Sedmý týden 6. - 13.10. aneb Druhá schůzka s Bažantem - babička (a EJMENOVÁNÍ) - výlet do Skokie lagoons - výlet do Starved Rocks

Na začátku týdne se Honzův školitel Bažant konečně vrátil z Evropy a hned na úterý svolal (ne)pravidelnou schůzku všech svých postgraduálních studentů. Honza na ni tentokrát odcházel s lepším pocitem, než po ní přicházel. Nějak se mu totiž nepovedlo prezentovat nové výsledky dostatečně srozumitelně, což vyvozuje z toho, že Bažant se dost brzy začal ptát, a to na dotazy, které zas Honzovi připadaly příliš jednoduché, než aby se na to někdo mohl ptát ... což Honzu samozřejmě vykolejilo, takže opět neodpověděl zcela srozumitelně a tak to chvíli pokračovalo, dokud to nějak nerozmotali a Bažant neřekl "good". To jen, abyste (někteří) věděli, že "úspěch" na první schůzce nebyl nic samozřejmého a neočekávali ho automaticky.

Úterý bylo také posledním dnem, kdy babička vyrazila do Chicaga, tentokrát již jako ostřílená turistka - do středu města jela metrem (jako obvykle) a odtud k Nature History Museu autobusem (č. 14). Já sama se po naší zkušenosti s autobusy snažím jejich využití co nejvíc eliminovat a raději bych šla k muzeu pěšky, než riskovala, že dojedu kdovíkam. Ale babička je holt odvážná, na rozdíl od nás se s řidiči autobusů ráda baví, i když jim (možná) moc nerozumí. Vždycky jim řekne, kam jede, a že se posadí těsně za ně, a aby jí řekli, až bude mít vystoupit. A vyplácí se jí to. Všude dojela bez problémů. Uvnitř muzea je toho podle vyprávění spousta - třeba kostra tyranosaura, která je z 90% z pravých kostí (blížeji o muzeu snad, až tam někdy půjdeme sami). Večer jsme měli slavnostní palačinkovou večeři na rozloučenou, protože ve středu babička odjížděla. Vykládali jsme do pozdních nočních hodin, i když původní plán byl jít brzy spát, protože ve středu nás (resp. babičku) kromě odjezdu čekalo ještě "EJMENOVÁNÍ". Nutno říct, že oproti prvnímu ejmenování jsou všechna ostatní mnohem méně intenzivní - je na nich méně jídla, před jídlem se neejmenuje a i během čtení to s ejmeny nikdo už tak moc nepřehání. Ale čtení a výklad přečteného se "nefláká". Já jsem z toho ale pořád trochu rozpačitá, resp. možná i víc než poprvé. Většinou se nečte přímo Bible, ale nějaká brožurka, v níž je např. výklad toho, co to znamená být křesťanem. V téhle brožurce je sice spousta odkazů na Bibli, ale Bible to holt není - na to je brožurka příliš jednoznačná. A já mám pocit, že i všechny dámy, které na tato setkání chodí, to mají všechno trochu moc jednoznačné. Zdá se mi, že to občas vyznívá tak, že chceš-li se stát křesťanem, přečti si tuhle brožurku, dělej, co ti říká, tj. přijmi Ježíše Krista do svého srdce, a jseš "v all rightu". Ale o tom, že to není vůbec jednoduché, nebo o tom, jak to konkrétně dělat, se mlčí. Dál mi někdy připadá, že všeobecný postoj je, že my jsme ti křestani, kteří ví, jak správně žít, zatímco ostatní se můžou postavit na hlavu, ale dokud nepřijmou Ježíše Krista, mají smůlu. Nějak mám zkrátka pocit, že víme líp než Pán Bůh, jak to s kým dopadne. Ale já jsem byla a stále jsem přehnaně alergická na jakýkoliv náznak elitářství, takže možná se mi to všechno jen zdá. Navíc jde skutečně jen o pocity, co se slov týče, nemám žádné námitky. Tak zpět k prokazatelné realitě. Na tomto setkání byla hvězda č. 1 samozřejmě babička, ještě dnes mi znovu všichni říkali, že ji rádi poznali, shodli se, že je to "very intelectual lady" a ptali se, jak se jí to líbilo.  V poledne jsme byli s babičkou na rozlučkovém obědě v restauraci Olive Mountain (tam, kde jsme byli předtím s Craigem) a v šest hodin večer pro babičku začala  cca 22 hodinová cesta domů. Její odjezd jsme intenzivně pocítili hned po večeři, protože nám během svého pobytu zde celou dobu umývala nádobí. Moje máma mi říkala, že si během babiččiny návštěvy USA připadala tak trochu tady, společně s ní, a já jsem si uvědomila, že já jsem si zase skrze ni připadala tak trochu doma - najednou to prostě nebylo tak daleko. Takže jsem se hned ve čtvrtek ráno začala těšit, že za měsíc přijede Jitka (sestra) s manželem Honzou.

O víkendu jsme původně chtěli jet na celý víkend někam do Wisconsinu do state parku, ale předpověď hlásila na sobotu déšť a sníh, a tak jsme to nakonec odložili - snad na další víkend. U nás v Illinois nepršelo, a tak jsme rozhodli v sobotu absolvovat jen dopolední vycházku v okolí Skokie lagoons (stejná oblast, jako náš první výlet "do lesa", jen severněji) a v neděli jet do 2 hodiny vzdáleného state parku Starved rocks. Sobotní dopolední vycházka nezačala příliš optimisticky, teploty byly jen lehce nad nulou a Martulka ze začátku pořád pobrekávala a nechávala se pouze nést, ježdění v kočárku nebo samostatná chůze nebyly vůbec na pořadu dne. Skokie lagoons jsou tvořeny soustavou rybníků, o nichž jsme si mysleli, že tvoří podkovu. Začali jsme vycházku z "neobloučkové" strany podkovy s tím, že půjdeme z vnější strany jedné nožičky podkovy, pokusíme se odtud najít lávku vedoucí do středu podkovy a tímto středem se vrátíme zpět - bude to tak 3 míle a budem brzy doma.  Za stavu mírného zmrzla a neustálého uklidňování Martulky jsme však došli až k obloučku a odbočka nikde. A tak jsme si řekli, že už to tedy obejdem celé. Lávku vedoucí do středu jsme našli až v půlce druhé nožičku podkovy. (Tato nožička byla mnohem přívětivější, trochu za větrem a Marta si tu vynahradila své strádání v první části cesty - viz fotky.) Pořád nám připadalo, že stojí za to po ní jít - do středu podkovy totiž vedla lesní cesta (časem se ukázalo, že se později mění na stezičku), kdežto do té doby jsme šli po asfaltové cyklostezce odděleni od aut jen úzkým pruhem lesa. A tak jsme se vydali do krásného lesa, ve kterém žijí jeleni a na břehu spousta vodních ptáků, a který se po čase stává mnohem méně prostupným, než v okolí lávky. Když jsme se prodrali k místu, které bylo od auta cca 200 metrů vzdušnou čarou, Marta v kočárku usnula a my jsme zjistili, že rybníky netvoří podkovu, ale ovál, a že se k autu dostaneme jedině tak, že se pokorně vrátíme k lávce. (Po čtvrt hodině prodírání zpět se Marta vzbudila.) Celková trasa nakonec měřila cca 6 mil a domů jsme z dopolední vycházky dojeli o tři čtvrtě na tři.

Výlet do Starved rocks nebyl kupodivu provázen žádným ztracením ani deštěm, pouze jsme na placené dálnici dvakrát vjeli do špatného pruhu,  kde se mýtné nedalo  platit v hotovosti (pruh byl jen pro auta s jakýmsi I pasem), takže teď doufáme, že nás kvůli tomu nikdo nepožene před soud. Na výlet s námi jel Vítek Šmilauer, což je Pražák, který je tu u Bažanta třikrát na dva měsíce. Teď mu má během 11 dní dodělat výzkum pro Chrysler. Výzkum měl probíhat už dva roky, ale asi nijak moc neprobíhal, a jeho výsledky má shrnovat zpráva, která musí být hotová taktéž v těch 11 dnech. Vítkovi je 31 a už je docent, čímž nám vyrazil dech. Kdybychom ho neznali a nevěděli, že je hodnej a bezelstnej, mohli bychom mít pocit, že se nám občas snaží vyrazit dech i jinak - ví úplně cokoliv, na co se ho zeptáte, nebo ani nezeptáte. Ale je moc fajn. Starved rocks jsou (zřejmě) pískovcové skály na břehu přehrady, v nichž původně žili Indiáni (kterým Francouzi říkali Illinois - odtud název státu). Na rozdíl od Českého ráje ale skalami protéká spousta potoků, které na některých místech tvoří vodopády, a skály jsou tedy vytvarované spíš vodou než větrem. Nakonec nám to připomínalo spíš Moravský kras. Honza výstižně poznamenal, že v Americe musí člověk jet autem dvě hodiny, aby pak narazil na Moravský kras. Je pravda, že jsme možná od slavného "state parku" čekali víc, hlavně víc divočiny, než spoustu velmi upravených turistických cestiček se spoustou turistů. Na druhou stranu to zatím bylo určitě to nejlepší, co jsme z americké přírody viděli. Bylo tam pěkně a mělo by tam být něco k vidění v jakémkoliv ročním období - chystáme se to otestovat. Každopádně si zde začínáme více vážit krásy a dostupnosti naší přírody (já jsem např. Moravský kras neměla až do tohoto víkendu moc ráda a rozhodně ho nepovažovala za žádné terno, ale asi s obojím začnu).

Moje práce po internetu mě docela chytla, vyrábím testy, které mají "handicapované studenty provést kapitolou Limita a spojitost funkce" (pro ty, komu to něco řekne). Docela s nadšením jsem vyrobila první dva testy, které se týkají definice limity ... a hned mi bylo řečeno, že je to na hranici či za hranicí chápání handicapovaných studentů, a že tedy náplň dalších testů budeme muset prokonzultovat... Tak to mám - bála jsem se, že se mi do toho nebude chtít, že si na práci nanejdu čas a že to budu muset odřeknout, a třeba nakonec naopak budu odřeknuta já.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)