Minneapolis 6. týden 22. - 28. 7. aneb All's breakfast - setkání s Pavlem - Honzova práce/shrnutí - moje shrnutí pobytu - ZOO podruhé - sobotní vycházky - Water Park - plány

Kdykoliv jsme se viděli s Jia-liangem Lem, vždycky mi říkal, že nás má Honza vzít na snídani "k Allovi". Je to vyhlášený snídaňový bar. Honza už tam s Lem jednou před dvěma lety byl, ale nějak se mu do toho s námi nechtělo, že je tam málo místa a dlouho se čeká... Nakonec ale k mému a Martinu velkému potěšení změnil názor a rozhodl, že tam v úterý půjdeme. Bar je od našeho domu asi 5 minut dospělácké chůze a je opravdu hrozně maličký. U barového pultu je asi 10 vysokých židliček, za nimi chodí obsluha a z očí do očí se ptá, co si dáme, dolévá čaj, kávu a vůbec je moc pozorná. Za zády má obsluha asi tak 20 cm volného prostoru a pak poličky, zákazníci mají za zády asi metr, v němž ovšem někdy stojí další zákazníci, na které zatím nezbyla židle, a tak čekají. Takže někdy je tu skutečně těsno. My jsme ovšem měli štěstí, že jsme vůbec nečekali. Od té doby, co se posadíte na židli, už je všechno hrozně rychlé. Můžete si vybrat omeletu, párek, palačinku a možná ještě spoustu dalších věcí a od objednání máte jídlo před sebou za 5 - 10 minut. Děti dostaly ihned na hraní plastové figurky dinosaurů a velmi způsobně si s nimi hrály. Dali jsme si všichni palačinky. Mají je tu hodně tlusté a přímo v nich jsou zapečené borůvky, ostružiny nebo ořechy. Polívají to slaným máslem, což je chuťově trochu zvláštní, a javorovým sirupem. Objednali jsme si obrovskou porci, až paní za pultem zvedala obočí, a skoro všechno jsme to snědli. Bylo to báječné, rádi bychom šli ještě jednou, tentokrát bychom to ovšem pojali jako oběd (bar má otevřeno do jedné)... A dokonce to navrhl Honza.

Ve středu večer měl Honza sraz s kamarádkou z Brna, se kterou se zná z volejbalu a která je tady na služební cestě. Během domluvy se ukázalo, že kamarádka s sebou bude mít ještě x dalších kolegů, kteří se mezi sebou někdy ani moc neznají - pracují všichni na jednom obrovském projektu, ale každý má úplně jinou funkci, takže se tu někteří viděli poprvé v životě. To bylo pro Honzu asi docela fajn, aspoň nebyl páté kolo u vozu. Jeden z kamarádčiných kolegů, Pavel, je tu na čtyři měsíce a tak jsme ho pozvali pro změnu k nám na nedělní večeři. Pavel se tu učí, jak donutit buňky normálního dospělého člověka, aby se z nich staly kmenové buňky (které se pak zase můžou podáním speciálního hormonálního "koktejlu" specializovat např. na kostní buňky nebo zkrátka na takové buňky, jaké jsou potřeba). To bylo zajímavé. Jinak byla návštěva celkem průměrná, velkou část zabrala výměna informací, které tekly většinou od nás k němu - za kolik a kde půjčujeme auto, kam tu jít s přítelkyní, až přijede, že jsou tu v národních parcích medvědi... No, jak si to tak čtu, snad jsme se netvářili jako moc velcí chytrolíni.

Jinak Honza v týdnu absolvoval dva semináře, jeden nic moc a druhý skvělý, což je bohužel vše, co jsem schopná důvěryhodně reprodukovat - kromě zákulisních klepů (jako že děti přednášejícího Rusa odmítly doma v pěti letech mluvit rusky a už mluví jen anglicky, akorát že teď žijí ve Francii, takže doma anglicky, venky francouzsky...). Práce s Jialiangem se dostala tak trošku do mrtvého bodu - počítačový model, který tu chtěli společně naladit tak, aby odpovídal nějakým dvacet let starým testům, se naladit nepodařilo, ale vlastně nejde říct, jestli je špatně model nebo naměřená data - protože ta jsou dost pochybná. Takže se Le nakonec rozhodl, že nechá udělat testy znovu jednoho svého studenta a pak se uvidí (nejdřív na podzim). Od tohoto rozhodnutí spolupráci s Honzou dost pustil, takže Honza je teď tak trochu nesvůj a pochybuje, jestli vůbec mělo smysl sem jezdit... proto se ho taky vůbec neptám, jestli by pracovní stránku pobytu nechtěl shrnout on. Nechtěl, myslím... No, ale ještě před 14 dny říkal, že i kdyby z toho tématu, které tu dělali, nebyl žádný článek, určitě se toho tady hodně naučil a bylo to moc přínosné. Tehdy s Lem diskutovali skoro každý den... Toť co nejvěrnější reprodukce pracovních záležitostí, které se dostanou až ke mně.

Já jsem se taky dostala tak trochu do mrtvého bodu. Všechno, co jsem chtěla s dětmi vidět, bylo parádní, ale už jsem to viděla a začal mi dost chybět nějaký sociální kontakt. S maminkama z domů okolo se skoro nepotkám - na dvoře moc nebývají a já už vlastně taky ne. Děti se osamostatnily a na hřiště před domem chodí už úplně samy. S ostatními, pokud tam tedy nějací ostatní jsou, se moc nebaví (ve smyslu nehrají, bavit se samozřejmě nemůžou), ale spolu už virtuálně procestovali celý svět a mě o tom přicházejí jen informovat. Maximálně si pro mě dojdou, když chtějí "šplhat" (=ručkovat). Mám z nich teď velkou radost... Ale zpět k sociálním kontaktům - tím, jak jsme tu krátce, jsem se ani nějak moc nesnažila navázat přátelství, takže si za tu osamělost trochu můžu sama a trochu si myslím, že by tu opravdu bylo potřeba být delší dobu. Ale stejně - když to tu srovnám s Evasntonem, kde nám dvakrát týdně někdo chodil jako dobrovolník dělat "zábavu" (jednou to byla Thawivann, která vedla playgroup pro děti, podruhé Heather, která vedla konverzaci), říkám si, že jsme tam měli fakt veliké štěstí. A že nevím, jestli bych to tu rok s malým dítětem přežila. Ale třeba jo... Až mě děsí, jaký jsem sociální "závislák". Normálně si to tolik neuvědomuju. Každopádně už se těším na Yellowstone, kam jedeme teď ve středu, a pak domů. Navzdory tomu všemu si myslím, že jsme tu zatím prožili krásné lenošné léto.

S dětmi jsem chtěla tenhle týden zopakovat "nejlepší akci" našeho pobytu. Vybraly si ZOO (resp. Marta vybrala). Bylo to opět fajn, tentokrát jsme se v Como Parku dostali i k umělému vodopádu, kde se děti postupně úplně celé namočily, krokodýlkovaly, skákaly z kamenů a vůbec nechtěly ven a nakonec jsme se na ceduli dočetli, že se do vodopádů nesmí.

Na sobotu jsme se nakonec rozhodli půjčit auto a jet na blízkou farmu sbírat borůvky. Nalákali jsme na to i Le-ovi, kteří přijeli v plné polní i s rodiči. Na farmě jsme se ale dozvěděli, že sběr borůvek v pátek skončil (ačkoliv na internetu se tvářili, že tento týden bude ještě otevřen), a tak jsme se uchýlili k plánu B jet do oblasti Three Rivers Reserve, což je přírodní rezervace nedaleko zmiňované farmy. U parkoviště v rezervaci je velký park se spoustou stolů, kde se slavila spousta narozenin, velikánské hřiště s tisícem různých prolézaček, rybníček, z nějž je přes léto v podstatě koupaliště, a pak východiště několika pěších či cyklisticých stezek či okruhů. Rozhodli jsme se projít si jeden malý okruh, pak si "zaprolízkovat" a pak se projít ještě jednou. První okruh s námi absolvovala i pánská část rodiny Le-ových, před druhou vycházkou už jeli domů. Naštěstí nebyli ze zavřené farmy nijak naštvaní a naopak nám děkovali, že jsme je zavedli na takové skvělé místo... Vždycky jsme překvapení, že oni stejně jako snad většina lidí, kteří tu jsou už dlouho, nikam nechodí. Myslím, že jsme tu za šest týdnů viděli víc "atrakcí", než oni za rok. Ale asi to nepotřebujou... To by se mi někdy hodilo... Vycházky byly prima. Nejdřív se sice děti pohádaly, kdo bude pít z plechovky spritu, kterou jsme dostali od Le-ových, ale nakonec byla plechovka odsunuta na druhé místo - u Marty díky pohádce, u Vašíka díky spánku. Na druhé vycházce jsme našli péro nějakého dravce, zpívali (i s Vašíkem) písničky z oblíbeného filmu "Ať žijí duchové" a vůbec... Byl to povedený den.

V neděli odpoledne měly děti slíbený Water Park - koupaliště. Je od nás pět minut autobusem, poblíž obchodu, kam jezdíme nakupovat. Ráno sice lilo jako z konve, ale do odpoledne se stačilo oteplit na 28°C, tak jsme si oddechli a vyrazili. První zklamání bylo, že Marta skončila těsně pod úrovní 42 palců, která opravňuje návštěvníky k jízdě na tobogánech. Zaplatili jsme tedy za ni o dolar méně, a pak ji proti předpisům jednou svezl Honza a jednou já. Tobogány tedy byly naprosto úžasné, hlavně "oranžový", na kterém se jezdilo v takových nafukovacích duších - tam jsme právě jeli s Martou. Musím tedy přiznat, že když jsem jela s Martou já, nemohla jsem ji do duše naštelovat - ve dvou se musí na duši se dvěma dírami a Martulka tou svojí pořád propadávala. Nakonec nám poradil plavčík, který to tam všechno řídil, takže jsme to zvládly, ale říkala jsem si, že ta výška, od které se smí jezdit, je zvolená opravdu rozumně. Jinak nás během pobytu dvakrát vyhledaly jiné plavčice - jednou, že se do vody nesmí s křidélky (Bůh ví proč), podruhé, že Vašík musí mít na plavací plíně ještě plavky. Nicméně nakonec jsme zvládli vyhovět všem předpisům a mohli se konečně věnovat vodě. Koupaliště má jeden velký bazén, který jde ze zcela minimální hloubky až do hloubky cca 150 cm. Někde jsou tu stříkající fontánky, někde se může přecházet po plovoucích "krách" z břehu na břeh, všude se může skákat z břehu do vody a plave se všude a nikde, všemi směry, které si člověk jen vzpomene. Totální chaos, ale moc se nám to tu líbilo. Odcházeli jsme nadšení - až na brečícího Václava, který tam chtěl ještě zůstat... A pak jel ještě autobus úplně mimo jízdní řád, ale přesně tak, jak jsme potřebovali, abychom stihli přijít včas na večeři (naštěstí již předvařenou) s Pavlem.

Dneska jsme byli na poslední vycházce městem. Zítra, tj. v úterý, končí naše "civilizovaná" část pobytu v Americe a ve středu vyrážíme do divočiny, do Yellowstonu. Držte nám palce, ať nepotkáme žádné medvědy a ať to dobře dopadne. Z Yellowstonu se vracíme 11. 8. a další den večer odlétáme zpět do ČR. Už se těšíme.

Minneapolis 5. týden 17. - 22. 7. aneb Večeře s Le-ovými - Weisman Museum - páteční náboženský večer u Samuela - Minnehaha Falls a Lake Nokomis - Children's Museum

Když jsme se v pondělí vraceli z Voyagers National Parku a mně se nechtěla vykládat v autě pohádka, prohlásila Marta vyčítavě: "Mami, ty se nám vůbec nevěnuješ, ty se věnuješ pořád jen tátovi." A v tomto "nevěnování" jsem pokračovala i v úterý - tentokrát ne kvůli "tátovi", ale kvůli plánované večerní návštěvě. Měli k nám přijít na večeři Le-ovi a doma samozřejmě totální popříjezdový i jiný výbuch. Nakonec jsme všichni své role (uklízeče, resp. sirotečků) celkem zvládli, děti to přestalo bavit až půl hodiny před návštěvou, ale to už naštěstí přišel Honza a chvíli s nimi pobyl venku. Návštěva proběhla bez faux pas - žádné brečení, jen jeden Martin krátký záchvatík vzteku - ale že bych si nějak extra popovídala, na to nějak nebyl čas. Honza hodnotil návštěvu jako velmi dobrou, hovor též, takže snad se všichni ostatní dospělí dobře pobavili. Děti dostaly od Le-ových dárky, Marta téměř princeznovské šaty, Vašík tričko se surfařem. Oba z toho byli docela unešení. Martulka mi každých pět minut chodila hlásit další výhody šatů ("mají krátké rukávy, takže v nich nebude vedro", "mají spodničku"), bohužel však stejně často objevovala i nevýhody ("nebude v nich moct chodit ven... ale ona v nich CHCE chodit ven", "až bude chodit do školy, budou jí už malé"). O Václavově tričku jsme si vykládaly s Martou před spaním - že je na něm surfař ("ale to se může utopit!"), že se nemůže utopit, protože kdyžtak bude plavat ("ale to mu může uplavat ten surf!") a že si ten surf bude držet a zase na něj vyleze. Vašík si z toho bohužel odnesl hlavně to, že surfař spadne a to mu šrotovalo v hlavičce pořád dokola. "Pán spadne", říkal naříkavým hláskem, "nespadne", já na to, "bude plavat". Časem se z toho vyvinul Vašíkův monolog "pán - spadne - plavat - zase - vyleze - neboj se", který si před usnutím zopakoval asi tisíckrát a vrací se k němu dodnes. Děti - tedy kupodivu hlavně Marta - se "domaminkovávaly" ještě několik dní, ale už je to dobré. Řekla bych, že tu Martě trochu chybí společnost (podobně jako mně), takže jsem pro ni nutná jako herní partner mnohem častěji než v Brně. Pro Václava ta změna oproti Brnu není tak velká.

Ve čtvrtek jsme vyrazili i s Honzou na prohlídku Weismanova muzea, které je součástí univerzity. Je to muzeum moderního umění, ale oproti Walker muzeu, v němž jsem byla o dva týdny dříve, je toto umění starší, a tedy méně moderní, a je ho tu mnohem méně. Obojí hodnotím ze svého pohledu jako výhodu. Líbilo se mi, že tu měli docela dost "místních" obrazů - různé pohledy na Mississippi, na Minnehaha Falls, na nichž jsme pak byli v sobotu, fotky z městských zákoutí okolo již zrušených mlýnů, kde jsme byli na vycházce... To samo o sobě dokládá, že toto muzeum není tak supermoderní - protože na obrazech ještě něco doopravdy je. Muzeem jsem procházela s Martou a byla to docela zábava. Snažila jsem se jí o každém obraze říct třeba jednu větu ("paní, která vychází tiše z pokoje, asi jí tam usnulo miminko, tak ho nechce vzbudit") a znovu jsem objevila, že mám z obrazů mnohem víc, když o obrazech vyprávím - ať už malým dětem (teď Martě nebo kdysi asi pětiletému bráchovi), nebo Honzovi (tam to tedy ale samozřejmě vypadá jinak). Asi nejen myslím skrze slova, ale taky tak cítím... Každopádně jsem byla z muzea velmi dobře naladěna, zatímco Honzy se to bohužel při nejlepším vůbec netklo. Martulka i Václav to přežili bez problémů.

Na páteční večeři jsme byli pozvání k Samuelu Kaovi, který u nás byl na večeři o dva týdny dříve. Už jsem psala, že je členem tzv. "recovery" církve "of Minneapolis", která má asi 30 členů, jenž se scházejí ke společné večeři, modlitbě a zpěvům (kdo je obeznámen s chicagským slovníkem, jde o "ejmenování") právě v páteční večery. Takže na jeden z nich jsme se teď dostali i my. Měla jsem docela hrůzu z toho, jak to děti přežijou, a před večeří to taky vypadalo dost bledě. Ale ukázalo se, že měly jen hlad. Po večeři začali přítomní muži s náboženským programem (žena tam kromě mě nebyla) a děti do toho pobíhaly od větráku k hračkám a zpět. Ječely ale jen trochu, tak mi to nakonec přišla jako nejméně rušivá činnost, kterou tam mohly dělat... Zpět k dospělým. Kromě nás jich bylo na večeři jen pět - kromě Samuela ještě jeho syn, další dva studenti a jeden pán středního věku. Večeře byla výborná. Už minule jsem psala, že Samuelova žena je teď na delší dobu na Taiwanu, odkud oba pochází, takže Samuel je na dům a vaření sám. Měla jsem pocit, že na domě je to vidět, ale na večeři rozhodně ne. Na stole stála spousta mís s nejrůznějšími jídly - polévkou, rýží, masem, tofu atd., z nichž si každý bral, kolik chtěl. U toho se zcela světsky povídalo o sportu a o zvycích v různých zemích - jeden ze studentů totiž taky nebyl Američan, byl z Afriky, ale bohužel jsme ani na druhý pokus neporozuměli, z kterého státu. Po večeři pak jeden ze studentů hrál na kytaru z církevního zpěvníčku, který už jsme znali od Thawivann a všichni zpívali. Na zpěvníčku je srandovní, že jsou v něm náboženské písně na melodie, které my máme spojené spíš s táborákem - např. Černý muž pod bičem otrokáře žil. Ale to už jsme taky znali z Evanstonu od Thawivann. Ačkoliv mě tam tehdy popuzovala přímočarost a nekomplikovanost textů písní a snad i celého přístupu k víře, tady mi to přišlo docela pěkné, že se tu sejde pár adolescentů s muži o generaci staršími a necvičenými hlasy zpívají o Bohu. Možná ale, že v tom sehrála velký vliv nostalgie. Po zpěvu si samozřejmě přítomní starší muži vzali Honzu "do parády" a ptali se ho, kdy se stal "saint" (= svatý), což oni ovšem chápou na rozdíl od katolíků "jen" jako doopravdy věřícího člověka, který "žije z víry". A když jim řekl, že se zatím "saint" nestal, nastala klasická přednáška o tom, jak se to má s Bohem a člověkem, vedená podle nám již známé brožurky "The mystery of human life". S Honzou jsme se shodli, že spousta věcí je podnětná a věříme, že pravdivá, ale celkově je to opravdu moc nekomplikované, než abychom to takhle mohli přijmout (což ovšem nic neříká o tom, jestli je tento přístup správný nebo ne) - teda hlavně Honza. Nicméně navzdory tomu to Honza zvládl skvěle, nediskutoval (nemá to cenu - to už jsme zjistili s Thawivann), jen poslouchal, a tak jsme skončili "už" o čtvrt na deset. Naštěstí nás Samuel odvezl autem domů. Samuel nám začal být moc sympatický - píše krátké maily, které jdou hned k jádru věci, výborně vaří a na obou návštěvách se asi velmi snažil, aby nám bylo příjemně a abychom si trochu popovídali, ale přitom nebyl nijak dotěrný. jsme zváni i na tento pátek, ale moc se nám nechce. Uvidíme, jak to dopadne.

V sobotu dopoledne pršelo, ale vzhledem k tomu, že to bylo tento týden asi čtvrté deštivé dopoledne, a všechna ostatní přešla v odpolední vedro, nenechali jsme se zviklat a po brzkém obědě jsme vyrazili na Minnehaha Falls. Je to asi 30 metrů vysoký vodopád na stejnojmenném potoku, který vtéká na jihu Minneapolis do Mississippi. Kolem je park, který má "civilizovanou" a "divokou" část. Civilizovaná část je nad úrovní vodopádu. Jsou tu asfaltové chodníčky a mostky s výhledem na vodopád, dají se tu zapůjčit šlapací vozíky - jeden třeba pro šest lidí, je tu občerstvení a tančí tu novodobí Indiáni za doprovodu bubnů. Divoká část je pod vodopádem a je to taková oáza přírody uprostřed velkoměsta. Dá se tu jít kolem potoka od vodopádu až k Mississippi, prvně po širší písčité cestě (Marta se pak večer modlila "aby tu cestu vybetonovali, aby nelezl písek do sandálů"), pak po uzounkém křivolakém chodníčku, kam se vydal jen Honza - bez kočáru. V potoce se dá koupat, stavět hráze z kamenů (Václav) a nechat se obublávat vodou v malých peřejích (Marta). Sobotní idyla. Po vodopádech jsme měli v plánu projít přilehlou městskou částí až k jezeru Nokomis a tam se znovu vykoupat. Čekali jsme, že cesta půjde po nepříjemně velké ulici a bude potřeba ji přežít, ale nakonec to byla krásná vycházka čtvrtí moc pěkně udržovaných domků a trávníků. Jezero Nokomis je blízko letiště, takže nad ním každou chvíli přeletí docela nízko obrovské letadlo. Je to působivé... Každé jezero z těch, co jsme viděli, má něco - jezero Harriet je skoro uprostřed "přírody", u jezera Calhoun jsou trávníky na sezení a pěkné dětské hřiště, ale je to v docela rušné části města, Nokomis je takový kompromis s převlékací místností jako bonus (jinde se musí převlékat v kadibudkách nebo jet v plavkách už z domu).

V neděli vyrazil Honza s dětmi do Children's muzea (= dětské muzeum) a já jsem měla volno. Ačkoliv Honza prohlásil, že pokud o tom bude muset psát, už raději nikdy nikam nepůjde, předávám mu slovo: Do dětského muzea jsme jeli asi 40 minut autobusem. Po cestě jsme snědli značnou část našich krekrů (zlatých rybiček) poslední záchrany, takže na cestě zpět pak citelně chyběly. Muzeum bylo spíše pro starší děti než Marta, protože většina atrakcí byl nějaký fyzikální/logický úkol na stole. A s pobíhajícím Vašíkem nebyl moc čas vysvětlovat, co a jak se má dělat. Takže jsme to spíš procházeli sem a tam a lezli do všech děr, sahali na všechny hejblátka a mačkali všechna možná tlačítka. Děti to celkem bavilo. Po obědě se mi podařilo Václava uspat a s Martou jsme se pak hodinu věnovali míchání těsta z mouky, cukru, škrobu, vody a dalších příměsí. Dost ji to bavilo. Těsto jsme nakonec vyváleli a vykrajovali zvířata. Z odpoledne stojí za zmínku hlavně mraveniště se spoustou úzkých a klikatých chodbiček na prolézání. Obě děti se ze začátku dost bály se tam vydat. Nakonec ale podlehly objevitelské vášni a zmizely v útrobách atrapy. Za chvíly slyším z jednoho zamřížovaného okénka - "tady jsem". Byl to Václav, který se chtěl pochlubit, kam až dolezl. Pak už to hlásil z každého okénka. V pět hodin jsme muzeum opustili a vyrazili unaveni na náročnou cestu domů.

Minneapolis 4. týden 9. - 16. 7. aneb Všední dny - plány: Voyagers National Park - sobota ve VNP - strach z medvědů - neděle ve VNP - cesta zpět

Během všedních dnů tohoto týdne se nestalo nic zvláštního. Bylo vedro jako vždy, Honza chodil do práce, já s dětmi jsem byla nakupovat (zní to banálně, ale je to vždy aspoň dvou hodinová akce) a jeden den jsme strávili u dalšího z minneapoliských jezer - u jezera Calhoun. Na rozdíl od jezera Harriet je úplně městské - nejbližší domy jsou cca 150 m. Má však i svoje výhody, například není obklopeno rákosím, takže se dá sedět i na travičce mimo malou písečnou pláž, a má u pláže dětské hřiště s prolízkami. Využili jsme všech těchto výhod vrchovatě a Vašík už se ani tolik nebál vody jako minule.

Většinu večerů jsme strávili přípravami víkendové akce - výletu do Voyageurs National Parku. Je to park na hranicích s Kanadou. Park v podstatě sestává z jednoho velkého (polo)ostrova uprostřed obklopeného jezery a z "tisíce" malých ostrůvečků. Na velkém poloostrově, na který ovšem z "pevniny" nevede žádná silnice a snad ani cesta, takže se o něm mluví spíš jako o ostrově, je spousta míst k táboření a několik málo "trailů" (= turistických stezek). Chtěli jsme vyzkoušet nejlépe obojí - táboření v divočině a půjde-li to, i nějaký trail. Problém byl, jak se na ostrov dostat, když nemáme loď. Na internetu psali, že v okolí jezera existuje spousta společností, které provozují tzv. water taxi (vodní taxi), ale na žádnou tam nebyl kontakt, tak jsme doufali, že to nějak dopadne na místě. Taky jsme trochu váhali, jak se s nimi domluvit. Že nás dovezou na místo večer a přijedou pro nás ráno? To se nikam nepodíváme. A jde se vůbec někam podívat z tábořiště, odkud nevede trail (takových je tam 99%)? A co když se domluvíme, že nás vyzvedne odpoledne, ale už ráno přijde medvěd (mysleli jsme, že tam nejsou, ale jsou)... No, byla to dilemata. Nakonec Honza nějak vymyslel nebo vyčetl, že třeba by šlo najmout si motorový člun a všechny naše problémy by byly rázem vyřešeny.

