Je neděle večer a já píšu z Evanstonu, městečka přilepeného na Chicago. Ještě před dvěma týdny jsme přitom mysleli, že budeme tento rok trávit úplně jinde. Ale začnu pěkně popořádku.
Asi před dvěma lety Honzovi spadla z nebe možnost požádat o grant (MeMoV), který umožňuje spolupráci se zahraničím - náplň práce i místo pobytu přitom mělo záviset zcela na řešiteli. Honza v té době zrovna začínal spolupracovat s Gianlucou Cusatisem z Nortwestern University v Evanstonu, takže případné místo i náplň práce byly jasné. Rozhodnutí nám netrvalo dlouho. Už dříve mě několikrát napadlo, že je vlastně škoda, že si nemůžeme náš roční pobyt v USA zopakovat v době, kdy jsou už děti větší a kdy by jim to mohlo být jazykově k užitku. (Pro nové čtenáře - v Evanstonu už jsme jednou byli - od září 2009 do června 2010. Honza tu byl na postdocu u českého emigranta profesora Bažanta a já jsem byla na mateřské - Martě byl při příjezdu rok, při odjezdu dva. Pak jsme byli ještě dvakrát na léto v Minneapolis, kde Honza pracoval se svým kamarádem z Evanstonu Jialiangem Le a já jsem objevovala město poprvé se dvěma, podruhé se třemi dětmi.) Jediná věc, která mi dělala starosti, byla moje práce - kdyby nebylo možné dostat roční neplacené volno, znamenalo by to dilema, zda dát či nedat výpověď, a do toho se mi teda nechtělo. Naštěstí jsem neplacené volno dostala (budiž chvála našemu velkorysému panu řediteli), a tak bylo rozhodnuto.
Cestu jsme odložili na letošní rok, aby žádné dítě neprošvihlo českou první třídu, případně přijímačky na gymnázium, případně primu. Víza jsme si opatřili v únoru, letenky asi 4. března. A pak se do ČR vplížil koronavirus - 10. března byly zavřeny školy a pár dní nato už se mohlo na ulici jen v odůvodněných případech, a to ještě s rouškou. Podobná situace byla v Evropě všude, takže 12. března vydal Donald Trump předpis, že do USA nesmí přicestovat nikdo ze Schengenského prostoru a tento předpis zůstával v platnosti i v květnu, i v červnu, kdy se v Evropě zdálo, že se koronavirus podařilo ukočírovat, zatímco v USA naopak počty nakažených stoupaly až na 70 000 denně (pro srovnání - USA má 30 krát více obyvatel než ČR, v ČR se nejvyšší počty nakažených pohybovaly pod 400 denně). Celý květen a červen to tedy bylo jako na houpačce - při snižujících se počtech nakažených a uvolňování "opatření" jsme doufali, že to vyjde, pak nám to zase připadalo beznadějné. Kromě Trumpova prezidentského výnosu začalo být nejisté i to, jestli do cesty nevstoupí nějaký vnitřní předpis VUT (během koronaviru byly dočasně zakázány zahraniční cesty) nebo Northwestern University... Přitom u nás ve škole bylo samozřejmě potřeba dát co nejdřív vědět, jestli se mnou tedy příští rok mají či nemají počítat. Nakonec jsme se rozhodli vsadit vše na jednu kartu a prostě doufat - tedy říct, že se mnou počítat nemají. Na konci června se ale situace v Americe začala zase horšit, Trumpův výnos zůstal nezměněn a v průběhu července USA navíc přestaly prodlužovat i víza studentů, kteří již v Americe studují. Americkou misi jsme tedy považovali za odpískanou a rozhodli se dát si měsíc volno a v srpnu začít zjišťovat, zda by se nedalo jet někam do Evropy.
Nakonec Honza začal s hledáním již v půlce července. Vytipoval si tři lidi, s nimiž by mohl spolupracovat, ale ukázalo se, že díky koronaviru to
není ani v Evropě jednoduché - ve Stuttgartu mají homeoffice celý
podzimní semestr a nepřijímají "visiting scholars", v Anglii bude od
ledna brexit a nikdo neví, co to přinese... navíc tamní člověk měl v plánu jet na jaře pracovně na delší dobu do Itálie. Nakonec tedy volba padla na
Lucembursko, kde sice taky nepřijímají "visiting scholars", ale Stefan Bordas, který tam pracuje a k němuž chtěl Honza jet, se vyjádřil, že je "superinterested" a vyjednal Honzovi výjimku. Když jsme tedy přijeli v neděli před 14 dny za dětmi na
tábor, oznámili jsme jim, že pojedeme do Lucemburska, kde se mluví
lucembursky, výuka na prvním stupni probíhá v němčině a výuka na druhém
stupni více či méně ve francouzštině (přičemž žádný z těch jazyků ani
děti ani my neumíme) - Marta se rozbrečela, Vašík nebyl rád a Karlík
pochopil z reakce svých sourozenců, že to není dobré. Následující týden
jsme byli na táboře rodičů s dětmi, ale bylo potřeba začít vyřizovat
formuláře kvůli Lucembursku. Za tímto účelem si Honza vzal na tábor notebook. V pondělí se tedy ještě naposledy podíval na
stránky americké ambasády v ČR, jestli nenastal nějaký posun - a ejhle,
nastal: stálo tam, že někteří držitelé některých víz mohou být vpuštěni
do USA a že pro bližší podrobnosti máme zavolat. Při telefonátu se ale
ukázalo, že se s námi nikdo nebude bavit bez toho, abychom mu dali číslo
pasu a poslali nějaké další dokumenty (které už jsme jim mimochodem
jednou posílali v rámci vyřizování víz). Všechny dokumenty byly
samozřejmě v Brně, takže jsme poprosili mého tátu, jestli by nezašel k nám
domů a nezkusil je najít a oskenovat. Stálo ho to 2 hodiny marného
hledání, na jehož konci zjistil, že je už od začátku drží v ruce - jen
neví, že jsou to ty správné dokumenty. Pak nastala ještě výměna několika
mailů mezi Honzou a ambasádou - vše z hloubi lesa za laskavé podpory
našich kamarádů, kteří mají na rozdíl od nás chytré mobily a tedy jsou
online i na táboře. Čtyři dny poté, co jsme dětem řekli, že jedeme do
Lucemburska, jsme jim oznámili, že teď to vypadá, že jedeme do USA -
pokud nás ovšem pustí imigrační úředník, který má vždy poslední slovo, a
pokud nám nenaměří na letišti teplotu. Do odletu v té době zbývalo 10
dní. Když jsme se vrátili z tábora, měli jsme týden na sbalení a
vyklizení bytu, kde budou místo nás bydlet vedoucí z Martina skautského
oddílu. Někteří z nás dostali rýmu, některé začalo bolet v krku, v ČR se
zvyšovaly počty případů covidu, takže jsme se začali bát, jestli nás
pustí do Rakouska a zda nebude potřeba nechat se testovat. Nakonec to
potřeba nebylo, teplotu nám nikde nenaměřili a imigrační úředník se nás
skoro na nic neptal. Jediná peripetie celé cesty nastala až v cíli - měli jsme domluvené univerzitní ubytování, pro klíče ale bylo potřeba dojít do jiné budovy. Tam je nejprve nemohli najít, pak nám dali špatné, ale nakonec to vyšlo. Jen se ukázalo, že v bytě je sice 5 postelí, ale na 2 z nich nejsou matrace, takže kluci spali první noc na zemi na karimatkách. Matrace se spoustou dalšího vybavení, které tu mělo být, ale nebylo, nám další den přinesl pán, který má na starost celou tuhle ubytovnu. Trochu jsme ho podezřívali, že je kouzelník - několikrát se totiž v bytě zjevil nový předmět, např. lampa, aniž by onoho pána kdokoliv z nás viděl...
Na letišti nás informovali, že máme doporučenou 14 denní karanténu, což ovšem neznamená, že nesmíme z domu, jen bychom se měli co nejméně stýkat s lidmi. Definovali jsme si to tedy pro sebe tak, že do obchodů pro jídlo a počáteční nezbytnosti (peřiny, talíře, ...) chodit budeme, ven taky, ale že nebudeme používat MHD, nebudeme chodit na pláže a na místa s větší hustotou lidí (např. do Chicaga - kam bychom se ale bez MHD stejně nedostali) a že se zatím nebudeme s nikým družit. Počátkem týdne to tedy znamenalo, že musím zabavit děti, přičemž k dispozici mám pouze pastelky a papír, jednu českou knížku a vycházky do co nejopuštěnějších parků... a samozřejmě počítač, na který by Karlík nejraději koukal non stop. Ze začátku děti celkem nadšeně kreslily a obrázky lepily na (omyvatelné) zdi (budiž chvála praktickým Američanům) - náš byt totiž vypadá dost neutěšeně (což nás moc nepřekvapilo, bylo to tak už minule... ale přece jen minule tam aspoň byly koberce, které zabraňovaly ozvěně, a vybavení vypadalo sice použitě, ale ne prastaře). Obrázky celkovému dojmu opravdu trochu pomohly, ale nadšené kreslení vydrželo Karlíkovi den a Vašíkovi dva... takže na středu už bylo potřeba vymyslet nějakou inovaci. Vydala jsem se tedy s dětmi a velkými batohy pěšky do velkého obchoďáku Target pro lego a různé další vybavení (peřiny pro kluky, lampičky, konvici na čaj, ...) a se třemi naplněnými batohy (o objemu dohromady cca 100 litrů) jsme se courali zpět. Cesta tam je asi 6-7 km, takže dohromady to byl téměř celodenní výlet (od 8 do 15 hodin). Odpoledne děti strávily skládáním zakoupeného lega (Karlík poprvé podle návodu, v němž mu dělá kupodivu největší problém udržet správné pořadí obrázků) a následnou hrou, při níž vymyslely píseň "Cpi se hotdogem a zapíjej to colou".
Poté naše karanténní dny začaly mít trochu systém: dopoledne mluvíme na děti anglicky, kupodivu jednoduché pokyny jsou bez problémů, problém je vykládání historek (proto, že děti nerozumějí a v mém případě někdy i proto, že se nemůžu vymáčknout). Po obědě se všichni kromě Honzy díváme anglicky na Peppa Pig, Václav pak čte jakousi super zjednodušenou anglickou verzi Herkula (s mojí vydatnou pomocí - je to na internetu, z edice Oxford Learner's Bookshelf a je to uděláno fakt skvěle) a Marta anglicky Hraničářova učně. Pak už se všichni bavíme česky, někdy se díváme na nějaký film, někdy skládáme puzzle (které jsme pořídili ve výprodeji), děti poslouchají audioknihu Eragona... a taky se vydatně hádají, obzvlášt Václav je mistr ve vyvolávání konfliktů. Zlatým hřebem dne je večerní koupání v Michiganském jezeře. Pláže se "zavírají" o půl osmé, čímž je myšleno, že od té doby tam není plavčík a nevybírá se vstupné, ale může se na ně chodit až do devíti. Nám by placení až tak moc nevadilo, ale chození na pláž přes den nezapadá do naší definice karantény, zatímco večer už tam skoro nikdo není, takže je to z hlediska karantény v pohodě. Michiganské jezero je obrovské - člověk nedohlédne na druhou stranu - takže se na něm dělají docela velké vlny - skoro jako v moři, ovšem s výhodou sladké vody. Navíc po cestě k němu se už začíná stmívat a dají se vidět různá zvířata - např. světlušky nebo skunkové. Přes den tu zas po trávnících poskakují všudypřítomní králíčkové, Marta s Honzou viděli kolibříka (fakt!) a já u řeky srnky.
Honza hodně pracuje a zbytek času tráví bojem s byrokracií. Např. jsme si říkali, že by bylo dobré mít americkou SIM kartu, mj. proto, že bychom si rádi někdy objednali něco přes internet, a to lze jen tehdy, když máte americké telefonní číslo. Ukázalo se, že s našimi mobily pro nás připadá v úvahu jen jedna společnost a u té si můžeme objednat tarif jen tehdy, když máme účet u americké banky. A u té můžeme mít účet jen tehdy, když jí předložíme potvrzení, že opravdu bydlíme v Evanstonu. Zdálo by se, že tedy stačí sehnat potvrzení o ubytování a vše půjde hladce - ale na shánění toho potvrzení strávil Honza celý pracovní týden - na maily mu nikdo neodpovídal a když volal, dozvěděl se, že má napsat mail. Celý problém je asi způsoben hlavně koronavirem - za normálních okolností by stačilo dojít do kanceláře a vyřídit to, jenže teď mají v kanceláři homeoffice a Honza, který je v karanténě, teď vůbec na univerzitu nesmí... mimochodem celkově je tu situace ohledně koronaviru jako u nás na jaře - většina lidí na ulici chodí s rouškou (v parcích je to menšina), restaurace jsou zavřené, vydávají jen jídlo s sebou, univerzita měla až doteď homeoffice, teď teprve začínají pouštět své zaměstnance do práce - tedy pokud v uplynulých 14 dnech necestovali... každopádně když Honza volal kvůli potvrzení už potřetí, úředník se smiloval, zavolal svému nadřízenému a potvrzení do hodiny bylo - ovšem já jsem na něm měla špatné jméno a Marta úplně chyběla. Účet už ale máme... trochu mi to připomíná hru typu "Ovčácká pohádka" (nebo "Hloupý Honza"), která Vás posílá z papíru na papír, z nichž většina obsahuje nějaké podmínky (např. "sem můžeš jen, pokud máš živou vodu" apod.). Během hry člověk skoro vždycky dojde do fáze úplné frustrace, kdy mu připadá, že všechny možnosti už vyzkoušel, a přesto se nemůže dostat k cíli, ale nakonec se ukáže, že přece jen nějaká možnost ještě existuje... Část prvního levelu této hry už jsme zvládli (banka), další - mnohem těžší level - bude dostat děti do školy. Ale o podmínkách pro přijetí až příště.
Možná to zatím působí jako pohodička - ale mně i Honzovi dá trochu práci ji vytvářet. Neustále na nás totiž dorážejí myšlenky, jestli ten rok k něčemu bude, když se všechny kulturní akce ruší, v univerzitním bytě nás kvůli koronaviru nesmí nikdo navštěvovat, škola bude alespoň první měsíc distančně... Dobré je, že děti - kromě toho, že se spolu hádají - si zatím nestěžují "proč jsme sem jezdili" nebo že "je tady nuda". A taky je dobře, že tu máme od minula kamarádku Thawivann, která nám už teď dost pomohla a nebojí se s námi po karanténně vidět. Třeba to s pomocí její a Boží zvládnem.
Žádné komentáře:
Okomentovat