Kdykoliv jsme se viděli s Jia-liangem Lem, vždycky mi říkal, že nás má Honza vzít na snídani "k Allovi". Je to vyhlášený snídaňový bar. Honza už tam s Lem jednou před dvěma lety byl, ale nějak se mu do toho s námi nechtělo, že je tam málo místa a dlouho se čeká... Nakonec ale k mému a Martinu velkému potěšení změnil názor a rozhodl, že tam v úterý půjdeme. Bar je od našeho domu asi 5 minut dospělácké chůze a je opravdu hrozně maličký. U barového pultu je asi 10 vysokých židliček, za nimi chodí obsluha a z očí do očí se ptá, co si dáme, dolévá čaj, kávu a vůbec je moc pozorná. Za zády má obsluha asi tak 20 cm volného prostoru a pak poličky, zákazníci mají za zády asi metr, v němž ovšem někdy stojí další zákazníci, na které zatím nezbyla židle, a tak čekají. Takže někdy je tu skutečně těsno. My jsme ovšem měli štěstí, že jsme vůbec nečekali. Od té doby, co se posadíte na židli, už je všechno hrozně rychlé. Můžete si vybrat omeletu, párek, palačinku a možná ještě spoustu dalších věcí a od objednání máte jídlo před sebou za 5 - 10 minut. Děti dostaly ihned na hraní plastové figurky dinosaurů a velmi způsobně si s nimi hrály. Dali jsme si všichni palačinky. Mají je tu hodně tlusté a přímo v nich jsou zapečené borůvky, ostružiny nebo ořechy. Polívají to slaným máslem, což je chuťově trochu zvláštní, a javorovým sirupem. Objednali jsme si obrovskou porci, až paní za pultem zvedala obočí, a skoro všechno jsme to snědli. Bylo to báječné, rádi bychom šli ještě jednou, tentokrát bychom to ovšem pojali jako oběd (bar má otevřeno do jedné)... A dokonce to navrhl Honza.
Ve středu večer měl Honza sraz s kamarádkou z Brna, se kterou se zná z volejbalu a která je tady na služební cestě. Během domluvy se ukázalo, že kamarádka s sebou bude mít ještě x dalších kolegů, kteří se mezi sebou někdy ani moc neznají - pracují všichni na jednom obrovském projektu, ale každý má úplně jinou funkci, takže se tu někteří viděli poprvé v životě. To bylo pro Honzu asi docela fajn, aspoň nebyl páté kolo u vozu. Jeden z kamarádčiných kolegů, Pavel, je tu na čtyři měsíce a tak jsme ho pozvali pro změnu k nám na nedělní večeři. Pavel se tu učí, jak donutit buňky normálního dospělého člověka, aby se z nich staly kmenové buňky (které se pak zase můžou podáním speciálního hormonálního "koktejlu" specializovat např. na kostní buňky nebo zkrátka na takové buňky, jaké jsou potřeba). To bylo zajímavé. Jinak byla návštěva celkem průměrná, velkou část zabrala výměna informací, které tekly většinou od nás k němu - za kolik a kde půjčujeme auto, kam tu jít s přítelkyní, až přijede, že jsou tu v národních parcích medvědi... No, jak si to tak čtu, snad jsme se netvářili jako moc velcí chytrolíni.
Jinak Honza v týdnu absolvoval dva semináře, jeden nic moc a druhý skvělý, což je bohužel vše, co jsem schopná důvěryhodně reprodukovat - kromě zákulisních klepů (jako že děti přednášejícího Rusa odmítly doma v pěti letech mluvit rusky a už mluví jen anglicky, akorát že teď žijí ve Francii, takže doma anglicky, venky francouzsky...). Práce s Jialiangem se dostala tak trošku do mrtvého bodu - počítačový model, který tu chtěli společně naladit tak, aby odpovídal nějakým dvacet let starým testům, se naladit nepodařilo, ale vlastně nejde říct, jestli je špatně model nebo naměřená data - protože ta jsou dost pochybná. Takže se Le nakonec rozhodl, že nechá udělat testy znovu jednoho svého studenta a pak se uvidí (nejdřív na podzim). Od tohoto rozhodnutí spolupráci s Honzou dost pustil, takže Honza je teď tak trochu nesvůj a pochybuje, jestli vůbec mělo smysl sem jezdit... proto se ho taky vůbec neptám, jestli by pracovní stránku pobytu nechtěl shrnout on. Nechtěl, myslím... No, ale ještě před 14 dny říkal, že i kdyby z toho tématu, které tu dělali, nebyl žádný článek, určitě se toho tady hodně naučil a bylo to moc přínosné. Tehdy s Lem diskutovali skoro každý den... Toť co nejvěrnější reprodukce pracovních záležitostí, které se dostanou až ke mně.
Já jsem se taky dostala tak trochu do mrtvého bodu. Všechno, co jsem chtěla s dětmi vidět, bylo parádní, ale už jsem to viděla a začal mi dost chybět nějaký sociální kontakt. S maminkama z domů okolo se skoro nepotkám - na dvoře moc nebývají a já už vlastně taky ne. Děti se osamostatnily a na hřiště před domem chodí už úplně samy. S ostatními, pokud tam tedy nějací ostatní jsou, se moc nebaví (ve smyslu nehrají, bavit se samozřejmě nemůžou), ale spolu už virtuálně procestovali celý svět a mě o tom přicházejí jen informovat. Maximálně si pro mě dojdou, když chtějí "šplhat" (=ručkovat). Mám z nich teď velkou radost... Ale zpět k sociálním kontaktům - tím, jak jsme tu krátce, jsem se ani nějak moc nesnažila navázat přátelství, takže si za tu osamělost trochu můžu sama a trochu si myslím, že by tu opravdu bylo potřeba být delší dobu. Ale stejně - když to tu srovnám s Evasntonem, kde nám dvakrát týdně někdo chodil jako dobrovolník dělat "zábavu" (jednou to byla Thawivann, která vedla playgroup pro děti, podruhé Heather, která vedla konverzaci), říkám si, že jsme tam měli fakt veliké štěstí. A že nevím, jestli bych to tu rok s malým dítětem přežila. Ale třeba jo... Až mě děsí, jaký jsem sociální "závislák". Normálně si to tolik neuvědomuju. Každopádně už se těším na Yellowstone, kam jedeme teď ve středu, a pak domů. Navzdory tomu všemu si myslím, že jsme tu zatím prožili krásné lenošné léto.
