27. - 31. 7. 2016 aneb Úvod - Václav gentleman - hry doma - hry venku - počítačové hry - angličtina - cvičení - Westwood Hills - sobota s Le-ovými - neděle - co nás čeká

 

Po návratu z Chicaga nás čekal poslední týden v Minneapolis (středa - úterý). Tenhle poslední "městský" blog tedy bude trochu bilanční.

Ve středu dost pršelo, takže jsme dopoledne strávili nákupem a skoro celý zbytek dne si děti hrály "na obchůdek". Musím říct, že nákup už je díky Martě s Václavem rychlejší, nikoliv pomalejší, než kdybych na něj šla sama. Např. v sekci "ovoce a zelenina" si jen rozdělíme úkoly a každý už pak odpočítává své položky samostatně. S Martou to takhle docela funguje i v Brně, u Václava je to novinka. Václav mi teď taky hodně pomáhá s kočárem do kopců - sám se nabídne a tlačí jak o život (dřív se na kočár spíš nenápadně věšel) a vůbec, když může být nějak prospěšný, snaží se. Myslím, že je na sebe díky tomu dost hrdý a já na něj taky. Problém je, když je potřeba jen, aby byl v klidu (např. v autobuse, v autě při uvíznutí ve vodě, ...). To pro něj není žádná výzva a snaží se (hlavně Karlíka) bavit různými šaškárnami. (Odbočka: Honza nedávno vymyslel nadmíru trefné přirovnání: Karlík je ztělesněná vůle a Václav je ztělesněná emoce... o Karlíkově silné vůli se tu vyjádří každý, kdo s ním stráví více než 5 minut).

Dětské hry mě nepřestávají fascinovat. Hra "na obchůdek" spočívala v tom, že Marta ozdobným písmem psala několik hodin příběh na pokračování a Václav ve stejné době dělal vystřihovánky. Pak jsme byli slavnostně přivoláni a museli si to koupit (foto z obchodu viz výše). Hráli si tu ale už i na bezdomovce, kteří se plaví na lodi, na Star wars, na šelmy, které ukrývají ve svých doupatech mláďátka apod. Jednou (ještě v Brně) mi na otázku, na co si hrají, odpověděli: "na pejsky, kteří mají na hřbetu strašně hlaďounkou kudrnatou bílou srst." Všechny hry mají jeden společný aspekt. Je u nich potřeba přeskládat všechen nábytek a postavit si z něj loď, raketu nebo doupě... Karlík chce po nočním i poledním spaní vždycky co nejrychleji ven. Po návratu si ale dokáže docela dlouho sám jezdit s autíčky po nábytku. Je to pro nás novinka, Václava auta tolik nezajímala.

Doma jsou Marta s Václavem absolutně soběstační. Venku občas taky, ale hodně času tu trávíme tím, že s Václavem simulujeme hru nějakého sportu. (V každém větším parku je tu basketbalové a baseballové hřiště, někde i fotbalové nebo volejbalové. Hřiště jsou volně přístupná! Před čtyřmi roky jsem si toho s malými dětmi nevšimla a oceňuji to až teď.) Basketbal například hrajeme tak, že já se snažím dát koš a on se snaží dotknout se míčem sítě košíku. Na baseball si Václav našel silnější klacek, já nadhazuji tenisák, on odpaluje a pak běží na mety. Na metě, na které zůstane, pak odpaluje znovu. Jde mu to podle mě výborně! Martu tyhle hry bohužel moc nebaví, ze sportů má nejraději vybíjenou "všichni proti všem".

Večer děti s Honzou docela často "paří" na tabletu hru "Machinarium" (prý je "hodnotná"). Po pravdě řečeno ji paří často i během dne, asi trochu víc, než bych chtěla. (Obvykle když vařím, píšu blog, nebo si čtu, zkrátka když je nestíhám kontrolovat nebo si chci od všech chvíli odpočinout a na výchovu "nemám morál".) Snad nám tedy za ty prázdniny úplně nezvlčí.

Kromě hraní na tabletu má Honza s dětmi ještě jednu pravidelnou společnou činnost - učení angličtiny. Slovíček už umí děti celkem dost. Honza vymyslel docela atraktivní způsob, jak na to. Každé dítě si mohlo každý den nakreslit na papír jeden obrázek, Honza sám nakreslil taky jeden, všechny si je pak řekli anglicky a vylepili na zeď. Další dny se k nim samozřejmě vracejí a přidávají nové. Zpívají taky společně jednoduché předváděcí písničky a odpovídají na jednoduché (nepraktické) otázky ("What does a pig say?" "What colour is a pig?"). Děti jsou teď schopné zachytit pár slovíček z rozhovoru ("Co jste říkali o botách?" "Co šest?" ), při hře s anglicky mluvícími dětmi ale Marta nepoužívá nic (alespoň se ale od Joy naučila "Oh, my God!"). Václav se stydí míň. Onehdá se snažil domluvit s náctiletými černochy, jestli by mu nejpůjčili basketbalový míč. (Na fotce je zachycena předváděcí písnička při slově "listen", tj. "poslouchej". V pozadí na zdi papíry s obrázky.)

Když už jsem u pravidelných činností, my s Honzou se snažíme společně cvičit podle youtube (jillian michaels 30 day shredd). Původní plán byl každý den, realita je dva a půlkrát týdně, ale tělo to rozhodně cítí. Sice nevím, jestli hubneme, ale jsme namožení - po prvních třech cvičeních jsem měla tak namožená záda, že mi pár dní dělalo problém se narovnat (záda mě bolí proto, že nemám žádné svaly na břiše a zádové svaly se snaží je zastoupit, jak mi kdysi vysvětlili na rehabilitaci). Honza chodí kromě cvičení ještě jednou až dvakrát týdně běhat, já jsem byla zatím dvakrát a možná na tom také skončím.

Kromě pravidelných akcí jsem v posledním týdnu s dětmi ještě podnikla výpravu k "Westwood Hills Nature Center", což je výukové centrum v maličkém kusu divočiny uprostřed velkoměsta. Jsou tu opět dřevěné chodníčky kolem jezera (jako ve Wildflower Garden a Quaking bog), pak pár cestiček v lese, prolízky, umělá skála a u výukového centra krmítka (u nichž jsme viděli 3 obrovské volně žijící krocany) a klec se sovou a dravcem.  Vevnitř v centru jsou pak akvária s dalšími zvířaty a spousta zvířat vycpaných. Vycházka nebyla dlouhá, zato byla moc příjemná, hlavně sezení na molu a poslouchání dětských teorií o životě, zatímco Karlík spal.

V sobotu jsme byli i s Honzou na obědě u Le-ových, opět se grilovalo, ale tentokrát pořádně tlusté fláky masa, které se podávalo bez pečiva, jen se salátem a s červeným vínem. Korunu tomu nasadil cheesecake a baileys. Bylo to úžasné!... samozřejmě nejen po gastronomické stránce, vydařil se i hovor. Odpoledne jsme se vydali (my autobusem, oni autem) na koupaliště s tobogány i s maličkou skluzavkou pro nejmenší. Kluci dostali od Miao stejná trička a kraťasy (viz fotka), Marta šaty. Všechno si to oblékli hned na cestu z koupaliště. Báječný den.

Neděle nebyla o nic horší: kostel se závěrečným posezením u kávy a koblížků, cesta k jezeru Harriet, děti s Honzou kánoe, Karlík spaní, já Harry Potter, k tomu trochu živé hudby. Pak kratičká projížďka historickou železnicí a krátké okoupání v nedalekém jezeru Calhoun. Honza pak celý den završil v kině na "Bourneovi" (já jsem byla ve čtvrtek sama v restauraci, pila koktejl, jedla hranolky, poslouchala jazz a četla Harryho Pottera a pak se šla projít a modlit na most nad Mississippi). Shodli jsme se s Honzou, že tenhle poslední týden byl pro nás úplná pohoda.

Zítra, tj. v pondělí, nás čeká ještě večeře s Le-ovými u nás, v úterý se budeme balit a snažit se, aby byt vypadal tak, jako bychom tady nikdy nebyli (gauč už jsem začala drhnout dneska). Ve středu brzy ráno odlétáme na deset dní do Yosemitů, po kterých budeme putovat s mými rodiči... Honza už mě láká na kulečník, takže končím. Držte nám palce, ať to v Yosemitech, před nimi i po nich dobře dopadne.

20. - 26. 7. 2016 aneb Soukromý večer u jezera Harriet - vedro - skoro zatčení - brouzdaliště - cesta do Chicaga a pak Chicago den po dni.

Co jsem minule nezaznamenala, byl můj soukromý úterní večer u jezera Harriet. Na venkovním pódiu tam hráli swing, navíc je poblíž malá japonská zahrada a zahrada růží a v jezeru se samozřejmě dá koupat. Od nás z domu tam cesta trvá necelou hodinu. Když jsem šla na autobus, musela jsem stále dokola uvažovat o tom, jak je to úžasné, že jdu někam sama. To byl asi taky můj nejsilnější pocit z celého večera. Např. v jezeře jsem si mohla zaplavat a nikoliv sledovat na každém kroku Karlíka, který se vrhá do všeho (i do vody) po hlavě, nehledě na to, jestli na to má nebo nemá. Vrátila jsem se dost utahaná, ale bylo to skvělé.

Od středy (20. 7.) byla v Minneapolis vedra (cca 95 stupňů Fahrenheita, tj. 35 stupňů Celsia, pocitově však mělo být někdy i přes 110 Fahrenheita, tedy přes 43 stupňů Celsia). Ve středu docela příjemně pofukovalo, byli jsme v parku na brouzdališti a bylo to velice příjemné, mj. proto, že jsme tam byli dlouhou dobu sami. Marta s Václavem tedy mohli bez omezení popustit uzdu své fantazii, a tak je asi stokrát sežral žralok, pokaždé trochu jinak a pokaždé to bylo stejně napínavé. Taky jsme v parku zase chvilku poslouchali jazz, ale tentokrát nás tak nezaujal.

Po svém krásném večeru u jezera Harriet jsem se rozhodla, že ve čtvrtek tam vyrazíme všichni. Autobusy jsou klimatizované, takže co se vedra týče, šlo o cestu od autobusu k jezeru (cca půl hodiny, se svačinou a prohlídkou zahrad cca hodinu) a pak od jezera na autobus. Připadalo mi, že to zvládneme. Děti byly z japonské zahrady úplně unešené, Marta by nejraději byla japonskou princeznou a měla takovou zahradu u svého sídla. Doufala jsem, že než dojdeme k jezeru, Karlík usne a my budem moci být ve vodě chvíli bez něho, trochu si s Václavem a Martou zaplaveme, budem si házet míčem, zkrátka budu se jim mimořádně moci ve vodě trochu věnovat. Nakonec jsem Karlíka musela ještě chvíli vozit, ale povedlo se, usnul! Nechala jsem ho spát v kočárku na břehu a šla s dětmi do vody. Bohužel přímo u kočáru byly řasy, poodešli jsme tedy trochu bokem, stále ale na dohled kočárku, a vynalezli skvělou zábavu - skákání do vody z mých ramen. Během toho se u kočárku zastavila jakási paní. Běžela jsem tam. Říkala, že se Karlík hýbe. Chvíli jsem ho sledovala, ale dál spokojeně spal. Vrátila jsem se tedy do vody. Když jsme byli dost vyskákaní a čekal nás právě poslední z ohlášených pěti skoků, vidím, že u kočárku stojí policajti. Šla jsem k nim tušíc, že bude průšvih. Tvářila jsem se ale, že to netuším a ptala se, zda je vzhůru. Ano, je. Pak mi řekli, že mě nechtějí učit, jak být dobrou matkou, ale že je takové horko, že v něm maličké děti ven nesmějí, musejí být pouze v klimatizovaných místnostech. Prý se neumějí potit. Teď mu mám dát hodně tekutin a možná by ho měl zkontrolovat doktor - mají tedy zavolat sanitku?... Karlík vypadal úplně normálně, slíbila jsem, že mu dám napít, že ho okoupu v jezeře a že to snad bude dobré. Pak samozřejmě došlo na to, že jsem byla daleko a že ho mohl někdo ukrást. To asi mohl, i když jsem se snažila dívat. No, a pak došlo na to, co se mnou udělají, jestli mě mají zadržet nebo co. Policajti byli dva, podřízený řekl, že to nechá na šéfce, ta se zřejmě nemohla rozhodnout a během přemýšlení si vzala moje jméno a adresu. Když ale zjistila, že nevím PSČ a že jsme tu jen nakrátko, obměkčilo ji to a řekla, že dneska to tedy bude jen výstraha. Poděkovala jsem a slíbila, že jen co Karlíka zchladím, odejdeme, a to jsem taky dodržela. Výprava tedy skončila dost neslavně, byli jsme z toho všichni trochu rozklepaní, děti neustále rozebíraly, co by udělali s nimi a že by musely být doma jen s tatínkem!... Když jsme přišli domů, zastihli jsme tam ke svému údivu Honzu. Rozbil se mu počítač, na kterém tu pracuje. Normálně by se Honza odtud mohl přihlásit na počítač v Brně a mohl by pracovat na něm, ale brněnský počítač se shodou okolností porouchal o dva dny dříve. Jsou-li pokažené oba dva počítače, je Honza úplně vyřazen z provozu. Celková nálada tedy pod psa. Do večera se však Honzovi podařilo díky zformátování jednoho ze dvou disků počítač znovu rozběhnout (tedy za cenu ztráty nějakých dat) a navíc zjistil, že mu akceptovali článek v jednom časopisu, takže jsme nakonec slavili. Marta se večer modlila, aby až příště budou chtít maminku zavřít, sebrala odvahu a postavila se jim. (Mj. Marta odpoledne dočetla první díl Harryho Pottera. Trvalo jí to týden.)

V pátek, kdy vedra ještě trvala, už jsem jezero neriskovala. Vydržet ale celý den doma se mi zdál nadlidský úkol (a navíc mi to připadalo zbytečné). Byli jsme tedy chvíli na brouzdališti v Luxton Parku, ve kterém mají i pidiskluzavku do vody (pidivideo z pidiskluzavky viz níže). Nikdo nás nelegitimoval, ale přiznávám, že kdykoliv ke Karlovi (který byl tentokrát pod zvýšenou strahou) někdo stočil zrak, znervózněla jsem, jestli nás nechce udat policii. Večer padl na balení, protože v sobotu nás čekala cesta do Chicaga za naší kamarádkou Thawivann.

Než jsme se ráno vybatolili z domu, bylo čtvrt na jedenáct. Pak jsme ještě jeli do Targetu, v němž si chtěl Václav za své úspory (dáváme tu dětem dva dolary týdně) koupit stříkací pistolku. Nakonec jsme mu trochu přispěli, a on odcházel s trojbalením vodních "nerfek" (to je značka pistolek, kterou každý kluk starší šesti let musí mít), s tím, že dvě z pistolek dá sourozencům. Mezitím venku začala bouřka a my jsme doběhli do auta dost navlhlí. Bylo čtvrt na dvanáct. Bouřka pokračovala nepřetržitě asi hodinu a půl. Zastavili jsme u McDonalda, trochu zmokli při přeběhu z auta a celou půl hodinku jídla jsme byli chlazeni ledovou klimatizací. Hamburgery napoprvé všem chutnaly. (Jsme zvědaví, jak dlouho nám to vydrží.) Po dalších třech hodinách jízdy na chvíli přestalo pršet. Zastavili jsme u benzínky se strašně škaredým  růžovým slonem v životní velikosti, starým šedesát let (poslední benzínka tohoto druhu v USA), nasvačili se a znovu vyjeli.  Začalo znovu pršet. V šest to vypadalo, že za hodinu už budem u cíle. Před Chicagem však byla nejen šílená bouřka, ale i šílená zácpa. Posledních cca 10 mil jsme jeli krokem. Sjeli jsme tedy z dálnice (po vzoru jiných aut) o něco dřív než jsme chtěli (ukázalo se, že jsme vyjížděli v protisměru, tj. sjezdem na dálnici, nedaleko stojící policajti ale odfrčeli jinam) a vydali se za ostatními auty do ulic Winnetky. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se ve vodě. Bylo to jako projíždět řekou. Honza se bál, že nám chcípne motor, při nejbližší příležitosti jsme tedy odbočili mimo kolonu aut, ale bylo to všude stejné. Vybrali jsme si pak uličku, která nám připadala lepší a uprostřed této uličky se auto opravdu zastavilo a nic s ním nehlo. Půl osmé večer, snášející se tma (díky mrakům o něco dřív). Naštěstí místní, kteří okukovali zatopené chodníky a silnice, nabídli Honzovi, že si může z jejich mobilu zavolat odtahovou službu. Chlapík přijel asi za hodinu, naložil auto na korbu a že Honza může jet s ním. Chvilku to vypadalo, že my ostatní se budeme muset dopravit ještě hezkých pár mil k Thawivann po vlastní ose (naštěstí už aspoň nepršelo), nakonec jsme se ale naskládali na dvě sedadla do jeho náklaďáku a před devátou dorazili k cíli. Auto jsme se rozhodli nechat do rána vyschnout a doufali jsme, že pak nastartuje. Thawivann nám dala večeři (která dětem moc nejela) a Thawivanniny děti (ač o hodně starší než naše) jim předváděly, s čím vším si jde u nich hrát. Večer tedy skončil celkem v poklidu, tedy pro všechny mimo Honzy - tomu se celou noc zdálo o autě.