V sobotu ráno jsme tedy vyrazili. Dle googlu měla cesta trvat 4,75 hodiny a nám i s přestávkou trvala pět. Byli jsme příjemně překvapeni. Děti byly úžasné, prvně tiché, pak spavé, nakonec povídavé, ale vystačily si samy. V parku jsme prvně navštívili Visitors center (= návštěvnické centrum). Po zkušenostech z Rocky Mountains jsme doufali, že tam nám řeknou úplně všechno, dají mapy, brožurky, ..., naopak na internetu předem bylo velmi těžké dopátrat se nějakých konkrétnějších informací. Bylo tedy potřeba rozhodovat se o přesném plánu až na místě. Snad to tak chodí všude. Paní ve Visitors centru byla velmi stará a velmi ochotná. Kromě výše uvedených map a brožur nám doporučila nejbližší podniky kde pronajímají lodě, zároveň se vyjádřila, že bychom museli mít štěstí, abychom člun získali, ale že to určitě stojí za pokus, protože prý "to přece chceme". Asi jsme vypadali dost odhodlaně. Taky nás poučila, že když medvěd klape tlamou, není to dobré znamení a je potřeba pomalu a tiše couvat a neutíkat. Nedovedu si představit, jak Václavovi a vlastně ani Martě vysvětluju, že mají být tiše, pokud je chytí amok... Přesunuli jsme se do kempu u Ash River, kde operují všechny společnosti půjčující lodě. Když nám na prvním místě řekli, že by nám loď klidně půjčili, i když jsme ji nikdy neřídili, zaradovali jsme se. Všechny lodě ale byly půjčené, a tak jsme táhli od podniku k podniku, až se nás v posledním z nich zeptali, zda jsme byli na "Frontiers". Ukázalo se, že to je ještě jedna společnost o něco vzdálenější než ostatní. Paní tam obětavě zatelefonovala a vyzískala pro nás hned dvě lodě. Samozřejmě jsme si vybrali jen jednu. Na radu telefonující paní to byl tzv. pontoon, což je taková větší motorová loď se stříškou, kde můžou děti trochu běhat a nemusí sedět na místě. Dostali jsme "námořní mapu" s vyznačenými mělčinami a skalami, velmi laxní mladík Honzovi vysvětlil, jak se s lodí jezdí dopředu a dozadu, benzínu by v ní snad prý mělo být dost, zaplatit dopředu nechtěl a ostatně ani nevěděl, kolik to přesně do pondělního rána bude stát. Byli jsme z něho trošku nesví. Přesto jsme naložili a odpluli. Pontoon jel šíleně pomalu a když jsme se po dvaceti minutách podívali na mapu, zjistili jsme, že bychom na vytoužené tábořiště jeli aspoň 3 hodiny. A to jsme si nemohli dovolit. Bylo skoro šest. Tak jsme to obrátili, a že chceme tu druhou loď. Mladík však hned vyrukoval s tím, že nám vlastně neřekl, že ta páka, kterou se udává, zda chceme jet dopředu či dozadu, jde stlačit ještě víc a tím loď zrychluje. Aha. Celou dobu jsme tedy jeli "na jedničku", v rychlostním slova smyslu. Mladík byl ale rád, že jsme se vrátili, protože nám předtím zapomněl nechat podepsat papíry. Prostě nás nechal zmizet s lodí jen tak. Vyrazili jsme podruhé, tentokrát mnohem rychleji, až nám to fičelo kolem uší... což Václav nesnáší, hrozně se bojí a křičí "fouká". Nakonec si ale na klíně docela zvykl a když se nejelo na plný plyn, nebrečel. Jezero bylo překrásné, na jednom z míst jsme projížděli cca 50 metrů od pelikána. Nejprve jsme si mysleli, že je to atrapa. Tábořit na Round Bear Islandu (Kulatém Medvědím ostrově) jsme nechtěli a další tábořiště na pobřeží zvoleného zálivu byla všechna obsazená. Bylo sedm hodin. Dojeli jsme tedy do nejzazšího kouta zálivu, odkud vycházel nějaký trail a já jsme vyběhla vypátrat, zda je volné tábořiště ve "vnitrozemí" ostrova, asi 10 minut cesty od pobřeží. Bylo. Honza zatím s dětmi uvařil na molu večeři a před půl devátou jsme vyráželi k tábořišti. Co se týče zavazadel, šlo to pěkně. Každý z nás měl jeden velký batoh, na jednom znich jsme měli přinutý ještě menší výletní batoh a v ruce prázndou nosičku. Václav se vezl na koni, Marta šlapala pěšky. Oproti Rocky Mountains pohoda, i co se vzdálenosti a vůbec obtížnosti týče. Tábořiště bylo u malého "vnitrozemského" jezera (Agnes lake) a bylo krásné. Vyhrazený čtverec na stan, stůl a lavice, ohniště, cca 50 metrů vedle tyč na zavěšení potravin, aby se k nim nedostali medvědi, Jiných 5O metrů vedle kadibudka. Tábořit mimo vyhrazená tábořiště by se tu nedalo, ani kdybychom chtěli. Všechno bylo zarostlé křovím nebo skalnaté. Udělali jsme ještě malý ohníček a děti celkem klidně usnuly. My jsme si pak ještě zaplavali a šli také spát. Měli jsme toho dost, ale spaní nám nějak nešlo. Honza se bál medvědů, na mě byl zas vyhrazený čtverec nějaký tvrdý, asi stárnu. V noci v povzdálí něco vylo, možná vlci... ale vylo to dost vysokým hláskem, takže těžko říct.

Jak jste již možná pochopili, co se medvědů týče, stali jsme se poněkud paranoidními. Když si zpětně vzpomeneme na Rocky mountains, připadá nám to najednou mnohem nebezpečnější než tehdy a podobný zážitek už nechceme zažít. Dodržovali jsme tedy všechny bezpečnostní předpisy, ukládali jídlo, vonící hygienické potřeby i oblečení, ve kterém jsme vařili a jedli do pytle, který jsme pak vytáhli na vrcholek připravené tyče; jedli jsme na jiném místě, než jsme spali a tábořiště jsme ráno opouštěli vždycky co nejrychleji. A žádného medvěda jsme nepotkali.

V neděli ráno Marta vstala levou nohou. Od rána taky bylo zataženo, vedro a dusno. Když jsme tedy vyráželi na trail, nebylo nám příliš do zpěvu, i když jsme předstírali, že je. Divočina opět nezklamala, stezičky byly uzounké, kamenité a zarostlé, všude plno komárů a much, které moc neštípaly, ale s oblibou se pletly do vlasů. Kromě nás nikde ani noha. Asi po půl hodině to Marta definitivně vzdala a prohlásila, že potřebuje na koníka. Od té doby jsme nesli obě děti a nálada byla o hodně lepší. Po cestě zpátky nám přeběhl přes cestu nějaký tetřívek a tokal. Asi nás chtěl zastarašit - měl na druhé straně cesty mládě. Honza říká, že úplně cítil, jak bylo pro tetřívka to přeběhnutí za mládětem hrdinským činem. Nebýt mláděte, dávno by před námi utekl. Trail jsme zkrátili na míli tam a míli zpět. I tak jsme se vrátili k tábořišti jako značně unavení koníci. Další plán byl sbalit věci a jet člunem k místu zvanému Ellsworth Rock Garden (Elssworthova Kamenná zahrada). Pan a paní Ellsworthovi tu měli v 1. polovině 20. století chatu, kde bývali od jara do podzimu, a protože pan Ellsworth potřeboval něco dělat, vymyslel si, že udělá kamennou zahradu. Postavil kamenné terasky, navozil do nich hlínu a vysadil v nich květiny. A mezi tím rozestavěl asi 150 kamenných "soch", nebo spíš takových kamenných stavbiček, v nichž jsou pěkně tvarované kameny pospojovány betonem. Trvalo mu to 16 lét. Dnes se správci národního parku snaží zahradu obnovit. Václav byl z kamenů v sedmém nebi, posadili jsme ho na jeden jako na koníka a on pak lezl na všechno se slovy "další koník". Shodli jsme se s Honzou, že je to tu krásné, ale nechápeme, jak si někdo může postavit chatu v takovém komářím ráji... Protože Václav nutně potřeboval spát, rozhodli jsme se zkusit najít nějaký jednoduchý trail na "pevnině" tak, aby Marta zvládla ťapat a Vašík mohl spát v nosičce. Nejblíže byl Echo Bay trail. Plulo se tam asi 20 minut. Schylovalo se k dešti, ale nakonec pršelo jen chvilkami. Vašík spal taky jen chvilkami, ale Marta ťapala skoro celou dobu za nepřetržité podpory Tří oříšků pro Popelku. Trail jde kolem bažiny či močálu - suchý les je zaplaven zelenou vodou a všude raší osiky. Močál byl založen bobry - přehradili totiž říčku a ta se rozlila do všech stran. Když jsme dorazili k lodi, dojeli jsme si ještě pro pitnou vodu a pak ádyjé na Camel Back Island (= ostrov Velbloudích zad), kde jsme stanovali. Camel Back Island je malinký ostrůvek, dal by se přejít za pět minut. Zarazilo nás, že je na něm u tábořiště "bear locker" (skříňka na jídlo proti medvědům), doufali jsme, že na ostrově žádní medvědi nebudou. Možná ale, že to tu mají na zimu - ostrůvek je blízko velkého ostrova a voda mezi nimi určitě zamrzá, takže není problém přejít suchou nohou. V noci přišel celý řetěz bouřek. Honza se modlil, aby ráno nepršelo (za bouřky bychom si na loď netroufli), aby přestalo tak strašně foukat a aby nám bouřka nezničila loď (kotvila asi 2m od skaliska). Stalo se. Milost? Ještě musím zaznamenat, že nás v noci překvapila Martulka svojí nebeskou trpělivostí. Ačkoliv se za první bouřky probudila, stejně jako my, a další bouřky jí nedovolovaly usnout, stejně jako nám, byla úplně klidná a ležela určitě víc než hodinu, dokud zkrátka neusla. To já jsem v mnohem vyšším věku vždycky myslela, že se rána snad nedočkám.

V pondělí ráno jsme zjistili, že k snídani budeme mít pár čtverečků čokolády a 8 lentilek. Ne, nepřišel medvěd, jen se zkazila kaše, kterou Honza omylem uvařil už v neděli ráno. nevydržela v krabičce to denní vedro. Slíbili jsme tedy dětem nejbližšiho Mc Donalda. Hodinu jsme se plavili k místu, kde jsme půjčovali loď, půl hodiny účtovali, nakládali a nasedali do auta, hodinu jsme jeli a pořád nic. Přitom jsme oba s Honzou měli pocit, že ten Mc Donald je kousek. Vašík nejdřív jen úpěnlivě volal "papat" a "lentilky nemáme" (chtěl papat už v noci, a to jsme mu slíbili snídani), a pak se naplno rozeřval. Tak jsme zastavili u nejbližší pumpy a koupili vanilkové koblihy polité čokoládou. Nic sladšího si nedovedete představit. Na Mc Donalda ale zanedlouho taky došlo. Jídlo z něj nám vystačilo na celý zbytek dne (pravda, hodinu ořed dojezdem do Minneapolis chtěl Vašík už zase "papat" a "lentilky" jsme neměli). Cestu zpět jsme se rozhodli vzít oklikou "přes les" na východ až k pobřeží Lake Superior (= Velké jezero). Po pobřeží prý vede silnice s krásnými výhledy. Jízda lesem byla moc zajímavá. Vždycky je pospolu pár usedlostí a pak třeba 20 a více kilometrů nic, jen les, jezera, bažiny. Jednou nám v cestě stál koloušek. Asi čtvrt hodiny jsme taky jeli po objížďce, která vedla po hliněné cestě bez asfaltu. Děti byly unavené a netrpělivé, my též a cesta lesy nekonečná. nakonec jsme ale přece jen dojeli k Lake Superior a výhledy ze silnice jdoucí po pobřeží opravdu stály za to. Objevili jsme navíc skvělé místo na výlet, kdybychom tu snad ještě někdy byli s dětmi. Jsou to Gooseberry Falls (= angreštové vodopády). Vodopády, kolem nichž je "state park" (chráněné území) a které fungují jako veřejné koupaliště a brouzdaliště hlavně pro děti. Bohužel jsme neměli moc času, ale i tak to byl neobyčejný zážitek. Domů jsme dorazili v osm, po 10 hodinách jízdy s krátkými přestávkami. Auto jsme měli vracet o půl deváté. Měli jsme docela štěstí, že jsme to stihli. Nebo to nebylo štěstí?

Minneapolis 3. týden 2. - 8. 7. aneb Nemoci - hry a Vašík - hry a Marta - kadeřník a nákupy - Fort Snelling - ohňostroj - Como Park - večeře se Samuelem - víkend

V noci z neděle na pondělí se ukázalo, že Vašík nemohl usnout nejen proto, že byl excitován z oslavy narozenin, ale i proto, že začínal být nemocný - nebo mu začínaly růst zuby, nebo oboje. V noci totiž dostal horečku a prohorečkoval následující tři dny. Až na tu horečku mu ovšem skoro nic nebylo, náladu měl po paralenu přijatelnou, aktivní byl taky pořád stejně, tak jsme to připsali spíš těm zubům. Přesto mi to vzalo vítr z plachet. Těšila jsem se, že zas něco nového objevíme, pojedeme k jezeru nebo do ZOO a ono nic. Navíc jsem byla (a i nadále jsem) nervózní z toho, že Václavovi už zase něco je. Před odjezdem do Ameriky jsme totiž měli takový měsíc marodů, pořád byl někdo nemocný a Václav, který to odstartoval, si udržoval teplotu 37,2°C asi 3 týdny. Jinak mu ale tehdy taky nic moc nebylo, možná měl trošku horší náladu, ale možná taky ne. Za tři týdny už člověk zapomene, jaká nálada je vlastně normální. Doktorka byla tehdy do telefonu klidná (resp. se mnou mluvila klidná sestřička) a řekla že mám přijít jen, jestli jsem z toho moc nervózní. Tak jsem se rozhodla, že nervózní nebudu. Ale teď zas. A Marta jakési kožní problémy. Už nechci!

Nicméně nucený pobyt (převážně) doma probíhal celkem dobře, a to hlavně díky spoustě hraček, které nám tu nechaly Izraelky než odjížděly. Už by se jim to nevešlo do kufrů. Máme tu teď tedy několik panenek různých ras, převlíkací papírovou panenku s nekonečně mnoha kusy oblečení, nálepky, obkreslovánky, barvy, puzzle, domino, spoustu anglických knížek, křídy, smývatelné(!) fixy a hlavně lotto. To se ukázalo být ideální hrou pro děti věku našich dětí. Hra se skládá z 6 tabulek 3x3 čtverečky, na každém čtverečku je obrázek a tytéž obrázky jsou pak ještě volně na kartičkách. My to hrajeme tak, že každý hráč má dvě desky a střídáme se s vytahováním kartiček. Vytáhnutou kartičku pak ten, kdo ji má na destičce, dá na správné místo. Vítězí hráč, který má kartičky na všech čtverečcích. Martu to "ještě" baví a Vašíka to "už" baví, resp. je to teď vrchol jeho intelektuálních schopností. Díky této hře jsem zjistila, že umí pojmenovat neuvěřitelné věci - např. kytaru. Z destičky s dopravními prostředky zvládne všechno mimo lodě (tj. hasičské auto, vrtulník, letadlo, ...). Dopravní prostředky jsou teď vůbec velký hit. Václav má jedno tričko s hasičským autem a vždy když ho zašpiní, vypráví nám o něm několikrát denně ("hasičský - auto - špinavý") až do dne, kdy je opět vyprané a může se znovu použít. Vypráví to i babičkám, když s nimi skypujeme. Taky má rád ponožky s vlakem a (pro změnu) hasičským autem. Víc "dopravních" ponožek bohužel nemáme, ale když mu řeknu, že už nejsou, jde si to raději zkontrolovat do šuplíku a můžu mu nasadit až ty, které schválí. Taky jsme minulý týden četli tolikrát po sobě jednu básničku, že se ji naučil zpaměti... resp. umí vždy půlku z každého verše, zbytek mu předříkává Marta. Jde jim to krásně.

S Martou jsme nějaký den došli na problém, kterým písmenkem které slovo začíná (tatínek si totiž dělal legraci, že v omáčce je vitamín O... neb Marta má velký zájem o to, v čem je jaký vitamín... a už to bylo)... a tak se vyvinula hra "najdi v lottu obrázek, který začíná daným písmenkem". Často musím radit, na které je desce, ale pak už to jde. Slovní fotbal ještě nejde, konce slov jsou těžké. Když má sama vymyslet slovo na S a na nic nemůže přijít, vyřeší to tím, že odpoví třeba "sugo". A je to. Taky teď předstírá, že mluví anglicky. Hodně se ptá, jak se co řekne, ale většinu hned zapomene, a tak to řeší vymyšleným jazykem, který mi pak občas vysvětluje ("Mami, VET je jako vedro...?" Otazník na konci je proto, že se vlastně ptá, jestli se náhodou netrefila do skutečné angličtiny). Poslední, co nás teď hodně zaměstnává, je vykládání o Pánu Ježíšovi. Už dlouhou dobu docela letí vykládání o tom, jak se Ježíšek narodil, podle knížek nebo podle dětského barevného růžence. Teď už jsme ale probrali letem světem celý Ježíšův život - zázraky, smrt, vzkříšení a Marta pořád není nasycena. Asi bych měla být ráda, že se mě na to sama ptá a že tudíž mám příležitost evangelizovat... akorát, že mi to dost nejde. Ve smyslu většiny věcí mám sama trochu guláš, mám nanejvýš nějaký pocit, který je těžké verbalizovat, a pak ještě musím zkoumat, zda je to věkově přiměřené. Zdá se mi, že bych to měla vykládat tak, aby z toho vyplynulo nějaké jednoduché poselství, které se nás týká tady a teď a ne až někdy někde v nebi, ale nemůžu se pořád do toho jednoho "jednoduchého" poselství trefit... obzvlášť po debatách s Honzou na témata typu "byla daná skutečnost Boží milost nebo náhoda?". Konec řečí o dětech.

Teď něco o ženách aneb kadeřníci a nákupy. V pondělí jsem si byla v kadeřnictví nechat ostříhat ofinu. Po minulé zkušenosti s kadeřníkem v Evanstonu (viz ???. týden ) jsem se vybavila fotkou, na které mám ofinu už trošku odrostlejší, ale je to aspoň nějaký záchytný bod pro komunikaci. Tentokrát se mě ujal kadeřník, který byl řekla bych tak v polovině cesty přeměny na ženu - tedy asi spíš kadeřnice. Úplně jsem si nevěřila, jestli tuto neočekávanou situaci společensky zvládnu, ale bylo to bez problémů. Kadeřnice byla neuvěřitelně milá, když jsem vysvětlila, co chci (fotku jsem si nechávala až jako poslední záchranu), položila několik doplňujících dotazů a nakonec našla obrázek v časopise, prý aby mi neudělala něco, co nechci. A dopadlo to dobře, byť trochu jinak než na co jsem zvyklá. Odcházela jsem moc spokojeně. Ve čtvrtek večer jsem jela na kole od Izraelek do Targetu, obchodu typu Tesco, kde mají od každého zboží trochu. Honza mi ještě před odchodem řekl, že se prý nemusím bát utratit klidně 200 $, což mě pozitivně naladilo a strávila jsem tam dvě hodiny zkoušením všech možných nočních košilí a jiného oblečení. Nakonec jsem toho docela hodně koupila. Ne, že bych milovala nakupování oblečení, ale bylo to po strašně dlouhé době poprvé bez nějakého stresu typu "potřebuju kalhoty - musím domluvit hlídání - mám 2 hodiny na to, abych jela do města, koupila je a dojela zpět - když mi žádné nebudou, je to blbý, protože si musím zařídit hlídání ještě jednou". Navíc jsem díky dlouhému zkoušení koupila jen věci, které jsem měla na seznamu už z domu a kterými jsem si byla skoro 100% jistá, že je chci (to se mi při stresu v Brně většinou nestává, koupím "něco", protože to "jde" a na větší zkoumání není čas). Tak jsem ani neměla pocit, že moc utrácím. Byla by to bývala dokonalá akce nebýt toho, že když jsem došla před obchod, kolo tam nebylo. Neměla jsem ho zamknuté, neboť zámek na kolo byla až jedna z položek zamýšleného nákupu. Stálo tam sice jiné nezamknuté kolo, ale přišlo mi, že asi něčí bude a že ho tudíž nebudu krást. Domů jsem šla pěšky. Honza byl s nákupem spokojený a s ukradnutým kolem smířený. Jak jsme to ale probírali, napadlo nás, že je teoreticky možné, že by si někdo své kolo spletl s naším. Honza tedy podnikl ranní běh podél dálnice do Targetu, aby se podíval, jestli tam to cizí kolo ještě bude. Bylo. Tak ho vzal. V obchodě právě otvírali, takže jeho majitel uvnitř skoro určitě nebyl. Kolo je teda ještě horší než to od Izraelek, takže dojet na něm do práce Honza může, ale na nějakou větší projížďku to není - sedlo je nízko a ještě se během jízdy sklápí, přehazovačka přehazuje jen trochu a my nemáme nářadí. (Pozn.: Honza dnes jel do centra města, kde jsou místa s nářadím na opravu kol přivázaným na řetízku, k volnému použití. Poté, co sedátko třikrát dotahoval, zlomil šroub, takže kolo už nemá ani sedátko.)

Ve středu byl Den nezávislosti, a tudíž měl Honza volno. Původně jsme chtěli něco podniknout všichni dohromady, ale díky Vašíkově nemoci nakonec odjel "do terénu" jen Honza s Martou. Byli domluvení s Le-ovýma, že spolu půjdou na pevnost Fort Snelling, kde měl být v rámci Dne nezávislosti speciální program. Takže dál Honza: Na Fort Snelling jsme jeli s Martou sami. Nejprve jsme museli absolvovat cestu klimatizovaným autobusem a vlakem, který nás poté vyplivnul do horoucího slunce. Ten den bylo opravdu strašné vedro, a my jsme měli před sebou asi 1 míli po asfaltu. Trochu jsme se ztratili, a náhodný kolemjdoucí nás na dotaz: "kde je tu Fort Snelling?" poslal na základnu amerických vzdušných sil nedaleko. Omyl jsme ale naštěstí rychle odhalili a za chvíli už jsme celí zpocení stáli před branami HISTORIC Fort Snelling. Nejprve bylo nutné projít návštěvnickým centrem, poté ještě asi 300 m k samotné pevnosti. Nic moc jsem od toho nečekal, protože mě válčení (ani to historické) nijak zvlášť neláká. Příjemně mě ale ihned překvapilo, že v pevnosti nejsou žadné dráty s elektřinou, klimatizace, odpadkové koše, obchody, odpadky, automaty, moderní vybavení ... Opravdu to působilo historicky (pokud tedy stejně jako já idealisticky předpokládate že tehdy bylo vše pěkně uklizeno). Už u brány nás uvítaly dobově odění vojáci. Bohužel tehdejší uniformy byly dost tlusté a v tom šíleném vedru (asi 37 stupňů) všem po čele tekl pot. Ani ženy toho nebyly ušetřeny, ty měly zase vrstvené sukně a nahoře také několik "šlupek". Chudáci. Každou hodinu vojáci něco předváděli - pochodovali, stříleli z děl a pušek, bojovali, ... Mezitím čekali v barácích pevnosti na navštěvníky a velmi ochotně celí zpocení vysvětlovali, odpovídali, komentovali. Takže například víme, že vojáci spali na postelích po dvou (a ty postele byly poloviční než dnes), ženy co vojákům praly, si vydělaly více, než kolik byl vojenský žold, a že zubní kartáček byl v té době neuvěřitelně drahý a tak si vojáci raději koupili cenově ekvivalentních nekolik litrů ohnivé vody. Zapomněl jsem říci, že se k nám v pevnosti připojil Jia-liang s manželkou Mňau, dcerou Melody a svými rodiči. Nazpět jsme se vydali zcela zmoženi vedrem. V zákaznickém centru mě ještě Marta přemluvila, že: "Táto, koupíme něco Vašíkovi, aby mu nebylo líto, že tady nebyl." A tak jsme koupili Martě malou kabelku. Ale pak i Vašíkovi plastové vojáčky. Na závěr jsme se ještě prošli nedalekým lesem a vyrazili po rozpáleném betonu na mílovou cestu na vlak.

Večer jsme se šly s Martou podívat na ohňostroj na jeden z mostů přes Mississippi. Bohužel jsme neměly úplně ideální místo, takže jsme viděly jen "tu vyšší" polovinu, kterou nezakrývaly stromy. Celkem normální ohňostroj. za zmínku stojí, že začínal v 10 večer a bylo takové vedro, že když jsme stály a koukaly na něj, tekly mi po těle čůrky potu. Někteří diváci přijeli na kole dokonce rovnou v plavkách. Marta byla moc statečná, že po celodenním výletě v šíleném vedru (psali až 38°C) a dusnu zvládla cestu na ohňostroj i zpět v dobré náladě. Padla až doma, rovnou do tátovy pečující náruče.

V pátek se zdál Václav už lepší, a tak jsme se vydali do Como Parku, kde je malá ZOO a malá botanická zahrada, to vše zdarma. U vchodu je cedulka, že můžete zaplatit dobrovolné vstupné ve výši 2 $ za dospělého a 1 $ za dítě. Připadalo mi to velmi přiměřené a ráda jsem zaplatila. To jsem ovšem nevěděla, že se ze mě v rámci zábavného parku pro děti uvnitř ZOO budou snažit za každou atrakci vytáhnout další peníze. Trochu mě to naštvalo. Kolem zábavného parku nejde projít, aniž bych děti někam pustila, což mi nevadí, ale přijde mi, že když vydělávají atrakcemi, nemusí pak už dávat dobrovolné vstupné... ZOO je malá, ale jsou v ní divácky atraktivní zvířata - kačenky, plameňáci, opice, lachtani, lvi, tygři, žirafy, zebry. Měli jsme dokonce štěstí, že jsme přišli v době lachtaní show. Byla hodně americká, ale naštěstí jsem řečem moc nerozuměla a docela si užila, jak je ten lachtan šikovný - na povel uměl nejen skákat, tleskat ploutvemi a salutovat, ale i otevřít pusu, aby bylo vidět, kolik má zubů, a zařvat. Kdyby nebylo vedra (39°C), bylo by to ještě lepší. V zábavném parku pak Marta chtěla na vodní hrátky, což mi připadalo jako rozumné. Ze země stříkalo spoustu vodotrysků a shora tekla voda to takových otočných nádob, které se po naplnění převrhly a vychrstly všechnu vodu na děti pod sebou. Tam se Martulka bála. Stačily jí ty nejmenší vodotrysky. Vašík se bál všude, takže poté, co jsem ho ze zdravotních důvodů namočila, zůstal sedět na židli a jen koukal. Když Martu omrzela voda, šla šplhat do síťových tunelů a věží. Pak se Vašík pokakal a tím náš pobyt u vodních hrátek skončil. To vše za 8 $. Po návštěvě WC jsme pokračovali do botanické zahrady. Byli jsme z vedra už docela vyčerpaní a měli jsme hlad, neb jsem vzala málo chlebů, a tak jsme zahradou, resp. skleníky, jen rychle prošli. Měli tam krásné lekníny, jakési vodní rostliny, které měly listy jako obrovské zelené talíře a skleník, ve kterém si člověk mohl prohlédnout jak vypadá koření (třeba skořice) nebo kakao, když ještě volně roste. A pak už honem domů.

Na večeři jsme měli pozvaného pana Samuela Kao, kterého jsme předtím nikdy v životě neviděli. Stalo se to tak: před prázdninami jsme psali naší kamarádce z Evanstonu Thawivann, že budeme v Minneapolis a že by se tu za námi mohla stavit, kdyby chtěla. A ona hbitě napsala všem svým spoluvěřícím z církve, které tu zná, že nás mají kontaktovat. Ze tří nebo čtyř oslovených to udělal naštěstí jen jeden, a to právě Samuel. Nakonec se ukázalo, že Thawivann zná hlavně proto, že potřebovala nedávno nějakou dobu v Minneapolis ubytování a v jejich církvi to chodí tak, že se zkrátka napíše klidně úplně neznámému spoluvěrci a je to. A tak to bylo i v jejím případě. Samuel je ve věku našich rodičů, je z Taiwannu, má 4 děti, mluví hrozně potichu a hrozně moc toho ví o Evropě či přímo o ČR, hlavně různé křesťanské dějiny. Ačkoliv nás toho tedy zas tak moc nespojovalo, konverzace celkem nevázla, i když se nakonec zvrtla ve vzájemné vyptávání, jak to či ono chodí na Taiwannu, v US nebo v ČR. Děti ale byly poměrně ukňourané, což mi bylo trochu divné, protože od začátku Ameriky do teď měli - tedy hlavně Marta - neuvěřitelně pozitivní období. Když Samuel odešel, zjistili jsme, že teplotu už mají oba.

Víkend tedy probíhal ve znamení léčby a pouštění alespoň jednoho filmu denně (poprvé v životě jsem tak viděla Tři oříšky pro Popelku a je to vážně moc hezký film, přesně jak o něm všichni mluví). V sobotu jsme se s Honzou vystřídali na vyjížďce/výběhu k bývalé vodárenské věži, která se jmenuje Witch's Hat, tedy Čarodějnický klobouk. Byla jsem překvapená, že její střecha tak opravdu vypadá. Věž stojí na malém kopečku, který je nejvyšším místem v regionu (teď si nějak nemůžeme vzpomenout jak velkém) a je odtud krásný výhled na mrakodrapy. Bohužel ani jeden z nás neměl foťák. Kolem je příjemná čtvrť. Domky tu jsou trochu netradiční, asi proto, že stojí v terénu, ne na rovině. V neděli jsem dostala opušťák a jela do baziliky Panny Marie (zmiňované v prvním týdnu) na mši, na modlitbu, na kterou tehdá nebyly podmínky, a pak jsem šla do blízkého muzea moderního umění (Walker Museum). O ničem z toho nemůžu napsat nic zvláštního, ale byl to prima den.

Minneapolis 2. týden 25. 6. - 1. 7. aneb Nuda - večeře s Izraelkami - u Honzy v práci - jezero Harriet - rozlučka párty - výlet do Lousville Swamp - vycházka k řece - oslava narozenin

Honza začal tenhle týden pořádně pracovat a na mě nějak začala dopadat tíha všedních dní. Vybaleno už bylo, uklízet se ještě nemuselo, v parku před domem bylo celé dny mrtvo a začínalo to tam žít až večer, kdy už nebylo takové vedro. Střídali jsme tedy tento park s van Cleve's parkem (velký park, o němž jsem psala minule), ale otázka, co tu budem pro pána krále celých těch šest týdnů dělat, neodbytně ťukala na dveře. I děti, které se první týden zdály být na vrcholu blaha, že nic nemusejí a volba celodenního programu je jen na nich, už začaly být trochu otrávené. Otázka se začala řešit, aniž bychom si toho všimli, v úterý při večeři.

Na úterní večeři jsme totiž pozvali Izraelky, které nás první den zachránily od stanování před uzamčeným domem. Jsou to dvě sestry, které obě pracují v Izraeli na univerzitě. Tenhle rok si vybraly sabatikl (v Izraeli placený rok volna, pravděpodobně míněný na výzkum) a odjely celkem s pěti dětmi sem. Jedna z nich tu pokračovala ve výzkumu (byla tu před 15 lety na PhD, tak tu asi má nějaké styky), druhá se starala o děti. Děti byly ve složení 1 x holky dvojčata ve věku 6 let, jedna jejich šestiletá sestřenice, jedna desetiletá holka a její stejně starý bratranec. Před rokem prý neuměly anglicky ani slovo, teď se krásně domluví. Všechny děti jsou moc příjemné, i když každé jinak (některé holky jsou spíš zdrženlivé, některé extrovertní). Abych řekla pravdu, vlastně jsem byla až do večeře v kontaktu spíš s nimi než s jejich maminkami. Občas se k nám připojily, když jsme s Martou dělaly venku "úkoly" (sešitek s úkoly pro předškoláky, které teď u nás hrozně letí. Jsou tam úlohy typu přeškrtni věc, která mezi ostatní nepatří apod.). Mnohé z úkolů jsem překreslovala i 3x, aby každá předškolačka měla svůj vlastní papírek. Marta byla myslím ráda, že je o její činnost takový zájem, ale že by to někdy vyústilo v nějakou samostatnou dětskou hru, to ne. Jen jednou se jí podařilo prorazit svůj blok, a to, když jsme hrály na žraloka - já jsem byla žralok a holky mě lovily, smažily a jedly. Při této hře se Marta držela spíš ostatních lovců než žraloka... Po poněkud dlouhé odbočce zpět k večeři. Udělala jsem palačinky, dle internetu pro 12 lidí (bylo nás 11 i s Vašíkem) a během půl hodiny v dětech úplně všechno zmizelo. My jsme se pak večer s Honzou dojídali těstovinami, co dělaly chudinky Izraelky nevím. Každopádně při večeři nám řekly docela obsáhlý seznam toho, kam se tu dá všude podívat, což bylo velice přínosné. Jinak byly obě dost odměřené a společensky to moc vydařené nebylo, ačkoliv jsme se s Honzou dost snažili. Nicméně Martulce posílené palačinkami se podařil zatím jediný pořádný průlom do dětského světa a vydržela s holkama řádit až do pozdního večera... Oproti Brnu jsme se tu vůbec výrazně časově posunuly. (Naše) děti bývají venku do osmi nebo do půl deváté (ostatní děti ještě třeba o hodinu a půl déle), takže usínají před půl desátou, když to jde dobře (a to většinou jde, večer jsou úplně vyřízené).

Na středu jsem od úterka ještě nestihla vymyslet žádný akční plán dle izraelského mustru, ale po lehce depresivním začátku týdne jsem byla odhodlaná podniknout jakoukoliv "akci" za hranice dosavadních zážitků. Zní to dost honosně, ale v praxi jsme se byly podívat za Honzou na univerzitu. Univerzitní areál je moc pěkný, Honza tentokrát pracuje nad zemí, nikoliv pod zemí, jako když tu byl minule. Na chodbě před jeho kanceláří jsme potkali nejslovutnějšího vědce zdejšího stavebního inženýrství Roberta Ballariniho. Nejprve to teda vypadalo, že nám vynadá, co tam děláme, ale možná se mi to jen zdálo, protože pak nás vzal k sobě do kanceláře a dal Martě kalkulačku, která se sama otevírá a z víčka po otevření vznikne takový stojánek, na který se dá kalkulačka postavit. Martulka z toho byla úplně unešená a pořád na tom chtěla počítat různé příklady, ačkoliv neumí číslice a spolehlivě sčítá jen do tří, při maximálním soustředění do pěti. Za chvíli tedy došla na lepší zábavu, na kterou si vystačí sama - napíše tam strašně vysoké číslo a pak jen okouzleně poslouchá, jak je to hodně, když jí ho čtu. Jinak jsme u Honzy viděli laboratoř, kde se dělají pokusy. Je to obrovská hala vysoká dvě patra, ve které je spousta nosníků, lan, kýblů apod., což bych souhrnně popsala jako obrovský binec. Byla jsem tím docela překvapená. Na odpoledne byla předpověď 102°F, což je asi 39°C, takže jsme se šli zchladit do brouzdaliště ve van Cleve's parku. Asi bych měla zdůraznit, že je to prostě normální součást parku, asi jako prolízky, takže žádné vstupné, žádná omezení. Chcete-li se koupat v oblečení, můžete. Je to moc příjemné, jen děti byly tradičně mezi ostatními dětmi, které se docela druží, dost zaražené.

Večer jsem konečně vymyslela pořádnou akci na čtvrtek - výlet autobusem k jezeru Harriet. Je to jedno ze tří jezer ve městě, v nichž se dá koupat. Ke všem těmto jezerům jede MHD, takže mám v plánu vyzkoušet je nakonec všechna. Poblíž jezera Harriet slibovali na internetu ještě růžovou zahradu a park. Na zastávku autobusu jsme dopoledne dorazili pět minut před domělým odjezdem. Když jsme tam čekali už skoro 20 minut, přičemž autobusy měly jezdit po čtvrt hodině, začala jsem pochybovat a rozhodla jsem se jít po trase autobusu o něco dopředu, kde jsem si byla jistá, že jedou všechny odnože naší čtverky (autobus číslo 4 má k číslu totiž ještě písmenka F, K a B - myslím, a v čem se tahle písmenka liší jsme ještě nestačili postřehnout, pravděpodobně jedou část cesty každý jinak). Když jsme ušli 2 zastávky, vzpomněla jsem si, že nemáme vodu a šla ji koupit do nejbližšího obchodu. Tam jsem se dozvěděla, že tudy autobus opravdu jezdí, takže hurá. Marta mě ukecala ještě na koupi ledňáků a sotva jsme je rozbalili, objevil se autobus. Naštěstí nás ale vzal i s ledňáky. Ty se nakonec ukázaly být skvělým strategickým tahem, protože Vašíkovi vydržel ten jeho na 20 minut z celkem 35 minut jízdy. Zbylých 15 minut jsem vykládala pohádku o koblížkovi a Vašík na mně vesele poskakoval. Moc nechápu, jak jsme s ním mohli zvládnout 6,5 hodiny v letadle. Když jsme vystoupili z autobusu, Václav v kočárku usnul a my jsme měli s Martou čas na klidnou procházku tzv. Peace garden (= zahrada pokoje). Byla to maličká zahrada trochu v japonském stylu, s vodopády, skalkami, "cikcak" mostem, po kterém nemůže přejít zlo, protože to prý chodí jen rovně (to nás nepřekvapilo, protože jsme to viděli už v japonské části Chicago Botanical Garden). Co mě překvapilo, byl fakt, že mezi kytkami byla spousta těch, co u nás rostou normálně na louce - řebříček, který dosahoval výše pasu, kakost luční, mateřídouška, zvonky, které měly květy 4 x větší než u nás, to vše pečlivě vysázeno do záhonků kolem skalek. Bylo to moc hezké. V jedné části zahrady byla socha, na jejímž vrcholu byl "origami" jeřáb. Kolem něj bylo asi 12 kamenů s cedulkami, které vysvětlovaly jednotlivé kroky toho, jak se tento jeřáb dá poskládat z papíru. Byla jsem hrdá, že se nám podařilo. Prý když člověk poskládá takových jeřábů 1000, splní se mu přání... Když jsme měli jeřába hotového, všimla jsem si, že sloup, na němž stojí socha, se skládá ze stejných kroků, které musíte udělat, abyste jeřába poskládali. Dobrý nápad... Růžová zahrada obsahuje asi 60 záhonů různých druhů růží, některé nevídaných barev, třeba tmavě fialová. Odtud už bylo nedaleko k jezeru a jen o trochu dále k pláži. Byla zdarma (v Chicagu se v létě platí), bez plavčíka (což v Chicagu v létě je), byl tu trochu špinavější písek než v Chicagu a ve vodě rostlo docela dost řas, ale my jsme byli spokojení. Vašík asi strašně dlouho nebyl v bazéně, takže nějak zapomněl, jaké to je... vždy, když měl mít ponořeného něco víc než kotníky, křičel "pomóc". Naštěstí mu nikdo nerozuměl. Střídali jsme "plavání" (Marta styl pejsek s křidélky, já chodím po dně a držím v náručí Vašíka, který řve "pomóc") se stavěním písečných hradů s vodními příkopy. Aby se Vašík vyhnul nebezpečí styku s vodou, posílal s kyblíčkem do vody mě, já jsem mu ji nabírala a on ji mohl lít do příkopů v klidu a bezpečí. Cesta zpět byla až na autobus bezproblémová, do autobusu budu muset nakoupit pro příště nějaké zobání, abychom to my i ostatní cestující lépe přežili.

V pátek večer byla rozlučková párty s Izraelkami - v sobotu večer měly odjíždět na měsíční cestu po amerických národních parcích, ze které se vrátí jen na skok pro zavazadla, a pak už poletí domů. Byla to veliká hostina v prostoru mezi naším a vedlejším blokem domů, každý z obyvatelů přinesl něco dobrého, hrála se přehazovaná, děti se pokoušely o badminton a byla to asi ohromná zábava nebýt toho, že nálada všech členů naší rodiny byla pod psa. Na Martulku dopadla asi opět tíha vyčlenění z kolektivu a neschopnost se do něj začlenit, takže se každou chvíli rozbrečela, Honza byl nervózní z práce a já z Marty a z Honzy. Nakonec to společensky nejlíp zvládl Václav. Má výhodu, že nemá pocit, že by měl mluvit lépe anglicky. To my všichni ostatní máme. Mluvíme totiž hůř než všichni ostatní zdejší obyvatelé.

V sobotu Honza ráno vyrazil do půjčovny pro auto. Přijel s krásným novým modrým chevroletem, který měl klimatizaci. Ačkoliv jsme asi před měsícem měli s Honzou rozhovor, jak je ta klimatizace strašně neekologická, v domě už klimatizujem o sto šest. V autě, které stálo jen chvíli na slunci a už se v něm skoro nedalo sáhnout na pásy, aniž by se člověk spálil, jsme ji pustili taky. Je to příliš silné pokušení. Vlastně jsme asi ani vážně neuvažovali, že bychom ji nepoužili, je to jako přemýšlet, jestli nepůjdeme do místa vzdáleného 50 km pěšky. Jde to, ale už je to za hranicí "zdravého rozumu". Otázka je, jestli je ten rozum opravdu zdravý, nebo jen převálcovaný všeobecným míněním... Cílem naší jízdy byla jedna část Minnesota Valley Wild Refuge, tzv. Lousville Swamp (= Lousvillská bažina). Byli jsme vybaveni dlouhými kalhotami, a repelentem, ale brzy po vstupu do bažiny jsme zjistili, že to bude i tak zkouška pevné vůle. Kupodivu Marta vesele žvatlala o tom, jaká je to nevýhoda, že jsou tu ti komáři, ale že je zase výhoda, že tu uvidíme zvířátka (viděli jsme totiž hned na začátku na stromě dva mývaly, spoustu ptáků a spoustu stop, kromě zřejmě mývalých i jelení.) Vašík v nosičce taky neprotestoval. Tak jsme s Honzou zatnuli zuby a tvářili se, že komáři jsou jen malá nepříjemnost. Zastavit na odpočinek se ale dalo až asi po 2 km, a to ještě jen na pět minut, jinak by nás komáři snad sežrali. Mimo většinou pěkně upravené stezky okruhu, po kterém jsme šli, to byla kolem fakt docela divočina, divočejší než jsem kdy viděla u nás. A to bylo cca 200m od železnice. Připadám si trochu blbě, že o tom tak básním - a básnila jsem i když jsme byli v Chicagu - ale asi jsme s Honzou oba získali pro některé věci slabost: pro americké silnice, pro příjemné lidi, kteří se tváří, že je zajímá, co říkáte, i když to logicky vzato nemůže být pravda - protože jsou to třeba letušáci v letadle, pro divokost přírody (z níž jsme teda viděli samozřejmě jen nepatrný kousek). Asi je to pořád velká generalizace na základě několika málo zážitků, ale pro slabost už to stačí... Zpět do pralesa. V druhé půli okruhu už se stezka zdála civilizovanější, bylo tu méně bažin, a tedy i méně komárů. Když nás však cesta dovedla k výtoku rybníka, ukázalo se, že budeme muset přebrodit cca 5 míst, kde se protrhla hráz a kudy unikala voda. Honza vzal Vašíka do nosičky, Martu do náruče a na mě zbyly jen jeho a moje boty. Oba jsme ale měli občas co dělat, abychom udrželi stabilitu. Skončili jsme na druhé straně rybníka špinaví od hlavy k patě, boty - naše i dětské, byly hrozně zablácené a v zápalu boje jsme je samozřejmě nechali klinkat kolem našich kalhot a triček. Počet komárů se na druhé straně zase zvýšil, došlo nám pití a Martulce došla energie, takže bylo skvělé, že Honzovi nedošly nápady na pohádky (máme to v podstatě rozdělené, táta pohádky vymýšlí, máma povídá ty známé. Naštěstí pro mě v sobotu byly požadovány vymyšlené.) Když jsme došli k autu, venkovní teploměr ukazoval 110°F (cca 43°C, auto ale stálo na slunci) a my jsme byli pevně rozhodnutí zastavit někde v Mac Donaldu na colu a zmrzlinu. Mac Donalda jsme nenašli, zato jsme našli něco podobného, kde jsme se zjevili jako Jožin z bažin, rodiče vyzunkli cca za 2 minuty třičtvrtě litru coly a šli si pro další a děti nekonečně dlouho ucucávaly šíleně sladký mléčný shake. Byl to vydařený výlet.

V neděli jsme byli v kostele, který nás nijak neokouzlil. Odpoledne jsme chtěli projít jakýsi historicky naučný okruh podél řeky, ale nakonec se ukázal být moc dlouhý, spěchali jsme totiž na oslavu narozenin jedné malé Vietnamky. Došli jsme tedy jen k vodopádu svatého Antonína, na který se dá jít podívat pěkně zblízka, a pak to obrátili zpět. Na vyhlídce u vodopádu mě nezaujal ani tak vodopád, jako kytky (už zase). Roste jich tu divoce spousta, a krásně voní. Jsou těsně vedle elektrárny a nedaleko rušné ulice plné restaurací, obchodů, kin. Natrhali jsme si velkou kytku domů do skleničky, natrhali jsme velkou kytku i oslavenkyni. Už zase, "divočina".

Oslava narozenin pak byla také výborná. Rodiče oslavenkyně nachystali živé kytky a provázky, takže holky si upletly věnce do vlasů (nebo tím pověřily maminky). Vypadalo to jako hostina ve starověkém Římě. Navíc si děti mohly do vlasů nastříkat různé barevné spreje a vrcholem zábavy bylo kromě balónků malování na tělo. K barvám na tělo měli hostitelé připravenou i knížku, z níž si každé dítě vybralo nejprve malý obrázek, který mu některý dospělý namaloval na ruku. Stály se na to dlouhé fronty. Jak oslava pokračovala, děti se osmělovaly čím dál víc, po jedné ruce měly pokreslenou i druhou a pak nějaký odvážlivec prolomil ledy a nechal si pokreslit obličej. Ostatní se samozřejmě nenechali zahanbit. Několik dětí hostitelce říkalo, jak se jim ta oslava líbí. Myslím, že se jí to skutečně moc povedlo. Děti si to užily. Mně tu společensky pořád ještě není úplně volně a díky brzkému odjezdu asi ani nebude - mám pocit, že na tak krátkou dobu nemá smysl snažit se někoho získat pro nějaký bližší vztah. Ale trochu jsem pokonverzovala a pak jsem docela dlouho kreslila dětem na ruce a obličeje, tak jsem nakonec své místo na oslavě přece jen našla. Honza se docela dlouho bavil s nějakýma chlapama a vypadal taktéž docela spokojeně, Marta byla nadšená, že má na obličeji kočku a v hlavě třpytivou korunku a Vašík po oslavě nemohl usnout do čtvrt na jedenáct. Takže prima víkend.