Akce "Yosemity" začala ve středu 3. srpna. V osm hodin ráno nám odlétalo letadlo do Las Vegas, bylo tedy potřeba být na letišti v šest. Mysleli jsme, že pojedeme tramvají, na kterou se jde od nás pěšky čtvrt hodiny, ale Jia-liang trval na tom, že nás odveze autem. Bylo to sice zbytečné, ale pohodlné. Měli jsme totiž dva velké batohy, dva malé batůžky, dva batůžky pro děti a Karlíka v nosičce. Marta s Václavem se do Yosemitů hrozně těšili, takže byli velice disciplinovaní a nebylo potřeba je do ničeho pobízet. To bylo skvělé, protože my s Honzou jsme byli dost utahaní. Balení a uklízení našeho apartmánu nám totiž v úterý trvalo až do půlnoci a Honzovi pak ještě nešlo usnout, takže spal celkově asi tři hodiny. Let trval tři hodiny a až na pár drobných bitek mezi Martou a Václavem proběhl bez problémů. Na letišti v Las Vegas jsme měli zamluvené auto. Ze zdejší autopůjčovny vás však s dětmi nepustí, pokud pro ně nemáte autosedačky. Přitom autosedačky z půjčovny stojí 10 dolarů na den, zatímco v obchodě koupíte podsedák za 13 dolarů a sedačku pro Karlíka za 35 dolarů. Naštěstí jsme všechny tyto informace zjistili už v Minneapolis na internetu, takže jsme měli připravený plán: Honza nás zanechá i se všemi věcmi u silnice na letišti, do půjčovny půjde sám, autem pak dojede do obchodu pro sedačky a teprve s nimi nás vyzvedne. Celý proces trval asi hodinu a byl by to býval hladký proces, kdyby se Václavovi nezačalo chtít na záchod. Na dohled od nás žádný nebyl, věcí bylo tolik, že bychom je s dětmi nikam nepřenesli (seznam viz výše) a poslat Václava samotného na záchod cca 200 m na letiště nepřipadalo v úvahu. Chvíli jsem problém ignorovala, ale byl stále akutnější. A právě když jsem se vrátila z neúspěšné výpravy pro letištní vozík na zavazadla (byl na kartu, kterou jsem si s sebou nevzala), přijel Honza i se sedačkami a zatímco nakládal, my s Václavem jsme to vzali tryskem na letištní WC a zpět. Další nutností bylo nakoupit do Yosemitů jídlo. Jeli jsme za tím účelem do Walmartu, kde jsme až na pečivo a suché chleby, ve které jsme doufali, pořídili bez problémů vše. Na zdi tam visel seznam dětí, které se kdy ve Walmartu ztratily (asi v celých USA) a už nikdy nenalezly. Nedivím se, že se pak Američané o děti tolik bojí. Honza tvrdí, že vedle by měla být nástěnka, kde budou fotky všech dětí z USA, které zemřely při autonehodě - že by to pak vrátilo pocitu nebezpečí tu správnou míru. S nákupem jsme skončili o čtvrt na jednu a čekala nás podle Googlu sedmihodinová jízda autem, nejprve nevadskou pouští na severozápad a pak na západ do Californie. Cesta pouští je zážitek. Ne, že by člověk kolem sebe něco zvlášť zajímavého viděl, ale jímá ho bázeň, když si uvědomí vzdálenosti mezi městy (třeba 75 mil), jaké je venku vedro (přes 40°C) a představí si, že by se auto třeba porouchalo. Mám pocit, že s Karlíkem by to bylo skoro o život, nebo aspoň o zdraví, a hluboce se skláním před všemi cestovateli, kteří tu v minulosti projížděli na koni. Asi po třech hodinách jízdy jsme zastavili v nejsevernějším bodě cesty, v Tonopahu v Burger Kingu, hodili do sebe hamburgery s hranolkami a ujížděli pak už na západ. Přejeli jsme houpavé kopečky, po nichž se jelo jak na horské dráze, objeli krásné Mono Lake a začali stoupat nahoru k Tioga Passu (3031 m.n.m), západnímu vstupu do Yosemitského národního parku. Byli jsme u něj v sedm, což se nám zdálo jako výborný čas. Zbývalo projet parkem k východnímu vstupu. Kousek za ním (tedy mimo NP) měl být camp Dirt Flat (= Špinavá rovinka), kde jsme měli zamluvené dva noclehy. Uvnitř národního parku nebylo ke konci dubna, kdy jsme začali podrobněji plánovat cestu, už volného vůbec nic, co by se dalo dopředu zaregistrovat (registrace je možná 5 měsíců předem). Silnice ze západu na východ vede po loukách zvaných Tuolomne Meadows, které leží více než 2000 m.n.m a jsou překrásné. Popásali se tam jeleni, okolo vystupovaly nad trávu a lesy skalnaté kopce, ale my kvůli času nechtěli zastavovat. Pohled nás ale uchvátil (Karlík žulové masivy stále znovu komentoval "kamínky!"). Cesta byla dlouhá a klikatá, u východního vstupu jsme tedy byli až kolem půl deváté a najít kemp nám trvalo ještě dobrou třičtvrtě hodinu (není značen žádnými šipkami a mapa, podle níž jsme se řídili, jej má zakreslený na nesprávném místě). Nakonec jsme téměř náhodou narazili na moje rodiče, s nimiž jsme tu měli sraz. Tajně si u silnice čistili zuby a chvíli váhali, jestli nejsme ochranáři a nejedeme jim vynadat. Pomohli nám odnosit věci, postavit stan a uvařit, vše už za tmy. Byli jsme rádi, že máme tu nejistotu a napětí z cesty za sebou. Bohužel náš klid netrval příliš dlouho. Ukázalo se totiž, že Karlík má horečku 38,5.
Ráno horečka nebyla lepší. Zůstat s Karlíkem v táboře by ale nebylo moudré - tábořiště byla prašná rovinka beze stínu v poměrně malé nadmořské výšce, takže bychom se tam přes den ve čtyřiceti stupních upekli (Honzova nevyfouknutá nafukovací karimatka to vedro taky nezvládla, udělala se v ní obrovská vzduchová bublina, která se později ještě zvětšovala, takže neporušená část karimatky byla nakonec tak malá, že na ní mohl spát už jen Karlík). Rozhodli jsme se jet všichni do centrálního údolí Yosemitů, tzv. Yosemite Valley, dokoupit chleba a léky proti horečce, zařídit povolení na backpacking (přespávání v divočině), které jsme plánovali za 2 dny, a vyrazit na Mist Trail (Mlžnou stezku; Honza tu byl v červnu po konferenci v Berkeley, a rozhodl, že sem prostě musíme). Karlík a já jsme měli zůstat dole v údolí v lese a čekat, až se ostatní vrátí. Zařizování ale bylo o něco zdlouhavější, než jsme čekali, děti už začínaly být otrávené, a tak jsme se rozdělili - rodiče, Marta, Václav a já jsme vyrazili k Mist Trailu a Honza s Karlíkem v nosičce vyrazili pro povolení na backpacking s tím, že nás doženou. Mist Trail stoupá z hlavního údolí podél řeky Merced, hlavním turistickým lákadlem jsou dva mohutné vodopády, jedny z mála, které mají ještě i na konci léta dost vody. Bohužel je tu ale díky tomu i pěkně narváno. Navíc bylo vedro a Václav měl hlad. Brzy po startu jsme tedy z hlavní cesty poodešli kousek stranou k řece, doufajíce, že nás Honza zahlédne, až půjde kolem. Tam jsme prožili báječnou hodinu - nejprve jsme se věnovali jídlu, pak brodění a noření do šíleně studené vody. Nakonec už se nám to začalo zdát dlouhé a trochu divné (a "volaný účastník" Honza nebyl dostupný), a tak jsme vyrazili vzhůru. K prvnímu vodopádu to byl pořádný kopec, k tomu horko a nervozita, zkrátka nešlo se nám nejlépe. Honzu jsme nakonec potkali pod prvním vodopádem - to už byl na cestě zpět z jeho vršku. V těch davech si žádné odbočky k řece nevšiml, navíc se ukázalo, že s sebou neměl vodu (mysleli jsme si, že se zase rychle sejdeme a voda nás vůbec nenapadla). Karlík měl horečku asi tak 39 a vypadal špatně. Vyměnili jsme si s Honzou děti a velká výprava směřovala nahoru, já s Karlíkem pomalu dolů, na naše staré místo u řeky. Tam trochu pookřál, ovšem usnout se mu nepodařilo. Rozhodla jsem se tedy dojet si místním shuttle busem (kyvadlový autobus) na parkoviště do auta pro čtečku, abych měla co dělat, až Karlík konečně usne. Shuttle busy jsou skvělé, jsou zdarma (resp. jejich cena je zahrnuta již ve vstupném do samotného NP) , jezdí po celém Yosemitte Valley, zastavují u všech kempů a všech "trailheadů" (= začátků značených stezek) a jezdí docela často. Po návratu z parkoviště jsme rozdělali karimatku, kde Karlík usnul, a já si četla Harryho Pottera. Po hodince spánku jsme se plácali u vody, pak na cestičce, sledovali všudypřítomné veverky, chodili po kamenech a sledovali, jestli se nevrací shora naši turisti. Nakonec už byl Karlík ubrečený, vzala jsem ho tedy do nosičky a vyrazila turistům naproti. Byli jedni z posledních, kteří se vraceli, ale zato byli až úplně nahoře, nad horním vodopádem a dokonce se nedaleko něj (ale už dost daleko na to, aby to bylo bezpečné) koupali. Nejvíc utrmácená byla z celého dne babička, ale i ostatní byli značně znavení. Cesta vzhůru znamenala 6 km a 600 výškových metrů po hodně vysokých kamenných schodech (a totéž samozřejmě dolů).
V pátek ráno jsme sbalili stany, rádi opustili Dirt Flat a vyjeli do Yosemitte Valley, do campu pro "backpackers", tedy pro "batůžkáře", kteří den předtím nebo den potom budou spát v divočině. Nevýhodou kempu je, že tam není voda a ani parkovací místo, výhoda je krásné prostředí (i díky nepřítomnosti aut). Dopoledne jsme strávili přenášením věcí z auta přes mostek ke kempu a muži parkováním aut (před víkendem už začínalo být všude pěkně narváno). Po chlebovém obědě jsme se rozdělili. Dědeček šel sám na Glacier Point, což znamenalo opět drápání z údolí nahoru s příslibem krásného výhledu, Marta, Václav, babička a já jsme se rozhodli pro (opět Honzou doporučený) nenáročný Mirror Lake Trail v údolí řeky Tenyy a Honza s Karlíkem zůstali v táboře, kde měli za úkol spát a léčit se. Naše skupina byla velice spokojená, babička zpívala písně z divokého západu, šli jsme ve stínu a bylo nám dobře, dokud jsem nezjistila, že nemám foťák (za cca 20 000 Kč). Běžela jsem na místo naší poslední přestávky, nebyl tam. Proběhla jsem tedy celou trasu až do tábora, ale nikde nic. Po cestě zpět jsem se začala ptát kolemjdoucích, jestli foťák neviděli. Jedna skupinka prý potkala někoho, kdo ho našel a prý ho nechá ve ztrátách a nálezech. Srdce mi zaplesalo (dnes už vím, že trochu předčasně) a vrátila jsem se zpět ke zbytku výpravy. Běháním a chůzí a nervozitou jsme byli dost zmožení, naštěstí jsme brzy objevili místo, kde se dalo koupat v řece i zaplavat několik temp (víc bychom jich kvůli šíleně ledové vodě stejně neudělali). Hned nám bylo líp a pokračovali jsme teď už jen uzounkou cestičkou až ke konci kaňonu. Zde nové koupání, svačinka na kamenech (děti se staly experty na vybírání místa ke svačině u řeky) a pak po druhém břehu řeky zpět. Kousíček před naším tábořištěm jsem se oddělila a vydala se do nejbližšího velkého kempu Half Dome Village, abych tam našla ztráty a nálezy a v nich foťák. Ukázalo se však, že v tomto kempu ztráty a nálezy nejsou, a pokud zde skončí nějaké nalezené věci, mohou být buď u správců parku (rangers) nebo u správců kempu. Rangers už ve své budce nebyli, správcové kempu foťák neměli. Zato ale věděli, že ztráty a nálezy jsou v Yosemitském údolí celkem dvoje. Jedny v blízkém kempu u řeky (myslím, že to byl Housekeeping Camp), druhé v hlavní "vesničce" údolí Yosemitte Village. Kromě toho mi dali lístek s telefonními čísly a doporučili mi tam zavolat. Neměla jsem ale u sebe mobil (navíc Honzův mobil stejně v Yosemitech nefungoval), a tak jsem se vydala do Housekeeping Campu. Nic tam neměli. Pokračovala jsem do Yosemitte Village. Už měli zavřeno. Byla jsem pěkných pár mil od našeho kempu, bez foťáku, chvíli před soumrakem a neměla jsem tušení, odkud a za jak dlouho jede nějaký shuttle bus, abych nemusela celou cestu zpět pěšky. Nakonec jsem měla víc štěstí než rozumu - z mapky jsem vyčetla omylem zastávku pro opačný směr, ale při cestě k ní jsem zahlédla a doběhla správný autobus, který mě odvezl do kempu. Když jsme dali děti spát, propukla naplno večerní depka - Karlík měl stále horečku, my jsme další dvě noci plánovali puťák a spaní v divočině, žádný jiný nocleh nebyl pravděpodobně v celých Yosemitech volný. Nejít na puťák by tedy znamenalo vyjet z Yosemitů do nejbližšího města (několik hodin autem), tam hledat ubytování a řešit, zda tam nechat jen mě a Karlíka bez auta, nebo s autem (a ostatní nějak směstnat i s věcmi do jednoho auta) nebo celou naši rodinu. Nikdo to nevyslovil, ale myslím, že nám s Honzou oběma běželo hlavou totéž - to šílené zařizování všech noclehů několik měsíců dopředu, ta šílená cesta sem, ty vyhozené peníze... A k tomu bylo potřeba ještě ráno shánět foťák. Nakonec jsme se rozhodli, že když Karlík ráno nebude lepší, půjdeme s ním k doktorovi právě do Yosemitte Village a tam budeme řešit i foťák.
Stal se ale zázrak a Karlík se probudil bez horečky, "jen" s teplotou. Stačilo tedy dojít pro auta, přitom se zeptat na foťák a přesunout se auty do severnější části Yosemitů, odkud jsme plánovali vyrazit do divočiny. Ve ztrátách a nálezech opět nikdo nebyl, nezbývalo tedy než během popojíždění v zácpách v Yosemitském údolí zkoušet telefonovat mobilem mých rodičů (který zde fungoval) na doporučená čísla. A stal se druhý zázrak, dovolala jsem se, a dokonce mě začali prověřovat (značka foťáku, obal, ... nakonec se jako nejspolehlivější ukázalo mluvit o posledních fotkách ve foťáku, kdo na nich je a jak starý). Prověrkou jsem prošla a ukázalo se, že foťák je na tom místě, kde dvakrát nikdo nebyl. Jeli jsme tedy zácpou zase zpět. Do výchozího bodu našeho puťáku, kempu Yosemitte Creek, jsme se dostali až někdy po poledni. Než jsme se přebalili (přendali jídlo z aut do bear lockerů, jídlo na puťák zabalili do bear boxů, ...), bylo cca půl čtvrté, čekalo nás asi pět mil s plnou polní, ale Karlík vypadal dobře a měli jsme foťák, a tak jsme vyrazili plni optimismu. Cesta byla překrásná, vedla podél potoka, po plochých skalách, stále mírně zkopce. Občas jsme procházeli ohořelým lesem - je to tu docela častý jev způsobený požáry z blesků. Mezi ohořelými stromy se ale vždy dere za světlem spousta kytek a keřů. S údivem jsem si uvědomila, že děti bez řečí jdou, každý nese svůj batůžek a my je nemusíme ani táhnout za ruku ani motivovat. Už jsou velcí a je to krása. Při odpočinku u potůčku jsme se všichni včetně Karlíka zuli a brouzdali potokem, takže poslední zbytky teploty odnesla studená voda. Večer jsme se utábořili na pahorku poblíž potoka, tak akorát, abychom stihli uvařit ještě před setměním. Pak nás čekal oheň a mrazivá noc.
