V úterý po Dni nezávislosti vyrazil Honza konečně na celý den do práce (trochu to vypadá, že už jsem se toho nemohla dočkat, ale spíš se toho nemohl dočkat on). My jsme se s dětmi rozhodli podívat se dolů k Mississippi. Nedaleko od nás jsou bývalé mlýny a pod nimi lesík, ostrůvky a tím vším se proplétají chodníčky a dřevěné můstky. Je to docela náročný terén, a tak jsme šli bez kočáru, jen s nosičkou. Brzy nás cesta zavedla na písčitý břeh řeky, kde se děti zuly a okamžitě se začaly brodit na nedaleké klády. Bylo odtud vidět na Stone Arch Bridge a na bývalý mlýn... idyla, když se člověk povznese na odpadky, které se na kládách v řece zachycují. Děti se nad ně povznesly ihned a já po chvíli taky. Při svačině nás přišlo navštívit hejno kachen a při cestě zpátky jsme šli zakázanou cestou, kterou děti samy prozkoumaly (je potřeba přelézt nízká zídka, což Marta zvládla rychleji než já s Karlíkem na zádech). Bylo to opravdu dobrodružné. Všem se to tak líbilo, že jsme se sem šli i odpoledne... to jsme zakotvili na jiném místě a z něj se brodili a přecházeli přes klády až k našemu dopolednímu stanovišti. Brodění jde všem lépe než mně, Karlíka po cestě tam nevyjímaje, zpátky už jsem ho musela nést, píchaly ho kameny do nožiček.
Předpověď hlásila, že v pět hodin bude bouřka. Poprchat začalo už po čtvrté, vydali jsme se tedy od řeky pryč. Za chvíli však zase přestalo, takže jsme to vzali ještě vyhlídkovou trasou přes elektrárnu a park, kde jsme se trochu zdrželi a odcházeli jsme, až když se na nás hnala úplně hnědá mračna. Ačkoliv bylo tři čtvrtě na šest, všude už svítily lampy a my jsme běželi k železnému mostku přes dálnici. Říkala jsm si, že tam bych tedy bouřku opravdu nechtěla potkat. Zastihla nás na jeho konci. Domů nám chybělo 5 bloků, ale za těch 7 minut, co jsme to běželi, jsme byli všichni mokří jako myši. Navíc byl dost velký vítr, který nám hnal vodu do očí a špatně se v něm dýchalo. Jako všechno v Americe, byla i tato bouřka obrovská. Určitě největší v mém životě. A zažili jsme jí tak akorát na to, aby to bylo dobrodružství, ale ještě ne drama. Doma děti zalezly do vany a pak do suchého oblečení a byly spokojené. Další den nám Honza říkal, že bouřka polámala spoustu větví stromů, v areálu univerzity je prý celý den údržbáři na mnoha místech uklízeli. A některé z těch větví by vydaly na malý stromek.
Ve středu jsme se vydali do Como ZOO. Jede se k ní autobusem poblíž místa, kde toho dne večer zastřelila policie černocha... to jsme se ovšem dozvěděli až od mamky asi o 5 dní později. Děti to teď stále dokola diskutují, i na veřejnosti naštěstí samořejmě česky (proč policajt střílel, jestli měl důvod se bát, že po něm začne střílet černoch, koho z aktérů chápou a koho ne ...). Před čtyřmi lety byla ZOO nejlepší atrakce, byli jsme tu dokonce dvakrát. Teď, když jsou děti větší, zdá se ZOO mnohem menší a i placené atrakce na jejím konci už nejsou takové terno. Vracet se sem už asi letos nebudeme, ale přesto to byl příjemně strávený den.
Na večeři jsme pozvali rodinu Le-ových. Zvát někoho na večeři je tu letos docela složité a vlastně je docela složité i naše jídlo, protože v bytě nemáme jídelní stůl. Je tu jen "bar" se dvěma barovými židlemi a pak pohovka a konferenční stolek. Pak je tu spoustu pracovních stolů, ke kterým se ale dá dát vždy jen jedna židle. Pod vším samozřejmě koberec. Karlík sice jí na svůj věk pěkně, ale přece jen potřebuje jíst nad stolem a pod dohledem. Naštěstí bydlíme v přízemí, řešíme to tedy tak, že mimo snídaně, kterou jí doma každý zvlášť (tehdy, kdy se probudí), jíme většinu jídel venku - tam jsou dva stoly a lavičky, připravené pro milovníky grilování. Ani s nádobím to tu není valné, např. zde není struhadlo, není tu nůž, jen pilka, je tu obrovská trouba, ale není tu plech... ze začátku mě to dost štvalo, příprava všeho jídla trvá déle, když člověk jídlo pižlá kapesním nožíkem (který jsme si přivezli z Brna). Předevčírem jsem si ale s údivem uvědomila, že už mi zdejší vaření připadá úplně normální. Zvykla jsem si rychle... Zpět k Le-ovým. Rozhodli jsme se večeři pojmout jako společné venkovní grilování amerických hamburgerů. Vzal si to na starosti Honza a byl z toho trochu nervózní, protože práci s grilem vůbec nerozumíme. Ale povedlo se mu to parádně. Bylo trochu napínavé, jak to zvládnou děti. Našich pár hraček Le-ovic holky moc nebavilo, Melody by si ráda hrála s Martou, ale ta se styděla, že jí nerozumí, a celé to vypadalo trochu patově. Nakonec to vyřešilo ufo (pro babičky: létající talíř, kterým se dá házet). Když už všechny děti asi 20 minut lítaly a pokřikovaly každé svým jazykem, přiběhla ke mně Marta a říkala: "Nakonec to šlo nějak vysvětlit, ta hra!" a zase odběhla. Takže jsme nakonec měli docela prostor si s dospělými popovídat.
