší, ale určitě se budeme snažit podívat se sem ještě za hezčího počasí. Na konci stezky byl pravý močál, jako z pohádky - naše močály jsou oproti tomu hadra, a pak taky dřevěný přístřešek, kde jsme položili spící Martu na stůl a Honza šel pro auto. Po cestě zpět jsme se stavili u MacDonalda a dali si poprvé ty jejich Big Macy a Chicken Macy. Nic moc, ale po toustovém chlebu učiněný ráj.

  

Minulý týden se mi také poprvé ozvali z Masarykovy univerzity, kde jsem měla z Brna předjednánu jakousi možnost spolupráce na tvorbě elektronických materiálů pro handicapované studenty. Moje vize byla, že tu nebudu mít co dělat a že takhle bych něco vydělala a ještě měla pocit, že dělám něco aspoň částečně smysluplného. Musím přiznat, že po příjezdu sem jsem trochu doufala, že to nakonec vyšumí, protože si tu připadám zaměstnaná celkem dost, ani nevím čím. Ale nevyšumělo a dokonce jsem už dostala první úkol. Ptala jsem se, co se stane, když nedodržím slibovaných 7 hodin týdně - prý nic. Tak jsem si teď dala limit 4 hodiny týdně, ale ani tak nevím, jestli to dodržím a jestli to po splnění prvního úkolu nevzdám. Je mi tu dobře i "nezaměstnané" a nechce se mi do non stop stresu... a ještě nemám ujasněné, jestli je to znak lenosti nebo "moudrosti" ... a taky se tento pocit může kdykoliv změnit.

  

(Psáno Petrou, Honza už šel spát.)