V noci byla opravdu zima, spali jsme totiž ve výšce přes 2000 m.n.m. O dva dny později jsme v kempu potkávali lidi, kteří nosili večer a ráno péřové bundy. Taky by se nám hodily. Vaření a balení bylo trochu složité, jednak kvůli tomu, že jsme kvůli medvědům vařili a jedli cca 100 m od stanů (a měli tam uschované i všechny hygienické potřeby, včetně použitého toaletního papíru, který se v Yosemitech nesmí zahrabávat do země), jednak kvůli filtrování vody. Ve zdejších potocích je totiž nějaká bakterie (nebo živočich?), která většině lidí nic neudělá, ale menšina zní má šílený průjem. To jsme s dětmi nechtěli riskovat, proto Honza koupil pumpičku s filtrem, kterou jsme mohli pumpovat vodu z kteréhokoliv potoka a nemuseli jsme všechnu tahat na zádech z kempů. Půjčovali si ji od nás někdy i jiní výletníci. Když už jsme ale konečně vyrazili, dostali jsme se vcelku rychle až na hranu náhorní plošiny, odkud padal do Yosemitského údolí vodopád Yosemitte Fall (nejdelší vodopád Yosemitů, má tři části, které měří dohromady asi 740 metrů). Nad ním bylo několik jezírek na koupání. Děti s Honzou a babičkou u nich zůstaly a soudě podle fotek, báječně si to užily. Já s taťkou jsme vyrazili na nedaleký Eagle Peak (2371 m. n. m.), odkud je krásný výhled na celé Yosemitské údolí. Těsně pod vrcholkem jsme zapomněli hůlky, pro které jsme se pak vraceli, ale co to je oproti anabázi s foťákem. Po přestávce nás čekala náročnější část cesty - místo, odkud padal vodopád, bylo totiž nejnižším místem naší dvojdenní výpravy, takže odtud už to bylo jen do kopce, a to dost dlouho do velikého kopce, na který nemilosrdně pražilo slunce. Děti to zvládaly celkem dobře - Karlík se spokojeně nesl na Honzově břiše v nosičce, Marta s Václavem pěkně šlapali, obvykle na pohádkový pohon. Ale k večeru už jsme měli všichni dost, což dobře dokumentuje druhá fotka shora. Navíc se z lesa stal prales a nebylo jednoduché najít plácek, kde by se dalo spát. Nakonec jsme ho ale nalezli, odkopli z něj uschlý medvědí trus, postavili stany, uvařili, zapálili oheň, ale byli jsme tak utahaní, že jsme toho ani moc nenamluvili a brzy od něj odešli spát.
Ráno muži vstali dřív a vypravili se na asi jeden a půl míle vzdálenou Indian Rock, skálu ve tvaru hlavy Indiána. Podle jejich vyprávění se kolem našeho stanu pásli srnky a cestou potkali kunu (?). Kromě toho se jim podařila spousta hezkých fotek. Po snídani jsme společně došli k silnici, kde řidiči doběhli pro auta a dovezli nás až k druhému backpackers campu, který se nachází v části yosemitské náhorní plošiny nazvané Tuolomne Meadows. Bylo trochu složité najít v obrovském kempu místo, které je vyhrazeno právě pro backpackers. Stany jsme původně postavili na špatném místě a museli je pak už postavené přesouvat několik set metrů jinam. Pak bylo ještě potřeba vyřídit v tzv. Wilderness Centru (= "centrum pro divočinu") povolení na spaní v divočině pro další den a pak jsme konečně mohli vyrazit na vycházku. Vybrali jsme si nádherný cíl - Lembert's Dome. Je to obrovský skalní blok ohlazený do tvaru, který vzdáleně připomíná Kaplického návrh knihovny. Od silnice se k němu jde kus lesem, ale poslední úsek se leze po hladké skále - skála je různě prudká podle toho, kudy přesně jdete. My jsme si pro cestu nahoru vybrali poměrně prudký svah a místy jsme lezli i po čtyřech. Docela jsem se bála - měla jsem Karlíka na zádech a šla jsem jen s dětmi a s mamkou - řidiči nás totiž dole vyložili na místě, odkud to bylo nahoru nejkratší, ale kde se nedalo parkovat, a ještě nás nestihli doběhnout. Když jsme vyšplhali nahoru, slunce už bylo nízko nad obzorem a kam až člověk dohlédl, všude byly lesy, louky a z nich vykukující skalnaté kopečky. Není divu, že pro Indiány bývala tato hora posvátným místem. Sotva jsme sešli zpět k lesu, potkali jsme Honzu s taťkou a děti i mamka se rozhodli, že si na vrchol vylezou znovu. Já jsem na ně s Karlíkem čekala v závětří v bezpečí lesa. Do kempu jsme dorazili už za tmy. Po večeři šli všichni kromě Karlíka a mě na přednášku od rangera o datlech. Byli velice spokojení, ale o moc víc jsem se od nich nedozvěděla. V noci byla zima ještě mnohem větší než během předešlých nocí.
Při jarním plánování celé akce jsme se dohodli, že se na další dva dny rozdělíme - rodiče si půjdou na vlastní puťáček a my také na vlastní. Měli jsme k tomu dva důvody - chtěli jsme nechat rodiče, aby se mohli fyzicky vyžít (i když myslím, že mamka to nakonec nepotřebovala) a odpočinout si od neustálého dětského švitoření, a chtěli jsme nechat děti, aby si mohly pohrát v lese bez pocitu, že zdržujeme. A taky jsme chtěli zamezit případné ponorkové nemoci. Rodiče měli namířeno na Dog Lake. Po včerejší vycházce na Lembert's Dome jsme jim záviděli - oblast kolem Tuolomne Meadows nás uchvátila snad ještě víc než Yosemitské údolí. Ráno ale byla tak strašlivá zima, že jsme si nakonec říkali, že je asi dobře, že s dětmi už nebudeme šplhat výš, už teď měli na sobě všechno oblečení, které jsme s sebou měli. Náš puťák měl začít o mnoho jižněji (protože v momentě jarního plánování už byly všechny trasy v této části Yosemitů, které bychom byli schopni s dětmi ujít, zabrané). Bylo potřeba přesunout se autem zpět až k vjezdu do Yosemitského údolí a pak pokračovat nad něj - tentokrát z jižní strany - po tzv. Glacier Point Road. Nejprve jsme se ale chtěli zastavit a trochu se ohřát na louce, kde jsme večer při příjezdu do Yosemitů viděli pást se jeleny. Měli jsme štěstí, byli tam! Cestička vedla přes louku až k léčivému prameni, u nějž jsme potkali kovboje na koni, který vedl zástup naložených oslů (nebo mul?). Bylo to skoro, jako bychom se vrátili o sto let zpátky. Tento pocit byl vzápětí ještě umocněn při prohlídce fotek prvních průzkumníků Yosemitů vystavených v blízkém domku. Kromě fotek tam byl i příběh jednoho z nich - bohužel už si teď nemohu vzpomenout, jestli to byl John Muir nebo někdo jiný. Každopádně John Muir je snad nejvýznamnějším