S dětmi jsem chtěla tenhle týden zopakovat "nejlepší akci" našeho pobytu. Vybraly si ZOO (resp. Marta vybrala). Bylo to opět fajn, tentokrát jsme se v Como Parku dostali i k umělému vodopádu, kde se děti postupně úplně celé namočily, krokodýlkovaly, skákaly z kamenů a vůbec nechtěly ven a nakonec jsme se na ceduli dočetli, že se do vodopádů nesmí.
Na sobotu jsme se nakonec rozhodli půjčit auto a jet na blízkou farmu sbírat borůvky. Nalákali jsme na to i Le-ovi, kteří přijeli v plné polní i s rodiči. Na farmě jsme se ale dozvěděli, že sběr borůvek v pátek skončil (ačkoliv na internetu se tvářili, že tento týden bude ještě otevřen), a tak jsme se uchýlili k plánu B jet do oblasti Three Rivers Reserve, což je přírodní rezervace nedaleko zmiňované farmy. U parkoviště v rezervaci je velký park se spoustou stolů, kde se slavila spousta narozenin, velikánské hřiště s tisícem různých prolézaček, rybníček, z nějž je přes léto v podstatě koupaliště, a pak východiště několika pěších či cyklisticých stezek či okruhů. Rozhodli jsme se projít si jeden malý okruh, pak si "zaprolízkovat" a pak se projít ještě jednou. První okruh s námi absolvovala i pánská část rodiny Le-ových, před druhou vycházkou už jeli domů. Naštěstí nebyli ze zavřené farmy nijak naštvaní a naopak nám děkovali, že jsme je zavedli na takové skvělé místo... Vždycky jsme překvapení, že oni stejně jako snad většina lidí, kteří tu jsou už dlouho, nikam nechodí. Myslím, že jsme tu za šest týdnů viděli víc "atrakcí", než oni za rok. Ale asi to nepotřebujou... To by se mi někdy hodilo... Vycházky byly prima. Nejdřív se sice děti pohádaly, kdo bude pít z plechovky spritu, kterou jsme dostali od Le-ových, ale nakonec byla plechovka odsunuta na druhé místo - u Marty díky pohádce, u Vašíka díky spánku. Na druhé vycházce jsme našli péro nějakého dravce, zpívali (i s Vašíkem) písničky z oblíbeného filmu "Ať žijí duchové" a vůbec... Byl to povedený den.
V neděli odpoledne měly děti slíbený Water Park - koupaliště. Je od nás pět minut autobusem, poblíž obchodu, kam jezdíme nakupovat. Ráno sice lilo jako z konve, ale do odpoledne se stačilo oteplit na 28°C, tak jsme si oddechli a vyrazili. První zklamání bylo, že Marta skončila těsně pod úrovní 42 palců, která opravňuje návštěvníky k jízdě na tobogánech. Zaplatili jsme tedy za ni o dolar méně, a pak ji proti předpisům jednou svezl Honza a jednou já. Tobogány tedy byly naprosto úžasné, hlavně "oranžový", na kterém se jezdilo v takových nafukovacích duších - tam jsme právě jeli s Martou. Musím tedy přiznat, že když jsem jela s Martou já, nemohla jsem ji do duše naštelovat - ve dvou se musí na duši se dvěma dírami a Martulka tou svojí pořád propadávala. Nakonec nám poradil plavčík, který to tam všechno řídil, takže jsme to zvládly, ale říkala jsem si, že ta výška, od které se smí jezdit, je zvolená opravdu rozumně. Jinak nás během pobytu dvakrát vyhledaly jiné plavčice - jednou, že se do vody nesmí s křidélky (Bůh ví proč), podruhé, že Vašík musí mít na plavací plíně ještě plavky. Nicméně nakonec jsme zvládli vyhovět všem předpisům a mohli se konečně věnovat vodě. Koupaliště má jeden velký bazén, který jde ze zcela minimální hloubky až do hloubky cca 150 cm. Někde jsou tu stříkající fontánky, někde se může přecházet po plovoucích "krách" z břehu na břeh, všude se může skákat z břehu do vody a plave se všude a nikde, všemi směry, které si člověk jen vzpomene. Totální chaos, ale moc se nám to tu líbilo. Odcházeli jsme nadšení - až na brečícího Václava, který tam chtěl ještě zůstat... A pak jel ještě autobus úplně mimo jízdní řád, ale přesně tak, jak jsme potřebovali, abychom stihli přijít včas na večeři (naštěstí již předvařenou) s Pavlem.
Dneska jsme byli na poslední vycházce městem. Zítra, tj. v úterý, končí naše "civilizovaná" část pobytu v Americe a ve středu vyrážíme do divočiny, do Yellowstonu. Držte nám palce, ať nepotkáme žádné medvědy a ať to dobře dopadne. Z Yellowstonu se vracíme 11. 8. a další den večer odlétáme zpět do ČR. Už se těšíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat