Tak jsme do toho šli potřetí, tedy počítáme-li jen rodinné výpravy do Ameriky a ne ty, kdy jel Honza sám. Teď tu jsme čtvrtý den, Karlík vstává zásadně před šestou nebo část noci nespí, starší děti jsou téměř pořád šíleně bujaré a hlasité a my si trochu říkáme, jestli to bylo rozumné. Už teď jsme totiž dost vyřízení. Na druhou stranu jsme se sem všichni těšili a nebýt únavy, dokážeme si i uvědomit, že se nám tu líbí. A v posledních mnoha letech se nám nestalo, že bychom nakonec dovolenou nedokázali uspořádat tak, abychom s ní byli spokojení. Takže snad se nám to podaří i tentokrát.
Letěli jsme ve čtvrtek 30. června v 10:30 z Vídně. Z Brna jsme tedy raději odjížděli po páté, abychom měli na letišti dost času. Zácpa ve Vídni nás zdržela jen trošku a na letišti šlo všechno hladce, Karlík dokonce těsně před nástupem do letadla usnul, takže první hodinu a půl z 9 hodin letu do Toronta jsme měli v suchu. I potom to ale bylo bez problémů, a to díky obrazovkám u každého sedadla. Daly se na nich sledovat filmy nebo hrát různé hry, takže starší děti celou dobu "pařily", ani oka nezamhouřily, a Karlík to se zájmem sledoval. V Torontu jsme měli asi dvě a půl hodiny na přestup. Během toho si Američané či jimi pověřené osoby asi tisíckrát skenovaly naše letenky, stokrát prohlíželi pasy, kromě toho jsme si sami museli sejmout otisky prstů a vyfotit se. Všechno šlo ale pěkně jak na běžícím pásu, i imigračního úředníka jsme zvládli (když mu Honza přesně popsal práci, kterou tu bude dělat - "budu sedět u počítače a programovat" - zeptal se ho "a proč sem tedy jedete?", na což mu Honza odpověděl "hm, to je dobrá otázka"...), až půl hodiny před nástupem do letadla, kdy přetažený Karlík nemohl usnout a vyšiloval, si Honzu zavolali, že jej chtějí ještě speciálně prohlídnout a že to může trvat. Nebylo tedy zcela jasné, jestli letadlo do Minneapolis stihneme, ale dobře to dopadlo. Vtipné na tom je, že takhle ho "náhodně" vybrali už před měsícem, kdy sem jel na konferenci. Začíná to vypadat, že je Američanům z nějakého důvodu podezřelý. V letadle nebyly obrazovky, takže nakonec oba excitovaní chlapečci i Marta usnuli, bohužel jen na necelou půl hodinu. Václav probuzení vůbec nemohl překousnout a byl na nás strašně naštvaný. Na letišti na nás tentokrát čekal Honzův zdejší kolega Jia-liang Le, který nás odvezl do našeho dočasného domova svým obřím autem. Moc nám to pomohlo. Děti opět během cesty usnuly. Byt na kolejích byl řádně vychlazený klimatizací, až jsme se všichni - unavení a taky trochu vychlazení z letadla - rozklepali zimou. Větrák jsme hned vypnuli, ale trvalo ještě pár dní, než jsme mohli doma přestat chodit ve svetrech. Po přinesení všech zavazadel se Honza vydal koupit těstoviny, které bychom si uvařili k večeři, a Marta padla do křesla, tiše plakala a odmítala s námi mluvit. Nakonec se ukázalo, že je z bytu zklamaná. Hrozně se sem těšila, ale představovala si to jinak! Kdykoliv Marta nějak vypadne ze své role nejstaršího bezproblémového dítěte, Václav okamžitě zapomene na své potíže a ihned ji zastoupí. Tentokrát se spokojeně procházel po bytě, organizoval, kde bude kdo spát a ještě před dovařením těstovin na své posteli usnul. Marta se odmítala oblíct, odmítala jíst a odmítala se pohnout. Nakonec jsme ji oblékli a dali do postele téměř násilím (pravda, neměla už moc síly na odpor), kromě tenké připravené přikrývky ji přikryli i spacákem, protože se jí klepaly zuby zimou, a pak teprve zasedli k těstovinám. Spát jsme šli 23,5 hodiny poté, co jsme v Brně vstávali.
V pátek ráno nám bylo všem lépe. Především u Marty to bylo jak mávnutí kouzelným proutkem... čímž se ovšem Vašík opět dostal do své role toho, který může mít problémy a tak je mít bude! Po snídani jsme se vydali autobusem do nákupního centra, Marta byla nadšená z amerických domů, amerických ulic, amerických trávníků, amerického pořádku (všechno prý lepší než u nás) a v obchodě i z amerických plyšáků, takže jí Honza povolil koupit plyšovou "sovičku". Václav dostal náklepky "star wars", ale už večer se ukázalo, že vlastně touží ještě po plyšovém tučňáčkovi, aby si mohli s Martou hrát, takže jej dostal při dalším nákupu. Jinak nám nákup šel docela rychle, celkem si pamatujem produkty i kde co je. Odpoledne jsem šla s dětmi do parku, Honza byl pár hodin v práci. V parku byla první hodina plná nadšení, to pak opadávalo a na konci už děti vlastně samy chtěly jít domů. Mezi ostatními dětmi začínaly cítit jazykovou bariéru ("Mami, taky si vedle těch černochů připadáš úplně blbá?")
V sobotu dopoledne jsme byli na vycházce po městě. Podařilo se nám zvolit trasu tak, že jsme šli kolem farmářského trhu, kolem parků, kde se zrovna hromadně cvičilo, kolem zajímavých sošek rozsetých na travnatých kopečcích před radnicí (?), po starém kamenném mostě s výhledem na vodopády svatého Antonína a kolem zmrzlinářství. Karlík bohužel spal po cestě, takže doma, kdy bychom všichni uvítali chvíli oddechu, už jsmě měli smůlu. Odpoledne jsem byla s dětmi zase v parku, tentokrát jsme využili i místní brouzdaliště. Oba kluci jsou v parku spokojení, Karlík na prolízkách, Václav taky, a když chce změnu, hážeme si ufem. S Martou to asi v parcích bude už trochu těžší... prý jsou zde horší než v Brně, "nejsou tu keře a nedá se tu hrát, jsou tu jen prolízačky". Hlavní problém ale asi je spíš to, že když si chce Václav dělat něco svého, nemá Marta herního partnera... V poslední době začíná být trochu potíž skloubit zájmy a potřeby všech dětí. Každého baví něco jiného a většinou musí někdo zatnout zuby a vyhovět ostatním. Kromě toho je mezi nimi značný nesoulad v denních režimech. Karlík brzy vstává a potřeboval by chodit spát tak v 11 dopoledne, děti oproti tomu spí klidně do půl deváté a než se nám podaří vyvalit se z domu, už abychom se skoro vraceli na Karlíkovo spaní. Večer Karlík usíná o půl osmé (má-li tu možnost), děti tak v devět. My pak máme cca 9 hodin na to, abychom uklidili, vykoupali se, emailovali, strávili nějaký čas společně a vyspali se, a protože ideálně potřebujem hodně společného času a hodně spánku, většinou nám to nestačí.
Na neděli jsme byli pozváni Le-ovými na dvouhodinovou vyjížďku na parníku po řece Saint Croix spojenou s "brunchem" (něco mezi snídaní - BReakfast - a obědem - lUNCH). Bylo to celkem fajn, ale žádný zázrak. Pak jsme strávili asi hodinu v blízkém parčíku, který byl pěkný, ale dost tam pražilo slunce (a co se Marty týče, byl to "zase park"), a pak, když už jsme se chtěli u Le-ova domu loučit, nás Jialiangova žena Miao pozvala na meloun a margaritu. A to byl vrchol dne, protože děti (kromě Karlíka) cca po půl hodině koukání na jakýsi animovaný seriál zmizely ve sklepě, kde je "playroom" (místnost na hraní) a my jsme si docela nerušeně popovídali. Došlo na klasická témata: časová a finanční náročnost péče o dům, srovnávání Ameriky a Číny (Miao by raději žila v Číně, v Americe je kvůli Jia-liangovi a dětem, resp. jejich vzdělání), Clintonová versus Trump a nakonec že se máme přestěhovat do Ameriky. Zvláštní je, že to nám říkali Le-ovi už minule. Trochu sebestředně si myslíme, že je v tom možná trochu jejich přání mít tu někoho, s kým se budou moci víc družit a hlavně s kým se bude moci družit jejich starší dcera Melody, která si hraje zásadně jen s klukama, chodí oblečená do spidermanovského nebo supermanovského oblečení, ale z Marty je celá vedle. Bylo to moc příjemné.
V pondělí byl Den nezávislosti, a tak Honza (bohužel) nemohl do práce. Přemýšleli jsme, co dělat a nakonec jsme zvolili návštěvu pevnosti Fort Snelling, ačkoliv tam pacifista Honza byl na Den nezávislosti už dvakrát. Bývají tam ale vojenské přehlídky (tedy mnohem chabší, než naše Bitva u Slavkova) a v místnostech pevnosti je docela pěkně ukázáno, jak se vojákům tehdy žilo (jak vypadala nemocnice, že spali na postelích po dvou, že čůrali do nočníků pod postelí, ...). Říkali jsme si, že kluci by to mohli ocenit, a to se podařilo. Docela to ale zaujalo i nás, holky. Nejvíc se nám líbil počítač, na němž si člověk zvolil, co bude za postavu, a pak procházel jejím životem a vždycky, když narazil na nějaký zdravotní problém, měl se rozhodnout, co udělá (nic/ bude se léčit sám/ půjde za sousedkou, která se vyzná v bylinkách/ půjde k vojenskému doktorovi). Když jsme poprvé zemřely, chodily jsme pak coby další postava už pořád k doktorovi, ale ani to nepomohlo. Operoval nám slepé střevo a operace se nepovedla. Zemřely jsme znova. Z pevnosti jsme pak šli asi hodinu k potoku Minehaha Creek, na němž jsou vodopády a kde se dá koupat. Marta a Karlík se ukázali jako zdatní brodiči vodou, Václav si na břehu asi docela užil chvíli klidu, kdy nemusí s nikým soupeřit a může si kopat klackem do země.
Tak to je z prvních dní asi vše. Jak už jsem předeslala na začátku, byly dost náročné... ale když to teď, sedmý den dopisuji, jsme my dospělí už daleko odpočinutější, děti o trochu tišší a Václav malilinko méně frustrovaný starší sestřičkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat