17. - 23. 8. 2020 aneb Pláže - Botanical Garden - akce s Thawivann - doktor - Václav na zabití - Chicago - neděle

 

 Počínaje pondělkem 17. 8. už jsme nebyli v karanténě, a tak jsme se těšili, že využijeme pondělní pláž zdarma. (Jde o jednu jedinou pláž v celém Evanstonu, která je zadarmo pouze v pondělí, a to jen pro lidi, kteří prokážou, že v Evanstonu bydlí.) Dopoledne jsme si tedy odbyli nutné čtení anglických knih a po obědě vyrazili. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme na pláži uviděli ceduli hlásající, že voda je "zavřená" kvůli baktérii Escherichia Coli. Když už jsme ale byli na cestě, rozhodli jsme se prozkoumat jižní pobřeží Evanstonu, kde jsme doposud ještě nebyli. Narazili jsme na příjemný park, zaházeli si s ufem a narazili na placenou pláž cca půl kilometru od té neplacené, kde se do vody normálně mohlo. (Mimochodem toto pondělí se opakovala úplně stejná situace - jediná pláž v Evanstonu, na které byla baktérie, a proto se nemohlo do vody, byla ta, která je zadarmo.) Protože bylo šílené vedro, byla jsem ochotna zaplatit vstupné, což ovšem nejde. Vstupné na 1 den se neprodává. Je potřeba zakoupit pro každého žeton na celé léto, nebo zlevněný žeton na celý srpen za 18 dolarů. To ovšem nelze udělat na pláži, ale pouze v kancelářích. Aha. Časem jsem zjistila, že nejbližší kancelář byla kousíček, což jsem ale bohužel v daném okamžiku nevěděla a představa, že se vlečeme vedrem do města a zase zpět všechny kromě Karlíka odradila natolik, že jsme se rozhodli ho přehlasovat a zkusit štěstí zase až po zavírací době. Plavání po zavírací době má také tu výhodu, že si člověk může plavat kam chce. Dokud je na pláži plavčík, všichni se musí držet v poměrně malé oblasti vyhrazené 4 bójkami, přičemž u těch nejvzdálenější z nich obvykle stále dosáhnu na dno... Bohužel večer s odchodem plavčíka přišla paní hlídačka, která všechny lidi vyháněla ven z vody pokřikem "remove your body from the water!" Byli jsme strašně naštvaní, ale alespoň bylo jasné, že žetony prostě koupíme... a taky jsme si užili hezkou večeři v parku, kam nám Honza donesl těstovinový salát.

 

Protože jsem byla po karanténě a nepříliš slavném pondělku celá žhavá do nějaké větší "akce",  vyrazili jsme v úterý do Chicago Botanical Garden, která je - jak víme z minula - krásná v každém ročním období i pro nebiology (biologové tam musejí být v sedmém nebi - celou dobu jsem tam myslela na kolegyni Zuzku). Byla to naše první jízda autobusem a nazačala příliš slavně. Neměla jsem totiž drobné a kartou platit nešlo. Řidič - obrovský černoch - na mě hleděl, co s tím jako udělám, ale neřekl ani slovo. Když jsme tak na sebe chvíli hleděli, zeptala jsem se ho, co mám tedy dělat. (Děti už byly v tu dobu zalezlé úplně vzadu v autobuse.) Odpovědi jsem nerozuměla, ale mávnutí rukou jsem si vyložila jako povolení k jízdě, a tak jsme šťastně dorazili. Podařilo se nám dokonce vystoupit na správné zastávce (zastávky hlásí v autobuse jen někdy a je potřeba zatáhnout předem za šňůru, jinak řidič vůbec nezastaví, takže je to trochu dobrodružství). Zahrada byla jako obvykle krásná, objevili jsme místa, na kterých jsem nikdy předtím nebyla, a díky kropičům trávníků (pod nimiž jsme probíhali) jsme ani neumřeli vedrem.