V neděli ráno auto stále ještě nestartovalo. Rozhodli jsme se dát mu poslední šanci do večera a pak případně zavolat do půjčovny. Byli jsme v kostele, do kterého jsme tu chodívali. Pamatovala jsem si, že tu pěkně zpívají. O prázdninách jim ale asi trochu chybí zpěváci, sóla tedy zpívala starší zpěvačka ne úplně příjemným tremolem. Po kostele jsme vyrazili L- trainem (= elevated train, tj. "zdvižený" vlak, jezdí po železných mostech nad úrovní ulic) do středu Chicaga. Václav byl od rána ve špatné náladě a štvalo ho úplně všechno, a tím zase štval mě. Honza měl plnou hlavu nefungujícího auta a bylo pěkně vedro. Táhli jsme se tedy Chicagem a hledali řeku. U ní pak byla svačina, ale ani ta nepomohla. Díky Bohu, o chvilku později jsme narazili na fontánu, z níž si Vašík nabral vodu do své stříkací pistole a hned bylo na světě veseleji. A když mu pak Honza ještě koupil zmrzlinu, bylo na světě krásně. Od řeky jsme pokračovali k Milleniu Parku, v něm ke Cloud Gate neboli "Fazoli" a k obrazovkám, z nichž tryská voda. Tam se děti pěkně zmáčely. Novinkou v Milleniu parku je úžasné hřiště pro děti všech věků, s vysokými stavbami, visutými mosty, skluzavkami, vodotrysky, horolezeckými stěnami a hlavně bezvadně (uměle) zvlněným terénem, takže pro Karlíka bylo prolézačkou jen chození po chodníčcích mezi atrakcemi. Na kopečku nad parkem jsme se nechali i vyfotit (viz foto nahoře). Pak už jsme dost spěchali domů, protože Thawivann plánovala společnou večeři, na kterou přemluvila v kostele i lidi, se kterými jsme se tu setkali (nebo setkávali) už před šesti lety. Stihli jsme ale ještě ukázat dětem proslulou Buckinghamskou fontánu a koupit americkou kartu do mobilu, aby telefonát do autopůjčovny nebyl tak šíleně drahý. Po návratu Honza zkusil bezúspěšně nastartovat, a pak podnikl složité volání do autopůjčovny (tj. zjistil, jak aktivovat americkou kartu, zavolal, odpověděl mu automat, nekonečně dlouho čekal, než ho připojí k někomu živému, a pak tedy mohl řešit náš problém). Naštěstí se autopůjčovna ukázala jako grand a slíbila nám auto vyměnit, bez jakéhokoliv doplatku. Já jsem mezitím na večeři vylíčila, jak mě málem zatkli. To odstartovalo různé historky a rady, co ještě dále nesmím na veřejnosti dělat (např. dát dětem na zadek... ale doma prý MŮŽU!). Brzy jsem ale musela odejít za Karlíkem, který si na rozdíl od včerejška nechtěl hrát sám, a rozhodla jsem se dát ho spát. Ačkoliv většinou ho položím, odejdu a on do minuty spí, tentokrát to nějak nešlo a mořili jsme se s tím asi hodinu a půl. Mezitím naštěstí přišel k večeři Honza a hosté se mohli bavit s ním. Karlík usnul až po jejich odchodu (odběhla jsem od něj na pět minut se aspoň rozloučit). Po uložení dalších dětí jsme ale s Thawivann a jejím manželem Johnem seděli ještě aspoň hodinu a půl a vykládali, kupodivu ne o náboženství (Thawivann je silně věřící a jejím snem  je přivést ke spáse co nejvíce lidí, na čemž pracuje s obdivuhodnou  a neutuchající energií), ale o politice a lidech v USA a v ČR. Z Honzy spadl celodenní stres z auta a byl jako vyměněný.

Ráno šel Honza na Northwestern University, kde měl schůzku s profesorem Cusatisem. Byli předběžně domluvení z červnové konference, že se sejdou a zkusí prodiskutovat spolupráci na nějakém problému. Ze schůzky se Honza vrátil se slovy, že profesor Cusatit "je teda fakt dělo, to snad není možný" a s tím, že spolupráce je domluvená. Naše děti si mezitím hrály, Thawivannina nejmladší dcera spala, jeden ze synů šel na brigádu (tři další děti den předtím odjely na tábor a nejstarší syn už s nimi nebydlí) a já s Thawivann jsme se podle jejího zvyku sesedly nad náboženskou knihou.  Bylo to docela fajn, ale ke konci už mě to zmáhalo. Karlíka hraní doma taky začalo zmáhat, a tak jsme zbytek dopoledne strávili v parku na Noyes, kam jsem s malou Martulkou chodila téměř denně. Honza mezitím vyzvedl z půjčovny nové auto, a pak odešel s Karlíkem spát k Thawivann domů, zatímco my ostatní jsme šli na oběd do pizzerie (pizzy byly obrovské, najedli se z nich ještě kluci doma a zbylo nám i na další den). Co jsme s Thawivann nestihly probrat dopoledne, probraly jsme v pizzerii a já jsem po zbytek návštevy zřetelně cítila, jak moje angličtina drhne. Asi už jsem byla "vypotřebovaná". Odpoledne jsme šli vycházkou k Bahai Templu (dětem se dle očekávání velice líbil, Marta mi uvnitř řekla: "Tak se podle svého zvyku pomodli!", tak jsem se teda snažila a ona, světe div se, taky. Později říkala, že jí to samotné moc nejde, že ji nic nenapadá a že musela začínat asi 4x). Pak jsme chtěli jít na pláž Michiganského jezera. Po sobotní bouřce v něm ale byly baktérie (asi z kanalizace), a tak nás na pláž nepustili. Skončili jsme tedy zase v parku (jiném). Václav, Marta a Thawivannina nejmladší dcera Joy tam svedli velkou bitku se stříkacími pistolkami a Karlík byl taky spokojený. Využila jsem Honzovy nabídky, že děti ohlídá, a šla se projít po campusu. Nejvíc se mi líbily ubytovny studentů, jsou mnohem hezčí než v Minneapolis (tak nějak si představuju Bradavice... Harryho Pottera teď totiž na čtečce čteme už úplně všichni). Večeře byla venku na terase za svitu svíček, Karlík po ní usnul na to tata, děti v domě hrály s Joy deskové hry a my venku jsme tentokrát řešili (Honzovy) náboženské problémy (přesněji, jak přejít od přesvědčení, že Bůh existuje, k nějaké osobní zkušenosti s ním). S Thawivann to tak dopadne vždycky, už jsme na to zvyklí, a tak to Honza zvládal docela dobře, ale všechny argumenty už zná, a tak mu to žádné nové prozření nepřineslo a mně ostatně taky ne. Atmosféra večera s hvězdami na nebi, svíčkami na stole a světluškami v zahradě byla však úžasná. (Vložka: dva dny na to jsme se setkali, už v Minneapolis, s Thawivanninými známými z jejich zdejší odnože "Recovery" církve a mně po těch všech hovorech s křesťanskými páry začalo být zase víc líto, že nejsme tak úplně křesťanský pár, že některé věci neprožíváme stejně a nemůžem je sdílet. Thawivannina rada na to je číst spolu Bibli. Tak jsme udělali předsevzetí, že to doma zkusíme. Jsem skeptická, ale zvědavá. Říkám si, že když mi na tom tak záleží, mohl by se stát zázrak...)

Cesta zpět proběhla už bez nesnází, jen jsme nabrali velké zpoždění. Přemluvila jsem totiž Honzu, abychom ještě s dětmi proběhli část campusu až k místu u jezera, z něhož jsou dobře vidět chicagské mrakodrapy. Navíc jsme se chtěli stavit v Rockfordu ve velké japonské zahradě, která se nám při minulém pobytu moc líbila. Měla úspěch i tentokrát, mj. díky zakoupenému krmivu pro ryby, kačenky a vodní želvy... Přijela jsem strašně unavená a dosud mi není tak úplně jasné z čeho (tipy: ze špatných nálad dětí - hlavně kluků, ze stresu z pokaženého auta, ze společenského vyčerpání, z nutnosti mluvit tak intenzivně tak dlouhou dobu anglicky). Obdivovala jsem Honzu, který to všechno zvládal výborně, včetně řízení.

I když jsem se k Thawivann hrozně těšila, nebyla jsem díky únavě schopná návštěvu prožívat tak, jak jsem očekávala. Možná to ale nebyla jen únava, svou roli asi hrálo i to, že si člověk za šest let přece jen odvykne a s některými odlišnostmi v přístupech k životu se musí znovu vyrovnávat (např. s jiným, řekla bych menším, sociálním cítěním, s malou svobodou dávanou už dospělým dětem, atd.). S odstupem pár dní jsem ale moc ráda, že jsme tam byli, a Honza taky. Marta říkala, že je škoda, že Joy nebydlí v Brně a nemluví anglicky, prý by to byla skvělá kamarádka... a první večer děti chtěly před večeří zpívat "Thank you, thank you Jesus", kterou se naučily právě od Thawivann, ačkoliv obvykle se před jídlem (kromě Štědrého večera) nemodlíme. Jsme vděční, že Thawivann a její rodinu známe a že ačkoliv máme na spoustu věcí odlišné pohledy, můžeme se s nimi přátelit (a to natolik otevřeně, že se o těch odlišných pohledech můžeme i bavit).

11. - 19. 7. 2016 aneb Nemoci - Wirth Park - jazzové koncerty - Martino čtení - pokus o Witch's Hat - grilování - City Mill Museum - pondělí - vycházky - doktor a skutečné dobytí Witch's Hat

V pondělí po návratu ze Saint Croix State parku byl Karlík hned od rána hrozně protivný. On i Marta chytli minulý týden od Václava ošklivý kašel a Karlíkovi do toho rostly dolní dva špičáky. Ačkoliv vstával o půl osmé (to je teď už standard, díky Bohu), v devět už s ním nebylo k vydržení, a tak jsme ho zkusili dát zase spát a koukali se na Star wars. Spal dvě a půl hodiny a pak byl o něco lepší. Nicméně celý týden se potýkal s menší či větší teplotou (37,0 - 37,6), takže jsme ho léčili stoptussinem, lichořeřišnicí, poté, co došla, pak medem s citrónem, mořskou vodou do nosu, občas nurofenem a od čtvrtka i pamyconem. Teplota kolísala, nálada taky, kašel se nehoršil, ale ani moc nelepšil, jeden zub vyrostl, druhý se teď klube... Tyhle polonemoci jsou nepříjemné v tom, že člověk neví, jak moc má dítě (a kvůli němu i další děti) držet doma. Když je doma, moc se to nezlepšuje, a když je venku, moc se to nezhoršuje. A protože Karlík ven strašně chtěl, většinou jsme chodili ven a občas se i koupali (první část týdne bylo dost vedro).

Po pondělním náročném dni doma jsme se v úterý vydali objevovat nové kouty Minneapolis. Při vycházce po městě o prvním víkendu jsme dostali od jednoho pána tip na Theodor Wirth Park. Prý je tam Wildflower garden (zahrada divokých květin) a Qaking bog, což jsme teda neměli tušení, co je, ale vyrozuměli jsme z dalšího hovoru, že je to něco s dřevěnými chodníčky. Jelo se tam dvěma autobusy. Cestou přistupoval vozíčkář, zkroucený jen o něco méně než Stephen Hawking, a řidič se k němu choval úplně bezvadně - nejen, že mu pomohl, ale zároveň se k němu nechoval ani v nejmenším nadřazeně nebo hyperprotektivně. Já bych s tím možná měla problém, protože bych nevěděla, jak moc mi takový člověk rozumí (ukázalo se, že psychicky byl úplně v pořádku) a jak je třeba schopen uklidit si drobné, které mu vrátíte po zaplacení jízdného do zkroucených rukou. Ze zastávky, kde jsme vystupovali, nás čekalo ještě 10 minut chůze (s kočárem) velice terénním chodníčkem, a pak už zahrada. Ta byla opravdu "wild" (= divoká). Marta o ní prohlásila, "No, nechci se jich dotknout, ale tomuhle neříkám zahrada!". Část totiž tvořila bažina zarostlá kdečím (všechno ale mělo cedulky s názvy) a zamořená komáry, druhou část tvořila takzvaná prérie. Ta se nám líbila mnohem víc. Klikaté chodníčky v kopcích byly široké tak akorát pro jednoho člověka a všude kolem byly vysokánské kytky. Mohli jsme tedy Karlíka vypustit z kočáru bez obav, že bude běhat někam, kam nemá. Jinudy než po cestě to prostě nešlo. Z prérie jsme vyšli nadšení a začali obcházet jakýsi rybníček, abychom se dostali k Qaking bog. Ukázalo se, že jsme obcházení vzali zgruntu, a po půl hodině chůze kočárkově náročným terénem jsme se vynořili v jakési milionářské čtvrti. Děti se ani nestihly moc začít zlobit, že jsme se ztratili, protože ihned začaly přemýšlet, ve kterém domě by nejraději bydlely a jestli by tam měl každý z nich samostatný pokoj. Nakonec vybrali dům, ke kterému by ale prý přidali zahradu babičky a dědečka z Modřic. Ke Qaking bog jsme se pak taky dostali. Byla to bažina s mechy, modříny a osikami a líbila se nám víc než ta ve Wildflower garden. Bylo horko, a tak už jsme se všichni těšili do blízkého jezera. Bylo ale dost zarostlé řasami, takže se Martě a Václavovi nechtělo potápět a neměli jsme s sebou míč. Brzy to tedy zabalili a šli si hrát na prolízky na břeh. Karlíkovi se nejvíc líbilo dívat se na rybičky z dlouhého plovoucího chodníčku, kterým bylo olemováno území, kde se mohlo plavat. Autobus zpět nám měl jet ze stejné zastávky, na níž jsme vystupovali, jen samozřejmě v opačném směru. Dorazili jsme tam tři minuty před odjezdem a žádná zastávka tam nebyla. Přeběhli jsme tedy most, že třeba bude zastávka tam. Byly tam hned tři, každá na jiné straně křižovatky. Zde stojí za to připomenout, že v Americe na zastávkách autobusů není obvykle ani číslo autobusu, který tam jezdí, ani jízdní řád. Někam jsme se tedy postavili a doufali, že stojíme správně. Nestáli jsme - autobus se vyřítil ze zatáčky na opačné straně silnice. Naštěstí nás ale paní řidička na poslední chvíli zahlédla a zastavila nám. Další autobus by jel za hodinu, a ta by v tom vedru byla dost nepříjemná. Zbytek odpoledne jsme strávili v chládku a klidu domova (Karlík doma usnul).

Po večeři nás Honza vzal do Father Hennepin Parku ke Stone Arch Bridge na jazzový koncert. Ty tu bývají přes léto v různých parcích zadarmo (stejně jako filmy). Přijdete, kdy chcete, sednete si na trávník (jako my) nebo si s sebou donesete skládací židličku (jako Američani) a posloucháte, dokud vás to baví. My jsme to k mému údivu vydrželi přes hodinu. Karlík prováděl průzkum místních aut a psů (pod dozorem, nebojte se) a Marta s Václavem si vylezli na strom a hráli si tam. Ve středu byl podobný koncert už odpoledne v našem oblíbeném Van Cleve Parku. Tam už jsem šla jen já s dětmi, Honza pracoval. Před koncertem jsem ale ještě chtěla najít New French Bakery (= francouzské pekařství), které mělo mít pobočku nedaleko parku a nakoupit tam dobrý a levný chleba. Honza našel vzdálenější pobočku tohoto pekařství na jednom ze svých minulých pobytů zde a moc si je chválil. Já jsem s dětmi tuto vzdálenější pobočku hledala už minulý čtvrtek, šli jsme tam asi hodinu a čtvrt, nevěděli přesně adresu a po marném hledání jsme to už chtěli vzdát, když jsme ji zázračně našli (dali jsme si limit, že dojdeme k poslední křižovatce a pak to otočíme a na křižovatce nic. Zeptali jsme se paní venčící psa a ona ukázala na jednu z nepopsaných budov před námi). Tentokrát jsme tedy chtěli jít pro chleba blíže. Bylo to rovněž komplikované, dlouhé, rovněž jsme to chtěli vzdát, rovněž jsme pobočku nakonec našli, ale na rozdíl od prvního dobrého konce zde byla jen "velkopekárna", maloobchod tu nevedli. Takže jsme se vrátili hladoví do parku, poslouchali jazz a jedli při něm jabka a nakonec to bylo docela fajn. Další středy chceme jít na podobné koncerty do jiných parků zase.

Ve čtvrtek byla hrozná zima a pršelo, a tak jsme byli doma. Pokud Karlík spal, daly se hrát deskové hry, mimo to Marta četla, propadla teď čtenářské mánii... tak dlouho jsme doufali, že ji čtení začne bavit, a teď to máme. Když ji zavoláme k večeři, jde sice, ale po cestě čte (vlastně se ale není čemu divit. Honza si takhle čte po cestě z práce. Z našeho okna tu vidíme na most, po němž Honza chodí domů. Děti se už naučily poznávat ho mezi ostatními lidmi podle knížky.) Zpět k Martě, ve čtvrtek ráno dočetla Luisu a Lotku a nic dalšího s sebou nemá. Než jí Honza večer do čtečky stáhl Harryho Pottera, řešila z nedostatku jiné činnosti příklady z učebnice matematiky profesora Hejného pro šesťáky a některé jednoduché (s pomocí či bez) vyřešila... jen už se jí nikdy nechtělo přicházet na obecná pravidla, které oni tam z konkrétních příkladů vyvozují.

V pátek bylo lépe, ale na koupání to nebylo a protože bazény v parcích jsou pro Karlíka moc lákavé, rozhodla jsem se vydat se odpoledne na nejvyšší kopeček Minneapolis, na němž stojí tzv. Witch's Hat (= Čarodějčin klobouk). Je to bývalý vodojem, který ale vypadá jako rozhledna se střechou právě ve tvaru klobouku... už jsme tu minule byli. Tentokrát jsme ale zvolili Honzou doporučenou trasu podél Mississippi. Od ní se mělo za mostem Franklin Bridge dát vyšplhat z přírody zpět do ulic a dostat se až na kopec. Kolem Mississippi byly velké travnaté plochy, skvělé pro míčové hry (děti už plánují, že tu někdy strávíme celý půlden) a na nich cyklostezka a stezka pro pěší. Ty pak jsou chvíli i po mostcích nad vodou. Poměrně brzy nás ale cedule varovala, že z důvodu oprav Franklin Bridge se ze stezky už nedá dostat nahoru do ulic. Třeba to nakonec nějak půjde, řekli jsme si, protože se nám nechtělo vracet, a ceduli ignorovali. Na konci však byl plot, který ignorovat nešlo. Po levé straně byl vodopád, jímž se do Mississippi vléval potůček, a když jsme si v něm dost vyhráli, začali jsme zkoumat pěšinky vedoucí po obou stranách vodopádu nahoru. Zvolili jsme tu, co se zdála méně strmá. Přesto by ale člověk musel používat nejen nohy ale i ruce, aby se sám vyškrábal nahoru. A my jsme se museli vyškrábat i s Karlíkem, kočárem, foťákem a míčem. Bylo to docela drama - vždy po pár metrech vynést Karlíka, zarazit ho o nějakou větev, aby ho Marta nemusela tolik hlídat a vrátit se pro kočár, se kterým to bylo ještě náročnější. Cestou jsem si říkala, že jsem fakt praštěná, ale nějak jsem si nemohla pomoct. První vylezl nahoru Vašík a hlásil: "No, mami, jsou tady ti opraváři, budeme se muset s nima domluvit..." A opravdu. Vylezli jsme na část mostu, která se ještě opravovala a kterou oddělovalo od nedaleko projíždějících aut několik plotů. To by s kočárem nešlo a přeřvávat stroje a s někým se domlouvat a vysvětlovat mu, že jsem nezodpovědná matka, co tu vylezla se třemi dětmi a kočárem se mi nechtělo. Sešplhali jsme to zase dolů - z cyklostezky nás zahlédl nějaký pán a přišel nás zachraňovat, ale už to bylo zbytečné, byli jsme skoro dole. V úvodu příspěvku je foto po úspěšném návratu, Marta ne něm ukazuje utrženou odřeninu na ruce. (Kdybychom byli bývali zvolili druhou pěšinku, byli bychom se nahoru dostali.)

Večer měl Karlík 37,5a byl dost nevrlý, takže jsem myslela, že s ním budu další den doma. Ráno ale vstal bez teploty (36,6), zúčastnili jsme se tedy všichni mega grilování s Le-m a jeho přáteli v krásném parku v Rosewill, kam se bohužel cestovalo autobusy hodinu. Honza byl spokojený, kluci celkem taky, já už trochu míň - do mluvení jsem se musela nutit - a Marta se klasicky styděla. Vrátili jsme se úplně zdecimovaní vedrem a společenskou únavou. Po odpočinku Honza s dětmi vyrazil do parku a já jsem měla volno! Využila jsem Martiny nepřítomnosti a strávila ho s Harrym Potterem.

Večer Karlík vypadal už úplně nemocně. V neděli jsme se jej tedy snažili co nejvíc zbavit přítomnosti sourozenců (a maminky), aby měl šanci si pořádně odpočinout a nebyl pořád hnán do nějakých akcí. Dopoledne jsme byli v kostele, Vašík i Martulka bez Karlíkovy přítomnosti docela vydrželi sedět a občas diskutovat o tom, co se děje (když je u toho Karel, hlavní náplní je ho provokovat). Zdejší farnost si u dětí šplhla rozdáváním koblihů po mši. Odpoledne jsem šla jen s Martou a Václavem do City Mill Museum (= městského muzea mlýnů) a stálo to za to. Nejprve nás speciálním výtahem vozili po věži zdejšího mlýna, z výtahu bylo vidět, co v kterém patře bylo a ještě se do toho občas promítalo nebo se alespoň ozývaly z reproduktorů vzpomínky bývalých zaměstnanců mlýna. Dále byla součástí prohlídky vyhlídková terasa, vtipný film o Minneapolis, spousta více či méně interaktivních exponátů a tzv "water lab" (= vodní laboratoř), kde si děti mohly zkoušet přehrazovat model řeky a dívat se, která kola se pak nejvíce točí, postavit přes řeku most, plavit různobarevné klády k pile správné barvy apod. Vyhnala nás až zavírací doba. Venku jsem děti přemluvila, že půjdem domů přes jiný most a podíváme se na vodopády na Mississippi shora. Bylo to nakonec o dost delší, ale zato nám přes cestu přeběhli dva bobři! I tak to ale začalo vypadat, že děti umřou hlady, takže jsem nakonec v restauraci koupila hranolky (speciálního tvaru!), nechali jsme si je dát do krabice a jedli jsme je na lavičce nad vodopádem. S plným břichem dokázaly děti ocenit krásy řeky daleko lépe.

V pondělí byly všechny děti hrozně protivné a vyčítaly mi úplně všechno na světě, Karlíkovi zase večer o něco stoupla teplota a já jsem z toho všeho upadla do deprese. S Honzou jsme se domluvili, že zkusí ráno zjistit, zda tu jde jít někam k doktorovi, abychom nechali Karlíka prohlídnout, protože se nám zdálo, že naše domácí léčba prostě nezabírá. Trochu jsem se bála, aby ten kašel neměl už na průduškách a nechtělo to antibiotika... a taky už jsme měli toho polonemocného stavu a špatné nálady dost. 

V úterý dopoledne tedy Honza sháněl doktora a my jsme podnikli výpravu za pohlednicemi Minneapolis, které chtějí děti poslat kamarádům (příbuzné předem varujeme, vám nic nedojde, pro vás je jen tenhle blog, který zas ale kamarádi našich dětí nečtou:-)). Na zdejší poště pohledy s městem nemají a v neděli jsme se zapomněli podívat, zda je mají v Mill City Museu. Nyní se ukázalo, že ne (resp. mají jen pohledy s ruinami mlýna). Doporučili nám ale obchod v nejvyšším mrakodrapu města, kde jsme je opravdu sehnali. Byla to zas docela štreka (i když jsme si ji pak trochu zkrátili tramvají), jakých tu podnikáme mnoho. Uvědomila jsem si, že Marta s Vašíkem fakt pěkně chodí a že toho u chůze spoustu proberem (např. jsme dlouho řešili, proč se dětem vykládají pohádky, co naše děti dělají, když zalžou atd. Často to skončí u nějakých morálních dilemat, která není úplně snadné rozseknout. Vašík to ale minule pěkně shrnul: "Já až budu velkej, tak chci být na straně dobra.") Jsem za to chození velice vděčná.

Hned po obědě jsme utíkali do nemocnice, kde nám Honza velice složitě sjednal schůzku. Když Karlíka změřili, zvážili, udělali si jeho rodinnou a osobní anamnézu, došlo konečně i na podívání do krku, uší a poslech plic. Dozvěděli jsme se, že všechny tyhle orgány "are great" (doslova "jsou skvělé"), že vůbec Karlík "looks just great" (= vypadá prostě skvěle) a že by pan doktor nedělal vůbec nic. Jsem zvědavá, kolik nás tahle informace bude nakonec stát (dosud to ještě nespočítali), ale měla by nám to proplatit pojišťovna. Každopádně nám ale pan doktor pomohl najít znovu vnitřní klid. Karlík od úterka, jako kdyby věděl, že mu oficiálně nic není, přestal být protivný a tváří se velice zdravě. Teploty má sice pořád stejné, ale vzpomněla jsem si, že mi jednou řekla sestřička u naší paní doktorky, když se již celkem zdravému Vašíkovi držela teplota stále na 37,2,  "A paní Eliášová, proč Vy mu tu teplotu pořád měříte?" Možná s tím tedy přestanu... Hned z nemocnice jsme šli již klasickou cestou na Witch's Hat (která je od nemocnice blízko). Děti si ve zdejším lesíku hrály, že jsou Vánoce. Po cestě zpět jsme objevili park se senzačním brouzdalištěm. Prostě krásné odpoledne!

5. - 10. 7. 2016 aneb Brodění v Mississippi - bouřka - ZOO - večeře s Le-ovými - angličtina - víkend

 

V úterý po Dni nezávislosti vyrazil Honza konečně na celý den do práce (trochu to vypadá, že už jsem se toho nemohla dočkat, ale spíš se toho nemohl dočkat on). My jsme se s dětmi rozhodli podívat se dolů k Mississippi. Nedaleko od nás jsou bývalé mlýny a pod nimi lesík, ostrůvky a tím vším se proplétají chodníčky a dřevěné můstky. Je to docela náročný terén, a tak jsme šli bez kočáru, jen s nosičkou. Brzy nás cesta zavedla na písčitý břeh řeky, kde se děti zuly a okamžitě se začaly brodit na nedaleké klády. Bylo odtud vidět na Stone Arch Bridge a na bývalý mlýn... idyla, když se člověk povznese na odpadky, které se na kládách v řece zachycují. Děti se nad ně povznesly ihned a já po chvíli taky. Při svačině nás přišlo navštívit hejno kachen a při cestě zpátky jsme šli zakázanou cestou, kterou děti samy prozkoumaly (je potřeba přelézt nízká zídka, což Marta zvládla rychleji než já s Karlíkem na zádech). Bylo to opravdu dobrodružné. Všem se to tak líbilo, že jsme se sem šli i odpoledne... to jsme zakotvili na jiném místě a z něj se brodili a přecházeli přes klády až k našemu dopolednímu stanovišti. Brodění jde všem lépe než mně, Karlíka po cestě tam nevyjímaje, zpátky už jsem ho musela nést, píchaly ho kameny do nožiček. 

Předpověď hlásila, že v pět hodin bude bouřka. Poprchat začalo už po čtvrté, vydali jsme se tedy od řeky pryč. Za chvíli však zase přestalo, takže jsme to vzali ještě vyhlídkovou trasou přes elektrárnu a park, kde jsme se trochu zdrželi a odcházeli jsme, až když se na nás hnala úplně hnědá mračna. Ačkoliv bylo tři čtvrtě na šest, všude už svítily lampy a my jsme běželi k železnému mostku přes dálnici. Říkala jsm si, že tam bych tedy bouřku opravdu nechtěla potkat. Zastihla nás na jeho konci. Domů nám chybělo 5 bloků, ale za těch 7 minut, co jsme to běželi, jsme byli všichni mokří jako myši. Navíc byl dost velký vítr, který nám hnal vodu do očí a špatně se v něm dýchalo. Jako všechno v Americe, byla i tato bouřka obrovská. Určitě největší v mém životě. A zažili jsme jí tak akorát na to, aby to bylo dobrodružství, ale ještě ne drama. Doma děti zalezly do vany a pak do suchého oblečení a byly spokojené. Další den nám Honza říkal, že bouřka polámala spoustu větví stromů, v areálu univerzity je prý celý den údržbáři na mnoha místech uklízeli. A některé z těch větví by vydaly na malý stromek.

Ve středu jsme se vydali do Como ZOO. Jede se k ní autobusem poblíž místa, kde toho dne večer zastřelila policie černocha... to jsme se ovšem dozvěděli až od mamky asi o 5 dní později. Děti to teď stále dokola diskutují, i na veřejnosti naštěstí samořejmě česky (proč policajt střílel, jestli měl důvod se bát, že po něm začne střílet černoch, koho z aktérů chápou a koho ne ...). Před čtyřmi lety byla ZOO nejlepší atrakce, byli jsme tu dokonce dvakrát. Teď, když jsou děti větší, zdá se ZOO mnohem menší a i placené atrakce na jejím konci už nejsou takové terno. Vracet se sem už asi letos nebudeme, ale přesto to byl příjemně strávený den.

Na večeři jsme pozvali rodinu Le-ových. Zvát někoho na večeři je tu letos docela složité a vlastně je docela složité i naše jídlo, protože v bytě nemáme jídelní stůl. Je tu jen "bar" se dvěma barovými židlemi a pak pohovka a konferenční stolek. Pak je tu spoustu pracovních stolů, ke kterým se ale dá dát vždy jen jedna židle. Pod vším samozřejmě koberec. Karlík sice jí na svůj věk pěkně, ale přece jen potřebuje jíst nad stolem a pod dohledem. Naštěstí bydlíme v přízemí, řešíme to tedy tak, že mimo snídaně, kterou jí doma každý zvlášť (tehdy, kdy se probudí), jíme většinu jídel venku - tam jsou dva stoly a lavičky, připravené pro milovníky grilování. Ani s nádobím to tu není valné, např. zde není struhadlo, není tu nůž, jen pilka, je tu obrovská trouba, ale není tu plech... ze začátku mě to dost štvalo, příprava všeho jídla trvá déle, když člověk jídlo pižlá kapesním nožíkem (který jsme si přivezli z Brna). Předevčírem jsem si ale s údivem uvědomila, že už mi zdejší vaření připadá úplně normální. Zvykla jsem si rychle... Zpět k Le-ovým. Rozhodli jsme se večeři pojmout jako společné venkovní grilování amerických hamburgerů. Vzal si to na starosti Honza a byl z toho trochu nervózní, protože práci s grilem vůbec nerozumíme. Ale povedlo se mu to parádně. Bylo trochu napínavé, jak to zvládnou děti. Našich pár hraček Le-ovic holky moc nebavilo, Melody by si ráda hrála s Martou, ale ta se styděla, že jí nerozumí, a celé to vypadalo trochu patově. Nakonec to vyřešilo ufo (pro babičky: létající talíř, kterým se dá házet). Když už všechny děti asi 20 minut lítaly a pokřikovaly každé svým jazykem, přiběhla ke mně Marta a říkala: "Nakonec to šlo nějak vysvětlit, ta hra!" a zase odběhla. Takže jsme nakonec měli docela prostor si s dospělými popovídat. 

To mě ještě přivádí k tématu "angličtina". Honza nemá problémy se vyjádřit. Já jsem čekala, že je mít budu. Když máme doma jednou za uherský rok "English evening", kdy s kamarády mluvíme jen anglicky, je moje angličtina dost hrozná. Kupodivu tady je to lepší. Ne, že by se mi vždycky dařilo bez zasekávání něco povykládat, ale někdy se to povede. Asi anglicky mluvící (a cedule píšící) prostředí působí hodně rychle a silně, člověk si na spoustu věcí vzpomene, jak když kdysi dávno stál na lyžích a teď na nich stojí po dlouhé době znovu... jde to skoro samo.

Na víkend jsme měli v plánu půjčit si auto a jet stanovat do nějakého "státního parku" (příroda o něco méně chráněná než národní park). Le-ovi chtěli jet s námi, ještě nikdy v životě nespali pod stanem, ani ho neměli (kupovali ho ve středu po večeři u nás) a už při našem pobytu před 4 lety říkali, že příště chtějí jet s námi. Tak tedy jeli a spolu s nimi jeden jejich kamarád se synem. Při výberu parku jsme byli limitovaní volnými kempy. Nakonec jsme jeli do Saint Croix State Park, asi hodinu a půl cesty autem, při ucpané dálnici dvě a čtvrt. Původně měl být sraz ve 12, Le-ovi psali večer před tím, že přijedou až ve 14 a nakonec přijeli v 16, protože jim praskla pneumatika a oni se vraceli pro své druhé auto. Navrhli jsme společnou vycházku, po 250 metrech však byly čínské děti unavené a i s rodiči to obrátily. My jsme šli asi 2 hodiny po břehu řeky Saint Croix (stejná, po které jsme týden předtím jeli parníkem, jen o něco výše proti proudu). Břehy byly ale zarostlé a z řeky toho moc vidět nebylo. Václava ovšem strašně bavilo sledovat dalekohledem různé ptáky, Martu jsme museli trochu "dopovat" pohádkami. Po večeři Honza navrhl ještě jízdu autem na strážní věž, na níž dříve seděl ve dne v noci hlídač a díval se, zda někde nehoří. Věž je vysokánská, konstrukce lehoučká, zábradlí nízké, prostě peklo pro bázlivé maminky. Po návratu děti společně hrály fotbal, a když usnuly, krásně jsme si především s Jia-liangem povykládali. Šli jsme spát před půlnocí. Ve čtyři začalo navzdory předpovědi pršet. Šla jsem pro Honzu, který spal venku před stanem (aby nám tam nebylo tak těsno), ale Honza nikde. Zůstalo tam po něm jen tričko, co měl pod hlavou. Usoudila jsem, že mě možná s nabídkou přístřeší předstihli Le-ovi, ale že je nebudu rušit a budu doufat, že se ráno Honza objeví a bude vyspaný. Ráno stále pršelo, a když už se Karlík hrozně dral ven ze stanu, musela jsem jednat. Neměla jsem ve stanu skoro nic - jídlo, pláštěnky, klíče od auta, ... od Le-ových už se taky ozývaly hlasy, ale ne Honzův. Nakonec mě konečně napadlo, že vlastně mohl spát v autě. A spal!... Ranní kaši jsme jedli v dešti. Le-ovi a jejich kamarád, který byl celý mokrý, protože měl ve stanu díru, nabalili auta a jeli domů. Náš původní plán byl půjčit si kánoi a projet se po řece, ale o tom samozřejmě nemohla být řeč. Bylo mi ale trochu líto už odjíždět, vyjeli jsme tedy autem ještě na vyhlídku k řece. Po cestě přešel déšť v mžení a i to pak celkem ustalo. Šli jsme se tedy ještě na hodinu projít. Mezitím se nebe trochu vyčistilo a občas vykouklo i sluníčko. Nakonec jsme tedy tu kánoi zkusili. Pluli jsme všichni, ale hned po odražení od břehu se ukázalo, že je loď dost vratká a že nějaké dětské přesuny či poskakování tam nepřipadají v úvahu. Karlík nám to ale vyřešil tím, že za chvíli usnul a spal asi hodinu, tedy víc než polovinu plavby. S Karlíkem na klíně jsem nemohla pádlovat, a tak to za mě vzaly děti.Vydržely se střídat celou dobu a fakt jim to šlo. Po cestě jsme viděli na kládách vyčuhujících z vody 3 vodní želvy, při přestávkách pak spoustu sladkovodních mušlí. Marta i Václav byli nadšení, my také. Nakonec se tedy víkend v přírodě povedl. Stál nás  (mimo spousty peněz)  čtyři hodiny vybalování, rozvěšování mokrých věcí a úklidu suchých (a nákupu) a další den pak venku stavění, sušení a balení stanu. Ale stálo to za to.

Minneapolis 30. 6. - 4. 7. 2016

Tak jsme do toho šli potřetí, tedy počítáme-li jen rodinné výpravy do Ameriky a ne ty, kdy jel Honza sám. Teď tu jsme čtvrtý den, Karlík vstává zásadně před šestou nebo část noci nespí, starší děti jsou téměř pořád šíleně bujaré a hlasité a my si trochu říkáme, jestli to bylo rozumné. Už teď jsme totiž dost vyřízení. Na druhou stranu jsme se sem všichni těšili a nebýt únavy, dokážeme si i uvědomit, že se nám tu líbí. A v posledních mnoha letech se nám nestalo, že bychom nakonec dovolenou nedokázali uspořádat tak, abychom s ní byli spokojení. Takže snad se nám to podaří i tentokrát.

Letěli jsme ve čtvrtek 30. června v 10:30 z Vídně. Z Brna jsme tedy raději odjížděli po páté, abychom měli na letišti dost času. Zácpa ve Vídni nás zdržela jen trošku a na letišti šlo všechno hladce, Karlík dokonce těsně před nástupem do letadla usnul, takže první hodinu a půl z 9 hodin letu do Toronta jsme měli v suchu. I potom to ale bylo bez problémů, a to díky obrazovkám u každého sedadla. Daly se na nich sledovat filmy nebo hrát různé hry, takže starší děti celou dobu "pařily", ani oka nezamhouřily, a Karlík to se zájmem sledoval. V Torontu jsme měli asi dvě a půl hodiny na přestup. Během toho si Američané či jimi pověřené osoby asi tisíckrát skenovaly naše letenky, stokrát prohlíželi pasy, kromě toho jsme si sami museli sejmout otisky prstů a vyfotit se. Všechno šlo ale pěkně jak na běžícím pásu, i imigračního úředníka jsme zvládli (když mu Honza přesně popsal práci, kterou tu bude dělat - "budu sedět u počítače a programovat" - zeptal se ho "a proč sem tedy jedete?", na což mu Honza odpověděl "hm, to je dobrá otázka"...), až půl hodiny před nástupem do letadla, kdy přetažený Karlík nemohl usnout a vyšiloval, si Honzu zavolali, že jej chtějí ještě speciálně prohlídnout a že to může trvat. Nebylo tedy zcela jasné, jestli letadlo do Minneapolis stihneme, ale dobře to dopadlo. Vtipné na tom je, že takhle ho "náhodně" vybrali už před měsícem, kdy sem jel na konferenci. Začíná to vypadat, že je Američanům z nějakého důvodu podezřelý. V letadle nebyly obrazovky, takže nakonec oba excitovaní chlapečci i Marta usnuli, bohužel jen na necelou půl hodinu. Václav probuzení vůbec nemohl překousnout a byl na nás strašně naštvaný. Na letišti na nás tentokrát čekal Honzův zdejší kolega Jia-liang Le, který nás odvezl do našeho dočasného domova svým obřím autem. Moc nám to pomohlo. Děti opět během cesty usnuly. Byt na kolejích byl řádně vychlazený klimatizací, až jsme se všichni - unavení a taky trochu vychlazení z letadla - rozklepali zimou. Větrák jsme hned vypnuli, ale trvalo ještě pár dní, než jsme mohli doma přestat chodit ve svetrech. Po přinesení všech zavazadel se Honza vydal koupit těstoviny, které bychom si uvařili k večeři, a Marta padla do křesla, tiše plakala a odmítala s námi mluvit. Nakonec se ukázalo, že je z bytu zklamaná. Hrozně se sem těšila, ale představovala si to jinak! Kdykoliv Marta nějak vypadne ze své role nejstaršího bezproblémového dítěte, Václav okamžitě zapomene na své potíže a ihned ji zastoupí. Tentokrát se spokojeně procházel po bytě, organizoval, kde bude kdo spát a ještě před dovařením těstovin na své posteli usnul. Marta se odmítala oblíct, odmítala jíst a odmítala se pohnout. Nakonec jsme ji oblékli a dali do postele téměř násilím (pravda, neměla už moc síly na odpor), kromě tenké připravené přikrývky ji přikryli i spacákem, protože se jí klepaly zuby zimou, a pak teprve zasedli k těstovinám. Spát jsme šli 23,5 hodiny poté, co jsme v Brně vstávali.

V pátek ráno nám bylo všem lépe. Především u Marty to bylo jak mávnutí kouzelným proutkem... čímž se ovšem Vašík opět dostal do své role toho, který může mít problémy a tak je mít bude! Po snídani jsme se vydali autobusem do nákupního centra, Marta byla nadšená z amerických domů, amerických ulic, amerických trávníků, amerického pořádku (všechno prý lepší než u nás) a v obchodě i z amerických plyšáků, takže jí Honza povolil koupit plyšovou "sovičku". Václav dostal náklepky "star wars", ale už večer se ukázalo, že vlastně touží ještě po plyšovém tučňáčkovi, aby si mohli s Martou hrát, takže jej dostal při dalším nákupu. Jinak nám nákup šel docela rychle, celkem si pamatujem produkty i kde co je. Odpoledne jsem šla s dětmi do parku, Honza byl pár hodin v práci. V parku byla první hodina plná nadšení, to pak opadávalo a na konci už děti vlastně samy chtěly jít domů. Mezi ostatními dětmi začínaly cítit jazykovou bariéru ("Mami, taky si vedle těch černochů připadáš úplně blbá?")

V sobotu dopoledne jsme byli na vycházce po městě. Podařilo se nám zvolit trasu tak, že jsme šli kolem farmářského trhu, kolem parků, kde se zrovna hromadně cvičilo, kolem zajímavých sošek rozsetých na travnatých kopečcích před radnicí (?), po starém kamenném mostě s výhledem na vodopády svatého Antonína a kolem zmrzlinářství. Karlík bohužel spal po cestě, takže doma, kdy bychom všichni uvítali chvíli oddechu, už jsmě měli smůlu. Odpoledne jsem byla s dětmi zase v parku, tentokrát jsme využili i místní brouzdaliště. Oba kluci jsou v parku spokojení, Karlík na prolízkách, Václav taky, a když chce změnu, hážeme si ufem. S Martou to asi v parcích bude už trochu těžší... prý jsou zde horší než v Brně, "nejsou tu keře a nedá se tu hrát, jsou tu jen prolízačky". Hlavní problém ale asi je spíš to, že když si chce Václav dělat něco svého, nemá Marta herního partnera... V poslední době začíná být trochu potíž skloubit zájmy a potřeby všech dětí. Každého baví něco jiného a většinou musí někdo zatnout zuby a vyhovět ostatním. Kromě toho je mezi nimi značný nesoulad v denních režimech. Karlík brzy vstává a potřeboval by chodit spát tak v 11 dopoledne, děti oproti tomu spí klidně do půl deváté a než se nám podaří vyvalit se z domu, už abychom se skoro vraceli na Karlíkovo spaní. Večer Karlík usíná o půl osmé (má-li tu možnost), děti tak v devět. My pak máme cca 9 hodin na to, abychom uklidili, vykoupali se, emailovali, strávili nějaký čas společně a vyspali se, a protože ideálně potřebujem hodně společného času a hodně spánku, většinou nám to nestačí.

Na neděli jsme byli pozváni Le-ovými na dvouhodinovou vyjížďku na parníku po řece Saint Croix spojenou s "brunchem" (něco mezi snídaní - BReakfast - a obědem - lUNCH). Bylo to celkem fajn, ale žádný zázrak. Pak jsme strávili asi hodinu v blízkém parčíku, který byl pěkný, ale dost tam pražilo slunce (a co se Marty týče, byl to "zase park"), a pak, když už jsme se chtěli u Le-ova domu loučit, nás Jialiangova žena Miao pozvala na meloun a margaritu. A to byl vrchol dne, protože děti (kromě Karlíka) cca po půl hodině koukání na jakýsi animovaný seriál zmizely ve sklepě, kde je "playroom" (místnost na hraní) a my jsme si docela nerušeně popovídali. Došlo na klasická témata: časová a finanční náročnost péče o dům, srovnávání Ameriky a Číny (Miao by raději žila v Číně, v Americe je kvůli Jia-liangovi a dětem, resp. jejich vzdělání), Clintonová versus Trump a nakonec že se máme přestěhovat do Ameriky. Zvláštní je, že to nám říkali Le-ovi už minule. Trochu sebestředně si myslíme, že je v tom možná trochu jejich přání mít tu někoho, s kým se budou moci víc družit a hlavně s kým se bude moci družit jejich starší dcera Melody, která si hraje zásadně jen s klukama, chodí oblečená do spidermanovského nebo supermanovského oblečení, ale z Marty je celá vedle. Bylo to moc příjemné.

V pondělí byl Den nezávislosti, a tak Honza (bohužel) nemohl do práce. Přemýšleli jsme, co dělat a nakonec jsme zvolili návštěvu pevnosti Fort Snelling, ačkoliv tam pacifista Honza byl na Den nezávislosti už dvakrát. Bývají tam ale vojenské přehlídky (tedy mnohem chabší, než naše Bitva u Slavkova) a v místnostech pevnosti je docela pěkně ukázáno, jak se vojákům tehdy žilo (jak vypadala nemocnice, že spali na postelích po dvou, že čůrali do nočníků pod postelí, ...). Říkali jsme si, že kluci by to mohli ocenit, a to se podařilo. Docela to ale zaujalo i nás, holky. Nejvíc se nám líbil počítač, na němž si člověk zvolil, co bude za postavu, a pak procházel jejím životem a vždycky, když narazil na nějaký zdravotní problém, měl se rozhodnout, co udělá (nic/ bude se léčit sám/ půjde za sousedkou, která se vyzná v bylinkách/ půjde k vojenskému doktorovi). Když jsme poprvé zemřely, chodily jsme pak coby další postava už pořád k doktorovi, ale ani to nepomohlo. Operoval nám slepé střevo a operace se nepovedla. Zemřely jsme znova. Z pevnosti jsme pak šli asi hodinu k potoku Minehaha Creek, na němž jsou vodopády a kde se dá koupat. Marta a Karlík se ukázali jako zdatní brodiči vodou, Václav si na břehu asi docela užil chvíli klidu, kdy nemusí s nikým soupeřit a může si kopat klackem do země.

Tak to je z prvních dní asi vše. Jak už jsem předeslala na začátku, byly dost náročné... ale když to teď, sedmý den dopisuji, jsme my dospělí už daleko odpočinutější, děti o trochu tišší a Václav malilinko méně frustrovaný starší sestřičkou.