Ve středu jsem se byl projít po Minneapolis. Celkově mi přijde, že v tom městě není vůbec nic (asi jako v Brně :-). Navíc když uvážím, že je tu už týden pod nulou a sníh a má to vydržet až do května, žít bych tu opravdu nechtěl. Přeci jenom uvádím pár postřehů. 

Celkově město připomíná Chicago a asi i všechny americká města. Ve středu jsou na sebe natěsnané mrakodrapy, okolo nich kam oko z letadla dohlédne jen rodinné domky a malé stavby. Protože je tu taková zima, všechny mrakodrapy jsou vzájemně pospojovány mosty a tunely. Dominantou města je řeka Mississippi, která tvoří celkem impozantní údolí. Přes něj vede spousta mostů. Jeden z nich má i jakousi historickou významnost - je kamenný a vedla po něm americká železnice. Druhou historickou stavbou je bazilika pany Marie (na fotce). Ta skutečně vypadá jako stará (v americe ale vlastně není starého vůbec nic). Vnitřek celkem připomníná vetší evropské kostely. Posledním zajímavým místem je zahrada se sochami. Celkevě mě ale zklamala. Např. s tou v Oslu se to vůbec nedá srovnat.

Dnes jsem měl seminář pro studenty a profesory. Mluvil jsem o své PhD práci. Celých 45 minut. Docela jsem se bál, protože v oboru mechaniky je tahle škola opravdu jedna z nejlepších. Teď už to mám za sebou. Pocity asi vcelku pozitivní. Tak uvidíme, třeba se někdo ozve, že má o mou práci zájem. 

A ještě něco, mám tu teď kancelář v 7. patře pod zemí! Je to docela zvláštní pocit. Jsem v takové obrovské jeskyni rozškatulkované do místností. Samozřejmě to není poznat. Jen ten pocit. A fakt, že nikde není žádné okno ...

Zítra už konečně jedu domů. Těším se na shledání. 

Minneapolis

V pátek dopoledne jsem opustil Chicago a přiletěl do Minneapolis. Tady teď pracuje jeden kolega, kterého znám z Chicaga. Společně se snažíme prorazit  šíření trhliny pod cyklickým tlakovým zatížením. Hned v pátek jsme šli na večeři do poměrně luxusní restaurace v centru Minneapolis s ním a s šéfem jeho pracoviště. Začínám už být nějak zběhlý ve společenské konverzaci s profesory (velice chytrými) v restauracích.

V Minneapolis bylo trochu chladněji než v Chicagu, ale pořád podzim. K mému překvapení jsem se však v sobotu ráno probudil do sněhové bouře. Na zemi bylo tak 10-15 cm sněhu. Nejprve jsem se vlastně vcelku radoval. Pak mi ale došlo, že tu mám polobotky, jedny kalhoty a jednu mikinu a radost byla pryč. Přesto jsem neodolal a vyrazil na krátkou procházku po městě v chumelenici. Není zas taková zima, aby byl sníh zmrzlý, takže jsem se brodil občas celkem velkou břečkou. Zamířil jsem hlavně k Weismanovu museu (viz. fotka) a podívat se zase na Mississippi (viz. druhá fotka). Vrátil jsem se úplně promočený. Kolega mě pak pro pozval na večeři s kamarády z university, takže mi tam pak byla hrozná zima na ty mokré nohy. 

Dnes (v neděli) jsem zase většinu dne proseděl v hotelu u papíru a počítače. No a pak zase na večeři. Tentokrát ne do restaurace, ale k tomu kolegovi domů. Jmenuje se JiaLiang Le, je z číny. Jeho žena pracuje v Norsku, ale je tu teď u něho na prázdninách. Znám ji z Chicaga. Je moc příjemná. Sraz jme měli ve čtyři. Prvně se jelo do obchodu, pak jsme asi hodinu a půl strávili diskuzí nad prací (jeho žena zatím vařila), a nakonec jsme u večeře a povídání strávili několik hodin až do desíti večer. Mám pocit, že jsou oba stejná krevní skupina jako já. Doufám, že nám práce půjde od ruky. Pak se totiž dá očekávat další spolupráce a já bych je mohl vidět znovu. 

Zpět na americke půdě

Dostal jsem možnost jet na jeden měsíc opět do Chicaga, zase pracovat s profesorem Bažantem. A tak jsem (jako správný despotický manžel) nechal doma Petru a obě dvě děti a vyrazil na výlet. Tentokrát s kolegou Mirkem, který byl můj vedoucí na diplomku i disertaci. Cesta nás oba zmohla, ale hlavně Mirka. Do teď má problémy v noci usnout. Já jsem to zvládl výrazně lépe.

Nebudu psát o práci, protože to nikoho nezajímá. Takže se vrhnu rovnou do mimopracovních problémů, co nás potkaly. Prvním z nich bylo, že jsme nemohli zaplatit ubytovaní. Díky svým kontaktům z dřívějška jsem sehnal celkem levnou kolej, kde jsme dříve bydleli i s Petrou. Ta se dá ovšem platit pouze přes univeritní účet, který vám universita zřídí při zapsání do systému. Proto jsme neprodleně vyrazili na sekretriát, aby nás tam zapsali. Jenže ... Zjistilo se, že nemáme víza J1, které univerzita vyžaduje. Okamžitě nás chtěli poslat do Kanady nebo do Mexika, ať si na jejich půdě vyřídíme to vízum. To jsme logicky odmítli a hádali se. Nakonec došlo k dohodě, že pokud se s profesorem Bažantem budeme bavit pouze o počasí a nedělat žádný výzkum, můžeme zůstat. Náš výzkum naštěstí nespočívá na žádných přístrojích, ale pouze na "čisté a otevřené mysli" a právě na diskuzi s ostatními. Takže jsme ani moc nelhali. Takto jsme mohli zůstat na univerzitě, ale do systému, který by umožnil zaplacení ubytování, nás zapsat nechtěli. Začali jsme tedy bojovat na ubytovně. A druhý den jsme našli ve schránce papír, který nám říkal, že nás do toho zpropadeného systému zapsali (nejspíš nějak hodně neoficiálně) a že můžeme zaplatit. Platba je již provedena a zbyla jen úsměvná historka o vynucování odjezdu za Kandskou hranici.

Při příjezdu jsme měli spoustů plánů, jako např. hrát každý věčer ping-pong, nakoupit dětem spoustu levného lega, zajít si do jazzového klubu, atd. Bohužel ale ping-pongový stůl zrušili, lego je tu stejně dráhé jako v čechách a navíc jsme kvůli dlouhému shánění lega nestihli ten jazz. Dnes jme ale do Chicaga (ačkoliv zase bez jazzu) konečně vyrazili. Už taky bylo na čase. V pátek odlétáme do Minneapolis. 

Prozatím dnes končím. Nenapadá mě co víc napsat. Snad jen to, že jsem pochopil jak příjemný ten rok tady byl. Na všech místech kudy chodím mám vzpomínky na Martu a Petru. Bylo to tu krásné (asi hlavně díky nim) a jsem rád že jsem měl možnost se sem jestě jednou podívat. 

Další zprávy snad brzy z Minnesoty.                Honza