To mě ještě přivádí k tématu "angličtina". Honza nemá problémy se vyjádřit. Já jsem čekala, že je mít budu. Když máme doma jednou za uherský rok "English evening", kdy s kamarády mluvíme jen anglicky, je moje angličtina dost hrozná. Kupodivu tady je to lepší. Ne, že by se mi vždycky dařilo bez zasekávání něco povykládat, ale někdy se to povede. Asi anglicky mluvící (a cedule píšící) prostředí působí hodně rychle a silně, člověk si na spoustu věcí vzpomene, jak když kdysi dávno stál na lyžích a teď na nich stojí po dlouhé době znovu... jde to skoro samo.
Na víkend jsme měli v plánu půjčit si auto a jet stanovat do nějakého "státního parku" (příroda o něco méně chráněná než národní park). Le-ovi chtěli jet s námi, ještě nikdy v životě nespali pod stanem, ani ho neměli (kupovali ho ve středu po večeři u nás) a už při našem pobytu před 4 lety říkali, že příště chtějí jet s námi. Tak tedy jeli a spolu s nimi jeden jejich kamarád se synem. Při výberu parku jsme byli limitovaní volnými kempy. Nakonec jsme jeli do Saint Croix State Park, asi hodinu a půl cesty autem, při ucpané dálnici dvě a čtvrt. Původně měl být sraz ve 12, Le-ovi psali večer před tím, že přijedou až ve 14 a nakonec přijeli v 16, protože jim praskla pneumatika a oni se vraceli pro své druhé auto. Navrhli jsme společnou vycházku, po 250 metrech však byly čínské děti unavené a i s rodiči to obrátily. My jsme šli asi 2 hodiny po břehu řeky Saint Croix (stejná, po které jsme týden předtím jeli parníkem, jen o něco výše proti proudu). Břehy byly ale zarostlé a z řeky toho moc vidět nebylo. Václava ovšem strašně bavilo sledovat dalekohledem různé ptáky, Martu jsme museli trochu "dopovat" pohádkami. Po večeři Honza navrhl ještě jízdu autem na strážní věž, na níž dříve seděl ve dne v noci hlídač a díval se, zda někde nehoří. Věž je vysokánská, konstrukce lehoučká, zábradlí nízké, prostě peklo pro bázlivé maminky. Po návratu děti společně hrály fotbal, a když usnuly, krásně jsme si především s Jia-liangem povykládali. Šli jsme spát před půlnocí. Ve čtyři začalo navzdory předpovědi pršet. Šla jsem pro Honzu, který spal venku před stanem (aby nám tam nebylo tak těsno), ale Honza nikde. Zůstalo tam po něm jen tričko, co měl pod hlavou. Usoudila jsem, že mě možná s nabídkou přístřeší předstihli Le-ovi, ale že je nebudu rušit a budu doufat, že se ráno Honza objeví a bude vyspaný. Ráno stále pršelo, a když už se Karlík hrozně dral ven ze stanu, musela jsem jednat. Neměla jsem ve stanu skoro nic - jídlo, pláštěnky, klíče od auta, ... od Le-ových už se taky ozývaly hlasy, ale ne Honzův. Nakonec mě konečně napadlo, že vlastně mohl spát v autě. A spal!... Ranní kaši jsme jedli v dešti. Le-ovi a jejich kamarád, který byl celý mokrý, protože měl ve stanu díru, nabalili auta a jeli domů. Náš původní plán byl půjčit si kánoi a projet se po řece, ale o tom samozřejmě nemohla být řeč. Bylo mi ale trochu líto už odjíždět, vyjeli jsme tedy autem ještě na vyhlídku k řece. Po cestě přešel déšť v mžení a i to pak celkem ustalo. Šli jsme se tedy ještě na hodinu projít. Mezitím se nebe trochu vyčistilo a občas vykouklo i sluníčko. Nakonec jsme tedy tu kánoi zkusili. Pluli jsme všichni, ale hned po odražení od břehu se ukázalo, že je loď dost vratká a že nějaké dětské přesuny či poskakování tam nepřipadají v úvahu. Karlík nám to ale vyřešil tím, že za chvíli usnul a spal asi hodinu, tedy víc než polovinu plavby. S Karlíkem na klíně jsem nemohla pádlovat, a tak to za mě vzaly děti.Vydržely se střídat celou dobu a fakt jim to šlo. Po cestě jsme viděli na kládách vyčuhujících z vody 3 vodní želvy, při přestávkách pak spoustu sladkovodních mušlí. Marta i Václav byli nadšení, my také. Nakonec se tedy víkend v přírodě povedl. Stál nás (mimo spousty peněz) čtyři hodiny vybalování, rozvěšování mokrých věcí a úklidu suchých (a nákupu) a další den pak venku stavění, sušení a balení stanu. Ale stálo to za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat