Ve čtvrtek ráno jsme se probudili do bytu plného smradlavých a špinavých věcí z cesty. Zdálo se skoro nemožné, abychom to všechno během dvou dnů vyprali, sbalili a uklidili. Honza jel dopoledne na letiště vrátit auto. Krátce po poledni jsme byli objednáni na PCR test, který jsme potřebovali, aby nás pustili do letadla. Objednání jsme prováděli složitě po cestě autem z Mesa Verde, zaregistrovat se totiž dalo max. 3 dny předem. Elektronický formulář po nás při tom chtěl spoustu údajů, které jsme moc nevěděli (např. kód naší pojišťovny) a bez kterých se nešlo dostat dál. Nakonec se nám nějak zázračně podařilo probojovat se až na konec, a to ještě s časy testů těsně po sobě. Hurá! Testy provádějí lékárny Walgreens, které si nechtějí potenciálně nemocné pouštět dovnitř, a proto vše probíhá formou drive in. My už jsme ale neměli auto, a tak jsme přijeli L-trainem a postavili se do fronty za dvě auta. Nedlouho potom přijelo další auto a postavilo se těsně za nás. Připadali jsme si trochu podivně a tento pocit se ještě vystupňoval, když se pan řidič rozhodl motivovat nás k rychlejšímu průběhu akce tím, že k nám přijížděl stále blíž a blíž. Nakonec to nevydržel, sroloval okýnko a řekl nám, že máme jít dovnitř, tady je přece drive-in! Snažili jsme se mu vysvětlit, že dovnitř nemůžeme, ale asi to nepochopil. Pět PCR testů trvalo opravdu dlouho (než se vyplní všechny ty papíry!) a pan řidič pěkně zuřil. Někteří další stojící za ním to vzdali a odjeli. Po půl hodině stání v drive-inu jsme byli konečně otestovaní a spokojeně jsme odešli na zastávku vlaku. Odpoledne jsme stihli doprat a dosušit všechny věci, a mohli jsme je tedy začít skládat do kufrů. Dlouho to vypadalo nadějně, ale nakonec se ukázalo, že se tam nevejdou (poznámka Honzy: poprvé v životě jsem opravdu nezvládl sbalit! A jak jsem na to byl hrdý, že jsem to zatím vždycky dokázal, ať to vypadalo sebehůř). Začali jsme tedy řešit, co s nimi. Vyhodit? To nám bylo líto. Vzít? A do čeho? Po důkladném průzkumu se ukázalo jako nejlevnější zakoupit další kufr a doplatit si jedno další spoluzavazadlo (poslat balík by vyšlo mnohem dráž). Koupit kufr bez auta je ale časově nesmírně náročná činnost, Honza se tedy nakonec domluvil s Thawivann, že si půjčíme auto od nich, a to v pátek dopoledne, kdy ho zrovna nebudou potřebovat. V podvečer nás ještě čekala rozlučková vycházka s Poláky. Bylo to moc příjemné - procourali jsme město, chvíli zůstali v parku a pak šli po pobřeží jezera zpátky. Všude bylo plno lidí - po covidu se všechno otvíralo. Probírali jsme jejich plány na léto a vůbec ale vůbec se nám nechtělo domů.
V pátek ráno mě Honza vzal na dlouho slibovanou snídani do Cupitol Coffee (kde už jsme jednou byli) na croissant se slaninou a vajíčkem, zákusek a kávu. Bylo to prima. Trochu jsme bilancovali a trochu si dělali pořádek v tom, co nás ještě do odjezdu čeká. Mimo jiné to byla odpolední "Love feast" (hezčí název pro křesťanskou rozlučkovou párty) u Thawivann. Při té příležitosti mi Honza řekl, že se rozhodl kývnout na Thawivannin nápad nechat se večer znovu pokřtít u nich na zahradě, popřípadě v Michiganském jezeře. Před několika týdny totiž Thawivann na jedné ze schůzek u nás doma vyprávěla, jak jí samotné křest pomohl a vyjádřila názor, že Honzovi by také pomohl. Naše námitka, že už pokřtěný je, ji nijak nevyvedla z míry, ona prý byla také křtěná dvakrát a cítila změnu až při druhém křtu, v dospělosti, a někteří lidé u nich v církvi byli prý křtěni třeba šestkrát. Před 10 lety by mi to přišla hereze, teď už mi to tak nepřijde. Ale ve snu by mě nenapadlo, že Honza o tom bude uvažovat, natožpak že na to nakonec přistoupí. Měla jsem radost. Z kavárny jsme zamířili zrušit účet v bance a já jsem pak šla domů uklízet, Honza shánět kufr. Děti s úklidem vydatně pomáhaly, např. se vydaly slavnostně pohřbít všech 30 "posvátných" klacků, které kluci za celý rok posbírali a které skladovali pod postelí (odlupující se kůra se neustále válela po celé podlaze). Karlík taky s velkým nadšením drhl omyvatelné stěny.
Odpoledne začal být Honza nervózní, jestli nám dojdou včas výsledky testů. Začali jsme hledat různé možnosti provedení antigenních testů v den odletu. Pokud by na to došlo, bylo by to opravdu hodně náročné. Naštěstí nám před odchodem k Thawivann výsledky přišly - všechny negativní. Od té doby nás strachy celkem opustily. Věděli jsme, nebo spíš optimisticky věřili, že nás do letadla pustí a minimálně do Evropy se už dostaneme.
U Thawivann byla obrovská spousta lidí v letní, post-covidově optimistické náladě. Přišel Manny s Christinou, Joyce, Shanna se sestrou, Hannah s Alfrédem a taky dámy, s nimiž jsem se před 11 lety setkávala každou středu na "ejmenování pro ženy", i se svými manžely. Kromě všech těchto lidí tu byla i úplně neznámá rodina z Iowy, která přijela na křesťanskou konferenci a měla u Spaldingových spát. Se všemi se bavilo moc pěkně - Honza mi později říkal, že byl mile překvapen tím, jak tu byli i všichni starší lidé otevření, nezahořklí a ochotní bavit se i o něčem jiném než o sobě. Přemýšleli jsme, jestli je to Amerikou nebo křesťanstvím, a ptali se na to Spaldingových. Ti si myslí, že křesťanstvím. To by bylo fajn, znamenalo by to, že máme taky šanci v někoho takového dospět... K večeru se začal organizovat přesun k jezeru na křest. Lidí bylo tolik, že bylo dost náročné domluvit, kdo s kým pojede v autě. Taky se utvořila velká fronta na záchod a než byl hotový poslední člověk, přišla zpráva od posádky prvního auta, že na nejbližší pláži u Lighthousu to nejde - už je letní sezóna a bez tokenů se tam nesmí. Jeli jsme tedy do Chicaga. Tam se ukázalo, že pláž je zrušena a zbylo po ní jen prostranství s velkými kameny. Dohoda ohledně třetí pláže se nějak nepovedla a část účastníků skončila úplně jinde. Nicméně když už slunce začalo pomalu zapadat, byli jsme konečně všichni na stejném místě, kde jsme ani nemuseli mít token. Nejprve jsme v kruhu na pláži zpívali, pak John něco přečetl a Honza musel odpovídat - což bylo docela obtížné, protože jezero hučelo a text byl archaickou angličtinou, takže mu bylo strašně špatně rozumět. Potom Alfréd a Manny vzali Honzu mezi sebe, vešli do jezera a ponořili ho do něj. (Přitom jejich role nebyla ani tak Honzu ponořit jako spíš zajistit, aby se zase bezpečně vynořil.) Nastal jásot a byli jsme vyzváni, abychom něco řekli, ale moc nám to nešlo - takhle veřejně to ještě neumíme... Bylo to ale krásné. Silným dojmem na mě zapůsobilo, jak byli všichni celou dobu navzdory všem průtahům a zmatkům klidní a podporující. Skoro všichni zůstali až do konce - včetně devádesátiletého Billa, který už je na tom zdravotně špatně. Říkal ale, že celý následující den má na regeneraci. My jsme teda
klidní nebyli - zvlášť Honza měl během přesunů pocit, že tu všechny zdržuje. Ale nikdo se netvářil, že by mu to vadilo, a tak se nakonec docela uklidnil. Uvědomila jsem si, že se Spaldingovými se člověk cítí v bezpečí, navzdory všem zmatkům působí dojmem, že to mají pevně v rukou: nic není trapné, nevhodné, přes čáru, takže není potřeba mít strach. Thawivann má někdy tendenci na něco hodně tlačit, ale John to umí pěkně zjemnit. Je opravdová radost s nimi být... a to by nebýt covidu v tak intenzivní míře určitě nenastalo. A pravděpodobně by nedošlo ani k Honzově křtu... Domů jsme dorazili Spaldingovic autem až po desáté.
Sobota - den odjezdu - ranní vysávání vysavačem zapůjčeným od Poláků, závěrečný úklid a převažování zavazadel, loučení s Patrizií a Bernabem, s Poláky a pak už cesta na letiště, autem se Spaldingovými. Trvali na tom, že nás odvezou a bylo to o hodně lepší než jet taxíkem. Byla totiž trochu zácpa, a tak měli čas nám toho ještě spoustu povědět o svém pobytu na Aljašce. Při vystupování nám Thawivann vtiskla do ruky látkovou tašku s dvěma doma pečenými bochníky chleba a se svačinkou pro každého člena rodiny. Svačinu jsme snědli hned poté, co jsme prošli kontrolami a v duchu Thawivann blahořečili. V letadle byli opět "televizky", takže let proběhl bez problémů - ale také beze spánku. V Lisabonu jsme totiž byli v 5:50 místního času, což je ovšem 23:50 chicagského času a poté jsme museli vystát dlouhatánskou frontu u celníků hlídajících vstup do Evropské unie. Karel během stání ve frontě usínal, ale každou chvíli jsme se museli posunout, takže spát moc nešlo. Jen co jsme prošli kontrolou, našli jsme tichý koutek s několika volnými sedačkami, na kterých jsme strávili následujících 6 hodin - děti většinu času spaly a my s Honzou jsme se střídali, kdo bude držet hlídku (naštěstí poblíž byl obchod s kávou). Ve 14:35 nám letělo letadlo do Vídně, už bez televizek, bez pití zdarma a s ještě menším prostorem na nohy. Byli jsme docela rádi, když jsme před sedmou večer přistáli ve Vídni. Tam na nás už čekalo auto z "Gepard expresu", do kterého jsme naskládali sebe i všechna zavazadla a za necelé dvě hodiny byli doma. Bezprostředním pocitem byla úleva, že všechno dobře dopadlo.
Se zpožděním pak přišly i jiné emoce - Marta celé léto bojovala s pocitem, že je "mimo" (kolektiv a zájmy spolužaček, kamarádek ze skautu,...), brzy po začátku nového školního roku se to ale spravilo. My s Honzou jsme trochu bojovali s lítostí, že jsme v Americe nebyli v "normální" době, kdy by se toho dalo poznat víc, děti by mohly zvát spolužáky na návštěvy, chodit do kroužků, naučily by se lépe anglicky, Honza by mohl na konference a workshopy atd. Zvlášť těžké to pro nás bylo, když jsme během léta a podzimu dostávali emaily od Poláků, jak se mají dobře a jaké jejich děti dělají pokroky. Přesto jsme za ten rok vděční. Spoustu toho přinesl navzdory omezením a spoustu toho přinesl i díky omezením. Do té první kategorie určitě spadá Honzova spolupráce s profesorem Cusatisem a Bolanderem, to, že se děti naučily rozumět anglicky a docela i mluvit, seznámení s několika zajímavými lidmi (Mr. Spicuzza, Ms Barbour, Ms Cleveland, Laksmini rodiče), možnost nahlédnout do amerického školství a kultury a pak objevy všeho druhu - od přírody až po muzea. Do té druhé kategorie patří navázání mnohem bližšího vztahu se Spaldingovými, který přinesl hodně dobrého, vzájemné sblížení našich kluků (kteří si spolu dřív moc nehráli a teď jsou nerozlučná dvojka) a spousta hezkých i těžkých zážitků do pokladnice společných vzpomínek naší rodiny, kterých by bez covidu, kdy si každý žijeme svůj individuální život, tolik nebylo.