člověkem zdejší historie, byl prvním, komu příroda tohoto kraje učarovala natolik, že se rozhodl bojovat za její ochranu. (Bojoval úspěšně - Yosemity byly v roce 1890 vyhlášeny národním parkem.) Fotky z dob, kdy sem nešlo dojet autem a kdy tu byli lidé třeba v zimě zcela odříznutí od okolního světa, v nás budily obrovský respekt. Vždyť my jsme měli co dělat, abychom to tu zvládli i se všemi výdobytky civilizace! Zkušenost posledních dní i fotky vnukaly pocit nepatrnosti člověka oproti přírodě a jeho vydanost. Obdivovali jsme ty, kteří obstáli. Po návratu k autu bylo už téměř poledne, jeleni dávno zmizeli a my jsme zamířili k Tenya Lake, kde jsme se chtěli okoupat a nechat Karlíka vyspat. U jezera ale fučelo tak, že to zpočátku vypadalo, že se tam nejen nepůjde koupat, ale ani se tam nebude dát spát. Nakonec jsme Karlíka zabalili do spacáku, sebe vysvlékli do plavek a povzbuzeni enthusiasmem dětí (hlavně Václava) se přece jen v jezeře trochu smočili. Pak jsme se vyhřívali na pláži (vedle paní v péřovce, které jsem zpočátku dost záviděla) a čekali až se Karlík vzbudí. Následoval přesun k ústí Yosemitského údolí a krátká vycházka pod téměř vyschlý Bridalveil Fall (nahoře na skále se místo vodopádu vznášel jen bílý obláček, ve své plné síle však vodopád vypadá zřejmě jako "svatební závoj", podle nějž dostal název), pak výjezd nahoru k hornímu toku potoka Bridalveil Creek, podél kterého jsme měli putovat. Bylo pokročilé odpoledne. Cesta vedla lesem a zarostlými loukami, pro mě - milovníka výhledů a přehlednosti - tedy žádné terno. Zato je to asi terno pro medvědy - jednoho jsme tu viděli. Začínalo se smrákat a v divoké vegetaci se těžko hledalo místo na spaní. Měli jsme ale štěstí - narazili jsme na krásný písčitý pahorek, kde už bylo i udělané ohniště (rozdělávat oheň jinde než v již vytvořených ohništích je zde zakázáno). Pahorek byl celý pokrytý stopami, zpočátku se mi zdálo, že nejen kopýtky, ale i packami nějakých šelem - nechtěla jsem to ale před dětmi moc zkoumat, a pak už jsme to tak pošlapali, že už stejně nebylo nic poznat. Během vaření se na nás přišla podívat srnka. Večer jsme dali Karlíka spát, Marta s Václavem se rýpali klacíky v ohni a bylo nám blaze - připadali jsme si trochu jako ti první objevitelé Yosemitů - sami v divočině, před jejímiž nebezpečími nás chrání jen oheň. Sedmá noc pod stanem.
Další den byl čtvrtek a hlavním cílem bylo dostat se z Yosemitů do Sequoia Parku. To znamenalo asi 4 hodiny čisté jízdy. Nejprve ale bylo potřeba vyjít z divočiny na silnici, a pak jsme se ještě chtěli naposledy pokochat výhledem na Yosemitské údolí a pořádně se s Yosemity rozloučit. Vyjeli jsme tedy na Glacier Point (kam táta vyšel druhý den z Yosemitského údolí pěšky). Navzdory šílenému davu, smradlavým záchodům a obchodům plným kýčovitých suvenýrů, je pohled odtud opravdu úchvatný. Slibujem si s Honzou, že se sem ještě někdy musíme podívat - a třeba jít část cesty Johna Muira, která se táhne celým pohořím Sierra Nevada... Brzy ale přichází nervozita, zda dobře stihneme nadcházející přejezd - navíc jsme utahaní, smradlaví a zvenku i zevnitř obalení yosemitským černým prachem, což si tady, mezi vymydlenými autoturisty, uvědomujeme zvlášť intenzivně. Zastavili jsme asi po dvou a půl hodinách ve Fresně - donutil nás hlad. Honza nás přemluvil, abychom tentokrát vyzkoušeli fastfoodový řetězec Carl's Junior. Zde náš necivilizovaný zjev vynikl ještě více než na Glacier Pointu. Potřebovali jsme taky dokoupit zásoby, a protože už nebylo moc času a my jsme nevěděli, kde hledat nějaký větší supermarket, nakoupili jsme v menším mexickém obchodě hned naproti restauraci. Do kempu Stony Creek v Sequoia National Parku jsme dorazili právě včas, abychom stihli před setměním postavit stan a uvařit. Rodiče ale nikde. Když padla tma, šla jsem se vykoupat do místního potoka, ale ani pak rodiče nepřijeli. Dorazili až po desáté - nejprve jim navigace poradila špatnou cestu a pak se strašně dlouho plazili za kamiónem.
Pátek 12. 8. byl náš poslední společný den - den vyhrazený pro "to nejlepší" ze Sequoia National Parku. Naše rodina už musela další den vyrazit zpět do Las Vegas, odkud nám v neděli brzy ráno letělo letadlo, rodiče tu měli ještě pár dní zůstat (nakonec se na těch pár dní vydali do "sdruženého národního parku" King's Canyon, mnohem opuštěnějšího a tím i krásnějšího než jsou sekvoje). Popojeli jsme autem k Lodgepole Visitors centru, odtud shuttle busem k výukovému centru Beetle Rock a "ukázkové" sekvoji před ním. Ve výukovém centru jsme se například dozvěděli, že pro sekvoje jsou lesní požáry požehnáním. Bez nich totiž sekvojová semínka nemají šanci oproti rychle rostoucí okolní vegetaci. Pak jsme se nechali odvézt dalším shuttle busem k Moro Rock - skále, vyčnívající šikmo nad údolí. Viditelnost byla špatná, což je prý obvyklé - vítr sem fouká všechny nečistoty z měst na západním pobřeží, které se tady před pohořím Sierra Nevada zarazí a dále se dostávají jen těžko. Konečně jsme se mohli vydat pěšky na vycházku. Tu a tam jsme potkávali sekvoje, většinu stromů v lese ale tvořily jiné borovice. Některé z nich měly mnohem větší šišky než sekvoje, jedna z nich sahala Vašíkovi od ramene téměř k zápěstí. Mnoho sekvojí mělo střed kmene vyhořelý, takže z nich byly pěkné "domečky". Největším lákadlem na cestě je tunel v padlé sekvoji, kterým projíždějí auta. Pěkná je taky útulna s postelí v jiném padlém kmeni - ta je i na hezkém místě u mokřadu. Vycházku jsme zakončili u turistického trháku "General Sherman Tree", což je sekvoj s největším objemem kmene na světě. Dospělí byli unavení, děti spokojené a všichni špinaví od černého prachu. Ten jsme ale ze sebe brzy smyly ve sprchách (prvních po 10 dnech) v Lodgepole Visitors Centru. Ačkoliv to byl poslední večer, kdy jsme byli s rodiči, byli jsme všichni tak utahaní, že na žádné velké bilancování nebyla energie. Myslím, že jsme se ale shodli, že jsme se měli spolu dobře.
V sobotu ráno jsme se rozloučili, udělali si ještě malou vycházku po "Big Trees Trail" a začali sjíždět z hor. Silnice byla klikatá a bylo vedro, takže nám nebylo úplně do zpěvu. Dodnes nechápeme, jak v té vyprahlé Kalifornii může někdo žít. Teplota je snesitelná jen ve vysoké nadmořské výšce nebo prý u oceánu (což jsme ovšem nevyzkoušeli). V autě jsme naštěstí měli klimatizaci, a když jsme se dole napojili na rovnou dálnici, už nás nic netrápilo. Cesta nekonečnem, občas malinké městečko - pár domů, restaurace, obchod, benzínka. V jednom z nich jsme obědvali - už zase v Mc Donaldu, kterého jsme nakonec vyhodnotili z fastfoodových řetězců jako nejlepšího. Odpoledne jsme projížděli kolem pohoří, na němž se točily stovky, možná tisíce vrtulí větrných elektráren. Většina cesty vedla pouští. K večeru jsme uprostřed ničeho konečně odbočili z dálnice na menší cestu, která by po pár mílích měla procházet městečkem z času dostavníků - Nipton Trading Post - kde má být kemp. Na místě, kde silnici kříží trať, cedule "Nipton Trading Post" skutečně je, místo ale vypadá jako opuštěné kulisy nějakého divadla z dalekého západu - rozpadlé dřevěné domky, vlající cáry bůhvíčeho. Tady přece nikdo nebydlí? Rozumná silnice ale nikam dál nevede. Honza tedy šel na výzvědy ke dveřím jediného domu, v němž se svítilo. Na dveřích byl papír s jeho jménem, uvnitř dopis, že máme za domem zatočit doprava a tam že je kemp. Opravdu, když se za domem zatočilo doprava, vyjelo se na písčitotravnatou planinku, kde stálo pár podsadových stanů (zřejmě pro VIP) a u jednoho z nich dokonce byly dvě ženy. Tvářily se podobně rozpačitě jako my. Postavili jsme stan, uvařili večeři, osprchovali sebe i děti v místním hangáru, který měl být koupelnou, a snažili se nemyslet na to, že je hrozné horko a že žerou komáři (z čeho tu na poušti žijí?). Při ukládání jsme zjistili, že budeme muset sundat tropiko, jinak se v noci upečeme - bez tropika ale zase děti propadaly pocitu, že ještě není tak docela noc a nechtěly spát. Když už konečně skoro usnuly, přišel pan majitel. Halasně se s Honzou zdravil, ptal se, odkud jedeme, měl nelíčenou radost, že z Yosemitů... Jeho optimismus byl neuvěřitelný - jak je možné žít na takovém místě a být spokojený? Zanedlouho poté, co nám popřál dobrou noc, přišel správce kempu a vše se opakovalo. A když už se dětem zase klížily oči, projel vlak - ne nějaký osobáček, ale pořádný americký nákladní vlak s miliónem vagónů. Ale nakonec jsme všichni šťastně usnuli... a pak ještě třikrát - při každém průjezdu vlaku.
Ráno jsme vstávali v pět a hurá do Las Vegas na letiště. Asi jsem ten den strávila ve stavu nějakého otupeného vědomí (možná záměrně), protože si z něj moc nepamatuju. V paměti mi utkvěla cesta metrem v Minnepolis z letiště do hotelu Holiday Inn - potkali jsme dvojici středního věku, která jela na baseballový zápas a pěkně si s nimi popovídali. Pak si pamatuju na koupání a jídlo v parku, kde bylo naše oblíbené brouzdaliště se skluzavkou do vody, a večerní pizzu. Také bylo potřeba vyzvednout kufry od Miao - pozvala nás na jídlo, ale byla upracovaná a trochu smutná a bezradná ohledně výchovy dětí. Připadají jí nevychované a rozmazlené, a přesto ji stojí hodně sil ... a když to vyjádří před svojí mámou, která jí s dětmi pomáhá, aby mohla chodit do práce, dozví se, že je sobecká a že dítě má být rodiči vším. Snažili jsme se ji trochu povzbudit nebo poradit, co pomáhalo nám, ale nevím, s jakým výsledkem.
V pondělí ráno opět na letiště. Dopoledne jsme letěli do Chicaga, kde jsme měli několik hodin času před odletem letadla do Vídně. Z Chicaga jsme odlétali už v pět hodin odpoledne a do Vídně přilétali kolem druhé hodiny ráno amerického času. Moc jsme toho tedy nenaspali a byli jsme úplně vyřízení. Navíc nám z letadla nevyjel jeden kufr - a podobně postižených bylo ještě mnoho dalších lidí. Ukázalo se, že v Chicagu na letišti zapomněli naložit jeden vozík se zavazadly a že je tedy zbytečné na ně čekat, přijedou za několik dní. Odtáhli jsme s dětmi a zbylými kufry a batohy k obchodu, kde jsme zakoupili snídani, rychle ji do sebe hodili a už spěchali na autobus, který nás - spící - zavezl až do Brna. Když jsme vstoupili do bytu, spadl nám velký kámen ze srdce - máme to za sebou, jsme zase v pořádku doma!... Hodně jsme toho viděli a zažili, ale ještě dlouho po akci jsem nebyla schopná na ni pomyslet bez toho, abych přímo cítila, jak to bylo náročné. Až teď, deset měsíců od návratu, už si prohlížím fotky aniž by mi tuhnul úsměv na rtech. Ale stálo to za to. Yosemity jsou to nejhezčí, co jsme zatím z přírody viděli. Marta se letos začala ve škole učit anglicky a zdá se mi, že k tomu má úplně jiný přístup, než jsem kdysi měla já - ví, že se tak opravdu někde mluví a že tak dokonce mluví její kamarádka Joy. A docela nedávno dětem jedno místo připomnělo domek, ve kterém jsme si v Minneapolis kupovali zmrzlinu po cestě z jazzového koncertu. A ty vjemy a zkušenosti už nám - ani dětem - nikdo neodpáře, budeme teď svět posuzovat i z jejich perspektivy a jsme za to vděční.
V pátek ráno jsme sbalili stany, rádi opustili Dirt Flat a vyjeli do Yosemitte Valley, do campu pro "backpackers", tedy pro "batůžkáře", kteří den předtím nebo den potom budou spát v divočině. Nevýhodou kempu je, že tam není voda a ani parkovací místo, výhoda je krásné prostředí (i díky nepřítomnosti aut). Dopoledne jsme strávili přenášením věcí z auta přes mostek ke kempu a muži parkováním aut (před víkendem už začínalo být všude pěkně narváno). Po chlebovém obědě jsme se rozdělili. Dědeček šel sám na Glacier Point, což znamenalo opět drápání z údolí nahoru s příslibem krásného výhledu, Marta, Václav, babička a já jsme se rozhodli pro (opět Honzou doporučený) nenáročný Mirror Lake Trail v údolí řeky Tenyy a Honza s Karlíkem zůstali v táboře, kde měli za úkol spát a léčit se. Naše skupina byla velice spokojená, babička zpívala písně z divokého západu, šli jsme ve stínu a bylo nám dobře, dokud jsem nezjistila, že nemám foťák (za cca 20 000 Kč). Běžela jsem na místo naší poslední přestávky, nebyl tam. Proběhla jsem tedy celou trasu až do tábora, ale nikde nic. Po cestě zpět jsem se začala ptát kolemjdoucích, jestli foťák neviděli. Jedna skupinka prý potkala někoho, kdo ho našel a prý ho nechá ve ztrátách a nálezech. Srdce mi zaplesalo (dnes už vím, že trochu předčasně) a vrátila jsem se zpět ke zbytku výpravy. Běháním a chůzí a nervozitou jsme byli dost zmožení, naštěstí jsme brzy objevili místo, kde se dalo koupat v řece i zaplavat několik temp (víc bychom jich kvůli šíleně ledové vodě stejně neudělali). Hned nám bylo líp a pokračovali jsme teď už jen uzounkou cestičkou až ke konci kaňonu. Zde nové koupání, svačinka na kamenech (děti se staly experty na vybírání místa ke svačině u řeky) a pak po druhém břehu řeky zpět. Kousíček před naším tábořištěm jsem se oddělila a vydala se do nejbližšího velkého kempu Half Dome Village, abych tam našla ztráty a nálezy a v nich foťák. Ukázalo se však, že v tomto kempu ztráty a nálezy nejsou, a pokud zde skončí nějaké nalezené věci, mohou být buď u správců parku (rangers) nebo u správců kempu. Rangers už ve své budce nebyli, správcové kempu foťák neměli. Zato ale věděli, že ztráty a nálezy jsou v Yosemitském údolí celkem dvoje. Jedny v blízkém kempu u řeky (myslím, že to byl Housekeeping Camp), druhé v hlavní "vesničce" údolí Yosemitte Village. Kromě toho mi dali lístek s telefonními čísly a doporučili mi tam zavolat. Neměla jsem ale u sebe mobil (navíc Honzův mobil stejně v Yosemitech nefungoval), a tak jsem se vydala do Housekeeping Campu. Nic tam neměli. Pokračovala jsem do Yosemitte Village. Už měli zavřeno. Byla jsem pěkných pár mil od našeho kempu, bez foťáku, chvíli před soumrakem a neměla jsem tušení, odkud a za jak dlouho jede nějaký shuttle bus, abych nemusela celou cestu zpět pěšky. Nakonec jsem měla víc štěstí než rozumu - z mapky jsem vyčetla omylem zastávku pro opačný směr, ale při cestě k ní jsem zahlédla a doběhla správný autobus, který mě odvezl do kempu. Když jsme dali děti spát, propukla naplno večerní depka - Karlík měl stále horečku, my jsme další dvě noci plánovali puťák a spaní v divočině, žádný jiný nocleh nebyl pravděpodobně v celých Yosemitech volný. Nejít na puťák by tedy znamenalo vyjet z Yosemitů do nejbližšího města (několik hodin autem), tam hledat ubytování a řešit, zda tam nechat jen mě a Karlíka bez auta, nebo s autem (a ostatní nějak směstnat i s věcmi do jednoho auta) nebo celou naši rodinu. Nikdo to nevyslovil, ale myslím, že nám s Honzou oběma běželo hlavou totéž - to šílené zařizování všech noclehů několik měsíců dopředu, ta šílená cesta sem, ty vyhozené peníze... A k tomu bylo potřeba ještě ráno shánět foťák. Nakonec jsme se rozhodli, že když Karlík ráno nebude lepší, půjdeme s ním k doktorovi právě do Yosemitte Village a tam budeme řešit i foťák.
