Náš druhý týden zde jsme začali vstupem do druhého levelu boje s byrokracií, a to bojem s formuláři, které musejí mít děti vyplněné, aby mohly být přijaty do školy. Nejprve jsou to potvrzení ze 3 různých institucí, že bydlíme v Evanstonu - např. potvrzení majitele domu, banky, firmy, která dodává plyn apod. To se nám ale bude shánět dost těžko, protože platíme univerzitě jen nájem a s firmami na plyn, elektřinu a vodu nemáme co do činění. Momentálně se chystáme použít potvrzení od univerzity, banky a fotku obálky s naší adresou, v níž nám telefonní společnost poslala americké SIM karty (v Honzově "hloupém" mobilu žádná z nich nefunguje, bude tedy potřeba koupit ještě mobil). Uvidíme, jestli to projde. Legrační na tom je, že vzhledem k posloupnosti získávání těchto dokumentů popsané v předchozím týdnu jsou všechny tyto 3 papíry závislé na tom univerzitním, ale to zřejmě škole nevadí. Kromě těchto dokumentů je pak potřeba: 1) zajít k doktorovi a nechat jej vyplnit dvoustránkový dotazník, v němž mj. potvrzuje očkování proti všem myslitelným nemocem a také to, že dítě nemá nadměrný obsah olova v krvi; 2) zajít k očnímu lékaři, který ve dvoustránkovém dotazníku potvrdí, že dítě dobře vidí; 3) zajít k zubaři, který potvrdí nevím co... ale tento bod lze obejít tím, že napíšeme čestné prohlášení, že tam nepůjdeme, protože se nám za to nechce platit. Abychom proces u zdejšího doktora urychlili, rozhodli jsme se, že poprosíme naši brněnskou paní doktorku, aby nám potvrdila formulář s očkováním proti všem požadovaným nemocem. Nad jeho přípravou jsme oba s Honzou strávili celé pondělní dopoledne - chtělo to nejprve zjistit, které nemoci jsou zde požadovány, pak si jejich názvy přeložit, zjistit, která naše vakcína je proti kterým z nich a pak už jen vypsat z očkovacích průkazů všechna data. Naší paní doktorkou jsme byli za přípravu dokumentu pochváleni, uvidíme, co na ně řekne zdejší lékař. Co se týče shánění doktora, mysleli jsme si, že pro nás připadá v úvahu pouze jedno zdravotnické zařízení, kde bychom měli mít vše zdarma, protože jsme pojištění přes Northwestern University. Ukázalo se ale, že tuto výsadu má pouze Honza. Ostatní členové rodiny do této nemocnice nesmějí a v jiných zdravotnických zařízeních mají 20 - 25% spoluúčast (což může být celkem mastné - vzpomínám, jak jsem byla před 10 lety na zcela standardní těhotenské prohlídce s ultrazvukem a přišel mi účet na 1000 dolarů... tehdy šly z pojištění). Útěchou nám budiž, že pokud spoluúčast jedné osoby dosáhne 1000 dolarů za kalendářní rok, další výdaje už tato osoba neplatí. Zapomněla jsem ale zmínit, že na oční a zubní lékaře se pojištění nevztahuje. Po tomto zjištění už ale bylo alespoň jasné, že můžeme jít kamkoliv - navíc doktoři v Evanstonu jsou nějak sdružení, takže většina z nich je dostupná přes jedno jediné číslo. Honzovi ovšem telefonát na toto číslo zabral hodinu - automat stále hlásil, že má být trpělivý a vyčkat, neboť systém je přetížen. Honza kupodivu opravdu trpělivý byl - je to tím, že volal přes gmail (tedy zdarma). Myslím, že kdyby volal z českého čísla, trpělivost by ho opustila výrazně dřív, a americká čísla jsme tehdy ještě neměli. Nakonec se mu podařilo domluvit všem třem dětem schůzku s doktorem na tento čtvrtek. Jsme dost zvědaví - jednak jak velkou část formuláře se při první návštěvě podaří bezproblémově vyplnit, jednak kolik za to budou chtít... Kromě zajištění všech dokumentů je potřeba zapsat děti do systému, a to přes internet. To se Honzovi už též podařilo (samozřejmě s tím, že všechny potřebné formuláře nahraje, až je budeme mít vyplněné). Paní ze "školského" úřadu reagovala hbitě - hned následující den odpověděla, že děti musejí absolvovat jazykový test. Upozornili jsme ji, že angličtina našich dětí je opravdu "poor", prý to alespoň bude rychlé. Na test jdou příští pondělí.
Naše angličtina je opravdu ubohá, ale snažíme se. Prozatímním výsledkem je to, že děti si hrozně pletou podobně znějící slova, např. "work" a "walk", "think" a "thank" atd. Legendární je Václavův překlad závěru knihy Herkules: "Herkule, až přijde Tvůj čas, nezemřeš jako ostatní lidé, ale budeš se svým otcem Diem navždy NA LYŽÍCH"... Na druhou stranu je fakt, že spoustu slov, která si teď Václav plete, podle mě předtím vůbec neznal. Marta toho umí daleko víc, takže jsem ji nechávala jejímu osudu - tj. četbě anglického Hraničářova učně. Přišla ale s tím, že má pocit, že se nikam neposouvá. Když jsme pak jednou četly spolu, dospěla jsem k závěru, že má pravdu - děj chápala jen proto, že to předtím četla už mnohokrát česky. Přešly jsme tedy na Sherlocka Holmese, též z edice Oxford Learners Bookshelf, a to je mnohem lepší. Výhoda těchto knížek spočívá v tom, že používají omezené množství slov, která se neustále opakují, takže když čtete už po padesáté "arrive", je velká šance, že si to zapamatujete. Navíc ty nejjednodušší z nich používají jen přítomný čas. Tímto velice děkujeme Petě Smělíkové, Martině učitelce angličtiny, která své třídě knížky na jaře doporučila. Karlík se zdá být vůči angličtině zatím zcela rezistentní, ale když šel včera v noci na záchod, odpověděl mi na pokyn, ať si ještě umyje ruce, "yes"... tak aspoň něco... Vlastně mi všechny ty naše snahy připadají dost ubohé, nejlepší by bylo vhodit děti do nějakého anglicky mluvícího kolektivu a pak se je snažit podporovat a ne je do toho uměle tlačit - hrát si na Američany a mluvit na ně anglicky. Jenže při současné koronasituaci není jasné, kdy a jestli vůbec bude nějaký anglicky mluvící kolektiv k dispozici. A pokud bude, bylo by fajn, kdyby do něj nepřišly úplně nepřipravené.
Z papírování, angličtiny a druhého týdnu karantény na nás začala trochu padat depka. Honza se jí možná vyhnul, protože už pracuje na plný výkon a zdá se, že ne úplně bezvýsledně. Karlík si taky zábavu většinou najde - ten ovšem propadá malomyslnosti každý večer, když zjistí, že už musí jít do vany. ("Mami, já bych chtěl, aby slunce nikdy nezapadalo!") Ovšem my ostatní jsme nějak postrádali smysluplnou činnost. Nejhůř na tom asi byla Marta, která si první týden velice užívala, že má pokoj pro sebe (protože doma spí v jednom pokoji s klukama), ale teď už si v něm připadala osamělá... "jenže, mami, jen co uvidím Václava nebo Vás, tak mě většinou tak strašně štvete, že s Váma nemůžu nic dělat". A tak nastalo ve čtvrtek večer "velké řešení", při němž jsme si ujasnili, co koho štve, a vymysleli pár činností, které jsme ještě nedělali a bavily by nás. Následující den jsme koupili basketbalový míč a našli Shakespeare's Garden - překrásné místo 3 minuty od našeho domu, kde můžu dětem číst a oni si u toho kreslí... krize tedy byla na čas zažehnána. (Jen jsem ještě nepřišla na to, čím budu řešit svoje depky.)
Ke zvednutí nálady v mužstvu přispělo také to, že se nám na druhý pokus podařilo najít místo, kde se dá grilovat na veřejných grilech. Je to asi 40 minut chůze na západ od jezera. Při prvním pokusu jsme šli "na jistotu" do parku k jezeru, kde to před 11 lety šlo, jenže teď je to tam kvůli koronaviru zakázané. Čím jste ale od jezera dál, tím méně lukrativní jsou tam pozemky, a tudíž jsou tam i méně přísná pravidla. Užili jsme si to náramně - někdo hamburgery, někdo vepřovou panenku, někdo driblování, někdo hřiště.
Když už byla řeč o přísných pravidlech - zdá se, že naše večerní koupání v jezeře je v ohrožení: už dvakrát byl na pláži chlapík, který kontroluje, jestli lidé po půl osmé nechodí do vody. Na pláži být mohou, ta je otevřená do devíti, ale do vody už nesmějí - asi aby se neutopili. Je to nad naše chápání - a v očích našich dětí to Američanům rozhodně nepřidává.
Žádné komentáře:
Okomentovat