 

Ve středu jsem koupila žetony na pláže a absolvovala cestu do banky - potřebovala jsem, aby mě "přidali" k Honzovu účtu. (Tento úkon trval hodinu, paní totiž udělala dvakrát chybu při vyplňování a když uděláte chybu, musít všechno naklikat zcela od začátku... paní přitom asi osmkrát ocenila moji trpělivost a tvrdila, že se jí to obvykle nestává... Honza s ní při zakládání účtu strávil též hodinu). Na odpoledne nám Thawivann dohodila svoji nejmladší (13 letou) dceru Joy, že se s námi půjde koupat. Jak už jsem psala - Thawivann je naše kamarádka z minula. Má šest dětí, přičemž nejstarší dvě (28 a 26 let) už bydlí jinde, mladší čtyři (24, 21, 18 a 13 let) bydlí ještě doma. Thawivannin manžel je "finančník", takže Thawivann je celý život doma a její životní náplní je šířit křesťanství. Někdy je v tom docela úporná, na druhou stranu nám minule i teď opravdu hodně pomohla (a pomáhá) a máme ji i celou rodinu moc rádi. K její křesťanské výchově patří i to, že svoje děti trochu tlačí do kontaktů s námi, což pro ně podle našeho názoru není úplně atraktivní trávení volného času. Když jsme se to (nejprve opatrně a pak už docela na rovinu) snažili naznačit, řekl nám její manžel, že je potřeba pěstovat v dětech ctnosti a že jednou z nich je pohostinnost - kterou nám teď nabízejí opravdu vrchovatou měrou - a my už se tedy nebráníme. Pro naše děti je to totiž zatím jediný bližší kontakt s anglicky mluvícími lidmi a ačkoliv se do toho hlavně Martě ze začátku hodně nechtělo, myslím, že je to s každým dalším setkáním lepší: co se týče angličtiny i budování vztahu (během uplynulých 10 dnů se s Joy viděla už pětkrát ). Nicméně i tak mám pocit, že Joy spíš trénuje pohostinnost, než že by se z toho mohlo vyvinout opravdové kamarádství... přece jen, Marta je o rok mladší, člověk si s ní moc anglicky nepopovídá a navíc ve třinácti má pravděpodobně Joy své vlastní kamarádky... Každopádně plavání s Joy dopadlo docela dobře - ve vodě se dá blbnout téměř beze slov - a následující odpoledne, kdy mě Thawivann vzala autem na nákup, to děti zvládly u ní doma také dobře (nakonec skončili u stavění puzzle).

Ve čtvrtek proběhla plánovaná prohlídka dětí u doktora, který jim měl vydat potvrzení, že můžou do školy. Akce trvala se třemi dětmi dvě a půl hodiny, během toho každé dítě dostalo 1 - 2 očkování a byly mu odebrány 1 - 2 ampulky krve na testy na tuberkulózu. Na závěr jsme dostali potvrzení pro školu a ke každému dítěti srandovní papír o zvláštnostech jeho věkového období (např. Marta nemá řídit auto pod vlivem drog a alkoholu. Karlíka nám doporučují trestat - už nevím za co - tak, že bude odeslán do tichého koutku. Když jsem to dětem četla, Karlík nepochopil, že to myslím jako legraci a po nějaké své nepleše prohlásil smutně "tak jo, já jdu do koutku"... což vlastně bylo docela účinné řešení situace.) 

 

Když už jsem u té výchovy - všeobecná depka z minulého týdne se během tohoto týdne přetransformovala v ponorkovou nemoc. Děti se hádaly kvůli úplně všemu, ať jsme řekli komukoliv cokoliv, vždycky to bylo nespravedlivé, protože jsme to měli přece říct i těm ostatním, a pokud to náhodou tentokrát bylo spravedlivé, tak v minulosti to určitě spravedlivé nebylo!!! Nejurputnější byl v tomhle ohledu Vašík, který ke konci týdne reagoval na něžné oslovení "Vašulko" prásknutím dveřmi, protože "mě už zase chceš určitě kritizovat". V pátek už jsme byla fakt zoufalá a málem jsem ho přizabila, což Honzu vedlo k tomu, že šel s dětmi sám na pláž a mě nechali doma. Trochu jsem uklidila a trochu jsem se uklidnila - a jako obvykle mě zase nepříjemně překvapilo, jak snadno se nechám vytočit. (Po kom to ty děti mají?) Při té příležitosti jsem si vzpomněla na knihu Positive Discipline od Jane Nelson, kterou jsem na tomto blogu doporučovala před 11 lety a která je stále nejlepší knihou o výchově, kterou znám (ale kterou jsem bohužel nechala doma) a stáhla si do mobilu za 13 dolarů její elektronickou verzi. V pátek jsem přečetla cca 30 stránek a počínaje sobotou (dnes je čtvrtek) je u nás celkem klid a mír. Každopádně to bylo dobře investovaných 13 dolarů.