Stal se ale zázrak a Karlík se probudil bez horečky, "jen" s teplotou. Stačilo tedy dojít pro auta, přitom se zeptat na foťák a přesunout se auty do severnější části Yosemitů, odkud jsme plánovali vyrazit do divočiny. Ve ztrátách a nálezech opět nikdo nebyl, nezbývalo tedy než během popojíždění v zácpách v Yosemitském údolí zkoušet telefonovat mobilem mých rodičů (který zde fungoval) na doporučená čísla. A stal se druhý zázrak, dovolala jsem se, a dokonce mě začali prověřovat (značka foťáku, obal, ... nakonec se jako nejspolehlivější ukázalo mluvit o posledních fotkách ve foťáku, kdo na nich je a jak starý). Prověrkou jsem prošla a ukázalo se, že foťák je na tom místě, kde dvakrát nikdo nebyl. Jeli jsme tedy zácpou zase zpět. Do výchozího bodu našeho puťáku, kempu Yosemitte Creek, jsme se dostali až někdy po poledni. Než jsme se přebalili (přendali jídlo z aut do bear lockerů, jídlo na puťák zabalili do bear boxů, ...), bylo cca půl čtvrté, čekalo nás asi pět mil s plnou polní, ale Karlík vypadal dobře a měli jsme foťák, a tak jsme vyrazili plni optimismu. Cesta byla překrásná, vedla podél potoka, po plochých skalách, stále mírně zkopce. Občas jsme procházeli ohořelým lesem - je to tu docela častý jev způsobený požáry z blesků. Mezi ohořelými stromy se ale vždy dere za světlem spousta kytek a keřů. S údivem jsem si uvědomila, že děti bez řečí jdou, každý nese svůj batůžek a my je nemusíme ani táhnout za ruku ani motivovat. Už jsou velcí a je to krása. Při odpočinku u potůčku jsme se všichni včetně Karlíka zuli a brouzdali potokem, takže poslední zbytky teploty odnesla studená voda. Večer jsme se utábořili na pahorku poblíž potoka, tak akorát, abychom stihli uvařit ještě před setměním. Pak nás čekal oheň a mrazivá noc.
V noci byla opravdu zima, spali jsme totiž ve výšce přes 2000 m.n.m. O dva dny později jsme v kempu potkávali lidi, kteří nosili večer a ráno péřové bundy. Taky by se nám hodily. Vaření a balení bylo trochu složité, jednak kvůli tomu, že jsme kvůli medvědům vařili a jedli cca 100 m od stanů (a měli tam uschované i všechny hygienické potřeby, včetně použitého toaletního papíru, který se v Yosemitech nesmí zahrabávat do země), jednak kvůli filtrování vody. Ve zdejších potocích je totiž nějaká bakterie (nebo živočich?), která většině lidí nic neudělá, ale menšina zní má šílený průjem. To jsme s dětmi nechtěli riskovat, proto Honza koupil pumpičku s filtrem, kterou jsme mohli pumpovat vodu z kteréhokoliv potoka a nemuseli jsme všechnu tahat na zádech z kempů. Půjčovali si ji od nás někdy i jiní výletníci. Když už jsme ale konečně vyrazili, dostali jsme se vcelku rychle až na hranu náhorní plošiny, odkud padal do Yosemitského údolí vodopád Yosemitte Fall (nejdelší vodopád Yosemitů, má tři části, které měří dohromady asi 740 metrů). Nad ním bylo několik jezírek na koupání. Děti s Honzou a babičkou u nich zůstaly a soudě podle fotek, báječně si to užily. Já s taťkou jsme vyrazili na nedaleký Eagle Peak (2371 m. n. m.), odkud je krásný výhled na celé Yosemitské údolí. Těsně pod vrcholkem jsme zapomněli hůlky, pro které jsme se pak vraceli, ale co to je oproti anabázi s foťákem. Po přestávce nás čekala náročnější část cesty - místo, odkud padal vodopád, bylo totiž nejnižším místem naší dvojdenní výpravy, takže odtud už to bylo jen do kopce, a to dost dlouho do velikého kopce, na který nemilosrdně pražilo slunce. Děti to zvládaly celkem dobře - Karlík se spokojeně nesl na Honzově břiše v nosičce, Marta s Václavem pěkně šlapali, obvykle na pohádkový pohon. Ale k večeru už jsme měli všichni dost, což dobře dokumentuje druhá fotka shora. Navíc se z lesa stal prales a nebylo jednoduché najít plácek, kde by se dalo spát. Nakonec jsme ho ale nalezli, odkopli z něj uschlý medvědí trus, postavili stany, uvařili, zapálili oheň, ale byli jsme tak utahaní, že jsme toho ani moc nenamluvili a brzy od něj odešli spát.
Ráno muži vstali dřív a vypravili se na asi jeden a půl míle vzdálenou Indian Rock, skálu ve tvaru hlavy Indiána. Podle jejich vyprávění se kolem našeho stanu pásli srnky a cestou potkali kunu (?). Kromě toho se jim podařila spousta hezkých fotek. Po snídani jsme společně došli k silnici, kde řidiči doběhli pro auta a dovezli nás až k druhému backpackers campu, který se nachází v části yosemitské náhorní plošiny nazvané Tuolomne Meadows. Bylo trochu složité najít v obrovském kempu místo, které je vyhrazeno právě pro backpackers. Stany jsme původně postavili na špatném místě a museli je pak už postavené přesouvat několik set metrů jinam. Pak bylo ještě potřeba vyřídit v tzv. Wilderness Centru (= "centrum pro divočinu") povolení na spaní v divočině pro další den a pak jsme konečně mohli vyrazit na vycházku. Vybrali jsme si nádherný cíl - Lembert's Dome. Je to obrovský skalní blok ohlazený do tvaru, který vzdáleně připomíná Kaplického návrh knihovny. Od silnice se k němu jde kus lesem, ale poslední úsek se leze po hladké skále - skála je různě prudká podle toho, kudy přesně jdete. My jsme si pro cestu nahoru vybrali poměrně prudký svah a místy jsme lezli i po čtyřech. Docela jsem se bála - měla jsem Karlíka na zádech a šla jsem jen s dětmi a s mamkou - řidiči nás totiž dole vyložili na místě, odkud to bylo nahoru nejkratší, ale kde se nedalo parkovat, a ještě nás nestihli doběhnout. Když jsme vyšplhali nahoru, slunce už bylo nízko nad obzorem a kam až člověk dohlédl, všude byly lesy, louky a z nich vykukující skalnaté kopečky. Není divu, že pro Indiány bývala tato hora posvátným místem. Sotva jsme sešli zpět k lesu, potkali jsme Honzu s taťkou a děti i mamka se rozhodli, že si na vrchol vylezou znovu. Já jsem na ně s Karlíkem čekala v závětří v bezpečí lesa. Do kempu jsme dorazili už za tmy. Po večeři šli všichni kromě Karlíka a mě na přednášku od rangera o datlech. Byli velice spokojení, ale o moc víc jsem se od nich nedozvěděla. V noci byla zima ještě mnohem větší než během předešlých nocí.
Při jarním plánování celé akce jsme se dohodli, že se na další dva dny rozdělíme - rodiče si půjdou na vlastní puťáček a my také na vlastní. Měli jsme k tomu dva důvody - chtěli jsme nechat rodiče, aby se mohli fyzicky vyžít (i když myslím, že mamka to nakonec nepotřebovala) a odpočinout si od neustálého dětského švitoření, a chtěli jsme nechat děti, aby si mohly pohrát v lese bez pocitu, že zdržujeme. A taky jsme chtěli zamezit případné ponorkové nemoci. Rodiče měli namířeno na Dog Lake. Po včerejší vycházce na Lembert's Dome jsme jim záviděli - oblast kolem Tuolomne Meadows nás uchvátila snad ještě víc než Yosemitské údolí. Ráno ale byla tak strašlivá zima, že jsme si nakonec říkali, že je asi dobře, že s dětmi už nebudeme šplhat výš, už teď měli na sobě všechno oblečení, které jsme s sebou měli. Náš puťák měl začít o mnoho jižněji (protože v momentě jarního plánování už byly všechny trasy v této části Yosemitů, které bychom byli schopni s dětmi ujít, zabrané). Bylo potřeba přesunout se autem zpět až k vjezdu do Yosemitského údolí a pak pokračovat nad něj - tentokrát z jižní strany - po tzv. Glacier Point Road. Nejprve jsme se ale chtěli zastavit a trochu se ohřát na louce, kde jsme večer při příjezdu do Yosemitů viděli pást se jeleny. Měli jsme štěstí, byli tam! Cestička vedla přes louku až k léčivému prameni, u nějž jsme potkali kovboje na koni, který vedl zástup naložených oslů (nebo mul?). Bylo to skoro, jako bychom se vrátili o sto let zpátky. Tento pocit byl vzápětí ještě umocněn při prohlídce fotek prvních průzkumníků Yosemitů vystavených v blízkém domku. Kromě fotek tam byl i příběh jednoho z nich - bohužel už si teď nemohu vzpomenout, jestli to byl John Muir nebo někdo jiný. Každopádně John Muir je snad nejvýznamnějším člověkem zdejší historie, byl prvním, komu příroda tohoto kraje učarovala natolik, že se rozhodl bojovat za její ochranu. (Bojoval úspěšně - Yosemity byly v roce 1890 vyhlášeny národním parkem.) Fotky z dob, kdy sem nešlo dojet autem a kdy tu byli lidé třeba v zimě zcela odříznutí od okolního světa, v nás budily obrovský respekt. Vždyť my jsme měli co dělat, abychom to tu zvládli i se všemi výdobytky civilizace! Zkušenost posledních dní i fotky vnukaly pocit nepatrnosti člověka oproti přírodě a jeho vydanost. Obdivovali jsme ty, kteří obstáli. Po návratu k autu bylo už téměř poledne, jeleni dávno zmizeli a my jsme zamířili k Tenya Lake, kde jsme se chtěli okoupat a nechat Karlíka vyspat. U jezera ale fučelo tak, že to zpočátku vypadalo, že se tam nejen nepůjde koupat, ale ani se tam nebude dát spát. Nakonec jsme Karlíka zabalili do spacáku, sebe vysvlékli do plavek a povzbuzeni enthusiasmem dětí (hlavně Václava) se přece jen v jezeře trochu smočili. Pak jsme se vyhřívali na pláži (vedle paní v péřovce, které jsem zpočátku dost záviděla) a čekali až se Karlík vzbudí. Následoval přesun k ústí Yosemitského údolí a krátká vycházka pod téměř vyschlý Bridalveil Fall (nahoře na skále se místo vodopádu vznášel jen bílý obláček, ve své plné síle však vodopád vypadá zřejmě jako "svatební závoj", podle nějž dostal název), pak výjezd nahoru k hornímu toku potoka Bridalveil Creek, podél kterého jsme měli putovat. Bylo pokročilé odpoledne. Cesta vedla lesem a zarostlými loukami, pro mě - milovníka výhledů a přehlednosti - tedy žádné terno. Zato je to asi terno pro medvědy - jednoho jsme tu viděli. Začínalo se smrákat a v divoké vegetaci se těžko hledalo místo na spaní. Měli jsme ale štěstí - narazili jsme na krásný písčitý pahorek, kde už bylo i udělané ohniště (rozdělávat oheň jinde než v již vytvořených ohništích je zde zakázáno). Pahorek byl celý pokrytý stopami, zpočátku se mi zdálo, že nejen kopýtky, ale i packami nějakých šelem - nechtěla jsem to ale před dětmi moc zkoumat, a pak už jsme to tak pošlapali, že už stejně nebylo nic poznat. Během vaření se na nás přišla podívat srnka. Večer jsme dali Karlíka spát, Marta s Václavem se rýpali klacíky v ohni a bylo nám blaze - připadali jsme si trochu jako ti první objevitelé Yosemitů - sami v divočině, před jejímiž nebezpečími nás chrání jen oheň. Sedmá noc pod stanem.
Další den byl čtvrtek a hlavním cílem bylo dostat se z Yosemitů do Sequoia Parku. To znamenalo asi 4 hodiny čisté jízdy. Nejprve ale bylo potřeba vyjít z divočiny na silnici, a pak jsme se ještě chtěli naposledy pokochat výhledem na Yosemitské údolí a pořádně se s Yosemity rozloučit. Vyjeli jsme tedy na Glacier Point (kam táta vyšel druhý den z Yosemitského údolí pěšky). Navzdory šílenému davu, smradlavým záchodům a obchodům plným kýčovitých suvenýrů, je pohled odtud opravdu úchvatný. Slibujem si s Honzou, že se sem ještě někdy musíme podívat - a třeba jít část cesty Johna Muira, která se táhne celým pohořím Sierra Nevada... Brzy ale přichází nervozita, zda dobře stihneme nadcházející přejezd - navíc jsme utahaní, smradlaví a zvenku i zevnitř obalení yosemitským černým prachem, což si tady, mezi vymydlenými autoturisty, uvědomujeme zvlášť intenzivně. Zastavili jsme asi po dvou a půl hodinách ve Fresně - donutil nás hlad. Honza nás přemluvil, abychom tentokrát vyzkoušeli fastfoodový řetězec Carl's Junior. Zde náš necivilizovaný zjev vynikl ještě více než na Glacier Pointu. Potřebovali jsme taky dokoupit zásoby, a protože už nebylo moc času a my jsme nevěděli, kde hledat nějaký větší supermarket, nakoupili jsme v menším mexickém obchodě hned naproti restauraci. Do kempu Stony Creek v Sequoia National Parku jsme dorazili právě včas, abychom stihli před setměním postavit stan a uvařit. Rodiče ale nikde. Když padla tma, šla jsem se vykoupat do místního potoka, ale ani pak rodiče nepřijeli. Dorazili až po desáté - nejprve jim navigace poradila špatnou cestu a pak se strašně dlouho plazili za kamiónem.
Pátek 12. 8. byl náš poslední společný den - den vyhrazený pro "to nejlepší" ze Sequoia National Parku. Naše rodina už musela další den vyrazit zpět do Las Vegas, odkud nám v neděli brzy ráno letělo letadlo, rodiče tu měli ještě pár dní zůstat (nakonec se na těch pár dní vydali do "sdruženého národního parku" King's Canyon, mnohem opuštěnějšího a tím i krásnějšího než jsou sekvoje). Popojeli jsme autem k Lodgepole Visitors centru, odtud shuttle busem k výukovému centru Beetle Rock a "ukázkové" sekvoji před ním. Ve výukovém centru jsme se například dozvěděli, že pro sekvoje jsou lesní požáry požehnáním. Bez nich totiž sekvojová semínka nemají šanci oproti rychle rostoucí okolní vegetaci. Pak jsme se nechali odvézt dalším shuttle busem k Moro Rock - skále, vyčnívající šikmo nad údolí. Viditelnost byla špatná, což je prý obvyklé - vítr sem fouká všechny nečistoty z měst na západním pobřeží, které se tady před pohořím Sierra Nevada zarazí a dále se dostávají jen těžko. Konečně jsme se mohli vydat pěšky na vycházku. Tu a tam jsme potkávali sekvoje, většinu stromů v lese ale tvořily jiné borovice. Některé z nich měly mnohem větší šišky než sekvoje, jedna z nich sahala Vašíkovi od ramene téměř k zápěstí. Mnoho sekvojí mělo střed kmene vyhořelý, takže z nich byly pěkné "domečky". Největším lákadlem na cestě je tunel v padlé sekvoji, kterým projíždějí auta. Pěkná je taky útulna s postelí v jiném padlém kmeni - ta je i na hezkém místě u mokřadu. Vycházku jsme zakončili u turistického trháku "General Sherman Tree", což je sekvoj s největším objemem kmene na světě. Dospělí byli unavení, děti spokojené a všichni špinaví od černého prachu. Ten jsme ale ze sebe brzy smyly ve sprchách (prvních po 10 dnech) v Lodgepole Visitors Centru. Ačkoliv to byl poslední večer, kdy jsme byli s rodiči, byli jsme všichni tak utahaní, že na žádné velké bilancování nebyla energie. Myslím, že jsme se ale shodli, že jsme se měli spolu dobře.
V sobotu ráno jsme se rozloučili, udělali si ještě malou vycházku po "Big Trees Trail" a začali sjíždět z hor. Silnice byla klikatá a bylo vedro, takže nám nebylo úplně do zpěvu. Dodnes nechápeme, jak v té vyprahlé Kalifornii může někdo žít. Teplota je snesitelná jen ve vysoké nadmořské výšce nebo prý u oceánu (což jsme ovšem nevyzkoušeli). V autě jsme naštěstí měli klimatizaci, a když jsme se dole napojili na rovnou dálnici, už nás nic netrápilo. Cesta nekonečnem, občas malinké městečko - pár domů, restaurace, obchod, benzínka. V jednom z nich jsme obědvali - už zase v Mc Donaldu, kterého jsme nakonec vyhodnotili z fastfoodových řetězců jako nejlepšího. Odpoledne jsme projížděli kolem pohoří, na němž se točily stovky, možná tisíce vrtulí větrných elektráren. Většina cesty vedla pouští. K večeru jsme uprostřed ničeho konečně odbočili z dálnice na menší cestu, která by po pár mílích měla procházet městečkem z času dostavníků - Nipton Trading Post - kde má být kemp. Na místě, kde silnici kříží trať, cedule "Nipton Trading Post" skutečně je, místo ale vypadá jako opuštěné kulisy nějakého divadla z dalekého západu - rozpadlé dřevěné domky, vlající cáry bůhvíčeho. Tady přece nikdo nebydlí? Rozumná silnice ale nikam dál nevede. Honza tedy šel na výzvědy ke dveřím jediného domu, v němž se svítilo. Na dveřích byl papír s jeho jménem, uvnitř dopis, že máme za domem zatočit doprava a tam že je kemp. Opravdu, když se za domem zatočilo doprava, vyjelo se na písčitotravnatou planinku, kde stálo pár podsadových stanů (zřejmě pro VIP) a u jednoho z nich dokonce byly dvě ženy. Tvářily se podobně rozpačitě jako my. Postavili jsme stan, uvařili večeři, osprchovali sebe i děti v místním hangáru, který měl být koupelnou, a snažili se nemyslet na to, že je hrozné horko a že žerou komáři (z čeho tu na poušti žijí?). Při ukládání jsme zjistili, že budeme muset sundat tropiko, jinak se v noci upečeme - bez tropika ale zase děti propadaly pocitu, že ještě není tak docela noc a nechtěly spát. Když už konečně skoro usnuly, přišel pan majitel. Halasně se s Honzou zdravil, ptal se, odkud jedeme, měl nelíčenou radost, že z Yosemitů... Jeho optimismus byl neuvěřitelný - jak je možné žít na takovém místě a být spokojený? Zanedlouho poté, co nám popřál dobrou noc, přišel správce kempu a vše se opakovalo. A když už se dětem zase klížily oči, projel vlak - ne nějaký osobáček, ale pořádný americký nákladní vlak s miliónem vagónů. Ale nakonec jsme všichni šťastně usnuli... a pak ještě třikrát - při každém průjezdu vlaku.
Ráno jsme vstávali v pět a hurá do Las Vegas na letiště. Asi jsem ten den strávila ve stavu nějakého otupeného vědomí (možná záměrně), protože si z něj moc nepamatuju. V paměti mi utkvěla cesta metrem v Minnepolis z letiště do hotelu Holiday Inn - potkali jsme dvojici středního věku, která jela na baseballový zápas a pěkně si s nimi popovídali. Pak si pamatuju na koupání a jídlo v parku, kde bylo naše oblíbené brouzdaliště se skluzavkou do vody, a večerní pizzu. Také bylo potřeba vyzvednout kufry od Miao - pozvala nás na jídlo, ale byla upracovaná a trochu smutná a bezradná ohledně výchovy dětí. Připadají jí nevychované a rozmazlené, a přesto ji stojí hodně sil ... a když to vyjádří před svojí mámou, která jí s dětmi pomáhá, aby mohla chodit do práce, dozví se, že je sobecká a že dítě má být rodiči vším. Snažili jsme se ji trochu povzbudit nebo poradit, co pomáhalo nám, ale nevím, s jakým výsledkem.
V pondělí ráno opět na letiště. Dopoledne jsme letěli do Chicaga, kde jsme měli několik hodin času před odletem letadla do Vídně. Z Chicaga jsme odlétali už v pět hodin odpoledne a do Vídně přilétali kolem druhé hodiny ráno amerického času. Moc jsme toho tedy nenaspali a byli jsme úplně vyřízení. Navíc nám z letadla nevyjel jeden kufr - a podobně postižených bylo ještě mnoho dalších lidí. Ukázalo se, že v Chicagu na letišti zapomněli naložit jeden vozík se zavazadly a že je tedy zbytečné na ně čekat, přijedou za několik dní. Odtáhli jsme s dětmi a zbylými kufry a batohy k obchodu, kde jsme zakoupili snídani, rychle ji do sebe hodili a už spěchali na autobus, který nás - spící - zavezl až do Brna. Když jsme vstoupili do bytu, spadl nám velký kámen ze srdce - máme to za sebou, jsme zase v pořádku doma!... Hodně jsme toho viděli a zažili, ale ještě dlouho po akci jsem nebyla schopná na ni pomyslet bez toho, abych přímo cítila, jak to bylo náročné. Až teď, deset měsíců od návratu, už si prohlížím fotky aniž by mi tuhnul úsměv na rtech. Ale stálo to za to. Yosemity jsou to nejhezčí, co jsme zatím z přírody viděli. Marta se letos začala ve škole učit anglicky a zdá se mi, že k tomu má úplně jiný přístup, než jsem kdysi měla já - ví, že se tak opravdu někde mluví a že tak dokonce mluví její kamarádka Joy. A docela nedávno dětem jedno místo připomnělo domek, ve kterém jsme si v Minneapolis kupovali zmrzlinu po cestě z jazzového koncertu. A ty vjemy a zkušenosti už nám - ani dětem - nikdo neodpáře, budeme teď svět posuzovat i z jejich perspektivy a jsme za to vděční.