V sobotu jsme všichni i s Honzou vyrazili do Chicaga - projít se kolem řeky, podívat se na mrakodrapy a pohrát si v tzv. Millenium parku, kde je lesklá obrovská "fazole" (oficiálně Cloud Gate), v níž se zrcadlí mrakodrapy, dvě obří obrazovky, které čas od času "plivou" vodu, a úžasný park s prolézkami pro děti všech věků (to vše zadarmo). Bohužel se ukázalo, že vše je kvůli koronaviru zavřené. Placené atrakce (minigolf apod.) zůstávají v provozu. Naštěstí mě Honza ještě předtím přemluvil, že se projdeme až na Navy Pier. Je to umělý poloostrov, na němž za druhé světové války trénovali vojáci nálety na lodě (?) - proto je prý teď okolo něj v jezeře spousta potopených letadel. Teď je z něj zábavní park, do kterého se mi moc nechtělo. Ale byli jsme blízko, a tak jsme šli. Nejdřív jsme se courali kolem jezera po částečně zatopeném chodníku, a pak děti završily své osvěžení na místě plném vodotrysků, které hlídala paní s cedulkou "Mask patrol" (která kontrolovala roušky). Děti se vymáchaly tak důkladně, že jim pak i při 31°C byla zima a bylo potřeba se trochu ohřát na sluníčku v parčíku, kde kolem poletovali obří motýli a vůbec to byla idyla... Honzův nápad  zakoupit zmrzlinu ovšem uvítaly navzdory zimě s nadšením. K mému velkému údivu zvládly sníst celou zmrzlinu Breyers (1 libra = 454 gramů) téměř samy. 

 

V neděli jsme byli v kostele - bohužel ne v tom, který máme hned naproti (je zavřený kvůli koronaviru), ale v jiném, vzdáleném asi půl hodiny chůze. Bylo to trochu zvláštní - vřelá atmosféra a aktivní sborečky, na které jsme si zvykli zde i v Minnepolis - padli za oběť covidu. Kostel byl téměř prázdný (musíte se registrovat předem a pouštějí pouze 70 lidí) a také nám chyběly texty všech čtení, modliteb i písní (které před 11 lety v tom kostele "naproti" vždycky dávali vytištěné) - a bez textu je dost těžké se nějak aktivněji účastnit, takže jsme si to spíš odseděli. Večer jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a bylo to velmi příjemné. Možná to z Brna není zřejmé, ale tady je teď asi opravdu normální se s nikým nestýkat, takže takové pozvání se dá chápat téměř jako hrdinský čin... za který jsme velmi vděční.

 

 

 

 

10. - 16. 8. 2020 aneb Zařizujeme školu - angličtina - depky - grilování - večerní koupání v ohrožení

 

Náš druhý týden zde jsme začali vstupem do druhého levelu boje s byrokracií, a to bojem s formuláři, které musejí mít děti vyplněné, aby mohly být přijaty do školy. Nejprve jsou to potvrzení ze 3 různých institucí, že bydlíme v Evanstonu - např. potvrzení majitele domu, banky, firmy, která dodává plyn apod. To se nám ale bude shánět dost těžko, protože platíme univerzitě jen nájem a s firmami na plyn, elektřinu a vodu nemáme co do činění. Momentálně se chystáme použít potvrzení od univerzity, banky a fotku obálky s naší adresou, v níž nám telefonní společnost poslala americké SIM karty (v Honzově "hloupém" mobilu žádná z nich nefunguje, bude tedy potřeba koupit ještě mobil). Uvidíme, jestli to projde. Legrační na tom je, že vzhledem k posloupnosti získávání těchto dokumentů popsané v předchozím týdnu jsou všechny tyto 3 papíry závislé na tom univerzitním, ale to zřejmě škole nevadí. Kromě těchto dokumentů je pak potřeba: 1) zajít k doktorovi a nechat jej vyplnit dvoustránkový dotazník, v němž mj. potvrzuje očkování proti všem myslitelným nemocem a také to, že dítě nemá nadměrný obsah olova v krvi; 2) zajít k očnímu lékaři, který ve dvoustránkovém dotazníku potvrdí, že dítě dobře vidí; 3) zajít k zubaři, který potvrdí nevím co... ale tento bod lze obejít tím, že napíšeme čestné prohlášení, že tam nepůjdeme, protože se nám za to nechce platit. Abychom proces u zdejšího doktora urychlili, rozhodli jsme se, že poprosíme naši brněnskou paní doktorku, aby nám potvrdila formulář s očkováním proti všem požadovaným nemocem. Nad jeho přípravou jsme oba s Honzou strávili celé pondělní dopoledne - chtělo to nejprve zjistit, které nemoci jsou zde požadovány, pak si jejich názvy přeložit, zjistit, která naše vakcína je proti kterým z nich a pak už jen vypsat z očkovacích průkazů všechna data. Naší paní doktorkou jsme byli za přípravu dokumentu pochváleni, uvidíme, co na ně řekne zdejší lékař. Co se týče shánění doktora, mysleli jsme si, že pro nás připadá v úvahu pouze jedno zdravotnické zařízení, kde bychom měli mít vše zdarma, protože jsme pojištění přes Northwestern University. Ukázalo se ale, že tuto výsadu má pouze Honza. Ostatní členové rodiny do této nemocnice nesmějí a v jiných zdravotnických zařízeních mají 20 - 25% spoluúčast (což může být celkem mastné - vzpomínám, jak jsem byla před 10 lety na zcela standardní těhotenské prohlídce s ultrazvukem a přišel mi účet na 1000 dolarů... tehdy šly z pojištění). Útěchou nám budiž, že pokud spoluúčast jedné osoby dosáhne 1000 dolarů za kalendářní rok, další výdaje už tato osoba neplatí. Zapomněla jsem ale zmínit, že na oční a zubní lékaře se pojištění nevztahuje. Po tomto zjištění už ale bylo alespoň jasné, že můžeme jít kamkoliv - navíc doktoři v Evanstonu jsou nějak sdružení, takže většina z nich je dostupná přes jedno jediné číslo. Honzovi ovšem telefonát na toto číslo zabral hodinu - automat stále hlásil, že má být trpělivý a vyčkat, neboť systém je přetížen. Honza kupodivu opravdu trpělivý byl - je to tím, že volal přes gmail (tedy zdarma). Myslím, že kdyby volal z českého čísla, trpělivost by ho opustila výrazně dřív, a americká čísla jsme tehdy ještě neměli. Nakonec se mu podařilo domluvit všem třem dětem schůzku s doktorem na tento čtvrtek. Jsme dost zvědaví - jednak jak velkou část formuláře se při první návštěvě podaří bezproblémově vyplnit, jednak kolik za to budou chtít... Kromě zajištění všech dokumentů je potřeba zapsat děti do systému, a to přes internet. To se Honzovi už též podařilo (samozřejmě s tím, že všechny potřebné formuláře nahraje, až je budeme mít vyplněné). Paní ze "školského" úřadu reagovala hbitě - hned následující den odpověděla, že děti musejí absolvovat jazykový test. Upozornili jsme ji, že angličtina našich dětí je opravdu "poor", prý to alespoň bude rychlé. Na test jdou příští pondělí. 

 

Naše angličtina je opravdu ubohá, ale snažíme se. Prozatímním výsledkem je to, že děti si hrozně pletou podobně znějící slova, např. "work" a "walk", "think" a "thank" atd. Legendární je Václavův překlad závěru knihy Herkules: "Herkule, až přijde Tvůj čas, nezemřeš jako ostatní lidé, ale budeš se svým otcem Diem navždy NA LYŽÍCH"... Na druhou stranu je fakt, že spoustu slov, která si teď Václav plete, podle mě předtím vůbec neznal. Marta toho umí daleko víc, takže jsem ji nechávala jejímu osudu - tj. četbě anglického Hraničářova učně. Přišla ale s tím, že má pocit, že se nikam neposouvá. Když jsme pak jednou četly spolu, dospěla jsem k závěru, že má pravdu - děj chápala jen proto, že to předtím četla už mnohokrát česky. Přešly jsme tedy na Sherlocka Holmese, též z edice Oxford Learners Bookshelf, a to je mnohem lepší. Výhoda těchto knížek spočívá v tom, že používají omezené množství slov, která se neustále opakují, takže když čtete už po padesáté "arrive", je velká šance, že si to zapamatujete. Navíc ty nejjednodušší z nich používají jen přítomný čas. Tímto velice děkujeme Petě Smělíkové, Martině učitelce angličtiny, která své třídě knížky na jaře doporučila. Karlík se zdá být vůči angličtině zatím zcela rezistentní, ale když šel včera v noci na záchod, odpověděl mi na pokyn, ať si ještě umyje ruce, "yes"... tak aspoň něco... Vlastně mi všechny ty naše snahy připadají dost ubohé, nejlepší by bylo vhodit děti do nějakého anglicky mluvícího kolektivu a pak se je snažit podporovat a ne je do toho uměle tlačit - hrát si na Američany a mluvit na ně anglicky. Jenže při současné koronasituaci není jasné, kdy a jestli vůbec bude nějaký anglicky mluvící kolektiv k dispozici. A pokud bude, bylo by fajn, kdyby do něj nepřišly úplně nepřipravené. 

 

Z papírování, angličtiny a druhého týdnu karantény na nás začala trochu padat depka. Honza se jí možná vyhnul, protože už pracuje na plný výkon a zdá se, že ne úplně bezvýsledně. Karlík si taky zábavu většinou najde - ten ovšem propadá malomyslnosti každý večer, když zjistí, že už musí jít do vany. ("Mami, já bych chtěl, aby slunce nikdy nezapadalo!") Ovšem my ostatní jsme nějak postrádali smysluplnou činnost. Nejhůř na tom asi byla Marta, která si první týden velice užívala, že má pokoj pro sebe (protože doma spí v jednom pokoji s klukama), ale teď už si v něm připadala osamělá... "jenže, mami, jen co uvidím Václava nebo Vás, tak mě většinou tak strašně štvete, že s Váma nemůžu nic dělat". A tak nastalo ve čtvrtek večer "velké řešení", při němž jsme si ujasnili, co koho štve, a vymysleli pár činností, které jsme ještě nedělali a bavily by nás. Následující den jsme koupili basketbalový míč a našli Shakespeare's Garden - překrásné místo 3 minuty od našeho domu, kde můžu dětem číst a oni si u toho kreslí... krize tedy byla na čas zažehnána. (Jen jsem ještě nepřišla na to, čím budu řešit svoje depky.) 

 

 Ke zvednutí nálady v mužstvu přispělo také to, že se nám na druhý pokus podařilo najít místo, kde se dá grilovat na veřejných grilech. Je to asi 40 minut chůze na západ od jezera. Při prvním pokusu jsme šli "na jistotu" do parku k jezeru, kde to před 11 lety šlo, jenže teď je to tam kvůli koronaviru zakázané. Čím jste ale od jezera dál, tím méně lukrativní jsou tam pozemky, a tudíž jsou tam i méně přísná pravidla. Užili jsme si to náramně - někdo hamburgery, někdo vepřovou panenku, někdo driblování, někdo hřiště. 

 

Když už byla řeč o přísných pravidlech - zdá se, že naše večerní koupání v jezeře je v ohrožení: už dvakrát byl na pláži chlapík, který kontroluje, jestli lidé po půl osmé nechodí do vody. Na pláži být mohou, ta je otevřená do devíti, ale do vody už nesmějí - asi aby se neutopili. Je to nad naše chápání - a v očích našich dětí to Američanům rozhodně nepřidává.

2. - 9. 8. 2020 aneb V Evanstonu podruhé a jak se to stalo

 

 

Je neděle večer a já píšu z Evanstonu, městečka přilepeného na Chicago. Ještě před dvěma týdny jsme přitom mysleli, že budeme tento rok trávit úplně jinde. Ale začnu pěkně popořádku.

Asi před dvěma lety Honzovi spadla z nebe možnost požádat o grant (MeMoV), který umožňuje spolupráci se zahraničím - náplň práce i místo pobytu přitom mělo záviset zcela na řešiteli. Honza v té době zrovna začínal spolupracovat s Gianlucou Cusatisem z Nortwestern University v Evanstonu, takže případné místo i náplň práce byly jasné. Rozhodnutí nám netrvalo dlouho. Už dříve mě několikrát napadlo, že je vlastně škoda, že si nemůžeme náš roční pobyt v USA zopakovat v době, kdy jsou už děti větší a kdy by jim to mohlo být jazykově k užitku. (Pro nové čtenáře - v Evanstonu už jsme jednou byli - od září 2009 do června 2010. Honza tu byl na postdocu u českého emigranta profesora Bažanta a já jsem byla na mateřské - Martě byl při příjezdu rok, při odjezdu dva. Pak jsme byli ještě dvakrát na léto v Minneapolis, kde Honza pracoval se svým kamarádem z Evanstonu Jialiangem Le a já jsem objevovala město poprvé se dvěma, podruhé se třemi dětmi.) Jediná věc, která mi dělala starosti, byla moje práce - kdyby nebylo možné dostat roční neplacené volno, znamenalo by to dilema, zda dát či nedat výpověď, a do toho se mi teda nechtělo. Naštěstí jsem neplacené volno dostala (budiž chvála našemu velkorysému panu řediteli), a tak bylo rozhodnuto. 

Cestu jsme odložili na letošní rok, aby žádné dítě neprošvihlo českou první třídu, případně přijímačky na gymnázium, případně primu. Víza jsme si opatřili v únoru, letenky asi 4. března. A pak se do ČR vplížil koronavirus - 10. března byly zavřeny školy a pár dní nato už se mohlo na ulici jen v odůvodněných případech, a to ještě s rouškou. Podobná situace byla v Evropě všude, takže 12. března vydal Donald Trump předpis, že do USA nesmí přicestovat nikdo ze Schengenského prostoru a tento předpis zůstával v platnosti i v květnu, i v červnu, kdy se v Evropě zdálo, že se koronavirus podařilo ukočírovat, zatímco v USA naopak počty nakažených stoupaly až na 70 000 denně (pro srovnání - USA má 30 krát více obyvatel než ČR, v ČR se nejvyšší počty nakažených pohybovaly pod 400 denně). Celý květen a červen to tedy bylo jako na houpačce - při snižujících se počtech nakažených a uvolňování "opatření" jsme doufali, že to vyjde, pak nám to zase připadalo beznadějné. Kromě Trumpova prezidentského výnosu začalo být nejisté i to, jestli do cesty nevstoupí nějaký vnitřní předpis VUT (během koronaviru byly dočasně zakázány zahraniční cesty) nebo Northwestern University... Přitom u nás ve škole bylo samozřejmě potřeba dát co nejdřív vědět, jestli se mnou tedy příští rok mají či nemají počítat. Nakonec jsme se rozhodli vsadit vše na jednu kartu a prostě doufat - tedy říct, že se mnou počítat nemají. Na konci června se ale situace v Americe začala zase horšit, Trumpův výnos zůstal nezměněn a v průběhu července USA navíc přestaly prodlužovat i víza studentů, kteří již v Americe studují. Americkou misi jsme tedy považovali za odpískanou a rozhodli se dát si měsíc volno a v srpnu začít zjišťovat, zda by se nedalo jet někam do Evropy. 

 

Nakonec Honza začal s hledáním již v půlce července. Vytipoval si tři lidi, s nimiž by mohl spolupracovat, ale ukázalo se, že díky koronaviru to není ani v Evropě jednoduché - ve Stuttgartu mají homeoffice celý podzimní semestr a nepřijímají "visiting scholars", v Anglii bude od ledna brexit a nikdo neví, co to přinese... navíc tamní člověk měl v plánu jet na jaře pracovně na delší dobu do Itálie. Nakonec tedy volba padla na Lucembursko, kde sice taky nepřijímají "visiting scholars", ale Stefan Bordas, který tam pracuje a k němuž chtěl Honza jet, se vyjádřil, že je "superinterested" a vyjednal Honzovi výjimku. Když jsme tedy přijeli v neděli před 14 dny za dětmi na tábor, oznámili jsme jim, že pojedeme do Lucemburska, kde se mluví lucembursky, výuka na prvním stupni probíhá v němčině a výuka na druhém stupni více či méně ve francouzštině (přičemž žádný z těch jazyků ani děti ani my neumíme) - Marta se rozbrečela, Vašík nebyl rád a Karlík pochopil z reakce svých sourozenců, že to není dobré. Následující týden jsme byli na táboře rodičů s dětmi, ale bylo potřeba začít vyřizovat formuláře kvůli Lucembursku. Za tímto účelem si Honza vzal na tábor notebook. V pondělí se tedy ještě naposledy podíval na stránky americké ambasády v ČR, jestli nenastal nějaký posun - a ejhle, nastal: stálo tam, že někteří držitelé některých víz mohou být vpuštěni do USA a že pro bližší podrobnosti máme zavolat. Při telefonátu se ale ukázalo, že se s námi nikdo nebude bavit bez toho, abychom mu dali číslo pasu a poslali nějaké další dokumenty (které už jsme jim mimochodem jednou posílali v rámci vyřizování víz). Všechny dokumenty byly samozřejmě v Brně, takže jsme poprosili mého tátu, jestli by nezašel k nám domů a nezkusil je najít a oskenovat. Stálo ho to 2 hodiny marného hledání, na jehož konci zjistil, že je už od začátku drží v ruce - jen neví, že jsou to ty správné dokumenty. Pak nastala ještě výměna několika mailů mezi Honzou a ambasádou - vše z hloubi lesa za laskavé podpory našich kamarádů, kteří mají na rozdíl od nás chytré mobily a tedy jsou online i na táboře. Čtyři dny poté, co jsme dětem řekli, že jedeme do Lucemburska, jsme jim oznámili, že teď to vypadá, že jedeme do USA - pokud nás ovšem pustí imigrační úředník, který má vždy poslední slovo, a pokud nám nenaměří na letišti teplotu. Do odletu v té době zbývalo 10 dní. Když jsme se vrátili z tábora, měli jsme týden na sbalení a vyklizení bytu, kde budou místo nás bydlet vedoucí z Martina skautského oddílu. Někteří z nás dostali rýmu, některé začalo bolet v krku, v ČR se zvyšovaly počty případů covidu, takže jsme se začali bát, jestli nás pustí do Rakouska a zda nebude potřeba nechat se testovat. Nakonec to potřeba nebylo, teplotu nám nikde nenaměřili a imigrační úředník se nás skoro na nic neptal. Jediná peripetie celé cesty nastala až v cíli - měli jsme domluvené univerzitní ubytování, pro klíče ale bylo potřeba dojít do jiné budovy. Tam je nejprve nemohli najít, pak nám dali špatné, ale nakonec to vyšlo. Jen se ukázalo, že v bytě je sice 5 postelí, ale na 2 z nich nejsou matrace, takže kluci spali první noc na zemi na karimatkách. Matrace se spoustou dalšího vybavení, které tu mělo být, ale nebylo, nám další den přinesl pán, který má na starost celou tuhle ubytovnu. Trochu jsme ho podezřívali, že je kouzelník - několikrát se totiž v bytě zjevil nový předmět, např. lampa, aniž by onoho pána kdokoliv z nás viděl...

 

Na letišti nás informovali, že máme doporučenou 14 denní karanténu, což ovšem neznamená, že nesmíme z domu, jen bychom se měli co nejméně stýkat s lidmi. Definovali jsme si to tedy pro sebe tak, že do obchodů pro jídlo a počáteční nezbytnosti (peřiny, talíře, ...) chodit budeme, ven taky, ale že nebudeme používat MHD, nebudeme chodit na pláže a na místa s větší hustotou lidí (např. do Chicaga - kam bychom se ale bez MHD stejně nedostali) a že se zatím nebudeme s nikým družit. Počátkem týdne to tedy znamenalo, že musím zabavit děti, přičemž k dispozici mám pouze pastelky a papír, jednu českou knížku a vycházky do co nejopuštěnějších parků... a samozřejmě počítač, na který by Karlík nejraději koukal non stop. Ze začátku děti celkem nadšeně kreslily a obrázky lepily na (omyvatelné) zdi (budiž chvála praktickým Američanům) - náš byt totiž vypadá dost neutěšeně (což nás moc nepřekvapilo, bylo to tak už minule... ale přece jen minule tam aspoň byly koberce, které zabraňovaly ozvěně, a vybavení vypadalo sice použitě, ale ne prastaře). Obrázky celkovému dojmu opravdu trochu pomohly, ale nadšené kreslení vydrželo Karlíkovi den a Vašíkovi dva... takže na středu už bylo potřeba vymyslet nějakou inovaci. Vydala jsem se tedy s dětmi a velkými batohy pěšky do velkého obchoďáku Target pro lego a různé další vybavení (peřiny pro kluky, lampičky, konvici na čaj, ...) a se třemi naplněnými batohy (o objemu dohromady cca 100 litrů) jsme se courali zpět. Cesta tam je asi 6-7 km, takže dohromady to byl téměř celodenní výlet (od 8 do 15 hodin). Odpoledne děti strávily skládáním zakoupeného lega (Karlík poprvé podle návodu, v němž mu dělá kupodivu největší problém udržet správné pořadí obrázků) a následnou hrou, při níž vymyslely píseň "Cpi se hotdogem a zapíjej to colou". 

 

Poté naše karanténní dny začaly mít trochu systém: dopoledne mluvíme na děti anglicky, kupodivu jednoduché pokyny jsou bez problémů, problém je vykládání historek (proto, že děti nerozumějí a v mém případě někdy i proto, že se nemůžu vymáčknout). Po obědě se všichni kromě Honzy díváme anglicky na Peppa Pig, Václav pak čte jakousi super zjednodušenou anglickou verzi Herkula (s mojí vydatnou pomocí - je to na internetu, z edice Oxford Learner's Bookshelf a je to uděláno fakt skvěle) a Marta anglicky Hraničářova učně. Pak už se všichni bavíme česky, někdy se díváme na nějaký film, někdy skládáme puzzle (které jsme pořídili ve výprodeji), děti poslouchají audioknihu Eragona... a taky se vydatně hádají, obzvlášt Václav je mistr ve vyvolávání konfliktů. Zlatým hřebem dne je večerní koupání v Michiganském jezeře. Pláže se "zavírají" o půl osmé, čímž je myšleno, že od té doby tam není plavčík a nevybírá se vstupné, ale může se na ně chodit až do devíti. Nám by placení až tak moc nevadilo, ale chození na pláž přes den nezapadá do naší definice karantény, zatímco večer už tam skoro nikdo není, takže je to z hlediska karantény v pohodě. Michiganské jezero je obrovské - člověk nedohlédne na druhou stranu - takže se na něm dělají docela velké vlny - skoro jako v moři, ovšem s výhodou sladké vody. Navíc po cestě k němu se už začíná stmívat a dají se vidět různá zvířata - např. světlušky nebo skunkové. Přes den tu zas po trávnících poskakují všudypřítomní králíčkové, Marta s Honzou viděli kolibříka (fakt!) a já u řeky srnky.

Honza hodně pracuje a zbytek času tráví bojem s byrokracií. Např. jsme si říkali, že by bylo dobré mít americkou SIM kartu, mj. proto, že bychom si rádi někdy objednali něco přes internet, a to lze jen tehdy, když máte americké telefonní číslo. Ukázalo se, že s našimi mobily pro nás připadá v úvahu jen jedna společnost a u té si můžeme objednat tarif jen tehdy, když máme účet u americké banky. A u té můžeme mít účet jen tehdy, když jí předložíme potvrzení, že opravdu bydlíme v Evanstonu. Zdálo by se, že tedy stačí sehnat potvrzení o ubytování a vše půjde hladce - ale na shánění toho potvrzení strávil Honza celý pracovní týden - na maily mu nikdo neodpovídal a když volal, dozvěděl se, že má napsat mail. Celý problém je asi způsoben hlavně koronavirem - za normálních okolností by stačilo dojít do kanceláře a vyřídit to, jenže teď mají v kanceláři homeoffice a Honza, který je v karanténě, teď vůbec na univerzitu nesmí... mimochodem celkově je tu situace ohledně koronaviru jako u nás na jaře - většina lidí na ulici chodí s rouškou (v parcích je to menšina), restaurace jsou zavřené, vydávají jen jídlo s sebou, univerzita měla až doteď homeoffice, teď teprve začínají pouštět své zaměstnance do práce - tedy pokud v uplynulých 14 dnech necestovali... každopádně když Honza volal kvůli potvrzení už potřetí, úředník se smiloval, zavolal svému nadřízenému a potvrzení do hodiny bylo - ovšem já jsem na něm měla špatné jméno a Marta úplně chyběla. Účet už ale máme... trochu mi to připomíná hru typu "Ovčácká pohádka" (nebo "Hloupý Honza"), která Vás posílá z papíru na papír, z nichž většina obsahuje nějaké podmínky (např. "sem můžeš jen, pokud máš živou vodu" apod.). Během hry člověk skoro vždycky dojde do fáze úplné frustrace, kdy mu připadá, že všechny možnosti už vyzkoušel, a přesto se nemůže dostat k cíli, ale nakonec se ukáže, že přece jen nějaká možnost ještě existuje... Část prvního levelu této hry už jsme zvládli (banka), další - mnohem těžší level - bude dostat děti do školy. Ale o podmínkách pro přijetí až příště.

 

Možná to zatím působí jako pohodička - ale mně i Honzovi dá trochu práci ji vytvářet. Neustále na nás totiž dorážejí myšlenky, jestli ten rok k něčemu bude, když se všechny kulturní akce ruší, v univerzitním bytě nás kvůli koronaviru nesmí nikdo navštěvovat, škola bude alespoň první měsíc distančně... Dobré je, že děti - kromě toho, že se spolu hádají - si zatím nestěžují "proč jsme sem jezdili" nebo že "je tady nuda". A taky je dobře, že tu máme od minula kamarádku Thawivann, která nám už teď dost pomohla a nebojí se s námi po karanténně vidět. Třeba to s pomocí její a Boží zvládnem.